Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Slava - THC: Zabiják "Ááá, nééé, ááá nééé, já nechci", křičel jsem a padal jsem do temnoty. Padám, padám, zdá se, že je to několik minut nebo snad hodin, ale ve skutečnosti to nemůže být víc než pár sekund. Konečně se ocitám na zemi, ale nevidím ji. Nevidím nic, všude kolem mě je tma. Zvedám se a nenarážím na žádný strop. Pohlížím nahoru, ale není vidět ani světlo z otvoru, jímž jsem padal. Čekám, čekám, až si moje oči zvyknou na tmu. Ale zlepšení vidění nepřichází. Snad jen slabé stříbrné odlesky někde v dálce, v místech, kde by měly být stěny. Ale není poznat, jestli jsou vzdálené deset metrů, pět metrů nebo třeba sto. Opatrně se otáčím a pak dělám krátké nesmělé kroky. V tom si však vzpomínám na tu předválečnou knihu povídek, kterou jsem přečetl, když jsem byl malý. Byla to kniha od spisovatele… Poe, ano Poe, tak se jmenoval. Edgar Allan Poe. Ta kniha se jmenovala… nemohu si vzpomenout. V hlavě mi vyvstávají pasáže jedné z povídek. A hlava se mi plní slovy. Ostří. Inkvizice. Odsouzení. Bezvědomí. Krysy. Horko. Jídlo, pálí. A nakonec Jáma. Kyvadlo. Ano, to je ono. Jáma a kyvadlo, tak se ta povídka jmenovala. V jak podobné situaci se nyní ocitám. Nic si nepamatuji. Kde jsem? Co jsem udělal a jak jsem se sem dostal? Strachy shlížím nahoru. Žádné odlesky Ostří. Asi začínám šílet. V tom leknutím uskakuji. Ne, ne klid. Žádná jáma. Uzavřený prostor. Zdi, musím pryč. Zkouším se dostat k matným odleskům. Čím jsem blíže tím jsou odlesky viditelnější a stěna zřetelnější. Nemohl jsme ujít víc jak dvacet kroků. Chodím podél stěn a ohmatávám je. Najednou naproti mně vystupuje ze stěny paprsek světla. A jak ohmatávám stěny a přibližuji se, tak se zvětšuje. Ze světla vystupuje otvor a já vidím bledé paprsky slunce. Vycházím otvorem ven a zjišťuji, že jsem vyšel z budovy, která je z lesklého černého kovu. Slunce vychází a odlesky paprsků se mi vrhají do očí a ty mě bolí. Najednou ze slunce jako by přiletěla rána. Cítím, jak těžce dopadá na mou tvář. Hroutím se k zemi. Přichází druhá rána a třetí. Ale čtvrtá už nedopadá. Do očí mi stále svítí vycházející slunce, ale jsem už natolik probraný, že úder zachycuji a ruku instinktivně kroutím za útočníkova záda. "Auuu", ozve se z něčích úst. "Co blbneš Stane. To bolí, to jsem přece já, Pete". Stan. Jo, to jsem já. Pete? Pete, kdo to je? Pete už si vzpomínám. První, co mi však vyvstává na mysli je… Jet. "Sorry, Pete, to sem nechtěl, co se stalo?", omluvil jsem se a zároveň se otázal. "Hej, Stane, co je? To bylo ton nejlepší svinstvo. Za ty prachy to stojí". Jo, za ty peníze to opravdu stálo nebo jsem si to alespoň tehdy myslel. Dám si jet a je mi jako bych lítal. Ale můj problém je, že nejsem jako ostatní. Já spíš mívám noční můry, aspoň myslím. Vlastně si téměř nic nepamatuju. Nemám žádné slastné pocity. Není mi, jako bych lítal. Neberu jet pro potěšení, ale spíš z nutnosti. Ta sračka je stoprocentně návyková. Sakra, asi jsem udělal chybu, když mi Pete nabízel tu ampulku. Ale tak vábivě to vonělo. Říkal, že to má od chlápka, kterej nakupuje přímo od Božskýho Myrona, tvůrce týhle sračky, co nám leptá mozky a většina z nás si to ani neuvědomuje. Já jsem ta vyjímka, že si to sice uvědomuju, ale zůstávám u řečí. Nedá se přestat. Z úvah mě vyrušuje Pete. "Hej Stane, pohni sebou, musíme sehnat prachy. Večer musíme koupit další dávku", zavelel Pete. Jo, to teď byl jediný smysl naší existence. Krást, abychom sehnali peníze a mohli si koupit další dávku jetu. Vždycky jsem jet bral jako prostředek, který mě přivede do extáze. Časem jsem však zjistil, že mi maximálně přivodí noční můry. Pete by se sice neuživil, kdyby měl pracovat poctivě, ale na kradení mel čuch. Vždycky se mu povedlo vytipovat něco cenného, snadno zpeněžitelného a hlavně dost snadno ukradnutelného. Zatím jsme měli štěstí, ještě nikdy nás nechytili. Ale tady v New Renu se o to stejně nikdo moc nezajímal. Všichni kradli. Jen jste nesměli mít tu smůlu a znelíbit se některé z rodin. Jinak jste skončili na Golgotě, šest stop pod zemí. Těmhle problémům jsme se však vyhýbali. Každý den se to opakovalo. Ráno denní dávka. Pár hodin v bezvědomí pak něco ukrást a prodat. Za peníze koupit jet a udržet se do večera, kdy byl čas na další dávku. Každý den se moje noční můra opakovala, ale já si z ní pamatoval jen útržky. Ale věděl jsem, že pokaždé se z černé budovy dostávám rychleji. Taky se zkracoval čas mezi dávkami. Někdy byly dny, které jsem trávil téměř celé pod vlivem jetu a Pete musel krást sám. To jsem pak musel snášet ty hrozné chvíle abstinence. Bylo mi hrozně, když jsem si nedal dávku. Časem sice byly dávky čím dál častější, ale dokázal jsem se udržet na únosné mezi. Tedy jestli může závislák říct, že trávit půl dne na jetu a nevnímat okolní svět, je únosné. Hodně mi pomáhal spánek. Ten však kupodivu nevyvolával noční můry. Jednou jsem to s jetem dost přehnal. Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že snesu dvě dávky najednou. Byl to fakt nářez. Noční můra byla prohloubená. Kupodivu mě to nezabilo, ale stalo se něco hrozného, takže bych byl tehdy radši, kdybych zemřel. Noční můru jsem si dokonce celou pamatoval, úplně do detailů. Jenže tentokrát se doba, jakou jsem potřeboval nezkrátila, ale naopak se protáhla až do neúnosna. Cestu ven jsem hledal tak dlouho, že to snad muselo trvat celý den. A při tom bylo nalezení východu ve skutečnosti tak jednoduché. Když jsem konečně po té dlouhé době nalezl vchod a vyšel jsem z budovy, tak mě sluneční paprsky udeřily do očí a já jsem téměř oslepl. Začal jsem si protírat oči, ale najednou jsem dostal ránu do tváře. Nejdřív lehkou a skoro jsem ji necítil. Postupně se síla úderů zvyšovala. Stále jsem však neviděl, protože mi slunce mezi jenotlivými údery svítilo do očí a oslepovalo mě. Pak jsem se rozhodl. Nebudu trpět. Asi se ve mně zvedl pud sebezáchovy. Krom toho rány, které jsem do teď snášel začínaly být bolestivé. Trochu jsem se probral, ale stále jsem neviděl. Vyčkával jsem na správný okamžik. Ten nastal vzápětí. Poslouchal jsem svist pěsti a pojednou jsem uhnul a zašmátral po ruce. Ta se stahovala zpátky jen velmi pozvolna. Instinkt mi velel chytit ji. Chytil jsem tedy ruku a zkroutil ji. Najednou jsem uslyšel křupnutí. To asi jak praskalo zápěstí. Zaslechl jsem svist lětící pěsti. Zachytil jsem ji a hledal po paměti obličej. Zkusil jsem vší silou udeřit. Něco zapraskalo. To jsem musel být lámající se nos. Zasténání, chvíli nic. Ve své šílenosti jsem hledal obličej. Když jsem asi tak přibližně určil, kde je, začal jsem čím dál rychleji být pěstí. Po pár minutách už jsem cítil, že svaly v obličeji ochabují a ten se stává kluzkým. Konečně přestává slunce prudce svítit. Ohmatávám si ruku a ta je celá kluzká. Zkusmo ji olíznu a cítím nasládlou kovovou chuť. Nedá se popsat. Jako by… ne, to není možné. Až teď jsem tu chuť poznal. Byla to chuť krve. Začínal jsem vidět. Pohlédl jsem na své ruce a ty byly celé zakrvavené až po lokty. Ta krev však zjevně nebyla moje. Osahal jsem si obličej. Několik mírných modřin, ale nic, co by se samo nezahojilo. Počkat, ta krev je skutečná. To nebyla jen noční můra. Pohlédl jsem na zem. Ta sračka mi tak rozežrala mozek, že už jsem občas nebyl schopen odlišit skutečnost od snu. U mých nohou leželo tělo. Z jeho hlavy zbývala jen ošklivě vypadající kaše. Jeden velký krvavý kus masa. Nos byl zcela rozdrcený lícní kosti a očnicové oblouky zlámané, spánková kost promáčknutá a z otvoru se drala slizká hmota. Vypadalo to jako mozek. Tohle bylo moc i na můj silný žaludek. Otočil jsem se a dlouho zvracel. Když se konečně můj žaludek uklidnil, tak jsem se otočil a ještě jednou pohlédl na tělo. Tentokrát jsem svůj žaludek ovládl, takže žádné další zvracení nenastalo. Pohlédl jsem do zdeformovaných rysů obličeje. Teprve teď jsem je poznával. "Nééé", zařval jsem až se můj hlas otočil a několik šlapek z druhé strany ulice se dokonce ohlédlo. "Pete", zmohl jsem se jen na vyslovení jména svého přítele, kterého jsem zabil. To on mi vždycky pomohl probrat se z noční můry. Tentokrát mě však měl nechat. Buď bych se probudil sám nebo by mě to nejspíš zabilo. Ale Pete by žil. Můj nejlepší kámoš. Byl jako můj bratr. Z nějakého důvodu jsem nemohl plakat. Jediné, co jsem mohl udělat bylo pohřbít ho. Ukradl jsem tedy lopatu a dotáhl Peta na Golgotu. Tam jsem vykopal hrob a stloukl pomocí rezavého hřebíku, dvou kusů dřeva a lopaty kříž. Co nejopatrněji jsem Peta položil do hrobu a zahrabal jsem ho. Když to bylo hotovo, zabodl jsem do čerstvě navršené půdy kříž a ostrým kamenem na něj vyryl několik slov: "Tady leží Pete. Zabil ho parchant, jehož Pete nechtěl nechat zemřít. Ten parchant však byl úplně sjetej jetem a Peta zabil. To svinstvo mu úplně zničilo mozek. Ten parchant jsem byl já. Stan". To byla jediná slova, na která jsem se zmohl. Nic poetického, ale alespoň jsem trochu ulevil svědomí. Pak jsem si uvědomil, že jsem se nepodíval, jestli u sebe Pete něco nemá. Už jsem sahal po lopatě, ale pak mě napadlo: Ty parchante, copak ti nestačí, že kvůli tobě zemřel. To chceš ještě vyhrabávat jeho tělo kvůli zasraný dávce jetu. Nejsi nic než slaboch. Kupodivu jsem si i v Petově smrti dokázal zachovat svůj dlouho ztracený cynismus. Jsi podělanej slaboch. Zkus se tomu jednou postavit a být silnej. Já nemůžu, řekl jsem si v duchu. Musíš, nebuď slaboch buď alespoň jednou v životě ten se silnou vůlí. Už to svinstvo nechci nikdy vidět, rozhodl jsem se. Začal jsem abstinovat. Zpočátku jsem to vydržel jen krátkou chvíli, pak jsem upadal do bezvědomí. Chvíle bdění se však prodlužovaly. Moje vůle posílená smrtí přítele by to snad dokázala, ale nebyl jsem tak silný, jak jsem si mylsel. Tehdy už jsem byl téměř týden bez jetu. Cítil jsem se hrozně slabý, ale můj stav se zlepšoval. Dokázal jsem dokonce i pozřít jídlo. Neměl jsem křeče a nezvracel jsem. Vypadalo to, že se snad ze závislosti vylížu, ale nemělo to být tak snadné. Jednou kolem mě procházel cizinec. Měl na sobě kevlarovou zbroj u pasu masivní Desert Eagle. Na zádech měl velký batoh a zpod kevlarové zbroju mu sem tam prosvítala modrožlutá kombinéza. Snad to není jeden z vaultu, pomyslel jsem si. Moje úvahy však skončily, když jsem uviděl, že mu z postranní kapsy batohu vypadla ampulka. Ampulka a byl v ní jet. Ihned jsem jí sebral. Cizinec mě viděl. Už mě chtěl udeřit, ale když uviděl, jak vypadám, asi si to rozmyslel a ampulku mi nechal. Řekl jen: "Ubohej feťák". Zakroutil hlavou a odcházel. Můj obličej mu však musel utkvět v paměti. Nemohl jsem překonat to nutkání. Nemohl. Trochu jsem si šlehnul a byla tu znovu ta noční můra, zabiják. Ampulka mi vydržela několik dní. Musel jsem začínat malými dávkami. Bál jsem se, ale tělo bylo silnější. Když mi ta dávka došla, snažil jsem se krást, ale nedařilo se to. Několikrát mě chytli a dostal jsem pořádnou nakládačku. Chyběl mi Pete. Už zase jsem abstinoval. Tentokrát jsem však trávil v bezvědomí i celé dny. Ta abstinence mě zabíjela. Sem tam jsem si šlehnul zbytky z ampulek, co jsem našel pohozené na ulici. Kdo ví, co v nic bylo. Ale mě to bylo jedno. Až jednou se zas procházel městem ten cizinec. Stejná zbroj, stejný batoh a stejná zbraň. Jen ta ampulka nechtěla vypadnout. Čekal jsem, že mě nepozná a že mě mine. On však zamířil ke mně. Sklonil se a vytáhl hnědou lahvičku. "Mám tu něco, co ti pomůže", řekl a podal mi láhev. "Vypij to". "Co to je?", otázal jsem se. "Pomůže ti to", opakoval cizinec. "Co to je, něco novýho, nevypadá to jako jet", namítal jsem, ale přijmul jsem láhev a vypil polovinu jejího obsahu. "Je to od Myrona", slyšel jsem ho ještě říkat. Lhal mi. Nebo ne. Počkat, pomohlo mi to. Šíleně mě rozbolela hlava a upadl jsem do bezvědomí. Mohlo to trvat několik hodin, ale také déle. Když jsem se probudil, cítil jsem se lépe. Ne tak slabý a když jsem pohlédl do zrcadla, dostával jsem i zdravou barvu. Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem v pokoji. Byl mi povědomý. Kittiin pokoj. Co tu dělám? "Vítej zpátky", ozvalo se. Byl to hlas toho cizince. Zvedl jsem se a pohlédl na něj. Usmál se a za ním stála slečna Kitty, majitelka Kočičí pracky, nejfajnovějšího bordelu v New Renu a také se usmála. Několik minut to trvalo, ale poté, co jsme poděkovali Kitty, mi cizinec pomohl odejít. "Děkuju, pane", řekl jsem. "Nevím, jak se vám mám odvděčit. A co jste mi to dal?". "To nestojí za řeč. Ber to jako službu světu. No, bylo to antidotum na jet. Způsobuje detoxikaci, při které se z těla odplavuje jet. Je to bolestivé, ale účinné". "Co vy víte, jak je to bolestivý. Je to hrůza, ale ne taková jako absťák", namítl jsem. "Máš pravdu, nevím, jaké to je, ale teď to nesu do Reddingu, snad to pomůže. A kdo ví třeba to jednou očistí i New Reno", řekl a zamyslel se. "Jo", přitakal jsem. Ale to bys nejdřív musel zabít Myrona. Nastala moje chvíle. Rychlým pohybem jsem mu z pouzdra vytrhl Desert Eagle. Dlužil jsem to Petovi. Cizinec mi v tom nemohl zabránit. "Neboj se, Pete, už jdu za tebou, brácho. Stan jde za tebou. Promiň mi", řekl jsem a zmáčknul kohoutek. Třeskl výstřel a Vyvolený viděl, jak se muž, kterého právě zbavil závislosti na jetu, kácí s prostřelnou hlavou k zemi. Nebylo mu pomoci. Sebral Deserta a vsunul ho zpět do pouzdra. Jediné, co pro něj mohl udělat bylo, že ho pohřbí na Golgotě. Když vybíral místo pro hrob, narazil na kříž. Byli tam jména Pete a Stan. Usoudil, že to musí být Stan, koho pohřbívá, a tak vykopal hrob vedle Petova a pohřbil do něj Stanovu zabalenou mrtvolu. Na úhledně vyrobený masivní kříž vyryl poslední slova: "Zde leží Stan. Člověk, který možná nebyl nejlepší na světě, možná patřil mezi ty horší. Ale znal hodnotu přátelství. Jeho přítel zemřel jeho rukou a Stan zemřel kvůli tomuto přátelství a aby usmířil duši svého přítele Peta". Zavrtěl hlavou, utřel si slzu, která mu skanula po tváři a obrátil se. Vyvolený ve vaultové kombinéze s třináctkou na zádech odcházel a vydal se pomáhat. To byla jediná správná možnost. Třeba jet jednou zmizí a nebude více takových smrtí.