Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Noxi - Temnota 2. část Projeli Modocem, kolem Vault city a hnali se dál na východ, do města zvaného Farant. Jeli již dva dny, bez jediného zastavení. Nejbližší město před Farantem bylo New Angels, dojeli tam k večeru. Slunce zapadalo za obzor, chlad se vkrádal do ponurých domácností. Domy sestavené z trosek, plechů, kusů dřeva, vraků a ze spousty jiného poválečné materiálu plnily ulici. New Angels nebylo velké město, hlavní ulice a dvě menší boční tvořili téměř celé město, ještě tu byli dvě nedaleké farmy. John Mullins vystoupil z auta, protáhl se a zívl. Strávil za volantem osmnáct hodin, neměl hlad ani žízeň, chtěl se jenom vyspat. Na konci dlouhé hlavní ulice probleskával neonový nápis BAR. John a Vance ani na okamžik nezaváhali, bez zbytečných slov na sebe kývli a vydali se tím směrem. Vstoupili do hospody, vyvalil se na ně oblak kouře a ostrý zápach alkoholu. V místnosti sedělo devět lidí a vyhublý barman, který právě stáčel sklenici piva. Nezdržovali se a hned si objednali pokoj, odešli nahoru a oba tvrdě usnuli. * John ležel pod autem a opravoval podvozek, po skvělém spánku a výborné snídani se rozhodl auto opravit. "Ranní ptáče?" Zeptal se s úsměvem Vance, který právě dorazil. "Vždyť je jedna odpoledne!" Odvětil Mullins a dotáhl poslední šroubek. "Tak a je to!" Řekl spokojeně a vylezl z pod auta. Podíval se do kufru, Waynova mrtvola zabalená v pytli a naložená v ledu byla stále na svém místě. Aby taky nebyla, kdo by ji kradl! Pomyslel si John a hlasitě se rozesmál. "Co ti je?" Zeptal se Vance nechápavě. "Ale, nech to bejt." Odvětil Mullins a zavřel kufr. Oba se vrátili do baru, sedli si k rohovému stolu a objednali si pivo. Mluvili, smáli se, téměř zapomněli na smrt svého kamaráda. "Dobrý den." Ozval se hlas vedle nich, oba byli tak zaměstnaní, že si ani nevšimli muže, který se přiblížil k jejich stolu. "Nechtěl bych vás nějak urazit nebo pošpinit, chci se jen zeptat." Pokračoval dál hubený muž v černé kožené bundě. "Jste od agentů z Vault city?" John si muže pozorně prohlédl, vojenské kalhoty, kanady, kožená bunda a 10mm pistole za pasem. Vypadá, jakoby šel do války! Pomyslel si Mullins. "Ne, nejsme!" Odvětil Vance klidně. "Pokud nejste od Vault city, pak by jste nám mohli pomoct. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Gonzalo Alvaréz k vašim službám, ale přátele mi říkají Gonzo." "Za kolik?" Zeptal se Vance. Johna to jednání docela zarazilo, když se jim rozhodnou pomoci, pak rozhodně ne za peníze. "Ale Vanci, nebuď takový materialista." Řekl Mullins trochu ostřejším hlasem. Nastalo krátké ticho. "Vault city chce připojit všechny okolní města ke své nově vznikající republice. My to odmítáme a oni se na nás chystají zaútočit. Chtějí si nás podmanit silou!" Gonzalo křičel na celý bar, od všech stolů se začalo ozývat souhlasné mručení. Musíme jim pomoct, i když je to vlastně jen jejich spor, my s nimi nemáme nic společného. Pomyslel si John, nakonec zvítězilo jeho lepší já. "Pomůžeme rádi, určitě se vám hodí pár pušek navíc!" Řekl radostně Mullins, Vance se na něj úkosem podíval. * Přípravy na útok neustále probíhali, vršení suti, vraků aut, kusů železa, dřeva a jiného harampádí. Všichni lidé z města pomáhali, Johnovi se to líbilo, viděl soudržnost desítek lidí v největší nouzi. Viděl, že i lidi v tomhle světě dokáží spolupracovat, když o něco jde. Ale nastal nový problém, Vance poslední dobou nemluvil a snažil se Johnovi vyhnout, Mullins věděl, že se mu nelíbí, že jim tady jen tak nezištně pomáhají. Jde přeci o dobrou věc. Pomyslel si John a dál se věnoval kontrolám a čištění zbraní. Navečer se sešli v baru, John i Vance. Dlouhou dobu seděli mlčky u stolu, než Mullins konečně promluvil. "Tak co jsi dneska dělal?" Zeptal se s úsměvem. "No, vlastně nic." Odvětil Vance a pohodlně se opřel o opěradlo židle. "Jak nic? Všichni tu přece něco dělaj." "Podívej se, mám toho dost! Nejsem odsud, nemám tu ani žádný přátele, nedostanu ani žádný prachy, nechci tu chcípnout jen tak, pro nic za nic. Rozumíš!" Vance se prudce postavil a zapřel rukama o stůl. "Já odcházím. Jdu z tohohle mrtvého místa, jdeš se mnou?" Zeptal se Vance. John seděl jako přikovaný, takovou reakci nečekal, ale dobrá, když chce jít, ať si jde. Proč tu s nimi chci bojovat, proč, vždyť tu můžu zemřít. Pro dobrou věc! Pomyslel si Mullins. "Dobrá, běž si. Přeji ti hodně štěstí, vem si auto a pohřbi Wayna ve Farantu. Sbohem." Řekl John sklesle. Vance odešel, u dveří z baru se naposledy otočil, možná čekal, že si to Mullins rozmyslí. * Ráno dalšího dne bylo na poválečné poměry krásné, slunce svítilo, vál chladivý vítr a ve vzduchu byla cítit svěžest. John se probudil s bolavou hlavou na barovém stole, odlepil čelo a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo? Vance odešel, pak pil, poslední co si pamatoval bylo dvanácté pivo, pak už nic. Žaludek byl jako na vodě, spíš na pivu, John vstal vrávoravě od stolu a šel na čerstvý vzduch. Dlouho seděl ve stínu před barem, pozoroval a přemýšlel. Zkaženost a nepoučitelnost lidské rasy ho fascinovala, vždyť jediný důvod k třetí světové válce byli peníze. Proč i potom všichni prahnou znovu po penězích, to se lidé nepoučili? Proč Vancovi stačilo k tomu aby zůstal dostat nějaké peníze, proč chtěl riskovat život pro peníze a ne pro dobrý pocit, že někomu zachránil život, že někomu pomohl. John vstal, nevolnost poněkud ustala. Vrátil se zpátky do baru, prošel k umyvadlu a podíval se do zrcadla. Viděl svůj snědý větrem ošlehaný obličej, malou jizvu na čele, modré oči, čtyřdenní strniště, dva vyražené zuby a dlouhé černé vlasy. Teď vypadám docela děsivě. Pomyslel si a začal se holit. Po nutných úpravách zevnějšku začal hledat Gonzala, chtěl se ho zeptat na pár věcí a taky si trochu popovídat. Procházel hlavní ulicí, viděl lidi pobíhající sem a tam, kopající zákopy a pasti. Viděl lidi cvičící střelbu a sebeobranu holýma rukama. Teď byl plný hrdosti, hrdosti, že zůstal a neopustil je. "Zdravím Gonzalo." John si ho všiml na protější straně ulice a hned ho pozdravil. "Nápodobně. Slyšel jsem, že tvůj přítel odjel." Odvětil Alvaréz. "Je to pravda. Měli jsme trochu rozdílný názory." "To je jedno. Útok má přijít už zítra, brzy ráno." Řekl Gonzalo. "Kolik je tu bojeschopných lidí?" Zeptal se John, viděl v Alvarézových očích strach, očividně moc bojů nezažil. "Kolem padesáti, většina jsou lovci, takže se zbraněmi umí docela zacházet." "Upřímně, jaké máme šance?" Zeptal se Mullins na rovinu. Gonzalo zesmutněl, z jeho veselé tváře se úsměv vytratil. "Žádné." Odvětil Alvaréz klidně a odešel. * Johna probudil zvuk kostelního zvonu, signál poplachu. Vystartoval z postele, popadl útočnou pušku a Deserta. Většina lidí už byla dávno shromážděna u hlavního valu, kde se očekával útok. Mullins kývnutím pozdravil Gonzala a podíval se na obzor. To co viděl ho ohromilo, mračna písku se zdvihala k nebi a v dálce se rýsovala největší armáda jakou kdy viděl. Ranní paprsky slunce se blyštěly na nablýskaných ocelových zbrojích a zbraních. "Kolik jich je?" Zeptal se John vedle stojícího Alvaréze, ten byl bledý jak stěna, úporně svíral brokovnici a třásl se. "Přes tisíc!" Řekl relativně klidným hlasem. John se mimovolně zachvěl. Tak tady je mi souzeno zemřít. Pomyslel si. Armáda se zastavila zhruba na dostřel zbraní, dva jezdci na koních se oddělili od skupiny a volným klusem vyrazili k hradbám New Angels. "Ve jménu první občanky a prezidentky Vault republiky. Násilí není nutné. Slibuji, že pokud se vzdáte budou všechny životy ušetřeny, nikdo nebude zabit ani zraněn. Všichni budou odvedeni na předměstí hlavního města republiky Vault city a budou mít možnost stát se právoplatnými občany republiky." Zavládlo ticho, poslové netrpělivě vyčkávali. Krásní černí koně hlasitě frkali, John si všiml jejich mutace, první kůň měl tři oči a druhý měl na krku ošklivé boule. Gonzalo se rozhlédl po svých lidech, v jejich očích viděl strach, ale i bojovnost a nezdolný vzdor. "Seru na vaší posranou prezidentku a první občanku! Nikdy se nenecháme zajmout, hajzlové!" Řval Alvaréz na posly. Z davu na hradbě se ozval hromový křik: "Svoboda!" Řvali všichni lidé, dokonce i John Mullins.