Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ramon Dexter - Fallout story

Putování

Ramon s Keriinou pomocí pohřbil Johna, Marii a Petera venku před vaultem. Hroby pokryl kamením a na křžě pověsil jejich identifikační známky. Nevěděl co dál, život se mu zhroutil. Neměl kam jít, byl na dně. Seděl na kameni a hleděl očima kamsi do dáli. Když Keri na Ramona pohlédla, viděla v jeho očích prázdnotu. Objala ho a on se k ní přitisknul. Seděli takhle alespoň hodinu, když Ramon řekl:
“Nevim co dál. Vault je zničenej…” a hlas mu vyschnul. Keri nevěděla co mu odpovědět. Nevěděla co říct, co by neznělo krutě. Proto mlčela a políbila ho na čelo. Věděla, jak na tom je. Něco podobného zažila, když byla mladá.
Po chvíli se Ramon zvednul, sebral si věci a řekl:
“Musíme jít.”
“Kam?” zeptala se Keri a podívala se na něj. V jeho očích byla beznaděj a smutek.
“Nevím. Někam na východ, pryč odtud.” Odpověděl Ramon. Vzal si plášť a přehodil si ho přes sebe. Keri si posbírala vybavení a následovala Ramona.

Jak Ramon řekl, šli na východ. Nevěděl, co tam hledat, chtěl jen co nejdál od domova, který teď už neexistoval.

Byly to tři dny od chvíle, kdy odešli. Hory, ve kterých se Vault nacházel měli daleko za zády. Blížili se k Velkým Pustinám. Keri mu o nich vyprávěla.

Velké Pustiny se nacházají tam, kde dřív byly státy Arizona, Nové Mexiko, Utah, Colorado, Severní Texas, Oklahoma, Kansas a Nebraska. Před válkou byly tyto státy významné svou zemědělskou produkcí, hlavně díky rovinaté krajině. Teď se na tomto území rozkládá gigantická radioaktivní pánev, ve které skoro nic nežije. Toto území je téměř pořád bičováno elektrickými bouřemi, obrovskými oblaky prachu a tornády, které mají šířku až jednu míli.
Tam se Ramon chystal jít. Nevěděl proč. Prostě ho tam něco táhlo.

Po několika dalších dnech pochodu to uviděli – první prachové bouře, kterými prosvítaly blesky. Ramon se rozhodl ještě přenocovat mimo Pustiny, kvůli klidu a bezpečnosti.

Keri rozdělala oheň a začala na něm přpravovat jídlo. Byly to zásoby z Vaultu, které si odtamtud odnesli. Ramon pracoval na utěsňování obleků proti prachu. To spočívalo v omotání citlivých částí obleku kusy látky. Pak utěsnil batohy a všechny visící věci pevně připoutal. Keri meztím dodělala jídlo a podala Ramonovi talíř.

“Děkuju.” Řekl a začal jíst. Po dlouhé době mu jídlo opravdu chutnalo. Byl totiž zvyklý jíst takové jídlo od dětství. Vlastně se divil, proč mu strava v pustinách nevadila.

Když dojedli, Keri umyla nábodí, ale radší šetřila vodou. Nedokázali si představit, co by dělali, kdyby jim ve Velkých Pustinách voda došla. Byl by to asi jejich konec. Pak Keri všechno zabalila a utěsnila. Ramon seděl opřený o uschlý strom a měl zapálenou cigaretu. Po dlouhé době kouřil. Keri si k němu přisedla a objala ho. Na poušť klesla klidná noc. Dokonce I ve Velkých Pustinách jakoby bouře utichly. Ramon kouřil, a když zjistil, že Keri usnula, jemně ji položil a sedl si zpět ke stromu a přemýšlel. V posledním roce toho zažil víc než za svůj, jak zjistil, nudný život ve Vaultu. Teď ale byli jeho přátelé mrtví a on odcházel do mist, ve kterých nevěděl, jestli přežije. Potom ho přemohla únava a usnul.

Ráno se probudil do nové dne. Obloha byla čistá, a na horizontu, kde se rozkládaly Velké Pustiny, byl klid. Připravil snídani a jemně vzbudil Keri. Zatímco jedli, Ramon kontroloval mapu v Pip-Boyovi. Záběry z družic ukazovaly, že se jejich směrem blíží velká bouře. Ramon chtěl přesto do Pustin vstoupit. Po jídle uklidil nábodí a pomohl Keri s utěsněním batohu a obleku. Obloha vypadala klidně. Nic nenasvědčovalo bouři, která se blížila. Poté se oba odebrali k odchodu.

Velké Pustiny
Bylo odpoledne, když bouře přišla. V jednu chvíli bylo počasí klidné, na obloze ani mráček, a v dalších chvílích všude zuřil orkán. Ramon chytil Keri za ruku a běželi se schovat k menší skále. Síla bouře je překvapila. Poryvy větru si s nimi pohazovaly, jako by nic nevážili. Sedli si na zem a přidržovali se kamene. Bouře neustávala, spíše naopak, sílila. Setmělo se, a na šedé obloze začaly prosvítat blesky. Prachová bouře už zuřila a elektrická přicházela. Ramon ani Keri nevěděli, jestli to přežijí.

V té největší slotě se v dálce objevily podivné postavy. Vlály jim pláště, ale bouře jim nijak nevadila.

Podle legend ve Velkých Pustinách žijí lidé, kteří si říkají Wastelanders. Prý žijí v podzemí, skryti před bouřemi a nepřízní prostředí. Nikdo o nich ale moc neví. A takoví lidé se právě blíží k Ramonovi a Keri.

Ramon na postavy koukal jako na zjevení. Stejně tak Keri. Wastelanders se pořád blížili. Na obličejích měli nasazené nějaké masky, které jim umožňovaly dýchat v bouři. Na zbytku těla měli splývavou róbu, která jim zakrývala spodní oblečení a vlála ve větru. Ramon necítil strach, jen udivení. Wastelanders přišli až k Ramonovi a Keri. Jeden z nich předstoupil a naznačil jim, že se nemají ničeho obávat a že je mají následovat. Oba je tedy následovali.

Po chvíli vysilující chůze ve větrných poryvech došli k další skále, která byla trochu větší. Vešli mezi skaliska a Ramon s Keri uviděli tajemství Wastelanders – dveře Vaultu. Jeden z Wastelanderů přistoupil ke dveřím a zpod pláště vytáhl podivné zařízení a stiskl na něm tlačítko. Dveře se rozevřely a odhalily pohled na kabinu výtahu. Byla poměrně prostorná. Wastelanders do ní vstoupili a počkali na Ramona a Keri, až za nimi vejdou. Když se tak stalo, dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. Wastelanders jen tak stáli a dívali se na Ramona a Keri. Nikdo nic neříkal.

Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Za nimi byla dlouhá dva metry široká chodba se skříňkami na stěnách. Wastelanders k nim přistoupili a sundali si své masky. Byli to dva černoši a jedna běloška. Jedna věc je spojovala. Všichni tři měli dlouhé dready (až na záda) a tetování na spáncích. Ramon na ně jen tak chvíli koukal, když vtom k němu přistoupil ten vyšší černoch a řekl:

“Sundej si svůj oblek, příteli, tady ho nebudeš potřebovat.”
Ramon ho poslechl a začal se soukat ven z energozbroje. Když si sundal přilbu, do nosu ho udeřila vůně vody a rostlistva. Prostředí tady jako by tou vůní bylo prosáklé. Ramon si sundal zbroj a na radu vysokého muže si ji uložil do jedné ze skříněk. Keri svouj zbroj svlékla také a dala si ji do skříňky k Ramonovi.
“Dobře, já jsem Envoy a tohle tady je Shapiroth a Aileen.” Řekl vyšší muž a podal Ramonovi ruku. Po něm následoval menší muž a žena.
“Já sem Ramon a tohle je Keri.” Odvětil Ramon.
“Vy a my teď půjdeme do Centra.” Řekl Envoy a šel ke dveřím. Shapiroth a Aileen a ho následovali. Ramon a Keri šli za nimi. Dveře se otevřely a odhalily impozantní. Ze dveří totiž vyšli na ochoz vedoucí kolem gigantické jeskyně. Hluboko pod nimi panoval čilý ruch. Byly tam pole, domy, miniaturní jezírka a cesty. Ramon s Keri se vydali za Envoyem a jeho společníky dolů, do Centra.

Centrum
“Kam jdeme?” zeptal se Ramon a sledoval hemžení pod nimi.
“K šéfům, do Paláce.” Odpověděl krátce a zcela věcně Envoy. Sestupovali po zdobném točitém schodišti. Bylo vyvedené ve stylu devatenáctého století a tedy velmi staré. Sestupovali na jakési tržiště. Bylo tu velmi živo. Lidi kupovali, prodávali, odevšad bylo slšel křik prodavačů. Vypadalo to tady jako kdekoli jinde v pustinách, jen s tím rozdílem, že tady nebylo takové horko a vudypřítomný písek. Ramonovi a Keri se Envoy a jeho kolegové chvílemi ztráceli.

Po několika minutách proplétání davem došli k velké budově. Byla postavená v novoantickém stylu a rozlehlá. Zvenku působila monumentálně.

“Co je to?” zeptal se Ramon.
“Palác.” Odpověděl Envoy.

Ramon uviděl před několika sloupy stát stráže. Byli to muži v dlouhých pláštích. V rukou měli podivná kopi. Jedna věc je spojovala – dlouhé dready a tetování na spáncích, podobná jako měli jejich průvodci. Když porcházeli kolem, strážci se ani nepohnuli.

Zevnitř vypadal palác ještě větší než zvenku. Obrovskou vstoupní halu osvětlovalo spore světlo zářivek a pochodní. Jejich kroky se v obrovské hale rozléhaly. Podlaha byla vyrobena z kamene, a vypadala, jako by byla z jednoho kusu. Strop mizel kdesi vysoko v temnotách nad nimi. Když se tam Ramon podíval, uviděl jakousi fresku, ale bylo tam příliš šero, něž aby mohl rozeznat, co je na ní znázorněno.
Po chvíli (delší chvíli) pochodu Palácem přišli k vysokým dveřím. Byly ze dřeva, zdobené ocelovým kováním. Po stranách stály stráže. Těmto mužům se pod plášti rýsovyly zbroje a v rukou měli pušky. Laserové pušky. A oba měli dready a tetování. Envoy k jednomu z nich přistoupil a cosi mu pošepatl. Ten se otočil, stiskl tlačítko na malém panelu a něco zašeptal do mikrofonu. V reproduktoru to zapraskalo a ozvalo se další šeptání. Strážče naslouchal, pak vzal za páku a zatáhl. Dveře se začaly pomalu otvírat.

Zakladatelé

Ramon, Keri a jejich průvodci vstoupili do velkého sálu. Sál byl osvícen světlem z řárovek, zářivek a loučí. Bylo zde mnoho zeleně a z koutů bylo slšet zurčet vodu. Vzdálenějším konci sálu bylo vidět podium, na kterém byly dva trůny. Na trůnech seděli dva staří muži. Ten vpravo měl dlouhé bile vlasy. Padaly mu na ramena. Byl oblečen do pláště barvy písku. Pod pláštěm měl modrou kombinézu. Ten vlevo byl mladší, ve vlasech mu prosvítalo sem tam pár tmavých pruhů, jinak je měl stejně bilé jako ten vpravo. Byl oblečen do energozbroje, přes kterou měl přehozený plášť barvy vybledle zelené. Oba sledovali Ramona a Keri.
“Kdo je to?” zeptal se Ramon polohlasem Envoye.
“Zakladatelé, starší.” Odpověděl Envoy Ramonovi šeptem.
“Přistupte, cestovatelé.” Řekl starší zakladatel. Ramon pohlédl na Envoye a ten přikývnul. Keri se zvedla a přistoupila o pár kroků blíž. Ramon jí po chvíli následoval. Starší zakladatel si je se zájmem prohlížel. Ačkoli vypadal velmi strý, oči měl mladé. Jeho druh měl tvrdý pohled, totálně nedovolující odpor.
“Mohli bychom začít s představováním. Mě říkají Zakladatel (Vault Dweller). Tohle je Somnambulus.”řekl Zakladatel a ukázal na muž po své levici.
“A vaše jména?”
“Já jsem Ramon a Dexter a toto je Keri.” Představil se Ramon. Keri lehce sklonila hlavu. Zakldatel je chvíli jen tak sledoval a řekl:
“Moji lidé vás našli uprostřed našeho území. Co jste tam hledali?”
“No, Zakladateli, to je dlouhý příběh.” Řekl Ramon.
“Tak ho vyprávěj, Ramone, času je dost.” Odvětil Zakladatel a opřel se rukama o trůn.
“Tak dobře. Narodil jsem se ve Vaultu. Měl číslo 10. někdy v roce 2210 mě zprávce vyslal ven, kvůli ztrátě spojení s centrem Vault-Tecu v Los Angeles…”

Somnambulus jen tiše poslouchal, ale v očích Zakladatelových se cosi zračilo. Jeho oči vyzařovaly pochopení s Ramonovým příběhem. Jen tiše seděl a poslouchal.

“…a tak jsme se dostali sem.” Skončil Ramon. Keri trchu zvrávorala, protože se vyprávění trochu protáhlo. Zakldatel si toho všimnul a nechal jim přinést židle. Sedli si.
“Tvůj příběh je podobný tomu mému, a prot ti ho taky povím. Prosím, udělejte si pohodlí, vyprávění bude dlouhé.” Řekl Zakladatel, na chvíli se odmlčel a pak začal mluvit:
“Stejně jako jiní členové našeho společenství I já pocházím z Vaultu. Kdyby se jednoho dne nepokazil čip na čištění vody, zůstal bych tam do konce života. Bez tohoto čipu by Vault zanikl. Něco se muselo stát. Správce Vaultu vybral z osazenstva jedince podle zdraví, věku, fyzické kondice a tak. Pak nás nechal vytáhnout si z jeho ruky slámku. Vytáhl jsem si krátkou. Následující den jsem Vault opustil.” Ramon s Keri jen tiše naslouchali. Ramon byl ztuhlý údivem, jak se příběh Zakladatelův podobný jeho příběhu.
“Mých prvních pár dní venku bylo příšerných. Neustále mě napadaly zmutované krysy a škorpióni. Moje jediné vodítko byla lokace Vaultu 15. Strávil jsem mnoho dní chůzí pouští, než jsem dorazil do malé osady, která se jmenovala Shady Sands. Zastavil jsem se tu pro pomoc a tady jsem potkal Iana, člověka, co se vyznal v okolním světě víc než já. Požádal jsem ho tedy, jestli by nechtěl cestovat se mnou. Jelikož se už dlouho nudil, neodporoval. Vyrazili jsme společně na cestu k Vaultu 15. Když jsem dorazili, Vault 15 byl v troskách. Zničen vodou, větrem, časem a nájezdníky. Tento kryt neskýtal pomoc pro můj Vault. Místnost s vodním čipem byla zavalena tunami kamení.
Odešel jsem.

Vydal jsem se na jih. Po nějaké době jsem narazil na rozkošné městečko Junktown. Tady jsem se naučil základní věc: pokud děláš správné věci, můžeš na to doplatit. Mé svědomí ohledně Junktownu je ale čisté a nečiním si žádné výčitky za to, co jsem tam udělal. Také jsem tam našel psího přítele, Dogmeata. Junktown bylo sice obchodní město, ale vodní čip tu nebyl. Alespoň mě nasměrovali na největší známé město, Hub.” Zakldatel se odmlčel a napil se ze sklenice, kterou měl na stolku vedle křesla. Pak pokračoval. Ramon s Keri si ani nevšimli, že jim kdosi také přinesl pití.
“Protože jsem žádnou další stopu neměl, vydal jsem se do Hubu. Město bylo větší než Junktown a Shady Sands dohromady. Kdyby tady někdo umístil Vault, nikdo by si ho ani nevšimnul. Město bylo v dezolátním stavu, ale to se dalo očekávat. Trochu se mi ulevilo, když se mi podařilo najmou obchodníky s vodou, aby zásobili můj Vault. Když se na to zpět dívám, byla to velká chyba. Tehdy jsem ještě nevěděl o těch ďábelských nestvůrách, co číhaly v ruinách zaniklé civilizace. Několik drobných náznaků mě zavedlo do města ghůlů, Nekropole. Bylo to místo, kde jsem poprvé narazil na supermutanty, velké mutanty ozbrojené zbraněmi neznámého původu. Tam bohužel našel smrt můj přítel Ian. Jeden mutant ho upálil plamenometem. Nekdy jsem na nedokázal zapomenout, dodnes vidím před očima hořící tělo mého přítele. Jeho obět ale nebyla zbytečná, vodní čip jsem našel pohřben hluboko pod povrchem města. Rychle jsem se vrátil do Vaultu. Byl jsem šťastný.” Zakldatel se opět potřeboval napít. Ramon také sáhnul posklenici. Byla v ní studená pramenitá voda. Takovou pil naposledy ve Vaultu. Po chvíli ticha Zakldatel pokračoval.
“I když byl správce velmi rád že mě vidí živého a že mám s sebou vodní čip, byl znepokojen z mého hlášení o mutantech. V tu chvíli jsem si uvědomil, jakou jsem udělal chybu s těmi “obchodníky s vodou”. Ukázat všem v širokém okolí, kde je Vault, byla chyba. Teď, když je známa jeho pozice, může být lehce napaden. Správce mě pověřil novou misí. Najít a zneškodnit mutanty. Zašel jsem do Hubu. Vše bylo při starém. Pobyl jsem tam pár dní a sbíral informace. Nic zajímavého jsem ale nezjistil a tak jsem se prostě potuloval po městě, když jsem jednoho dne oknem staré domu zahlédl nějakého vězně. Jeho věznitelům jsem “vysvětlil” pravidla slušného chování a vězně osvobodil. Ten chlapík se ukázal být členem jakési organizaci, která si říkala Bratrstvo Oceli. Protože jsem neměl v Hubu co dělat, vydal jsem se do sídla Bratrstva. Snad mi budou moci odpovědět na mé otázky. Než jsem vůbec mohl vstoupit do jejich základny, musel jsem se stát jejich členem.
A abych se jím mohl stát, musel jsem splnit jejich úkol. S nadějí, že to bude jednoduché a rychlé, jsem svolil. Opak byl pravdou. Putoval jsem dlouho, než jsem dorazil do místa označeného jako Kráter. Odtud jsem měl přinést určitou věc. Byla to obrovská jáma vyhloubená pravděpodobně jaderným výbuchem. Nikdy jsem se nesetkal tak zblízka s hrůzami války. Když jsem se vrátil do základny Bratrstva, všichni byli překvapeni, že jsem nejenže odolal vysoké radiaci, ale že nesu i předmět, který si vyžádali. Dali mi informace, které jsem potřeboval, a i nějaké vybavení. Vyzbrojil jsem se a vydal se směrem k pohřebišti. Po cestě jsem se ještě na skok zastavil v Necropolis za starými známými. Bohužel všichni zde žijící ghoulové byli zmasakrováni a město ovládli mutanti. Našel jsem jednoho přeživšího ghoula, který mi vyprávěl, že mutanti dorazili krátce po mém odchodu. Přišli do města, aby zde hledali lidi a obzvláště je zajímal jeden určitý. Z ghoulova vyprávění jsem pochopil, že hledají mě. S těžkým srdcem jsem pokračoval do Pohřebiště.“ Zakladatel na chvíli přestal mluvit a tiše dýchal. Slovo převzal Ramon.
“Pohřebiště” Řekl. Zakladatel po chvíli pokračoval.
“Ano. Město Los Angeles muselo být před válkou největší na světě. Pohřebiště je ale zničeno už navždy. Kostry budov jsou rozžhavené díky stále svítícímu slunci. Ani vítr nenavštěvuje to město zkázy. Našel jsem tam mnoho přátel, ale i nepřátel. Dozvěděl jsem se také mnoho o svých pravých nepřátelích. Hluboko v podzemí jsem narazil na toho ďábla co stál za zrodem všech těch mutantů. V temnotě zapomenutého Valutu, jehož stěny byly pokryty lidským masem a nářky trpících procházely zdmi, jsem našel mnoho ďábelských nestvůr a mutantů. Zabil jsem jednoho z jejich přisluhovačů a vzal si jeho oblečení. Takto maskován jsem se vydal do hlubin Valutu. Čím hlouběji jsem pronikal do nitra, tím více masa pokrývalo stěny a tím hlasitější bal křik obětí. Nakonec jsem dorazil až k Vůdci. Zabil jsem tu zrůdu, aby jeho armáda nemohla dál tyranizovat svět.“ Opět přestávka. Zakladatel sice musel pít, ale nevypadalo to, že ho mluvení nějak vysiluje. Musel mít skvělou fyzickou kondici.
“Můj úkol ale stále nebyl u konce. Dozvěděl jsem se, že Vůdce nechával pochytat lidi nedotčené radiací a posílal je do Nádrží, kde je transformovali na velká, groteskní monstra. Mutanty. Musím ty nádrže zničit. Protože pokud někdo jiný zaujme Vůdcovo místo, může si klidně vytvořit další armádu mutantů. Naštěstí mi pomohli moji přátelé z Bratrstva. Dali mi několik stop a pomohli mi splnit úkol. Dorazil jsem do místa zvaného Nádrže. Mnoho robotů a mutantů se mi pokusilo zkřížit cestu. Nikdo mě ale nemohl zastavit. Měl jsem úkol. Měl jsem cíl. Na tomhle místě bohužel zahynul i můj pes. Stal se obětí energetického pole. Stále mi chybí. Ještě ten den jsem vyhodil Nádrže do vzduchu spolu s celou uvnitř se skrývající armádou. Poslední věc, kterou jsem uslyšel, byl zvuk tříštících se Nádrží a trosek dopadajících do pouště.

Jaké bylo moje zklamání. Můj návrat nebyl návratem očekávaného hrdiny. Správce mě ani nepustil dovnitř a mluvil se mnou před masívními dveřmi Vaultu. Řekl mi, že ikdyž mé činy nebudou nikdy zapomenuty, nemůže mi nadále věřit a že musím Vault opustit. Bastard jeden. Odešel jsem. Následující dny a týdny byly velmi těžké. Venku jsem našel několik dobrých přátel, ale ti všichni zemřeli. A teď mě vykopli z mého domova a že prý se nemám vracet. Řval jsem vzteky. Bezocně jsem plakal. Pomalu jsem si uvědomoval, že správce měl pravdu. Život venku mě změnil. Ale I tak mu to nikdy nezapomenu. Cestoval jsem pouští, ale nikdy se nevzdaloval od hor, které oddělovaly Vault od zbytku světa. Možná jsem se chtěl vrátit, vplížit se zpět nebo je jen prostě uprosit, aby mě vzali zpět. Naštěstí k tomu nedošlo.

Narazil jsem na několik lidí, obyvatele z jiných Vaultů. Slyšeli o mém osudu a rozhodli se ke mně přidat. Věděli jen málo o světě a bez mé pomoci by brzo zemřeli. Vydali jsme se společně na severových, zanechávaje Vault daleko za zády.”
“To bylo zhruba před dvaceti lety. Šli jsme dlouho pouští, až jsem narazili na starý kryt. Mužná to před válkou bývalo skladiště, to nevím. Počítače byly dávno vypálené. Usadili jsem se tady a místo jsme obnovili. V té době k nám přicházelo mnoho lidí. Obyčejní lidé, obchodníci, I dezertéři Bratrstva Oceli, kteří nechtěli žít pod diktátem starších. Začali jsme s budováním dalších prostor, a kvůli nepřízni okolního prostředí jsem všechno budovali pod zemí. Postupně jsme starý sklad rozšířili do velikosti, jakou jste viděli. Od uprchlíků Bratrstva jsme měli dostatek technologií, a proto jsme mohli vše opravit a zařídit si vlastní elektrárnu, využívající studenou fůzi. Postupně jsme se začali uzavírat okolnímu světu. Bylo to z nutnosti ochrany. V posledních letech začaly Velké Pustiny sužovat tornáda a bouře. Veškeré naše obchodní styky zmizely. A podle vašeho vyprávění jsem se stali legendou, Opět bychom chtěli naše styky obnovit. A vy dva nám můžete pomoci.” Když Zakladatel skončil, měl sklenici prázdnou. Somnambulus skoro usnul, a proto na ně mžoural.

Podzemí

Ramon a Keri byli ubytováni v luxusně zařízeném pokoji v Paláci. Zakladatel se osobně přišel zeptat, zda něco nepotřebují. Zřejmě tady má obrovskou autoritu. Když začne mluvit, všichni ostatní (místní) uctivě ztichnou. Dostali možnost vyprat si oblečení, čehož využili. Přece jenom jejich šaty už začaly zavánět. Po vykoupání a odeslání šatů do prádelny se oblékli do oblečení, které jim tady připravily stráže. Byly to volné šaty ze směsi bavlny a konopí. Pak se rozhodli prohlédnout si město, samozřejmě v doprovodu Envoye, kterého jim přidělil Zakladatel po celou dobu jejich pobytu zde.

Město Aspen (tak se skutečně jmenuje) bylo skutečně obrovské. Už seshora vypadalo velké, ale z ulic byl dojem mnohem intenzívnější. Procházeli ulicemi, kterými se valily davy. Procházeli zrovna rušným tržištěm. Ze všech stran slyšeli vyvolávání prodavačů. Na prodej byly nejrůznější druhy potravin, na jiných pultech byly textilie. V pokojnějších stáncích měli prodavači nejrůznější technické “hračky”. A ve stáncích, kam nechodilo moc lidí, byly zbraně.

“Proč se tu prodávají zbraně?” zeptala se Keri Envoye.
“Jako v každém koutě světa I tady vládne kriminalita. A tady máme zákon ‘můj dům, můj hrad’.”odpověděl stručně Envoy, a dodal:
“A v některých částech podzemí se občas prohrabou různá zvířata. Nebezpečná zvířata. Zbraně jsou zde zkrátka nutné.” Keri si sice nebyla jistá významem slova hrad, ale dál se neptala a sledovala zboží na pultech.

Envoy je zavedl na rozsáhlá pole. Lidé zde pěstovali různé zemědělské rostliny, jako je bavlna, kukuřice, konopí (podle Envoyových slov je to dobrý plodina; roste rychle a má dobrá vlákna na výrobu oděvů) apod. V jiné části podzemí byla rozlehlá vodní nádrž.

“Tady získáváme veškerou vodu. Na druhé straně nádrže je podzemní pramen. V současné době máme zásoby vody na pět let.” Řekl Envoy.
Ještě několik hodin procházeli podzemí a kochali se umem zdejších obyvatel, když k nim přišel jeden ze strážců a něco pošeptal Envoyovi.
“Přátelé, máme se ihned dostavit k Zakladateli.” Řekl jim po chvíli Envoy.
Zakladatel je očekával ve svých komnatách v Paláci. Jeho komnaty byly skromně zařízené, nic vznosného. Jednoduchý, ale účelný nábytek a pár dekorací, mezi kterými se vyjímala značně používaná energozbroj T-51b.
“Vítejte. Prohlédli jste si naše město?” zeptal se Zakldatel a podal každému ruku.
“Ano, je skutečně impozantní. Divím se, že jste dokázali zbudovat něco takového za tak krátkou dobu.” Odpověděl Ramon a přijal nabízené místo.
“Byla to nutnost. Když jsme sem přišli, nebylo tady nic. Budovali jsme skoro z ničeho. Ale nakonec se to povedlo.” Řekl Zakladatel a podíval se ven z okna.
Keri si prohlížela dekorace v pokoji. Zaujala jí energozbroj. Zakladatel si toho všimnul.
“Vás zaujala moje stará energozbroj. V té jsem sem přišel. Zažila se mnou mnohá dobrodružství. Teď už je nefunkční. Je z ní dekorace. Z její technologie jsme se poučili a teď dokážeme vyrobit vlastní energozbroje.”
“A k mojí nabídce. Jestli chcete pro nás pracovat, můžete tady zůstat jak dlouho chcete a vrátit se kdy chcete. Pokud nechcete spolupracovat, Envoy vás zavede k východu a jděte odkud jste přišli.” Řekl Zakladatel a založil si ruce na prsou. Ramon s Keri se na sebe podívali a oba přikývli.
“Tak dobře Zakladateli, budeme pro vás pracovat. Co po nás ale chcete?” zeptal se Ramon.
“No, jelikož je naše komunita už nějakou dobu bez spojení s vnějším světem, přál bych si, abyste dělali něco jako velvyslance. Ale nejdřív musíte projít naším výcvikem, to abyste dokázali obládat všechno naše vybavení. Souhlasíte?”
“Ano.” Odpověděli oba po krátké chvilce přemýšlení.”Souhlasíme.”
“Takže kdy začneme s výcvikem?” zeptal se Zakladatel.
“Třeba zítra, stejně nemáme co na práci.” Odpověděl Ramon a Keri přikývla.
“Dobře. Zítra ráno pro vás Envoy přijde.” Řekl Zakladatel a usmál se.
“Vítám vás v našem společenství.” Řekl Zakladatel a oběma znova potřásl rukou.

Výcvik

Druhý den ráno přišel Envoy někdy kolem osmé hodiny ranní a trpělivě počkal, až se oba umyjí a oblečou. Cestou jim dal dvě tyčinky se slovy:
„Tohle dáváme našeim strážím před výcvikem. Je to vysoce enegetický strava kombinovaná s důležitými vitamíny. Teď půjdeme do výcvikového protoru.“
Šli několik minut podzemím, když dorazili k velkým dveřím, na nichž bylo napsáno ‘Výcvikový prostor’. Envoy naťukal kód na malé kllavesnici vedle dveří a ty se přes svou mohutnost lehce otveřely. Uvnitř je čekala chodba široká dva metry táhnoucí se kamsi do dáli osvětlená chladným světlem zářivek.
“Pro začátek byste mohli zkusit základní výcvik používání bojové zbroje.” Řekl Envoy a vydal se k jedněm z mnoha dveří, které chodbu z obou stran lemovaly. Uvnitř je uvítal usměvavý muž s plnovousem a jak jinak, s dready.
“Vítejte. Vy jste ti dva cestovatelé?” zeptal se a potřásl oběma rukou.
“Já jsem Clyde a budu vás učit zacházet se zbrojí T-53f. Na začátek vám o ní něco povím. Tato zbroj vychází z energozbroje T-51b. Je oproti své starší verzi mnohem pohyblivější a odolnější. Pohání jí mikrofúzní reaktor. V helmě zbroje je zabudován vzduchový filtr, systém zesilovaču světla, termografické brýle a vysílačka. Teď už přejdeme k vlastnímu výcviku.” Řekl a přešel k jedné ze skříněk. Z té vyndal dvě zbroje a podal je Ramonovi a Keri. Když si je oblékli, zjistili, že se zbroje ovládají mnohem jednodušeji než jejich obleky. Ve sluchátkách helmy slyšeli:
“Prosím následujte mě.” Od Clyda. Tak šli za ním. Clyde je pustil do další podzemní prostory, uzpůsobené do podoby členitých pustin. Zavedl je do prostoru označeného červeným kruhem a řekl:
“Tak, za pět se pokuste dostat na druhou stranu téhle místnosti.” A ukázal jim, kam mají běžet. V hledí helmy se jim ukázal směr, reprezentovaný malou šipkou. Ramon s Keri se tedy jali šplhat a zlézat různá skaliska a miniaturní údolíčka. Když se doatli na druhou stranu, Clyde je tam už čekal.
“Máte to za tři minuty padesát, to je nový rekord. Vy už jste někdy energozbroje používali?”
“Ne, ale máme v pokoji energoobleky T43a.”
“Té čtyřicet trojky? To jsou jedny z nejlepších obleků v pustinách. Kde jste k nim přišli?”
“V jednom starém skladu.” Zalhal Ramon. Vpodstatě ale tolik nelhal. Vždyť obchodníci měli sídlo ve skladu.
“Zajímavé. V skrytu duše jsem doufal, že někde v pustinách pár takových skladů zůstalo. Teď ale k dalšímu cvičení. Cvičení ve šplhání.“ Řekl Clyde a vykročil k nedalekým dveřím. Ramon a Keri ho následovali. Za nimi byla o poznání menší místnost, ve které byla cvičná horolezecká stěna. Clyde ke stěně přistoupil a řekl:
“Tohle je další test. Pokuste se vyšplhat na vrchol téhle stěny. Já budu čekat tan na té plošině.“ A ukázal někam do výšky přibližně patnácti metrů.
“Tak do toho.” Řekl Ramon a začali šplhat. Nešlo jim to nijak dobře, zvlášť Ramonovi. Nikdy, až na soutěž ve Vaultu, předtím nešplhal. Nakonec to oba zvládli, ikdyž Keri Ramona předehnala.
Clyde na ně na plošině čekal a oběma na ni pomohl vylézt.
“Lezli jste dobře, ale ještě potřebujete cvičit. Později. Teď se běžte převlíct a za půl hodiny se sejdeme u sprch. Zakladatel mi řekl, abych vám ukázal zbytek Výcvikových prostorů. Tak běžte.” Oba si oddechli úlevou a vydali se lehkým klusem do šaten. Keri zamířila nejdřív do sprch, kam jí po chvíli Ramon následoval. Přecejenom se ve zbroji spotil. Ve sprchách voda tekla jenom vlažná, zato bylo k dispozici mýdlo. Z toho byla cítit dezinfekce. Když se umyli, šli se převlíct do šaten. Venku už nervózně postával Clyde. Ve skříňkách našli čisté volné šaty barvy krémové. Pak šli za Clydem, který už netrpělivostí přecházel po chodbě.
“To je dost.” Řekl a vydal se rázným krokem dál do chodby. Keri a Ramonovi nezbylo než je následovat.

Po chvíli rázné chůze přistoupil Clyde k jedněm z mnoha dveří a vyťukal kód na klávesnici. Na displeji cosi bliklo a dveře se otevřely a odhalily pohled na střelnici. Na několika palpostech byli frekventanti a stříleli do terčů.
“Mohl bych vyzkoušet nějakou z vašich zbraní?” zeptal se Ramon.
“Jistě. Jakou chcete?” zeptal se Clyde.
“No, nevím co tady máte za zbraně, Clyde. Mohl byste mi nějaké ukázat?”
“Tak dobře, pojďte za mnou.” Řekl Clyde a vykročil k nedaleké skříňce. Ta skrývala různé pušky, pistole, samopaly a další zbraně.
“Máme tady standartní pušku G-36. Automatická, ráže .223, zásobník na 35 nábojů, puškohled se čtzřnásobným zvětšením a laserový zaměřovač. Účinný dostřel asi stopadesát metrů. Řadová zbraň našich strážců. Potom tu máme brokovnici Taurus. Poloautomatická, zásobník na dvacet nábojů. Je to opravdu hrozivá zbraň. Je přímo ideální pro boj v uzavřených prostorech. Další tady je ostřelovačka SC-12. Má tlumič zvuku na hlavni, speciální zaměřovací systém, uspořádání bullpup, díky čemu je kratší a lépe ovladatelná a patnáctiranný zásobník. Jako střelivo používá 4.7 mm beznábojnicové. Účinný dotřel přes půl kilometru, ale dá se s ní střílet I dál, ikdyž ztrácí na přesnosti. A jako specialitu tady máme Rail Driver. Není to úplně klasická zbraň, protože k vystřelení střely nepoužívá střelný prach, ale elektromagnetické pole. Místo hlavně jsou dvě kolejnice, které vedou ocelotitanový hřeb, který slouží jako střelivo, skrz sérii elektromagnetických urychlovačů, které hřeb přivádějí do téměř poloviční rychlosti světla. Tenhle náboj nedokáže téměř žádný pancíř zastavit. Jedinou ochranou před touhle zbraní je útěk. Tak co si vyberete?” Zatímco Clyde mluvil, Ramon si prohlížel zbraně a Keri se naoko nudila. Zbraně ji zajímaly stejně jako Ramona.
“Zkusil bych ten Rail Driver. Zajímá mě, co to zvládne.” Řekl Ramon a vzal pušku do ruky. Clyde vzal krabici nábojů a oba přistoupili k jednomu z palpostů. Clyde vzal pušku do ruky a vzačal vysvětlovat Ramonovi, jak ji používat.
“Nejdřív se musíte přesvědčit, jestli je ve zbrani baterie. Stačí jeden mikrofůzní článek na padesát výstřelů. To se pozná podle tohoto ukazatele.” Řekl Clyde a ukázal na svítící rysku.
“Pak zbraň otevřete tímhle malým tlačítkem a vložíte tam náboj. Pak zbraň zavřete a je připravená střílet.” Clyde zasunul do ‘hlavně’ jeden z hřebů, zbraň složil zpět a podal ji Ramonovi. Ten se postavil do palpostu a zamířil na cíl. Za ním byla skála. Hledí byla silná termokamera kombinovaná se silným dalekohledem. Ramon pochvíli míření ustálil střed cíle v zaměřovači a vystřelil. Ozvalo se zapraskání a ve stejné chvíli se terč zachvěl a ve střelnici se ozvalo zahřmění. To se hřeb vystřelený z Rail Driveru zaryl do skály za terčem.
“Tak to je dost dobrý.” Řekl Ramon a uznale pokýval hlavou. Předal pušku Clydovi a ten si vrátil do skříně k dalším zbraním.
“Jak mi řekl Zakladatel, máte oba k dispozici jakoukoli zbraň, jakou jen budete chtít. Teď ale k další prohlídce. Jako další vás zavedu do tělocvičny. Tam učíme naše stráže bojovat v boji muž proti muži. Pojďte za mnou.” Řekl Clyde a vykročil ven ze střelnice. Ramon s Keri ho následovali, ale tentokrát nešli nijak daleko. Vlastně šli jen do protějších dveří. V těch byla poměrně rozlehlá místnost, jejíž podlaha byla pokryta nějakým druhem rohoží. Na stěnách byly bílé prapory s podivnými (čínskými a japonskými) znaky. Uprostřed místnosti stál muž v bojovém úboru a sledoval dva frekventanty, kteří si s vervou sobě vlastní dávali do těla. Bojovali nějakým východním stylem.
“Jak to bojují?” zeptal se Ramon po chvíli pozorování jejich snažení.
“Kung-Fu. Jak jsme zjistili, je to nejefektivnější způsob boje muže proti muži. Nebo proti komukoli nebo čemukoli. Naše ztrážné cvičíme tak, baychom měli co nejmenší ztráty. Pokud budete chtít, můžete se zapsat. Instruktor vás rád přijme.“ Při těchto slovech se učitel uklonil. Byl to vzrůstem malý mužík s asijskými rysy a copem do půli zad. Chvíli sledoval snažení dvou bojujících mužů a pak se boje vložil sám. Najednou se všechno událo hrozně rychle. V jednou chvíli oba muži byli na nohou a v další chvíli leželi na zemi s vyraženým dechem. Nad nimi stál učitel a široce se usmíval. Pomohl oběma stát a řekl:
“Oba jste bojovali dobře, ale potřebujete ještě hodně cvičit.” Pak se oběma uklonil. Oba úklonu opětovali a odebrali se do šaten. Vypadali značně unaveně a dotlučeně. Mistr čekal až nimi zapadnou dveře, pak se Clydovi, Keri a Ramonovi uklonil a sám odešel.
“Musíme jít. Jste pozváni za večeři se zakladateli. Sdělí vám tam vaše úkoly.“ Řekl Clyde a naznačil jim, aby šli s ním. Oba ho tedy následovali. Odvedl je ke dveřím a na rozloučenou jim podal ruku.
“Nashledanou, snad se ještě uvidíme.”
“Taky doufám Clyde. Díky za pomoc při prohlídce.” Řekl Ramon a potřásl Clydovi rukou. Jelikož jim nezbývalo moc času, odebrali se do svých pokojů v Paláci, aby se převlékli a připravili na večeři a cestou přemýšleli, co po nich zakladatelé mohou chtít.

Nové poslání

Večeře se konala ve velkém sálu s výhledem na město. Sál byl (jak jinak) spoře osvětlen pochodněmi, svícemi a zářivkami. Naproti dveřím byl velký krb, ve kterém praskala mohutná polena. Před krbem byl masivní dřevěný stůl, v jehož obou čelech už seděli oba zakladatelé. Zakladatel napravo dveří a Somnambulus nalevo. Na Ramona a Keri čekala místa mezi nimi. Když tam Ramon a Keri vstoupili, Zakladatel jim naznačil, aby si sedli a řekl:
“Vítám vás, přátelé. Jsem rád, že jste přišli. Sedněte si prosím ke stolu, nechám přinést jídlo.“ A zazvonil na malý zlatý zvonek po jeho pravici. Ze stínů vyšli muži nesoucí jídlo. Každému přinesli plný talíř něčeho, o čem si Ramon nebyl jistý původem, ale vypadalo to lákavě. Jakoby Zakladatel vycítil otázku, řekl ještě:
“Je to pstruh na kajenském pepři s kukuřicí a citronem. Nechte si chutnat přátelé a pozor, v pstruhovi je mnoho malých kůstek, tak si dejte pozor.” Hned jak domluvil, dali se do jídla. Ramonovi I Keri to chutnalo, ikdyž měli trochu problémy s kůstkami. Pstruh jich byl opravdu plný. Ramon si myslel, že jich je tam víc než masa. Když dojedli, nechal Zakladatel přinést víno. Bylo červené a sladké. Jeho chuť se jim rozlévala tělem, když se Ramon zeptal:
“Co bude přesně naším úkolem, Zakladateli?”
“Aa, váš úkol. Takže, chceme po vás, jak bych to řekl, terénní průzkum a práci, řekněme misionářů. Konkrétně, chceme navázat obchodní styky s lidmi na povrchu a vy jste ideální spojka. Jste ze světa na povrchu a znáte ho mnohem lépe než mi tady, kteří tady žijeme dlouho bez kontaktu s okolním světem. Budete mít k dispozici jakékoli naše vybavení a jakékoli zdroje. A budete mít velkou volnost v konání. S tím začnete co nejdřív. Pokud by vám to nevadilo, tak už zítra. Máte nějaká přání ohledně úkolu?” řekl Zakladatel a podíval se nejdřív na Keri a pak na Ramona. Ten řekl:
“Ano, mám pár přáni, pokud je to vaší moci. CHtěl bych pro nás oba vaše zbroje, kvalitní zbraně a potřeby pro přežití v pustině.”
“To je vše? Pro všechno vám dopravíme do vašeho pokoje. Pokud budete ještě něco potřebovat, dejte kterékoli ze stráží seznam, a já už se postarám o to, abyste to dostali. Teď si připijeme na na znovuzrození.” Řekl Zakladatel a zvedl se se sklenkou v ruce. Ostatní se zvedli také a sborově řekli:
“Na znovuzrození.” Pak zavolal Zakladatel Envoye, Shapirotha, Aileen a Clyda.
“Tihle strážci vám budou pomáhat v plnění vašeho úkolu. Dostali příkaz poslechnout vás v čemkoli. Nedávám vám je jako dohled, ale jako vaše přátele. Teď se ptejte, na co chcete, přátelé. A vy, strážci, si přisedněte, nechám vám přinést víno.” A jak Zakladatel řekl, tak udělal. Ze stínů opět vyšli stejní muži, kteří jim přinesli jídlo, a přinesli židle a další sklenice s vínem. Envoy, Shapiroth, Aileen a Clyde si přisedli a lehkou poklonou hlavy poděkovali za víno. Začal Ramon.
“Jak si vlastně náš úkol představujete, Zakladateli?”
“Představuji si úkol tak, že přijedete do nějakého města, založíte tam naši základnu a začnete nějak pomáhat lidem. Třeba jim poskytovat lékařskou pomoc, nebo v případě zemědělské osady různá hnojiva, a podobnou pomoc. Nechceme být jako Bratrstvo Oceli, které sice svoje outposty v pustině buduje, ale lidem nijak nepomáhá. Já je znám, Ramone. Oni nijak lidem nepomáhají. Ikdyž tvrdí, že jim jde o lidi, jde jim jen o jejich vlastní přežití. My máme jiné ideály. Nám jde skutečně o lidi v pustině. Proto taky, jak už jsem říkal, potřebujeme vás. Znáte okolní svět, a víte, co kde potřebují. A s naší podporou máte naději na úspěch. Nějaké další otázky?” řekl Zakladatel a usmál se.
“Tak dobře, Zakladateli. Zítra tedy začneme.“ Řekl Ramon a Keri přikývla.
“Jsem rád, že si rozumíme. Díky, přátelé. Zítra v deset nula nula za vámi přijde Envoy a připravíte se na odchod. Sepiště si seznam vybavení, které budetre chtít na cestu, všechno vám rád zařídím. Nashledanou, přátelé.“ Řekl Zakladatel, zvedl se židle a jal se všem potřásat rukou. Pak se odebrali na noc do svých pokojů. Ramon se šel nejdřív osprchovat, apk se oblékl do volných šatů, posadil se do židle, nalil si víno a díval se z okna. Keri se k němu přisedla a zeptala se:
“Těšíš se ven?”
“Ne. Ale tihle lidi nám pomohli. A jejich nabídka je lákavá. Můžou nám toho hodně nabídnout. A budeme tady mít mnohem lepší život něž venku. Tam bysme živořili, Keri. Takhle budeme vědět, že na nás někomu záleží. Jenom se bojím, aby na nás Zakladatel po splnění našeho úkolu nezapomněl.”
“Asi máš pravdu, Ramone. Sakra, máš zatracenou pravdu. Venku bysme měli několik týdnů, když by to šlo, několik měsíců života, ale dřív něbo později by byl konec. Tady máme nějakou budoucnost. A teď už pojď spát. Ráno budeme mít hodně práce.” Řekla Keri, políbila Ramona ašla si lehnout do postele. Ramon seděl ještě nějakou chvíli u okna, a potom si šel lehnout ke Keri. Ta už spala, a tiše oddechovala. Ramon ji políbil na čelo, lehnul si a objal ji. Tu noc ale nespal. Přemýšlel o tom, co po něm Zakladatel chce. Čeká ho mnoho zodpovědnosti.

Cesta ven

Keri se probudila někdy kolem osmé hodiny, a Ramon ji přivítal snídaní. Oba byli šťastní, ikdyž dnes odcházeli zpět do pustin. Dojedli, a Ramon nádobí umyl a uklidil. Sbalili si své věci a počkali na Envoye. Ten přišel přesně.

“Dobré ráno. Ramone. Keri. Jste připravení?” zeptal se.
“Ano.”Odpověděl Ramon za oba.
“Tak tedy můžeme jít do skladů, abste si vyzvedli vybavení. Jak řekl Zakladate, můžete si vzít, co chcete.” Ještě dodal Envoy.
“Děkujeme, Envoyi. A co kdybysme si tykali. Když už budeme společně na cestě, můžeme být přáteli.” Řekl Ramon a podal Envoyovi rukou. Ten mu s ní potřásl. Pak potřásl rukou Keri a společně se vydali do skladu.

Ve skladu je čeklai Shapiroth, Aileen a Clyde. Ti už měli své vybavení sbalené na machnickém podvozku. Ten měl osum kol a byl poháněn fůzním reaktorem. Řídil ho Clyde, který měl v rukou malý joystick. Všichni kromě Ramona, Keri a Envoye měli na sobě energozbroje, jen helmy měli na podvozku.
“Tak co to bude? Máte tady neomezený výběr.” Řekl skladník a široce se na ně usmál. Byl to podsditý obézní rudolící usměvavý chlapík. Vypadal dobrácky a dobrácky se choval.
“Chtěl bych dvě energozbroje T-53f, jeden Rail Driver a krabici nábojů, nějaký samopal a náboje a laserovou pistoli Wattz 1000. Keri, co chceš za zbraň?” řekl Ramon a podíval se na Keri.
“Ten automat, jak nám Clyde ukazoval na střelnici. A Desert Eagle.”
“Skladníku, slyšel jste dámu?” podíval se Ramon na skladníka a ten se usmál víc než předtím.
“Ale jistě šéfe, cokoli budete chtít. Takže dvě zbroje, jeden Rail Driver, sapr, laseovka, Desert Eagle a hromada střeliva. Dobře.” Brumlal si skladník, když mizel ve skladišti. Za několik minut se vrátil s naloženým zdvihačem. Jeho plošině dominovaly dvě energozbroje a krabice střeliva.
“Se zbrojema ještě počkejte, musím tam dát palivo.” Skladník vyjmul z malého zásobníku dvě chómové tlakové lahve a vložil je do zbrojí. Něco naťukal do malé klávesnice a pak řekl:
“Tak, a teď s nima můžete dělat, co chcete.” Ramon obě zbroje převzal a jednu podal Keri a oba se do nich začali soukat. Když se do nich navlékli, vzali si všechno vybavení ze skladníkovo vozíku a poděkovali mu. Envoy a Aileen krabice s náboji připevnili na podvozek a Clyde ťuknul do ovládání na podvozku a ten se s neznatelným bzučením rozjel. Všichni si na hlavu nasadili helmy a zapojili komunikační linku. Vydali se k východu. Ramon si ještě upevňoval v pouzdrech samopal (zmenšenou verzi G-36) a laserovou pistoli. V rukou měl Rail Driver. Do té zbraně se zamiloval, pokud se jde zamilovat do zbraně. Šli nějakými postraními chdbami, protože tady nebyli žádní civilisti.

U východu na ně čekal Zakladatel.
“Chtěl jsem vám popřát hodně štěstí a požehnat vám.” Podal každému ruku a každého poklepal po rameni. Pak vstoupili do přechodové komory a dveře za nimi zapadly.
“Kde je naše vybavení, které jsme si sem přinesli?” zeptal se Ramon. Odpověděl mu Clyde.
“Je naložené na podvozku, kromě obleků. Ty byly moc rozměrné. Teď máme stejně mnohem lepší zbroje.”

Po cvhíli čekání se rozsvítila červená výstražná světla a otevřely se masivní vchodové dveře. Zabzučel elektromotor podvozku a všichni vykročili do pustin.

Cesta do města

“Podle našich zpráv o počasí bychom měli mít dobré počasí tak dva dny. Elektrické bouře jsou daleko a tornádo už tu nebylo přes měsíc.” Řekl Shapiroth a napil se z lahve. Zastavili se pár minut, aby si odpočali. K okraji Velkých Pustin jim zbývalo několik kilometrů. Na obzoru sice byla vidět bouře, ale podle Shapirothových slov to nic nebylo.
“Kterým směrem půjdeme, Ramone?” zeptal se Envoy a podal Ramonovi lahev s vodou. Ten se napil a po chvíli přemýšlení a pohledu do dálky řekl:
“Teď jsme zhruba na úrovni Klamathu, takže máme dvě možnosti. Buďto na jih, kde má základny Bratrstvo Oceli, nebo na sever, kde to neznám. Já osobně bych volil sever. Myslím, že nemáme zájem o průzkumníky Bratrstva Oceli.”
“No, máš pravdu. Tak tedy na sever, ale kam?” tentokrát se ozval Clyde.
“Já osobně bych volil cestu směrem k pobřeží na území Oregonu. Před válkou to tam bylo osídlené a teď bychom tam mohli narazit na osídlení a větší města.” Zatímco Clyde mluvil, schovali ostatní lahve s vodou zpátky do pytle na podvozku a vydali se na cestu.
K večeru opustili Velké Pustiny. Utábořili se poblíž malé skály. Za skálou vedla předválečná silnice, napůl zavátá pouštním pískem. Podle Clydových slov by je tahle silnice zavedla až do Oregonu. Za skálou na silnici byl převlácený náklaďák. Na oprýskaném laku byl červený nápis ‘Nuka-Cola’. Pneumatiky měl spečené stálým žárem slunce a okna vytlučená. Clyde mezi skálu a vrak zajel s podvozkem. Vytvořil tím zástěnu proti větru. Shapiroth a Aileen napnuli mezi vrakem a skálou plachtu čímž místu dodali trochu útulnosti. Zatímco začal Ramon prozkoumávat okolí, Aileen začala rozdělávat oheň a Clyde vybaloval věci k jídlu. Ramon se vrátil ze spěšného průzkumu a začal se soukat ven z energozbroje. Aileen se na něho podívala a zeptala se:
“Co to děláš?” Ramon se jen tajemně usmál, uložil zbroj na podvozek, v rukou sevřel samopal a rozběhl se do dáli. Zatímco Ramon lovil, vyptával se Envoy Keri na její minulost a na Ramona. Vetšina odpovědí, které mu Keri postkytla, ho uspokojily. Když se z dáli ozvaly výstřely, byli v pohotovosti. Asi tak za hodinu se vrátil Ramon s geckony v rukou.
“Dneska bude hostina. Samotní nechutnají nijak dobře, ale se správným kořením je to pravá lahůdka. Když si vzpomněl, jak před rokem myslel, že je jíst nebude, usmál se. Vykročil k podvozku a zalovil v příručním kufříku s jídelními přísadami a vylovil malou dózu s kořením. Chvíli něco kutil a za chvíli přidal na oheň na větvích nabodnuté geckony posypané pepřem a kmínem. Za chvíli se jejich táborem rozlila vůně pečeného masa. Za ještě další chvíli sundal Ramon geckony z ohně a se slovy:
“Voila pánové a dámy, podává se večeře.” Je rozdal ostatním. Všichni si ten večer jídlo pochvalovali a Ramon byl zvolen mimo jiné kuchřem výpravy. Po jídle se Shapiroth postaral o nádobí, zatímco si ostatní sedli kolem ohně a popíjeli čaj z Ramonových zásob.
“Tak jak to vidíš dál, Ramone?” zeptal se Envoy.
“Nevim. Příjdem do nějakýho města, usadíme se tam a začneme pomáhat lidem. To je dost slabý, na plán.” Odvědil Ramon a napil se z šálku. Opravdu neměl lepší plán. Zatím byl jenom cestovatel, teď mu ležel na bedrech mnohem vetší úkol. Clyde, Aileen, Shapiroth I Keri už usnuli a Ramon s Envoyem zůstali sami vzhůru. Noc byla jasná, jasně svítily hvězdy a bylo téměř posvátné ticho, přerušované vzdáleným vytím vlků. Ramon vytáhl z kapsy cigarety, sám si jednu a vzal a nabídnul Envoyovi. Ten si jednu taky vzal a nechal si připálit.
“Ramone, co jsi dělal, když jsi našel svůj Vault zničený?” zeptal se po chvíli Envoy. Ramon si potáhnul, vyfouknul kouř a zahleděl se do dáli. Po obloze pluly mraky a v dálce na obzoru bylo vidět vybombardované město.
“Nebylo to lehký. Chtěl jsem to ukončit, ale Keri mi hodně pomohla. Taky proto chci jít na sever. Co nejdál od Vaultu. Taky proto jste mě našli ve Velkých Pustinách. Teď ale musím na staré rány zapomenout. Mám cíl.” Ramonovi se nemluvilo dobře, ale když to dostal ven, tak mu bylo líp. Envoy na to nic neříkal, jen se díval do dáli. Pak řekl:
“Snad nám to vyjde Ramone, snad nám to vyjde.” Ramon mezitím dokouřil a uložil se ke spánku. Byl rád, že zase může dýchat suchý pouštní vzduch. Sice byl pod zemí lepší vzduch, ale tady se zkrátka dýchalo lépe.

Když se probudil, všichni už byli na nohou. Vlastně ho vzbudila Keri rýpnutím do žeber a polibkem. Smála se jeho leknutí.

“Dobrý ráno.” Řekl a šel se vymočit za skálu. Tam potkal Clyda, který tam vykonával totéž.
“Tak co, kuchaři, co uděláš k sndani?” zeptal se s úsměvem na rtech.
“Dneska nevařím, Clyde. Budete se bez mého umění obejít.” Odvětil Ramon a vrátil se do tábora. Tam už se přpravovali na cestu. Aileen sbalila plachtu na podvozek. Keri s Shapirothem připravovali snídani. Envoy si prohlížel mapu.
“Kudy půjdeme?” zeptal se Ramon Envoye s mapou.
“Tady po té cestě. Dovede nás až do východního Oregonu. Ale nejdřív si dáme pořádnou snídani.”

K snídani byla káva a kukuřičné placky s nějakou pomazánkou. To byl pro změnu vynález Keri. Všichni si ji pochvalovali. Po jídle Aileen umyla hrnky a všichni se navlékli do energozbrojí. Pak se vydali na cestu. Jelikož šli po předválečné zpevněné silnici, šlo se jim dobře, jenom se občas museli vyhýbat vrakům automobilů, které tam zůstaly po jejich majitelích.

Třetího dne jejich cesty je přepadli nájezdníci. Zřejmě si dělali zálusk na jejich vybavení na podvozku. První je uviděl Ramon. Jen řekl:
“Na obzoru jsou nájezdníci. Rychle, zbraně do rukou! Ti se neptají, ale rovnou střílí!” a už na ně mířil Rail Driverem. Stisknul spoušť, ozvalo se zapraskání a jedna postava na obzoru padla k zemi. Všichni ostatní zalehli dobrovolně a kryli se. Ramon přebil pušku a vystřelil znova. Další nájezdník ležel na zemi v tratolišti krve. To už ale se od nedalekého kopce blížili další. Bylo jich šest a byli ozbrojeni kopími, samopaly a pistolemi. A jako většina nájezdníků byli plní zášti vůči cestovatelům a pochopitelně neměli strach ani tváří v tvář šesti lidem v energozbrojích. To už ale měli všichni v rukou zbraně. Ramon si hodil na záda Rail Driver a vzal si samopal a začal z něj na nájezdníky chrlit rozžhavené olovo. To si i ostatní vzali jako příkaz ke střelbě. Ramon zasáhl jednoho z nájezdníků do břicha. Ten spadnul na zem a zkroutil se v bolestech. Další dva nájezdníky poslala k zemi Keri svojí puškou. Jeden z nájezdníků zasáhnul Clyda, ale ten ho zasáhnul také. S mnohem větším efektem. Skončil na zemi s prostřelenou hlavou. Clyde mířil dobře. Zbývali jen dva nájezdníci, a ti znejistěli. Radši zalehli k zemi a snažili se krýt. Což jim ale moc nepomáhalo. Oba skončili s průstřely různých částí těla. Jednoho dostal Envoy, toho druhého Aileen. Byli vycvičeni dobře. Ramon se hned jal jim prohlížet kapsy a musel se zhostit vysvětlování, co to dělá. Pochopili to, tak jako kdysi on. Rozdělil jim kořist. Byly to zbraně, pár lahví s alkoholem, pár zátek a několik ampulí s JETem. Mezitím Shapiroth zkontroloval Clydovi zasaženou zbroj. Kulka na pancíři vykreslila jen škrábanec. Ti ostatní nájezdníci na obzoru, po tom, co tohle spatřili, si rychle rozmysleli útočit na postavy v energozbrojích.
Během dalších několika dní přisli po cestě do vybombardovaného města. To tvořily impozantní trosky věžáků, vzpínající se k nebi ve středu města. Centrum bylo obehnáno širokým pásem trosek. Ne všechny domy byly zničené, některé stále stály, a skýtaly úkryt různým zvířatům. Cesta městem byla deprimující. Nikdo nemluvil, všichni sledovali oběti lidské chamtivosti. Jak se blížili středu města, přibývalo výškových budov. Některé vypadaly, že byly před nedávnem obydlené. Dnes byly opuštěné. Snažili se někoho najít, ale nikdo v tomhle místě smrti nebyl. Město zřejmě přepadli nájezdníci, obyvatele povraždili nebo odvlekli a město vyplenili. Tak zůstalo v poušti další mrtvé město.

Ramon se rozhodl, že se v městě na noc utáboří. Vybrali si trosky jednoho z domů, které nebyly úplně na spadnutí a rozbili tam tábor. Zatímco Shapiroth, Aileen a Clyde připravovali jídlo, vydali se Ramon, Envoy a Keri na průzkum města.
“Takové místo by bylo ideální pro náš úkol.” Řekl Envoy, když kráčeli ztichlými ulicemi města.
“Ne, nebylo. Je moc velké a moc zdevastované. Obnova by trvala příliš dlouho, a navíc sem by karavany nejezdily. Hodně lidí tuší, co se tady stalo. A co se stalo, může se stát znova.” Řekl Ramon a jal se prohlížet nedalekou budovu. Narozdíl od ostatních tato budova nebyla v dezolátním stavu. Stěny měla oprýskané, ale nebyla nijak pobořená.
“V mnoha městech byly Vaulty. Možná sme na jeden narazili. Pojďte se tam podívat.” Řekl Ramon a vykročil směrem k budově. Nad vchodem bylo logo Vault-Tecu s číslem 42. Dveře dovnitř byly vyvrácené a ležely na zemi skryty pod nánosy prachu a pouštního písku. Vnitřek budovy tvořilo několik kanceláří, jejichž vybavení bylo vybrakováno někdy před mnoham lety. Teď zely prázdnotou, jen na podlaze jedné z nich bylo dlouho vyhaslé ohniště a pár ohlodaných kostí. V jedné z kanceláří byly velké ocelové dveře, které vedly do svažující se chodby. Ta je zavedla až k zrezivělým vaultovým dveřím. Kupodivu nebyly vyvrácené, ale normálně otevřené. Vstoupili dovnitř vaultu. Ramon už už sahal po baterce, ale pak si vzpomněl, že energozbroj má v helmě zesilovač světla, tak ho zapnul. Rázem viděl jako ve dne, jenom barvy byly mnohem sytější a jasnější. V prvním patře nebylo nic než několik vyhořelých počítačů a jedna krysa. Bohužel chyběl výtah. Ten byl spadlý v nejnižším patře. Naštěstí měl Envoy s sebou lano, takže se mohli slanit níž. V druhém patře narazilina další krysy. A taky na několik lidských koster. Ty ležely v jedné z ubikací a jedna měla v ruce pistoli. Zřejmě hromadná sebevražda. Ramon, Keri ani Envoy se neodvažovali tušit, co se tady dole událo. Do třetího patra se nedostali, bylo blokováno troskami výtahu a kamením.Vylezli ven a vrátili se do tábora.

V táboře už se linula libá vůně večeře. Jak se ukázalo, Shapiroth nebyl špatný kuchař. Připravil konzervované maso s kapustou v omáčce. Všichni si to pochvalovali.
“Co jste ve městě našli?” zeptala se mezi sousty Aileen Ramona.
“Vypleněný Vault. Mají to na svědomí nejspíš nájezdníci. Nebudeme se tady ve městě zdržovat moc dlouho. Ráno se rychle sbalíme a půjdeme dál po cestě. Musíme si dávat pozor, zřejmě jsme na jejich území.”

Když dojedli, Shapiroth umyl a uklidil nádobí a Ramon uvařil čaj. Znatelně se ochladilo a bez energozbrojí je v noci zima. Seděli kolem ohně zabalení v dekách a sledovali stíny vrhané ohněm. Na nebi svítily hvězdy a městem se neslo šramocení nočních tvorů slídících po potravě. Envoy si vzal do ruky mapu a po chvíli prohlížení řekl:
“Za městem začíná planina. Měli bychom cestovat v noci. Ikdyž mají energozbroje chlazení, to spotřebovává hodně energie. Myslím že by to bylo moudřejší.”
“Jasně. Taky sem o tom přemýšlel. Navíc v noci líp uvidíme lidské osídlení.” Odvětil Ramon a napil se čaje.
“Kde jsme podle mapy teď?” Ramon se podíval na Envoye, ten mu podal mapu a řekl:
“Tady, teď jsme ve městě jménem Boise. Je na hranicích Idaha a Oregonu. My půjdeme do Oregonu na východ přes tadytu planinu. Ta je dlouhá asi 400 kolimetrů. Se zásobami, které máme by to neměl být problém. Ale měli bychom cestovat v noci.”
“Dobře. Zítra časně ráno vyrazíme. Já zase doporučuju co možná nejmíň zastávek. Zastavovat se budeme jenom na přenocování. Nechci se tady v té pustině zdržovat moc dlouho.” Řekl Ramon, dopil čaj, lehnul si a během chvíle usnul. Ostatní si ještě chvíli povídali, ale postupně usnuli všichni, jen oheň v jejich táboře postupně dohoříval.

Ráno byl první na nohou Ramon. Nejdřív připravil snídani a pak všechny probudil. Mžourali do ranního slunce jak čerstvě narozená koťata. Při snídani zívali a protahovali se, a Keri vrhala na Ramona nenávistné pohledy, protože ji probudil rýpnutím do žeber.
“Ty to schytáš! Jen počkej, jak to schytáš!” řekla Ramonovi. Ten se jen usmál a řekl:
“Jak ty mě, tak já tobě.”
Snědli snídani, Ramon umyl a uklidil nádobí a přes všedchno vybavení přehodil plachtu.
“Pokud to dobře půjde, cesta nám zabere maximálně týden. Pak bysme měli narazit na nějaké obydlí nebo město.” Řekl Ramon a začal se soukat do energozbroje. Všichni se mezitím dojedli, dopili, případně pořádně probudili a začali dělat totéž. Clyde ještě zalil oheň trochou vody a rozkopal uhlíky do všech koutů místnosti. Pak vzal do ruky joystick a vyjel s podvozkem ven z budovy a počkal na ostatní. Vydali se znovu na cestu.

Skrz planinu šli pět dní. Šli, jak Envoy navrhoval, většinou v noci. Během cesty je nenapadali nájezdníci, ikdyž je viděli na obzoru. Zřejmě věděli, co tihle cestovatelé dovedou a neodvážili se útočit. Jen se dívali. Po třech dnech nechali skupinku být, obrátili se a odešli kamsi do dáli. Čtvrtý den viděl Ramon na obzoru světla města. S každým dalším dnem se tomu městu blížili. Osmý den byly k městu tak blízko, že ho měli jako na dlani. Byla to malá farmářská a obchodnická komunita na kraji starého lesa. Les poznali podle spálenmých mrtvých stromů. Ten den se utábořili na dohled města, u vraku převráceného automobilu. Byli rádi, že to mají za sebou, ikdyž Ramon věděl, že bude cestovat dál. Nejdřív jim ale pomůže zbudovat základnu.

New Bend

Ráno dorazili do města New Bend. Město bylo postaveno na troskách předválečného maloměsta. Pár budov centru bylo opravených, ale většina bylo nově postavených. Město oblkopovaly pole s kukuřicí a dalšími zemědělskými plodinami. Obyvatelstvo tvořili farmáři. V centru byla hospůdka, kolem které byly vozy s brahmínami.

“Tyhle vozy patří Crimson Caravan. Je to dobrá společnost. Kdysi sem pro ně pracovala.” Řekla Keri a nakoukla dovnitř hospody. Bylo tam prázdno, jen u jednoho stolu seděli strážní karavany.
“Tohle město je pro náš úkol ideální. Najdeme si někde na okraji budovu a založíme tam outpost. Tak jdeme.” Řekl Ramon a vydal se ven z města. Ostatní ho následovali. Ramon našel na okraji města jednu z předválečných budov. Měla tři místnosti, jen jedné z nich byl uražený roh. Stěny byly v pořádku, až na ten uražený roh. Střecha byla děravá, ale nic neopravitelného. Clyde zajel s podvzkem k jedné ze stěn a tam ho zastavil. Shapiroth a Aileen z podvozku sundali několik vzpěr a postavili kolem něj stan, nalepený na jednu ze stěn budovy. Ramon, Keri a Envoy šli vyklízet vnitřek budovy. Byly tam dvě postele a několik skříní. Postele vyhodili ven, ale skříně si nechali, ty byly v dobrém stavu. Pak před budovou vztyčili vlajku s bílou hvězdou na modrém poli. Clyde uvnitř sestavil provizorní lehátka a jeden stůl, na kterém postavil počítač. Budovy osvětlil elektrickým světlem. Veškerou energii si bral z podvozku.
“Palivo mu stačí tak na dvě stě let provozu. A do tý doby dorazí posily z Aspenu.” Řekl Clyde a zavolal Ramona na stavbu vysílače. To byla deset metrů vysoká věž s krabicí na konci. Připevnili ji k jedné ze stěn outpostu. Na stole byla vysílačka, ke které připojil Clyde kabely od vysílače. V další místnosti udělali sklad. Do jedné ze skříní si složili zbraně a skřín zamkli. V bednách tam měli složené lékřské vybavení, jídlo, nástroje a další užitečnosti. V třetí místnosti (v té bez rohu) zřídili ordinaci. Clyde tam s Ramonovou a Keriinou pomocí sestavil Auto-Doca řízeného počítačem. Auto-Doc je diagnostický lékařský systém uzpůsobený pro léčbu jednodušších zbranění a zjišťování nemocí. Pak ke dvřím nalepili plakát ‘Doktor’ s emblémem červeného kříže.

Mezitím se Shapiroth pustil do vaření vydatné večeře. Bylo maso s kapustou a kukuřicí. Shapiroth dokonce zavolal Ramona, aby jídlo okořenil. Ten večer všichni jedli s dobrým pocitem v srdci. A taky brzy usnuli.

Ráno je probudil nějaký muž. Byl navlečen v kůži a na klopě měl šerifskou hvězdu. U pasu měl pistoli tak, aby ji všichni viděli. A vyzařoval autoritu. To bohužel na Ramona ani jeho společníky nepůswobilo.

“Děje se něco šerife?” zeptal se Ramon šerifa a podal mu hrnek kávy.
“Jo. Co ste zač, že si tady nárokujete barák?”
“Jsme organizace pomáhající lidem v pustinách. Chceme tady poskytovat lékařskou péči.” Řekl Ramon a usmál se na šerifa.
“To jako vás šest ste ta organizace? To vás moc neni.” při těchto slovech se šerif usmál. Opovržlivě.
“Ne. My jsme jedni z mnoha. Záleží nám na lidem v pustině.”
“Tak jo. Do vašich věcí mi nic neni. Ale chovejte se tady slušně. Kdo se nechová slušně, ten si to musí vypovídat se mnou. Tak hezkej den.” Řekl šerif, hodil do sebe zbytek kávy, otočil se a odešel.
“Tenhle chlapík není nebezpečný. Jenom se tady snaží udržovat pořádek. A k tomu potřebuje trochu autority, kterou tady určitě má.” Řekl jim Ramon.
“A teď už vstávejte. Dneska budeme mít hodně práce.” K snídani bylo co si každý vzal. Ramon s Keri a Envoyem se vzali plakáty a šli je vylepovat po městě, aby na sebe náležitě upozornili. Když se vrátili, v ordinaci už Aileen někoho vyšetřovala. Byla to mladá žena s novorozencem. Dítě mělo ošklivý kašel, ale na to stačil jen injekce penicilinu a sirup. Odpoledne přišel farmář se zlomenou rukou. Ruku mu Aileen s Clydovou pomocí napravila a zafixovala tekutým obvazem.
“Za dva týdny přiďte, ať vám můžu obvaz sundat.” Řekla mu.
“Nojo, ale co sem dlužnej?” zeptal se farmář.
“Co chcete. Nemáme pevně stanovené ceny.” Odvětila na to Aileen.
“Tak si někoho pošlete, máte u mě brahmíní maso. Ruka je důležitá pro práci. Mám farmu na druhym konci města, ptejte se na Gregora.” Řekl farmář, ještě jednou poděkoval a odešel.
“Tak to by šlo, ne?” řekla Aileen Envoyovi.
Během dalších několika dní k nim začali proudit pacienti, že to skoro nestíhali. Aileen musel pomáhat Shapiroth a Clyde venku stloukl lavici na čekání. Většina případů byly odřeniny, řezné rány a podobně. Až k večeru jednoho dne pár mužů přineslo postřeleného muže.
“Provokoval v hospodě ňákýho vožralu. Nevypadal nebezpečně, ale najednou měl v ruce pistoli a pálil na všechny strany. No a Roy se ho snažil vodzbrojit. Řekněte mi, bude žít?” řekl muž, který ho přinesl.
“To nevím. Teď si běžte sednout ven, my se už o něj postaráme.” Řekla Aileen a položila postřeleného do Auto-Doca. Ten ho prolhlédl a řekl, že je to průstřel a že nebyly zasaženy žádné orgány. Doporučil zašít díry a aplikovat antibakteriální připravek v kombinaci se stimpakem. Po půlhodině práce vyšla Aileen z ordinace a řekl čekajícímk mužům:
“Váš přítel bude žít, ale pár dní tady zůstane. A příště ať si dává větší pozor.”
“Děkujeme mockrát doktorko, co sme dlužný?” zeptal se muž v oprané džínové bundě.
“Cokoli, bereme cokoli.”
“Tak dobře. Tady máte pět lahví nejlepší whisky z Denu. Kdy si máme pro Roye přijít?” zeptalse a podal Aileen tašku s lahvemi.
“Za tři dny.” Řekla Aileen a převzala tašku. Bylo v ní pět lahví naplněných zlatavou tekutinou. Muži se otočili a odešli směr hospoda. Jak jinak.
Mezitím Ramon s Keri a Envoyem prozkoumávali okolí New Bendu. Třicet kilometrů severozápadně narazili na další dvě městečka – Sisters a Squaw Creek.
Na Sisters je zaujal hrad vzpínající se uprostřed města. Na hradbách byly ozbrojené stráže a nedůvěřivě si je prohlíželi. Přistoupili k bráně a Ramon na ní zabušil. Nahoře na hradbě se objevila hlava muže s plnovousem a brokovnicí v rukou.
“Co chcete? Obchodníky nepotřebujeme.” Zakřičel na ně.
“Nabízíme vám pomoc.” Řekl Envoy.
“Nic nepotřebujeme. Sme soběstačný. Táhněte odkud ste přišli, nebo…” řekl a zamířil na ně puškou.
“Dobře, dobře, už jdeme.” Řekl Ramon a naznačil zdvižené ruce. Všichni tři se otočil a odcházeli. Muž na hradbách je ještě drahnou chvíli sledoval.
“Blázni.” Řekl si pro sebe.

Zato ve Squaw Creek měli větší štestí. Město bylo zmenšená verze New Bendu. Tři budovy shluknuté kolem malého náměstí, jemuž dominovala studna s ručním rumpálem. Když přišli na náměstí, shnluklo se kolem nich klubko skotačících dětí. Ty na ně jen koukaly velkýma očima plnýma bázně. Ramon, Keri a Envoy totiž na sobě měli zaprášené energozbroje. Před hlouček dětí během chvíle přišlo pět mužů se zbraněmi v rukou. Jejich vůdce, vysoký muž kolem třicítky sevřel v rukou samopal a vystoupil vpřed.
“Nechceme dělat potíže.” Řekl Ramon a hodil si Rail Driver na záda. Jeho společníci udělali se svými zbraněmi to samé. Muži je obestoupili, ale zbraně z rukou nedali.
“Co chcete?” zeptal se vůdce.
“Přinášíme vám lékařskou pomoc.” Řekl Envoy a ukázal vůdci lékařský kufřík.
“A co za to budete chtít? Otroky? Naše ženy?” zeptal se jeden z mužů, mladík, sotva dovršující devatenáctý rok života.
“Nech je mluvit, Johny.” Řekl vůdce a naznačil mladíkovi, aby mlčel.
“Patříme k organizaci snažící se o obnovu civilizace v pustinách. Jistě znáte New Bend. Tam jsme založili nemocnici. Pokud budete cokoli potřebovat, můžete přijít.” Řekl Envoy a sundal si helmu.
“Patříte k Bratrstvu Oceli?” zeptal se vůdce skupiny. Už neměl v rukou pušku. I ostatní muži ji odložili.
“Ne. Jsem Ochránci. Jsme úplně jiná organizace.” Řekl Envoy.
“Ale co doopravdy chcete do nás?” zeptal se znova vůdce.
“Jen tady chceme vyvěsit tenhle plakát. Je tam místo naší nemocnice a ceny služeb. Provádíme různé lékařské zákroky za příznivé ceny.” Odvětil Envoy a podal vůdci mužů plakát.
“Tak dobře, necháme si to tady.” Ten nho převzal a podal ho nějakému dítěti a cosi mu pošeptal. Dítě odběhlo a snažilo se připevnit plakát na stěnu jednoho z domů. Lidi se rozešli, takže na náměstíčku zůstali jen s vůdcem lidí sami.
“My teď půjdeme. Hledáme vhodné místo pro další nemocnice. Nashledanou.” Řekl Ramon a potřásl muži s rukou. Ze Squaw Creek měli více možností, kam jít. Buďto dál na sever, nebo přes hory k pobřeží, nebo na jih, čímž by se dostali ke Klamathu. Ramon se rozhodl pro směr dál k pobřeží. Jak mu Pip-Boy ukazoval, přicházela zima. Bylo 7. Prosince 2212. Nad horami se stahovaly těžké mraky. Nejdřív se ale vrátili zpět do New Bendu. Tam je očekávali Aileen, Shapiroth a Clyde v okčekávání nových zpráv.
“Našli jsme jenom dvě města. V Sisters nás ani nepustili do města a Squaw Creek je moc malé. V obou městech jsme nechali plakát. Chvíli tady zůstaneme, a pak se vydáme přes hory k pobřeží.” Řekl Ramon a byl rád, že si může sundat energozbroj. Narozdíl od jihu, kde doteď cestoval, tady na severu začínala být zima. Teplota se snížila od normálu o deset stupňů. Teď měl okolní vzduch teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Místní na to nebyli zvyklí a proto si oblékali různé kusy oblečení.
“Zatím pojďte dovnitř, čeká tam na vás večeře.” Řekl krátce Aileen a všem to stačilo. K večeři měli kukuřici s něčím, co vypadalo nevábně ale chutnalo výborně. Když dojedli, rozhodl se Ramon s Envoyem zajít do hospody. Ptali se ostatních,a le se chtěli vyspat. A jak se rozhodli, tak taky udělali. V hspodě bylo plno. Většina místních farmářů tady propíjelo své těžce vydělané peníze. Oba si přisedli k baru a objednali pivo. Byl to nějaký místní druh, podle chuti kvasnic. S lahvemi v rukou se otočili zády k baru a sledovali dění v lokále. U jednoho stolu se jeden z farmářů zvedl, začal něco blábolit a po chvíli se pokusil poplácat svého kamaráda po rameni,ale minul o pár centimetrů a spadnul na zem. Tam ho za chvíli následoval jeho přítel, který nedokázal sedět na židli. Ramon s Envoyem se tomu zasmáli, asi jako zbytek hospody. Hostinský mrknul na svoje pomocníky a ti se jali je vynášet. Všichni v hospodě zaslechli, jak pomocníci oba farmáře vhodili venku do koryta s vodou. Pomocníci se vrátili a zasedli zpátky ke kartám. Všechno bylo jak má být.
“Kam vlastně půjdeme?” zeptal se Envoy Ramona.
“Nevim. Můžeme se zeptat někoho místního, možná tu lokalitu bude znát. Hej, barmane!” zavolal Ramon na barmana. Ten k nim přišel s utěrkou v rukou leštíc sklenici.
“Co to bude, pánové?” zeptal se. Byl to klasický typ hospodského. Vysoké čelo, knírek, podsditý, pneumatika kolem pasu červený nos.
“Informace. Neznáte náhodou města na západ odtud? Tam ze těma horama.” Zeptal se Ramon s vytáhnul mapu.
“Jó, za horama. Odtamtaď sem přišel, když sem byl mladej. Pocházim z města jménem Springfield. Před válkou prej bylo pěkně velký, ale bylo vybombardovaný, tak z něj moc nezbylo. Narodil sem se tam jednomu farmářovi, ale pak přišlo sucha a ubejvalo úrody o von nás děti poslal do světa. Já sem přišel sem asi před dvaceti lety a založil si tady tu hospodu. A tak tu žiju. Ukažte, označim vám to na mapě.” Ramon mu podal mapu a on mu vyznačil bod na půli cesty mezi pobřežím a nimi.
“Dáte si eště pivo?” zeptal se hostinský.
“Ale jo. Tak dvě. Kolik?” řekl Ramon a podal hostinskému prázdné lahve.
“Tady to je. Deset zátek prosim.” Řekl hostinský a podal jim dvě lahve piva. Ramon si je vzal a jednu podal Envoyovi.
“Jak to vidíš dál, Ramone?” zeptal se Ramona Envoy a napil se piva. To bylo silné a rychle rozšiřovalo zorničky.
“Půjdeme do Springfieldu, dáme zprávu do Aspenu, založíme tam další outpost s nemocnicí.” Odvětil Ramon a sledoval dění v lokále.
“Ne, já myslím jak dál s tebou. Neříkej mi, že tě to baví.”
“Asi se budeš divit, ale baví. Doteď sem cestoval pustinama a nic po mně. Teď mam cíl a vim, že po mně něco zbyde. Možná, že mě to přestane bavit a zase začnu cestovat. Ale už dlouho sem se tě chtěl na něco zeptat. Proč máte s Saphirothem, Aileen a Clydem dready a to tetování?” zeptal se Ramon a napil se z lahve.
“Dready jsou znakem strážců a to tetování oznčuje stupeň zasvěcení. Já a Clyde máme stupeň tři z pěti, Aileen a Shapiroth stupeň dva z pěti. Neptej se mě, proč ty dready máme, já to nevím. Je prostě takové nařízení. A je to součást tradice. A my naše tradice ctíme.” Odpověděl Envoy a sledoval hráče pokeru, který měl v rukávu několik es. Doslova.
“A co ty říkáš na naše technologie?” zeptal se obratem Ramona.
“No, musím říct, že sem se do Rail Driveru zamiloval. Je to skvělá hračka. A ty energozbroje – klobouk dolů. Faktfaktfakt dobrý. Dáme si další?” zeptal se Ramon.
“Jo. Nějak mi zachutnalo.” Řekl Envoy a postavil lahev na pult.
“Barmane, další pivo!” křiknul Ramon na hostinského. Ten k nim během chvíle přinesl dvě další lahve s pivem.
“Pět zátek pánové.” Řekl hostinský, když jim podával lahve. Ramon si je vzal, z jedné se napil a zamyslel se.
“Víte co? Otevřeme si u vás účet. Na jméno Dexter. Tak nám tam ty piva napište.”
“Jak si přejete, panstvo.” Řekl hostinský a připnul na stěnu kus papíru s dvěmi čárkami. Oba se napili piva. Třetí lahev už jim začínala lézt do hlavy. U páté věděli, že mají dost. Odebrali se nejistým krokem opileckým zpět do nemocnice. Keri a Aileen ještě nespaly, dělaly společně cosi na počítači. Ramon s Envoyem do místnosti vpadli a snažili se uložit ke spánku. Což neušlo Keriině ani Aileenině pozornosti.
“No vy ste se zřídili.” Prohlásila Keri a začala z Ramona sundávat boty. Ten ležel na posteli a smál se. Envoy ležel na břiše a spal. A chrápal. Po chvíli snažení nechala Keri Ramona tak jak je, stejně usnul.
Envoye i Ramona ráno bolela hlava. A Keri s Aileen se jim potají smály. Když se vzbudili, ostatní už byli na nohou. Když Ramon uviděl Envoye, první, co si na něm všimnul byly krví podlité oči a útrpný pohled. Místní pivo bylo silnější než čekali. Keri a Aileen se tvářily, jako by se nic nestalo, ale pořád si z nich dělaly legraci.Když už se jim udělalo líp, zeptal se Ramon Clyda na podvozek. Ten se osvědčil.
“Clyde, půjdeme s Envoyem dál přes hory a já bych si chtěl vzít s sebou podvozek, půjde to?”
“No, když jste tu nebyli a cestovali jste po okolních městech, sestavil jsem ze součástek další mikrofúzní reaktor. Takže jo, podvozek je volný.” Odvětil Clyde a vrátil se k ladění vysílačky. K polednímu začal fungovat I Envoy.
“Envoyi, zítra bysme mohli vyrazit, co na to říkáš?” zeptal se ho. Envoy mu odpověděl útrpným výrazem a slovy:
“Tak jo. Ale dneska po mě ještě nic nechtěj. Je mi pořád blbě.” Rpohlásil Envoy a napil se čaje. Ten byl hořký a silný. Envoyův výraz se z útrpného výrazu do výrazu ještě útrpnějšího. Kolem běžící dítě se ho leklo a s křikem kamsi odběhlo. Ramon s Envoyem se přes odpoledne léčili z kocoviny. Aileen ani Keri je nechtěly pustit do Auto-Doca.
“Když jste se takhle zlili, tak si to taky vychtnejte se vším všudy.” Prohlásila Aileen při jednom jejich pokusu vlézt do Auto-Doca.
Aileen s Shapirothovou pomocí napravili tři zlomené nohy, jednu ruku a pět prstů. Většinou nešikovní farmáři a obchodníci. Jejich sklad se začínal plnit různým proviantem. Lidi nejčastěji přinášeli sušené maso nebo kukuřici. Jednou dostali od jednoho obchodníka elektronický paklíč. Elektronický paklíč je zařízení, s jehož pomocí je možné překonat většinu elektronických zámků. Když skončili, Ramonovi už bylo dobře a Envoyovi bylo výrazně lépe. Ramon začal připravovat věco na zítřejší cestu. Naložil na podvozek zásoby jídla, lékařské potřeby, nástroje a náboje. Když tam všechno naložil, zjistil, že na plošině zůstalo dost místa pro tři lidi. S pomocí nástrojové sady a vlastního umu k plošině připoutal tři provizorní sedačky, dokonce I s bezepčnostíni pásy. Ty byly docela nutné, protože to při jízdě docela házelo, jak Ramon vyzkoušel. Pak šel za Keri, říct jí o zítřejším odjezdu a omluvit se za to, jak se choval v noci. Keri zrovna připravovala večeři.
“Ahoj Keri. Hm, chtěl bych se ti omluvit za to, že sem se tak zlil. Prostě sem neodhadnul svou správnou míru.” Řekl.
“To nic, Ramone. Není ti co odpustit, já to chápu. Jednou se mi to taky stalo…” Ramon jí radši zarazil, a svou omluvu podpořil polibkem. To Keri stačilo, protože se na Ramona usmála a pak ho vystrčila z kuchyně se slovy:
“Tak, teď si půjdeš sednout ke stolu a počkáš na večeři jako ostatní.” Ti už seděli za stolem a všechno viděli, ale dělali, že nic nevidí. Nebylo by taktní jejich rozhovor komentovat.

Keri k večeři připravila maso ze zásob s dušenou kapustou. Všichni se dhodli na tom, že to bylo výtečné. Po večeři se mytí nádobí zhostil Ramon s Envoyem. Pak se šli domluvit s ostatními, co a jak dál.
Začal Clyde.
“Odvysílal jsem do Aspenu hlášení, a oni mi řekli, že do New Bendu posílají další posily. Bude to stavební četa a jedna jednotka strážců. Prý sem dorazí během dvou týdnů. A co vy, co chcete dělat dál?” zeptal se závěrem Ramona a Envoye.
“My se vydáme přes hory směrem k pobřeží. Podle slov místního hospodského je tam město, tak to chceme prozkoumat. Ramone, chceš k tomu něco dodat?” řekl Envoy a podíval se na Ramona.
“Jo. Bereme si s sebou podvozek s nějaké vybavení. Snad vám nebude scházet.” Řekl Ramon a napil se čaje.
“Blíží se zima, máte dostatek ohřívačů?” zeptala se Aileen.
“Jistě. A energozbroje mají kromě chladící funkce I ohřívací funkci.” Řekl Envoy a napil se čaje. Ještě chvíli si povídali, ale pak si šli Ramon s Keri lehnout. Envoy je po chvíli následoval. Potřebovali se pořádně vyspat, protože zítra odcházejí.

Cesta z města

Ráno se jako první vzbudila Keri, poblékla se do energozbroje a připravila zbroje pro Ramona a Envoye. Ti se vzbudili asi o půl hodiny později. V tichosti si vzali ze skladu jídlo a připravili si snídani. Pak si oblékli energozbroje a sbalili si zbraně. A kolem deváté ráno vyrazili. Sedli si na provizorní sedátka na podvozku, Ramon vzal do ruky joystick a rozjel podvozek. Sice to trochu házelo, ale jelo se jim dobře a docela pohodlně.

Po několika hodinách jízdy vjeli do hor. Se stoupáním postupně klesala I teplota. Na obzoru byly vidět zasněžené vrcholky. Jeli po předválečné silnici a museli se vyhýbat vrakům, které tu jejich předchozí majitelé zanechali. Postupně ubývala poušť a začala přibývat zeleň, zpočátku prezentovaná přízemními keříky, ale na vrcholcích rostly normální smrky a jedle.

Kvečeru se rozhodli utábořit, protože cestovat skrz hory v noci by bylo velmi nemoudré. Utábořili se mezi vrakem autobusu a malou skálou. Ramon tam zastavil a utvořil podvozkem zábranu proti větru. Keri vyndala nábodí a trochu jídla ze zásob a Envoy se šel porozhlédnout po nějakém dřevě na oheň. Po chvíli přitáhl středně velký strom, což mu s energozbrojí nedělalo nejmenší problémy a s Ramonovou pomocí ho začali sekerami porcovat na menší polena. Během chvíle se u skály vršila pěkná hromada polen, která by jim vystačila na několik nocí. Několik polen vzali a rozdělali oheň a v několika minutách se táborem rozlilo teplo a světlo ze smrkové plamene. Na něj Keri položila pánev s večeří. Byly fazole s nějakým konzervovaným masem. Po chvíli prskání a škvíření bylo jídlo hotové. Envoy s Ramonem Keri podali talíře a ona jim naložila tolik, kolik si zasloužili. Když dojedli, Envoy umyl a uklidil nádobí a Ramon dal na oheň vařit vodu na čaj. Envoy si mezitím vzal pušku, rozložil ji na součástky a začal ji čistit. K vůni ohně se přidala vůně oleje na zbraně a po chvíli I vůně čaje. Ramon si vyndal cigarety, jednu si zapálil a nabídnul Envoyovi. Ten odmítl a dál se věnoval čištění pušky. Keri po chvíli usnula a Ramon ji přikryl dekou. Pak si vzal Rail Driver a prohlížel si ho. Zjistil, že dalekohled je silná termokamera, fungující I skrz překážky. A puška by jistě skrz překážku dokázala prostřelit. Mezitím Envoy dokoncil čištění zbraně, složil ji a uložil se ke spánku. Ramon uložil Rail Driver na podvozek, zapálil si ještě jednu cigaretu, zabalil se do deky a díval se do tmy. Odněkud z dálky se ozývalo vlčí vytí. Za chvíli Ramona přemohl spánek, zavřely se mu oči a usnul.

Probuzení nepatřilo mezi ty nejpříjemnější zážitky. Vzduch byl studený a chlad zalézal za nehty. Rozdělání ohně ale moc času nezabralo, a tak se chvíli všichni tři choulili u ohně, na kterém už se ohřívalo jídlo. Najedli se, sbalili věci na podvozek a vydali se na cestu. Ta je zavedla do území stálé zimy. Ani v létě tady teploty nevystoupily nad 20o Celsia. Zdejší flóru tvořily podsadité keře ošlehané větrem a malé smrky. Během tohoto dne neviděli ani živáčka, kromě ptáků na obzoru. Ramon hnal podvozek nejvyšší možnou rychlostí,aby vrcholky hor přejeli za jeden den. Na obzoru totiž hustě chumelilo, a jak Envoy tvrdil, bouře se blížila. Kromě energozbrojí neměli nic, co by je ochránilo před prochladnutím.

Když se začalo stmívat, Ramon zastavil pod srázem v závětří. Vrcholky hor se jim sice podařilo přejet, ale dvakrát se díky rychlé jízdě málem převrátili. Toho večera je napadli vlci. Ramon, Keri a Envoy zrovna dojídali, když na ně zaútočili. Byli čtyři, a byli vyzáblí, že by se na nich dala žebra spočítat. Nešli po nich, ale po jídle. Dva vyskočili ze tmy a vrhli se na Envoye. Ten jednoho srazil na zem kopancem do hrudi, ale ten druhý se mu pokusil zakousnout do ruky. Vlkovy zuby se naštestí pro Envoye smekly po pancíři a zanechaly po sobě rýhy v barvě. Energozbroje teď už vůbec nesundavali, protože teplota okolního vzduchu se snížila na nepříjemných deset stupňů Celsia.

Druhého vlka vyřídil Ramon úderem do hrudi. Zvíře vydalo poslední vudech a svezlo se na zem. Mezitím Envoy vyřídil dalšího ze čtyř vlků, takže zůstal jen jeden. Musel mít opravdu velký hlad, protože se nezdálo, že by ustupoval. Envoy sáhnul po zbrani a vlka zastřelil. Mrtvoly odtáhli dál od tábora a jail se připravovat jídlo. Zásoby se jim pomalu tenčily. Podle Envoyových slov jim vystačí ještě na týden, pokud se trochu uskrovní. Během jejich pochodu neviděli ani z vrcholku žádná města. Možná za to mohla stálá oblačnost, která zde ležela, možná únava. Po jídle se uložili ke spánku. Ani Ramonovi se nechtělo sedět ve tmě a kouřit.

Probuzení bylo neradostné. Všude byla mlha, že nebylo na metr vidět. V tichosti si sbalili věci, nasedli na podvozek a vydali se na cestu. Kvůli mlze nemohli jet příliš rychle a tak se cesta vlekla.

Po několika hodinách vyjeli ven z lesa a naštěstí I z mlhy. Krajina tady byla pokrytá nízkou polopouštní vegetací. Pořád jeli po stare předválečné silnici, ikdyž tady kí skoro pohltila pustina. Byla plan děr a výmolů. Teplota se začala zvyšovat. Teploměry jim ukazovaly příjemných 25o C. Svlékli si energozbroje a oddechli si. I přes své přednosti je energozbroj na těle po delším nošení nepříjemná. Ramon mohl trochu zrychlit. Na obzoru se rýsovaly trosky nějakého velkého města. Ale nevypadalo to, že by v nich někdo žil.

Když se ještě víc přiblížili, ukázalo se, že trosky jsou osídlené. V okolí města byly políčka, na nichž se lopotilo několik upocených postav. V ohradách bučely brahmíny pod bedlivým dohledem hlídačů. Ti Ramona, Keri a Envoye sledovali, když kolem projížděli. Ramon zajel s podvozkem před budovu, o které si myslel, že je to hospoda. Hned se na ně upřely oči povalečů sedících před hospodou. Sesedli a rozhlídli se po malém prostranství před hospodou. Přibývalo čumilů, kteří se přišli podívat na neobvyklé cestovatele. Z chumlu čumilů vystoupilo několik postav. Byli to mladí muži, kteří sotva dospěli. Mezi místními ale vzbuzovali respect. Byli navlečeni v kožených bundách a odraných džínech. A byli ozbrojení. Ramon zahlédnul několik brokovnic, loveckých pušek, pistolí a jednu odstřelovačku. Nic neříkali, chvíli si je prohlíželi a pak se beze slova otočili a odešli. Dav čumilů se uzavřel a sledoval je dál.

“Místní jsou zvláštní. Radši si budeme dávat pozor.” Řekl Ramon polohlasem Envoyovi a Keri.
“Co říkáte tomu podívat se do hospody a zjistit něco o tomhle místě.” Zeptal se Envoy Ramona a Keri. Pak šli do hospody. Když vstoupili dovnitř, hovor utichnul a místní si je se zájmem prohlíželi. Přistoupili k barovému pultu a objednali si. Když jim hospodský přinesl pivo, zeptal se ho Ramon na muže se zbraněmi.
“To sou otrokáři. Vládnou městu. Přišli sem před rokem a vyvraždili městskou radu. Každýho dalšího, kdo se jim pokusil odporovat zabili. Lidem těch několik několik oběšenců před radnicí stačilo, aby pochopili, kdo je tady pánem.” Odvětil hostinský a rychle se od nich odtáhnul, když viděl, že do místnosti vstoupil jeden z otrokářů. Všichni v místnosti okamžitě ztichli. Otrokář si sednul na jednu ze židlí u baru, kterou mu beze slov s pokornou úklonou uvolnil jeden z otrhanců. Hostinský mu okamžitě přinesl láhev z pivem. Ten se z ní napil a zapáli si cigaretu. Podíval se na Ramon a Keri. Tu si začal viditelně prohlížet. Asi jako si farmář prohlíží novou brahmínu. Ramon ani Envoy na sobě nenechali nic zdát. Dopili pivo a objednali si další. Tentokrát jim hostinský přinesl Gamma pivo. Prý pozornost podniku. Po několika doušcích se jim zdálo, že podezřele zlehkli. Všechno se jim zdálo k popukání. Nijak je nevzrušovalo, že do místnosti vešlo deset dalších otrokářů. Nijak jim nevadilo že je tihle otrokáři začali svazovat. Pak usnuli.
Ramona vzbudilo houpání. Zjistil, že leží na voze taženém brahmínami. Envoye ani Keri neviděl. Mlhavě si vzpomínal na večer. Zjistil, že otrokáři ho obrali o všechno. Dva kráčeli vedle vozu a o něčem se bavili.
“…za tyhle dostaneme pěknej balík.”
“Šílíš? Tyhle chce Khan pro nějaký výzkumy. Nesmíme se jich ani dotknout.”
Jejich hovor přerušily zvuky střelby.
“Bacha, nájezdníci!”
Pak vůz vyletěl do vzduchu a Ramon znovu upadl do bezvědomí.

To be continued…