Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Fošna - Nevděčná práce

Matěj nevěřícně koukal na mrtvolu Městské Stráže. Nemohl uvěřit, že někdo tak tupý se mohl dožít pětadvaceti let. Za léta putování pustinou Evropy viděl už hodně věcí, ale tohle zubožené město bylo trochu moc i na jeho náturu. Kvůli nedostatku peněz se nechal najmout do policejního sboru, kdysi prosperujícího města, Českých Budějovic. Velitel se ho vyptával na nejrůznější kraviny a nakonec ho zaměstnal pouze na zkušenou, protože přišel z pustiny a v dnešním světě se jen tak někomu věřit nedá. Hned druhý týden se mu dostalo cti prohlédnout si zblízka mozek jednoho člena Městské Stráže. Onen amatér čistil nabitou pušku a jak se dalo předpokládat, prostřelil si u toho hlavu.
"Odneste ho!" nařídil poručík v černé uniformě s mnoha výložkami. Bral tuto událost s naprostým klidem, jako by tahle ukázka demence byla na denním pořádku. Matějovi došla skličující skutečnost, že to na denním pořádku opravdu je. "Poručíku?" oslovil svého nadřízeného.
"Ano?"
"Kolik mužů má městská garda?"
"Padesát dva. Teda padesát jedna i s vámi."
"Tak málo? A kolik tu žije obyvatel?"
"Šest set čtyřicet dva!"
"Jak to? Vždyť je tu nejmíň dvakrát tolik domů. Je tu plodná půda. Nebo teda plodnější než pustina. I celkem slušný zdroj pitné vody. Jak to, že je tu tak málo lidí?"
"Víte to všechno jsou důvody, proč tu je tak málo lidí. Spousta bláznů si řekla, že by se tu dobře žilo a tak čelíme jednomu útoku za druhým." Poručík si Matěje chvíli prohlížel, pak se ohlédl na zbytek gardy, smutně se usmál a zase se vrátil pohledem k Matějovi. "Pojďte se mnou!"

Vyšli ven z budovy a přešli poničenou ulici s několika pouličními lampami.
"Víte, zdáte se mi jako celkem inteligentní člověk. A zřejmě máte hodně zkušeností s přežitím v pustině." Matěj jen přikývl a rukou se dotkl své poloautomatické čtyřiačtyřicítky, jen ze zvyku, aby se ujistil, že ji má sebou. Jeden nikdy neví. "Myslím, že vám se mohu svěřit." Došli k pevné železobetonové hradbě a vylezli na strážní věž. "Dejte si odchod vojáku!" odvelel hlídku z její pozice a opřel se o zábradlí. Matějovu pohledu neunikl Gatling Destroyer přidělaný k hradbě tak, aby jeho palebná plocha byla co největší. Roztřásla se mu ruka nad tímto impozantním kouskem předválečné technologie. Navíc pod ním byla bedna plná munice. Poručíkovi neušel jeho pohled plný úžasu. "To je jediný důvod, proč se zatím nikomu nepodařilo naše město úplně dobít. Přišli jsme sem před dvaceti lety a za tu dobu jsme myslím odvedli kus pořádné práce. Opravili jsme opevnění a našli místní sklad munice. Za tu dobu jsem ztratil celou původní posádku a většina členů městské gardy jsou naprostí idioti. Skoro ani nedokáží udržet na uzdě místní hrstku obyvatelstva." Povzdechl si a pokračoval. "Můj zvěd mi včera ohlásil, že se k nám blíží další skupina nájezdníků. Je to už potřetí tenhle měsíc, co na nás útočí. A já se bojím, že už dlouho nevydržíme."
"Začínám litovat, že jsem se přihlásil do vašich služeb. Kdybych to věděl, šel bych o dům dál. Ale už je pozdě něco měnit. Dokáží ti vaši dementi aspoň střílet?" poručík se usmál a přikývl. "Naštěstí. Navíc je tohle bezvadně strategicky umístěné město. Jediné místo kde se dá čekat útok je tohle. Zbytek je chráněn roklí, vzniklou po řece, která tu před válkou tekla." Matěj trochu pookřál. "Mluvil jste o skladu munice?" poručík se usmál. "Takže mi pomůžete? Potřebuji někoho jako vy, protože nemůžu být všude. Mohl bych vás jmenovat svým zástupcem."

Slezl po žebříku zpět na ulici a poslal hlídku zpět na její místo. Společně prošli kolem brány, kterou dovnitř právě přijel vůz, tažený dvěma brahmínami, naložený sklizenou kukuřicí. Matěj byl ohromen plodností zdejší země. Poručík zamířil k podzemnímu krytu a začal hledat klíče. "Tohle se vám bude líbit." Prohlásil a uvedl po schodech Matěje do rozlehlého skladu. "Do řitě!" Matějovi povolili všechny svaly v těle a nestačil čučet na všechny bedny se znakem okřídleného dva svírajícího v ruce pistoli. Znak České armády "Vemte si co chcete! A mimochodem já jsem Petr." Matěj si s ním nepřítomně potřásl rukou a začal si prohlížet zbraně. "Až skončíte, sejdeme se na radnici."

Po hodině vylezl ven, zamkl dvoje vzduchotěsné dveře a vykročil k radnici. U pasu se mu houpala gaussova pistole model "zklidňovač". Svou starou věrnou čtyřiačtyřicítku vyměnil za novější model s větším zásobníkem a rychlejší kadencí. Přes rameno měl zavěšenou plasmovou pušku a okolo pasu a přes hrudník mu visely pásy s municí. Ještě nikdy se necítil tak klidně a bezpečně. Začínalo se mu tady líbit. Chlapík postávající před hospodou na něj nevěřícně koukal, protože nebylo zvykem, aby vojín Městské Stráže chodil po zuby ozbrojený. Došel k radnici, cestou se za ním všichni otáčeli, protože cinkání se rozléhalo po celém náměstí. Radnice byla na okraji města v místě, kde rokle byla nejhlubší, takže hrozilo jen minimální nebezpečí. Člen městské gardy, překvapivě inteligentního vzhledu a ještě překvapivěji s Pancorem Jackhammerem v ruce, mu zasalutoval a pustil ho dovnitř. Očividně ho očekávali. Matěj vstoupil do haly, která přímo zářila čistotou. Na rozdíl od ostatních domů byla radnice celkem nová a pokud Matěje neklamaly oči, vedle schodů byly výtahové dveře. U něj už Matěje očekával poručík Petr se starostou. "Tak to je on, pane starosto. Myslím, že nám bude v nadcházející bitvě velice užitečný." Matěj napřáhl ruku ke starostovi, který mu jí neochotně potřásl. Starosta se nezdál být zrovna nadšen. "Velice mě těší, pane." Procedil skrz zuby. "Prý se vyznáte ve zbraních?" významně pohlédl na jeho zbraně. Matěj nabil dojmu, že starostovi vůbec není sympatický, zvlášť když se napakoval v muničáku. Tiše odpověděl: "Něco málo o nich vím." Starosta ho skoro nevnímal. "Prověřil jsi ho?" otočil se starosta na Petra. "Ano, pane."
"Výborně, tak vás tedy povyšuji na podporučíka." S těmito slovy se otočil, nastoupil do výtahu a odjel. Petr ho odvedl ven.
"Já vím, že se chová odměřeně, ale městu vládne dobře." Šel s Matějem přes náměstí zpět do kasáren, aby mu dal frčky navíc. Matěj jen těžko vnímal, co vlastně Petr povídá a zaobíral se svými myšlenkami. Co jen na tomhle městě tak zvláštní. Mají muničák narvaný předválečnou technologií, bohatou úrodu, ze tří stran jsou chránění roklí a stejně tu žije málo lidí. Matějovi se nezdálo, že by důvodem nízké populace byly časté potyčky s nájezdníky. Petr tvrdil, že je napadli už dvakrát v tomhle měsíci a přitom po nějakých bojích nebylo ani památky. Tak proč mu jen lže? A na co ho vůbec potřebuje? Něco tady nehraje, a on tomu hodlal přijít na kloub.

Matěj si ve svém pokoji zkoušel tasit gaussovu pistoli a desert eagle čtyřiačtyřicet zároveň. Bylo kolem desáté večer a on už dlouho neměl ani slzu atomovice v ústech, proto se rozhodl vyrazit do hospody na menší chlemtačku. Venku už byla celkem tma a pouliční osvětlení nefungovalo všude. Okolo prošel nějaký svalnatý, špinavý muž s bezduchým výrazem a s opuchlým obličejem. Matějovi trvalo nějakou chvíli, než si uvědomil, že ten muž měl na sobě hornický mundúr, ještě další chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ve městě není žádný důl. Možná, že přece jen vydrží těch pár minut bez chlastu, stejně už začal pociťovat, že jeho mozkové buňky uvítají trochu oddechu, a zamířil za horníkem.

Chvíli se za ním tiše kradl a schovával se ve stínech, až horník došel do zbořenější čtvrti. Matěj si sklíčeně uvědomil, že horník jde ze šachty domů, takže mu tohle sledování bylo na nic. Zase tak úplně na nic vlastně ne. Co když nějaký horník půjde na noční šichtu? Tahle myšlenka ho přinutila ještě chvíli čekat na ulici. Bylo ticho, jen občas někde pískla zmutovaná krysa. Matěj se ujistil, že má obě pistole u sebe, protože nechtěl riskovat kousnutí od krysy velikosti jeho předloktí. Možná, že to byl dokonce potkan, což mu na klidu nepřidalo. Ještě chvíli stál a zrovna, když se chystal odejít, uslyšel zvuk několika desítek tlapek. Odjistil obě zbraně a poodešel doprostřed silnice. S hlasitým prasknutím se rozsvítila na několik okamžiků pouliční lampa. Nečekané světlo Matějovi odhalilo šest potkanů, velkých jako tele brahminy, kteří se krčili na rohu ulice jen kousek od místa, kde před chvílí stál. Na nic nečekal a začal pálit z deserta a gaussovky najednou. Jeden potkan se rozprsknul ještě dřív, než se vůbec ozval výstřel. Rychlost kulky se blížila polovině rychlosti světla. Ještě než stačily jeho střeva dopadnout na zem, už měl další potkan v hlavě díru ráže čtyřiačtyřicet. Další potkani se na Matěje zuřivě vrhli a měl dost co dělat, aby ještě jednoho zabil, dřív než se k Matějovi dostali. Vyhnul se zuřivým čelistem a z otočky jich půlku ustřelil desertem. Potkan začal strašně pištět a mávat krvácející tlamou ve vzduchu. Zavrávoral a narazil do svého druha, který se právě chystal vyskočit a srazit Matěje na zem. Potkana to vychýlilo ze směru a dopadl poslednímu, dosud nezraněnému, na zadek. Jeho krátké nohy nevydržely náraz a okamžitě se ohnuly do nepřirozeného úhlu. Matějovi stačila chvilková převaha, aby do nich stihl vyprázdnit zásobník z deserta. Nehodlal nic nechat náhodě. Vyměnil zásobník, prázdný si vrazil do kapsy, prohlédl obě zbraně, aby se ujistil, že jsou v pořádku a pak zamířil pryč. Pouliční osvětlení s dalším prasknutím zase zhaslo.

Matějovi blesklo hlavou, proč vůbec plýtvají energií na takové kraviny, když jí nikdy nebylo nazbyt. Kráčel směrem do čistší části města a cestou se snažil si zapamatovat cestu. Dneska už neměl náladu pít a tak šel radši ke strážní věži, protože se mu nejlépe přemýšlelo, když se díval do pustiny. Tohle město je až moc tiché a nějak moc rychle ho přijali mezi sebe. Ale stejně ho tak úplně nepřijali. Nikdo mu neřekl pravý důvod, proč tu sakra žije tak málo lidí, když je tu spousta neobydlených domů.

Ze zamyšlení ho vytrhl ženský řev. Matěj okamžitě zastavil a snažil se určit odkud to může přicházet. Křik šel zleva, na nic nečekal a běžel k domu s otevřenými dveřmi. Vběhl do místnosti, kde právě probíhal složitý porod, u kterého asistovali dvě bíle oděné ženy. Jediný muž v místnosti držel rodící ženu za ruku.
"Dítě se zašprajcovalo. Kurva podejte mi skalpel!" zanadávala jedna ze sester.
Matěj nevěřícně přihlížel profesionálnímu provedení císařského řezu a nevěděl co má dělat.
Jedna ze sester zařvala a otočila se, aby se mohla vyzvracet. Ta se silnější náturou dítě zabalila do plátna a odnesla ho někam ven. Nakvašeně přitom strčila ramenem do Matěje. Celou dobu stál sestrám za zády a nevěděl, co se tady do prdele stalo. Pak si všiml, že z plátna kouká dětská ručička. Ale nebyla to žádná obyčejná ručička. Dlaň byla kulatá a napojovala se na zápěstí jako květ nějaké rostliny, kolmo. Navíc byly všechny prsty stejné a bylo jich mnohem víc než je přirozené. Matěj chápal, proč se před chvílí druhá sestra vyzvracela a přemýšlel, že udělá to samé. Smrad ze sestřiných zvratek mu žaludek zrovna dvakrát neuklidnil. Vyšel ven zrovna, když otrlá porodní sestra zlomila vaz zmutovanému dítěti. "Škoda toho sušeného masa." Pomyslel si Matěj, když ho zvracel do kanálu.
"Co tu děláte? A kdo vůbec k čertu jste." Obořila se sestra vracející se zpět bez mutanta.
"Jsem Matěj Šíma. Podporučík Městské Gardy. A docela by mě zajímalo, co to mělo znamenat?"
Sestra si ho změřila pohledem, který u Matěje vyvolal stejný pocit, jako když hledí do jedné za šesti hlavní rotačního kulometu.
"Jak jste ve městě dlouho?"
"Moc dlouho ne, asi tři týdny."
"Tohle je tady na denním pořádku. Rodí se málo dětí a když už se nějaké narodí, má do normálního dítěte hodně daleko."
"Za celou dobu, co cestuju pustinou jsem neviděl, nic tak odporného. Tohle město někdo proklel, nebo co se tady u všech řití děje?"
"To nikdo neví. Dva roky bylo všechno v pořádku a pak šlo všechno do hajzlu. Lidi začali umírat, dobytek dojí krev a krysy mutují."
Matěj se smutně usmál: "Už jsem s nimi měl tu čest změřit síly. V životě jsem neviděl nic podobného."
"A k tomu nás napadli nájezdníci."
"Viděl je někdo?"
"Těch, kdo je viděli už moc nežije. Přežil to jen starosta a poručík. Jeli na sever nakoupit nějaké zařízení. Cestou je napadla banda těch vyvrhelů, tak se museli vrátit."
"Takže nikdy nezaútočili na město?"
"Ne. Nikdy."
"Díky. Třeba se ještě uvidíme. Nashledanou."

Seděl ve svém oficírském pokoji a dával si všechno, co se dnes dozvěděl, dohromady.
Všechno ukazovalo na zvýšenou radiaci v celém městě. Někde poblíž musí být důl na uran, nebo je možná dokonce pod městem. Zítra ráno se podívá do muničního skladu, jestli nenajde gaigerův počítač, s jehož pomocí by se dal důl lokalizovat. Naplnil všechny zásobníky municí a vyčistil zbraně. Je to už hodně let, co ho vyhodily z pražského hradu kvůli chlastu. Tam nosíval plasmovou pušku pořád, proto věděl, jak nejlépe se o ní starat. Všechno připravil, zamknul pokoj a šel spát.

"Vstávejte, kurva!" řval kdosi a bušil Matějovi na dveře.
"No, jo. Snad nehoří!" vstal nakvašeně z postele a došel odemknout dveře. Za nimi stál člen Městské Gardy a nervózně držel v ruce automatickou pušku.
"Zatím ne, ale jestli hned nevstanete a nepůjdete na hradby, tak brzo bude. Jsme obklíčeni."
Při posledním slově sebou Matěj nepříjemně cukl a okamžitě se začal převlíkat do uniformy. Připnul si pás s pistolemi, oba pásy se střelivem a plasmovou pušku popadl do ruky. Společně s vojákem běžel k hradbám, na kterých už se tlačila celá Městská Garda. Vyšplhal po žebříku nad bránu a prodral se vedle poručíka Petra.
"Co se děje?" zeptal se. Petr ukázal na planinu před městem, která se hemžila vojáky a dokonce i pěti obrněnými hummery. Matějovi spadla čelist. Venku bylo snad dvě stě nájezdníků. Proti nim mělo padesát členů Městské Gardy jen málo šancí.
"Potřebuju, abyste si vzal na starost levou stranu hradeb. Nejlepší bude, když si vlezete na jednu strážní věž." Přesně tohle Matěj čekal. Levá strana byla chráněná jen dvěma věžemi a před ní chyběl příkop i val. Tam bude bitva nejhustší. Matěj sjel po žebříku, proběhl kolem hradeb a za chvilku už rozděloval rozkazy.

"Vzdejte se a my vás ušetříme!" ozval se Petrův hlas z megafonu. Odpovědí mu byla dávka olova, která se neškodně rozprskla o zeď. Bylo chvíli ticho a pak se celá horda najednou dala do útoku. Pak už nebylo skoro nic slyšet, jen výstřely. Těžké kulomety přivařené na hummerech začaly devastovat posádku na hradbách. Matěje zachránila jen duchapřítomnost, protože kdyby zůstal stát, jako to udělali všichni na věži, zůstala by z něj jen krvavá břečka. Palba utichla a Matěj se okamžitě vrhl ke gatlingu. Dav už překonal značnou vzdálenost mezi hummery a hradbami. Bohužel pro ně se však nebylo moc kde schovat. Sto čtyřicet pět tisíc střel za minutu, které vychrlí Gatling Destroyer, je slušná kadence a jen málokdo by ustál takový útok. Navzdory všem očekáváním se čtyři lidé udrželi na nohách. Matěj napáchal strašná jatka mezi nájezdníky a tak mohl riskovat rychlý pohled na hradby. Nad bránou zůstala naprostá většina nezraněna. Matěj sebral ze země zahozenou plasmovku a zamířil na jednu z oněch čtyř přeživších postav. Našel jí skrz hledáček a zarazil se. Otočil se a jedné mrtvole sebral dalekohled. Pravá půlka byla sice rozbitá, ale zbytek účelu poslouží. Matěj se nemýlil, není divu, že ti čtyři přežili, měli na sobě energozbroje. Tohle jsou nějací divní nájezdníci. Znovu zacílil a byl hodně zvědavý, jak si energozbroj poradí s plasmou o teplotě několika tisíc stupňů. Stiskl spoušť a ozval se, pro plasmovku typický, vysoký zvuk. Rozžhavená koule plasmy trefila vojáka do třísla a oddělila mu pravou nohu od zbytku těla. Voják zahodil těžký kulomet za hlavu, jako kdyby odhazoval cigaretu, chytil se za třísla a skácel se na zem. Z rány se kouřilo, jak se tavil kov a hořelo maso. Ostatní následovali Matějova příkladu a pálili do obrněnců co jim kadence stačila, ovšem bez většího účinku. Matěj spokojeně zamířil na druhého obrněnce a hned ho radost přešla. Díval se totiž do hlavně raketometu. Vypálil naslepo, otočil se a přeskočil zábradlí na střechu domu, který byl nejblíž. Vyrazil si dech a začal pomalu klouzat po strmé střeše dolů. Zachytil se o komín a byl by se i udržel, kdyby ho netrefil úlomek hradby, kterou roztříštila raketa. Dostal ránu do zad, pustil se a spadl dolů, všechno zalila temnota.

Matěj se probudil a první co slyšel byl zvuk rychlopalné brokovnice. Ležel na zemi pod věží, která byla na padrť a vrchní část byla všude okolo. Opatrně vstal a zjistil, že mu celkem nic není, jen pár odřenin, nějaká ta modřina a trochu se mu motala hlava. A ještě si při pádu roztrhl vrchní část uniformy, takže jí zahodil a zůstal jen v kalhotách. Jak dlouho tu ležel, netušil. Důležité bylo, že měl u sebe obě pistole, i když plasmovou pušku mu rozdrtil kus betonu. Rozhodl se, že se půjde podívat k bráně a váhavým krokem tam zamířil.

Za chvilku narazil na nájezdníka, který se bránil dvěma členům Městské Stráže. Bohužel pro nájezdníka, se schovával za kusem betonu zády k Matějovi. Vystřelil muži zezadu do hlavy, neohlížeje se na čest. Hlava explodovala, kulka prošla skrz a jednomu z policistů roztříštila zbraň na několik kusů. Ten se překvapeně podíval na zbytek své pumpovací brokovnice a nechápavě pohlédl na Matěje. Ten sebral ze země nájezdnickou M18 carabine a hodil mu ji.
"Jak jsme na tom?" zeptal se jich.
"Dobili bránu, ale dál se nedostanou, jsou tam barikády a navíc utrpěli pořádný ztráty."
"A jak se teda dostali dovnitř?"
"Možná kdyby…"
Možná kdyby věděl, že to jsou jeho poslední slova, řekl by něco jiného. Hradbu totiž prorazilo ocelové monstrum, převálcovalo oba dva vojáky a projelo domem, aniž by ho to trochu zpomalilo. Matěj nevěřil svým očím. Kdo do piči jsou tihle nájezdníci, že přijeli s tankem? Dírou po tanku vešel dovnitř voják v energozbroji, namířil na Matěje gaussovu pušku a na chvíli se zastavil. Matějovi došlo, že ho nepovažuje za nepřítele, protože na sobě už neměl uniformu. Obrněnec sklonil pušku a zasmál se: "Tebe bych tu nečekal." Matěj nevěděl s kým má tu čest, protože mikrofony zabudované v helmě zvuk dost zkreslovaly.
"Co?" nechápavě vybafl Matěj. Voják si jednou rukou sundal přilbu a pod ní se objevila blonďatá kudrnatá hlava starého známého z hradní stráže. Až teď si konečně Matěj uvědomil, že na energozbroji je znak okřídleného lva s třemi ocasy.
"Jak jsi se dostal až sem?" řekl Daniel.
"Neměl jsem prachy tak jsem se nechal najmout místní policií. A co tu hledá Královská Četa?"usmál se na starého parťáka Matěj.
"Pojď se mnou a já ti to cestou budu vyprávět." Dobrosrdečně ho poplácal po zádech, což nebylo zrovna příjemné, protože servomotory energozbroje byly dost výkonné. Společně vyrazili dobytým městem směrem k radnici.
"Pod tímhle městem je skladiště vyhořelého uranu."
"Něco takovýho sem tušil. Jen jsem neměl příležitost ho najít."
"Nepřerušuj mě, prosím. Před válkou ho tam zalili betonem, protože nevěděli, jak ho zužitkovat. My už dneska víme, že se dřív využívalo jen malé procento z jeho energie. Takže je to stále výborný zdroj energie. Parlamentu a armádě trvalo strašně dlouho, než zjistili, kam se vlastně celou dobu odvážel. Bohužel to dřív zjistil jeden major, odešel z armády, sebral spoustu lidí, obnovil tohle město, jmenoval se starostou a začal se pomalu prokopávat k uranu. Pak ho prodával za těžký prachy Číňanům. Našli jsme náhodou jednu karavanu se zásilkou a hned nám bylo jasný, co se tady děje."

Došli na náměstí, kde stálo pět tanků, čtyři hummery a okolo se hemžili vojáci. Z jednoho tanku se kouřilo, očividně dostal raketou do věže a byl nepojízdný.
"Ty svině mi nic neřekli a stal jsem se jejich nástrojem." S Danielem byli vždy dobří přátelé, ale stejně se rozhodl pomlčet o tom, kolik škody napáchal v řadách královské čety. Došli k dalšímu vojákovi v energozbroji, který k nim stál zády a sledoval dalekohledem radnici.
"Paladine!" oslovil ho Daniel.
Paladin se otočil a Matějovi spadla čelist. Před ním stál jeho další kamarád, s trochu znetvořenou tváří a s černými vlnitými dlouhými vlasy.
"Kryštofe?" oslovil ho překvapeně.
"Ty starej bastarde! Co tu do prdele děláš?"
Matěj se chystal odpovědět, ale paladina právě vyrušil tankista vykukující z věže tanku.
"Máme nabito!"
"Tak to do nich naserte!"
Tankista přikývl a lezl zpátky.
"Moment," ozval se Matěj, "Myslím, že mám nápad."

"Haló! To jsem já! Matěj." Bušil o několik okamžiků na dveře od radnice. Dveře se otevřely a Matěje dovnitř vtáhl starosta společně s poručíkem Petrem.
"Zajali mě a poslali mě sem s poselstvím."
Petr si nervózně uhlazoval vlasy a starosta měl pěnu u huby.
"Prej když se okamžitě vzdáme, tak nás rovnou zastřelí!"zrada se obyčejně trestala dlouhým mučením.
"Vzdát se? Zbláznili se? Haha!" šíleně se chechtal starosta.
"Oni ani netuší, co tady máme!" dál se chechtal a ukazoval do kouta, kde ležela jaderná střela.
"Celých osmnáct let jsme jí dávali dohromady, abychom se mohli zmocnit vlády. Před týdnem nám spadl strop a museli jsme se k ní znovu prokopat. Ale teď, když nám nedávají jinou možnost, jí odpálíme přímo tady." Rozběhl se k ní a začal hledat klíč, který odemykal kryt od odpalovacího mechanismu. Zastrčil ho do zámku a než jím otočil, hystericky zařval: "Za svobodnou zemi!" pak se skácel k zemi s prostřeleným hrudníkem, vnitřnosti se rozletěli po místnosti a mrtvola se skácela na bombu. Teprve potom se ozval výstřel z gaussovy pistole.
"Ty jsi zabil starostu!" vykřikl Petr a rozběhl se k mrtvole. Matěj pomalu kráčel za ním.
Poručík převrátil starostovo tělo, nebo tedy to co z něj zbylo, a odklopil kryt s červeným tlačítkem.
"Bylo to jeho poslední přání." Nyní měl i Petr pěnu u pusy. Matěj mu namířil pistolí do obličeje.
"To není dobrý nápad!" varoval pološíleného Petra.
"Zemřu tak jako tak." Halou zazněl výstřel a hned na tu druhý. Pak bylo chvíli ticho a potom se ozvaly ještě dvě rány.
"A jak to odpálíš teď?" Chladně se zeptal ležícího a umírajícího Petra. Ten se svíjel v křečích a v krvi. Obě ruce měl ustřeleny a kyčle na sračku.
Matěj vylezl z radnice. Okamžitě ho obklopili vojáci a přáli mu k úspěchu. Pak se šli podívat dovnitř, co se stalo. Kapitán Daniel s paladinem Kryštofem mu potřásli rukou. Matěj se na ně zamlženě podíval, hlasitě popotáhl a znechuceně si odplivl: "Nevděčná práce!"