Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Pro zajímavost jsem se podíval na počasí. Mlha. Pořád je mlha. Smogová mlha z vyrábějící se energie. Ale to nikoho netrápí. Že vaše audiovizuální soustava žere jako v dřívější době automobil? A koho to sakra zajímá. Jen ať si žere. Výroba a těžba je plně automatizovaná. A minimálně pro mojí generaci zdroje do elektráren vydrží. A potom už to bude člověku stejně jedno.

Domácí robot, nemotorná mašina na pásovém podvozku, mi dovezl mléko a sendvič. Jeho umělohmotný vzhled zůstal částečně zdeformovaný na místě, kde jsem si o něj típl cigaretu. Ale obyčejně nekouřím, byla to spíš výjimka. Po zvednutí láhve s mlékem a popadnutí sendviče robot smutně zapípal a něco v něm ošklivě zapraskalo. Nic divného. Jeho záruční lhůta prošla již před lety, stále však sloužil víceméně dobře. A pár elektrošoků do jeho kovového centra myšlení mi vždycky zaručilo odblokování jeho záseků. Mohl bych objednat dalšího. Stačí jediný rozkaz přes internet a robot mi přiveze dalšího robota. To je ale ironie.

Myslíte si, že nás, lidstvo, ovládají roboti? Ale kdepak. Žádná umělá inteligence. Jen tupé naprogramované automaty.

Pootočil jsem se ve svém maximálně polohovatelném křesle. Příkazem na domácím centru jsem odvolal robota a nastavil si moje křesílko do odpočinkového stavu. No co, dneska už mám odpracováno. Dělám správce v jedné budově. Nejnudnější práce, jakou znám. Připojím se do lokální sítě objektu a pomocí kamer kontroluji výrobu a zabezpečení. Bezpečnost práce není nutná. Továrna pracuje automaticky a nějaký ten zničený robot navíc, komu by to vadilo? Maximálně by mi šéf, kterého jsem v životě neviděl, odepsal nějaké digitály z mého platu. To už by musela být opravdu ošklivá nehoda. Tuhle práci jsem sehnal na inzerát. Jako ostatně všechny práce, jenž člověk v téhle době může získat. Elektronický dotazník, přihláška, podpis. A jste zaměstnaný. Šéfa v životě neuvidíte, ostatní spolupracovníky také ne. Poté, po zasloužené práci, zasloužená odměna.

Asi si pustím si nějaký film a domovní centrum mě potom uspí. Hned nato bude zítra, ale to zatím řešit nemusím. Zítra bude den jako včera. Celý rok je stejný, proč bych to řešil? Možná se mi ztrácí v šedivé mlze, jako je všude venku, každopádně však nemusím nic dělat. Totiž, nemám žádné povinnosti vyjma práce, a tak celý den jen tak setrvávám a relaxuji. Vydělám si dost digitů, a tak si i zábavy mohu dovolit dost.

Pohnu jsem prstem a na realistické virtuální obrazovce se rozsvítila ikonka. Vysílací kamera našla moje oko a automaticky mi začala vpalovat obraz filmu do oka. Má to výhodu, nemusíte se nikam otáčet, ležíte si pohodlně a obraz volně plyne přímo před vámi.

Můj temný byt se ocitl v ještě větší temnotě, jak se ztlumila světla. Snímek je generován lidmi, ale není skutečně točen. Vlastně se ve většině filmů ani moc nemluví. Spíš jsou hodně o pocitech. Různé záběry a scény. Velkolepé. Dokonce jsem si od řídícího křesla nechal vstříknou speciální látku, která souvisí s tím, co vidím. Dokonalé. Uklidňující.

Nakonec jsem usnul.

***

Vzbuzení je rychlé. A já mám zajímavý pocit. To není možné, měl jsem sen. A na něco jsem si vzpomněl. Na něco, co se stalo dávno. Kruci!

Pokusil jsem se vstát, ale křeslo můj pohyb pochopilo jen jako změnu režimu a nedovolilo mi to. Musím přijít tomu snu na kloub, a proto se opravdu zvednout. Křeslo musím deaktivovat. Stačí pouhý pohyb prsty. Ještě jsem se podíval na počasí, než se hydraulika křesla uvolnila a já se dostal do vodorovné polohy. Venku je podle všeho mlha, jak jinak. Ale také mohou být jen poškozené senzory.

Můj byt je umístěn v podzemí. Protože takové jsou nejlevnější. Teď si vzpomínám, co se mi zdálo. Bohužel, jak jsem vstal z křesla, zjistil jsem, že mé svaly jsou neuvěřitelně ochablé. Podlomila se mi kolena a já klesl. Jak zranitelný je člověk.

Ve snu něco odkazovalo na minulost. Před sněním jsem měl pocit, že si minulost pamatuji, ale až v tom snu mi došlo, že ne. Vše je jakoby ztracené, asi důsledek nepoužívání některých částí mozku. Jakoby mi sen říkal, že mám jít ven. Něco mě volá.

A já celý smysl snu nechápu. Asi jen přelud. Ale přece...

Nevím, co bych dělal venku? Nikdo nechodí ven. Doma má všechno. Všechny životní zážitky v jednom domácím centru. Ano, dá se jít ven, existuje východ, ale proč někam jít?

Přijížděl ke mě robot. Stará plechovka, co tu zase dělá? Natáhl ke mně svojí nemotornou mechanickou ruku, něco ostrého se mu zalesklo v klepetech, pak mi předmět zarazil do mojí zesláblé paže.

Prudká bolest mi prolétla až do hlavy. Znovu jsem poklesl na lesklou podlahu z neznámého materiálu. Byla studená. Nastalo překvapení. Místo bolesti se objevila úleva. Konečně jsem si mohl prohlédnout, co robot svírá v ruce. Prázdnou injekční stříkačku. Rázem mi to bylo jasné. Program domácího centra zareagoval na mojí slabost a poslal robota s podpůrnou látkou. Konečně jsem mohl vstát. Opřel jsem se přitom o robota, jehož čelní kryt se pod mojí váhou zle zkroutil. Robot zaprskal a zhasl. Zkusil jsem klasické nahození kopancem, ale jen jsem mu tím prokopl chladič a zapáchající chladící kapalina vytekla na podlahu.

Nevadí, stačí jediný pohyb a přijedou čistící androidi. Zahýbal jsem rukou a nic. Načež mi došlo, proč. Když člověk nesedí v ovládacím křesle, neovládá. Najednou se mi zdál svět příšerně složitý. I pohyb byl složitý.

Zářivky poblikávaly a já vykročil ke dveřím. Ke dveřím do světa. Nevím proč, ale když má člověk vidinu, může jí poslechnout. A nebo nemusí, to už je na něm. Vlastně je to úplně stejné, jako když uděláte něco z vlastní vůle.

Automatický zámek na dveřích se po mém dotyku a otisku odemkl a mě se naskytl pohled do chodby, která zářila čistotou. Stroje pořád fungovaly. Možná je i někdo řídil. Někdo, kdo bydlí v některém z vedlejších bytů. Nějaký soused, kterého jsem v životě neviděl. Nikoho ze sousedů neznám. Možná z některého z nekonečných internetových chatů, ale reálně ne. Ale co je vlastně realita? Jsem svého druhu objevitel. Lidé vytvořili svůj svět a já objevuji ten původní. Možná se mýlím, možná budou ulice překypovat životem a já se při tom tady užírám v temnotě podzemního domu.

Přes ochranou mřížku mě sledovala čočka kamery. Sejmula mi obraz oka a odvysílala mi nazpět, že můj přístup je povolen. Jasně, když tady bydlím, tak je přístup povolen. Kamerová byrokracie.

Výtah uvnitř nesvítil. Stačí ovšem jen říct patro a kabina člověka veze, kam potřebuje. A mě tím vyvstaly vzpomínky, a to takové, jakoby skoro ani nebyly moje. I do tohohle domu jsem se přistěhoval, což jsem při trávení času v bytě už před dlouhou dobou zapomenul. Všechno se to vrací. Bojím se, že po tak dlouhé době mi slunce vypálí oči. Jestliže ovšem nějaké uvidím. Doufám, že se povrchové senzory s tou mlhou pletou.

Skřípavý zvuk výtahových dveří mě probudil z mého zadumání. Nastalo zjištění, že stojím v prosklené hale. Prázdné hale. Kupodivu je zaprášená, jakoby úklidové automaty ani neexistovaly. Hned jsem zjistil proč. Uprostřed menšího sálu stál úklidový robot. Klidně a nehnutě, jako kdyby sem už patřil jen jako ozdoba. Někdo za něj pravděpodobně zodpovídá, ale co když je ten člověk dávno mrtvý. Nikdo by tu skutečnost ani nezjistil. Co když někdo chtěl opustit své křeslo, podívat se do venkovního světa a po zjištění, že nedokáže svoje zesláblé svaly pořádně ovládat, se zhroutil, přesně jako já. A nemusel mít štěstí na robota, který by mu naservíroval lék, a tak zemřel. Neznal jsem odpověď. Při pomyšlení, že je třeba celý můj barák, všichni sousedé, mrtví, mě mrazilo v zádech. Ale rozhodně nebudou mrtví všichni. Určitě ne. Internet žije dál, takže i lidé.

Při průchodem místností se zvedala oblaka prachu a kdesi u stropu se pokoušela rozsvítit zářivka.

Automatické dveře ven vypadaly zablokované. Vyzkoušel jsem je a můj předpoklad byl správný. Velká zatmavená skla mě držela uvnitř v budově. Vůbec přes ně nebylo vidět. Dobrou čtvrthodinku jsem se pokoušel dveře otevřít nějak rozumně. Nebraly moje argumenty na zřetel a tak nastal okamžik tvrdší taktiky. U vyschlé ozdobné fontánky ležela židle se třemi nohami. Tu mohl člověk použít na proražení dveřního skla bez potíží. Ani nebylo bezpečnostní.

Střepy se rozletěly na všechny strany. A mě ozářil ten svit. Zajímavé, přitom venku se po ulici plazila mlha. Ani slunce nemohl člověk zahlédnout. Ale po tak dlouhé době v bytě vás venkovní prostředí doslova ozářilo. Po krátký moment jsem se nemohl téměř nadechnout. V budově fungovala klimatizace, ale venkovní prostředí bylo naprosto neupravené. Rozkoukání mi trvalo dlouho, ale nakonec jsem se sebral a vyrazil. Prolezl dírou ve dveřích do skutečného světa.

A hlavou mi bleskla vzpomínka. Jak po ulicích chodili lidé. Sem a tam, rozmanití lidé, plní odhodlání žít si svůj život. Na rozích ulic stály trafiky a různé stánky. Život tady doslova pulzoval. Různé domy skrývaly obchůdky, kanceláře a byty. A všichni někam mířili. Žili svůj život naplno. Vzpomínal jsem si na všechno, jakoby to bylo včera. Možná to bylo včera. Celá část života strávená v podzemí mi připomínala, že jsem něco ztratil. Nevybavovalo se mi, jak dlouho jsem byl v mém bytě. Ale vzpomínky na můj původní život venku se mi začaly vracet. Jakoby to nebyl můj život, ale život někoho jiného a já ho jen z kousků, nepatrných stop, skládal.

Moje oči se konečně vzpamatovaly. A viděl jsem vše.

Na rohu, u křižovatky, stál starý automat noviny. Autobusy měly zastávku jen o kus dále. Jenže žádný nejel. Vlastně nejelo vůbec nic. A přesto byl slyšet znatelný, i když trochu tišší, zvuk velkoměsta. Šum, který člověk žijící v metropoli jen těžko vnímá. Já ovšem, jako bych zde posledních pár měsíců nežil.

Avšak i ustálený a monotónní zvuk lidu nezněl jako dříve. Bylo to klidnější a temnější. Možná už nebyl lidský. Automaty mohly pracovat dále. Napadlo mě, jestli by to bylo opravdu možné. Jestli lidé, oddáni virtuální realitě, pohodlnosti a kyberživotu, mohli naprosto upustit od každodenního lidského života. Vše tomu tak napovídalo.

Nikdo nikde nešel. Ani živáčka. Domy vyznívaly potemněle. Na semaforu ovšem stále přeblikávaly barvy. Červená, oranžová, zelená. Ulice nevypadala zanedbaně. Žádná rašící tráva, ani odpadky. Jen střepy z rozbitého okna budovy, ze které jsem vyšel, se leskly ve svitu slunce, jenž konečně prorazilo skrz mlhu. Vím, co mi to připomínalo. Pripjať.

Jakoby lidé odešli a zanechali zde všechno tak, jak právě měli rozdělané. Jakoby se za hodinku mohli vrátit. Jakoby se na mě chystal nějaký vtip a lidé se mi schovali. Na rozdíl od Pripjati, která po čase začala chátrat, zde město stále udržovali roboti. A já nevěděl, jestli někdo žije nebo jsem sám.

Náhle se z dálky vyloupla dvě světla. A přibližovala se. Supění náklaďáku mi hrálo v hlavě jako božská hudba. Blížil se obrovský kamion s návěsem. Už zdáli jsem mával, jak jsem byl šťastný. Z veškeré té radosti jsem si stoupl na silnici, přímo do dráhy kamionu.

Brzdy zaskřípěly a obrovská mašina zastavila. Mohutný chladič se proti mě vzdouval jako chrám. Přešel jsem ke dveřím a zaťukal na ně. Snad mi neujede.

Zevnitř se nic neozvalo.

Sebral jsem tedy veškerou odvahu a vylezl po stupátkách zastaveného stroje, abych se podíval do řidičovi kabiny. Snad se nerozjede, nejsem si jistý, že by moje svaly nepovolily a já bych se nesesunul s elegancí hrošího mláděte na studený asfalt.

Celá kabina byla oplechovaná. V kovu zel jen malý průzor zaplněný plexislklem. A já se podíval dovnitř. Pohled mě přivedl téměř do mrákot. Kabina obsahovala pouze spleť drátů, nespecifikovatelné řídící a kooperační jednotky a obří hliníkový chladiče. Sestoupil jsem z náklaďáku a ten se rozjel. Cítil jsem se hrozně, vše bylo rozmazané a zmatené. Jen jsem ještě pohlédl na odjíždější vůz. Nápis „Robotek“ obnovil některé moje vzpomínky. Lehl jsem na chodník. Omráčený světem a zmrzačen mým vlastním bytím.

Robotek. Jak jsem mohl zapomenout na Robotek. Jednoho z největších dodavatelů navigačních a řídících systémů do automobilů. To díky nim začal fungovat robot-auto. žádný řidič, jen robot. Využívá automobil naprosto racionálně, nebezpečí nehod zapříčiněných robotem je naprosto minimální. Jistě. Kdo jiný by dnes dodával materiál do továren řízených umělou inteligencí. Bylo mi vše jasné. Existovala tu šance, že lidé, kteří žijí podobným způsobem jako já před pár hodinami – v ovládacím křesle, řídí na dálku, z počítače, automobil, ale ta naděje byla velice minimální. A to všechno navíc mohla být pravda jen za předpokladu, že nejsem na světě sám. Možná by mě potom nějaký takový „řidič“ viděl. Ale co by udělal? Lidé v řídících křeslech, v objetí svých vlastních virtuálních snů, by neudělali nic. Jsou opravdovou, integrovanou součástí celku, systému. Nejsou už schopní logicky uvažovat, sklouzli zpět evoluční řadou. Nedokáží si uvědomit sami sebe jako žijícího tvora.

A tak jsem seděl na chodníku a přede mnou vybíhal zamlžený obraz vzpomínek na to, co bylo. Jak tudy jezdila spousta aut. A také autobus. Já jezdil tím autobusem každý den, takže jsem dokonce občas poznal některé řidiče podle obličeje. Pak je ovšem začaly nahrazovat ty automatické řídící jednotky a jejich kódová označení už jsem si opravdu nezapamatoval. Autobus by vlastně mohl ještě jezdit, dospěl jsem nakonec k nějakému vyústění mého filozofování.

Z něho mě vytrhl hlas. Dutý kovový hlas.

„Můžete, prosím, opustit vaše místo na chodníku pro pěší? Blokujete úklidu.“

Ležel jsem a vstávat se mi nechtělo. Jen jsem vzhlédl. Nelidsky ošklivý stroj na mě poblikával svým varovným majáčkem. Uklízecí jednotka trpělivě čekala.

„Můžete, prosím, opustit vaše místo na chodníku pro pěší? Blokujete úklidu,“ zopakoval robot svůj nahraný proslov. Ani známka emocí.

Jak bych to vlastně mohl nechat zajít daleko? Co by se stalo, kdybych neuhnul. Jestlipak ještě existují lidští policisté? Patrně ne.

Copak má úklidový robot v programu? Kolikrát mi reprodukuje svojí výzvu? Proč bych to vlastně nemohl zkusit. Co by se mi mohlo stát? Maximálně na mě tak přijede automatické policejní vozidlo. Jenže žádný robot nebyl dostatečně obratný, aby mě mohl zadržet. Na to byli moc hloupí.

„Můžete, prosím, opustit vaše místo na chodníku pro pěší? Blokujete úklidu,“

„No jo, pořád.“ Dobrá, tentokrát ten plecháč vyhrál. Nečekal bych žádné vzbouření umělé inteligence, protože prakticky ani žádná reálná hrozba neexistovala, ale můj mozek mě nasměroval jiným směrem.

Bylo opravdu zvláštní jít po vyprázdněné ulici. Administrativní čtvrť. Možná vyzkoušet nějaký zvonek. V tuhle chvíli by mohlo být fajn mít parťáka. Nebo ještě lépe parťačku. Alespoň by ten člověk mohl potvrdit, že se mi to nezdá, že realita není sen. A co když jsem jen ošklivý pokus? Součást experimentu. Možná je skutečný svět ten počítačový, který já díky implantovaným vzpomínkám považuji za smyšlený. Co je vlastně realita? Ne, ne, to je moc šílené...

Kolem mne projelo obří vozidlo společnosti Robotek. Otočil jsem se za ním, ale ono zmizelo v oblacích dýmu z motoru. Zahlédl jsem taktéž úklidového robota, který právě dokončoval úklid roztříštěného skla. Mířil jsem k autobusové zastávce.

Na semaforu přecvakla červená ve směru, jakým jsem šel. Já se trochu s obavami díval do oken budov. Přece jenom, co když tam někdo zemřel. Jeho hnijící mrtvolu za oknem, to by bylo to poslední, co bych dokázal přes mojí slabou psychiku přenést. Nic takového se naštěstí nevyplnilo.

U zastávky jsem sebral svou zesláblou rukou noviny z novinového automatu. Měl roztříštěnou přední desku a noviny tak zůstávaly volně přístupné.

Rozevřel jsem plátek. Noviny? Nechápal jsem, jak se zde mohly ocitnout. Datum však odpovídalo dnešnímu dnu. Pokud mi nelhaly i hodiny na autobusové stanici. Copak nám asi píší v novinách? A co je to vůbec za nelogičnost, najdu v nich nějaké odpovědi?

První stránka mě zklamala. Různé ekonomické výpisy. To, co zvládne napsat stroj. Číst se to nedá. Po stylistické stránce něco ukrutného. Stranu jen přelétnu. Napadá mě otázka, proč zde vlastně lidé někdy byli. Stroje se zde obejdou úplně bez nás. A nezdržují se nějakými záležitostmi, jako jsou nějaké odpočinkové činnosti. Na co restaurace, kina, kluby, obchody. Vystačí si bez nás. Akorát nemyslí. Nedokáží pochopit sami sebe. Dokud nedojdou zdroje, stroje pojedou dál podle svých protokolů.

Druhá strana novin je něco podobného. Stále jen tabulkové výpisy. Občas nějaká reklama. Avšak někdy v polovině novin mě cosi zarazí. Tyto texty pochází od skutečných lidí! Jako jsem já. Obsahy některých blogů, internetových deníčků.

Čtu slova rychlostí blesku. Obsah je naprosto nezáživný. Strasti s virtuálními akciemi, avatry a podobně. Co by také lidé dokázali vyplodit pod vlivem těch drog, co se dávkují v každém řídícím křesle jako výživa. Ale to mi nevadí! Mám důkaz, že někdo žije.

Zbytek novin jsem již přečíst nestihl. Vítr mi je sebral a odnášel společně se smogem někam do dálky prázdnou ulicí. Rozdělovaly se na jednotlivé listy a ty poletovaly různě do stran jako zmatení netopýři. Narážely do domů, některé se zasekávaly o různé hrany. A na ten zázrak jsem hleděl jako smyslů zbavený. Jen jsem koukal, nic víc. Zrak se mi rozostřoval a já se nesnažil tomu zabránit. To se mi stávalo někdy, když jsem byl unavený.

Automatický autobus dorazil k zastávce. Dveře se otevřely. Zvonek začal po chvilce signalizovat odjezd. Já naskočil až v poslední chvíli. Pneumatický systém doklapl dveře a prostředek městské hromadné dopravy se dal do plynulého pohybu. Vlastně nyní již nebyl prostředkem hromadným, povětšinou spíš prázdným. Já tvořil výjimku.

Procházel jsem uličkou a rozhlížel se skrz okno do ulic města. Absolutně prázdné. Auta, obchody, obytné čtvrti. Ale žádná masivní destrukce jako při apokalypse. Žádné spálené automobily, rozházené noviny, zničené budovy. Jen ticho. Připomínalo mi to trochu surrealistický obraz. Jako ve snu, něco naprosto nezvyklého, člověk se před tím zarazil.

Autobus zastavil na červené. Podíval jsem se k řidičově kabině. Robot, samozřejmě. Jen jakási poblikávající světla signalizovala jeho aktivitu. Měl jsem chuť ho rozbít. Rozcupovat ten jeho stupidní procesor. Zničit ho na milion součástek. Věděl jsem, že si lidé vzali svoje životy vlastně sami, ukradli je sami sobě. Zničili civilizaci absolutně bez válek. Naprogramovali tyhle hnusné stroje, kterým je všechno jedno, které ani nedokáží jednat dle svého uvážení, ale jen podle protokolu. Podíval jsem se ještě jednou na autořidiče. Měl na sobě protivandalskou ochranu. Tlusté plechy. Byl jsem rozhodnut na další zastávce vystoupit.

Červená se změnila na zelenou a bus se dal opět do pohybu. Neporušoval zákazy, jel podle předpisů. Naproti nás minul žlutý náklaďák. AndroTech. Další stroj.

Alespoň se začalo rozjasňovat. Střešním oknem jsem jasně viděl slunce, snažící se prorazit své hřejivé paprsky skrze mraky a smog. A po obloze letěli ptáci. Celé hejno. Země nezemře. Bude žít dál. Bez nás, bez lidí. Možná se jednou vyvine živočišný druh s inteligencí srovnatelnou s naší. A ovládnou planetu. Budou žít další životy, opakovat naše chyby, vést podobně nesmyslné války. Anebo také ne. Třeba my jsem chyba. My jsme tak sadističtí a neomalení. Lidé. Třeba ti druzí, ti vládci planety, budou žít v míru. Budou na sebe hodní a vstřícní. Nicméně evoluce určitě nastane.

Zarazil jsem se. Nechci vést takové osobní diskuze, vždyť nevím, možná lidé dosud žijí. Možná nejsem poslední. Nesmím to vzdát.

Dveře se otevřely a já vystoupil. Na obrovské zastávce. Dopravní tepně, dnes již mrtvé tepně, odumřelé. Zíral jsem.

Jeden autobus přijížděl za druhým. Otevíraly se jim dveře a zase zavíraly. Ale nikdo nevystupoval ani nenastupoval. Vůbec nikdo. A já stál mezi tím vším, pod střechou této kdysi používané stanice. Rozpomněl jsem se. Zde jezdilo svého času metro, ano stále tady byl vchod do podzemí. Podchod. A autobusy pořád jezdily.

Po chvilce vzpomínání jsem se rozhodl a vykročil jsem. Ke kdysi vyhlášenému pekařství. Lidé, kteří přes tuto obří stanici denně procházeli do práce či do školy, se v ní stavovali. Pekli tam skutečně nadaní pekaři. Žádné stroje. A koblihy měli vskutku výborné.

Chtěl jsem vstoupit, dveře však někdo zamkl. Zlobou jsem do nich kopl. Nic se nestalo. Co bych také čekal? Proč se vlastně chci dostat dovnitř? Zřejmě mé oživující se vzpomínky, ty mě táhnou dovnitř. Tmavé sklo mi však nedávalo šanci alespoň nahlédnout do krámku. No nic. Proč bych neudělal to, co mám v plánu? Vzít vedle stojící popelník a udeřit s ním do skla. Když mě jsem si uvědomil, že ho stejně dělaly roboti, ztratil jsem k němu jakoukoli úctu. Klidně to udělám.

Sklo zařinčelo. Dnes již podruhé. Mlátil jsem. Drtil jsem. Kopal jsem. Na všechny možná místa tabule. Ani ochranná folie nepomohla. Poslední rána a sklo bylo venku. Do krámku proniklo sluneční světlo a osvětlilo poletující částečky prachu v obchůdku. Zlostí jsem mrštil poničeným popelníkem po projíždějícím autobusu. Nechápal jsem, proč mám takovou zlost, ale potřeboval jsem si jí na něčem schladit. Měl jsem chuť plakat i řvát. Zatnul jsem pěsti a řádně se nadechl. Chvíle odpočinku by měla stačit.

Uvolnil jsem se a překročil rozmlácenou tabuli. Celý obchod byl zaprášený. Poutací tabule, která kdysi stála venku a lákala na čerstvé pečivo, ležela u pultu bez užitku. Došel jsem až k pultu. V místech, kde kdysi leželo voňavé pečivo se nyní povalovaly jen prázdné košíky. A pokladnu nikdo nehlídal. Ne že bych byl zloděj, ale zvědavost mi nedala, stejně se sem už nikdy nikdo nevrátí.

Kasa byla ozdobená takovými těmi drobnostmi. Hračkou z vajíčka s překvapením, tužkou s barevnými vlasy a přilepenou neplatnou bankovkou. Tedy, ta bankovka neplatila již v době, kdy stále kolem chodili lidé a město žilo svým neuspořádaným životem. Jenže teď se z bankovky stala úplně stejná relikvie, jako všechny ostatní peníze.

Zmáčkl jsem tlačítko. Něco cinklo a vyjel šuplík, kde by měly ležet peníze. Jenže po nich zde nezůstalo ani smítko. A veselá rozesmátá tužka, se na mě škodolibě usmívala. A její vlásky za lehkého vánku povlávaly. Jakoby věděla, jak se cítím. Já na ní dostával vztek. Hloupá tužka, co ona se má co smát? Až všechno kolem zemře, až zemře poslední stroj, až tady ten stánek spadne a zasype jí, ona shnije. Už s ní nikdo nebude psát. Zlá tužka. Jediným pohybem jsem jí smetl z pokladny. Párkrát se odrazila od země a zmizela kdesi v přítmí krámku.

Nesmím se nechat zabít, musím si zachovat alespoň zbytky rozumu. Všechno se nějak vyřeší. Nebo bych se také mohl vrátit do bytu a připojit se zpět k naší kybercivilizaci, prolétlo mi hlavou. Tuhle myšlenku jsem však hned zavrhl, protože vrátit se do křesla, to bylo pro mě jako vrátit se do hrobky. Bylo by jen otázkou času, kdy tam zemřu. Mezi ostatními byty, kde teď umírali lidé. Vlastně už teď byli mrtví. Oživlé mrtvoly. Kdesi ve svém uzavřeném světě. Jenomže to ještě nevěděli.

Po pár úvahách jsem opustil obchůdek a vydal se do podchodu. Chtěl jsem zjistit, jestli metro jezdí. Teoreticky by mělo, byla to jedna z prvních věcí, které se zautomatizovaly.

V podchodu, jenž vedl k jezdícím schodům svítily zářivky. Některé spíše poblikávaly. Jakoby naschvál ta, kolem které jsem procházel, zrovna zhasla úplně. Díval jsem se po stěnách. Ony byly takovým uměleckým prostorem, kde mladí lidé bez zábran vyjadřovali kdysi svůj názor. Polepené plakáty a přestříkané sprejerskými nápisy. Plakáty poutaly na různé věci, ale nic aktuálního. A Graffity bylo spíš jen barevná zviditelnění jejich autorů. Čekal jsem nápisy typu „pomožte“, „smrt je všude“, „zachraňte lidstvo“ a tak jinak. Takhle to alespoň vždycky vypadalo ve filmech, v těch starých, co je ještě nedělaly programy. Také mi zde scházeli různé letáčky o epidemii, katastrofě a jiné. Ne, tak jako ve filmech lidstvo neskočí. Vlastně ani nikdo nebude vědět, že jsme zanikli.

Vstup do metra nebyl zakryt. A jezdící schody jely. Naskočil jsem a vjížděl někam dolů do hlubiny. Pás se trochu zpožďoval oproti samotným schodům. Některé věci se zkrátka nemění. Nikdo nejel proti mě ani se mnou po schodech.

Vracely se mi vzpomínky. Jak jsem tudy několikrát spěchal. Míjel davy lidí, když jsem po těch schodech utíkal. Musel je upozorňovat, že jdu, aby ustupovali. Někdy se tvářili otráveně jindy lhostejně. Nevěděl jsem, že mi jednou budou scházet fronty.

Sotva jsem sestoupil schody do stanice metra, uviděl jsem hnusnou plechovou informační stanici. Pomalým plíživým pohybem se šinula ke mě. Světélka na její kasli si poblikávala. V pozadí zněla neurčitá hudba. Taková ta rozplizlá, kterou vám pouští v leckterých obchodech. Aby nikoho neurazila, ale naopak ani nikoho neoslovila. Jednoduché tóny, komponovaná nějakým počítačovým programem.

Robot, který představoval informační stanici vždy vyhledával nějakého člověka, kterého se poté snažil oslovit a zeptat se ho, jestli nepotřebuje nějaké informace. Nikdy jsem vlastně proti robotům nic neměl, avšak teď, když mi chyběli lidé, mě stroje trochu dopalovaly. Pokaždé mi dokazovaly, že my jsme je vytvořily a pak jsme se sami uvěznili v neexistujícím světě. Oni se teď pohybují po prázdných ulicích a dělají práce, jenž jsou už naprosto zbytečné.

„Nechci, nepotřebuju, nech mě,“ odbyl jsem mechanizovanou mašinu. Černobílý úsporný displej na robotím těle zablikal. Objevila se tam reklama na jakési kole podobné pití.

„Mohu vám podat informace o...“

„Nech mě,“ odstrčil jsem robota, až se zakymácel. Spěchal jsem kolem něho na nástupiště. Název stanice zářil neonovým písmen. Projektor, který jinak promítal různé aktuality, nyní nasvěcoval na plátno jen kostrbatým fontem nápis „no show“. Celá stanice byla krásně čistá. Takovou jsem jí nikdy neviděl. Až na jedno místo mezi kolejnicemi. Šel jsem blíže a nahnul se. Na betonu tam byl jakýsi několikrát přečištěný, avšak stále ne zcela odstraněný flek. Byl červený jako.... jako krev?!

Podíval jsem se znovu, ale opravdu se mi to nezdálo. Napadaly mě dvě verze. Buď nějaký člověk jako já, který neunesl osud, skočil na koleje pod přijíždějící vlak, nebo stroje už nejsou tak hloupé. Že by skutečná umělá inteligence? Ne, to jsem rázně zamítl. Něco takového nebylo možné, stroje se nemohly sami vyvinout v myslící bytosti.

Z temna tunelu byl slyšet hluk, který zesiloval. Pás po bocích nástupiště se pomalu rozzářili a označoval tak mez, za níž by se při přijíždění vlaku do stanice nemělo vstupovat.

Šedivá souprava pomalu zpomalovala. Poslední vagón nesvítil. Dveře se otevřely a čekaly nastavenou dobu do jejich uzavření. Napadla mě zajímavá myšlenka. Nikdy jindy bych na to neměl ani pomyšlení, ale dneska? Proč ne. Můžu si dělat, co chci. Těžko mě někdo z něčeho obviní.

Vstoupil jsem na vlak. Ne do vlaku, ale na vlak. Přímo mezi dva vagóny celé soupravy, kde byla jen malá montážní plošinka. Po pár vteřinách zazněl tón k opuštění dveřního prostoru, dveře se zabouchly a vlak se dal do pohybu. Pomalu se rozjížděl a vánek mi cuchal vlasy. Zatuchlý vzduch nabíral s rychlostí metra na síle. Kolem mne se mihla světla semaforu. Konečně se metro pořádně rozjelo. Houpalo sebou v rychlosti ze strany na stranu a já viděl spleť kabelů prorostlých na okolních zdech. Různě se kroutily, objevovaly se a zase mizely. Taková neobvyklá jízda dopravním prostředkem. Divím se, že jsem dříve takhle nejezdil častěji. Akorát ta plošinka na které jsem stál se podivně viklala.

Při každém poskoku metra na kolejích světla ve vagónu pohasla světla, avšak ihned opět nabrala na původní intenzitě. Následující stanice již nemohla být daleko.

Náhle něco povolilo. U zanedbaná soupravy, kterou zřejmě roboti sami nedokázali dostatečně udržovat, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se něco rozbije. Rez zde pracovala seč mohla. A stupínek, na němž jsem stál, povolil. Já se propadl do prázdna a uražená prorezlá plošinka zmizela někde mezi kolejnicemi. Opravdu jsem neměl čas sledovat její další osud. Moje zesláblé ruce se napjaly, jak jsem se držel madla vedle dveří. Pokoušel jsem se nějak zachytit nohama na vagónu, ale boty mi jen prokluzovaly. Stačí malá chvilka a já se zřítím někam ke kolejím pod podvozek metra.

Ruce mi klouzaly po tyči, za kterou jsem se držel a já se pomalu přibližoval k pohybující se zemi. Každá vteřina byla ukrutně dlouhá. Doufal jsem, že již co nejdříve bude další stanice. Jen se ještě chvíli udržet.

Proběhlo deset vteřin.

Vlak začal brzdit. Poskakoval po kolejích, jakoby mě chtěl shodit. Ozvalo se skřípění brzd a metro zpomalovalo. Pořád jsem se snažil vyšplhat výš, ale do ruky mě chytala křeč. Konečně se vagóny zastavily. Někde u podvozku unikalo nějaká pára a temně to syčelo.

Netušil jsem, jak se dostat na nástupiště. Okraj nástupní plochy byl dost daleko a skočit dolů jsem se bál.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zazněl hlas informačního robota. Další stanice, další robot. Tentokrát mi však bude moci být nápomocen.

„Hele, mechaňáku, prosimtě, podej mi tu tvojí plechovou pracku, ale dělej, já nechci zemřít!“ zařval jsem. Robotovi přeblikla nějaká světélka, ale nejevil žádnou aktivitu. Tak znovu.

„Dělej, rychle! Klidně si od tebe vezmu informační letáček, ale podej mi sakra tu tvojí ruku! Podat ruku! Rozumíš?!“

Na černobílé obrazovce mu něco zazrnělo a poté zazněl jeho chraplák. „Ano, pane.“ Natáhl ke mě svojí hliníkem potaženou ruku, na které se třpytilo plno táhel a pístů. Konečně jsem se ho mohl chytit. Bylo jen otázkou času, kdy se metro znovu rozjede.

Informační robot se zakymácel, jak jsem přeskočil na nástupní plochu. Ruce mě celé bolely. Trochu jsem zavrávoral a jak mě robot podpíral, nějak již můj tlak nevydržel a převrátil se mezi vagóny. Dopadl přímo na kolejnici a jeho obrazovka se rozbila. Mával pomateně pažemi a otáčel hlavou. Zřejmě se poškodil, protože vypadal dost zmateně. Já jen klečel na okraji nástupiště a hleděl dolů. Přeci jenom, on byl jen stroj. Takových jsou tisíce.

Metro si odfouklo a rozjelo se. Hned první náprava vjela na robota a rozdrtil jeho trup. Další ho už spíš jen válcovaly. Přitom z něj efektivně létaly spršky jisker. Když konečně vlak odjel. Robot byl nepoužitelný. Jakousi poruchou stále pohyboval jednou rukou. Tak jako živý organismus může mít posmrtné reflexy, tak i on se trochu cukal. Až na detail, že nikdy nebyl živý. Z jeho reproduktoru vycházelo nepříjemné chrčení. Obnažené elektronky pomalu pohasínaly. To mi stačilo. Oddechl jsem si a vstal, abych vyšel ze stanice.

Ve vestibulu zářila světla, ale pohyblivé schody se nehýbaly. Dokonce kolem nich nebyly rozsvícené lampy, ty svítily jen ke schodům, dále ne. Naštěstí někde nahoře bylo vidět denní světlo. Asi porucha. Porucha tak závažná, že ji stroje nedokáží vyřešit. A takhle shnije všechno. Ale napadalo mě, že všichni lidé nebyli závislí na technologii. Co třeba obyvatelstvo Afriky? Nebo Jižní Ameriky? Ti přežijí. A lidstvo tak bude pokračovat. Nakonec obsadí naše země. Naše „civilizované“ státy. Přetechnizované. A mrtvé. Ale možná že jsou i rozvojové státy závislé na nás a na technice tolik, že se vrátí do doby kamenné. Nejlépe jsou na tom tedy některé africké kmeny, které byly v době kamenné již dříve. Ničeho si ani nevšimnou.

Nejezdící schody, po kterých jsem stoupal téměř poslepu, vzhůru, byly špinavé. Pokryté bahnem a pískem, který mi chroupal pod nohama. Celá oblast schodiště zapáchala. Měl jsem trochu strach, že uklouznu, avšak touha po čerstvém vzduchu moje obavy přehlušovala. Bylo mi ale jasné, že jestliže je porucha velká a některá čidla a stroje zde nefungují, mohla do jezdících schodů při velkých deštích natéci voda s naplaveninami. A co teprve, jestli bude někdy nějaká povodeň. Přírodní katastrofa, se kterou se nemyslící stroje nedokáží vyrovnat. A lidé uvěznění ve svých ovládacích křeslech. Možná, že až jim bude do bytů téct voda, oni konečně zjistí pravou povahu reality. Oni si neuvědomují, jaké je zde stále nebezpečí. Potom se utopí jako krysy. Podmáčený dům jim spadne na hlavu. Ale ne všichni zemřou. Možná by stačila jediná taková pořádná katastrofa a lidstvo by to vzbudilo z jeho kyberspánku.

Konečně jsem byl pryč z toho zasmrádlého místa jménem metro. Oči mi oslepilo slunce a trvalo nějaký čas než jsem se rozkoukal. Stál jsem v nejmenované ulici a co jsem uviděl, mnou otřáslo.

Nevím, jaká se zde stala porucha, avšak z téhle a okolních ulic to udělalo biofarmu uprostřed města. Přímo uprostřed silnice rostl strom. Malá břízka. Když jsem jí uviděl, napadlo mě, jak dlouho vlastně je lidstvo nečinné? Stromeček nebyl nijak starý, ale přesto se neaktivita lidí již dala odměřovat na roky. Neuvěřitelné, že v jiných částech města dokázaly stroje takovou dobu udržovat město v relativně funkčním stavu. Jenže tady se něco pokazilo a mělo to dalekosáhlé důsledky. Z roztrhaného chodníku rostla tráva a menší keříky. Na omšelé a zničené silnici stálo několik náklaďáků, všechny automatické. Byly zakleslé v sobě a ten první už měl něco za sebou. Vypadal rozpadle, prorezle a na kapotě mu rašil mech. Mezi tím vším stály i osobní automobily, které tu velice dávno zaparkovali jejich majitelé. Některé z nich byly i ohořelé nebo úplně spálené. Domy stojící v ulici vypadaly velice omšele a jak jsem si mohl všimnout, měly děravé střechy. Pouliční osvětlení si polehalo přes vrakoviště automobilů.

V lehkém vánku se tráva lehounce pohybovala a ve větvích stromu šumělo listí. Vykročil jsem k jednomu náklaďáku. Byl tak zrezlý, že nebylo vidět, jestli byl kdysi automatický. Pravděpodobně ano, ale chtěl jsem se ujistit.

Jakmile jsem byl u něho, stoupl jsem si na jednu zpuchřelou pneumatiku, abych nahlédl do kabiny.

Za prasklým sklem byly vidět jen pozůstatky počítače, který dávno přestal fungovat. Zůstal zaplavený vedou z různých dešťů. Ve zvědavosti jsem se také chtěl podívat, co auto vezlo. A málem jsem upadl, jak mě to polekalo. Kosti! Až po bližším ohledáním jsem zjistil, že kosti jsou to prasečí a ne lidské. Následovala úleva. Prostě tu kdysi havaroval náklaďák s prasaty. Abych si odpočinul, sedl jsem si do měkké trávy. O hodně pohodlnější než asfalt. Slunce mě krásně prohřívalo. Moje špinavé a částečně i promočené oblečení začalo prosychat. Vedle, u mé ruky, ležela lebka jednoho z vepříků. Krásně vyšisovaná do běla. Vzal jsem ji a prohlížel si ji. Připadal jsem si v tu chvíli jako novodobý Shakespeare. Být či nebýt. Akorát, že tohle byla hlava z prasete. I když, smrt jako smrt, pak si budeme všichni rovní, až budeme mrtví. Na jedné straně ode mne zničený automat v náklaďáku, na druhé mrtvá prasečí hlava a uprostřed já. A ještě stále živý. To mi dodalo alespoň nějaký optimismus.

Nakonec jsem vstal, že se ještě projdu. Projdu před čím? Ani vlastně nevím. Jen tak ulicí, netuším, co bude dál. Jenom jsem zkrátka šel. Ani už mě moc nepřekvapilo zřícené letadlo. Kdysi prorazilo kus baráku, který byl zcela spálený. Trosky lehkého tryskáče se povalovaly všude kolem. Inu, robot vám nenajde všechny chyby, u toho letadla před startem něco zřejmě přehlédl. I nějaké baráky dál od nehody měly známky dávného ohně. Teď tu zbyly již jen trosky. A na těch rostly keře. Nedivil bych se, kdybych zahlédl nějakou divokou zvěř. Zvířata už nemají, proč by se do velkoměsta bála.

Mezi tou zkázou mě zaujal malý opuštěný robot. Byl to čistící robot, stejný jakého jsem již potkal u mého bydliště. Omlácený a zatuhlý v bahně. Když jsem si prohlížel zblízka jeho kovovou skořápku, omylem jsem se o něj trochu opřel. Robot se zakomíhal a s plesknutím přepadl do bahna. Něco se v něm rozezvučelo. Staré spoje vytvořily zkrat, stvořily náhodu. A stroječek začal houkat alarmem.

„Nepovolený zákrooouuuk...bzzz...chyba. Poplauuuch.... Poplach! Porušil jste zákouuun... ček...ček...čekejte na příjezd policejní hlídkyouu....“ zachrčel robot a poté ztichl. Jen na jeho kovovém těle blikalo pár světélek. Jeho mikrofon už měl zřejmě svoje nejlepší časy za sebou.

A policejní hlídka? To je to poslední, čeho se můžu bát. Naopak, schválně si na ně počkám. Stejně nic nepřijede. Maximálně robotem řízené policejní vozidlo, které zde havaruje. Tak jako ostatní auta v této zanedbané a zničené ulici.

Sedl jsem si a čekal. Kdybych měl cigaretu, asi si zapálím. A to jindy nekouřím. Západ slunce byl krásný. Nebe ozářené rudou barvou. Že by úsvit nového věku?

Ohořelý gotický anděl na mě smutně hleděl z jedné budovy. Stál zcela osamocen, jeho společníci již popadali a on jen čekal, až padne také. A já čekal s ním. Čekal jsem na něco. Na zázrak, na příjezd vozidla s opravdovými lidmi. A tak jsem oba čekali na spasení.

Zdál se mi jakýsi sen, ale probudil mě zvuk motoru. Cestu mezi troskami si razilo vozidlo, jenže přes oslnění jeho světel jsem neviděl jaké je to vozidlo. Jinak už byla tma.

Seděl jsem na zemi u zdi a auto mi zastavilo nebezpečně blízko nohou. A nebyl to standardní automobil policie. Ta jezdila buď v jakési antonu podobné dodávce nebo osobákem. Tohle ale byl obrněný transportér. Mohl si razit cestu skrze vraky jiných automobilů. Otevřely se dveře. Nezdál se mi ještě náhodou ten sen?

Dva kužely baterek prohledávaly okolí. Pátraly po mě.

„Hej, tady je! Je ve zbědovalém stavu!“ ozval se hlas od jedné z baterek.

Myslí mě nebo toho převráceného úklidového robota?

Těžké boty dopadaly na zem a přibližovaly se. Někdo mě chytil za ruku a táhl. Byl jsem oslabený, nemohl jsem se bránit a ani jsem nevěděl, jestli se chci bránit. Snažil jsem se jít, ale nohy mi jen tak povlávaly.

„Rychle, vezměte ho do auta. A dejte mu napít. Potřebuje posilnit. Myslím, že by to už dlouho nevydržel,“ řval mi hlas vedle ucha. Byl jsem u auta. Naložili mě jako pytel brambor. Dveře se zavřely.

Ale ne! Nechali tam andělíčka! Oni ho tam zapomněli!

Vozidlo se rozjelo.

Nemůžou ho tam zapomenout! Zůstane tam, on zemře, nikdo si ho už nikdy nevšimne a on sám padne a zmizí! Nechci aby se to tak stalo.

Pak mi někdo dal napít a já omdlel. Sbohem andělíčku.

***

Monotóní zvuk motoru přehlušovaly jen občasné tlumené nárazy. Přeci jenom, staré automobily na silnici překážely a pro obrněný transportér nebyla žádná potíž prorazit si cestu.

Můj první pohled vedl ke stropu. Byl jsem, jen jak to nejpohodlněji šlo, uveleben v zadní části transportéru. Zvedl jsem se a obrátili se ke mně dva tázavé pohledy. Muž se zarostlou tváří s hrubými rysy a o žena, která sice neměla vousy, ale hrubé rysy jí nechyběly. Měla ženskou jemnost, ale zároveň tvář zocelenou těžkým životem a zkušenostmi.

„Najez se, musíš mít hlad,“ řekla.

A já si od ní vzal otevřenou konzervu a začal se s ní ládovat. Nevzpomínal jsem si, kdy naposled jsem požil pevnou stravu. Dvojice mně stále pozorovala, jako bych byl nějaký neznámý živočišný druh. Vypadali trochu jako vojáci. Neměli přímo maskáče, ale outdoorové vybavení ano. Avšak nezaznamenal jsem žádné zbraně.

„Roboti ovládly lidstvo?“ zněla moje první otázka, kterou jsem vyslovil, aniž bych vlastně chtěl.

„Vlastně ne. Ne tak jak si představuješ. Lidstvo ovládlo samo sebe. Všichni jsou připojení tak jako jsi byl asi i ty. A nechtějí odejít, ztrácí paměť, nedokáží logicky uvažovat. Prostě se lidé uzavřeli v neexistujícím světě,“ řekla žena a řeč zakončila úsměvem.

„Tak je vytáhneme. Zachráníme je! Navštívíme každý byt a ty lidi odvezeme,“ vyhrkl jsem.

„Ty jsi nějaký nedočkavý. Jenže takhle to nejde. Oni jsou závislí na těch křeslech, na vymyšleném světě. Nezáleží jim na tom skutečném. Oni by zemřeli, kdybychom je chtěli vzít násilím. Takhle to nejde. Občas se vyskytne někdo takový jako ty. Že sám pochopí skutečnost a vyrazí do skutečného světa,“ povzdechl si muž.

„Počkat, počkat, kdo vlastně jste?“ nechápal jsem a zároveň jsem si otíral ústa špinavé od konzervy.

„Jsme nové lidstvo. Zatím žijeme na venkově. Snažíme se obnovit společnost, tak jak byla dřív, před kyberérou. A na venkov teď také jedeme,“ pokračoval muž.

„Nechceme odpojit ostatní lidi žijící ve křeslech. Zničit města by bylo neetické. Necháme je tam zkrátka dožít, nic jiného se dělat nedá. Potom můžeme začít z rekonvalescencí měst. Zatím venkov stačí,“ doplnila žena informaci.

„Opravdu děkuji, že jste mě našli, že jste mě zachránili. Jak se vám to vlastně povedlo?“ uvědomil jsem si, jaké mám štěstí. Mohl jsem zemřít na ulici a místo toho dostávám šanci, dostáváme všichni druhou šanci.

„Monitorujeme nezvyklá hlášení z města a také poplachy a tak dále. Tím se nám již povedlo zachránit spoustu lidí. V ulicích není jídlo ani pití,“ dovysvětlila žena.

A to mi stačilo. Stačilo mi, že jsem žil. Stačilo mi, co jsem věděl. Stačilo mi vědět, že stroje nemyslí. Stačilo mi vědět, že jedu pryč z toho zničeného místa. Stačilo mi vědět, že pro lidi stále existuje nějaká šance.

ZPĚT NA POVÍDKY