Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Celé čtyři dny jsem pořád jela v autě a pedál plynu jsem měla zmáčknutý až na doraz. Řev motoru jsem poslouchala celé hodiny a když jsem na pár chvil zastavila, abych si odpočinula, což bylo naposledy před dvěma dny, kdy jsem taky naposledy spala,slyšela jsem ho i ve spánku, i když byl zastaven. Pořád mně ten zvuk duněl v makovici. Přes den, kdy jsem projížděla nekonečnou pouští, mě bolely oči od ostrých slunečních paprsků, které rozpalovaly poušť na takovou teplotu, že se prakticky nedalo vydržet na přímém slunci. Je samozřejmé, že moje auto, padesát let starý model Ford Nuclear s pohonem na všechny čtyři, žeroucí čtyři standardní energetické články na sto kilometrů, nemělo klimatizaci, takže po celou dobu jsem se cítila, jako bych dostala v pekle sólo kotel. Ne, že bych si ho nezasloužila, ale to nechme na jindy. Pot ze mě jen lil, mastné černé vlasy mně padaly do ksichtu a když jsem udělala žvýkačkou bublinu, kterou jsem nafoukla a praskla, kousky z ní se mi přilepily na háro. Přála jsem si, abych si mohla aspoň na chvíli sundat moji vylepšenou koženou zbroj z pravé brahminí kůže, ale nemohla jsem to udělat, protože jsem musela být neustále ve střehu a dívala se do zadního zrcátka, jestli mí pronásledovatelé se na mně už bezprostředně zavěsili. Byla jsem hodně unavená a začínala jsem pociťovat abstinenční příznaky, protože poslední dávku JETu jsem měla před dvěma dny. Snažila jsem se to rozehnat tím, že jsem kouřila jednu cigaretu za druhou a pila litry kafe. V kufru auta jsem kromě jiného měla také láhev Roentgen Rumu, která v noci svítí a dvě láhve nějakého dryjáku, o kterém se nedalo říct, jestli to byl před válkou silný likér nebo ředidlo. Čert ví, co to vlastně bylo. Nicméně v krizi se to dalo pít. V kapse mi chrastila krabička plná anabolických steroidů, ale to nemohlo nahradit JET. Jela jsem dost rychle, asi 170 km/hod., řekla bych, ale rychlost jsem jen odhadovala, protože všechny budíky v autě kromě jednoho – ukazatele stavu paliva- byly rozflákané, tak už jsem to auto koupila. Sakra, stálo mě celé tři tisíce. Někomu by se mohlo zdát, že jsem jela docela průměrnou rychlostí, ale podotýkám, že jsem nejela po žádném typu cesty, nýbrž po rovném písčitě-štěrkovém povrchu pouště, které kdekdo říkal Wasteland nebo jen zkráceně Wastes. Dívala jsem se kolem a neviděla nic než rovinu, sem tam nějaký kaktus nebo keř a v dálce vysoké hory, kam jsem mířila. Asi před týdnem, nepamatuju si to přesně, jsem seděla v hospodě v nějaké díře, Redding to asi byl. Hospoda se jmenovala U chrchelu a já byla pěkně zlitá a do kapsy hluboko. Lepil se na mě jeden mlaďas, kterého jsem pak na pokoji v pohodě zmákla a vytřepala z něj nějaký prachy. Šla jsem zpátky k barovému pultu a svalila se na židli. Mezitím, co jsem si objednávala jeden z derivátů vodky a syntetické pivo, jsem v polospánku vyslechla důvěrný rozhovor opodál sedících chlápků v kožených bundách, který se týkal NCR a její nové prezidentky Tandi. Z hovoru plynulo, že radikální separatistické skupiny ve městě ji na tom místě nechtějí a stojí za jedním z městských radních, který také kandidoval na prezidentské místo, ale pro svoje diktátorské sklony a oblibu v násilí a pokoutních zápasech nebyl zvolen. Bylo by proto záhodno, vyjadřoval se jeden z těch chlapů, prezidentku nějakým způsobem odklidit a dosadit na tento post radního. Plynul by z toho fakt, že radní by povolil volný obchod s drogami, chlastem, a otroky a legalizoval prostituci, protože by mu byl nabídnut tučný zisk z uvedených aktivit. To by ovšem znamenalo rozpad města do pseudobarbarské formy a zničení všech lidských hodnot a ideálů, které město vybudovalo a které Tandi chtěla stůj, co stůj udržet a rozvinout. Kdyby ale byla Tandi zabita, její Garda, což byli jedni z nejsilnějších policajtů, by viníka krutě potrestala a na Tandiino místo by byla dosazena jiná osoba z jejího kabinetu, ta co má přímé následovnictví po smrti nynější prezidentky a radní by opět přišel zkrátka. V plánu tedy bylo, unést Tandiinu šestnáctiletou dceru Karu a pak prezidentku vydírat, takže by sama odstoupila a v její pravomoci by bylo zvolit svého nástupce bez ohledu na přímé nástupnictví, které platilo jen v případě smrti. A nástupcem by se přirozeně stal radní. Jak však Karu unést, když ji hlídá tolik policajtů s výkonnýma brokovnicema? To byl úkol pro zkušeného maníka za deset tisíc. Hotové jmění. Ten druhý chlápek v hospodě byl podle všechno šéf nějaké pochybné bandy, zřejmě klanu KHAN´S, kterému byl tento job nabídnut, ale nijak se k tomu neměl a nebylo se ani čemu divit, protože vlézt do NCR s tasenou zbraní a vyjít odtamtud živý a ještě k tomu s prezidentčinou dcerou, to bylo vážně o koule. Nakonec se ale rozhodl, že on a jeho patnáctičlenná banda to udělají ode dneška za tři dny. Pak si sem na tohle místo přijdou pro výplatu. Nebyl to problém, protože první chlápek byl místní štamgast, člen Wrightovy rodiny a vysedával tady celé dny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je moje šance, jak přijít k penězům, koupit si nové auto a tradá do pryč. Když druhý chlap odešel, přišourala jsem se k tomu prvnímu a nabídla mu svoji pomoc. No, to jsou moc silná slova od dvacetileté holky, řekl. A jak bys to chtěla udělat? Autem, řekla jsem mu. Ty že umíš řídit auto? Podivil se. Vždyť se na sebe podívej, neuměla bys řídit ani invalidní vozík! No to mě nasralo. Kvapně jsem odešla. Ještě tu noc jsem autem přijela před bránu NCR a šlehla si trojnásobnou dávku JETu a dvojnásobnou steroidů. Opilost se ze mě naráz vytratila a zbyl jen dobrý pocit. Jednou rukou jsem svírala volant a v druhé jsem měla H&K plnoautomatickou brokovnici. Rozjela jsem to na plný plyn a zvalchovala oba dva strážce a vjela dovnitř, protože brána byla jakoby zázrakem odevřená. Za pět minut jsem se z NCR vynořila, ruku popálenou od výbuchu granátu, s čistým průstřelem pravého stehna a s Karou přes rameno. Vystřelila jsem odtud jako raketa, pneumatiky zanechaly na náměstí klikatou čáru. Zbyly po mě hromady mrtvých poldů i civilistů a hektolitry krve. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vrazila do hospody U chrchelu a Karu strkala před sebou. Ten zkurvysyn mi řekl, že tuto zakázku dal jako prvním Khanům a že on je Wright a Wrightova rodina vždycky drží slovo a že žádné prachy nedostanu. Musela jsem ho přišpendlit brokovnicí ke stěně, aby to slovo teda držel pevně. V tu chvíli přijížděl člen Khanů, aby s ním probral podrobný briefing akce. Když uviděl svého obchodního partnera, tasil superkladivo. K čemu ale superkladivo, když se bude střílet? Proběhla jsem kolem jeho zkrvavené mrtvoly a nasedla do auta. Musela jsem odtud urychleně vypadnout. Tak a teď jsem tady. Za mnou se řítí policajti z NCR, celý gang KHAN´S a několik členů namakané Wrightovy rodiny. Práce zasraná !! Noha mě bolí a ztratila jsem mnoho krve. Opálenou ruku jsem si zavázala do obvazu, ale pálí to pořád. Občas se dívám do zrcátka na zadní sedadlo. Sedí tam Kara a je svázaná. Obzor za námi je v klidu. Žádní pronásledovatelé, zatím. Odhaduju, že mám asi dvě hodiny náskok a ten se každou chvíli zmenušuje. Viděla jsem policejní auta v NCR a byly to pěkný káry. Nedivila bych se, kdyby jely dvojnásobnou rychlostí, než jedu já. Ze zadu se ozvalo zamumlání. Mrkla jsem se tam a rukou jsem Kaře sundala hardový roubík. "Ty svině, proč mi ten zasraný roubík nandáváš když jsme hluboko v poušti!? Ty snad nejsi normální!" zakřičela. "Když budeš takhle řvát, ty krávo, zase ti ho nahodím, aby ses v tom horku pěkně prosmažila." "To snad…" "A drž už hubu, kurva. Kdo tě má, sakra, poslouchat. Už tak mám svých problémů dost a nepotřebuju poslouchat nějakou vypiplanou děvku z NCR!" řekla jsem důrazně a pohled mi sklouzl na sedadlo spolujezdce, kde ležela brokovnice a spousta nábojů. Těch zbraní jsem měla ještě víc, některé na podlaze u sedadla a některé v kufru. Kara dala na chvíli pokoj a já si zapálila další, ten den šestadvacátou cigaretu. Byla samozřejmě bez filtru a kdoví, jestli hnědý obsah papírku byl tabák. Každopádně tato značka- NUKAŠLUKA- chutnala jako hovno. "Dej mně taky napít!" žadonila, když jsem do sebe obracela hrnek kafe. Nevraživě jsem se na ni podívala. " Garda tvojí matky mě málem odstřelila a ty chceš, abych se s tebou dělila o kafe? Ses posrala, ne?" řekla jsem a narvala jí zpátky roubík. Nenechala jsem se obměkčit, ani když jí vytryskly slzy. O několik hodin později se pomalu smrákalo. Bylo mi jasné, že budu muset trochu zpomalit, protože mně svítilo jen jedno světlo, to druhé bylo pryč včetně nárazníku. S nastávající tmou jsem na chvíli zastavila a rozkopla obě dvě svítící zadní světla, aby mě nebylo zezadu tak moc vidět. Vytáhla jsem Karu ven a sundala roubík. "Nenávidím tě a nejradši bych tě zabila!!"zařvala jako první. Vytáhla jsem Desert Eagla z pouzdra na noze a přiložila jí ho k hlavě. Vážně jsem jí měla dost. "Nápodobně,"řekla jsem, ale nestiskla jsem to, protože jsem nějak doufala, že buď za ni dostanu prachy nebo jim ji dám a oni mě nechají jít. "Mám žízeň a mám hlad!" ječela. "Taky jsem už čtyři dny nežrala, ty pitomá huso. Hele, tady máš zbytek kafe a buď ještě ráda a v žádném případě už neječ nebo si to vodsereš." Byla zticha a za chvíli jsme už jeli dál. Zdálo se mi, že každou chvíli za volantem usínám, ale bylo mně to jedno, tady se nedalo pořádně havarovat. Později jsem ale zastavila a řekla si, že se dvě hodinky prospím, abych ustála případný střet s nepřítelem. Kaře jsem sundala roubík, aby mě to její huhlání neštvalo. "Jsem ráda, žes zastavila," začala. "Aspoň tě naši brzo dostanou a naši policisté tě odevzdají polnímu ptactvu a zvířectvu." "Co to, kurva, žvaníš. Ti srágorové si ani neškrtnou, i kdyby měli boozary. Všimla sis, jak kmitali, když jsem tam k vám vjela? To je pěkně rozhodilo. Jen at´přijedou, dám jim zahulit."řekla jsem, ale abych pravdu řekla, nějak jsem se na to dneska necítila. "Kdybys nás nechala být, nemusela sis to teďka vodskákat," pokračovala. "Si myslíš, že bys žila klidnym životem có? Hovno! Za pár dní byste čelili nájezdu gangu KHAN´S. I když jsou to šumaři, dali by vám taky zahulit." "O čem to mluvíš?" divila se. "K čertu, nedělej, že nevíš, vo co jde. Vsadim se, že ten člen prezidentčina kabinetu s právem nástupnictví, jsi ty." "Samozřejmě, že já." "Takže víš o tom radním, co se chce dostat na místo tvojí ctěné matky." "Francis?" řekla si. "Já sakra nevím, jak se ten magor jmenuje." "Francis chce být prezidentem už dávno, ale skoro nikdo ho nevolí, teda kromě těch jeho přisluhovačů. Má vliv jenom na bandy zvenku, které se tlačí do města. Většina lidí je proti němu a s námi je i Garda. Kdyby jí nebylo, pravděpodobně by matku svrhl a silou si město podmanil. Proč to ale říkám svini, jakou si ty? Jsi stejně odporná jako Francis a nedivila bych se, kdybys byla na jeho straně, když jsi mě unesla. Jdi do prdele, sakra!" "A já bych se zase nedivila, kdyby se ten Francis zmocnil vlády nad městem, když většina těch zasraných poldů teďka honí mě. Ve městě jich asi moc nezůstalo a odhaduju, že se radní domluvil s nějakou jinou skupinou, třeba s Nájezdníky a nepozabíjel zbytek. Nebo ještě lépe, kdyby byli poldové podplaceni Francisem, aby tebe a tvoji matku zabili, ale tak, aby se to nedozvěděli lidi. Ti by si pořád mysleli, že je Garda s nima. Pak by je Francis vyvedl z omylu, ale to už by bylo pozdě. Jó, myslím, že tvoje matka je už po smrti, zatímco ty tady blbě kecáš…" Chtěla něco říct, ale gestem jsem jí naznačila, aby držela hubu. Zkontrolovala jsem pevnost provazů,kterými byla spoutaná a pohodlně se rozvalila na sedadle. Do klína jsem si položila brokovnici a usnula. V noci byla strašná kosa. Probudil mě rachot rotačních kulometů a dunění motorů. Okamžitě po otevření očí jsem nastartovala a sešlápla pedál plynu až na doraz. Motor zavyl a auto vyrazilo dopředu. Několik stověk metrů za ním se řítila kolona vozidel policajtů z NCR a spolu s nimi několik motorkářů Wrightovy rodiny. V zrcátku jsem viděla, jak nás dohánějí. Khanové byli zřejmě někde vzadu, museli připustit, že se s policajtama moc nekamarádí. Napočítala jsem šest policejních vozidel a čtyři motorky. To mohlo být tak 25 lidí. Auta měla otevřené střešní okna a v nich stál vždycky jeden člen posádky a v rukou rotačák, kterým se snažil kropit moje auto. Spršku střel moje fordka dostala, ale žádné poškození to nezpůsobilo. Obratně jsem s fárem manévrovala, kolem mě se zvedaly spršky písku po dopadajících kulkách. Policajti se rychle přibližovali. Napadlo mě, proč riskují život dcery prezidentky, kterou mají zachránit a pomyslela jsem si, že se moje teorie naplňuje. Vytáhla jsem nůž a jednou rukou přeřezala Kaře pouta. "Do háje, vidíš to? Tak se mi zdá, že jsme obě v hajzlu!"zařvala jsem na ni. "To je blbost! Nevěřím tomu, sakra! Co je to za policajty!" ječela ona. Než jsem stačila odpovědět, poušť napravo od auta vybuchla. Sprcha písku a úlomků kamení vyrazila boční okno nazadu. Mrkla jsem na auta a poznala, že ti zkurvysynové si přivezli i raketomety. Na levém boku se nebezpečně přibližovala motorka a na ní seděl nějaký pankáč s tříštivým granátem se zcela zřejmým úmyslem vhodit nám jej dovnitř. Otevřela jsem za jízdy dveře, trochu se nahnula ven z auta a vystřelila z brokovnice. Motorce vzplála nádrž nebezpečně blízko pankáčova pytlíku a oba se poroučeli k zemi. Stáhla jsem se zpět. Dveře jsem nestačila zavřít, protože je urval výbuch další vypuštěné rakety a jedna centimetrová střepina se mi zaryla mezi žebra. Zařvala jsem bolestí a červeně se mi zakalil zrak. Jen neomdlít! Nahnula jsem se znovu a vystřílela jsem celý zásobník pistole do jednoho auta, které pak výrazně zpomalilo. "Nabij mi tu zasranou pistoli!!" zařvala jsem na Karu, která ležela na podlaze vzadu stočená do klubíčka. "Cože? Já?! Ale…" "Kurva, copak nevidíš, že nám jde o krk?!" Kara rozpačitě vzala mohutnou pistoli a neobratně se pokoušela zasunout zásobník, který jsem jí hodila. Chvilková nepozornost měla za následek to, že se na pravé straně objevilo policejní auto, jehož raketometčík teď nabíjel raketomet. Kdyby měl nabito, byla bych v hajzlu, pomyslela jsem si, ale to už policajtská ruka s boxerem rozbila boční sklo vedle mě. Chytla jsem ji a majiteli jsem ji vyrvala z pantů. To mě trochu rozveselilo. Pozvedla jsem brokovnici a rozbitým oknem jsem odpálila řidiče přes jeho přední sklo, které se rozletělo na všechny strany. Auto dostalo smyk a explodovalo v otáčkách. "Tak jedem, vy sráči! Chtěli ste to mít, tak jedem!!"zařvala jsem a moje auto se opět odpoutalo od poldů na několik desítek metrů. V tu chvíli těsně za ním explodovala raketa. Cítila jsem, jak se záď auta vymrštila vzhůru a já nad ním ztratila kontrolu. Vylétlo do vzduchu, převrátili jsme se a dopadli na střechu, která se zmáčkla. Podvozek doutnal. Při dopadu jsem si rozbila hlavu o volant a roztrhla si starou ránu na stehně. Musela jsem rychle jednat. Vyplazila jsem se z auta s brokovnicí v ruce přímo doprostřed přijíždějících poldů. Nestarala jsem se o Karu, šlo o to, zachránit si vlastní kejhák. Přede mnou explodovala raketa, ale naštěstí poměrně daleko, takže mě jen tlaková vlna odhodila na bok auta. Poušť kolem se proměnila v peklo, všude kolem mě vytvářely projektily rotačáků gejzíry písku. Rachot palných zbraní byl nesnesitelný. Vstala jsem a zamířila na projíždějící auto. Raketometčíkovi jsem udělala třetí nozdru, druhá střela šla do pneumatik a třetí na řidiče. Auto vyrazilo jelo nezměněnou rychlostí pryč a vzdalovalo se, řidič patrně zhasnul a nechal nohu na plynu. Štěkot rotačáku mě přiměl přískokem zalehnout. Skulila jsem se za auto, nechala poldy projet a vystřelila. Dostali to dva vevnitř, ale řidič a obsluha rotačáku přežili. "Naseru ti na hrob!!" zařval člen Wrightovy rodiny na motorce a vystřelil s pistole ráže .223. Kulka se mi zaryla do hrudníku, ale ne do těla, nýbrž do kožené zbroje. Náraz byla ale tak velký, že jsem odlétla kus stranou a na chvíli jsem bolestí přestala vidět. Poslepu jsem zamířila do míst najíždějící motorky a vypálila. Zásah jsem neviděla, ale když se mi vrátil zrak přede mnou leželo zkrvavené torzo. Vzala jsem mu pistoli a pálila na auta, které kroužili kolem. Jednomu poldovy jsem ustřelila ruku i s rotačákem, který jsem pak uzmula. Byl zkurveně těžký, ale i přesto jsem roztočila jeho osm hlavní a poslala na najíždějící auto clonu horkého olova. Exploze byla velká a tlaková vlna mě shodila na zem. Ihned jsem vstala a odpálila další auto ještě před tím, než ten hajzl nahoře stačil vypálit raketu. Rotačák byl takřka bez nábojů a k nepotřebě, protože se zasekl. " Políbíš můj Svatej plamen, děvko!!"slyšela jsem za mnou. Stál tam další Wright a motorka ležela za ním. Než jsem stačila zareagovat, náboj ráže .223 se mi zaryl do kolena a čéška se vydrolila ven. Myslela jsem, že chcípnu. Okamžitě jsem se poroučela k zemi, ale než jsem dopadla, střelila jsem ho pistolí přímo do srdce. Kurva, pomyslela jsem si, když jsem zjistila, že se nemůžu postavit. Krev chvístala na zem a noha vypověděla poslušnost. S obrovským vypětím jsem se nakonec postavila, ale na jedné noze a opřená o brokovnici. Zbývající dva členové Wrightovy rodiny se přibližovali na motorkách a v ruce třímali pulsní granáty. Prvního jsem překrojila v místech pasu a druhému jsem udělala z obličeje krvavou kaši, ještě když byli daleko. Zbývající policejní auto zastavilo opodál a poslední dva členové posádky vyskákali ven. Vytáhli 10mm pistole a pálili. Pozvedla jsem brokovnici a sprška broků rozdrtila jednomu několik žeber. "Moje žebra!!MOJE ŽEBRA!!" vyřvával, když se kácel. Druhý ale nelenil a poslal mi několik projektilů. Dva jsem dostala do zbroje, avšak třetí proletěl škvírou vedle chrániče ramena a odštípl mi kus klíční kosti, který vyhřezl ven spolu se zkrvavenou tkání. Upadla jsem do bezvědomí a zdálo se mi, že umírám. Čekala jsem, že nejprve bude úplná temnota a na jednom konci světlý tunel, kde mi někdo řekne, že se ještě musím vrátit do života. Pravdou byl opak. Probrala jsem se z mrákotného stavu a dívala se před sebe. Na obličeji jsem cítila zaschlou krev. Všude kolem ale bylo jasno, jenom těsně před mýma očima nebyl bílý, nýbrž černý tunel. V ránu jsem poznala, že se dívám do hlavně pistole, jejíž majitel teď nade mnou vítězně stál a hodlal to brzo zmáčknout. "Tos posrala, co, ty kurvo," řekl. "Však jsem taky čekal, než se probereš, abych si to mohl pořádně vychutn…" Už to nedořekl, protože třeskl výstřel, ulítla mu temenní kost a mozek vyšplouchl v báječném gejzíru k obloze. Zbytek se svalil na mě a mazal moje zelené brnění krví. Podívala jsem se k mému autu, kde stála Kara a v ruce držela Desert Eagla. Přišla ke mně. "Proč jsi to udělala?" vypravila jsem ze sebe, než jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se na zadním sedadle svého auta. Přechod z bezvědomí do reálného světa byl nejasný, z temnoty mdlob jsem se probudila do temnoty noci, která nastala. První věc, kterou jsem si uvědomila, byla bolest, rozlévající se po celém těle z několika míst – z nohy, boku a ramene. Vlastně, pravou nohu jsem takřka přes bolest necítila. Ramenem jsem mohla hýbat jen s velkými obtížemi. Podivila jsem se, že ho mám ovázané krví nasáklým obvazem. Kožené brnění jsem měla sundané, všechno kolem mě bylo potřísněno zaschlou, zčernalou krví, jejíž pach se mi neodbytně vtíral do nosu. Trochu jsem pozvedla hlavu, pravé koleno bylo omotáno krvavým obvazem. To sem to ale koupila, sakra. Divím se, že ještě žiju, pomyslela jsem si. Pak mi přišlo divné, že jsem ve svém autě, které stálo a jednu jeho stranu ozařovalo světlo plamene. S nadlidským úsilím jsem se vyštrachala z vozu a opírajíce ho obešla. Poblíž byl rozdělán oheň a u něj seděla Kara, která si zkoumala bok, kolik žeber jí zůstalo nezlomených, pistoli měla položenou vedle sebe, kolem se povalovalo několik vyrabovaných lékárniček, pravděpodobně z policajtských aut. "Co se děje?"řekla jsem a ona se otočila. Začínala jsem mít divný pocit. "Už jsi se probrala?No, to je dost. Ležíš tam už druhý den." Řekla, jakoby nic. "Proč jsi zabila toho poldu?" chtěla jsem vědět. "Jak jsi říkala, šli po nás po obou." "Proč jsme tady?Co mám, sakra, dělat?" Připadala jsem si jako ve snu. "Když jsem zabila toho policajta a tys zhasla, přemýšlela jsem o podobné otázce," začala Kara. "Došlo mi, že se musím nějak vrátit zpátky do města. Pěšky to nešlo a všechny policejní vozy, které byly opodál, jsi bohužel, nebo bohudík?, rozflákala a ty ostatní byly příliš daleko. Jediné policejní auto, které trochu fungovalo, mělo něco s řazením, takže jelo jen na jedničku. S tím bych se zpět plahočila aspoň dva týdny bez jídla. To tvoje vypadalo i přes svůj stav, že by mohlo být v pořádku. Pomocí auta poldů a lana jsem ho obrátila a ono vážně jelo. Tak jsem tě naložila, napíchla ti pár ampulí morfia, abys přežila a vyjela jsem. To všechno jen proto, abych tě možná v NCR, možná někde jinde předala spravedlnosti. Asi uprostřed cesty jsem potkala skupinu lidí z NCR a ti mně potvrdili, že matka je mrtvá, Francis se chopil vlády a město jako takové, neexistuje. Zbyla po něm jen ohavně páchnoucí díra, horší snad než Nové Reno a všechno je ovládáno hordami Nájezdníků. Lidi odtud hromadně prchají, Garda je zničena. Víš, že ty osobně jsi zabila celou jednu její třetinu? Od těch lidí jsem koupila nějaké jídlo a víš za co? Prodala jsem tvoji brokovnici. Teď jsme asi ve čtvrtině cesty do Klamathu." Tímto skončila a já jsem na ni po celou dobu tupě zírala. Nějak mně to nedocházelo. "Cože? Tomu nevěřím. Co si myslíš, že děláš? Tys jezdila s mým autem a prodala moji pušku? Anbelívebl!" "Třebaže ti to přijde blbé, jsi jediný člověk na světě, kterého znám. Všichni ostatní jsou mrtví. Nikdy jsem nebyla za hranicemi NCR, vůbec neznám poušť a okolní města. Ale ty ano, usoudila jsem, taková ženská jako ty je protřelá a vyzná se. Tak jsem si řekla, že se tě musím držet za každou cenu, i když jsi taková sketa, nebo chcípnu v poušti,či mě někdo odpráskne. Proto jsem tě udržovala při životě." "Snad si, k čertu, nemyslíš, že se na mě zavěsíš? Něco takového jako ty nepotřebuju, budeš jen zátěž a zátěž se vyhazuje,jasný?" spustila jsem. "Hele, jestli mě budeš srát, odprásknu tě sama, uvidíš! Je sice fajn, žes mi zachránila život, ale já necítím žádnou vděčnost, prostě se tak stalo." "Jak mě chceš zastřelit, když tvou pistoli mám já," řekla a potěžkala ji "A kromě toho, jak chceš v tomhle stavu řídit? Nezvládla bys to!" "Já dojedu kdykoliv kamkoliv!" řekla jsem a přemýšlela, jestli je to pravda. "To sotva. Je to jen chvilkové zdání, že jsi v pořádku, ale za pár hodin přestane to morfium působit a bolest bude nesnesitelná. Morfium mám já tady u sebe. A taky všechno jídlo, vodu a klíčky od auta, aby to bylo všechno. Kdybych poodešla trochu do pouště, stěží by ses ke mně dobelhala, i kdybych se nikam nehnula. Vlastně si na mně pro tuto chvíli zcela závislá." "Dej to sem, sakra, a pak si jdi, kam chceš!" zakřičela jsem. "Tebe mně byl čert dlužný, do hajzlu!" Rukou jsem třískla do auta a v tu chvíli mně polovinu těla ochromil zášleh bolesti, sotva jsem se udržela na nohou. Zachtělo se mně strašně spát. "Seru na to!" řekla jsem si a došourala se zpět do auta. Zlostí jsem skřípala zuby, protože ta mladá mrcha měla pravdu. Sedla jsem si na místo spolujezdce a snažila se najít na podlaze zapomenutou pistoli, ale všechno bylo pryč. Možná, že něco zůstalo v kufru, ale klíčky měla ona. Kara vstala od ohně, otevřela kufr a něco odtud vytáhla. Pak přišla a sedla si za volant. Podávala mně láhev Roentgen Rumu, ze které už bylo upito, třebaže já jsem ji neotevřela. Vzala jsem ji a zhluboka se napila. "Takže kam jedeme?" zeptala se. "Do Rozbitých kopců," řekla jsem nevrle. "Mám tam známého, který dělá kovové a keramické implantáty. Snad mi spraví koleno a rameno." "Dobře," řekla ona. "Jen, kurva, přemýšlím, k čemu mně budeš, až se z tohoto vylížu…" řekla jsem jí. "Určitě ti budu prospěšná," řekla ona a přitulila se ke mně. Na rtech jsem ucítila její horký dech. "Tak na to zapomeň, holka! Já jsem opravdu na chlapy a nic podobnýho jsem nikdy nedělala,"řekla jsem důrazně, avšak ona se nenechala odradit. "Uvidíš, že se ti to bude líbit," řekla a přilepila se úplně na mě. I když mi v koleně vystřelovala bolest, neodstrčila jsem ji. Nebyla zase tak těžká a dotyk jejího těla mě hřál a vůbec. Líbilo se mně to. Dočasný konec
|
