Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

"Už jste někdy přemýšleli, jaké to je, vznášet se volně jako pták? Nevnímat nic okolo, jen hledět do modrého nebe rozprostírajícího se do dáli? Něco vám řeknu, je to nádherné. Mohl bych to dělat pořád, a stejně bych se toho nikdy nenabažil. Vím, o čem mluvím. Jsem totiž pilot.
"Plukovník USAF Edward Bernder"-koukám na výložky a musím se pousmát. Byl jsem povýšen před týdnem, v den, kdy jsem přistál na zemi po stém bojovém letu s bombardérem. Ještě teď jsem šťastný jako blecha. na to, že mi je pětatřicet je to sakra velký úspěch. Válka proti komoušům je v plném proudu. Teda, správně to jsou Číňani, kteří mají lidovou republiku, ale každej stejně ví, že je to parta bolševiků. V jistém slova smyslu je obdivuju, vedou válku zároveň s Rusy i s námi a stejně se jim daří neprohrát. Strašné. Lítám často nad Čukotku, kterou teď Číňani drží a dostávaj se odtamtud na Aljašku. Naše základna je daleko za frontou, místo je samozřejmě přísně tajný. Co bych taky chtěl, je tady tolik drahého vojenského materiálu, že by to tisíc let živilo nějakou banánovou republiku.
Včetně jaderných bob, pum a raket. Hotový dóm hromu.
Už čtrnáct dnů je pohotovost, rudí prorazili hluboko do našeho týla, používají i chemické zbraně, což se nám bohužel zatím nepovedlo potvrdit, i když kluci z letového průzkumu tvrdí, že často vidí na fotkách kolony s dělostřeleckými náboji, v kterých by ty sračky klidně mohly být schované. Válka je svinstvo, ale začali si oni. Ačkoli, čím víc o tom přemýšlím, tím méně si vzpomínám, kdo si vlastně začal. Podstatné je, že kvůli pohotovosti drží pentagon ve vzduchu neustále letku B-103 s jadernými bombami. Jsem součástí takzvané Třetí směny, tedy jsem pilot letounu, který je ve vzduchu nad Aljaškou dnes od osmi rána do dvou odpoledne. nemáme zprávy o ostatních letadlech, společně pouze startujeme a přistáváme. Jsem nahoře úplně sám. Létání je krásné.
Je sedm, což znamená předletovou přípravu… Velitel základny, generál Laws jako obvykle při briefingu připomenul, jaká zodpovědnost leží na našich bedrech, jak důležitá je neustálá ostražitost a že ve všem musí být pořádek atd. nic, co bych neslyšel každý druhý den před odletem.
Dnešek bude trochu zajimavý, poněvadž se podívám do Tichého oceámu. Poletím na dlouhou cestu až k Japonsku. Budu asi sto mil východně od jejich východního pobřeží. To znamená i tankování za letu nad USS George Bush, velkou to letadlovou lodí.
Před nástupem do letadla ještě rychle na záchod, při cestě k hangáru potkávám Steva, kamaráda s kurzu.
Ptám se ho, kam letí, i když vím, že to je tajné, takže jeho odpověď že nahoru beru jako uspokojivou.
Natlačený ve své kombinéze, helmu s nápisem "Hejkal" mám v ruce, stejně jako desky s dokumenty.
A už vstupuji do chladu hangáru.
Stojí tady přesně deset krásných B-103. Lesknou se ve své tmavě šedé barvě.
Je to ten nejdokonalejší létající stroj, který kdy byl vyroben. Dokáže dosáhnout druhého Machu, má nejmodernější počítačové technologie, relativně nízkou spotřebu a je na svou velikost velice hbitý. Pár pilotů prý dokázalo i uniknout při souboji se stíhačkou. Ale to nejdůležitější, co dělá B-103 takřka nepřemožitelnou, je systém protiradarové ochrany třetí generace. Díky němu je bombardér radarově i vizuálně neviditelný. Nejde zachytit žádným druhem lokačního zařízení a systém nejlepších senzorů a promítačů dokáže měnit barvu letadla přibližně podle tvaru oblohy. Proto má bombardér taky přezdívku Chameleón.
Je dělán jen pro jednoho pilota, díky přístrojům na nikoho nezbyl prostor. Kdyby se pilotovi něco stalo, systém inteligentní navigace INNG dovede letadlo zpět na základnu.
Nastupuju do letadla a pevně se vklíním do sedadla, knipl sevřu koleny a začínám prověřovat všechny systémy. Jako obvykle, vše je v nejlepším pořádku.
Maník z věže mně navádí na runway, prudce akceleruju a tahám knipl k sobě. Prudce mě to tlačí do sedadla a vzápětí se vše stabilizuje. Stoupám zvolna vzhůru. Jsem nahoře a jsem volný jako pták. Jsem pilot…

Jsem pár sekund od hranice vzdušného prostoru USA. Žádné přání šťastné cesty, nic. Musíme dodržovat rádiový klid, i nepřítel monitoruje satelitem všechny hovory. Jsem venku. Neutrální vzdušný prostor. Zapínám systém protiradarové ochrany. Slyším, jak někde vzadu nabíhá generátor a vzápětí už jsem musel zmizet i z obrazovek všech radarů. Do základny pouze proudí přes satelit proud informací přes DC, šifrovací systém z možností sedmnáctinásobného kódování. Tak ví o všem co se v letadle děje i kde sem. Nikdo jiný to nemůže zachytit, poněvadž signál dovede přečíst jen DC na základně a v Pentagonu.
Nikdo mě nevidí a mám úplnou svobodu.
Po půl hodině letu znovu kontroluju systémy a pak trochu protahuju svůj letoun. Ozve se dunivá rána a vzápětí už jsem rychlejší než zvuk. Ale tady vysoko ve stratosféře člověk ani nepozná, že letí tak ohromnou rychlostí.
A najednou si uvědomuju, že na pár ukazatelích přeskočila data, aha, právě jsem o den omládnul. Jsem za datovou hranicí.
Za necelou hodinu mám rande s tankovacím letounem nad USS George Bush. Když jsem na dohled, vypínám systém ochrany, aby si mně taky všimli a zároveň zapínám vysílačku, hlásím se a žádám o palivo.
Příjemný hlas jejich operátorky mi přiklepnul tříminutovou čekací lhůtu a tak kroužím v bezpečné výšce nad letadlovou lodí. Koukám, jak z toho plovoucího města startuje jedna F-30 za druhou a jak se seskupují do řady a vzápětí mizí někam na severozápad, nejspíš trochu uškodit Čínské flotile v Ochotském moři kterou jsem prozřetelně obletěl.
A moje létající pumpa je tady. Zajímavé, válka o energii, ale námořní letectvo jí má pořád dost.
Chvíli se držím za tankerem, vysunuje na mně hadici, potom přirazím a senzor ukazuje, že všechno sedí, vzápětí jde ukazatel stavu paliva nahoru.
Odpoutávám se od tankeru, hlásím se lodi a když jsem z vizuálního dosahu, zapínám ochranu.
Dovedu si představit, jak se jejich obsluha radaru ušklíbla, když jsem najednou zmizel.
Letím dál a nevnímám čas, ale jen prostor kolem sebe. Z rozjímání mně vytrhl DC, který na mně chrlí proud informací.
To snad ne, pohotovostní létání prodlouženo, mám natankovat nad Japonskem a počkat v prostoru naší tamní základny. Dnešní výlet do hospody zřejmě odpadá. Hážu do sebe kofeinovou tabletku, jen kvůli předpisům. Nikdy v letadle neusnu, zvlášť s vodíkovou bombou pod zadkem.
A tak dolétám až k Japonsku, které se během války proměnilo v pevnost a tankuju. Když kroužím nad základnou ovšem vysoko, abych mohl mít zapnutý systém ochrany, najednou začne DC chrlit další pozdravy z velitelství.
Beru o ruky ten vyjetý papír, žmoulám ho v ruce a nakonec čtu.
Doprdele…
Už teď cítím jak se mi odkrvuje obličej.
Ve správě na mně civí rudý kód a krátká zpráva, že mám spustit DC v největším režimu utajení a používat hlasový přenos.
"Základno, tady Racek 1, slyšíte mně?", hlásím do mikrofonu a DC v tisícině sekundy vše zašifruje a odesílá.
"Tady základna Racku 1, jasně a čistě…", zní hlas z pevniny.
"Potvrďte odeslání DC zprávy, odeslané před minutou.",žádám je a pořád si opakuju, že to není pravda.
"Potvrzujeme. Proveďte vše podle scénáře. nyní skončete vysílání a nechte DC ve stávajícím režimu."
"Rozumím…", odpovídám zničeně a otvírám složky pro Rudý kód dnešní mise. Chvíli doufám v zázrak ale realita je neúprosná.
Z papíru na mně civí, že mám opravdu shodit svůj náklad na cíl a že tohle opravdu není cvičení.
Odesílám přes DC žádost na odtajnění primárního cíle. Odpověď přichází téměř okamžitě. Souřadnice cíle naskočily v digitálním ukazateli a já si je dávám vyhledat GPS.
Málem to se mnou sekne podruhé.
Peking.
Vážně netuším, kolik tam může bejt komoušů, ale věřím, že zatraceně hodně.
Nějak přestávám tušit čas a během proudu zmatených myšlenek sleduju měřič vzdálenosti od cíle jako uhranutý.
Táhlý vysoký ton právě ohlásil, že jsem ve vzdušném prostoru nepřítele.
Další časový úsek vyplněný strachem a nejistotou. A na obzoru už se zvedá obří mrak smogu a kouře.
Peking.
Vysílám požadavek na oprávnění ke shozu a odkodování bomby.
Někdo velmi zodpovědný právě stiskl tlačítko, poněvadž ukazatel mi hlásí, že bomba je v mých rukou.
Teď je třeba otevřít pumovnici.
Na monitoru vidím město, zbývá necelá minuta…

Tohle se mi vůbec nelíbí. Klesám na osm kilometrů a radar začíná znepokojivě pípat. Množství starých flaků na mně zespoda chrlí proud protiletadlových granátů. Museli si mně všimnout!!! Zkurvený Chameleón!! Ne, to není možný, systém běží. Doprčic. Někdo asi slyšel hluk motoru… Tohle se nemělo stát. Zatraceně. Nemělo by mě to ohrozit, jsem vysoko. Sakra, dvacet sekund!!! Odjistit, vybuchne to třista metrů nad povrchem…
Ježiši to snad není možný!!!! Tohle přece nemůžu udělat!!! Tohle je kravina!! Dole je deset miliónů nevinných lidí. Pitomý nařizení, pitomá armáda, pitomá válka!!! Kašlu na to, nechci být největší masový vrah v dějinách!!! Sám se slyším, jak řvu na celý kokpit. Vysílačka je zapnutá, slyší to i základna a Pentagon, někdo zmateně křičí do sluchátka až praští. Bláboly o povinnosti k národu, rozkazy, prosby… Kašlu na vás!!!!
Vysílačka zmlkla, vyrval jsem knoflík i z drátem. Ani jsem si nevšiml, že během té mojí chvilky pravdy jsem pořád tlačil knipl dolů a klesl jsem až na tři kilometry. Všechno kolem burácí, granáty trhají oblohu, radar vřeští jako o život, letadlo se chvěje, zásah střepin už dávno vyřadil mojí neviditelnost. Senzory netíhají a já, Hejkal, jsem právě možná udělal nejvetší blbost svýho života. Zvedám letadlo a trhnu se na nějaký hodně opuštěný ostrov. Provádím ohromně prudký obrat, ovšem, opět prolétám nad centrem města, ale granáty bouchaj daleko pode mnou… Radar zas pípá. To je stres, co to je? Řízená střela, pche, nemohli mně přece zamě… Zatraceně, chameleón je přece mimo provoz!! Rychle provést úhybný mané…"

Raketa explodovala u ocasu letounu, přesně ve chvíli, kdy chtěl Edward přitáhnout knipl k sobě. Většina Číňanů se bezstarostně procházela po ulicích, neboť jedno letadlo nepovažovali za nebezpečí. Všichni hleděli na oblohu, ze které se k zemi snášely plápolající trosky rozpůleného bombardéru. Ulice propukly v jásot a lidé u stánků, na zastávkách a na chodnících oslavovali malé válečné vítězství, které se dostalo až k nim. Bombardér padal stále rychleji a v jeho útrobách s ním padala i vodíková bomba, jejíž výškoměr byl stále zapnutý. Bylo jasné, že trosky dopadnou na Mao-ce-Tungovo náměstí, které se rychle vyklízelo. A ve výšce třista metrů, skoro nadosah ze střech plných diváků, v bombě povolila pružina atomové bomby, sloužící jako rozbuška k bombě vodíkové, proběhla příslušná reakce a náhle byl konec. Lidé jen stačili otevřít ústa nebo přivřít oči. Pak se město ponořilo do mraku stvořeného z ohně a skleněných střepů…

Na vojenských monitorech pod základnou to byla však jen z mnoha a mnoha detonací, které pokrývaly celou mapu světa.