Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Vzhlédl k obzoru, dlaní zakrývajíc potící se tvář, a znechuceně odplivl. Mysl soustředil na jediné, na poznání, že prožívá další z mnoha dnů, které stojí za hovno. Stál na kraji pole, před sebou lány obilí, v pravé ruce svíral kosu. Věděl, že než zapadne slunce, musí ta odporná rostlina zmizet, přemístit se. Nicméně, mezi věděním a děláním je velká propast, velká mezera, která se překonává jen velice těžko. Nenáviděl žně, nenáviděl tu ponižující dřinu, kdy celý den kosil, vázal, snášel, odnášel… prostě makal. Ano, to je správný výraz, Jerek, hlavní hrdina tohoto příběhu, nerad makal. "Ty malej bastarde!" zařval na něj otec, jakmile postřehl jeho nečinnost. "Proč kurva neděláš, proč nekosíš?! Máš k tomu nějakej rozumněj důvod, nebo si prostě jen kretén?!" "Mlč, starý despoto!" odsekl Jerek, tvář zkřivenou hněvem. Rozhodl se, ponižování a urážek už bylo víc než dost. Přišel čas vzpoury. "Tohles posral, hajzle!" kontroval otec a zahazujíc kosu, běžel rovnou k němu. Nejspíš usoudil, že je čas na výprask. Jerek se však nebál. Pustil svou, čímž jasně potvrdil započatý úmysl. Když dorazil, čekala otce rána pěstí. Chlapec byl mrštnější, než si o něm rodič myslel. Přilétla další rána, a zase, padnul k zemi. Syn do něj začal kopat. "To je naposledy, kdy jsi někomu ublížil!" křičel Jerek z plných plic. Zemí se řinula krev. Tyran zahynul. Jeho syn po letech otročiny konečně získal svobodu. Jerekovo zasnění přerušila bolest. Otec mu vrazil do zad tak mocně, že upadl a málem se pořezal o vlastní kosu. "Co teda, blbečku?! Jak to s tebou je?" ptal se opět, zlostný výraz na obličeji. "Já… hned, tati," odpověděl Jerek ustrašeně. Poníženě vstal, slzy v očích, a počal kosit. Nic jiného chlapci ani nezbývalo. Tyran zvítězil, otroctví pokračovalo. Po dni stráveném těžkou prací, kterou ukončil až západ slunce, vydali se zpět k domovu. Jerekem třímala nenávist a únava, otce nemohl ani cítit. U vchodu je čekala Gina, chlapcova sestra. Mladičká, sotva patnáctiletá dívenka, byla posledním článkem domácnosti. Matka umřela už dávno, zmučená otcovou krutostí spáchala sebevraždu, zbytek potom upadl do otroctví. Všichni si sedli za stůl, k večeři složené ze staré obilné kaše a chlebových placek, načež začali jíst. Atmosféru plnilo tíživé ticho, rušené pouze mlaskáním či srkáním. Když skončili, odebral se Jerek do svého kamrlíku, maličké místnůstky na druhé straně domu. Zde toužil po jediném, po spánku. Spánek však nepřicházel, chlapec i přes obrovskou únavu nedokázal usnout. Vztek a nenávist, další pocity žijící v jeho hlavě, držely hocha mermomocí vzhůru. Nějakou dobu strávil v litém boji, ostatně v posledních dnech takové bitvy sváděl často, tentokrát však prohrál, neusnul. Posadil se a začal uvažovat. Když už mu byl odepřen krásný snový svět, pohrouží se alespoň do myšlenek, do myšlenek nabízejících zážitky o mnoho lepší, než trpká realita. Nicméně, ani druhý plán nevyšel, dnešní noc měl prožít s jediným společníkem, se skutečností. Se skutečností plnou dřiny, zkaženým otcem a dalšími, tak strašnými věcmi. Ne! Odmítla vzniknuvší stav jeho mysl, pouštějíc se do nejodvážnějších kalkulací. Jerek již nemůže takhle existovat, nedokáže to. Musí od základů změnit svůj život. A tehdy, při bouřlivém uvažování, rozpomněl se chlapec na dávná matčina vyprávění. Na příběhy o hrdinech, nemilosrdně potírajících zlo, na příběhy svého dětství. Od nich odvíjela se celá jeho fantazie, jeho snový svět, tentokrát však bral je poněkud jinak. Bral je jako skutečnost, jako život, který by mohl žít on sám. Náhle mu bylo vše jasné, stane se hrdinou. Dále již nepřemítal, nekalkuloval, bylo totiž rozhodnuto. Vyčkal okamžiku, kdy otec i Gina usnuli, raději nepřemýšleje, co spánku předcházelo, a následně vyrazil. Do batohu z brahminí kůže naskládal pár chlebových placek, flašku s vodou a také několik málo peněz, v zapovězené almaře sebral otcovu loveckou pušku. Nic jiného nepotřeboval. Opustil domov, naposledy se ohlédl, vyšel do pustiny. Z řečí, které nenáviděný rodič vedl s příležitostnými kupci obilí, poznal Jerek, že sotva pár hodin západně leží vesnička. Tam byl cíl jeho první cesty, tam se mělo odehrát jeho první velké dobrodružství. Pouští, sám a bez pomoci, hrdě kráčí smělý muž. Nedbaje větru a krutého chladu, nedbaje nebezpečenství číhajícím na každém kroku, putuje za svým cílem. Bázeň a posvátná úcta plní každého, kdo jej spatří. Nikdo se neopováží vztáhnout na něj ruku, nikdo ani nehlesne. Všichni, ať člověk či mrzká havěť vědí, že ten mocně vyhlížející mladík, ten silný jinoch, je každým coulem pravý hrdina… Takto si Jerek představoval cestování pustinou, takto si představoval svoje putovaní. Avšak skutečnost, podlá to mrcha, měla jiné plány. I dbal chlapec větru, dbal krutého chladu. Dbal všeho špatného, co takový zážitek nabízí. A bál se, jak on se bál. Každý zvuk, každé hlesnutí plnilo ho děsem větším, než otec při nejstrašlivějším výprasku. Po hodinách strávených v mukách, fyzických i psychických, dorazil Jerek k vesnici, jíž hledal. Vyčerpán myslel na jediné, na spánek. Touha po dobrodružství jaksi vyprchala. Vesnička, v níž se chlapec ocitl, nepatřila mezi ty důležité. Trosky předválečných obydlí, znetvořené roky špatného zacházení, byly domovem pouze několika chudáků a rolníků, nikoho podstatného. Ospalá díra bezvýznamná pro okolní svět, notně špinavá, zchátralá, zanesená, tak působila a taková i byla. Pro člověka jako Jerek, který nikdy neopustil rodnou farmu, však znamenala daleko víc. I přes únavu cítil velikost tohoto místa a cítil též příležitost, jež nabízí. Zklamaní z cestování mladíka rázem opustilo, dorazila nová vlna nadšení. Kráčel jejími ulicemi, procházel se mezi domy. Oči mu svítily radostí, úžas vyzařoval z mladé tváře. Ta hrůza civilizace, ten odpad, nadchnul ho více než kohokoliv předtím a také potom. Jakmile se dostatečně nabažil pohledu, vyhledal tamější hostinec. O vesnicích sice moc nevěděl, avšak místa pitek a radovánek, ty znal z otcových historek lépe, než bylo potřeba. Alespoň v něčem, ač neúmyslně, mu ten despota pomohl. Název toho hostince zněl "Hospoda u trojhlavé brahmíny". Zvenku nevypadal příliš dobře, avšak oproti interiéru, oproti němu zdál se venkovní prostor dokonce i hezký. Strašlivý puch, jež Jerekovi připomněl vůni domova, byl doslova mučidlem nozder a přítmí, rušené jen několika málo loučemi, dalo volnost těm nejhorším představám a očekáváním. Často splněným, nutno dodat. Jereka však neodradily. Obešel pár stolů a židlí, uhnul jednomu opilci, aby se nakonec usadil za barem. Hostinský zrovna roznášel pití, takže mladíkovi nezbylo, než vyčkat jeho návratu. Ve snaze ukrátit si dlouho chvíli, rozhlédl se po lokále a tehdy mu zrak padl na překrásnou slečnu sedící hned vedle. Jerek jí chvíli sledoval, neodolatelný výraz na obličeji, a prsty klepal do stolu. Tím získal její pozornost a ona, i když zezačátku pouze s nezájmem, pohled opětovala. Tu temně černé vlasy, krášlené slabým plamenem svíce, rychle zavlály, zelené oči zahořely neskrývanou touhou. Žena našla v tom tajemném cizinci, jistě hrdinovi, velké zalíbení. "Kdopak jste?" otázala se nesmělým, avšak velice svůdným tónem. "Ještě jsem vás zde nikdy neviděla." "Říkají mi Jerek," odpověděl hrdě. "Přišel jsem teprve dnes v noci, nezdržím se dlouho. Chci pomoct utlačovaným, nakopat zlu zadek a poté, s pocitem dobře vykonaného, jít zase dál. Takový už je můj život…" Ozvalo se jen slastné vzdychnutí. Slečnu mladíkovo vyprávění evidentně zaujalo. "Dost však o mně," chtěl změnit téma hovoru. "Jak říkají vám?" Žena naklonila hlavu blíže ke svíci, aby vynikly její sličné rysy, a zašeptala. "Jakkoliv chcete, Jereku. Jakkoliv chcete…" Chlapec mírně znervózněl, ale neztratil rozvahu. "Slečno, jste si jistá?" zeptal se, ačkoliv dobře věděl, že je. Žena, místo odpovědi, chytila ho kolem krku a přivinula k sobě. Její rty se dotkly jeho rtů, splynuly. Jerek byl na vrcholu blaha… "Co čumíš, vidláku?!" přeťal Jerekovy myšlenky ostrý hlas. Byla to opět ta slečna, tentokrát však ne toužebně hledící, ale ve zlém šklebu. "Když nemáš prachy, radši to ani nezkoušej!" Poté znechuceně vstala a zamířila k nejbližšímu stolu, který obývala skupinka podnapilých štamgastů. Mladík zklamaně vzdychl a stočil zrak zpět na bar. "Tak co to bude, mladej pane?" otázal se hostinský, čerstvě navrátivší z okružní cesty lokálem. "Jídlo, pití, nocleh?" Chlapec neváhal ani chvíli. Únava, ohromná únava způsobená celodenní prací a také dlouhou cestou, žádala svou daň. Spánek byl jedinou věcí, na kterou nyní dokázal myslet. "Nocleh!" vyrazil ze sebe. "Samozřejmě, pane," řekl hostinský a, po krátké odmlce strávené nejspíše úvahou nad tím, o jak moc si může požádat, ukázal na prstech číslo deset. Jerek otevřel baťoh, vybral požadovanou sumu a s jemně ukřivděným výrazem mu ji položil do dlaně. Byla to skoro polovina všech jeho peněz. "Po schodech a druhej zprava," nasměroval jej hostinský, shrabujíc obnos do svých kapes. Jerek vyrazil starým, rozvrzaným schodištěm, směrem první patro, kde zamířil rovnou na pokoj. Zde upil z flašky, lehl do postele, a ihned usnul. Bezesný spánek ovládal ho až do oběda, doplňujíc ztracené síly, připravujíc na další den. Na den, v němž měl zažít první velké dobrodružství. Jereka probudil hluk, otravný lidský lomoz přicházející zdola. Nejdříve si myslel, že je způsobený snídajícími obyvateli vesnice, nicméně pohled z okna, pohled vstříc slunci tyčícímu se vysoko nad obzorem, donutil jeho odhad k přesunutí na čas oběda. Sešel do přízemí, mezi obědvající a často i popíjející štamgasty, v hlavě skládal projev. Nechtěl hrdinské skutky vyhledávat, chtěl jednoduše vyslovit pár otřepaných frází a práci získat takřka bez hnutí prstu. To byl první výplod jeho, ještě notně ospalé, mysli. Na schodech viděl nadcházející situaci velmi jednoduše, když však vrazil přímo do lokálu, hrdlo se náhle sevřelo. Nedokázal říci jedinou větu. Posilnil se teda několika panáky, inspirován otcem, doufaje, že potřebná odvaha přijde sama. A ona, k Jerekovu nemalému údivu, také přišla. "Slyšte lidi!" vykřikl spontánně a hospoda okamžitě ztichla. "Já jsem Jerek, hrdina. Pomáhám bezbranným a ubližuju zlým. Proto, jestli něco chcete, řekněte. Rád pomůžu… opravdu rád!" Opět nastalo ticho, avšak trvalo pouze krátce. Poté se spustila vlna bouřlivého smíchu, kdy lidé ukazovali na Jereka a hrdlo jim svíral chechot. Takový stav trval přibližně půl minuty, načež se všichni vrátili ke svým talířům a sklenkám. Jerek zůstal stát, ve tváři údiv. "Mladej pane," oslovil ho bodře hostinský, dodávaje mu novou naději. "Všichni z vás maj akorát srandu, páč na hrdinu opravdu nevypadáte, ale… já vám dám přesto šanci. Tlachy stejně nic nestojí, tak proč to nezkusit, že jo…" Mladík napnul sluch. "Necelou míli za vesnicí žije banda chuligánů, hrozný bastardi. Nemáme tady žádnýho šerifa, policii, nebo kdo že to vlastně hlídá pořádek, proto tady ty svině řádí, jak se jim zachce. Už mi párkrát zle rozmlátili lokál a proto bych rád, kdyby zmizeli. Pokud to obstaráte, mladej pane, nemine vás odměna. Co říkáte?" pověděl vyzývavě a luskl prsty. "Dobrá, du toho," přijal chlapec nabídku, neztráceje jedinou vteřinu myšlenkou, jestli na takovou záležitost vůbec má. "Prozraďte víc." "Je jich celkem šest, všeci chlapi, nicméně to by pro vás neměl bejt problém. Maj základnu na východ od osady, nemůžete ji minout. Jedinej barák široko daleko v pustině. Když se vám to povede, dostanete celou stovku. Takový peníze nevydělám ani za tejden." "Do večera jsem zpět," vyštěkl rázně Jerek, sebral baťoh a vyšel z hospody. Přešel několika uličkami, řídíc se slovy hostinského, aby se nakonec opět octl v náručí pustiny. Začínalo mu být trochu zle, opilost způsobená panáky "na posilněnou" dělala své, neodradila jej však a on pokračoval dál. Po další chvíli zjevila se před ním na první pohled opuštěná budova, domov chuligánů. Jerek se skryl za kamenem, šťastný myšlenkou, že konečně stanul u cíle. Nyní stačilo vytáhnout zbraň, postřílet je, a potom již jen rychle utíkat nazpátek do hospody pro bezesporu zaslouženou odměnu a slávu… Jerek rázně vytáhl svou zbraň, pln odhodlání, prostý strachu. Opět pohlédl na příbytek banditů, tentokrát však pozorněji. A i když dělila ho od něj dálava velká, postřehl neomylně dvojici strážců, která stála u dveří. Zacílil, ozval se vystřel. Jeden z banditů padal k zemi, hynul netušíc, kdo přináší jeho konec. Druhý hleděl na zmírajícího společníka a i přes ohromný prostor, který je dělil, poznal Jerek v mužově tváři úžas. Netrval ale dlouho, ježto i on, užaslý hlídač, připojil se brzo k prvnímu na pouti za smrtí. Pouhé dva výstřely stačili mocnému hrdinovi, aby zlikvidoval celou třetinu hrozivé tlupy. Ve chvíli vyhrnuli se ze dveří ostatní, snad z překvapení a vlastní pyšnosti zapomínajíc na bezpečnost. Nikdo nezůstal uvnitř, stáli venku, rozhlížejíc se na všechny strany. Zazněl další výstřel a kde leželi dva, leželi náhle tři. Rána však odhalila Jerekovu pozici a zbytek počal palbu opětovat. Kulka zasáhla jeho rameno, přinášeje velkou dávku bolesti, ale hrdinu nezastavila. Čtvrtý výstřel položil čtvrtého banditu, pátý učinil věc velmi podobnou. Zůstal jen jeden, poslední chuligán. Ten, pozbyv své druhy, přišel o dosavadní odvahu a začal prchat. Pomatení mysli vedlo ke komické situaci, kdy místo do příbytku, utíkal hloupě opačným směrem. Jerek, který na rozdíl od něj, zůstal chladný, naposledy zamířil. Výstřel hlasně zasvištěl, protínajíc vzduch, a zasáhl cíl. Poslední bandita přidal se ke svým druhům. Jereka zaplavila radost. Dosáhl velkolepého vítězství, učinil zlu přítrž. Již nikdo nebude se smát, jen bázeň a úcta bude vidět na tvářích prostého lidu. Ten slavný hrdina, ten smělý dobrodruh, navždy vryje se do jejich myslí… Chlapec, zdánlivě posilněn bláhovou představou, jal se měnit sny ve skutečnost. Neobratně složil baťoh, rozevřel jej a vytáhnul svou loveckou pušku. Poté se snažil očima zaměřit základnu banditů, avšak opar alkoholu rozmazával jakoukoliv věc, jež ležela dále, než Jerekův nos. Pozorování se zdálo marné. Dlouho dobu tam jen tak stál, doufajíc, že přece zaostří, a přestože bylo jeho přání takřka nemožné, nakonec se vyplnilo. Pohlédl tedy opět, ve snaze najít již jednou spatřené, opět úspěšně. A v dáli viděl dokonce i obrys něčeho, co by se dalo považovat za muže… Zacílil pušku, tedy, učinil manévr na první pohled velmi podobný, a chystal se vypálit. Tehdy však hocha, krutěji než předtím, zradily oči. Jerek vystřelil kamsi do slunce a zpětný náraz ho mrštil k zemi. Vratká rovnováha padla opilosti. Ležel tam, v čím dál horším stavu, chtělo se mu zvracet. V dáli slyšel hlasy. "Už toho zmrda vidím!" křičel jeden. Daleko blíže, než by si Jerek přál. Vzápětí k mladíkovi došla skupinka dvou mužů, ve svém utrpení viděl jen obrysy. "Co s ním uděláme?" ptal se druhý. "Zastřelíme ho?" "Nevím, kurva!"odsekl první. "Hej mladej, tys nás chtěl sejmout, že jo?" tázal se opět druhý hlas, tentokrát však nikoliv prvního, ale Jereka. Chlapec se nezmohl na víc, než proud blitků. Již je nedokázal zadržet. "Vole, vemem ho k nám," vyštěkl nadšeně první. "S takovým klučinou by jsme si mohli užít spoustu zábavy," pověděl úlisně a ačkoliv Jerek viděl čím dál hůře, jasně poznal mužovo mrknutí. Do jeho mysli vkradly se nejhorší obavy. Avšak ne na dlouho. Jakmile totiž mladíka chytli za nohy, propadl se do temných mdlob… Když konečně opět získal vědomí, bylo již dlouho po západu slunce. Chvíli ztuhle seděl, opřen o cosi dřevěného, neodvažujíce se otevřít oči. Snažil si namluvit, že celý zážitek neznamenal více, než pouhý špatný sen a že ve skutečnosti není uvězněný skupinou chuligánů, jež s ním má v plánu ty nejstrašnější odpornosti. Snažil se sám sebe přesvědčit, že leží v pohodlí domova, kde mu nehrozí více, než pár pěstí od cholerického otce. Jerek ve svém zasnění, v němž překonal i hnus kocoviny, představě naivně uvěřil. Otevřel oči. Poznání, které se pomocí kalného zraku dostavilo, vrátilo chlapce zpět do bolestně kruté reality. Nacházel se v malé pusté komůrce, sotva třikrát větší Jereka samotného, ruce spoutané lanem. Svit měsíce, jež mladíkovi umožnil situaci poznat, prorážel skrze malou díru ve stěně. Jediný východ, omšelé dveře matně zelené barvy, byly na druhé straně místnosti. Víc vědět nechtěl, proto oči zase zavřel, toužíc zapomenout, toužíc se vrátit zpátky do snů, pryč od skutečnosti. Dlouho dobu dokázala hochova mysl uvažovat pouze o mukách, které jistě přijdou, nemohouc je setřást, po dlouhém boji však dokázala zvítězit. Jerek se vrátil ke svému utopickému fantazírování, nazpátek ke svému snění. Hrdinou cloumal spravedlivý hněv. Jeho, jakkoliv skvělý plán, ztroskotal a on se ocitl v hrůzném zajetí. Ti odporní bandité, mor pouště, ho porazili. Musel si přiznat porážku a každičkou věc z ní vycházející, musel uznat, že byl pokořen. Nenechal se však unést na vlnách lítosti a zmaru, hrdina může prohrát, nikdy však neztratí čest a odvahu. Jeden střet neznamená nic, důležitý je pouze konec, smrt jedné či druhé strany. Nic jiného nerozhoduje. A takové zakončení hodlal uskutečnit i ve své odplatě. S pohrdlivým úsměškem pohlédl na lano, jímž byl svázán, načež se z něj hbitým pohybem vysmýkl. Obratnost, které Jerek vládnul, byla nesmírná. Poté vstal a zaměřil se na zamčené dveře, další překážku na jeho cestě za svobodou a splněním úkolu, kterým byl pověřen. Krátký okamžik úvah přivedl hrdinu ke kapse u kalhot, v níž skrýval drobný ocelový drátek. Rychle paklíč vytáhl a vzápětí i použil. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely, umožňujíc Jerekovi pokračovat v započatém plánu. Vplížil se do hlavní místnosti, nespatřen a neslyšen. Čtyři z šesti mužů leželi na podlaze, zmoženi alkoholem a nejspíše i drogami. Zbytek musel hlídkovat venku. Jerek uchopil nůž, který ležel příhodně hned vedle těla prvního z banditů, a se zalíbením pohladil jeho ostří. Následně, briskním chvatem, podřezal nic netušící oběť. Žádné hrdinství nedlelo v takovém skutku, avšak přesila nepřítele nedávala hrdinovi jinou možnost. I pokračoval dále, až dokud pod ním neleželi všichni čtyři bez dechu a života. Potom vzal si od mrtvoly jednoho chuligána pistoli, nabitý revolver, otevřel hlavní dveře a vyrazil, aby se mohl utkat s ostatními. Bez náznaku strachu, rozhodnutý zvítězit. Chvilka překvapení dala Jerekovi výhodu, kterou jeho přesná muška nemohla nevyužít. Dva muže, jež stáli hned u vchodu, usmrtily výstřely. Kulky projely těly banditů, neomylně zasahujíc srdce, neomylně ukončujíc jejich životy. Odplata se podařila, hrdina zvítězil. Ač mělo zlo dlouho navrch, dobro triumfuje. Jerek dostál svému slovu, učinil skutek, o něž byl požádán. Pocit zadostiučinění hřál jeho mysl spravedlivým plamenem… Jerekovo zasnění přerušilo vzdálené otevření dveří, pravděpodobně od hlavního vchodu, jež bylo doprovázeno dvojicí hlasů, známých hlasů. "Kámo, všichni už určitě spěj… deme do toho?" ozval se jeden. V prvním setkání považoval ho Jerek za druhý hlas, tentokrát však promluvil první, což způsobilo jeho kocovinou a fantazírováním postižené mysli nemalé potíže. Každopádně, nakonec vzniknuvší problém vyřešil návratem ke starému modelu, akorát v čase, kdy se otevřely dveře od komory. K chlapcovu překvapení nebyly vůbec zamčené. "Tak co hošku, jakpak ses nám vyspinkal?" tázal se filozoficky první hlas, jakmile vešel. Nezájem o odpověď vytušil Jerek podle faktu, že mu do úst vrazil roubík. "Půjdeš hezky s náma," pokračoval v monologu, což doplnil dalším rozmarným mrknutím. Jerek sklopil zrak, vyděšený k smrti. "No jen pojď," doplňoval druhý hlas. "A neboj, možná se ti to bude i líbit," řekl úlisně a oba dva se zasmáli. Mladík reagoval drobným učůrnutím. Vyvedli ho z komory, následně i příbytku, kde Jerek postřehl několik spících banditů, aby se nakonec octli venku. Zima nebyla až tak citelná, podle čehož chlapec poznal, že se noc rozhostila teprve před nedávnem. Zastavili se pár metrů od domku, u malého stolku, jež pravděpodobně byl jejich stravovacím místem. A nejen stravovacím… "Neber si to osobně, mladej," ozval se opět první. "Máme svý potřeby a páč tu není žádná holka, musíme použít tebe," pověděl bodře a přetáhl Jereka přes stůl. Chystal se pokračovat, tehdy však zasáhl druhý. "Hele vole, kdo kurva řek, že půjdeš první?" vyštěkl rázně. "Vždyť ty mu tu prdel rozmrdáš tak, že už bude akorát na hovna! Chci jít před tebou…" "Naser si, kreténe," kontroval první. "Kdo dostal tenhle nápad, kdo?! Když se ti něco nelíbí, táhni do hajzlu, jasný!?" Hádka pokračovala dál, více a více agresivně, nechávajíc Jereka stranou pozornosti. Chlapec, i přes velký strach, v okamžiku nastalý stav postřehl. Opatrně se narovnal, popošel několik nesmělých krůčku vedle a dal se do běhu. Mířil rovnou k osadě, doufaje, že zmizí dříve, než se ti dva dohodnou. "Do píči, ten parchant nám zdrhá!" všiml si první, rázem zapomínaje na předchozí konflikt, bohužel pro něj již příliš pozdě. Rozběhl se za ním a chvíli mladíka pronásledoval, avšak marně. Když pochopil, že prohrál, vypálil jeho směrem alespoň pár kulek. Jedna z nich Jereka trefila, rovnou do zadku, přinášeje hrůznou bolest. Nicméně, chlapce utěšovalo, že rána z pistole byla té nocí jediná věc, jež do inkriminovaných partií pronikla. Brzy objevil se zpět ve vesnici, zbaven pronásledovatelů, opět svobodný. Spokojen však být nemohl. Přišel o všechen majetek, nedostál úkolu a navíc jej sužovaly všemožné neduhy. Pověst hrdiny, po které vždy toužil, ležela v nedohlednu. Rozplakal se. V takovém rozpoložení kličkoval uličkami nočního maloměsta, na dně a bez jakýchkoliv prostředků, v absolutní beznaději. Za touhu po dobrodružství zaplatil velkou cenu, ztratil takřka vše. A stále neznamenal vůbec nic, ba znamenal ještě méně než předtím. Tehdy byl alespoň farmářem s jistou budoucností, nyní nebyl ničím jiným, než jednou z mnoha dalších trosek pustin. Vlastní malost plnila Jereka ohromnou lítostí. Také však nenávistí, nenávistí k okolnímu světu. Nenávist donutila Jereka konečně zavrhnout jeho utopické představy o hrdinství, sny o šlechetných vlastnostech, které nikdy neměl a ani mít nebude, fantazírování o velkých skutcích dobra, které nikdy neučiní. Zahrozil pěstí nebesům, jako by tím snad chtěl něčeho dosáhnout, a poté se rozhodl ukrýt do jednoho z polorozpadlých opuštěných domů, kterých bylo po osadě spousta. Tam se schoval, v rohu docela zachovalé místnosti, a uložil na podlahu. Chvíli ještě přemýšlel, marně hledaje řešení své bídné situaci, načež upadl do hlubokého spánku. Do spánku, na jehož konci čeká další z mnoha bezvýznamných dnů Jerekovy neužitečné, patetické existence. Možná je to nespravedlivé, ale takový už život bývá… 
|
