Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Hamster - Rande naslepo
Sokratés přikrčeně běžel po střeše a přerývavě funěl. Jeho necvičené tělo mělo problémy utáhnout už obtížnost strmého výstupu po úzkých rozkládacích schodech, natož aby bez problémů přešlo adrenalinový nápor, který v něm při běhu vřel. Určitě to slyšel. To mu bylo jasný. Určitě "něco" slyšel. Oběhl na první pohled zbytečný výstupek, který dříve nasával do ventilace těžký texasský vzduch, a s dusotem se vydal k okraji. Přestože už byl večer a slunce ztrácelo na intenzitě, na zpravované brokovnici se mu tvořil mastný otisk dlaně. Tohle nebylo nic pro něj. Přiskočil k okraji střechy a se zbožným pokusem o nenápadnost sebou hodil na rozdrolenou dlažbu. Jemný prach mu začal nepříjemně lézt do nozder. Přes možné nebezpečí na několik sekund zavřel oči a pokusil se zklidnit dech. Srdce, které se snažilo udržet v chodu šokované tělo, škubalo tak inetnzivně, že mu hlaveň zbraně cinkala o nízký obrubník. Vlastně to znělo celkem libozvučně. Ne však Sokratovi. Ne v tuto chvíli. Klouby mu zbělely, když se pokusil pušku stisknout ještě silněji, než dosud a sucho v ústech ho nutilo dávivě polykat. Pomalu a zhluboka vydechl. Otevřel oči. Úzká ulička pod ním byla prázdná. Rychle po ní zatěkal očima. Byla prázdná. Čert, aby vzal tuhle hlídku!
Čekal.
Věděl, že něco slyšel. Že by zvíře? Nebo nějaký zloděj? Bylo jasné, že normální člověk by sem nyní nepřišel. Nenapadlo ho nic lepšího, než dál číhat. Přece jen nebyl žádný lovec. Do hajzlu! Dyť byl jen koželuh! Co má teď asi dělat?
Náhle hlavou škubl prudce vlevo. Z otevřeného vchodu vystrčil hlavu zrzavý muž a rozhlédl se ulicí. Sokratés chvíli zaváhal, načež se pokusil rychle vleže přesunout do střelby schopné polohy jeho směrem. Nepochybně šlo o rebela. Zelený šátek na krku mu chyběl. Sokratés dostal docela strach. Tohle se mu na hlídce stalo poprvé. Natočil se a zamířil. Muž nemohl být dále, než sedmdesát osmdesát metrů. Zacílit už nestihl. Zrzoun, přesvědčený o svém bezpečí, se odrazil od nízkých schůdků a rozeběhl se ulicí. Sokratés nečekal a vystřelil. Zvuk se po tichém okolí rozlehl více, než mu zrovna přišlo příjemné. Nejspíš musel být slyšet spoustu ulic daleko. Ani sebevětší hluk však nic nezměnil na tom, že výstřel nanejvýš rozbil kus betonového chodníku. Rebelský průzkumník (sabotér? atentátník?) rychle ztočil směr běhu a skočil za starou ledničku, která z neznámých důvodů stála uprostřed chodníku. Sokratés si ulevil nadávkou a nabil brokovníci. Prázdná nábojnice téměř neslyšně cinkla o beton dole. Chvíli čekal. Zdálo se, že nepřítel se pro iniciativu nerozhodl. Pomalu se zvedl a v předklonu se vydal podél okraje střechy. Snažil se při tom od něj držet dostatečný odstup, který mu dával před pohledem a střelbou zezdola alespoň nějaký kryt. Když se přiblížil k místu, kde uprostřed ničeho trůnila zrezivělá lednice, zpomalil a se zbraní vztyčenou prošel kolem. Muž za ní nebyl. Nevšiml si, že by ho viděl odcházet. Nejspíš musel být někde poblíž. Nadechl se a pokračoval podél rozlehlé střechy nepoužívaného autoservisu. Zrovna nyní se v něm probudil bolestivý zub. To se mohlo stát opravdu jen jemu. Došel až k malé slepé uličce, která vznikla při dostavbě sousedního obchodního domu. Tehdy zde byla samozřejmě pouze městské periférie. Ne, že by se později stalo z této čtvrti nějaké centrum - stále šlo o čistě okrajovou část - přesto zde začaly vznikat i celkem pěkné domy časem stále řídnoucí střední vrstvy. Corpus Christi mělo, na rozdíl od většiny jiných předválečných měst, jasně danné jádro, na které se postupně nabalovaly průmyslové zóny a splývající dělnická městečka. Především po vytěžení texasské ropy, kdy bylo ve městě rozvíjeno hutnictví a těžký strojní průmysl Kalifornských investorů. To byla ještě úplně jiná doba. Sokratés mohl být rád, že s předválečnou situací neměl srovnání. Takhle byl spokojen alespoň v tom jeho "jistém". Pomalu se doplížil k slepé uličce a prohlédl si jí.
Kromě několika kontejnerů u stěny zde byl pouze nepojizdný pick up, který tu někdo zaparkoval opravdu velice dávno. Ulice byla dlouhá možná patnáct metrů a široká ne víc, než pět. Sokratés se rozhlédl po okolí a opatrně se zhoupl přes okraj dolů. Napadlo ho, že když má čelit muži, co ví, že je na střeše, půjde to nejlíp, když na té střeše nebude. Při seskoku si sice trochu narazil koleno o popelnici, ale to ho nepřipravilo o rovnováhu. Vydechl a začal našlapovat podél pick upu. Na první pohled bylo jasné, že je prázdný. Zajímalo ho, kam se ten průzkumník schoval.
Jeho zájem netrval příliš dlouho. Z výklenku, tak tři metry vzdáleného od ústí uličky, se ozval výstřel. Kus střechy auta se rozčísl kulkou a ta nakonec narazila do cihlové stěny. Sokratés odskočil zpět a klekl si vedle auta. Jak ten výklenek na kontejnery mohl přehlédnout?? Sebepeskování bylo bezpředmětné. Alespoň věděl, kde je jeho zrzoun. Bylo mu jasné, že pokud se nebude držet blízko u stěny, dostane se snadno do nepřítelova palebného pole. Zpět už cesty nebylo. Nahoru už nevyleze - natož, aby to udělal nenápadně - a jedinné okno za ním bylo zabedněné. Opatrně si lehl a pohodlně si zamířil na ústí výklenku. Jestli ten parchant vystrčí hlavu, tak mu jí ustřelí. Možná z toho koukala i nějaká prémie. Kdo ví? On ale rozhodně nevěděl, co bude dělat, pokud muž tu hlavu nevystrčí. Čekal. Alespoň to uměl dobře.
"Vypadá to, že jsme se dostali do slušně patový situace," vykřikl rebel z výklenku.
"Z tohohle živej nevylezeš, kamaráde!" odpověděl po zaváhání Sokratés.
"Neni třeba hrubosti," řekl muž. "Uvidíme, komu příjdou na pomoc jako prvnímu." Sokratés neodpověděl. Rozhodl se nenechat se vyvést z rovnováhy. Jeho chvíle příjde. Krátký moment příležitosti. Do té doby číhal.
"Bene??"
Sokratés zamrkal. Kolem byla tma. Jak jen mohl usnout?? Rychle zvedl hlaveň zbraně a rozhlédl se. Kdo to křičel? že by už hledali toho zrzouna? Hlavou mu projela krátká série nadávek na vlastní účet.
"Můžu ti tak řikat?" ozvalo se z výklenku. "Ben?" Sokratés si oddechl. Musí tu být už tak dvě hodiny a nikdo na ně ještě nenarazil. Bylo to dobře, nebo špatně?
"Řikej mi jak chceš," odpověděl, když dokázal zklidnit hlas.
"Neplánoval jsi, že by jsme se v klidu rozešli? Tohle místo se mi fakt nelíbí..."
"K tomuhle už jsem se vyjádřil, nemyslíš?"
"Nesmíš bejt tak zásadovej, Bene," pokáral ho rebel.
"Nejdřív po mě střílíš a pak zkoušíš milý slova? Vypadá to, že ty muž zásad a ctností zrovna nejsi..."
"Co já si pomatuju, tak je to jedna - jedna."
"Jasně. A já jsem s tim začal. Tim mě chceš setřít?"
"To řikáš ty, Bene!"
"Tak to jo..." zamumlal Sokratés a pro sebe se usmál. Připadalo mu do nebe volající ironií, že ho nevědomě vzbudil, aby se ho následně pokusil uspat svým intelektem.
"Ty jsi dobrovolník, Bene?"
"Moc se ptáš!"
"Nemyslim, že by ti to uškodilo, pokud moje přežití stále nefiguruje v tvých plánech." Sokratés se i přes krizovost situace usmál. Těžko říct, jestli už se vůbec vzbudil. Tohle byla cvokárna.
"Bene?"
"Branec."
"Pardon?"
"Povídám, že jsem branec."
"Branec?" Průzkumník se odmlčel. "Tak to musí bejt fakt dobrej džob, Bennie!"
"Na Benniem jsme se nedomluvili!"
"Jejda! Tak sorry! Jakej problém je s Benniem?"
"Bennie byl můj čokl."
"Tak to je mi líto..." zesmutněl okatě rebel.
"Mně ne, byl to prašivej bastard."
"Jak se to stalo?"
"Jak umřel?"
"Jak tě naverbovali."
"To by mě spíš zajímalo u tebe," ušklíbl se Sokratés.
"Já jsem u povstání skoro od začátku. Nabalil mě do toho všeho jeden kámoš."
"Předpokládám, že toho teď lituješ..."
"Proč?"
"Tys šel do tohodle posranýho boje dobrovolně!"
"A kdyby ne, tak co?? Karteláci by mě nabrali v prvním pajzlu a dopadl bych, jak ty!"
"Na tom něco bude..." zasmál se Sokratés.
"Kdo z nás dvou myslíš, Bene, že si vybral líp?"
"Jasně že já! Vy to přece nemůžete vyhrát."
"Jak, že nemůžeme??"
"Nemůžete postřílet zbytek Christi!"
"Nikdo se nesnaží postřílet město! Proboha, Bene! Snad do vás tohle nehustěj?? My se jen snažíme udržet těhle pár ulic pro sebe!"
"Co vám dává právo vzít si kus města, kdy se vám zachce??"
"Co dává místní "vládě" právo na to, aby diktovali kdo kde má žít?? Vždyť je to půl druhý míle k nejbližšímu obydlí! Tady nikdo neni! Tohle je Pustina, Bene!"
"Ale proč nesete konflikt mezi lidi?? Proč prostě neodejdete jinam?"
"Ale kam? Kam asi?? Do Freeportu? Do Shagu? Nebo třeba do Austin City?? Kam jít, aby na nás nedošáhly prsty týhle zkurvený mafie?? Maji to pod palcem všude!"
"Kvůli vám umíraj lidi!"
"A předtim neumírali? My se chceme jenom osvobodit! Kdyby tohle město nebyl samej konformista, flákač a podlejzák, tak už je gang v řiti! Kdyby ale byla jen smrt, Bene. Co děláš?"
"Koželuha."
"Řemeslník... chceš říct, že tobě se vyhly razie a vydírání, kterým se pro jistotu říká daně?" Sokratés se odmlčel. Zřejmě by diskuzi neprospělo, kdyby přiznal, že svého výběrčího zná jménem. Do ticha noci se postupně začalo zapojovat bzučení hmyzu, které kontrastovalo s kulisami města.Tahle noc nebyla ničim vyjímečná, ale Sokratovi připadala odlišná od těch předchozích, kvůli jeho chvilkovému subjektivnímu pojetí. To, že zde byl tak dlouho v pasti ho už sice tolik nerozrušovalo, přesto ho ale stále jemně brněl adrenalin, který mu dával pocit moci a relaxace. Normálně by řekl, že to jsou s nebezpečím neslučitelné pocity, ale nyní si jich užíval. Nechápal, jak mohl předtím usnout.
"Jsi tam, Bene?"
"Proč vlastně?"
"Co?"
"Proč mi říkáš Bene?"
"Jen tak mě to napadlo... Tak se jmenoval můj kámoš."
"Nechci bejt nepříjemnej, ale nemáš v rukávu srdceryvnou historku o tom, jak umřel za vaší věc, že ne?"
"Zapál plic."
"Aha..." zamumlal Sokratés a připadal si za svou poznámku trochu hloupě. Bylo zvlášstní cítit smutek nad přítelem nepřítele. Sokratés se nepousmál.
"Proč v sebe vlastně tak věříte?"
"Jak to myslíš, Bene?"
"Co vám dává jistotu, že se vám separovaně bude žít líp?"
"Jakejkoliv život je podle mě lepší, než ten pod strachem z pušek."
"To je jak ňáký heslo..."
"Záleží na podání?"
"Ale Kartel vládne v Christi už spoustu let!"
"To znamená, že to je v pořádku?"
"To znamená, že si lidi už zvykli. Proč měnit to, co funguje, za nějakou vaší svobodyplnou vizi?"
"Nebuď ritualista, Bene! Lidi si zaslouží žít líp! Pokud to jde, jsou okolnosti nedůležitý. Když o to lidi nestojí, tak na ně seru, ale JÁ žít líp chci!" Sokratés neodpověděl. Bylo mu jasné, že ten zrzoun tomu nejspíš věří, ale co to mělo společného s ním? snažil se ho snad svést na svou stranu? Nemá snad dost problémů, že ještě musí řešit politiku?
"Máš rodinu?" zeptal se ho po chvíli.
"Nemám."
"Co bys dělal, pokud bys jí měl?" Nyní zase on neměl co říct. Rebel chvíli přemýšlel.
"Nevim, Bene... nemůžu ti na tohle odpovědět, pokud jí skutečně nebudu mít."
"To si z toho vybruslil dobře... Jak se ksakru vlastně jmenuješ?"
"Lionel."
"Já jsem Sokratés."
"Rád tě poznávám. To je hispánský?"
"Nevim... Prej z ňáký knížky."
"Aspoň se ti moc nestává, že potkáš jmenovce," zasmál se Lionel.
"Rej si do svýho jména zrzavče!" odpověděl mu trpce Sokratés a zazubil se. Když jejich smích odezněl, zavládlo na chvíli ticho. Pravidelný zvuk hmyzu opět vystoupil do popředí. Znělo to úžasně. Lionel si odkašlal.
"Tak co Sokrate? Necháme to skončit takhle?" To byla nepříjemná otázka.
"Ptal jsem se tě, jestli máš rodinu..." odpověděl Sokratés po zamyšlení. "Já rodinu mám a přestože mi to, co vykládáš příjde rozumný, nikdy bych jí nevyměnil za sebedokonalejší myšlenku. Moje místo je tam, kde jsem a přestože k tobě necítim nic negativního, doufám, že mě příjde pomoc jako prvnímu."
Lionelovi odpověď chvíli trvala. Ve vzduchu visela nerozhodnost.
"To chápu..." řekl pak. "Sbohem Sokrate."
"Rád jsem tě poznal, zrzoune."