Můj milý deníčku, dnes je nejkrásnější den mého života. Byl jsem vybrán k velmi důležitému úkolu, samotný vaultmaster mě pověřil, abych našel vodní čip! Sice ta milá paní odvedle říkala, že je to proto, aby se mě zbavily, ale já jí nevěřím, přece by tak důležitý úkol nedali jen tak někomu ne? Tohle je asi nejdůležitější věc, co můžu kdy udělat, vždycky jsem si přál zachránit svět. Vím, že náš milovaný vault 13 není zrovna svět, ale já už se tady nudím a potřebuju prozkoumávat okolí, bože, jak já se těším!

Můj milý deníčku, dnes nadešel den D, všichni se shromáždily, aby se semnou rozloučily, sice nevím proč, když se za pár dní vrátím, ale bylo pěkné vidět, jak mě mají všichni rádi, dneska po mě nikdo neplival, jako obyčejně ani se mi neposmívali a nenadávali do kreténů, dokonce i Vaultmaster mi neřekl tupče. Bylo to moc krásné, otevřeli mi ty veliké dveře vaultu a já vyšel ven. Bylo tam krásně, ten svět se ale zmenšil, byl vlhký a temný, všude plno krys, dostal jsem hlad, tak jsem si jich udělal pár k večeři. Bylo mi moc smutno po mamince a tatínkovi, ale já byl silný a po dvoudenním odpočinku před dveřmi vaultu jsem vyrazil na cestu a stalo se něco neuvěřitelného! Na konci toho tmavýho světa jsem uviděl světlo! Bylo o moc silnější než to ve vaultu, ta žárovka nahoře mi pěkně svítila na cestu, bylo to moc pěkné, ani nevím, kam jsem měl jít, ale ten elektro-šokový impuls, co mi dali do PIP boye mi ale dávkou několika stovek Voltů připomněl, že na mapě mi označily polohu nejbližšího vaultu, dali mi i nějaký přístroj s ručičkou, co furt ukazoval na jednu stranu, asi se jim rozbil, ale já jsem k němu postavil magnet a už se pěkně otáčel.

Můj milý deníčku, po cestě jsem narazil na pěknou vesničku jmenovala se moc složitě, vždyť víš, že víceslovný názvy mi dělají potíže. Žijí tam moc hodní lidé, pochlubil jsem se jim, že mi dali na cestu pistoli a dokonce jsem jim ji i ukázal, všichni začali utíkat, není to hezké deníčku? Oni vědí, že strašně rád hraju na policajty a zloděje, všichni se mi snažili utéct, ale já jsem je vždycky chytil a položil na zem, jen nechápu, proč se u toho ozývali takový hrozný rány a proč je má pistolka nějak lehká. Po té hoňce jsem si od té ležící paní půjčil lano, nechápu, jak všichni vydrželi ležet tak dlouho bez hnutí, sledoval jsem je hodinu, ale nikdo se ani nepohnul, zajímavý co?

Můj milý deníčku, dneska jsem dorazil do sousedního vaultu, čekal tam na mě pan brouček, byl moc roztomilej, ale po setkání s ním se mi zas odlehčila pistolka, ale zjistil jsem, že do ní můžu dávat takový ty oválný věcičky a ona zase začne fungovat. Vevnitř to vypadalo moc škaredě, bylo tam spousta podivných tvorů, ale ani jeden nebyl člověk, asi to byl vault nějaké zoologické zahrady. Světla tam nesvítila, tak jsem vzal zapalovač a ocelovou tyč na kterou jsem nabodával ta zvířátka, zapálil je a používal jsem je jako louč, víš, přesně jako tehdy, když nám ve vaultu vypadl proud a tatínek potřeboval nutně posvítit na cestu a půjčil si mýho křečka Ferdu. Dostal jsem se až dolů, ale bylo tam moc kamení, vzal jsem teda ten nejhezčí a donesl ho do vaultu 13. Vaultmaster mi vynadal do kreténů a řekl ať si ten šutr strčím do prdele, pak mi dal ten starej vyhořelej čip a řekl, že takhle nějak to má vypadat, pak mě zase vykopli ven, mám prý hledat dál, ale nevím kde a navíc se mi špatně chodí, ten kámen co jsem si dal do prdele strašně studí.

Můj milý deníčku, dneska jsem došel do Junktownu, bydleli tam další hodní lidé, řekli, že jestli nedám tu bouchačku do prdele, tak mi ustřelí palici, žádnou palici nepotřebuju, dřevo u mě moc nevydrží, tak jsem je poslechl, alespoň tam nemusím mít ten šutr. Byl tam jeden moc pěknej obchůdek, chtěl jsem si koupit lízátko, ale vtrhl tam nějaký zlý pán co mi chtěl moc ublížit, tak jsem ho strhl k zemi a aby si zapamatoval, že mě to moc bolelo otočil jsem mu hlavou o 360 stupňů, to křupnutí ho asi přesvědčilo, že mě to moc bolelo, protože zůstal ležet a ani nemuknul. Pan prodavač mi děkoval za záchranu, ani nevím proč, lízátka neměl, tak jsem odešel pryč. Za chvíli jsem došel k pěkné budově bylo tam moc pěkně, lidi šli dovnitř s úsměvem, vešel jsem a deníčku to bys nevěřil co jsem viděl!!! Bylo tam plno takových těch koleček s čísílkama, na kterých si hráli děti u nás ve vaultu, říkali tomu roleta nebo tak nějak. Chtěj jsem jít na záchod, ale vlezl jsem k nějakýmu moc ošklivýmu tlustýmu pánovi , strašně smrděl, ale dal mi lízátko a řekl mi, že můžu dostat ještě jedno, když mu donesu jakousi známku. Poštu nikde neměli, tak jsem přemýšlel, jakou známku myslel, uviděl jsem psa , tak jsem se mu podíval na krk, ale žádnou neměl, mrcha jedna mi přitom sežrala moje sušený maso a pak za mnou pořád lezla, no neva alespoň mám mobilní spižírnu, tak jsem mu dal jméno Dogmeat. Jakousi známku měl ten pan prodavač, tak jsem mu ji strhl z krku, šla dost ztuha, málem mi to rozřízlo prsty, ale ten pan prodavač byl moc hodnej a sundal si hlavu, aby mě to líp šlo, jenom doufám, že když mu spadla na zem, tak to moc nebolelo. Známku jsem zanesl panu Gizmovi, byl moc rád a dal mi dokonce dvě lízátka, ale pak mi řekl, že bych se tady neměl ukazovat, to mi nevadí, stejně se mi tam přestalo líbit.

Milý deníčku, dneska jsem došel do HUBu, je to divný jméno, protože hubu tam mají všichni v pořádku. Nelíbilo se mi tam, bylo tam moc lidí, pořád na mě tak divně čuměli a ženský se mě furt ptali, jestli nechci procvičit ptáčka, zvláštní, od té doby, co jsem vylezl z vaultu, tak jsem žádnýho ptáka neviděl. Došel jsem až do jedné hospůdky, kde na mě byli tak hodní, že mě pustily až do sklepa, byl tam moc ošklivej pán, chtěl po mě , abych odstranil nějakýho jinýho pána. Nabídl mi spoustu peněz, ale já mu řekl, že mi stačí dvě lízátka, bylo vidět, že jsem ho moc potěšl, jenom nechápu, proč si pořád klepal na čelo. Došel jsem až k domu toho pána, tam bylo moc pěkně, ale všichni tam na mě byli moc zlí, ale naštěstí na mě přišly větry a po několika dunivých ranách se všichni sesypali k zemi, páni, příště už radši nebudu jíst psy, moc mě nadýmají. Ten pán se mě moc bál, ani nevím proč, řekl jsem mu, že ho jdu jen odstranit a že to nebude bolet, ale začal utíkat a ono to na mě zas přišlo. Ten prd byl opravdu moc velkej a silnej, ta rána mě na chvíli ohlušila, něco mi padlo do kalhot a já myslel, že jsem se posral, ale když to vypadlo nohavicí, oddechl jsem si, byla to jen ta pistole, příště si musím napsat na lísteček, kam jsem si ji strčil, náboje v nose najdu vždycky, když se vněm šťárám,ale dlouho se mi nechtělo na velkou, tak jsem na to úplně zapomněl. Ten pán zůstal ležet na silnici měl červený záda, asi spadl do barvy, chudák, odstranil jsem ho proto ze silnice a šel si pro lízátka.

Milý deníčku, dnes jsem opustil HUB, už se mi tam nelíbilo a zamířil do Necropolisu. Páni, to ale bylo škaredý město! Žili tam takoví divní bubáci já jsem se jich moc bál, ale stačila jedna rána mezi oči takovou tou ostrou věcí, co maminka používá ke krájení masa a dali mi pokoj. Došel jsem až k velké budově, byli tam obrovští bubáci a nutili menší bubáky, aby pro ně pracovali. Byli sice moc strašidelní, ale konečně jsem našel někoho, s kým jsem si mohl pokecat. Rozuměl jsem každýmu jejich slovu, deníčku to je neuvěřitený, na světě existují stejně inteligentní lidé jako já! Byli dokonce tak hodní, že po ukázce mého plamenometu mi osvětlili cestu do podzemí. Dole bylo moc škaredě, ale připadalo mi to tam moc povědomé, dokonce jsem našel stejnou věc, co mi dal vaultmaster na památku nebo na ukázku, už si nevzpomínám, ale pro jistotu jsem ji vzal s sebou. Při odchodu mě ještě ti bubáci říkali, že umřou, když nebudou mít vodu, tak jsem jim poradil, že lepší než voda je Nuka-Cola a pivo, pak jsem zamířil spět do mého milovaného vaultu.

Milý deníčku, dneska jsem se hodně moc nasral,ten podělanej kretén vaultmaster mi řekl, abych zjistil, proč je tam tolik mutantů, vždyť já ani nevím co to je, ani jsem o nich nemluvil, říkal jsem mu jen o těch zeleným bubácích. Prosil jsem maminku a tatínka, aby mě někde schovali, ale řekli, že z mými 120 kily by mě hodně rychle našli. Tak jsem zase vyrazil.

Milý deníčku, dneska jsem došel k veliké budově, byla kousek od našeho vaultu. Bylo tam plno velkých zlých bubáků, co po mě stříleli červený a zelený světýlka, moc se mi to líbilo, tak jsem se tak zapojil do hry. Moje zelený světýlka byly stejně ze všech nejhezčí, uznali to i oni, protože si lehli na zem a už mě neotravovali. Dostal jsem se až dovnitř, hrozně mě bavilo jezdit výtahem, jezdil jsem jím snad celý den, bylo to moc pěkný, pak mě to přestalo bavit a šel jsem trochu dál, došel jsem až do takové místnosti, kde bylo moc rušno, plno lidí tam cosi dělalo, bylo tam taky tlačítko na kterém stálo : V žádném případě namačkat! Milý deníčku, určitě víš, jak moc jsem zvědavej, tak jsem ho zmáčkl a viděl jsem moc pěknej ohňostroj, abych měl lepší výhled, tak jsem zaběhl na ten kopec kousek od základny a sledoval to od tama, páni to byly moc krásný světýlka!

Milý deníčku, dneska jsem se moc nasral, ten zkurvenej Vaultmaster mě zas poslal do prdele, prý mám zlikvidovat nějakýho vůdce, ale kde ho najít neřekl. Ten je teda dobrej, furt já? Mě už to nebaví, ať si najde někoho jinýho, mě už bolí nožičky a nikdo mi je nechce pofoukat, když to chtěla maminka udělat naposled zavezli ji na ARO a tam si ji nechali dva měsíce, něž se probrala z komatu.

Milý deníčku, to jsem zase já, dneska jsem narazil ne pěknej kostelík, stálo tam hodně podivných zahalených lidí a pořád sledovali nápisy na obrazovce, mě to bavilo tak pět minut, ale je jak se zdá by nevyrušila ani atomovka. Chtěl jsem si přečíst nějaký comixy, ve sklepě měli pár polic z všelijakýma knížkama, hledal jsem dobrou hodinu, ale comixy tam neměli, nevadí v jedné polici byla knížka Mein Kampf od jakýsiho Ády Hitlera, chtěl jsem ji vytáhnout, ale nějak se zasekla a celá ta police se posunula dozadu, byla za ní nějaká tmavá chodba. Šel jsem do ní a voni tam byli ti škaredí bubáci s ještě škaredšíma zvířátkama, ale já jsem si zase svítil na cestu plamenometem, tak jsem se jich nebál. Bylo to zase nějaký moc povědomí místo, výtahem jsem zajel až dolů, byla tam jakási obrovská věc, na které bylo napsáno : A-bomb, co to asi bylo? To už se asi nedozvím, protože jak jsem si chtěl na tom počítači vedle zahrát Dooma, tak se na obrazovce objevil odpočet a nějaký varování, měl jsem moc velkej strach, tak jsem zbaběle utekl, nezlobíš se na mě deníčku? Já vím, jsem zbabělec, ti co tam zůstali šli asi do nebe, protože jak jsem odcházel osvítilo mě bílé světlo, asi k nim sestoupil anděl a vzal je s sebou, kdybych nebyl blbej, mohl jsem být taky v nebíčku, jak moje babička a dědeček a bráška Lukáš, který si s nimi taky hrál na hasiče.

Milý deníčku, udělal jsem moc škaredou věc, vaultmaster mi řekl, že už mě nechtějí a že už ve vaultu nemám co dělat. Já jsem se na něho moc zlobil, tak jsem mu omlátil hlavu o ty veliký vstupní dveře, já vím, neměl jsem to dělat, ale pochop, že jsem byl moc naštvanej, neboj na slušný vychování jsem nezapomněl a pěkně jsem se mu omluvil, nevím, jestli omluvu přijal, ale já doufám, že jo, protože mlčení znamená souhlas, vrátil jsem se tam za pár dní abych se podíval, jak se mu daří, už tam nebyl, ale ležela tam jeho kombinéza a ty krysy se mi zdály nějak víc vypasený. Snad už je mu dobře, natrhal jsem mu i nějaký kytky, víš takoví ty s těma zubama, co mi nedávno sežrali celej oběd. Do vaultu mě nechtěli pustit, tak jsem mu je i s věnováním nechal přededveřma. Jenom mám starost, aby bez té kombinézy neprochladl, jako tehdy, když si se mnou a s Karlíkem hrál na horníky, on nastydl a nás pak hrozně pálila prcinka.

Můj milý deníčku, dneska ti píšu naposledy, je to už několik měsíců, co jsem opustil Vault 13 a nic zajímavýho se nestalo, potkal jsem jednu ženu, je moc pěkná, sice není tak moc chytrá jako já, ale naučila mě pár moc hezkých věcí, víš že ta věc neslouží jenom na čůrání? Teď si spolu moc pěkně užíváme, ona se sice bojí, abychom spolu neměly děti, prý by nechtěla vidět to, co by z nich vyrostlo, ale mě dala jakýsi prášky a ona používá takový gumový balónky, prý že už se nemůže nic stát, tak se měj deníčku, jenom doufám že naše hnízdečko lásky za tím velkým kaňonem nikdo nikdy nenajde…