Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
2. část
Ramon Dexter a Vault City Když bylo odpoledne, měl Ramon Gecko za zády. Na horizontu viděl další město a rozhodl se, že do něj půjde. Šel ještě pár hodin, když začalo zapadat slunce. U středně velkého balvanu si odložil své věci, položil na zem karimatku a na ní rozbalil pokrývku. Posbíral pár klacíků a větviček a z kamenů sestavil ohniště. Když rozdělal oheň byla tma. Vyndal z batohu pánev, kterou dostal od Skeetera a na ní položil kukuřičný klas a kus masa. Zatímco se dělalo jídlo, Ramon si zkontroloval zbraně. Puška a laserová pistole byly v pořádku, ale samopal potřeboval vyčistit. Ramon ho rozebral a račal čistit. Když skončil, jídlo bylo hotové. Najedl se a uvařil si ještě čaj. Když ho dopil, přemohla ho únava a usnul. Po chvíli ho probudily podivné zvuky. Když se rozkoukal, zjistil, že se k němu blíži tři vlci. Byl trochu vyděšený. Rychle sáhl po noži a připravil se na boj. První vlk skočil. Ramon mu nastavil ruku a vlk se mu zakousnul do předloktí. Toho Ramon bodnul do břicha. Vlk byl na místě mrtvý. Jeho mrtvolu hodil na další dva vlky. Ti se o ni chvíli tahali, než si zase začali všímat Ramona. To mu dalo trochu času a z batohu stihnul vylovit samopal. Natáhnul ho a vypálil. Jeden z vlků vykviknul a upadl na zem. Střela mu prošla břichem, takže ještě chvíli žil. Ten třetí se nahrbil a skočil. Ramon ho zastavil kopancem a zároveň ho srazil na zem, kde na něj šlápnul. Přiložil mu hlaveň k hlavě a vystřelil. Když ho měl zabít, nechtěl, aby se trápil. Když bylo po boji, zkontroloval si pokousanou ruku. Vlk ho kousnul opravdu ošklivě, rána hodně krvácela. Jak Ramon zjistil, zbývaly mu tři Stimpaky a ty si schoval na vážnější zranění. Polil si ránu desinfekcí a zařval bolestí, pak si ránu obvázal. Snad v tom městě najde lékařskou pomoc. Potom znovu usnul. Když se probudil, zjistil, že mrtvoly vlků zmizely. Zřejmě je odtáhli další vlci a zřejmě jim to stačilo, protože si Ramona nevšímali. Sbalil pokrývku a karimatku a ukryl je do batohu. Pak se podíval na svojí ruku a zděsil se. V ráně mu mouchy nakladly vajíčka a teď mu tam lezli červi. I přes značnou bolest si ránu vytřel kusem obvazu a znovu jí vydesinfikoval a obvázal. Po tom všem si hodil batoh na záda a vydal se na cestu. Bylo skoro poledne, když došel do města. Bylo obehnané ploten s ostnatým drátem a u brány stály stráže. Byl to muž a žena v kovoé zbroji a byli ozbrojeni brokovnicemi. Když Ramon procházel branou, se zájmem si ho prohlíželi. Měli tváře vzbuzující respekt. Zřejmě patřili k místní policii. Přímo naproti bráně byla přízemní zděná budova, ke které Ramon zamířil. Udivily ho dveře, které byly elektricky otevírané. Když vstoupil dovnitř, přivítal ho klimatizovaný vzduch a chládek. Uvnitř byli dva lidé, muž a žena. Byli oblečeni do vaultových kombinéz, ale na zádech neměli žádné číslo. Když ho uviděli, zbystřili trochu. Muž hned spustil: ”Dobrý den, vitejte ve Vault City, co si přejete?” ”Hm, Ahoj. Tohle město je postavené u vaultu?” zeptal se dychtivě Ramon. ”Eeh, noo...” blekotal zmateně muž a horečně listoval jakousi informacní brožurou. ”No, radši si promluvte s Jaime. Ta je šéfka uvítací kanceláře a ví toho víc než já.” dodal ten muž a odešel si sednout ke svému stolu. ”Ahoj, já jsem Jaime a pracuju tady jako šéfka uvítací kanceláře. Co si přejete.” řekla vesele žena. Byla to černovláska, asi dvacet let stará. ”Ahoj. Já se jmenuju Ramon Dexter. Chtěl bych se informovat o tomhle městě, protože jsem tady poprvé.” řekl Ramon a usmál se na ženu. Ta jeho úsměv opětovala a spustila: ”Naše krásné město bylo založeno roku 2091 po otevření Vaultu 8. Vault nám na začátku sloužil jako zdroj surovin pro stavbu prvních budov a infrastruktury. Stavba města byla dokončena v roce 2140 a byla zvolena městská rada v čele s prvním občanem. Ten současný se jmenuje McClure a je to desátý první občan. První občani jsou voleni do funkce plně demokratickými volbami jednou za tři roky. Funkční období mají tři, pak už nemohou kandidovat. V současné době má Vault City 1003 registrovaných občanů a asi 800 dalších neregistrovaných obyvatel.” když žena skončila, vydechal, nadechla se a nypila se ze sklenice vody. ”Ve vašem městě je vault?” zeptal se nadšeně Ramon. ”Ano, je ve středu města.” odvětila žena. ”Já teké pocházím z vaultu. Ten můj má číslo deset.” řekl Ramon. ”A jaké má identifikační číslo?” zeptala se Jaime. Asi si chtěla ověřit, jestli Ramon nelže. Identifikační číslo znali všichni obyvetlé vaultů a nikde nebylo napsané, takže si ho museli zapamatovat. ”Registrační číslo je V10-alfa-645289-420832.” řekl Ramon a sunda si pončo, takže ohalil vaultovou kombinézu. Žena číslo naťukala do počítače a počkala si na vyhodnocení. Když jí ho vydal, žena pokývala hlavou a řekla: ”Podle počítače byl tento vault před pěti lety zničen. Můžete mi ukázat nějakou indentifikaci?” zeptala se žena. ”Ano, tady je.” řekl Ramon a podal ženě svůj identifikační štítek, který nosil na krku. Bylo tam vyraženo jeho jméno, datum narození, krevní skupina, číslo vaultu a jeho registrační číslo jako obyvatele vaultu. Žena si štítek vzala a začala si ho prohlížet. Pak zvedla oči a řekla: ”Nebude vám vadit, pokud vám provedem krevní test?” zeptala se. ”Vůbec ne, bez prolbémů.” odvětil Ramon. ”Tak s prosím položte sem prst.” řekl žena a podala ramonovi malou krabičku s dírkou. Když tam Ramon položil prst, cosi ho píchlo. Když prst zvedl, byla tam kapka krve. Ramon si začal prst cucat a žena řekla: ”Děkuji. Teď provedu test krve.” Po chvíli počítač vyhodil vyhodnocení a žena zkontrolovala krevní skupinu. Souhlasila. ”Promiňte za ty nepříjemnosti, ale musíte nás chápat. Nemůžeme věřit každému.” omluvila se žena a potřásla Ramonovi rukou. ”To nevadí, chápu vás.” řekl Ramon. ”Kdy jste vault opustil?” zeptala se žena. ”Hm, asi před dvěma měsíci. Správce mě vyslal, abch zjistil, co se stalo s velitelstvím Vault-Tecu v Los Anglese. Asi před rokem se odmlčelo.” vysvětlil Ramon. ”Ano, také jsme to zaznamenali, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Máme spojení s ostatními vaulty v okolí, ale jak říkám, ten váš se odmlčel a my jsme si mysleli, že byl zničen.” řekla žena a opřela se o opěradlo židle. ”Původně jsem vás chtěl požádat o přístup k počítači, ale když také nemáte spojení, půjdu dál. Vlastně něco potřebuji. Potřebuji lékařskou pomoc. V pustinách mě kousnul vlk a rána se nechce hojit.” řekl Ramon. ”Jistě. Dostanete od nás vše, co budete potřebovat. Vždyť jste z vaultu, a lidem z vaultu musíme pomáhat.” řekla žena a zvedla se ze židle a dodala: ”Prosím následujte mě.” a vyšla ven za dveří. Ramon jí následoval. Prošli skrz město skládající se z polorozbořených chatrčí a špinavých stanů. Po chvíli chůze se blížili k bráně do vnitřního města. Byla zavřená a hlídaly ji dvě stráže. Napravo od brány stála malá budova. Do té vešla žena a řekla Ramonovi, aby počkal venku. Po chvili vyšla ven a předala Ramonovi desky. ”V těchto deskách je vaše registrace. Nyní jste občanem Vault City. Teď půjdeme k lékaři, abyste si odpočinul.” Brána se otevřela a žena vešla s Ramonem v zádech. Město se změnilo. Město bylo postavené ze zděných přízemních budov s kulatými okny a dveřmi jako má uvítací kancelář. Ulice byly čisté a vydlážděné. Malé náměstí před vstupem do vaultu bylo kryté stínem, který vrhaly stromy. Byly to první stromy, jaké kdy Ramon viděl ve svém životě. Vlastně už viděl stromy, ale to byly jen suché pahýly. Tyto stromy byly zelené a plné života. Když vstoupili do vaultu, dveře byly otevřené a pokryté vrstvou prachu. Byly dlouho nepoužívané. Žena Ramona odvedla k lékaři. V lékařské ordinaci ho úsměvem přivítal muž v bílém plášti, pod kterým měl modrou kombinézu. ”Dobrý den, co vás trápí?” zeptla se ”Dobrý den. Kousnul mě vlk do ruky a rána se nechce hojit. Asi jí mám napadenou nějakou nemocí.” odpověděl Ramon a ukázal lékaři ruku. Ten si ji prohlédl a pak řekl: ”Ano, to budou dva dny v Auto-Docu. Rutinní čistící operace. Vy jste tu nový?” ”Dá se to tak řísct. Jmenuji se Ramon Dexter.” ”Já sem doktor Samuel Thompson. Teď si dložte své věci a lehněte si sem.” řekl doktor a ukázal na lůžko. Ramon si sundal pončo a batoh, svázal si dredy do ohonu a svékl si kombinézu, takže za chvilku stál v ordinaci je v ponožkách, spodkách a tílku. Lehl si na postel a položil ruku na opěradlo Auto-Doca. Doktor přešel k ovládacímu terminálu a vyťukal pár příkazů. Poraněnou ruku osvítilo zelené světlo. Po chvíli scanování doktor zadal další sadu příkazů. Do Ramonovy ruky se zabodla jehla a cosi mu vypustila do krevního oběhu. Ramonovi se rozostřilo vidění a usnul. Podraz ve Vault City Když se Ramon probudil, cítil se podivně. Byl unavený, v puse měl podivnou chuť, ale levá ruka ho jen slabě brněla, když se podíval blíž, zjistil, že místo zející rány tam má jen narůžovělou jizvu. Do místnosti přišel doktor Thompson. ”Auto-Doc pracuje dobře, že ano.” řekl doktor a přistoupil k terminálu Auto-Doca. ”To jo, ale proč jsem takový unavený?” zeptal se Ramon a posadil se na posteli a podíval se na displej hodin. Ukazovaly 12. září 2210. Byl v tedy v kómatu asi čtyři dny. ”Neříkal jste náhodou že budu spát dva dny?” zeptal se Ramon ”To ano, ale léčba zabrala delší dobu. Byl jste nasáklý radiací a nějakou infekcí. Teď jste čistý a naočkovaný proti některým nemocím.” řekl doktor a přistoupil k terminálu a cosi naťukal na klávesnici. Z Ramonovy ruky se stáhlo vlákno s kapačkou. Ramon se posadil na posteli a protáhl se. Doktor mu podal jeho kombinézu. Byla vyčištěná a díry byly zašité. Když se Ramon oblékl, dostal od doktora Thompsona talíř replikovaného jídla. Rychle to snědl a vyšel z pokoje. Chtěl si prohlédnout Vault City. Vyšel před vault a zamířil do nejbližší hospody. Jmenovala se Tap House a ležela poblíž brány. Už u dveří Ramon viděl, že tu není příliš plno. Lépe řečeno, hospoda byla prázdná. Ramon přistoupil k výčepu a řekl: ”Jedno pivo.” ”Syntetické nebo replikované?” zeptala se žena za pultem. Oči měla pevně upnuté k pultu a skoro se na Ramona ani nepodívala. ”Cože? Normální nemáte?” zeptal se Ramon ”Ne, ve Vault City je běžný alkohol zakázaný. Ale mezi námi, pokud chcete pravý alkohol, zajděte do některé z hospod ve vnějším městě.” řekla mu žena a pak ještě dodala: ”Ale nic jsem vám neřekla. Nechci, aby mě vyhnali.” ”Přecejenom díky.” odvětil Ramon a vyšel z hospody. Vyzvedl si své věci a vyšel do vnějšího města. Když vyšel před bránu, uviděl přízemní domek. Ma stěně měl sprejem nastříkanou značku ‘Eddieho obchod’. Ramon vstoupil dovnitř. Vnitřek obchodu byl zaplněn stoly se zbožím, pár zákazníky a usměvavým prodavačem. ”Ahoj, vítejte u Eddieho, chcete něco koupit nebo prodat?” zaptal se prodavač Eddie. ”No, nechci obchodovat, spíš mám pár otázek.” odvětil a Ramon a začal si prohlížet jednu z věcí na stole. Bylo to na první pohled něco technického. Ramon to zařízení vzal do ruky a prohlédl si ho blíž. Na štítku připevněném na boku bylo natištěno ‘Vault-Tec Geiger Counter C-540’. ”Ano, co potřebujete vědět?” zeptal se Eddie. ”Za první: znáš obchodníka jménem Vic a za druhé: kde je tu hospoda, kde mají pravý alkohol?” řekl Ramon a položil Geigerův počítač na pult. ”Vic? Ano, znám ho. Ale viděl sem ho naposled před rokem. Byl tady s karavanou. Od tý doby sem ho neviděl. A k hospodě: zkuste místní Bar. Je to naproti obchodu přes ulici za nemocnicí.” ”Díky Eddie. Vezmu si ten Geigerův počítač.” řekl Ramon a podal Eddiemu Geigera. ”To bude 800 zátek pane.” odvětil Eddie a Ramon vysypal na pult požadovaný obnos. Eddie shrnul peníze do zásuvky. Ramon si Geigera zabalil do batohu a vyšel z obchodu. Zamířil tam, kam ho poslal prodavač – do místního Baru. Byla to budova postavená z vlnitého plechu, na jedné stěně byl neonový nápis ‘Bar’. Ramon vstoupil dovnitř a do nosu ho uděřil zápach alkoholu, kouře a zvratků. Vevnitř bylo pět lidí. Za barem stál holohlavý muž v nejlepších letech. Ramon zamířil k baru a objednal si pivo. Jak si všimnul, osazenstvo baru tvořili strážci karavan. ”Neznáte náhodou muže jménem Vic?” zeptal se Ramon a postavil na pult prázdnou léhev od piva. Výčepák mu podal plnou a řekl: ”Náhodou jo. Kdo by ho tady neznal. Kdysi přijel s karavnou, zbouchnul jednu děvku a zase odjel. Obchodoval s předválečným harampádím. Už hodně dlouho sem ho neviděl. Vždycky tu v baru vysedával a chlastal. Mimochodem, já sem Cassidy.” ”Těší mě, já jsem Ramon Dexter.” odpověděl Ramon a napil se piva. ”Odkud si, Ramone?” zeptal se Cassidy a napil se ze své sklenice. ”Ze severu, z Carson City. Ty tady žiješ celý život, Cassidy?” ”Ne, přisel jsem sem asi před dvaceti lety s karavanou. Vnější město teprve začínalo a zákony nebyly tak tvrdé. Co se ale dostala k moci ta mrcha Lynette, jde to do hajzlu. Jestli to půjde takhle dál z kopce, budu to tu muset zavřít. Lidi z pustin nechtějí pít ty recyklovaný sračky.” řekl Cassidy a hodil do sebe zbytek sklenice. Čas se přesunul do pozdního odpoledne a bar se začal plnit lidmi. Ramon měl v sobě už páté pivo a to mu začalo lézt do hlavý, takže trochu usínal a moc nevnímal co se děje. Do baru vtrhnla banda strážců v železném brnění a kombinézách Vault City. Strážní začali převracet stoly a bít zákazníky. Když do Ramona narazila hozená láhev, probudilo ho to. Ke Cassidymu přiskočil jeden ze strážných a praštil ho pažbou pušky a zařval: ”Ty neznáš zákony?! Zákaz prodeje alkoholu ve Vault City! To si vypiješ!” ”Mám to dovolený od vašeho šéfa Starka.” bránil se Cassidy, ale po druhé ráně zmlknul. Taky Ramona si všimnul jeden ze strážců a přiskočil k němu a zároveň ho srazil na zem, kde do něj párkrát kopnul. Ramona začalo zmáhat bezvědomí. Než vytuhnul, ještě slyšel: ”Co uděláme s tím cucákem z vaultu?” vyšší strážný ”Obereme ho a odvezeme někam do pustin. Nepotřebujeme svědky.” velitel ”Ale co Cassidy?” opět ten vyšší ”Ten nic neřekne. Vždyť neděláme tohle poprvý.” menší strážný s brokovnicí Po tomhle Ramon upadl do bezvědomí. Hledání Ramon se probudil se strašnou bolestí hlavy. Když se rozkoukal, prohledal své vybavení. Nechali mu jen Pip-Boye, kombinézu, batoh, dreadbag a láhev s vodou. O všechno ostatní ho obrali. Jak zjistil, ležel opřený o nějaký hangár. Ještě chvíli ležel a čekal, až přejte to strašné bušení v hlavě. Když to přestalo, zvedl se a začal prohledávat okolí místa, kde ležel. Byla to zřejmě vojenská základna nebo sklad. Přistoupil k jednomu z hangárů a strčil do dveří. Byly rezavé a zkřívané. Šly celkem jednoduše otevřít. Odhalily Ramonovi pohled na vnitřek hangáru, kde byly vraky aut. Kdysi před válkou to asi byly Hummery, ale teď to byla jen hromada šrotu. Pneumatiky byly spálené, nádrže s palivem vybuchly a všechno bylo celkově zničené.Kdesi vzdu byla malá budka s dveřmi. Ramon prošel mezi vraky a přistoupil ke dveřím budky. Na dveřích byl visací zámek. Ramon za něj zatahal, ale tomu se nějak nechtělo ulomit se. Vzal kus trubky a několikrát do zámku udeřil. Ten se ulomil a s řinčením spadl na zem. Ramon dveře otevřel. Za nimi byla malá místnost se stolem, židlí a dvěma skříňkami. Obě byly zamčené zámkem. Když Ramon vypáčil první, našel v ní balíček stimpaků a chemická světla. Ta druhá srývala pušku a nůž. Brokovnici SPAS 12 s ukazatelem stavu nábojů a dvěma balíčky patron. Všechno tohle si Ramon schoval do batohu a brokovnici nabil. Vyšel z prvního hangáru a vešel do druhého.Ten skrýval nádrž s vodou. Ramon si do lahve napustil vodu a vzal si další lahve, které se tam povalovaly. Pak opustil i tenhle hangár a vydal se na cestu. Pip-Boy mu ukázal, že je na východ asi dvacet dní cesty od Vault City. Bylo odpoledne, když byl na cestě. Sklad měl už daleko za zády. Na žádný problém zatím nenarazil. Slunce začalo zapadat a Ramon se rozhodl, že přenocuje. Našel si místo kryté padlým stromem, nabral pár větviček a rozdělal oheň. Byla už docela tma, když k ohni přišel pes. Ramon sáhl po pušce a psa zastřelil. Nabodl ho na klacek a opekl ho nad ohněm. Kousky masa nařezal na plátky a položil na kameny kolem ohně, aby se usušily. Kousek psa si odřízl a snědl. Pak usnul. Když se probudil, oheň jen doutnal. Ramon sebral kousky masa a strčil je do batohu. Zase se vydal na cestu. Po několika hodinách pochodu narazil na malou vesnici. Spíš to byly rozvaliny kdysi většího města. Když přišel blíž, uviděl starou zničenou budku a vedle ní tabuli. Na ní bylo napsáno ‘Freeport’. Za budkou s tabulí byly rozvaliny budov. Ramon si vzal do ruky pušky a natáhl ji. Nestál o nějaké překvapení. V jedné z budov zaslechl zašramocení. Přišel k ní blíž a ohrnul závěs, který visel ve dveřích. Uviděl dva lidi, muže a ženu, jak se krčí v koutě. Sklonil pušku a hodil si ji na záda. Od těchto lidí rozhodně ohrožení nečekal. ”Nebojte se mě.” řekl Ramon a podal muži ruku. Ten se jí s bázní chopil a potřásl mu s ní. ”Mysleli sme, že ste nájezdníci.” odvětil muž a postavil se. ”Napadají vás často?” zeptal se Ramon. ”Už ne, ale když jsme město založili, útočili. Když město vyplenili, neměli tady už žádný zájem a už sem nechodí.” odpověděl muž. ”Jmenuju se Quinn Mallory. Dalo by se říct, že tohle město řídím, ale jsme se ženou poslední obyvatelé.” ”Já jsem Ramon Dexter.” řekl Ramon a posadil se. Quinn se posadil taky a jeho žena šla dokončit jídlo. ”Povězte mi něco o Freeportu.” ”Ano. Freeport byl založen lidmi z nedalekého vaultu v roce 2093. Město vzkvétalo, ale pak nás našli nájezdníci. Hodně útoků jsme dokázali odrazit, ale ty zesilovaly. Ten osudný byl v roce 2105. Nájezdníků bylo víc než obvykle. Asi se domluvilo víc band na tom, aby nás zničily. Boj trval jen hodinu. Měli rakeetomety a energetický zbraně. My, co sme se ukryli, sme to přežili. Já a pár věrných tady zůstalo, ale ostatní odešli. Teď tu žiju jen já s mojí ženou.” zatímco Quinn mluvil, jeho žena dokončila jídlo a dala na stůl talíře a lžíce. K jídlu byla nějaká kaše asi z kukuřice a maso. Ramon to ale vděčně snědl. Měl velký hlad. Když dojedli, Quinnova žena umyla nádobí a Ramon s Quinnem si šli sednout ven před dům. Ramon vyložil Quinnovi svůj příběh. Ten jen poslouchal a pokyvoval. Ramon ve Freeportu přespal. Probuzení bylo příjemné. Dostal teplou snídani a manželé Malloryovi mu dali trochu ze svých malých zásob na cestu. Byla to kukuřice a maso. Určitě brahmíní. Ramon si sbalil své věci a vydal se na cestu. Původně chtěl jít do Vault City, ale to si rozmyslel. Asi by ho tam moc dobře nepřivítali. Rozhodl se jít do Nekropolis. Bylo asi deset hodin ráno když Ramon opustil Freeport. Rozloučil se Malloryovými a vydal se na cestu. Pár následujících dní se Ramonovi nic vážnějšího nepřihodilo. Radši pochodoval v noci, aby se tolik nepotil a nebyl vidět. Až třetí den pochodu přišly potíže. Ramon totiž narazil na tábořící nájezdníky. Ramon šel ten den už několik hodin a chtěl si dát pauzu a najíst se. Přišel k menšímu kopci a sedl si mezi skály, takže nebyl moc vidět. Vyndal si jídlo a začal jíst, když vtom uslyšel hlasy. Ženský křik a drsný smích. Rychle si všechno sbalil a vzal do rukou brokovnici. Vyšplhal na vrchol kopce a uviděl zvláštní výjev. Pod kopcem bylo několik nájezdníků a žena. Nájezdníci se ji zřejmě snažili znásilnit. Ramon nelenil a zamířil na nejbližšího nájezdníka a vystřelil. Rána mu utrhla část zad a srazila ho na zem. Ramon rychle natáhl a pálil znova. K zemi padli další dva nájezdníci. Zbylí dva pustili ženu a vrhli se na Ramona. Toho co byl blíž stačil Ramon zatřrlit, ale ten druhý mu pušku vyrazil, takže došlo na ruční práci. Ramon mu z ruky vykopl nůž, ale nájezdník ho za nohu chytil a srazil na zem. Ramon se odvalil a postavil, takže stál nájezdníkovi v zádech. Rychle ho kopnul a usylšel zapraštění. Zřejmě zlomil nájezdníkovi páteř. Bylo po boji. Ramon obral mrtvoly nájezdníků, našel pistoli, dva nože, nějaký alkohol a balíček zátek. Ramon začal hledat svojí pušku a zjistil, že ji sebrala ta žena a teď s ní Ramona ohrožuje. Žena na Ramona mířila a zároveň řekla: ”Ruce nahoru a rychle.” ”Klídek, hlavně klid. Co sem ti udělal?” zeptal se Ramon a radši dal ruce nad hlavu. ”Neudělal si mi nic, ale chci mít jistotu.” odvětila žena a sklonila brokovnici. ”Jmenuju se Ramon Dexter. Ty jsi?” zeptal se Ramon a dal ruce dolů. ”Já sem Keri.” řekla žena. Ramon si od ní vzal pušku a nabil ji. V zásobníku zbývala jediná patrona. Měl štěstí. Kdyby mu došly náboje uprostřed boje, možná by teď nežil. Keri si mezitím vzala nějaké oblečení od mrtvých nájezdníků. To, co jí zbylo na ní nájezdníci roztrhali. Pak začala hledat nějaké dvřevo a rozdělala oheň. Ramon vyndal nějaké jídlo a podal Keri kousek masa a kukuřici. Mlčky jedli, pak se Ramon zeptal: ”Odkud si, Keri?” ”No, narodila sem se v Junktownu, ale táta hodně cestoval a já cestovala s ním. Pak začal cestovat s karavanama a já mu dělala strážce. Pracovali sme pro Crimson Caravan a jejich cesty nám byly osudný. Jednou sme šli do Pohřebiště. Přepadli nás nájezdníci. Tátu zabili a mě zajali. Odtáhli mě s sebou na sever. Asi mě chtěli prodat do otroctví, ale potřebovali nějdřív sami otroka, a tak si mě nechali. Teď sem je definitivně omrzela atak na mě chtěli trochu vydělat. Vlekli mě k otrokáři. Tady na zastávce se chtěli trochu pobavit. Díky bohu že sem křičela. Jinak by si nezjistil, že tu tyhle svině nějkoho drží. Fakt it děkuju za záchranu.” řekla Keri když dojedla. ”To nic. Taky nájezdníky nenávidím. Už několikrát jsem se nima dostal do křížku.” ”A odkud si vlastně ty, Ramone?” zeptala se Keri a lehla si na zem. Ramon Keri vyložil svůj příběh. Ta jen mlčky poslouchala. Když Ramon skončil, Keri skoro spala. ”Vezmu si hlídku, ty spi.” řekl Ramon a zabalil se do pláště, který dostal od manželů Malloryových. Noc byla klidná. Měsíc a hvězdy slabě svítily a po obloze pomalu pluly mraky. To Ramona po chvíli ukolébalo také. Ramon se ráno probudil dřív než Keri. Sbalil si věci a připravil trochu jídla pro oba. Keri se probudila, protáhla se a řekla: ”Dobrý ráno. Jak ses vyspal?” ”Docela dobře. Co ty?” ”Taky dobře.” odpověděla Keri a vzala si připravené jídlo. Když dojedli, vydali se na cestu. ”Kam jdeme?” zeptala se Keri. ”Mířím do Nekropolis. Snad tam najdu to, co hledám.” odvětil Ramon. ”Vezmi si tohle. Pro jistotu.” řekl a podal Keri pistoli a náboje. Ta si obojí vzala a podívala se na Ramona. ”Ty mi věříš? Co kdybych tě teď zastřelila?” ”Kdybys to chtěla udělat, udělala bys to už v noci.” řekl Ramon usmál se. Šli dalších několik dní bez nehody. Pátý den od setkání uviděli na obzoru Nekropolis. Před válkou to muselo být jedno z největších měst, ale teď městu dominovaly zničené mrakodrapy překvapivě osvětlené elektrickým světlem. Ramon odhaldoval, že se do města dostanou další den. Noc přečkali skryti mezi skalami. Z Ramona a Keri se stali dobří přátelé. Keri byla stejně vysoká jako Ramon, měla blonďaté vlasy, mezi kterými se občas mihnul zrzavý pruh. Oči měla hnědé. Byla asi dvacet let stará. Následující den přišli do Nekropole. Pohled zblízka byl ještě impozantnější než z dálky. Městu vévodil mrakodrap se sochou muže obklopený několika menšími mrakodrapy. Všechno okolo bylo zdevastované, ale bylo vidět, že je ve městě život. Byly slyšet hlasy. Ramon s Keri vstoupili do Nekropole poblíž starého motelu. Viděli mnoho ghůlů, ale i normálních lidí. Bylo tu mnoho karavan a brahmíních ohrad. Vstoupili do jednoho z mnoha barů a objedanli si pití. Po chvíli se k nim přitočil jakýsi střízlík s dlouhými vlasy. ”Zdravím. Jak vidím, jste tu noví. Já sem Jimmy a dělám tady průvodce.” řekl chlapík a posadil se na židli. ”Ahoj, já sem Ramon a tohle je Keri. Hledáme obchodníka jménem Vic, slyšel si o něm?” zeptal se Ramon. Výčepák jim mezitím přinesl pití. ”Vic? Toho znám! Byl tu asi před týdnem. Říkal, že jde do Hubu.” odpověděl střízlík a napil se ze své sklenice. ”Taky hledáme nějaké místo, kde doplnit zásoby a vyspat se?” zeptala se Keri a Ramon přikývl. ”Tak to zasděte do skladiště ACME goods. Tam najdete vybaveni, které potřebujete. No a na noc můžete složit hlavy buďto v Motelu, nebo něktrym z hotelů, kterých je tady plno. Tak se mějte, sou tady další nováčci.” řekl chlapík a zvedl se od stolu, aby přivítal nově příchozí. ”Tak co uděláme?” zeptala se Keri a podívala se na Ramona. Ten se napil z lahve a řekl: ”Já bych si šel někam najít místo na noc a pak se jít podívat po nějakém obchodě.” ”Souhlasím.” zněla stručná odpověď od Keri. Ubytovali se v Motelu. Bylo tu docela čisto a ceny nebyly vysoké. Nechali tu své věci a vzali si to, co chtěli na výměnu. Pak šli do obchodů. Nekropolis ”Nejdřív bychom mohli zajít do toho ACME goods skladiště, o kterym se zmiňoval Jimmy.” Navrhl Ramon. ”Dobře. Pak si můžeme prhlídnout město. Nikdy sem tu nebyla, ale něco už sem o něm slyšela.” Odvětila Keri a vyšla ze dveří. Ramon si na záda hodil batoh a brokovnici a na hlavu nasadil dreadbag. Pak zavřel a zamknul dveře (tomu se divila hlavně Keri). Nejdřív se vydali do ACME goods. Skladiště se nalázelo ve čtvrti, která kdysi byla takových skladišť plná. Teď ale stály jen tří a na všech byl nápis ACME. Ostatní byly zničené. Kolem skladiště bylo vidět mnoho karavanních vozů a obchodníků. Vyměňovali své zboží. Ramon s Keri vešli do skladu který byl nejblíž. Uvnitř byly stoly pokryty různými věcmi. Ramon přistoupil k jednomu ze stolů a začal si věci prohlížet. Byly to zbraně, mnoho zbraní. Pušky, pistole, samopaly, kulomety, příslušenství a mnoho střeliva. Ramon si za pár zybtečností vyměnil střelivo pro sebe a pro Keri a pak se vydali do druhého skladu. Druhý sklad byl pro změnu plný oblečení, zbrojí a ochranných pomůcek. Tyhle věci zase pro změnu zajímaly Keri. Vybrala si koženou bundu. Ramonovi vybrala koženou vestu, do které mu pomohla se navlíknout. ”Tyhle kožený věci sice nejsou nejlepší pod sluncem, ale ochrání před kopanci a bodnými ranami.” Řekla Keri, když dávala obchodníkovi pár věcí za oblečení. Ve třetím skladu byla taková všehochuť zboží. Ramon s Keri si tam vzali pár nutných věcí, jako třeba chemická světla, provaz, vaky na vodu, zapalovače, sušené maso a podobně. ”Máme všechno?” zeptala se Keri, když vyšli ven. ”Snad jo.” Odvětil Ramon a urovnal si batoh na zádech. Byl plný a docela těžký. ”Vrátíme si věci do Motelu a pak si prohlídneme město, co na to říkáš?” dodal ještě Ramon. ”Tak jo.” Odpověděla Keri a usmála se. Když si dali všechny věci do Motelu, vydali se Ramon s Keri na prohlídku města. Město Nekropolis muselo být před válkou jedno z největších měst na světě. Centrum města se skládalo ze starých polorozbořených mrakodrapů. Několik z nich bylo zčásti opraveno a žili v nich lidi. Ostatní sloužili jen jako hlídkové věže, protože byly pro život nebezpečné. Centrální část města byla obehnána pásem trosek – starých zničených budov. V těchto budovách žila většina lidí. Některé domy si opravili. Většina ale byla nově postavených. Na město byl skutečbně impozantní pohled, zvlášť v noci. Osvícené mrakodrapy byly vidět ze vzdálenosti mnoha kilometrů a sloužili jako majáky pro cestovatele. Ramon s Keri zašli do jednoho z menších barů přímo pod nejvyšším mrakodrapem. Zašlý vývěsní štít hlásal ‘Salieri’s bar’. Vevnitř bylo pár lidí. Jak si Ramon všiml, někteří z nich byli obchodníci. Poznal to podle zaprášeného a ošoupaného oblečení od prachu a písku. Ramon a Keri si sedli k oknu, takže měli dobrý výhled ven na ulici. Tam panoval čilý ruch. Přišel k nim podsaditý obezním chlapík s dobráckým úsměvem a tácem v ruce a zeptal se: ”Tak co to bude?” ”Dvě piva prosím.” Řekl Ramon a podíval se na Keri. Ta přikývla. Za chvíli jim čísník pivo přinesl. Ve sklenicích točené. Zřejmě místní várka. Bylo vychlazené a čerstvé. Chutnalo trochu hořce, ale Ramon s Keri ho žíznivě vypili na ex. Objednali si další. Na ulici přecházela karavana s brahmínami. Zvířata hlučně bučela, když je strážci popoháněli k rychlejší chůzi. Jelikož se hlavní mrakodrap nacházel na vyvýšenině a bar tamtéž, měli dobrý výhled na obzor. Vzduch byl horký a v dálce se vlnil. Vysoko na obloze plynuly mraky. Byly bílé a skoro průhledné. Tohle odpoledne bylo skoro idylické. Po chvíli Keri promluvila: ”Proč vlastně z vaultu vyslali tebe, Ramone?” ”No, neměl jsem tam rodinu, jen pár přátel. Víš, jedinec bez jakýchkoliv rodinných pout a příslušníků je pro vyslání nejpříhodnější. Nebude pro něj tak obtížné opustit komunitu.” Odpověděl Ramon a napil se piva. Příjemně chladilo. V baru byl příjemný chládek. Ve spojení se silným chlazeným pivem to bylo skoro uspávadlo. Ramon začal upadat do příjemné apatie. Byl skoro večer, slunce zapadalo a vrhalo dlouhé stíny. Keri strčila Ramona do ramene, protože skoro usínal. Poklidná atmosféra místa a pivo ho uspávaly. Ruch na ulicích se trochu uklidnil. Obchodníky vystřídali ‘turisti’. Byli to vpodstatě obchodníci, ale přišli do města kvůli něčemu jinému. Kvůli drogám a sexu. Ve městě bylo mnoho vyhlášených nevěstinců. A taky mnoho dealerů. Ti prodávali v pustinách nejoblíbenější drogu – JET. Když se rozprostírala tma, Ramon s Keri zaplatili a odešli z baru. Mrakodrap byl rozvícený a zářil do dáli. Procházeli ulicemi, kterými pulzoval turistický ruch. Turisti si kupovali prostitutky a drogy, někteří někam spěchali, někteří se jen dívali. K těm posledně jmenovaným patřil i Ramon s Keri. Zašli do jedné z odlehlejších částí města. Bylo to náměstí. Vévodila mu shozená socha. Byla již příliž zničená, než aby se dalo zjistit, co vlastně vyobrazovala. Když přišli blíž, všiml si Ramon kanálového vstupu. Od ostatních kanálů tenhle vstup dělil nápis na poklopu – bylo tam napsáno ‘Vault Tec’. Ramon poklop nadzvedl. Pod ním byl žebřík směřující kamsi do hlubin země. Keri rozžehla jedno chemické světlo a začal sestupovat dolů po žebříku. Ramon ji následoval. Po chvíli šplhání se octli v nějakém kanále. Ramon si rozsvítil baterku a vykročil podél zdi. Asi podvaceti metrech chodba zatáčela. Ramon obešel roh a posvítil do chodby. Světlo odhalilo zaseknuté vaultové dveře. Na nich bylo vyryto číslo 12. Ramon s Keri vstoupili dovnitř vaultu. Všechno bylo zrezivělé a pokryté letitým prachem. Ramon přistoupil k výtahu a dotkl se tlačítka. Kupodivu se panel zpod vrstvy prachu rozvítil a oznámil, ať čekají, výtah je už na cestě. Po chvíli se se skřípěním otevřely dveře. Výtah byl zevnitř plný prachu, ale nijak zrezivělý. Oba vstoupili dovnitř. Keri se trochu přikrčila, protože výtahem ještě nikdy nejela. Když nade dveřmi bliklo číslo 5, dveře se otevřely a vypustili na Ramona a Keri zatuchlý starý vzduch, který tu ležel snad staletí. Ramon posvítil do hlubin vaultu. Stěny tu nebyly tak zrezivělé jako ve vstupním patře, ale stále tu bylo mnoho prachu. Ten pod kroky vířil a po chvíli zase usedal na zem. Jak se zdálo, vault byl opuštěn před dlouhou dobou. Ramon přistoupil k jednomu z terminálů a zaťukal na klávesnici. Obrazovka se rozsvítila. Ramon vyťukal několik příkazů, aby se dostal do místní databáze. Nejdřív se chtěl spojit s velitelstvím Vault Tecu v LA, ale to se mu nepodařilo. Počítač ohlásil poškozené nebo chabějící spojivací prvky. Pak nahlédl do záznamů. Vault byl podle záznamů opuštěn v létě roku 2083. Alespoň v té době záznamy končí. Pak ještě prošel pár bezpečnostních hlášení. Potom se pokusil nahodit hlavní generátor. To se mu nepovedlo, generátor měl nebostatek paliva. Ramon terminál vypnul a vzal do ruky baterku a dal se do dalšího prohledávání vaultu. Zamířil do skladu. Ten byl na svém místě, ale byl zamčený. Ramon chvíli vyťukával příkazy do klávesnice u dveří, ale dveře zůstávaly zavřené. Pak odklopil klávesnici a vyndal několik drátů. Chvíli si s nimi hrálá, když přeskočila jiskra, světlo nade dveřmi se změnilo z červeného na zelené a dveře se otevřely. Vnitřek skladu nebyl pokryt žádným prachem a skríně nebyly vůbec rezavé. Sklad byl zřejmě hermeticky uzavřen. Ramon přistoupil k první skříni a otevřel ji. Vnitřek skrýval dávky vaultového jídla. Ramon je všechny naházel do batohu. Druhá skříňka skrývala lékařské potřeby. Ty si Ramon taky vzal. Ve třetí skříňce byl Geigerův počítač. Ten si Ramon vzal a připoutal ho zvenku k batohu. Ve čtvrté skříni byly zbraně. Ramon si vzal laserovou pistoli, stejnou, s jakou vycházel z vaultu. Keri taky jednu podal a oběma vzal dostatek baterií. Taky si vzal flešetové střelivo do brokovnice. Nápis na balíčku tvrdil, že je o polovinu účinnější než klasické broky. V páté skříňce byly nějaké kombinézy. Zbylé skříně byly prázdné. Ramon a Keri odešli ze skladu a Ramon zavřel dveře. Pak vstoupili do výtahu a vyjeli ke vstupu. Když vylezli ven z kanálu, Ramon si do Pip-Boye zaznamenal polohu vaultu a připojil k němu krátký popis. Pak se vydali zpátky do Motelu. Ráno si sbalili své věci, zaplatili a vydali se na cestu. Vybavení jim přibývalo. Zanedlouho si budou muset koupit brahmínu, jak prakticky podotkla Keri. Se slunce v zádech se vydali směrem na Los Angeles. Zase na cestách Byla skoro tma, když se Ramon s Keri rohodli utábořit. Necropolis už měli daleko za zády, ale ještě jim zbýval velký kus cesty do L.A. Ramon si s úlevou shodil batoh ze zad a sedl si, pozorujíce Keri, jak rozdělává oheň. Utábořili se u na bok povaleného vraku autobusu, který kdysi v dávných dobách povalila tlaková vlna. Keri posbírala pár větviček a škrtla sirkou a za chvíli stín za vrakem ozářil malý oheň. ”Jak je to ještě daleko?” zeptala se Keri. ”Podle Pip-Boye ještě asi 250 kiláků, to jsou asi tři dny usilovný chůze.” Odpověděl Ramon a napil se ze své láhve. Voda byla teplá, ale nebyla nijak špinavá. ‘udělali sme dobře, že sme nakoupili vodu v Nekropoli’ napadlo ho. “Jídlo!” Kříkla Keri na Ramona a podala mu talíř čehosi. Sice to nevypadalo nijak vábně, ale chutnalo to dobře. Byla to kukuřice se sušeným brahmíním masem a nějaké koření. Ramon snědl dva talíře. Když dojedli, Keri umyla nádobí a uložila ho. Ramon se opřel o vrak autobusu a hleděl do dáli. Daleko na horizontu šla karavana. Lidi a zvířata vrhaly dlouhé stíny na zemi. Keri si lehla vedle Ramona a po chvíli usnula. ‘Bylo toho na ní moc’ napadlo Ramona ještě než usnul. Když se Ramon probudil, Keri ještě spala. Nechtělo se mu budit ji, tak si sbalil věci. O hodinu později se probudila Keri. Ramon mezitím připravil jídlo – trochu masa a placky. Dojedli, Ramon zkonzultoval trasu s Pip-Boyem a vydali se na cestu. Po několika hodinách cesty, bylo skoro poledne, zahlédli Ramona Keri skupinu nájezdníků. Schovali se za skálu a pozorovali je. Nájezdníci vypadali, že se kamsi vrací – byli oblečení v potrhaných šatech a měli obvázané ruce a nohy. Ramon je nechal přejít, ikdyž Keri na ně chtěla zaútočit. Keri byla po zbytek dne na Ramona utržená a on dobře věděl proč. Dobře věděl, proč nenávidí nájezdníky. Po několika dnech dorazili na dohled Los Angeles. Upoutal je pohled na obrovské město. Los Angeles muselo být před válkou největší na světě. Teď je ale zničeno navždy. Kostry budov jsou rozžhavené díky stále svítícímu slunci. Už ani vítr nenavštěvuje tohle město zkázy. Čím víc se přibližovali k městu, tím víc trosek přibývalo. Brzy šli téměř neprostupným zbořeništěm. Po několika hodinách pochodu Pip-Boy zahlásil zvýšenou radiaci. Oba spolkli určenou dávku Rad-X tablet. Pak to spatřili. Uprostřed trochu se skvěl obrovský kráter. Jediné, co ho mohlo vyhloubit, byla jaderná bomba. Ramon a Keri obešli kráter širokým obloukem. K večeru narazili na prostor obehnaný plotem. To, že tady žijí lidé poznali podle pruhů kouře, který se od pár budov zvedal. U brány v plotu stáli dva muži. Byli oblečení v oprýskaném maskovacím brnění. V rukou měli automatickém zbraně. Téměř ve stejný okamžik oba řekli: ”Stát!” Ramon i Keri se zatavili a ukázali, že mají prázdné ruce. ”Co ste zač?” zeptal se ten vlevo ”Jsme cestovatelé. Nechceme žádný problémy, jenom hledáme obchod a místo, kde složit hlavu na noc.” Řekl Ramon a zatvářil se přátelsky. ”Tak jdětě. Ale pamatujte. Pokud budete dělat problémy, čekejte za ně potrestání. A ještě něco: žádný tasený zbraně.” Řekl ten vpravo a naznačil jim puškou, že můžou vstoupit. Prošli bránou a uviděli malá náměstí. Uprostřed stála socha čehosi, co kdysi byl nějaký státník. Jako první šli do hospody. Byla to nízká budova, napůl postavená z trosek. Uvnitř je přivít pach zvratků a kouře. Sedli si na stůl stojící blízko k oknu. Přišoural se k nim střík v kdysi černé vestě. Ta teď byla zajímavou mozaikou skvrn. Zašvdiral na ně slepým okem a zeptal se: ”Co to bude?” ”Dvě piva.” Odpověděla mu Keri a podívala se na Ramona. Ten kývl. Když jim stařík přinesl pivo, napili se. Bylo teplé a zvětralé a nijak dobře nechutnalo. Zřejmě místní várka. Protože měli žízeň, s vděčností ho vypili. Po chvíli přišel stařík znovu a přinesl další pivo. Oba si ho vzali a pak se Ramon zeptal: ”Mohl byste mi říct, kde je tady hotel, nebo kde tady můžeme přeckat noc?” ”Jo mladej pane, zkuste třeba Zemmermanovo dům. Sice to nei hotel, ale asi vás ubytuje. Žije sám a ňákou tu společnost určitě rád přivítá.” Odvětil stařík a usmál. A ukázal téměř bezzubá ústa. ”Ještě něco. Nevíte náhodou něco o velícím centru Vault-Tecu?” zeptal se Ramon a podíval se ven z okna. ”No, když sem byl eště malej klacek, táta mi řikal, že někde na jihu města něco takovýho je. Prej celej vault. Ale nic víc nevim.” Odvětil stařík. Ramon mu podal peníze za pivo a poděkoval. Dopili pivo (do druhé lahve se Ramonovi ani Keri moc nechtělo), zvedli se a odešli. Zamířili k Zimmermanovi. Jeho dům poznali už z dálky. Byl totiž jako jeden z mála v Pustinách ještě celkem upravený. Přišli ke dveřím a Ramon zaklepal na dveře. Otevřít jim přišel vysoký postarší muž v pracovních šatech. Kolem pasu měl zástěru. Tvářil se ustaraně. ”Co chete?” zeptal se ”Hledáme nocleh a výčepák v hospodě nás nasměroval sem. Můžeme vám s něčím pomoct nebo za to zaplatit.” Řekl rychle Ramon. Muž se usmál a řekl: ”Ale jistě, samozřejmě. Pojďte dál.” A ustoupil ze dveří. Ramon vešel a Keri ho následovala. Vnitřek domu byl stejně upravený jako vnějšek. Nábytek byl sice léty sešlý, ale čistý. Všechno působilo se špínou v pustinách zkrátka upraveně. Pak muž peomluvil: ”Já sem Jon Zimmerman. Sem tady starosta.” ”Těší mě. Já sem Ramon Dexter.” Řekl Ramon ”Já sem Keri.” Řekla Keri a podala Jonovi ruku. Ten ji s ní potřásl. Pak se otočil a odešel kamsi dál do domu. ”Pojďte za mnou!” ještě na ně křikl. Oba ho následovali. Přišli do malého, ale útulného pokoje. ”Tady můžete přespat. Pokud byste něco potřebovali, sem v dílně naproti.” Řekl Jon a odešel z pokoje. Ramon shodil na zem batoh a posadil se na postel. Keri si sedla vedle něj. Pak se oba začali smát, ani nevěděli čemu. Když se smát přestali, přitáhl si Ramon k sobě svůj batoh a převlékl se. Vyndal si taky malý bytoh. Do něj si dal náboje do brokovnice, trochu jídla a baterie do laserové pistole. Keri mezitím usnula vyčerpáním. Nechtěl ji budit, a tak v tichosti odešel. Vyšel ven z města a podle kompasu zamířil na jih. Město tam bylo zničenější než kde jinde. Postup zbořeništěm mu zabral mnoho hodin. Pak přišel k pobořenému mrakodrapu. Podle Pip-Boye to bylo hledané centrum. Ramon lae nikde neviděl vstup do vaultu. Trosky vypadaly čerstvě. ‘Tohle asi způsobilo zemětřesení’ napadlo Ramona. ‘Proto se velitelství odmlčelo’ Pak si Ramon všimnul pohybu mezi troskami pár metrů od něj. Ramon sin nechal z ramene sklouznout do ruky pušku. Najednou spadlo pár kamenů z trosek po jeho pravé ruce. Ramon tam zamířil. Chvíli se nic nedělo. Ale pak to přišlo. Párači Z trosek vyskočilo na Ramona podivné zvíře. Bylo dva metry vysoké, mělo dlouhé drápy a rohy na hlavě. ‘Párač!’ blesklo Ramonovi hlavou. To už ale pálil z brokovnice. Výstřely párače smetly na zem, ale nijak vážně nepoškodily. Když to Ramon uviděl, vyděsil se. ‘To máš chlapče problém’ řekl si. Rychle začal lovit v batohu laserovou pistoli. Párač se na zemi začal zvodat a výhružně vrčel. Jeho oči se zaostřovaly na Ramona. Tenhle párač byl hladový a Ramon pro něj představoval ideální zdroj potravy. Párač se zvedl a zamířil k Ramonovi pomalým krokem, asi jako lev když kráčí ke své oběti. Ramon vytáhl z batohu laserovou pistoli a zamířil páračovi na hlavu. Nemohl si dovolit minout. To by byla jeho poslední chyba. Párač se jedním krokem přiblížil o mter. Teď byl od Ramona asi jenom pět metrů. Ramon zamířil páračovi na pravé oko vypálil. Párač zařval a padl na zem. Střela mu spálila pravé oko a část ‘tváře’. Ramon stčil pistoli do kapsy a do ruky vzal brokovnici. To, že párač není mrtvý poznal podle toho, že se mu vzdouvala hruď. Ramon mu zamířil na hlavu a vystřelil. Střela z takové blízkosti mu hlavu rozmázla na zemi. Ramon k mrtvole párače přistoupil a vytrhl mu z čelisti největší zub. Ten si Ramon pověsil na krk jako trofej. Pak z páračova těla odkrojil kus masa a ten si schoval do batohu. Pak se vydal k návratu. Do Adyta (tak se jmenovalo město uprostřed Pohřebiště) přišel Ramon pozdě v noci. Stráže u brány ho nechtěly pustit dovnitř. Když jim ale nechal Ramon pár zátek jako úplatek, pustili ho dovnitř. U Zimmermana se svítilo. Ramon vešel do domu. Jon seděl v křesle u krbu a bafal z fajfky. ”Dobrej večer.” Řekl Ramon a zamířil do pokoje, kde spala Keri. ”Dobrej, dobrej.” Odvětil Jon Zimmerman a zahleděl se do ohně. Ramon vstoupil do pokoje a shodil si ze zad batoh. Neudělal to ale dostatečně tiše, takže vzbudil Keri. Ta se v posteli protáhla a zívla. ”Našel si to?” zeptala se. ”Jo. Ale je to celý zničený. To je asi důvod, proč se odmlčeli.” Řekl Ramon a lehl si. ”Taky sem narazil na párače.” Řekl Ramon a ukázal Keri zub. Ta po něm hmátla a oči ji zahořely zájmem. ”Já sem věděla, že to nejsou žádný nadpřirozený potvory. Všichni to tvrdili, ale já tomu nevěřila.” Řekla Keri a vrátila Ramonovi zub. Ramon si ho pověsil na krk. Pak se Keri přisunula k Ramonovi a začal ho líbat. Pomalu ji svlékal a ona se nebránila. Vášnivě se milovali celou noc. K ránu oba vyčerpáním usnuli. Druhý den byla první na nohou Keri. Čile se činila v kuchyni. Jako poslední zato vstal Ramon. Keri s Jonem už snídali, když se tam Ramon rozespale přišoural. ”Dobrý ráno.” Zahučel a pokusil se netvářit jako mrtvola. Keri ho rýpla do žeber. To ho dostatečně vzbudilo. K snídani měli maso, které Ramon předešlý den přinesl. Chutnalo docela dobře. Po jídle se Jon odebral do své dílny a Ramon se šel převlíct. Chtěl si trochu víc prohlédnout město. Keri chtěla jít s ním. Bylo pozdní odpoledne. Keri s Ramonaem se právě snažili projít troskami Pohřebiště, když jejich pohled utkvěl na skladišti obehnaném příkopem naplněným radioaktivním materiálem. To že je radioaktvní poznali podle nazelenalého svitu, který z příkopu vycházel. Na malých ostrůvcích ležely lidská torza. ‘Tihle určitě neměli jednoduchou smrt’ napadlo Ramona. Když sklad obešli, uviděli jedinou lávku přes příkop. Stál na ní muž ve stejné zbroji, jako stráže v Adytu. Přiblížili se ke skladu. Muž na ně pohlédl, ale nechoval se nijak nepřátelsky. Jen se zeptal: ”Chcete obchodovat?” ”Ano.” Odpověděl Ramon. Muž přešel na druhou starnu lávky a tím ji uvolnil. Ramon s Keri si přešli. Nebezpečně se pod nimi prohýbala, ale držela. Vedle velkých dveří skladu se otevřely jedny menší. Oba vstoupili dovnitř. Sklad zevnitř vypadal ještě větší než zvenší. Všude byly police plné ruzného materiálu. Byly to většinou zbraně a ruzné nástroje. K Ramonovi přišel podsaditý chlapík s brýlemi na očích. ”Tak šéfe, co to bude?” zeptal se. ”Sháním kvalitní pušku. Potřebuju aby byla přesná.” Odpověděl Ramon a začal si prohlížet jednu z polic. Byly v ní pistole. ”Tak to tady mám něco speciálního. Bozar. Je to automatická odstřelovačka. Pokud umíte trochu střílet, nemáte šanci se na 100 metrů netrefit. Používá .308 střelivo, zásobník na 35 nábojů. Je na ní zaměřovací puškohled s termovizí a zesilovačem světla, zvětšení 20x a zoom. Je za 5300 zátek.” Dořekl obchodník a zatvářil se nesmlouvavě. Ramon ale nakonec cenu stáhl na 4000 zátek, ale zaplatil víc, protože si vzal i náboje. Koupil si pro sebe a pro Keri neprůstřelné vesty. Obchodník se zmínil i o obleku T43a. Ten byl ale příliš drahý, než aby ho mohl Ramon Koupit. ”Ještě něco příteli: pokud si chceš vydělat, odstraň párače, který maj tady nedaleko doupě. Chceme odtud odejít a oni nás blokujou. Když je odstraníš, my odejdeme, ale dost vybavení tu necháme. To bude tvoje.” Když domluvil posunul si brýle ze špičky nosu blíže k očím a podíval se na Ramona. Ten jen přikývl. “Sem rád příteli, že nám chcete pomoct. Párači žijí východně odtud. Přineste mi nějaký důkaz, že jsou pryč a vybavení je vaše.” Řekl a podal Ramonovi ruku. Ten mu sní potřásl a podíval se na Keri se slovy: “Běž k Zimmermanovi, přijdu tam později. Musim se ještě něco zařídit.” Keri se na Ramona chvíli vzpurně dívala, ale pak se otočila a odešla. Ramon si vyndal z batohu nějaké vybavení a schoval si je ve skříňce, kterou mu dal k dispozici obchodník. Když byl batoh prázdný, naplnil ho střelivem do Bozaru. Hodil si batoh na záda a vyrazil. ”Hodně štěstí příteli, budete ho potřebovat.” Ještě slyšel za zády hlas obchodníka. Za slabou půlhodinu dorazil Ramon k doupěti páračů. Bylo to stare kino. Střecha byla děravá a ze stěna take moc nezbylo, ale budova jakž takž držela pohromadě. Ramon si zasadil Bozar pevně do ramene a začal si prohlížet budovu přes puškohled. Zdánlivě se nic nehýbalo. Po chvíli zpoza rohu vyšel pomalým krokem párač. Byl to velký samec s dlouhými rohy na hlavě. ”Tak se ukaž.” Řekl Ramon, zamířil páračovi na hlavu a vystřelil. Kulka mu hlavu doslova urazila a proměnila ho v krevní gejzír. Ramon na to chvíli fascinovaně hleděl. Uvědomil si, že Bozar byla dobrá koupě. Pověsil zbraň na popruh přes rameno a začal obezřetně postupovat blíž k doupěti. Výstřel bohužel přilákal dalšího párače a ten se dostal Ramonovi za záda. Švihnul po Ramonovi pařátem a vyrazit mu Bozar z rukou. Ramon uskočil stranou, čímž se dostal ještě dál od pušky. Bleskurychle vytrhnul z kapsy laserovou pistoli, ale párač byl rychlejší. Zase švihnutí pařátem a Ramon měl krvavé rameno. Tentokrát ale nelenil a vypáli páračovi do hrudi. Netvor se zrovna napřahoval k dalšímu úderu a pařát mu bolestí ztuhnul ve vzduchu. Ramon se rychle odplazil z páračovo dosahu a znova vypálil. Tentokrát na hlavu. Rána nevtora srazila na zem a spálila mu kůži a maso na hlavě. Ramon uviděl lebku párače. Byla masivní a působením žáru zčernalá. ”Sežer to, ty hajzle.” Řekl Ramon a vypáli ještě jednou na párače. Pak si šel pro svojí pušku a úpostupoval dál k doupěti. Ve vzduchu začala být cítit krev. Po chvíli plížení se dostal až k doupěti. Nakouknul nenápadně dovnitř a všimnul si díry uprostřed sálu. Tam je tedy hlavní doupě. ‘Že sem si nekoupil granáty’ napadlo ho. Vzal kámen a hodil ho do sálu. Chvíli se nic nedělo, ale pak z díry vykoukla hlava párače a ve chvíli se změnila v krvavé cáry. Bozar pracoval spolehlivě. Potom to ale přišlo. Z díry se žačli hrnout další párači. Ramon jenom stihnul přepnout pušku na plnou automatiku, ale mířit nestihnul. První kulky začaly dopadat na párače a začaly je měnit na krvavou kaši, ale z otvoru v podlaze se pořád hrnuli další a další. Ramon se podíval na stav zásobníku a zděsil se. Zbývaly mu poslední tři náboje. Nestihne nabít a laserová pistole na takové množství páračů nestačí. Pak ho to napadlo. Vyběhl ven jak nejrychleji mohl a vystřelil na střechu a ta, jak čekal, povolila a zasypala párače. “A máte to, vy bestie!” zakřičel na adresu páračů. Pak nabil Bozar a do kapsy si připravil další zásobník. V sutinách se začalo něco hýbat, a Ramon ani nepochyboval o tom co by to mohlo být. Další párači. Zamířil směrem pohybu a čekal po chvíli se ze sutin zvedl první párač a zařval. Jeho řev se smísil s hlukem vydávaným Bozarem, když na něj Ramon střílel. Trosky se najednout hemžily párači. Jeden z nich se dostal příliš blízko, než aby ho mohl Ramon zastřelit bozarem, a tak vytrhnul z kapsy pistoli a srazil párače k zemi laserem. Po chvíli už zbývali jen dva párači. Toho prvního dostal Ramon výstřelem z pušky, ale toho druhého minul. Párači II Párač se zastavil a podíval se na Ramona. Ten v páračových očích viděl touhu po krvi. Ramon vytrhnul z kapsy laserovou pistoli a zamířil páračovi na hlavu. Ten se začal pomalu přibližovat, přičemž nespouštěl Ramona z očí. Když byl párač asi tři metry daleko, Ramon vypálil. Výstřel párače srazil na kolena, ale ten se jen otřásl a pokračoval dál k Ramonovi. Ten už už začal panikařit a páli dál. Párač už byl jen necelý metr daleko a napřáhl se ke smrtícímu úderu. Ramon se zděšeně podíval na pařát nad svou halvou, který ho měl zabít. Sknlonil pistoli a očekával úder, který ale nepřišel. Párač padl na zem. Byl mrtvý. Byl zřejmě nejsilnější ze smečky, když vydržel tolik zásahů. Vložil ale moc síly do úderu, a to ho zabilo. Ramon k jeho mrtvole přistoupil a vytrhnul mu nejvetší zub, jako důkaz pro obchodníka. Potom si sednul na zem a začal se smát. Radostí, protože už mohl být mrtvý. Zvednul se, hodil si na záda Bozar a odcházel směrem ke skladu. Čekala ho zasloužená odměna. Byl skoro večer, když přišel do skladu. Našel podstaditého obchodníka a podal mu zub z párače se slovy: “Je hotovo.” Obchodník se na něj podíval a zděsil se. Ramon si jeho pohledu všimnul a podíval se na sebe. Šaty byly nasáklé krví a z ramene mu stále tekla krev. Obchodník ho chvíli zaraženě sleboval a pak řekl: “S vámi je radost obchodovat, příteli. Teď si vezmeme nutné vybavení a něco vám tu necháme.” Ramon si po těchto slovech sednul na zem vedle jedné ze skříněk a vylovil z batohu stimpak. Zabodl si ho do ramene a zařval bolestí. Po chvíli se krvácení zastavilo a rána ho přestala bolet. Ramonovi padla hlava na stranu a usnul. Když se probudil, okny skladu mu svítilo ranní slunce do obličeje. Zjistil, že je ve skladu sám. Polie byly sice poloprázdné, ale stále tam bylo dost vybavení pro menší armádu. Ramon začal prohlížet věci na policích, když jeho zrak utkvěl na hromadě čehosi. Když přišel blíž, zjistil, že je to podivný oblek. Vzal ho do rukou a začal si ho oblékat. Bylo to jakési brnění. Spíš exoskelet. Ramon si na hlavu nasadil helmu a zapnul oblek. V zorném poli se zobrazilo několik ukazatelů – okolní teplota, radiace, jeho teplota, vlhkost vzduchu a jeho složení, nabídku zesilovače světla, termografie nebo normálního vidění. Podle informací, ketré mu říkal hlas počítače do reproduktorů zjistil, že v obleku je zaměřovací počítač, vysílačka, v helmě zabudovaný dalekohled se zoomem, plná podpora přižití v nebezpečeném prostředí, vzduchový filtr, servomotory zvyšující sílu nositele a tohle všechno je poháněno mikrofůzním reaktorem s dostatkem paliva na stovky let.* (* – to není energozbroj, ale můj výtvor). Ramon si posbíral vybavení (nějaké zbraně, další zbroj pro Keri a podobně) a vydal se zpět do Adyta. Do Adyta dorazil odpoledne. Otvřel dveře a vstoupil do Zimmermanova domu. Jon byl v pokoji a bafal ze své dýmky. Když spatřil Ramona, zděsil se, že skoro dýmku upustil na zem. Ramon si toho všimnul a sundal si helmu. Po spatření Ramonova obličeje se Jon uklidnil a pokračoval v bafání. Šel za Keri do pokoje. Ta, když ho uviděla, mu hned skočila kolem krku a políbila ho. ”Myslela sem, že si mrtvej, když si tak dlouho nepřicházel. Chtěla sem tě jít hledat, ale Jon mě zadržel. Říkal, že se vrátíš.” ”No a měl pravdu.” Dokončil Keriinu pointu Ramon. ”A něco sem ti přines.” Řekl Ramon a podal Keri objemný balík. Byla to zbroj T43a. Keri si zbroj navlékla a poděkovala Ramonovi. Chvíli se v ní jen tak procházela, Jonovi skoro způsobila další infarkt a pak si ji šla sundat. Slunce vyselo nízko nad obzorem a po městě se rozprostíraly stále černější stíny. Keri se pustila do připravování večeře. Ramon si sedl s Jonem na verandě, povídali si a sledovaly zpustlé město. Při sluncezápadu to byl zvláště impozantní pohled. Z kuchyně se k nim linula libá vůně pečeného masa a oběma se sbíhaly sliny. Za trochu delší chvíli je Keri zavolala k večeři. K jídlu měli maso z brahmíny v bylinné omáčce s kukuřicí. Podle Ramonových i Jonových slov to bylo vynikající. Keri take měla důvod udělat to takové – zítra chtěli odejít. Jonovi to ale ještě neřekli. Po večeři Keri umyla a uklidila nádobí. Jon si zapáli dýmku a pokoj naplnila vůně kvalitního tabáku. Jiná než obvykle. Jon zřejmě zjistil, k čemu se Keri s Ramonem chystají. Seděl u krbu a sledoval plameny olizující polena. Slunce už zapadlo a město zalila tma, kterou protínaly ohně zalkádané lidmi na ulicích. Bylo ticho, odknikud se neozýval ani hovor ani nic jiného. Ramon si vzal židli a sedl si k Jonovi. Ten začal: ”Zejtra odejdete, že mám pravdu?” ”Ano Jone, musím se vrátit domů, abych splnil úkol.” Řekl Ramon a zapáli si cigaretu. Oba dva se utápěli v obláčcích kouře, který stoupal nerušeně ke stropu. ”No, nebudu vám bránit. Jenom mě mrzí, že zase budu sám.” Odvětil Jon a vypustil z úst ukázkový kroužek z kouře. Keri si k nim přisedla, ale mlčela. Dřevo v krbu praskalo a vonělo. Plameny vrhaly po místnosti pitoreskní stíny. Ticho rozprostírající se městem bylo skoro posvátné. Jako by se zastavil čas. Pak do toho promluvil Jon: ”Kam vlstně půjdete?” otázku směroval na Ramona. ”Domů.” Odpověděl Ramon a pokrčil rameny. ”Ramone, jsme přátelé. Proč mi lžeš. Vím moc dobře, že nejsi z Carson City. Několik obchodníků před tvým příchodem přinesli zprávy, že město s tím jménem bylo zničeno. Tak mi řekni pravdu.” Řekl Jon a vysapl dýmku do ohně. Začal ji znova nacpávat tabákem. Když skončil, zapáli ji. ”Dobře Jone. Narodil jsem se ve Vaultu, a tam jsem žil po celý svůj život. Ale někde se stala chyba a my sme ztratili spojení s velitelstvím Vault-Tecu tady v LA. A mě vyslali abych zjistil, co se stalo.” Ramon típnul cigaretu a hodil nedopalek do ohně, kde ho hned zachvátily plameny. ”Kde se tvůj vault nachází, Ramone?” zeptal se Jon a vyfouknul obláček bělostného kouře. ”Daleko na sever odtud. Odahaduju to na takových 1200 mil.” Ramon uviděl, jak Jon pozvedl obočí údivem. ”Jak jsi to dokázal projít?” ”Jednou sem měl opravdu na kahánku. Ve Vault City mě skoro zabili. Ale jak se zdá, mám tuhý kořínek.” Ramon domluvil a šel si nalít trochu pálenky. Byla silná a chutnala jako whisky. ”Když jsi tu poslední noc, chtěl bych slyšet tvůj příběh.” Řekl Jon a zatvářil se neústupně. Ramon si zapáli cigaretu, napil se ze sklenice a zahleděl se do ohně. Pak začal mluvit. Vyprávěl dlouho. Když skončil, Jon klimbal a Keri spala opřená o opěradlo židle. Vzal ji a uložil si do postele. Ani ji neprobudil. Jon se mezitím vzbudil a šel si lehnout, takže když se Ramon vrátil z pokoje, Jon už tam nebyl. Zbyla po něm vůně tabáku z jeho dýmky a židle před krbem. Ramon s ní nijak nehýbal. Vzal si přehoz a vyšel do vlahé teplě noci. Na ulicích hořely děravé sudy, které sloužily jako osvětlení a topení. Vždycky kolem takových sudů stála skupina lidí a hřáli se teplem zapáleného haraburdí. Ramon si zapáli cigaretu a sledoval trosky výškových budov vzpínající se proti hvězdnému nebi. Ramon pomalu kráčel kolem polorozbořené budovy, když vtom uslyšel hlasy. Přišel blíž kl oknu, ze kterého hlasy vycházely. ”Říkam ti, že toho cestovatele musíme okrást, a když to bude nutný, tak i zabít. Zařídil odchod Gunrunnerů a zničil náma pracně vybudovaný doupě páračů.” Říkal ten silnější hlas. ”No, bude stačit, až se zase bude někde toulat sám a sejmeme ho. Tu jeho holku prodáme do otroctví a bude tu klid.” Když to uslyšel, cigareta mu skoro vypadal z úst. Došlo mu, že musí Adytum a LA opustit ještě teď v noci. Rychlým krokem se odebral zpátky do Jonova domu. Vešel dovnitř a tiše vzbudil Keri. Ta na něj rozepsale mžourala a ptala se: ”Co se děje Ramone?” ”Musíme odtud rychle odejít. Hrozí nám nebezpečí. Chtělí mě zabít a tebe prodat do otroctví.” Keri se při těchto slovech dokonale vzbudila. Rychle si oblékla zbroj a začala sbírat věci. Ramon udělal to same. Když měl vše složené v batohu, začal nabíjet zbraně. Brokovnici si připevnil na batoh tak, aby na ní dosáhl. Laserovou pistoli zasunul zajistil v pouzdře na stehně. Bozar si vzal do rukou. Keri už měla v rukou samopal. Když vycházeli z domu, Ramon nechal Jonovi vzkaz o tom, co se stalo. Během několika chvil opustili Adytum a vydali se směrem na sever. ‘Domů’, napadlo Ramona. Psalo se datum 23. února 2211. Cesta Domů Bylo to několik dní potom co opustili Ramon s Keri LA. Šli asi deset hodin v kuse. Protože měli na sobe zbroje, šlo se jim lehce. Zbroje je posilovaly a ochlazovaly. Ramon tipoval, že tímhle tempem dojdou do vaultu během dvou týdnů. Kráčeli kolem skal, když Ramon zaslechl hlasy. Přicházely zpoza velkého kusu skály, který se tam vzpínal. Ramon se přikrčil a vyhlédl na prostranství před skálou. Stáli tam vojáci ve zbrojích, ajké Ramon ještě nikdy neviděl, ale četl o nich. Byly to zboje T51b, výkřik předválečné techniky. Tihle vojáci byli tři, zbraně měli připravené a před nimi klečelo pár otrhanců. Velitel vojáků zrovna cosi říkal, ale Ramon ho přes skučení větru neslyšel. Zkusil zapnout zesilovač zvuku a zvukový filtr. Pak uslyšel, co voják říká. ”…a za své zločiny Bratrstvo Oceli odsuzuje tyto nájezdníky ke smrti zastřelením.” Ostatní dva vojáci odjistili své zbraně a zamířili na klečící nájezdníky. Ten nejotrhanější, největší a nejvíce zkrvaný se vzpjal a zařval: ”To vám Karl nikdy nezapomene, budete se smažit v pekle, vy zkurvys…” Jeho slova přerušila střelba. Nájezdník se ještě zaškubal a zemřel. Pak vojáci zajistili své zbraně a odebrali se k odchodu. Ramon počkal, než zmizí za obzorem a pak dal Keri znamení, že je vše v pořádku. Keri ale vše napjatě sledovala. Zvedla se a přišla k Ramonovi. Ten jen řekl: ”Právo Pustin…právo silnějšího a líp vyzbrojenýho.” Keri jen mlčky přikývla. Pak se zase vydali na cestu. O pár dní později se zase vyskytly problémy – nájezdníci na tahu. Byla jich velká skupina a Ramon s Keri překvapili. Ramon po jednom z nich vystřelil z Bozaru. Rána mu utrhla kus hrudi a odhodila ho o pár metrů dál na zem. Keri vystřelila na dalšího z nich a zasáhla ho do hlavy. To už se na ni řítil další a dostal se blízko. Keri ho trefila loktem do brady, ale do úderu dala moc síly. A její síla znásobená zbrojí byla zničující. Nájezdníkova hlava se zvrátila dozadu a tělo ji následovalo. Ramon mezitím stihnul zlikvidovat další tři nájezdníky. Jednoho střelil do halvy, druhého do nohy, ale třití mu vytrhl Bozar z rukou. ”Chceš se rvát? Tak dobře…” řekl Ramon a vrhnul se na něj. ”Chcípni, zmrde!” zařval nájezdník a rozehnal se po Ramonovi. Ten jeho útok vykryl a zasáhl ho do hrudi. Nájezdník těžce vydechl a ustoupil o krok. Z úst mu začala vytékat krev. ”Hech…tys mě dostal…kech…uvidíme se v pekle, šmejde.” Řekl a padl mrtvý k zemi. Ramon si strhnul ze zad brokovnici a připravil se na další nájezdníky. Keri přiskočila k Ramonovi, klepla ho na rameno a řekla mu: ”Musíme pryč, od východu se sem blíží další horda. Ty už bysme nemuseli zvládnout.” Ramon neměl důvod jí nevěřit. Sebral ze země Bozar a brokovnici si zase připevnil na záda. Radši se rozběhli. Ani to je díky zbrojím neunavovalo. Zastavili se až po půlhodině. Byli skryti spadlým velkým stromem. Podívali se na místo boje a uviděli přicházející nájezdníky, kteří obírali mrtvoly svých mrtvých druhů. Během několika dalších dní dorazili k horám, ve kterých ležel Vault 10. Ramon byl plný radosti a nemohl se dočkat až tam dorazí. Utábořili se u suchého stromu, který pouštní slunce vybělilo. Ramon rozdělal oheň a začal připravovat jídlo. Keri si sedla a sledovala hory. Ramon ukuchtil trochu kukuřice se sušeným masem a podal Keri plný talíř. Ta ho beze slov snědla a pak se podívala na Ramona. ”Až se vrátíš do vaultu, co uděláš?” ”No, chvíli tam pobudu, ale asi budu dál cestovat. Pokud bys tam se mnou chtěla zůstat, můžu to zařídit. Nechci tě opustit.” Keri se k němu po těchto slovech přitiskla a políbila ho. ”Já tebe taky ne, miláčku.” Řekla. Ráno bylo nebvykle chladné, na Pustiny. Oba si oblékli zbroje vydali se poslední úsek cesty. Ramon už z dálky uviděl polorozpadlou betonovou cestu vedoucí k vaultu. Po hodině pochodu přišli k jeskyni, ve které byly hlavní dveře. Ramon si rozsvítil světlici a vstoupil do vaultu. Na zemi byly zaschlé kaluže čehosi. Pak to Ramona napadlo. Krev. Po chvíli pomalého postupu přišli ke dveřím vaultu. Byly otevřené. A to by rozhodně neměly být. Ramon vešel do dveří vaultu. Na zemi leželo polorozložené tělo. Ale I přes zančné stadium rozkladu poznal, kdo to je. Strážná Marie. Keri se zděsila. ”Kdo to moh udělat?” zeptala se ”Nevím, kdokoli. Nebyl jsem dostatečně opatrnej. Příliš hodně lidí slyšelo, kde se vault nachází.” Opověděl jí Ramon. Přistoupili k výtahu a Ramon ho přivolal. Bylo v něm další tělo. Další z jeho přátel – Peter.” Ramon s Keri vstoupili dovnitř a Ramon stiskl tlačítko do nejnižšího podlaží, do velína. Když se dveře výtahu otevřely, jako by se otevřely dveře do pekla. Stěny byly skoro celé rozstřílené a na zemi bylo mnoho těl. Ramon s Keri v zádech postupovali stale dál mrtvým vaultem. Směřovali do hlavní řídící místnosti. V hlavní řídící místosti našli poslední místo odporu. Bylo tam pár mrtvol posledních obránců vaultu. A na velitelském sedátku – mrtvola Johna Daria. Vault 10 zemřel. |
