Na tomto dílu se spolupodílel nezávislý autor Hamster, takže tentokrát mě laskavě neobviňujte z toho, že ho zase akorát špatně kopíruju. On to tady dost dobře zvládl sám :-)

Vůdce nájezdníků si naposledy potáhl z cigarety a poté ji se zvrhlým pohledem típnul o čelo ustrašeného farmáře. „Ztratil jsem s tebou trpělivost, Ricku…“
„Proč, proč mi to děláte?“ ptal se se slzami v očích zemědělec. „Proč, sakra?“
Nájezdníci zareagovali sborovým temným smíchem.
Hlavní nájezdník si zatím stihl zapálit další cigaretu, rychle z ní potáhnout a opět típnout o zuboženého farmáře. „Protože rádi ubližujem hovnům, jako si ty, Ricku.“
„To jste vážně tak zlý?“ položil farmář další otázku.
Vůdce nájezdníku chvíli předstíral, že vážně přemýšlí…
„Ano,“ odpověděl nakonec a střelil zemědělce do hlavy.
„A teď se de znásilňovat a pálit,“ zareagoval hbitě další nájezdník a okamžitě chytil farmářovu ženu, která se už mezitím stihla vysvléknout…
Když zapadalo slunce, byla již mrtvá. Usedlost pomalu podléhala ohni a nájezdníci se chystali k odchodu. Nevěděli však, že je sledoval někdo další. Škvírou mezi prkny se ze svého úkrytu na vše díval malý chlapec, kterého tam pro jistotu otec schoval již před týdnem.
Chlapec viděl, jak zabili jeho otce, viděl i znásilnění a smrt matky. Prostupovala jím nenávist a strach. Úkryt se po dlouhou dobu bál opustit, avšak nedostatek vzduchu ho postupně nutil měnit názor. Konečně se rozhodl otevřít tajná dvířka a rychle utéct pryč. Tehdy však nečekaně zjistil, že jsou zaseknuté. Uhořel asi tak za deset minut.

Malý chlapec však nebyl jediný, kdo hrůznou scénu pozoroval…
„Ty vole,“ poznamenal Peterson. „Tak tohle bylo jako hodně hustý!“
„Zdá se, že naše cesta je téměř u konce,“ promluvil nezávisle na vojínovi Snipes. „Nyní stačí, když za nimi vyrazíme, požádáme je o členství v jejich klanu a necháme se jimi dovést přímo k nejhlavnějšímu nájezdníkovi.“
„Konečně. Střílení do lidí bez nějakých vyšších ideologických cílů už mi pomalu začínalo scházet,“ zareagoval přemýšlivě Cohan.
Zbytek skupiny se na něj udiveně otočil.
„Chci říct,“ opravoval se rychle vojín. „Střílení jako takový mi začíná chybět. Od návštěvy Broken Hills už přece nemám žádný náboje. Jo, tak to je.“
„My jsme byli v Broken Hills?“ podivil se Peterson ještě více než předtím.
Následovala chvíle „ten Peterson je ale debil“ ticha.
„Dobrý, to stačí, teď už radši půjdeme za těma nájezdníkama,“ řekl poté Snipes.

Bylo tomu již více než dva týdny od chvíle, kdy tříčlenná skupinka Enclavanů opustila hořící trosky svého Vertbirdu, dávaje tak definitivní sbohem rozkládajícímu se torzu jejich bývalého družiníka Jakkyla – taky si tu nulu už nepamatujete? – i pomalu rezavějícím pozůstatkům robotí úklidové jednotky Mr. Handy, kteréhož sériové číslo velitel Snipes dodnes vykřikuje ze spaní. Od té doby, snaže zapomenout se na hrůzný konec rodné Enclavy, absolvovali všichni její členové mnohá úžasná a velice napínavá dobrodružství. Navštívili východní pobřeží, zachránili prezidenta od únosců, přistáli s mezihvězdným korábem na půdě Marsu… dobře, přiznávám, nic takového se nestalo. Ve skutečnosti navštívili jen dvě ubohé metropole – míněno bylo New Reno a Broken Hills -, odkud je brzo vyhnali, a protrpěli několik značně laciných pouštních zážitků, které je nakonec vykopli tady, na začátku šestého dílu…
A málem bych zapomněl, že je za vraždu děvčete pronásledují lovci odměn…
A Peterson ještě natočil krtkopotkaní porno…
Jo a Snipes, jejich velitel, přišel o obě ruce…
Každopádně to porno je fakt nářez!

„Zdravím, jak se vede?“ pozdravil uctivě velitel, když se Enclavani po kratší době strávené chůzí konečně objevili před nájezdníky.
„Jo, dobrý,“ odvětil v odpověď jejich vůdce a chystal se o Snipese típnout svoji čerstvě zapálenou cigaretu. „Eh, co to kurva…“ zareagoval však překvapeně, když se po ní na zánovní energozbroji neobjevil ani škrábanec. „Tohle se mi ještě nestalo.“
Ostatní nájezdníci od samého údivu vytáhli automatické pušky.
„Klid pánové,“ snažil se okamžitě Snipes sjednat pořádek. „Nemáme nepřátelské úmysly…“
Několik automatických pušek vystřelilo.
„Vy debilové!“ dopálil se rázem Cohan. „To nevíte, že je máte několikrát odjistit? Hned střílí jenom hlavní hrdinové.“
„Má pravdu,“ přikývl nájezdnický vůdce. „Hoši, dodržujte dekórum.“
Ozvalo se hromadné odjišťování automatických pušek.
„Dobrý,“ přitakal vůdce souhlasně. „Ještě třikrát a deme do nich.“
„Sakra,“ promluvil opět Snipes. „Říkám přece, že nemáme nepřátelské úmysly.“
Ozvalo se hromadné odjišťování automatických pušek.
„Kurva! Poslouchá mě tady někdo?!“ řval již vážně naštvaný velitel.
Ozvalo se hromadné odjišťování automatických pušek.
„Do prdele!“ hulákal Snipes. „Dyť my se k vám chceme přidat!“
Ozvalo se hro…
„Zastavte, hoši“ změnil náhle nájezdnický vůdce tón. „Tak to je ale úplně jiná. Poďte za mnou, kamarádi, dovedu vás k hlavnímu nájezdníkovi. On má přijímání pod palcem. Ale nemusíte se bát, nájezdníků není nikdy dost. Skoro všichni chtěj bejt dneska z nějakýho prazvláštního důvodu akorát buďto farmáři, který hromadně vykořisťujem, anebo hrdinové, který nás za to na potkání ještě hromadnějc zabíjej. Věřte mi.“
Poté se všichni společně vydali na cestu…

Putovali čtyři dny a dvě noci – jednu noc je zdrželo neúspěšné hledání vody -, až dokud se před nimi neobjevilo mohutné skalisko, do něhož byly umístěny masivní ocelové dveře vedoucí k jakémusi výtahu. Vše okolo najednou vyhlíželo velice hrůzně, daleko hrůzněji než v okolité pustině. Země byla děsivě rozdrásaná, na zamračeném nebi neustále poletovali zmutovaní hyeno-supi a místo poklidné pouštní symfonie hrála drsná nájezdnická muzika.
„Jsme tady,“ poznamenal vůdce nájezdníků a pomocí elektronické karty otevřel dveře výtahu, do kterého se následně namačkala celá dvanáctičlenná skvadra nájezdníků, všichni Enclavani a ještě jedna nefunkční lednice, kterou náhodou sebrali cestou.
Elevátor je vzápětí dopravil do prvního patra komplexu, odkud putovali přímo k druhému výtahu na druhé straně podlaží, který je zase dovezl do patra třetího. Poté již zbývalo pouze projít jednou delší chodbou a ocitli se přímo před robustním ocelovým portálem, který strážila vysoká mužská korba s neuvěřitelně vypracovanými svaly a ještě neuvěřitelnější jizvou, která mu začínala pod pravým okem a končila až u palce levého chodidla…
„Co kurva chcete, vy zatracený sráčové!“ spustil na příchozí tak drsně, že vojín Peterson byl v tu ránu vděčný, že energozbroje Enclavy nepropouštějí. Jeden z nájezdníku už však takové štěstí neměl a s pláčem utekl pryč. Ke svému rodnému klanu se již nikdy nevrátil a proslýchá se, že si později založil malé bistro na předměstí NCR. Potupný zážitek ho pronásledoval až do konce života…
„No, rádi by jsme…“ odpovídal vůdce bandy po chvíli vyplněné překonáváním strachu. „Rádi by jsme je pustili za šéfem. Nový maso.“
„Jo, v pohodě,“ řekl už jizvoun o poznání přívětivěji a pohotově uhnul na stranu.
Skupina si ho ještě notně dlouhou dobu bázlivě přeměřovala, aby posléze konečně vstoupila. Následující výjev je naplnil upřímným respektem.

Enclavani pomalu vešli a s vyraženým dechem se rozhlíželi kolem. Stáli v nádherně zdobené kanceláři v neo-post-moderním stylu. Uklidňující modř, jíž byla místnost vymalována byla vkusně doplněna velkou abstraktní malbou na severní stěně a stylově zakroucená lampa v rohu zalévala celý prostor měkkým neagresivním světlem. Za ocelově šedým stolem seděla žena ve středním věku ve funkcionalisticky střiženém kostýmku. Úzké hranaté brýle a pečlivý drdol jí dodávali dojem přirozené autority, která nutila drsňáky v její blízkosti mluvit spisovně a nehrbit se. Před ní byla otevřená složka s účetnictvím, kterému očividně věnovala větší pozornost, nežli překvapeným Enclavanům.
"Erm... Dobrý den, paní... Erm... šéfe nájezdníků." Vytlačil ze sebe Snipes. Elektromotory energozbroje tiše zahučely a na jeho helmě se objevil nervózní úsměv.
Žena po něm střelila pohledem a zaklapla desky.
"Jste ohlášeni?"
"Ohlášení, madam?"
"Musím se opakovat??" štěkla ona tak silně, že se rozsvítily pohotovostní světla ukazující cestu k východu.
"Jistě že ne, eh, ohlášeni... Víte, narazili jsme na vaší partu a právě jsme dorazili... Jako že jsme noví..." drmolil Snipes a v duchu při tom hystericky gestikuloval rukama.
Žena si odfrkla a vytáhla z přihrádky na stole sešit, který otevřela a přes brýle se na něj důležitě podívala.
"Víte..." zachraňoval situaci Peterson. "Chceme se k vám přidat a to, že Cohen nemá munici, já jsem zbabělec a šéf kripl, ještě neznamená, že to nemyslíme upřímně!"
Snipes se zamračil a aniž by se otočil srazil Petersona úderem do hlavy na zem. V duchu.
"Pan vůdce vás nyní může přijmout," prohodila sekretářka, ukázala na dveře po její levici a dál už si jich nevšímala. Snipes se v duchu praštil do čela, mávl na ostatní a s poraněnou hrdostí se vydal ke dveřím s nápisem "Boss". Nechal Cohana, aby mu otevřel a s hlavou vztyčenou vstoupil. Následující výjev je naplnil upřímným respektem.

První, co vás na tomto muži praštilo do očí, bylo půlmetrové černo-zelené číro, které se jako obrovský vějíř tyčilo nad jeho profilem. Jeho tvář pokrývalo tří týdenní strniště a v koutku jeho poklidně drsného výrazu se převalovala poblikávající cigareta.Druhý pohled vám ukázal, že řetěz, který držel velký visací zámek na jeho krku, by utáhl sovětský pancéřový vlak a že ostny na jeho náramky mu znemožňovaly použít danou ruku při močení. Oku znalce pak nemohlo ujít, že jeho černý kožený oblek je přesnou replikou Mad Maxova kostýmku, který byl velice populární v 90. letech 21. století.
"Tak tenhle chlapík je víc cool, než jsem čekal," procedil skrz zuby Cohan. Snipes souhlasně kývl a ještě nervózněji než v kanceláři sekretářky udělal dva kroky vpřed.
"Dobrý den, šéfe! Chceme se k vám přidat a očekáváme rozkazy," ohlásil je Snipes. Muž se na něj nechápavě podíval.
"Hej, já jsem jen stráž. Šéf je támhle."
Enklavani se pomalu otočili ve směru jeho prstu a následující výjev je naplnil upřímným respektem.

Před nimi stála dlouhonohá domina v minimalistickém latexovém oblečku a důtkami v ruce.
"Čim dál lepší!" zakřenil se Peterson.
"Co čumíte, otroci?" otázala se žena hlasem, co jim trhal podvlíkačky.
"Vy jste šéf nájezdníků, madam?" odhodlal se Snipes.
"Jistě že ne. Tohle je boss."
Enklavani od ní smutně odtrhli zrak a podívali se vedle. Následující výjev je naplnil upřímným zhnusením.

Na zdi byl připoutaný ne víc jak sto šedesát centimetrů vysoký muž. Byl úplně nahý a z bradavek mu visela kilová závaží. Jeho tvář byla zkroucená uspokojením a mezi vzdechy žadonil o oplzlosti.
"Čim dál lepší!" zakřenil se Peterson a vytáhl pip-boye.
"Ty vole!" vykřikl Snipes a odvrátil se. "Ty seš šéf??"
Muž otevřel oči. "Co tady kurva chcete??"
"Přidat se!"
"Bereme vás, zmizte!"
"A co máme teď dělat?"
"Utekl jsi snad ze školky?? Jdi někoho přepadnout! Hlavně mi tu nesmrďte!"
Snipes pomalu zaměřil pohled zpět na něj a z očí mu šlehaly plameny (v duchu).
"A to má bejt jako všechno??" zahřměl.
"Co víc chceš mladej?"
"Žádný zasvěcování? Žádný vstupní questy? Žádný autoritativní hrozby smrtí? Žádný vtíravý otázky proč máme na sobě energozbroje, nebo proč dopyče nemám ruce?? Chceš mi ty trpajzliku říct, že jsme všechny ty dosavadní útrapy absolvovali zbytečně? Všechny ty... fascinují výjevy? A tak??" Snipes funěl jako býk a vražedným pohledem propaloval bosse.
"Komu řikáš trpaslíku?" odvětil mu ten po chvilce ticha. "Myslíš že ti dovolim mě ponižovat?"
Šéf nájezdníků mrkl.
"Tak dost!" řekl Snipes a otočil se k odchodu. "Seru na to! Tady už nebudu ani minutu!"
Peterson rezignovaně pokrčil rameny a vypnul pip-boye.

Stáli venku před ocelovými vraty a lehký vítr si pohrával s pískem u jejich nohou. Snipes se přemýšlivě rozhlížel po obzoru, Peterson ho napodoboval a Cohan byl mimo záběr.
"Takže teď jsme oficiálně nájezdníci, pane?" prohodil Peterson.
"Vypadá to tak, vojíne," kývl moudře velitel. "Vypadá to tak..."
"A přineslo nám to ještě něco kromě toho, že teď po nás na potkání půjdou Rangeři, pane?"
"Nesuď věci podle povrchu, vojíne!"
"Jistě, pane. Co budeme teď jako nájezdníci dělat?"
"Najdeme nejbližší cíl, přepadneme ho a napakujem si kapsy."
"Co je nejbližší cíl, pane?"
Snipes se začal rozhlížet ještě zamyšleněji a zoufale vyhlížel něco, co se tvářilo jako tučná kořist. Nakonec mu zrak spočinul na ocelových vratech, ze kterých právě vyšli.
Usmál se.
Cohan se podíval směrem jeho pohledu a zvedl obočí.
"Fakt bych si dal nějaký masakr, pane, ale opravdu chcete pobít naše nové soudruhy?"
"Buď trochu bezpáteřní, vojíne," pronesl velitelsky Snipes. "Teď už nevyznáváme nadvládu čisté rasy, ale nadvládu silnějšího. Ti dole jsou slaboši a my máme morální povinnost je pozabíjet."
"To se mi libí, pane!" vycenil zuby Cohan a odjistil prázdný gatling, který byl připraven použít jako kyj.

Náhle se dveře výtahu otevřely a ven vystoupil jejich známý velitel tlupy následovaný čtyřmi bezejmennými nájezdníky.
"Nazdar lidi, tak jak to šlo u šéfa?" zahulákal bodře a típl o Petersona cigaretu, kterou si právě plánoval zapálit.
"Jo, v pohodě, jsme přijatí," kývl Snipes. "Kam vyrážíte?"
"Dostali jsme tip, že támhle za tou skálou je nějaká pevnost, která by stála za přepadnutí. Podařilo se mi na něj dát dohromady jen tyhle kluky, všichni ostatní se najednou začali vymlouvat na špatný svědomí a nájezdnickou krizi, takže to vypadá akorát na průzkum, ale pokud se k nám přidáte, tak se podle tabulek těsně vejdeme do kategorie "prakticky sebevražedný útok", což už by znamenalo nějakou akci..."

O 2 hodiny později

"Strašně moc megamoc ultra-pěkně prosíííím!!!!" žadonil na kolenou klečící Cohan.
"Tak dobře, dobře... fajn! Půjdeme s nimi... Spokojen, vojíne??"

O půl hodiny později

"Kristova noho, na co jsem to zase přistoupil??" zavyl zničeně Snipes při pohledu na opevnění.
Na otevřeném prostranství před nimi stála malá rafinerie obehnaná vysokou zdí z kusů plechu a vozidel. K nebi na několika místech trčely hlavně těžkých zbraní.
"Tak tomu říkám výzva!" rozchechtal se vůdce a plácl si s Cohanem. Snipes se na ně vyčítavě otočil.
"Děláte si srandu? Chápete, že budem mrtví už jak se přiblížíme?"
"Nebuď baba, Snipy!" plácl ho vůdce po rameni a spolu s Cohanem a ostatními nájezdníky se vydal k pevnosti. Snipes se na ně chvíli díval, pak vzdychl, pokrčil rameny a s Petersonem za zády je následoval.

Strážný na věžičce si velebil na houpacím křesle a broukal si písničku, kterou mu jeho matka zpívávala, dokud neumřela během vyplenění jejich vesnice nájezdníky. Rozlepil ospalá oční víčka a zamžoural do krajiny zalité ostrým poledním světlem. Skrze vlnící se rozpálený vzduch se k němu blížila skupinka siluet, kterou mu jeho postapokalyptické instinkty okamžitě asociovaly s červenou barvou.
"Máme společnost!" vykřikl přes rameno a mohutným fouknutím zvedl oblak písku z kulometu, který stál před ním.

"Je vám jasný, že tenhle útok je prakticky sebevražedný?" nadával už naprosto zoufalý Snipes.
"Jak jsem slíbil!" zachechtal se vzrušený vůdce.
Vzdálenost mezi nimi a hradbou se už zkrátila na sto metrů a bylo snadné rozpoznat postavy, které na ně z ní mířily.
"Taky si řikáte, že by se teď hodil tlampač?" zamyslel se Cohan.
Nikdo mu však už nestihl odpovědět, protože náhle se před nimi rozštěkal těžký kulomet.
Jak začal, tak taky ztichl a rychlé rozhlédnutí odhalilo, že všichni čtyři řadoví nájezdníci se váleli v tratolišti vlastní krve.
"Nerad to říkám, ale já to říkal!" zaječel Snipes. Vůdce si odplivl.
"To jsou ty bezejmenné postavy..." zašklebil se posměšně. "Nikdy nic nevydrží."
"Když už jsme u toho..." otočil se na něj Peterson. "Jak se vlastně jmenuješ ty?"
"Já?" nechápal vůdce. "Já jsem přece... já... A do prdele!" Na patě se otočil a dal se na bezhlavý útěk... Alespoň od chvíle, kdy ho po pár metrech dohnala kulometná dávka, jež mu tu hlavu utrhla i s levou rukou.
Snipes si v hlavě odškrtl kolonku ze seznamu lidí, které je potřeba zabít, otočil se zpět na pevnost a rozkázal Petersonovi, ať na ně přátelsky zamává.

"Moment! Nestřílet!" ozval se náhle z hradby naléhavý hlas. "Vždyť ti jsou z Bratrstva!"
"Jo?" odvětil mu ironicky jiný hlas. "A na to jsi přišel sám?"
"Podívejte se na ně! Vždyť mají na sobě energozbroje! To je jasné Bratrstvo."
"Mě to teda moc nepříjde jako zbroje Bratrstva Oceli..." byl stále skeptický druhý hlas.
"Vždyť jsou akorát trochu zdokonalené! Toť vše!”
"Trochu? Vsadim se, že kdybych na ně použil zbraň s normálním typem poškození, tak budou mít skoro dvojnásobnou obranu než klasický PA..." zachraňoval váhu svého úsudku skeptik.
"Proboha nech keců, tohle je jasný... Hej! Vy tam dole! Že jste z Bratrstva Oceli??"
"Ne, nejsme!" zahulákal Peterson.
Snipes a Cohan si trpce představili, jak Petersona trhá intenzivní příval půlpalcových projektilů. To se také vzápětí stalo. Oba se podívali na to, jak se zvedá ze země a představili si, jak ho trhá intenzivní příval půlpalcových projektilů ve chvíli, kdy má svlečenou energozbroj. To jim však vydrželo jen chvíli. Pak totiž oba nezávisle na sobě zatřásli hlavou a rozhodli se, že už se k té představě raději nikdy nebudou vracet.

Snahu o to, aby přestali mít před očima ten odporný obraz, jim přerušil hlasitý skřípot. Vysoká vrata, která dělila pevnost od okolního světa se rozevřela a ven vyjel kamion s cisternou následovaný pancéřovaným autobusem. Enclavani pouze nechápavě stáli a sledovali, jak je maximální rychlostí míjí kolona, ze které se na jejich účet ozývaly posměšné výkřiky a nadávky. Ještě chvíli ji pozorovali, jak se vzdaluje směrem k horizontu, než pokrčili rameny a vešli otevřenou bránou do opuštěné pevnosti.

Krosny naplněné starou technikou a drobnými cennostmi chrastily a tím dodávaly jejich cestě pochodový rytmus. Pevnost byla víceméně prázdná, ale v příbytcích uprchlíků se našlo dost věcí, kterými tak divná parta, jakou se tihle nájezdníci ukázali být, určitě nepohrdnou.
"Říkal jsem, že to bude v pohodě, pane," ozval se Cohan.
"Myslíš předtím, nebo potom, co po nás začali střílet," odfrkl si Snipes.
"Vždyť stejně utekli..."
"Asi se to skrze tvé flegmatické smysly nedostalo k tvému retardovanému mozku, ale celá pevnost pět minut po našem odchodu explodovala, vojíne."
"Taky dobrý... pane."
"Co je tohle za život?" povzdechl si Snipes a přidal do kroku. „Ale aspoň že už to máme všechno za sebou…“
„Tím bych si nebyl až tak jistý,“ pověděl náhle sebejistým hlasem neznámý muž v kevlárové zbroji, který na skupinku mířil Pancor Jackhammerem. „Já a můj Kalifornský tým Rangerů vás totiž zatýkáme za nájezdnictví a nezákonnou potulku. A věřte, že za tohleto bude přinejlepším hezkých pár let v tom nejtěžším žaláři.“
„Ty a jaký tým?“ zašklebil se Cohan. „Já tu krom jednoho užvaněnýho magora nikoho nevidím…“
„Vážně?“ řekl v odpověď muž a zle se usmál. „A co teď?“
Ze všech koutů otevřené pustiny začali najednou vyskakovat další a další ozbrojenci a několik se jich zhmotnilo rovnou ze vzduchu. Jeden obzvláště vycvičený zálesák se dokonce objevil přímo mezi jednotlivými Enclavany a rychle si zde zbudoval malý zákop. Než se jeden nadál, bylo tu takřka… no, tak přinejmenším sto v kevláru oděných týpku s nerudnými výrazy a celkem kvalitním bojovým arzenálem.
„Jo, docela dobrý,“ uznal Cohan. „Nicméně… to nás jako má zastavit?“
„Ehm,“ upozornil na sebe nenápadně jeden naprosto bezvýznamný týpek, který šel zrovna okolo. „Nerad na sebe nějak zvlášť upozorňuju, to jste ostatně sami viděli, ale pokud k tomu můžu něco říct, tak by vás to zastavit mělo…“
„Myslíte?“ zamyslel se Cohan. „No, já si teda nejsem moc jistej, ale náhodný pocestný by přece nelhal…“
„To je pravda,“ přitakal kapitán Rangerů.
„Taky si myslím,“ souhlasil Peterson.
Snipes chtěl něco namítnout, ale… ztratil hlas.
„Dobře, nebudeme klást odpor,“ ustoupil nakonec Cohan. „Přesvědčili jste mě.“
„V tom případě vás teda zatýkám a nechám odvést na naši základnu, kde se budete zodpovídat ze svých zločinů,“ řekl přísným hlasem jediný mluvící Ranger a zaujal vítězoslavný postoj. Zrovna v tu chvíli se za ním pomalu provlnila vlajka NCR, která z nějakého dobrého důvodu poletovala pouští, takže to vypadalo vážně hodně dobře. „Podskupino Omega, víte co máte dělat…“
Dva Rangeři se od týmu oddělili, chopili se Enclavanů a začali je před sebou důrazně popostrkovat. Během relativně krátké chvíle se ostatním ztratili z dohledu.
„Dobrá práce,“ otočil se následně kapitán Rangerů na náhodného pocestného a podal mu objemnou hrst dolarových mincí. „Tak zase zítra…“