Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Deimoss - Vidiny vzpomínek

Část 1.

Pustina byla jejich životem. Brala i dávala: dávala však jen málokdy a máloco a brala hodně a to nejdražší- životy.
Skupina starých mužů v potrhaných, časem i dobou sešlých oděvech kráčela holou krajinou, čítající nekonečné množství popraskaných kamenů, tiše jako mlha. Postupovali roztroušeně pomalým krokem ve velkých rozestupech, bystře pozorovali mrtvé okolí a jen málokdy promluvili. Žili odděleně, ale spolu. Věděli o sobě, i když málo. Osud je spojil, ale jen náhodou. Nevyrůstali spolu, přesto společně zemřou- to věděli.
Tváře měl každý z nich ošlehány větrem pouštních bouří, dlaně zjizvené tvrdou prací a chodidla ztvrdlá jako okolní kámen. Byli z nich trosky. To vše způsobeno jediným- životem. Leckterý z nich by spíše řekl přežíváním. Náhodný pozorovatel by je snad mohl popsat jako smečku vysloužilých vlků, táhnoucí se z místa na místo hledajíc potravu. Žádný náhodný pozorovatel však neexistoval. To oni jsou poslední svého druhu- lidské rasy, a s tím nic neudělají. Věděli však, že hory oči mají, proto musí být stále připravení a ve střehu. Hladová monstra z pekel a smíchané druhy zmutovaných zvířat byly jejich jedinými společníky. Jejich každodenním chlebem, jejich potravou. Muži však strach neměli ani ho již neznali. Desítky let pospolu v tomto světě je zocelilo a připravilo na nepřipravitelné… nic jiného jim ani nezbylo.
Každý den byl stejný, čas jakoby se zastavil, což možná i udělal. Nekonečná kamenná pustina, vyprahlá zemina a mrtvý svět. Ani osudem postavený zdegenerovaný tvor ze starého světa, či zachovalá ruina jejich mizerný život nemohla zpestřit. Jejich putování bylo nekonečné a bez cíle, přesto putovali dál a dál, dávalo jim to život. Proč však každý z nich o tento život stojí? Přemýšlel Stařec a přejel pohledem po ostatních. Ti se stereotypním prostředím vlekli jako mrtvé duše, kterými nakonec vlastně byli. Tělo jim sloužilo už jen jako schránka, která ne a ne tyto zbloudilé duše osvobodit. Starý muž přivřel v nepříjemné pustinném větru oči a zamyslel se, proč mu vlastně říkají Stařec a jak to, že ho tato otázka napadla až nyní, po tolika pospolu strávených letech? Zalovil ve vzpomínkách, což se nestalo již dlouho, ale rozumnou odpověď nenacházel. Že by to bylo tím dlouhým plnovousem? Nejstarší nebyl, na rozdíl od ostatních si však za léta cest nechal narůst dlouhý plnovous. Ostatní ne. Ostatním narůst ani nemohl… každý byl radiací poznamenán jinak. Ne! Domněnku posléze zavrhl. Přezdívku získal ještě dlouhá léta předtím, než mu vous vůbec narostl, ale nejvíce ho tížilo, že si nedokázal vzpomenout na vlastní pravé jméno- dlouhá léta bezvýznamného bádání a putování se podepsala i na jeho hemisférách. Některé vzpomínky se vracely jen těžko a nezřetelně, jiné, si přál, aby se nevracely vůbec.

Zastavený čas plynul, i když pro ně nic neznamenal. Jediným výrazným obratem byl východ a západ slunce, kdy se denní režim- nebezpečný, ponurý a beznadějný střídal s ještě nebezpečnějším, lstivým a zákeřným- nočním. Stařec unavenou myslí zaznamenal, že je čas připravit se na ten druhý. Rudý kotouč se vlnitě vznášel již několik sáhů nad obzorem a jeho zbytkové vyslané světlo, vytvářející v okolí dlouhé, démonicky vyhlížející stíny, nechalo vyniknout několik kilometrů vzdáleným troskám dávného města. Černé kvádrovité věže tyčící se tiše nad zemí byly jen vzpomínkou na časy dávné přesto však zapamatovatelné. Příští den bude určen k návštěvě tohoto lidského památníku, uvědomil si Stařec, v jeho duši to však nic neznamenalo… nebo snad ano? Myšlenky mu však pomalu zatemnilo šero, které se pomalým, ale nezastavitelným tempem šířilo krajinou- nadcházela další z nekonečných nocí.

Stařec ležel na dečce, vyrobené z několika druhů a vrstev srstí porůznu ulovených tvorů a naslouchal hudbě noci. Byla již tma a na obloze zářilo nesčetně mnoho zářících bodů, jejichž uskupení se během několik posledních tisíců let nezměnilo. Pustinou vál jemný vánek, příjemně ochlazující chodidla z bot vyzutých nohou a hladící tváře s popraskanou pletí. Sem tam zašustil drn seschlé traviny a noční klid pravidelně doplňovalo i občasné tiché zachrápaní někoho ze skupiny. Muži leželi hlavami k sobě vyrovnáni v kruhu a pokojně podřimovali klidným, přesto ostražitým spánkem- sebemenší výkyv křivky v hladině přípustného hluku by je probudil. Stařec však ještě spánku nepodlehl. Přestože jeho mysl byla prázdná jako bezedná jáma a okolí vnímaly jen oči a uši, duch ne a ne se nechat uvolnit po další dlouhé cestě. Zavřel tedy opět oči, vybavil si obraz vzdálených ruin starého města, osvícených zapadajícím sluncem a začal se soustředit na svůj dech. Poté se konečně nevědomky podrobil zákonům přírody a v pokoji usnul.

* * *

Chlapec se držel matky za ruku a se zdviženou hlavou pozoroval zelené koruny stromů, které téměř znemožňovaly průnik slunečních paprsků.
" Pojď!" zatáhla matka synka za ruku a popohnala ho vpřed. Do nemocnice se mu sice nechtělo, strach však neměl. Zničehonic křoví vedle nich zapraskalo a několik centimetrů před nimi se přes chodníček přehnala nahnědlá veverka s ohonem větším než ona sama. Matka vypískla, kousek uskočila a držíc chlapce za ruku strhla jej o kousek s sebou. Chlapec však jen trochu zavrávoral a vrhl se nadšeně za veverkou. Buš okolo cesty však byla příliš hustá a tak byl nucen se zastavit, sotva začal. Poté se vrátil k matce. " No to jsem se lekla!" usmívala se matka a s obavami se rozhlížela, jestli její trapnou scénku někdo nezahlédl. Okolí však bylo liduprázdné. " Tak pojď, nemáme zas tolik času!" popohnala opět chlapce a vedla jej úzkým chodníčkem ven z lesní části parku.
Když se konečně ocitli mimo zelenou zónu a vstoupili na hlavní ulici, obklopilo je nesčetné množství rychle pohybujících se lidí. Dav se hrnul po každé straně ulice jedním směrem a nebral ohledy na jedince. Jakékoliv vybočení či změna rychlosti nebylo možné. Chlapec se stále otáčel doprava, snaživ se zahlédnou nějakou maličkost ve výlohách, lidé tlačící se okolo však malému chlapci výhled znemožňovali. Jen občas mu bylo dopřáno malou skulinkou mezi těly chvilkově nahlédnout do bohatých, denně aktualizovaných výloh.
Po několika stovkách metrů útrapného tlačení se v houfu chlapec konečně spatřil budovu, do které měli namířeno. Na rozdíl od ostatních stavení, která se tyčila téměř až k nebesům, většinou tvořených různě širokými kvádry, obsahující vždy několik pater, které se s výškou stále zmenšovaly- připomínaly tak jakési pyramidy, byla tato budova nízká a jednotvárná. Na důrazu ji jen dodávala vyleštěná, modrým nádechem působící okna a dvě kulaté, na střeše integrované, přistávací plochy pro vrtulníky. Železná konstrukce přesahovala okraje budovy, leckdy se tedy dospělí dočkali od svých dětí otázek typu: " Co je to za UFO?" či " Co se to tam točí?" přistávací plocha se však netočila, z pohledu ze zdola však mohla vzbuzovat takový pocit. Počínaje touto budovou se také ostatní stavení dále začala zmenšovat až přecházela jen do několikapatrových obytných komplexů. Chlapec jen se zdviženou hlavou pozoroval kulaté zajímavosti na střeše a sotva zpozoroval a uvědomil si, že jsou již na místě. Široké skleněné dveře na čidlo se otevřely a pár, aniž by musel zpomalovat, vkročil beze slov do atria nemocnice. Až nyní na chlapce dolehl stísněný pocit a strach- přece jen, operace slepého střeva se nepodstupuje každý den.

* * *

Obraz se náhle rozplynul do nesmyslných, ale fantastických obrazců a Stařec se probudil. Muži okolo již byli na nohou- slunce vycházelo. Když se však po několika vteřinách probral z pospánkových mdlob zjistil, že byl probuzen Johnem; mužem, na kterého jako prvního po rocích bádání narazil a s kterým postupem času založil tuto skupinu osamocených vlků, jak se jednoho dne vyjádřil.
Stařec pomalu vstal, pečlivě si zabalil sešité kůže, v kterých byl přes noc zabalen, a z vaku vytáhl kus sušeného masa ze škorpióna obří velikosti, kterých bylo v pustině nesčetně. Jakmile skupina vyrazila vstříc pohřebišti civilizace, tvořeného z koster domů, ruin a prachu, odtrhl Stařec zuby kus gumového masa a začal jej trénovanou čelistí přežvykovat. Ústní dutinu mu náhle zaplavila příjemná masná a slaná chuť, rozlévající se po celém těle. Když si však vybavil sen, který navíc prožil, pocity v jeho těle i duši se smísily a radost z bohaté snídaně předčily neblahé předtuchy.

Každým dalším metrem bylo znát, že se blíží do centra bývalé civilizace. Po stranách popraskané a částmi pod nánosy zeminy mizející asfaltce se častěji a častěji objevovali staré zrezivělé značky, z nichž nikdo již nic nikdy nepřečte, a ze stran je začalo obklopovat stále více a více zchátralých domů. Muži pozorně sledovali temná vysklená okna, očekávajivše pohyb či pohled neznámých, vše však bylo mrtvé a zelo prázdnotou.
Čím více se blížili k centru, tím více se rozestupy mezi stále zvyšujícími se domy zmenšovaly, až se zformovaly jen do pravidelných ulic tvořených širokou silnicí. Skupina mužů se více semkla a v malých rozestupech opatrně kráčela městem mrtvých. Všichni z něj měli divný pocit: prošli již spoustou podobných měst, toto však bylo jiné- záhadné. Budovy se nad nimi tyčily do neskutečných výšek; skrze většinu z nich bylo vidět skrz na skrz a to, že ještě stály, mohly děkovat, více než lidskému umu, bohu. Ulice se zdály jakoby živé, přestože oni jediní, byli jejich návštěvníky. Každému z mužů se začaly vracet vzpomínky z dětství, neboť to bylo období, z kterého si mohli pamatovat města jako jejich běžné a prosperující domovy… poté se vše změnilo. Nejhorší bylo to, že nikdo z nich ale pořádně nevěděl, kdo a co to vlastně začal. Život každého z nich se ze dne na den změnil a jeho koloběh, jakoby se obrátil. Nebylo lehké vzpomínat na tyto dávné časy, ale trosky civilizace okolo jim nedávaly jinou možnost, než si minulost připomenout.
Jak pokračovali hlavní třídou, okolí se stále blok od bloku měnilo. Velké vysklené výkladní skříně v nejnižších patrech střídala malá podloubí či prostorné terásky, prostor okolo se opět rozšiřoval. Poté konečně došli k veliké ploše, která kdysi mohla být parkem; Černo bílý neprůhledný lesopark plný zla by byl možná lepší název, usmyslel si pravděpodobně kdekterý muž ze skupiny.
Plocha byla rozlehlá, poseta starými kostrami dřevin, které tu kdysi rostly. Kmeny stromů a jejich do všech stran rozpínající se větve podléhaly času jako všechno ostatní, většina z nich již získala bílou barvu, takže vypadaly opravdu jako šíleným umělcem zformované kostry. Prostá křoviska se většinou již proměnila v prach, větrem roznesený do všech zákoutí okolních ruin, odolnější z nich však stále ukazovala pahýly vyschlého dřeva. Po lavičkách, sloužících kdysi k odpočinku, zůstaly ze země jen trčet šedé, větrem obroušené betonové podstavce, místy i zkorodované, poslední dech vypouštějící kovová opěrátka či odpadkové koše. Uprostřed celé této scenérie zela v zemi nepříliš hluboká, za to však široká protáhlá prohlubeň- kráter to však nebyl, těm se skupina velkým obloukem vyhýbala. Jednalo se o vyschlé umělé jezírko, centrum celého parku. Na jeho dně však bylo možno spatřit obrysy rozpadajícího se dřeva, dříve poskládaného v jeden celek a sloužící jako most pro pěší. Ani v nejhlubším bodě prohlubně však voda již nebyla.
Muži se ještě více semkli a postupovali pomalu vpřed stezkou, která dříve mohla být cestou. Z obou stran je obklopovaly vybělené pahýly kmenů, pod nimiž zem byla pokryta opadlými větvemi šedé a bílé barvy. Dva z mužů se okamžitě ze skupiny oddělili a vrhli se k zemi hledat použitelné dřevo na podpal; slabé větvičky se jim v dlaních rozpadávaly v prach, silné dlouhé větve však odolně praskaly, když je muži lámali na stejně dlouhé části a posléze svazovali šlachami z ulovené zvěře či zbývajícími provázky.
Všichni náhle strnuli, když se kdesi v okolí ozvalo další zapraskání větví. Zvuk se stále přibližoval a vycházel jakoby ze země, nikdo však nedokázal identifikovat jeho zdroj. Muži se zmateně otáčeli na místě, snaživše se jej vypátrat, ale marně. Pak se najednou několik decimetrů od Johna větve na zemi rozletěly do stran a přes stezku se svižným tempem prohnal obrovský, velikosti divokého psa dosahující šestinohý brouk. Muž tiše leknutím hekl a zapotácel se vzad. Dopadl naznak, skrčenýma rukama se však pohotově vrátil do polohy, v které by se byl schopen bránit, byť jen kopáním. Brouk roztáhl své mohutné leskle černé krovky, zastavil se a s cvakavým zvukem rozevíral a opět sklapoval klepeta pod tlamou, která připomínala čelisti. Pak se ale náhle zarazil, jakoby zjistil, že je jeho nepřítel moc velký, a vyrazil přes stezku dál do seschlého houští. Jeden z ostatních mužů však nechtěl propásnout příležitost a již s připraveným dřevěným kyjem, pobitým železnými pláty a bodci, se rozběhl za hmyzákem. Po několika rychlých krocích, dral se hbitě křovinami, jej dohonil a jediným úderem mu zasadil osudovou ránu. Brouk stačil jen krátce vyprsknout a s rozdrceným tělem se pokusil naposledy zavrtět krovkami. Posmrtný pohyb mu však znemožňovaly ostré bodce, kterými byl přišpendlen k zemi. Jakmile se tělo nadobro uklidnilo, muž pustil zabodnutý bijec a uštědřil broukovi mohutný kop do hlavy, aby se ujistil, že je nadobro usmrcen a nebude představovat další nebezpečí. Skelet zapraskal a z toho, co dříve bývala hlava, vytekla změť krve a jiných šťáv a rosolovitých tekutin. Poté z broukova těla kyj vyňal, zahákl si jej za držák na krosně a rozevřel připravený vak. Bez jakéhokoliv pocitu štítění či znechucení uložil broukovo ochablé tělo do vaku a tiše poděkoval bohu za tento dar. Vak nakonec zavázal a opět jej připevnil na určené místo. Až bude čas, jeho skupina každou část úlovku využije.
Muži sbírající dřevo mezitím dokončili svoji práci a svázané otépky si navzájem přivázali k vakům na zádech. Poté se všichni opět dali do pohybu.
Jejich následující cestu již však nic nepřerušilo. Po několika minutách chůze bývalým lesoparkem se opět octli na tvrdé asfaltové silnici, obklopení výškovými budovami. Kráčeli stále dál a dál, město se jim stále rozevíralo. Přestože z každé strany ne ně budovy otevíraly veliké tlamy zejících výloh, každý věděl, že by uvnitř stejně nic nenašli. Stařec náhle pocítil tíhu okolí a atmosféry naplno. Neviditelné bytosti jakoby se na něj tlačili ze všech stran a davově ho unášely vpřed. Neznámá síla poutala jeho zrak stále vpřed, na prázdné výlohy okolo jakoby ani neměl možnost pohlédnou, přestože chtěl. Zastavil se, tiší duchové ho však míjeli a pokračovali dál.
" Pojď!" vyzval ho náhle John. Stařec jakoby se probral ze snu a pohlédl na ostatní. Všichni stáli několik metrů před ním a zaraženě jej pozorovali aniž by něco řekli. Stařec se nyní svobodně rozhlédl okolo a uvědomil si, že mu to tu je povědomé. V tomto městě byli však poprvé, to věděl. Jist si ale nebyl. Poté konečně vykročil vpřed následuje ostatní.
Něco mu říkalo, že by se měli konečně dát do průzkumu okolních domů a prostranství, skupina však stále pokračovala temnou ulicí dál. Až když přišla k zajímavé, volným prostorem obklopené budově bez vysklených oken, zastavila se. Byli již téměř na konci města, budovy byli nižší a s většími rozestupy a objekt se hodil jak k prozkoumání tak k utáboření: budova se zdála " zachovalá". Okna s rozbitými skly tvořila jen malé procento z celkového počtu, fasáda nebyla tak zchátralá časem, přestože barva se za ty desetiletí určitě změnila, a celkovým dojmem stavení na muže působilo novotou a "vnitřním kouzlem". Zanedlouho již stáli před vchodem.

Staré skleněné dveře na čidlo se dříve pravděpodobně zasunovaly do stěn, což bylo leckdy běžným jevem ve veřejných budovách jako byly supermarkety, banky nebo nemocnice. Nyní ne. Nyní se musely dveře většinou vykopnout či prorazit, pokud tam tedy ještě nějaké byly. Tyto však byly pootevřené- jedno křídlo bylo posunuté a tvořilo tak otvor dostatečně veliký pro vniknutí. Jeden po druhém se pomalu vplížili do rozlehlé haly, v které se následně objevili, a mžourali do temných koutů, dokud si jejich oči na temnotu nepřivykly. Stařec se s neblahým pocitem protáhl mezi oběma křídly dříve-samo-otvíracích dveří jako poslední a stejně jako ostatní byl náhlým temnem oslepen. Jakmile si přivykl a spatřil rysy haly okolo uvědomil si, že toto místo již dříve navštívil.

Skrze zašpiněná a zaprášené skla oken nepronikalo dovnitř téměř žádné světlo, jen jakási temná záře. Prohledávání trosek bylo tedy velmi obtížné, ne-li dokonce nemožné. Navíc jen málokdy někdo z nich objevil něco cenného, co by se jim hodilo. John, kterého tak vylekal obří brouk v parku, sice narazil ve staré vrzající plechové skříňce na velikou sklenici, jejíž obsah byl sice už vysušený, to bylo ale to nejcennější. Postupovali budovou stále do vyšších pater, sem tam rozbili několik oken, aby se jim za pomoci slunečního světle lépe hledalo, výsledky to však nepřineslo.
Než dosáhli posledních pater, kde se ve velikých místnostech vždy s několika kostrami postelí nacházelo jen strohé vybavení, začalo slunce zapadávat a přiblížil se večer. Cykly se opět střídaly.

Tu noc spal Stařec bezesným, přesto neklidným spánkem plným převalování se a pocitu bolesti. Pokaždé, když se však probouzel do polospánku a opět usínal, se jeho tělo na chvíli uklidnilo, aby jej opět mohlo uchopit do svých neviditelných paží a pohrávat si s ním. Vysvobození přišlo až s úsvitem, kdy se skrz rozbité okno začaly do místnosti navracet ztracené sluneční paprsky.

Stařec vycházel z budovy se špatným pocitem a staženým hrdlem. Muži za ním jej jen tiše následovali, rádi, že se konečně vrátili ven, do světa se slunečním zářením a čerstvým vzduchem. Když se všichni opět na ulici seskupili, váhavě se jeden mužů rozhlédl po okolí a promluvil: " Než odsud zmizíme, měli bychom se ještě kousek vrátit a zkusit štěstí tam." hleděl do ulice, kterou se sem dostali.
" To byste neměli!" tichým hlasem oponoval Stařec. V mrtvém městě, kde jen sem tam zavrzala nějaká troska, rozpohybovaná pouštním větříkem, jeho hlas však každý z mužů zřetelně slyšel. Všichni se na něj zaraženě podívali a mlčky ho nechápavě skenovali pohledy.
" A důvod?" zeptal se jiný muž, jeho hlas však nezněl nepřátelsky.
" Je to… nebezpečné!" vykoktla nakonec Stařec. Ostatní muži se zasmáli, někteří nechápavě kroutili hlavami. Poté se beze slov otočili a ve skupině vykročili zpět do centra města.
" Počkej na nás teda tady, jestli se bojíš!" otočil se ještě muž s ostnatým bijcem a s úšklebkem na tváři zvolal. Stařec zůstal se zklamaným výrazem stát na místě a začal se modlit k bohu, který je již dávno opustil.
Na osud nemusel dlouho čekat, i když doufal, že se nenaplní vůbec. Stál stále na tom samém místě, kde ho skupina opustila, když se mrtvolným tichem rozlehli vzdálené výkřiky. O několik okamžiků později se okolím ozval strašlivý zvuk, jako když se po výbuchu k zemi řítí dům, následován dalším řevem. Stařec pocítil mrazení na zátylku a kolena se mu společně s celým tělem roztřásla. K nebi se odněkud z míst, kde se zrovna muži mohli nacházet, začal pomalu zvedat šedivý mrak prachu a okolí opět zaplnily další útrapné výkřiky a vřískot. Stařec zapochyboval, že jsou však lidské. Pomalu začal couvat, hledě na rozšiřující se neprůhledný mrak, po několika metrech se však otočil a rozběhl se nejkratší- opačnou cestou ven z města. Nikoho ze své skupiny již nikdy neviděl.

Část 2.
Chlapec ležel na měkkém lůžku, přikryt jen slabou dekou s bílým povlečením. Cítil se nesmírně unaven a věděl, že za několik okamžiků opět usne- to mu doktor před operací již řekl. Na druhou stranu ale věděl, že zákrok má již úspěšně za sebou, operace to nebyla nijak komplikovaná. V ráně na břichu cítil nepříjemnou pulzující bolest, ale i to bylo správně; o tom byl také informován. Než se chlapec stihl malátně rozhlédnout po místnosti, kde odpočíval a zaregistroval několik pohybujících se sestřiček, víčka se mu sama zavřela a on opět propadl do hlubin příjemného spánku.

* * *

Po obloze se neskutečnou rychlostí pohybovaly žhnoucí body, jež následovaly dlouhé, postupně rozplývající se mlžné čáry opisující jejich trajektorie. Obloha byla těmito předměty doslova poseta a všechny se zdály letět z jednoho směru, i když se jejich dráhy lehce odlišovaly. Ze starých tlampačů na dřevěných sloupech s telefonním vedením nebo prostě jen přidělaných na rozích budov se linul pronikavý jekot sirén: známá melodie ze starých válečných a katastrofických filmů- tón se pomalu zvedal z výšky do hloubky, kde chvíli setrval, a opět se vracel do začáteční tóniny. Vše se stále nekonečně opakovalo dokola, nešlo tedy o planý poplach. Ve městě nastal chaos a panika, lidé jej masově opouštěli, snaživše se zachránit na venkově či v horách. I nemocnici začali všichni opouštět; chlapec však jen slyšel zoufalé výkřiky a jekot dětí a žen. Vše přišlo tak nečekaně, jakožto i probuzení ze strašlivého snu.
Chlapec otevřel oči a zvedl hlavu, opíraje se o lokty. Paže se mu roztřásly slabostí, v břichu ho trochu zabolelo, bylo to však již lepší než při prvním probuzení. Z místnost, v které byl sám, měl pěkný výhled skrz veliké okno na konec města a vesměs pustou suchou krajinu za ním. Jakmile tímto směrem hlavu natočil, vyděšeně vykřikl, když spatřil obrovský kouřový monstrum, tyčící se k obloze. Několik kilometrů, možná desítek- to chlapec nebyl schopen odhadnout, se ze země zvedal vysoký kouřový sloup, rozhánějící v oblasti nad ním mraky do všech směrů. V tom místě se sloup rozšiřoval do obrovského kouřového vaku nabývajícího na objemu. Chlapci celý tento gigantický výtvor připadal jako hřib s hodně dlouhou a úzkou nohou, to ale neřešil. Stále oslaben a vyčerpán se složil zpět na lůžko a v posledních okamžicích před usnutím ještě zaznamenal zvuk vzdálených troubících klaksonů, hvízdání pneumatik, výkřiky a tříštění skla.

Od operace mohlo uplynout několik hodin nebo také možná i den, uvědomil si chlapec. Když znovu procitl, cítil se již dostatečně silný a odpočatý. Z jeho probuzení, jestli to tedy nebyly sny, si pamatoval jen pár nejasných obrazů a divných zvuků. Po chvilce nicnedělání a hledění do stropu se konečně zvedl a posadil se. V ráně to trochu píchlo, bolest se však dala vydržet. Vyhrnul si horní část pyžama a trochu se předklonil, aby si mohl prohlédnout jizvu, s kterou se bude vytahovat. Rána však byla překryta a zalepena sterilním obvazem a ten si sundávat netroufl. Když se podíval z okna, po vysokém kouřovém monstru nebylo ani památky. Chlapec se podrbal na hlavě a začal uvažovat, co byl sen a co realita; i na divné sny či představy ho doktor upozorňoval. Poté si opět lehl, očekávaje příchod sestřičky nebo dokonce matky, dlouho ale nikdo nepřicházel. Chlapec už i potřeboval na záchod a měl obrovskou žízeň, když se po několika hodinách dveře konečně otevřely.
Chlapec se opět posadil a nedočkavě se zahleděl směrem ke dveřím. Ty se jen lehce pootevřely, z chodby však vycházel nějaký hluk. Poté do pokoje doslova vletělo několik hochů- pár nadšených, převlečených do civilního, několik naopak zakřiknutých, ba dokonce vystrašených, oblečených stále do nemocničního úboru nebo pyžam.
" Pojď s náma!" vybídl jej jeden z uličníků a začal z chlapce stahovat deku. " V nemocnici nikdo není, kromě nás, a město je asi taky úplně prázdný!" křičel šťastně a vytahoval chlapce z postele. " Dělej! Oblíkni se a vyrazíme, víc nás tu už není!"
Všude opravdu panoval klid a ticho. V hlavní hale nebyl dokonce nikdo ani za pultem s cedulí INFORMACE, všude se jen po zemi povalovaly roztroušené noviny, časopisy či dokonce kousky oblečení. Uprostřed haly stálo prázdné pojízdné lůžko, opodál pak zlomená berle. Chlapec se zmateně chopil sluchátka visícího k zemi, položil jej opět na telefon, který ležel na pultu, a opět jej vzal a přiložil k uchu, zkoušeje mezitím vyťukat matky číslo. Telefon však byl hluchý. Ostatní hoši se mezitím zhostili rebelie a pokusili se rozbít automat na sladké tyčinky a plechovky s pitím, jejich snaha však byla málo platná. Z automatu vypadl jen deseticent, který někdo nechal v otvoru na vrácení peněz. Netrvalo tedy dlouho a jejich centrum pozornosti se přesunulo ven, mimo budovu nemocnice.
Chlapec zbytek skupiny následoval, stále jej však přepadával stísněný pocit a uvědomoval si, že by měl zůstat na pokoji, dokud pro něj někdo nepřijde. Následoval však dav. Jakmile se konečně objevili na liduprázdné hlavní ulici, zastavili se a jen tak se chvíli rozhlíželi kolem. Jeden z hochů, zřejmě nejmladší, s nazelenalou barvou v obličeji se chvíli na to rozbrečel a chybělo málo, aby i několik dalších mladších jedinců nezačalo vzlykat. Rozzářený rošťák, který vytáhl posledního chlapce z postele, však rychle vyslovil nápad, jít co nejrychleji prohledat nákupní centrum a zjistit, zda jsou obchody taky tak opuštěné, popřípadě odnést si nějaké hračky domů.
" To není dobrý nápad!" vykřikl chlapec, všichni se mu ale vysmáli a rozběhli se ulicí do centra. Těch několik málo vystrašených přestalo natahovat a následovali ostatní. Chlapec zůstal uprostřed silnice stát sám.
Netrvalo dlouho a ostatní mu zmizeli z výhledu. O několik stovek metrů dál zahnuli do postraní avšak také jedné z největších ulic. Nejmladší chlapec se držel několik desítek metrů za ostatními, nebylo to však ani tak způsobeno věkem jako tím, že byl nemocen nebo také po lékařském zákroku. Bojoval však a snažil se ostatní dohonit.
Co teď? Přemýšlel chlapec uvědomoval si, že se muselo stát něco strašného. Už začínal nabírat k pláči, když se tichem rozeznělo několik ran- výstřelů, následovaných vzdáleným křikem. Chlapci vyhrkli slzy strachu a nohy se mu podlomily. Začal se plazit pozadu směrem k nemocnici, když se však ozvaly další strašlivé, srdcervoucí ječení, otočil se, neohrabaně se postavil na nohy a rozběhl se, dokud se nedostal na konec města. Zborcený potem a slzami však nezastavoval a pokračoval dál směrem do pustiny. Od té doby nikoho z ostatních chlapců neviděl.

* * *

Muž se toulal postapokalyptickou pustinou, sleduje pozorně okolí i modrá nebesa a přemýšlel o tom, co mu osud vrhne do cesty, aby se ho to pokusilo zabít a zahnat tak hlad, který zužoval i jeho. Vody, kterou nabral v jedné ze starých, dosud nezasypaných studní, měl v umělohmotných lahvích dosud dost, potraviny však činily jiný problém. O dob, kdy sem tam něco poživatelného objevil v nevykradených zašlých obchodech, uplynulo již mnoho let a on byl nucen jíst pouze to, co mu pustina nabídla, čehož moc nebylo. On si však již na tento život zvykl- musel a to, aniž by mu někdo pomáhal. Kdo taky? Zamyslel se na chvíli. Od okamžiku, co je na cestě, ještě nikoho nepotkal. To se ale toho dne mělo změnit.
Slunce již pomalu končilo svoji pouť po obloze, když svým zbývajícím světlem osvítilo jakýsi vzdálený malý předmět. Muž se zprva myslel, že se jedná o uschlý pahýl kmene stromu, možná i úzký kámen, objekt se však přibližoval, i když muž zastavil. Rychle vytáhl dýku, připevněnou za opaskem, a snažil se vyhledat úkryt, nebylo však kde. Chvíli nervózně přešlapoval na místě a připravoval se na střet s další z ohavných bestií pouště, ztuhl však, když v pohybujícím se objektu rozeznal lidské prvky a části. Po chvíli nicnedělání zjistil, že se jedná o vysokého, nebojácně, doufal však že ale i bez myšlenek na útok, přibližujícího se muže. V ruce žádnou zbraň neměl a zdálo se, že i žádnou, pokud nebude napaden, použít nehodlal. Asi deset metrů před neznámým poutníkem se zastavil, obličejem mu hrály různé mimikry, a zíral stejně tak překvapeně, jako jeho protihledící. Když muž naproti zastrčil dýku zpět, přiblížili se oba k sobě a po několika vteřinách, během nichž se snad zastavil čas, se objali a poplácali po zádech.
" Nikoho jsem neviděl již mnoho let!" těžko hledal slova muž s dýkou u pasu a zmateně si prohlížel člověka, kterého již někdy viděl.
" Já taky ne!" kroutil nevěřícně druhý muž hlavou. " Jmenuji se John, jestli si teda to jméno dobře pamatuju!" začal se řehtat a nabídl pravici.
" Já vím," zakýval hlavou muž a stiskl Johnovi ruku. " Mě říkej Stařec… hodně toho ještě spolu zažijem," řekl pomalu kamennou tváří avšak s úsměvem a díval se do očí muži, jehož tvář, jméno i osud již znal.