Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
1. část Situace V roce 2052 začínají Války o zdroje. Mnoho malých států zbankrotovalo a Evropa, závislá na dovozu ropy z blízkého východu, odpovídá na rostoucí ceny ropy vojenskou akcí. Začíná tak dlouhá válka Evropského společenství s Blízkým východem. V roce 2053 udeřil “nový mor”, přenášený při společenském styku a zabil desetitisíce lidí. USA uzavřely hranice a byla vyhlášena první celostátní karanténa v historii. Zdroj moru není znám, spekuluje se, že šlo o genetickou zbraň. V prosinci roku 2053 zničila teroristická jaderná zbraň Tel Aviv Menší jaderná přestřelka na Blízkém východě v lednu roku 2054 vyvolává po celém světě obavy. V roce 2054 začíná USA, v obavách z moru a evropskoblízkovýchodního konfliktu, plánovat projekt Bezpečný dům. Cílem projektu financovaného rizikovými obligacemi je vytvořit Vaulty pro obyvatelstvo pro případ jaderné války nebo smrtící epidemie. Zakázka je zadána firmě Vault-Tec a díky pokroku ve stavebnictví probíhá velmi rychle. V roce 2055 začíná výzkumné centrum West Tech pracovat na novém viru, který by umožnil potlačení Nového moru. Je to FEV-1, virus nucené evoluce. V roce 2060 se zastavuje doprava v ulicích měst. Paliva jsou příliš vzácná na plýtvání v automobilech, pročež se uplatňují alternativy – začínají se vyrábět elektrická a fúzní vozidla, avšak továrny mají omezené kapacity. Tlak na výzkum fůze se zvyšuje. Končí evropskoblízkovýchodní válka. Jsou vyčerpány všechna ropné zásoby. Konflikt již nemá cíl a obě strany jsou zruinovány. V roce 2063 je stavba Vaultů dokončena. V mnoha městech začínají výcviky, ale jejich vzrůstající četnost lidi znepokojuje, a tak mají výcviky s lety čím dál tím menší odezvu. V srpnu roku 2065 vede potřeba mobility v armádě USA k zaměření výzkumných snah na vytvoření lidského kráčejícího tanku – v podstavtě dvounohou kráčející obrněnou jednotku: Energozbroj. V létě roku 2066 se čínsko-americké vztahy ještě zhoršily po odhalení první hrubé fúzní jednotky, jednoho z výsledků projektu energozbroje. Začaly se vyrábět první fůzní spotřebiče. Začleňování fúzní energie do infratruktury USA začalo, ale bylo příliš pomalé a neefektivní, než aby napájelo oblasti, které to potřebovaly. O téměř 13 let později bylo fúzí napájeno jen pár oblastí USA. V zimě 2066 napadla Čína Aljašku. Anchorageská přední linie se stává skutečným bojištěm. Jakožto znak vzrůstajícího napětí mezi oběma státy projevuje Kanada neochotu povolit americkým jednotkám vstup na své území či americkým letadlům průlety svým vzdušným prostorem. Napětí mezi Kanadou a USA roste, ale Kanada nakonec ustoupí a americké jednotky vstupují na její území. Tím je připravena půda pro anexi Kanady v roce 2076. V roce 2067 nastupuje první energozbroj službu na Aljašce. Ač není tak pohyblivá jako pozdější verze, je tato energozboj neuvěřitelně účinná proti čínským tankům a dělostřelectvu. Jeho schopnost snášet velkou zátěž se stává klíčovou v různých lokálních konfliktech a je schopno zničit celá města, aniž by ohrozilo nositele. V roce 2070 je vyvinut první model fúzního automobilu firmou Chryslus. Vozy jsou velké a v americkém stylu a taky pořádně drahé, a přesto je vyprodání otázkou dní. Mnoho továren Chryslus bylo od té doby přeměněno na zbrojovky. V roce 2071 se po zjištění možného vojenského využití viru FEV výzkum z West Techu přesunul na vojenskou základnu v jihozápadní Kalifornii [Základna Mariposa]. Projekt ve West Tech je pozastaven kvůli stavu pokusných subjektů: zvířata se vracejí do původního stavu, hloupnou, ale jejich tělesná hmota je zachována. V roce 2072 vzrůstající poptávka USA po kanadských zdrojích způsobila protesty a výtržnosti v několika kanadských městech. Pokus o sabotáž na Aljašském ropovodu armádě dokonale stačí jako záminka k obsazování Kanady, které už vlastně začalo v roce 2067. V lednu roku 2076 je anexe Kanady dokončena. Kanadští protestující jsou stříleni na potkání a kolem aljašského ropovodu se shromažďují americké vojenské jednotky. Do USA se dostávají obrazy zde páchaných zvěrstev a způsobují další nepokoje a protesty. V červnu 2076 je dokončen prototyp Energozbroje, což je vrchol předválečné technologie energozbroje. Mnoho těchto jednotek je posláno do Číny, kde začínají prolamovat čínské linie. Tato energozbroj zvyšuje nositelovu sílu, má zabudovaný vzduchový filtr, noční vidění, a dokonale odolává radiaci, energetickým projektilům i normálním střelám. V srpnu 2076 ve velkých městech USA začaly výtržnosti kvůli potravě a energii. Pro ovládnutí situace byly v amerických městech rozmístěny vojenské jednotky a vystavěno mnoho dočasných věznic. Byl vyhlášen stav ohrožení a brzy na to i stanné právo. V březnu 2077 prezident s Enklávou (elitní vojenská skupina) odchází do skrytého vládního Vaultu a osnuje plány na pokračování války. 23.10.2077 - Bomby jsou vypuštěny; neví se, kdo si začal... neví se ani, zda to byly čínské, nebo americké bomby. Varovné sirény hlásí nálet, avšak jen málo lidí se uchyluje do Vaultů, neboť to považují za falešný poplach. Vaulty se uzavírají. Situaci den před touto událostí zachycuje záznam zpráv Galaxy News Network z předchozího dne: Díky statečným duším našich ozbrojených sil a našim nejnovějším typům silových obrněných obleků zatlačily naše jednotky zpět čínské utlačovatele. Značně ochuzené o palivo naše jednotky zahnaly nepřítele zpět do jejich rýžových měst > Vault 12 se neuzavřel. Jakmile vešlo ve známost, že došlo k uzavření ostatních vaultů, lidé v Bakersfieldu se pokusili násilím dostat do Vaultu 12 a zachránit se a své rodiny. Výzkumné zařízení West Tech bylo zasaženo jadernými hlavicemi, čímž byla porušena izolace viru FEV a ten byl vypuštěn do atmosféry. Po vystavení radiaci počíná mutovat a infikovat lidi a zvířata v pustině. Na přeživších jsou patrny první účinky viru FEV. U zvířat i lidí dochází k rozličným mutacím. Ti, kdo účinky viru přežili, jsou jím nezvratně změněni. Téměř přes noc vznikají nové živočišné druhy. Vaulty Vaulty poskytovaly svým obyvatelům základní potřeby. Měly kapacitu 1000 lidí. V základním vybavení byly replikační přístroje – dokázaly z přísad vytvořit jídla napodobeniny různých jídel. Oděvní stroje; ty dokázaly automaticky šít oblečení schválené společností Vault-Tec. Byly to modré kombinézy s číslem Vaultu na zádech a na hrudi. Tyto kombinézy nosili obyvatelé Vaultu každý den. Dále to byly zimní bundy, vyrobené podle leteckých bund používaných ve WW2. Zdroje vody. Některé Vaulty čerpaly z podzemních zásob vody, některé musely recyklovat moč a užitkovou vodu. Tyto věci měly udržet obyvatele Vaultů při životě a psychicky v pořádku. Mimoto měly Vaulty konferenční místnost, projekční halu, kde se promítaly zábavné filmy a dokumenty. Školu, kde byly vyučovány děti obyvatel za pomoci projekčních holo-přístrojů. Ve vybavení Vaultů byla také tělocvična, zbrojnice, nemocnice a mnoho podobných zařízení. Každý Vault měl správce. Ten měl řídit chod Vaultu. Správce Vaultu 10 se jmenuval John Darius. Byl asi 50 let starý. Byl to třetí správce Vaultu, do funkce byl zvolen obyvateli Vaultu. Všichni mu věřili a respektovali ho. Ve Vaultu žilo asi 860 lidí, protože při uzavření se dostavilo jen 800 lidí, ti další se ve Vaultu narodili Někdy v průběhu roku 2210 vypsal správce soutěž vytrvalosti. Soutěž se skládala z různých sportovních klání v extrémních podmínkách. Z třiceti zúčastněných soutěž vyhrál Ramon Dexter. Ramon byl asi 160 centimetrů vysoký, ale měl vycvičenou svalnatou postavu; mezi jeho poznávaci znaky patřily dlouhé tenké dredy a tmavá pokožka, protože jeho rodiče se přistěhovali z Jamajky. Byl asi 28 let starý. Oba rodiče mu zemřeli, takže neměl ve Vaultu žádné příbuzné, ale mnoho přátel. Ramon byl ideální pro vyslání ven z Vaultu. Právě proto si ho správce zavolal. Ramon měl vynikající fyzickou kondici, byl chytrý i výřečný, uměl dobře zacházet se zbraněmi a vyznal se trochu v technice. Proto si dost lámal hlavu, proč si ho správce zavolal, když kráčel dlouhou chodbou vedoucí do řídící místnosti. ”Asi se divíš, proč jsem tě k sobě zavolal.” John se široce usmíval. ”Ano to by mě opravdu zajímalo.”odvětil Ramon. ”Tak se nejdřív posaď, ať to s tebou nesekne.” Ramon se posadil na nabídnutou židli. John se posadil za svůj stůl. Za zády měl hlavní kontrolní terminál Vaultu. ”Ta soutěž, to bylo jen maskování, potřeboval jsem vybrat jedince podle kondice a zdravotního stavu.” Z Johnovy tváře se vytratil úsměv. Jen zústala tvář, který kdysi možná prodělala vojenský výcvik. Tvář, která u všech vyvolává respekt. ”Stále tě nechápu, Johne”řekl Ramon. ”Tou soutěží jsem potřeboval vybrat jednoho, kterého vyšlu ven z Vaultu. A tím vybraným jsi ty Ramone.” Ramon překvapením zapadl do křesla. Představa opuštění Vaultu ho děsila. ‘Proč já’ napadlo ho. John zřejmě tu otázku vytušil. ”Protože jsi přímo ideální pro vyslání ven z Vaultu. Nikoho tu nemáš, a tudíž bude pro tebe jednodušší Vault opustit.” John domluvil a založil si ruce na hrudi. S jeho tváří toto gesto nedovolovalo žádný odpor. ”Ale...” Ramonovi se hlas vytratil. ”Chápu, Ramone, jsi v šoku. I pro mě je to těžké, ale je to nutnost. Připrav se na odchod. Za tři dny za mnou přijď, vysvětlím ti tvůj úkol.” John se zvedl a tím přiměl k postavení i Ramona. Tomu se nevstávalo příliš dobře. ”Ještě něco. Drž to zatím v tajnosti, OK?” zakřičel na něj John, když byl Ramon ve dveřích. ”OK.” Ramon to spíš zamumlal a odešel z řídící místnosti. Celé tři následující dny bloumal Ramon po Vaultu a přemýšlel o odchodu. Pomalu mu docházelo, že je opravdu tím nejvhodnějším pro opuštění Vaultu. Přemýšlel taky o světě venku. Ve skutečnosti ho zajímalo, jak to venku vypadá. Nadešel den 6. června 2210, den Ramonova opuštění Vaultu. Ramon přišel za Johnem do instruktážní místnosti. John už tam na něj netrpělivě čekal. ”Konečně jsi přišel, musím ti vysvětlit, co budeš venku dělat.” Když to John dořekl, Ramon se posadil na jednu ze sedaček před pódiem, na kterém John stál. ”Tak tedy začneme. Od velitelství Vault-Tecu v Los Angeles jsme dostávali instrukce, jak se zachovat. Asi před rokem tyto instrukce přestaly chodit. Obávám se, že velitelství bylo zničeno.Tvůj úkol bude tento: zjistit, co se stalo s velitelstvím a podat mi zprávu.” John domluvil. Na chvíli zavládlo ticho. ”To je vše?” zeptal se Ramon ironicky. ”Ano. Napoj svého Pip-Boye do komunikační zdířky, nahraju ti tam mapu západního pobřeží. Taky ti tam zaznamenám polohu Vaultu a polohu velitelství Vault-Tecu.” John domluvil a usmál se. Ramon pouze odvrátil pohled. *Pip-Boy = příruční počítač. Nosí se napředloktí, má LCD displej, 4Ghz procesor a 300 GB paměti. Splňuje funkci hodin, záznamového bloku a přístroje GPS. Je možné k němu připojit senzor pohybu nebo Geigerův počítač. ”A nakonec, dostaneš ode mně nějaké vybavení a dostatečnou zásobu jídla.” Ramon seděl tiše na sedačce. ”Podívej, ani pro mě to není jednoduché, ale nedělal bych to, kdybych nemusel. Tohle je standartní postup. Teď se běž najíst, je to na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo, jaké budeš jíst.” ”Tak tedy do toho.” Řekl Ramon a zvedl se. ”Ještě se zastav ve skladu, něco dostaneš.” řekl John a potřásl Ramonovi rukou. ”Opatruj se kamaráde.” řekl Ramon a nasucho polknul. ”Ty taky.” řekl John. Když Ramon odcházel, John si sedl na sedátko a cosi ťukal do počítače. Pustina Když Ramon přišel do skladu, zjistil, že je očekáván. Hlavní skladník, Peter ho přivítal širokým úsměvem. ”Jak se zdá, tak nás opouštíš. Šéf ti posílá pár věcí.” Ramon si připravil batoh. Na cestu dostal laserovou pistoli Wattz 1000 a dostatek mikrofůzních baterií. Dál dostal lehkou neprůstřelnou vestu, ‘pro všechny případy’, jak řekl Peter. Vestu si Ramon oblékl pod kombinézu, přes kombinézu si oblékl lehké pončo proti slunci. Do batohu uložil několik jídelních dávek, pár stimpaků, léky proti radiaci, obvazy a desinfekci. Navrch si přibalil pokrývku a láhev s vodou. ”Snad mám všechno.” řekl Ramon a šel pomalu ke dveřím. ”Ještě něco. Dárek ode mně.” zakřičel na něj Peter a šel rychle k němu. V ruce držel starou pušku a sluneční brýle. ”Tohle je brokovnice po tátovi, opatruj ji dobře a vem si tyhle brýle. Naše oči si už odvykly od slunečního světla a mohl by sis je poškodit, až vyjdeš ven. A tady je krabice nábojů.” řekl Peter a Podal to všechno Ramonovi. Ramon si brýle rovnou nasadil a pušku si hodil na rameno. Byla to stará ‘Winchestrovka’, dvojhlavňová kozlice a s upilovanými hlavněmi. Vypadala nebezpečně. ”Díky Petere. A nashledanou.” řekl Ramon a odebral se k hlavním dveřím. ”Měj se, kamaráde.” ještě slyšel za zády. U brány na něj čekala Marie, strážná. ”Tak hrdino, tvůj den přišel.” přivítala ho a otočila se k terminálu. Chvíli cosi ťukala na klávesnici. Rozsvítila se červená výstražná světla a otevřela se dveře tlakového přechodu. ”Tumáš, tohle by se ti mohlo hodit.” řekla Marie a podala Ramonovi balíček zlamovacích chemických světel. Ten Ramon dal do jedné z mnoha kapes na kombinéze. ”Teď už bež, hrdino.” řekla Marie. V koutku oka se jí zalekla slza. Znala totiž Ramona dlouho a patřila mezi jeho nejbližší přátele. ”Na shledanou, Marie.” řekl Ramon a vstoupil do bezpečnostní zóny vstupu. Tlakové dveře se za ním zavřely a rozezněly se sirény, což znamenalo, že se otvírají hlavní dveře. Kruhová brána před ním se odsunula ven a odvalila do strany. Před dveřmi byla neproniknutelná tma. Ramon vyndal jedno z chemických světel a zlomil ho. Jeskyni před vstupem zalilo zelené světlo. Ramon si na hlavu nasadil pytel na dredy a vydal se dopředu. Po půlhodině pochodu ho oslepilo pronikavé světlo. Slunce. Poprvé v životě uviděl slunce. Radši si nasadil sluneční brýle, bál se poškození zraku. Vystoupil z jeskyně a překvapil ho pohled na vyprahlou pouštní krajinu, posetou nízkými suchými keři a kaktusy. Sem tam v dálce uviděl vraky aut. Také ho překvapilo vedro, jaké tu vládlo. Ušel pár kroků a posadil se na kámen, aby se napil. Jeho kombinéza měla speciální funkci – chlazení. Zapnul chlazení a vydal se na jih, kde podle mapy leželo město Los Angeles. Život v pustinách Ramon šel mnoho dní, aniž by narazil na známky života, jen v dálce zahlédl na obloze ptáky. Od pálícího slunce ho bolela hlava. Podle Pip-Boye bylo 12. června 2210, když se rozhodl, že si na pár dní odpočine. Našel si místo ves stínu pod umírajícím stromem a rozhodil na zem pokrývku. Posbíral pár větviček a rozdělal oheň, aby si ohřál jídlo. Než se oheň pořádně rozhořel, byla tma. Ramon položil na oheň misku a na misku konzervované maso a fazole. ‘Westernové fazole a lunchmeat, to je síla, co bych teď dal za jídlo z Vaultu’, pomyslel si. Dojedl a napil se z láhve. Zatřesením s láhví zjistil, že už mu moc vody nezbývá. Jestli do tří dnů nějakou nenajde, zemře na dehydrataci. Protože začala být docela zima, zabalil se Ramon do pokrývky a díval se do hořícího ohně, který s okolím tvořil pitoreskní stíny. Ramon si vzpomněl na své přátele a zatesklo se mu. Seděl tak už asi hodinu, když vtom zaslechl hluk. Bylo to, jako by slyšel kroky. ‘Možná už mám halucinace a tohle se mi jenom zdá,’ napadlo ho. Kroky se blížily. Ramon ze země zvedl pušku, nabil a zamířil. Kroky se blížily. Ze stínů za hromadou kamení se vynořila postava zahalená v dlouhém otrhaném plášti. ”Hej, ty tam, poď sem blíž, ať na tebe líp vidím!” vyzval postavu Ramon a naznačil puškou. Ukázalo se, že postava v plášti je postarší holohlavý muž. V jedné ruce držel dlouhé kopí a druhou rukou držel na rameni popruh od rozrhané sportovní tašky. ”Nemiř s tim dělem na mě kamaráde, nic sem ti přece neudělal.” řekl muž a položil na zem kopí a tašku. Zároveň Ramonovi ukázal, že má prázdné ruce a nemá nepřátelské úmysly. ”Nejsem vůbec tvůj přítel, ani nevím, jak se jmenuješ.” řekl Ramon a skonil pušku, když uviděl mužovo gesto. ”Já sem Gregory, jak se jmenuješ ty, příteli?” zeptal se muž, Gregory, a podal Ramonovi ruku v kožené rukavici s ustřihanými prsty. ”Já jsem Ramon Dexter.” Ramon Gregorymu potřásl rukou a nabídl mu místo u ohně. Gregory si sedl a začal se hrabat v tašce. Vytáhl z tašky podivnou ještěrku, nodl ja na klacek a začal ji opékat nad ohněm. Malý prostor ve chvíli zalila vůně opékaného masa. Když byla ještěrka opečená, sundal ji Gregory z ohně, stáhl z klacku a začal jí jíst. ”Nechceš kousek, Ramone?” zeptal se Gregory mezi sousty. ”Ne díky, radši zůstanu u normálního jídla.” řekl Ramon a nasucho polknul. Trochu se mu zvedal žaludek z představy, že by někdy musel jíst něco takového. ”Odkuď si, Ramone?” zeptal se Gregory, když dojedl. Otřel si mastná ústa a napil se z otřískané láhve. ”Z vaultu. Byl sem vyslaný na průzkum do velitelství Vault-Tecu.” řekl Ramon a sledoval tančící stíny vrhané plameny. ”Ty si fakt z vaultu??” zeptal se Gregory a viditelně zahořel zájmem. ”Jaký to tam je? Nikdy sem se z nikym z vaultu nesetkal, tak povídej.” Ramon Gregorymu vyprávěl o životě ve vaultu a ten vděčne poslouchal. Ramon viděl v Gregoryho očích překvapení. Když domluvil, napil se z lahve, aby si obnovil vlhkost v ústech. Slyšel v dálce výt vlky. ”A teď ty, Gregory. Teď mám pár otázek na tebe. Tak třeba odkud jsi ty, Gregory?” zeptal se Ramon a přetáhl si přikrývku, protože mu byla zima na ruce. ”No, kde bych začal. Já sem se narodil asi před padesáti lety v místě zvanym Carson City. Tam sem prožil i svý dětství. Když mi bylo asi patnáct let, táta mě poslal na cestu s karavanou. Když sem se s karavanou vrátil, bylo město vypleněný nájezdníkama. My, co sme přežili, sme se začali toulat. Chvíli sem se živil jako lovec Geckonů, chvíli jako vyhazovač v jedný hospodě. Nakonec sem se stal obchodníkem, páč to mi šlo ze všeho nejlíp. Tak sem se protloukal životem. Když už mi táhlo na čtyřicítku, rozhod sem se, že toho nechám. S trochou peněz sem si postavil ve skalách srub a tam sem se teď vracel, když sem narazil na tebe.” když Gregory domluvil, vytáhnul kapsy kovovou krabičku, z ní vyndal cigaretu a zapálil si. ”Tak ty si tedy z vaultu...” mumlal si Gregory pro sebe a potáhl z cigarety. Oranžové světlo mu ozářilo obličej. Vyfoukl kouř a zahleděl se do dálky. ”Kdysi sem viděl vault. Bylo to asi před dvaceti lety. Pracoval sem jako obchodník. Při jedný cestě sme narazili na divnou jeskyni. Vlezli sme dovnitř a ... našli sme vault. Byl starej, všechno vybavení bylo rezavý a zničený. Byl opuštěnej.” když Gregory skončil, típnul cigaretu a zapálil si další. ”Jaké měl ten vault číslo?” zeptal se Ramon a podíval se na Gregoryho. Ten ležel na zabalený do pláště, pod hlavou tašku, kopí a pistoli vedle sebe. ”Myslim, že 16, ale nejsem si jistej.” řekl Gregory a odplivnul si. ”A kde ten vault ležel?” ptal se dychtivě Ramon. ”To fakt nevim, kamaráde. Za svuj život sem toho procestoval hodně, ale na tohle už sem zapomněl.” řekl Gregory a típnul druhou cigaretu. Ramon si myslel, že zapálí i třetí, ale Gregory to neudělal. ”Teď už spi, Ramone, zejtra budeme hodně cestovat. Vracím se domů a jestli chceš, můžeš jít se mnou.” řekl Gregory a přetočil se na bok, takže teď hleděl přímo do ohně. ”Dobře. Dobrou noc Gregory.” řekl Ramon, zívnul a o chvíli později usnul. Když se Ramon probudil, Gregory už obcházel tábořiště a rozhlížel se. Ramon sbalil věci do batohu, který si hodil na záda. Přes sebe ještě hodil pončo. Venku si nechal jen sluneční brýle, pytel na dredy a trochu jídla jako snídani. ”Kterým směrem půjdeme, Gregory?” zeptal se Ramon a cpal do sebe jídlo. ”Půjdeme támhle.” řekl Gregory a ukázal k pohoří na jihu. ”Tak je muj srub. Měli bysme to za den stihnout.” řekl a oba se vydali na cestu. Šli nepřetržitě asi čtyři hodiny, když vtom se Gregory zastavil a naznačil Ramonovi, aby se zastavil taky. Chvíli tak stál a naslouchal, pak přiskočil k Ramonovi a zašeptal. ”Rychle, schovej se!” chytil Ramona za rukáv stáhl ho za sebou za velký kámen. Taky vytáhl pistoli a odjistil ji. Ramon si sundal z ramene pušku a také ji odjistil. Od setkání s Gregorym ji nevybíjel. ”Co se děje, Gregory?” zeptal se nechápavě Ramon. Gregory nenápadně vyhlížel zpoza kamene. ”Zeslechnul sem nájezdníky. Musíme je překvapit, protože tahle pakáž vždycky chodí ve skupinkách po čtyřech. Kdyby nás překvapili oni, neměli bysme šanci. Pozor, už přicházejí.” Gregory naznačil Ramonovi, aby ho následoval. zalehli na velkém kamenu, takže nebyli vidět. Oni ale nájezdníky viděli dokonale. Zpoza zatáčky se skutečně vynořila skupina čtyř postav. Tři z nich měli dlouhé vlasy, jeden byl holohlavý. Byli navlečeni v nepříliš kvalitně vydělaném koženém brnění. Jako zbraně měli oštěpy, jen jeden, ten plešatý, měl v rokou pistoli. Šli vedle sebe, ten s pistolí byl uprostřed, směrem k pravé straně. Značně hlasitě se bavili. ”Ty si bereš toho s pistolí a toho napravo od něj, já ty zbejvající dva.” řekl Gregory a zamířil pistolí. ”To je mám zabít?” Ramon byl šokovaný, ale poslechl Gregoryho a namířil na plešouna. ”Jo, zabít. Když my nezabijeme je, zabijou oni nás. Nebo chytí, zmučí a pak zabijou. Tohle je největší sebranka z pustin. Vlastně tím pomáháme zákonu. Čím míň jich bude, tím budou pustiny bezpečnější.” Ramon upevnil pušku v rameni a vystřelil. Ve stejnou chvíli vystřelil i Gregory. Čas se na chvíli zpomalil. Vlastně se naoko zastavil. Alespoň tak se to Ramonovi zdálo. Při zásahu se část plešounova těla oddělila, v tváři se zračilo překvapení. Nájezdník po jedo pravici byl zasažen několik broky, upustil na zem kopí a chytil se za ruku. Ti dva na které střílel Gregory na tom nebyli lépe. Jeden to dostal do hlavy, takže padl bez hlesu na zem. Ten druhý schytal kulku do břicha, za které se chytil a v bolestech se svalil k zemi. Ještě zbýval jeden nájezdník. Na toho vyprázdnil Ramon druhou hlaveň. Nájezdník se zlomil v pase a hrozným řevem se svalil na zem. ”A je hotovo.” řekl Gregory, schoval pistoli a vydal se dolů k mrtvolám nájedzníků. Ramon ho následoval. Byl ze všeho ještě trochu v šoku, protže ještě nikoho nezabil, ani nezranil. Gregory už prohledával mrtvým nájezdníkům kapsy a co se mu hodilo, si bral. ”Ty je ještě obíráš?” zeptal se šokovaný Ramon. ”Jasně, jim jsou ty věci k neužitku, já je využiju líp. Tumáš, když si mi s nima pomoh, musíme se rozdělit.” řekl Gregory a podal Ramonovi kožený váček, dvě tmavé lahve, jednu modrou a železný nůž. Ramon si ty věci vzal a prohlížel. Poznal nůž, ale nevěděl, co je v sáčku a v lahvích. Sáček slabě chřestil. ”Co je to?” zeptal se ramon a ukázal Gregorymu váček a lahve. ”Ten váček, to jsou zátky od lahví, platidlo v pustinách. Ty tmavý flašky, to je pivo a ta modrá, to je Nuka-Cola. Tu asi znáš.” řekl Gregory Ramonovi. ”Nuka-Cola, tu teda znám. Ve vaultu jsem ji občas pil, ale už nám docházely zásoby.” řekl Ramon a schoval váček a lahve do batohu. ”Je to do tvého srubu ještě daleko?” zeptal se Ramon Gregoryho, ketrý se zatím rozhlížel. ”Ani ne, tak jedna, maximálně dvě hodiny cesty. Tak poď, ať tam dorazíme před soumrakem.” řekl Gregory a Ramon ho následoval. Vešli před soumrakem do skal. Ramon šel za Gregorym po úzké stezce mezi skalami a sledoval nádherný západ slunce nad pustinami. Po chvíli pochodu došli na malý plácek. Pod velkou skálou byla postavena dřevěná chata se střechou z vlnitého plechu, obklopená z jedné strany políčkem kukuřice, z druhé strany políčkem kapusty. Kdesi za chatou slyšel zurčet vodu. Bylo to skoro idylické místo. ”Tak, sme doma.” řekl Gregory. Vystoupil na verandu chaty, odemknul dveře a vstoupil dovnitř. Ramon šel za ním. Do nosu mu vstoupila pronikavá vůně dřeva a slámy. Gregory odložil do rohu k posteli vystalné slamníkem svou tašku a kopí. ”Jestli chceš, můžeš si rozhodit lůžko tady vevnitř, nebo venku na verandě.” řekl Gregory a začal rozdělávat v kamnech oheň. ”Radši uvnitř.” řekl Ramon a rozhodil si pokrývku pod oknem, naproti Gregoryho posteli. Sundal ze zad batoh a svékl pončo, které už bylo špinavé od prachu. To sroloval a dal pod hlavu. Vzal svoji pušku, vyčistil ji a položil vedle svého lůžka. Když vzal do ruky laserovou pistoli, aby ji vyčistil, všiml si jí Gregory. ”Laserová pistole? Tak tohle sem už dobře patnáct let neviděl. Od tý doby, co sem se setkal s tim paladinem.” řekl Gregory a odešel kamsi do zadní místnosti. Vrátil se s trsem kukřičných klasů a velkým kusem masa. ”S jakým paladinem?” zeptal se Ramon a podíval se z okna. Ikdyž už slunce zapadlo, stále byly vidět nádherné červánky. ‘fakt nádherný místo’, napadlo Ramona. ”Nádhera, že jo.” řekl Gregory a přistoupil k Ramonovi. ”Proto sem si tihle místo vybral. Ten paladin, o kterým sem mluvil, byl z Bratrstva Oceli.” řekl Gregory a začal připravoval jídlo. ”Bratrstvo Oceli? Nechápu.” řekl Ramon a dál se díval z okna. ”Bratrstvo Oceli je mocná organizace. Má základnu někde na jihu. Mají hodně předválečných technologií. Nosí Energozbroje, a od zničení Vůdce se z nich stala hlavní vedoucí síla výzkumu v pustinách. Svý technologie ale nedávají zadarmo, a tak v pustinách moc technologie neni.” zatímco Gregory mluvil, slunce zapadlo. Ramon zapálil několik lamp, které byly uvnitř a taky dvě, které osvětlovaly verandu. Gregory mezitím připravil jídlo. Na stůl na verandě dal dva talíře, lžíce a kotlík s jídlem. ”Myslím, že mi toho budeš muset hodně vysvětlit, Gregory.” řekl Ramon a naložil si na talíř trochu jídla z kotlíku. Bylo to dušené maso s kukuřicí. Nevypadalo to vábně, ale pěkně to vonělo. Po ochutnání Ramon zjistil, že je to lepší, než balené jídlo z vaultu. ”Je to fakt dobrý Gregory.” řekl ramon a ládoval do sebe další sousto. ”Jen si dej kamaráde. Sem rád, že si můžu takhle s někym popovídat.” řekl Gregory a jedl. ”Vysvětlíš mi, co se v pustinách stalo? Mluvil si o někém Vůdci, Gregory.” řekl Ramon a položil na talíř lžíci. ”Jo, Vůdce. Tohle mi vyprávěl táta, když sem byl eště malý ucho. Říkal, že když sem se narodil, cestoval v pustinách divnej chlap. Nekdo nevi, jak se jmenoval, ale všichni mu říkali ‘Zakladatel’. Tenhle Zakladatel prej pocházel z vaultu jako ty. Prej ho jeho správce vyslal, páč se jim tam pokazil ňákej vodní čip nebo co. Tak tenhle Zakladatel měl ten čip najít. Jak tak cestoval pustinama, narazil na hodně přátel i nepřátel. Ten čip prej našel v Nekropoli. Taky při tom putování narazil supermutanty. Už sem jich taky pár viděl. Chlapy velká jak ty a já dohromady. Silný. A taky zelený. Tak tyhle supermutanty prej někdo tvořil a posílal ničit města v pustinách. Zakladatel toho někoho našel a zabil. Ten někdo byl Vůdce. Prej chtěl vytvořit ze supermutantů novou rasu nebo co. Fakt hnus. Zakladatel se taky setkal s Bratrtvem Oceli. Těm nějak hodně pomoh, ale mě se neptej jak.” Když Gregory domluvil, Ramon měl své jídlo snědené. Napil se ze sklenice a přemýšlel nad tím, co právě slyšel. ”Fakt zajímavý příběh, Gregory.” řekl Ramon a znova se napil. ”Tak sem ho slyšel, tak ho vyprávím, kamaráde.” řekl Gregory a začal sklízet ze stolu. Ramon mu pomohl odnést nádobí do srubu. Tam ho začal Gregory mýt. Ramon si šel sednout na verandu. Když skončil, přišel si Gregory sednout na verandu, kde si zapáli cigaretu. Ramon si připravil Pip-Boye. ”Á, Pip-Boy. Tak ten sem už taky drahně let neviděl. Je funkční?” zeptal se Gregory a vyfouknul kouř. ”Jistě, je sice už asi stotřičet let starý, ale stále plně funkční. Potřebuju od tebe označit lokace několika okolních měst. A taky si chci označit místo tvojí chatky.” Ramon na Pip-Boyovi nastartoval mapu a nechal ho oznacčit místo, kde právě je. Pak ho podal Gregorymu, který tam začal označovat místa. ”Tak, tady je Hub, tady Nekropolis, tady Bratrstvo, tady NCR, tady Modoc, tady Redding, tady Broken Hills, tady Junktown, tady Freeport, tady Klamath a tady Poledník.” říkal Gregory, zatímco označoval místa v mapě. Když skončil, vrátil Pip-Boye Ramonovi. Ten ho vypnul a vrátil na své místo na levém předloktí. ”Díky, Gregory. Myslím, že tu pár dní zůstanu. Potřebuju od tebe, abys mě hodně věcí naučil.” řekl Ramon a napil se. ”Tak dobře. Dáš si cigáro?” řekl Gregory a nabídl Ramonovi. Ten si vzal, ikdyž nikdy nekouřil. Zapálil si a potáhnul. Okamžitě se rozkašlal. Gregory se jen smál. ”To samý se mi stalo, když sem s kouřením začínal.” řekl a zahodil cigaretu. Ramon se znova napil a zbytek cigarety zahodil taky. Jak tak seděli, v dálce vyli vlci a za chatou zurčela voda. ”Jak tady vlastně přežíváš, Gregory?” přerušil ticho Ramon. ”Pěstuju kukuřici a kapustu, lovím brahmíny a....” ”Brahímny?” zeptal se Ramon. ”Zmutovaný krávy. Jsou trochu větší než normální krávy a mají dvě hlavy. Jen jedna je degenerovaná.” to sem nevěděl, řekl Ramon. ”Dost zvířat se změnilo, Ramone. Třeba takový krysy. Ty potvory sou vetší, silnější a taky trochu chytřejší. Nebo radškorpióni – normální škorpióni zmutovali a jsou z nich tyhle monstra. Ty normální jsou tak metr dlouhý, ale sou i větší kusy. Ty maj třeby i dva metry. A pak Párači. Nikdo neví, jak vlastně vznikli. Jsou to netvoři. A nikdo neví, jak pořádně vypadají. Některý tvrdí, že to sou démoni. Některý, že prej maj dva metry dlouhý drápy a zuby jak tvá ruka. Já sem Párače jednou viděl. Nikdy na to nezapomenu. Jsou asi dva metry vysoký. Vypadají trochu, jako vzpřímený psi. Mají dlouhý drápy, to je pravda, ale ne moc. Ale zuby maj velký. A sou silný. Viděl sem, jak jeden bez problémů roztrhal brahmínu úplně sám. Nikdy bych s nima nechtěl bojovat.” když Gregory domluvil, Ramon slabě klimbal. Když to Gregory viděl, strčil do Ramona a řekl. ”Čas jít do postele, příteli. Dneska si toho hodně zažil a potřebuješ se vyspat.” Ramon se zvedl ze židle a šel si lehnout na své lůžko. Z okna na něj vanul chladný vzduch, takže se mu dobře spalo. Během chcilky usnul. Gregory ještě chvíli seděl na verandě a kouřil. Pak se zvedl a šel taky spát. Když se Ramon probudil, bylo skoro poledne. Gregory ve srubu nebyl. Ramon našel na stole vzkaz ‘šel sem lovit, jídlo je ve spíži, daleko nechoď’. Ramon si vzalze spíže kukuřici, sbalil si pušku a náboje a vydal se prozkoumat okolí srubu. Asi po dvou hosinách chození mezi skalami uviděl zváštní výjev. Muž se snažil zahnat stádo obřích krys. Ramon odjistil pušku a pomohl muži postřílet krysy. Když byly mrtvé, muž namířil pistoli na Ramona. ”Buď v klidu a polož tu brokovnici na zem. A žádný prudký pohyby!” řekl muž. ”Klid příteli. Jmenuju se Ramon Dexter a cestuju pustinami. Jenom sem ti chtěl pomoct.” řekl Ramon. ”Dobře. Já sem Ian cizinče. Sem cestovatel. Odkud si?” zeptal se Ian a nacpal si pistoli za opasek. ”Pocházím z vaultu na sever odtud, ale teď bydlím u přítele Gregoryho. Má dům nedaleko.” řekl Ramon a zvednul pušku ze země. ”Pokud chceš, pojď tam se mnou.” řekl Ramon a vracel se zpět do srubu. Ian ještě chvíli čekal, a pak se vydal na opačnou stranu. Když se Ramon vrátil do srubu, Gregory tam už byl a vařil jídlo. ”Tak co, Ramone, jak ses dneska měl?” zeptal se Gregory. ”Docela dobře, procházel jsem okolí srubu.” řekl Ramon a uložil své věci zpět do batohu. ”Dneska tě začnu učit věci, které budeš potřebovat pro přežití v pustinách, Ramone.” řekl Gregory. ”Ale předtím se pořádně najíme.” ještě dodal. Ramon zatím připravil na tůl talíře a sklenice s vodou. Gregory přinesl kotlík s jídlem. bylo to podobné jako předchozí den, ikdyž to chutnalo trochu jinak. ”Co si do toho dneska dal, Gregory? Chutná to trošku jinak.” zeptal se mezi sousty. ”Geckoní maso a pár bylinek. Z těch květinu Broc a kořen Xander. Dává to sílu a rychlo to obnovuje energii.” při těchto slovech se Ramonovi rozhoupal žaludek, ale polknul další sousto a jedl dál. Ostatně, vždyť maso z Geckona je taky maso. Když dojedli, Gregory sklidil nádobí, ale nemyl ho. Řekl, že to může počkat na později. Pak Ramonovi řekl, aby si vzal nějaké vybavení, že na pár dní odejdou ze srubu. Ramon si do batohu sbalil pušku a náboje, laserovou pistoli, pončo, pokrývku a nějaké jídlo. Večer odešli. Gregory zamknul srub a klíč dal na zárubeň dveří. Odešli směrem na výcho ze skal. Šli skoro celou noc. Gregory Ramonovi vysvetloval různé věci. ”Pokud chceš cestovat v pustinách, Ramone, cestuj v noci. Není takové vedro a když se rozkoukáš, zjistíš, že ani není taková tma.” řekl Gregory, když pochodovali. Když začalo svítat, Gregory zastavil. Oba si lehnli a na pár hodin si zdřímli. Když se probudili, začal Gregory Ramona učit stopovat. Ukazoval mu stopy krys, kudlanek, brázdy od radškoriónů i stopy od brahmín. Během toho ušli za den mnoho klicků. Gregory učil Ramona jak najít v pustinách vodu, které rostliny jsou jedlé a které ne. V noci ho učil, jak se řídit s pomocí hvězd. Do srubu se vrátili po třech dnech. Ramon byl plný nových zkušeností a zážitků. Byl rozhodnutý, že následující den odejde. Večer jako minule seděli s Gregorym po jídle na verandě. Gregory měl zapálenou cigaretu. Otevřel na dnešek láhev kořalky. Slunce pomalu zapadalo a na zemi kreslilo dlouhé stíny. V dálce viděli karavanu. ”Tak ty zítra odcházíš?” zeptal se Gregory a potáhnul si z cigarety. ”Ano, musím jít dál. Až zjistím, co se stalo s velitelstvím Vault-Tecu, zastavím se u tebe Gregory.” řekl Ramon a napil se kořalky. Byla trochu silnější a Ramon se rozkašlal. Gregory se jen usmál a řekl: ”Ta píše, co? Tu pálil muj táta. Má dvě využití: ničí mozkový buňky a dají se s ní čistit zbraně.” Gregory poplácal Ramona po zádech, což ho ještě víc rozkašlalo. Ráno se Ramon probudil s bolestí hlavy. Když vyšel na verandu a uviděl prázdnou láhev od té ďábelské kořalky, vzpomněl si, co se v noci dělo. Zděsilo ho pomyšlení na to, že by vypil víc než jednu skleničku toho hrozného moku. Gregory seděl na verandě a pil čaj. Když uviděl Ramona široce se na něj usmál. ‘Tak já sem tu ohnivou vodu pil’ napadlo Ramona. ”Jak ti je Ramone? Včera si docela vyváděl.” řekl Gregory a napil se z hrnku. ”Gregory, no, jak bych to řekl, na nic se nepamatuju.” odvětil Ramon a posadil se. ”Vůbec se ti nedivim, vždyť si vypil půl flašky.” řekl Gregory a zazubil se na Ramona. Ten se zděsil, protože na alkohol takového ražení nebyl zvyklý. ”Dneska odejdu, Gregory. Jenom si sbalím své věci a pak, a pak zase na cestu.” řekl Ramon a zadíval se do dálky. Gregory ještě udělal jídlo. Když se oba najedli, Gregory dal Ramonovi několik kukuřičných klasů na cestu. Ten si sbalil batoh a hodil si ho na záda. Do náprsní kapsy dal balíček nábojů do brokovnice. Přibalil si další lahve s vodou. Přes to všechno přehodil pončo a na hlavu si dal dreadbag (pytel na dredy). Když vycházel ze dveří, rozloučil se s Gregorym. ”Na shledanou, Gegory, snad se ještě někdy setkáme. Děkuju za všechno. Ještě jednou nashledanou.” řekl Ramon a podal Gregorymu ruku. ”Na shledanou, Ramone. Opatruj se. Naučil sem tě všechno, co sám znám, tak s těmi znalostní nakládej dobře. Měj se.” řekl Gregory a potřásl Ramonovi rukou. Ramon se vydal na dál na jih. Po dvou hodinách pochodu srub ve skalách ani neviděl. Zastavil se aby se najedl, když v tom uslyšel výstřely. Vydal se ke zdroji zvuku. Lehl si na terénní vlnu a pozoroval bitevní scénu. Jeden muž v koženné zbroji se snažil ubránit pár divochům jen v bederních rouškách. Měli oštěpy, kdežto muž v kožené zbroji měl samopal. Ramon to chvíli sledoval a když uviděl, že ten muž má problémy, rozhodl se mu pomoct. Zvedl se, sundal s ramene pušku, zamířil na nejbližšího divocha a vystřelil. Čas se zase zpomalil a Ramon uviděl škleb překvapení ve tváři divochově. Divochovi střela utrhla ruku. Divoch se svalil se strašným řevem na zem. Zbývali ale ještě další dva. Jednoho dostal muž v kožené zbroji. Když na něj divoch skočil, prostřílel mu hruď. Na Ramona tedy zbyl poslední divoch. Ten už stál u něj a držel hlaveň brokovnice. Ramon trhnul s puškou, ale divoch ji držel dál. Ramon vystřelil z druhé hlavně, ale zasáhl divochovu nohu. Ten zaskučel a postil hlaveň. Na znovunabití neměl Ramon čas. Nejdřív praštil divocha hlavní do hrubi a dorazil ho ranou pažby do hlavy. Když bylo po boji, muž v kůži začal prohledávat mrtvoly. Ramon taky prohledal dva divochy, které zabil. Našel jen pár zátek, jeden nůž a pečenou ještěrku. Všechno rychle strčil do batohu. Pak si všiml, že si ho muž v kůži prohlíží. Samozřejmě se samopalem v ruce. ”Nevypadáš jako nájezdník, co si tedy zač?” zeptal se muž v kůži. ”Jsem cestovatel a jdu do Klamathu. Jmenuju se Ramon Dexter.” řekl Ramon a začal nabíjet pušku. ”Dobře. Já sem Corgan a cestuju tam taky. Tihle divoši mě zaskočili. Děkuju ti za pomoc. Jestli chceš, můžeš jít se mnou.” řekl Corgan. Ramon se od Corgana dozvěděl, že je zasvěcenec Bratrstva Oceli, a že byl na rutinní obchůzce. Když došli do Klamathu, začala zuřit písečná bouře. Z města viděli jen pár rozmazaných budov. Na malém námestí stála karavana. Lidé potahovali vozy kůžemi a plátnem, aby ochránili své zboží před pískem. Ramon Následoval Corgana do malé budovy. Vstup měla kupodivu jako tlakové dveře ve vaultu. Když vešli, Ramon i Corgan ze sebe oklepali písek. Pak si Corgan sednul za stůl a Ramonovi nabídnul židli. Ten si sednul a sundal si pončo. ”Ramone, ty tvrdíš, že pocházíš z vaultu. Jaké má ten tvůj vault číslo.” zeptal se Corgan a zapnul počítač. ”Má registrační číslo V10-alfa-645289-420832” odvětil Ramon a začal čistit brokovnici. Corgan naťukal číslo do počítače a chvíli čekal na vyhodnocení. Když mu počítač vydal informace, Corgan si je přečetl. ”Tak Ramone, opravdu jsi nelhal. Naše počítače mají starou databázi Vault-Tecu.” řekl Corgan a tvářil se důležitě. ”Tak to bys mohl vědět, co se stalo s vedením Vault-Tecu v Los Angeles.” řekl Ramon a opřel se o opěradlo židle. ”Bohužel, naše počítače nejsou napojené na starou síť vaultů. Musíš najít vault blíž Pohřebišti.” řekl Corgan a vypnul počítač. ”Pohřebiště?” zeptal se nechápavě Ramon. ”Ah, naše pojmenuvání Los Angeles.” odvětil Corgan. ”Teď už ale jdi. Písečná bouře už skončila a já musím hlídat pořádek ve městě.” řekl Corgan a zvedkl se ze židle. Ramon se zvedl také a oblékl na sebe pončo. Když vyšel ze dveří, Corgan mu položil na rameno ruku a ve druhé mu cosi podal. ”Tenhle odznak ukaž komukoli z Bratrstva, pomůže ti.” dodal. ”Díky, Corgane. Sbohem.” řekl Ramon a pomalu odcházel. Rozhodl se, že si prohlédne město. Klamath bylo malé městečko. Zřejmě bylo postavené na ruinách kdysi většího města. Ramon se rozhodl zajít do domu označeném ‘obchod vdovy Bucknerové’. Když vešel dovnitř, uviděl tam pět lidí. Dvě ženy a tří muže. Jeden z mužů byl divoch, to Ramon poznal podle mohutné kosti v nose. Další muž byl zcela evidentně ožrala, protože tak červený nos u nikoho ještě neviděl. Ten třetí muž vypadal normálně, až na holou potetovanou hlavu. Ramon si vzpomněl na nájezdníky a radši si nechal sklouznout pušku do ruky. Dvě ženy byly zřejmě matka s dcerou, podle shodných rysů. Ta starší žena hned spustila: ”Vítejte v hotelu a obchodě vdovy Bucknerové, budete chít pokoj nebo obchodovat?” zeptala se. ”Spíš bych měl pár otázek.” odvětil Ramon a vrátil pušku zpět na rameno. ”Tak dobře. Co byste chtěl vědět?” zeptala se vdova Bucknerová. ”Co je tohle za město?” ”Jste v Klamathu. Klamath je malé lovecké městečko. Už nějakou dobu se nerozvíjí, ikdyž před nedávnem přišlo do města Bratrstvo Oceli. Očekávali jsme rozvoj, ale oni tu jen postavili základnu a odešli.” odvětila vdova Bucknerová a podala Ramonovi pohár vody. Když si ho od ní vzal a podíval se blíž, uviděl kalnou vodu. Když se napil, ucítil naprostou vyčpělou chuť, která mu zaútočila na chuťové buňky. Když dopil, jeho žaludek se rozhoupal. Vrátil vdově Bucknerové pohár a posadil se, protože se mu zatočila hlava. ”Co byste ještě chtěl vědět?” zeptala se vdova Bucknerová. ”Hm...pár drbů by neuškodilo.” řekl Ramon a spolknul tabletu proti začludečním potížím, kterou vylovil z lékárny. ”Tak, čím bych začala. Torr místní chovatel brahmín tvrdí, že jeho brahmíny ohrožují nějaký, jak to on říká ‘broukochlapi’. Moc tomu nevěřím, on je trochu retarovanej. Spíš to budou radškorpióni. V lovecký čtvrti mají trochu problémy s divochama. Jo a to hlavní, Zmizel jeden místní obchodník, Vic. Každý týden se tady ukázal, a teď už tady dva měsíce nebyl.” když vdova Bucknerová domluvila, Ramonovi se už udělalo lépe. ”No, děkuju za ty drby, ale už musím jít. Kouknu se na ty vaše problémy.” řekl Ramon, zvedl se ze židle a odešel. Před obchodem stál podivný muž v potrhaných kalhotech. Ve tváři měl dementní výraz. Ramonovi došlo, že by to mohl být Torr. ”Ty jsi Torr?” zeptal se ho Ramon. ”Jo, já Torr. Ty pomoc mi s bůbů?” zeptal se Torr a snažil se zatvářit inteligentně, což mu moc nešlo. ”Jo, pomůžu ti s brahmínama.” odvětil Ramon a pro jistotu přikývl. ”Ty a já jít na pole z bůbů.” řekl Torr a ukázal kamsi za domy. Ramon ho mlčky náledoval. Po chvíli pochodu došli na mítinu mezi stromy, kde se páslo pár brahmín. Ramon si sedl a připravil si pušku, Torr zatím obhospodařoval brahmíny. Po asi hodině čekání uslyšel ramon z nedalekých keřů chrastění a šustění. Vstal a zamířil na křoví brokovnicí. Z toho vylezl menší radškorpión. Byl asi metr dlouhý s výhružně zviženými klepety a jedovým bodcem. Ramon odjistil zbraň a vytřelil. Jedna rána škorpióna zabila, ale z nedalekého křoví vylezli další dva. Ramon viděl, že enestihne nabíjet, a tak si vzal na pomoc laserovou pistoli. Planinu ozářilo rudé světlo. Laser oba škorpióny sežehnul. Ramon se rozhodl vlézt dál do křoví, ze kterého vylezli škorpióni. Jak postupaval křovím, upálil laserem další tří škorpióny. Když zkntroloval energetický zásobník pistole, zjistil, že mu zbývaji dva výstřely. Pro jistotu zbraň dobil a postupoval dál. Na malém plácku v lesíku byli asi čtyři škorpióni nad polorozloženou brahmínou a hodovali. Byl to skutečně nechutný pohled, lsedovat jak škorpióni svými klepety rvou maso z těla brahmíny. Ramon Je spálil laserem z křoví. Torr, který to celou dobou sledoval, zatleskal a radostně zakřičel: ”Brouka mrtvý. Bůbů v pezbéči. Torr ti děkovala.” a začal kolem Ramona poskakovat. ”Hm, jo, Torre. Opatruj sebe a svý brahmíny. Sbohem.” řekl Ramon, odstrčil poskakujícího Torra a vrátil se do Klamathu. Ambush Rozhodl se zjistit, co se stalo s Vicem a jít do dalšího města, do NCR. Byl ale skoro večer, a tka se rozhodl, že ráno moudřejší večera a že na cestu se vydá až ráno. Našel si jeden z málo rozbořených domů, rozložil tam své lůžko a rozdělal oheň. Ohřál si jídlo, nejdl se a lehl si. V batohu našel placatku s emblémem orla. Když se z ní napil, rozkašlal se a vzpomněl si Gregoryho a jeho pálenku. Placatku uložil zpět do batohu a ten si uložil pod hlavu. Uhasil oheň a po chvíli usnul. Když se ráno probudil, sbalil si své věci a vydal se na cestu. Do NCR mířila karavana, ke které se připojil. ”Tak ty chceš jít do Pohřebiště?” zeptal se vůdce karavany, muž jmínem Seth. ”Jo, Sethe, mám tam nějakou práci.” odvětil Ramon a nasadil si na hlavu dreadbag. ”A odkud jseš, chlape?” zeptal se znovu Seth. ”Z města ze severu.” řekl Ramon. Maskování mu doporučil Corgan z Bratrstva. Prý je lepší, pokud se nebude zmiňovat o svém vaultu. ”Jak se to město jmenuje, jestli se můžu zeptat?” ”Jistě že se můžeš zeptat. jmenuje se Carson City.” odvětil Ramon. ”Carson City? Myslel sem, že bylo vypleněný nájezdníkama.” řekl Seth a pophnal brahmínu, která se zastavila a začala otrhávat pouštní plevel. ”Tak to sis myslel špatně. Carson City docela dobře vzkvétá.” odvětil Ramon a sevřel v rukou pušku. Po další dvě hodiny kráčeli mlčky. Po dvou hodinách vykřikl jeden ze strážných. ”Nájezdníci! Blíží se od jihu! Utvořte kruh!” a rychle se hnal k nejližšímu vozu. Všichni strážní chytili brahmíny a s vozy utvořili kruh, brahmíny nahnali do středu tohoto kruhu. Všichni strážní se tam schovali také. A všichni si připravili zbraně. Ramon se podívam k jihu. Uviděl tam skupinu asi deseti mužů. Byli ozbrojeni oštěpy, pistolemi a dva měli pušky. Lidi od karavany byli čtyři, takže na každého vycházeli dva nájezdníci. Připravili se a zamířili. Ramon zamířil na jednoho s pistolí. Byl to vysoký a hubený muž oblečený v kůži. V ruce držel velkou pistoli. Ramon mu zamířil na hlavu a vystřelil. V další chvíli se rozezněly zbraně ostatních střážných. Pět nájezdníků padlo mrtvých k zemi. Ti zbylí se k zemi vrhli také a opětovali palbu. Dva strážní byli zasaženi. Nebyly to nikam vážné rány, většinou jen průstřely a skrábance na pažích a ramenech. Ramon to dostal do ruky. Bylo to tak rychlé, že si ani neuvědomil, že by měl cítit bolest nebo křičet. Rychle zamířil na dalšího nájezdníka. Z hlavně vyšlehl plamen a broky nájezníkovy urvaly kus břicha. Líp řečeno změnily ho na krevní fontánu. Něco podobného se stalo i ostatním nájezdníkům. Když bylo po boji, strážci se zvedli a šli prohledat mrtvoly. Ti zranění si začali ošetřovat zranění. Do zraněných končetin si zabodávali stimpaky a obvazovali si je. Ramona začala šíleně svbět zraněná paže. Vyndal si stimpak a zabodnul ho poblíž zranění. Automatický injektor do paže vypumpoval zásobu chemikálií a anlgetik. Paže ho přestala bolet a zranění přestalo krvácet. Pro jistotu ránu obvázal a zbatek obvazu schoval do lékárny. Když tohle udělal, šel obrat nájedzníky, které zabil. Našel pistoli Desert Eagle ráže .44 a náboje, pár zátek, nůž, kopí a podivnou ampuli naplněnou oranžovou kapalinou. ”Co jev té ampuli?” zeptal se Ramon Setha. ”Jet.” odpověděl stručně Seth Ramonovi. ”Jet?” zeptal se znovu Ramon. ”Jet. Je to droga. Nejsilnější v pustinách. Je extrémně návyková. Zvyšuje rychlost a sílu, ale otupuje myšlení.” obdověděl Seth a přivázal brahmínu k vozu. Znovu se vydali na cestu. ”Jak daleko je to ještě?” řekl Ramon a zkontroloval si zranění. Rána už nekrvácela a stáhla se. To díky stimpaku. ”Pokud to dobře půjde a nenarazíme na problémy, tak asi ještě tři dny.” řekl Seth. Šli ješte další čtyři hodiny, pak Seth zavelel k zastavení. Vypřáhli brahmíny od vozů a nechali je napást. STrážní rozdělali ohně a dva šli hlídat vozy. ti zbylí si šli sednout k ohni a připravit jídlo. K jídlu měli Geckony a kukuřici. Ramon si nad ohněm ohřál zbytek ze svých zásob z vaultu a kukuřici. Pořád nemohl přijít Gecknům na chuť. Když dojedli, na ohni se objevily konvice na vodu. Strážní z karavan patřili k lépe zaopatřeným lidem a mohli si dovolit čaj. Když byla voda vařená, nasypali do konvic sušené lístky a prostor mezi vozy zaplnila libá vůně čaje. Jeden strážný usnul, dva poklimbávali a strkali čaj a Seth se přehrabával v jednom z vozů. Ramon ho sledoval. Když Seth přestal a otočil se, v rukou držel dýmku. Sedl si k ohni, z malého koženého váčku vyndal tabák, nacpal ho do dýmky a zapálil si ji. K vůni čaje se přidala vůně tabáku. ”Sethe, jaké to je v NCR?” zeptal se Ramon a hleděl do ohně. ”V NCR? NCR je velké obchodní město. Vládne mu prezidentka Tandi. Je to hlavní město společenství měst v pustinách. Kdysi to prý byla malá vesnice, ale začala prosperovat a stalo se z ní město. Teď je to druhé největší město ve střední Kalifornii.” jak Seth mluvil, z hlídky se vrátili dva strážní, sedli si k ohni a začali si dělat jídlo. ”Jaké je to první největší?” zeptal se Ramon v lehl si. Byl už dost unavený. ”První nejvetší město je Hub. Je dál na jih. Bylo založeno asi před sto lety. Jako jedno z mála měst v pudtině má vlastní vodárnu. Od svého založení vzkvétá. Naše karavanní společnost tam má základnu.” řekl Seth a začal vysypávat dýmku. Strážní, kteří se vrátili zhlídky jedli. Kdesi v dálci vyli vlci. Jedna z brahmín občas zabučela. Tohle všechno Ramona ukolíbalo, takže za chvíli usnul. Když se probudil, strážní připravovali vozy a brahmíny na cestu. Ramon si sbalil své věci, od Setha dostal hrnek čaje a kousek sušeného masa s kukuřicí. S vděkem to přijal, protože měl docela hlad.Když se najedl, bylo všechno připravené a vydali se na cestu. Po někoklika hodinách pochodu viděli na horizontu další karavanu. Zřejmě taky směřovala jejich směrem, do NCR. Následující den už uviděli v dálce velké město. Zastavili a dívali se. Bylo to NCR. Město bylo velké. Líp řečeno bylo to největší město, jaké Ramon ve svém životě viděl. Kolem centra města, ketrá bylo obehnáno zdí, bylo mnoho farem. Ze všech směrů se do města scházely lidé. ”Tak pojď, jdeme!” řekl Seth a strčil do Ramona. Kravana se dala opět do pohybu. Po chvíli chůze už uviděli chatrče. ”Tady bydlí ti nejchudší, ti co nemají peníze, aby si zaplatili pozemek v ochranné zóně.” vysvětloval Seth. Ramon mlčky poslouchal. Mezitím došli k velkému placu mezi domy a chatrčemi. Bylo tu několik karavanních vozů a mnoho lidí. Ramon viděl, že obchodují. ”Tohle je seřadiště karavan. Tady na týden zastavíme a obchodujeme. Ramone, ikdyž nepatříš ke karavaně, tady máš plat, protože si nám hodně pomoh.” řekl Seth a podal Ramonovi chřestící váček. ”Díky.” řekl Ramon a schoval váček do kapsy. ”Je to šest set zátek, normální plat za jednu cestu.” odvětil Seth a poplácal Ramona po rameni. ”Sbohem, příteli.” jestě dodal. ”Sbohem, Sethe.” odpověděl Ramon a odcházel. Zvedla se písečná bouře a lidé se z ulic rychle vytráceli. Stážci karavan začali své vozy potahovat kůžemi a plátnem, aby ochránily své zboží proti písku. Ramon si přes obličej přetáhl kus látky, aby mu písek nelétal do nosu a do očí. NCR Zuřila písečná bouře, když vstoupil Ramon do města. V poletujícím písku skoro nic neviděl. Skoro poslepu přišel k jedné budově. Slyšel z ní hodně hlasů, a usoudil, že to je hospoda. když vstoupil, do místnosti s ním vletěl oblak písku. Ramon ze sebe sundal pončo a sklepal z něj písek. Pár lidí se na Ramona podívalo, a když zjistili, že je to obyčejný cestovatel, zase se vrátili ke své původní zábavě. Ramon při stoupil k baru, odjednal si pivo, protože na vodu neměl žaludek. Dostal špinavou láhev naplněnou kalnou tekutinou. Už při tom pohledu se mu trochu zvedal žaludek, ale napil se, protže si nechtěl pohněvat hospodského. Nechutnalo to špatně. Když dopil, nakonil se k ‘baru’ a zeptal se hostinského. ”Neznáš, nebo neslyšel jsi o někom jménem Vic?” zeptal se. ”Eh, Vic? Ne, kámo, neslyšel. Nějakej tvuj přítel?” ”Ani ne, ale hledám ho, protože prý obchoduje s předválečnými věcmi.” odpověděl Ramon a objednal si další pivo. Když mu ho hostinský přinesl, zaplatil a otočil se na židli, takže teď viděl přímo do lokálu. Bylo tu asi dvacet lidí. Jak poznal, většinou obchodníci, strážci karavan a cestovatelé. Jen jeden stůl ho zaujal. Seděli u něj tři muži. Byli oblečení do zelené zboje. Na jedné židli měli složené helmy. Na čele měly emblém – meč s ozubenými koly, to celé oblkopené křídly. Tihle muži zřejmě patřili k Bratrstvu Oceli. Ramon jen tak seděl a popíjel pivo, když v tom vstoupili dva další muži. Jeden měl hlavu ostříhanou na ježka a přes levé oko pásku. Ten druhý měl dlouhé vlasy a bal potetovaný. Oba muži v rukou drželi oštěpy. Přes rameno měli něco, co připomínalo geckoní kůže. Když přišli blíž, zjistil, že oba silně páchnou. Přistoupili k výčepu, složili kůže na pult a objednali si pití. Ramon dopil, zvedl se odcházel. Ještě si stihnul všimnout, že si ho jeden z těch mužů prohlíží. Venku přestala písečná bouře a ulice se zaplnily lidmi. Ramon zamířil k centru města. Prošel bránou, u které stála ozbrojená stráž. Byl to muž v modré uniformě, ozbrojený brokovnicí. Snažil se tvářit důležitě, což se mu docela dařilo. Ramon ho obešel a pokračoval dál do města. Všiml si změny na obyvatelích. Už nebyli tak otrhaní, měli upravenější oblečení a byli čistší. Ramon se tak procházel uliceni NCR a prohlížel si město. Po chvíli narazil na ochod. Na vývěsním štítě bylo napsáno ‘Tom’s pawnshop’. Ramon vstoupil a začal si prohlížet zboží. ‘Nic moc sortiment’ napadlo Ramona. ”Dobrý den, vítejte u Toma. Co si přejete?” zeptal se prodavač Tom. ”Eeh, ahoj Tome. Chtěl bych něco prodat.” odpověděl Ramon a začal z batohu vyndavat věci. Postupně položil na pult pistoli, nůž, láhve s alkoholem, náboje do pitsole a ampulku s Jetem. Tom to chvíli prohlížel a pak řekl: ”Hm, za to vám můžu dát tak 1500 zátek.” a jak řekl, tak udělal. Za chvíli věci z pultu zmizely a ležel tam váček plný zátek. Ramon se ještě zeptal: ”Tome, neslyšel jsi o muži jménem Vic?” ”Vic? To je ten obchodník s předválečným haraburdím. Ano, slyšel. Prý odcestoval někam na jih.” odvětil Tom a ještě dodal: ”Víc jsem o něm neslyšel.” ”Přesto díky Tome. Sbohem” řekl Ramon a vyšel z obchodu. Přiběhlo k němu dítě a hned začalo prosit: ”Dej mi pár zátek, prosím. Nemám na jídlo.” Ramon vyndal z kapsy tři zátky a hodil je dítětí. ”Děkuju mockrát, pane.” řeklo dítě a odběhlo mezi domy. Ramon se vydal ven z města, pak si ale vzpomněl, že mu dochází voda. Na jedné vývěsní tabuli uviděl nápis ‘Nejčistší vody v pustinách! Zastavte se u vodních obchodníků. 150 metrů na sever’. Ramon se vydal tím směrem. Po chvíli dorazil před obchod obchodníků s vodou. Venku stály karavnní vozy a brahmíny pily z koryta. Ramon vstoupil dovnitř a nadechl se. Vzduch tu byl plný vlkosti. V místnosti stál jeden prodavač a velký zásobník s vodou. ”Dobrý den, co si přejete? Vodu pro brahmíny, nebo cestovní zásoby?” zeptal se muž. ”Cestovní zásoby prosím.” odpověděl Ramon. ”Tak to bude tisíc zátek. Cena je sice vyšší, ale tak kvalitní vodu seženete leda v Hubu.” odpoveděl muž, vzal kožený vak a začal do něk napouštět vodu ze zásobníku. Za zurčení vody Ramon odpočítal 1000 zátek a položil je na pult. Prodavač na točil vodu, shrábnul peníze a podal Ramonovi vak s vodou. ”Bylo mi potěšením s vámi obchodovat. Jestli budete mít cestu, zastavte se zase.” odpověděl prodavač a usmál se. ”Na shledanou.” řekl Ramon a vyšel ven z obchodu. Obchodníci si mezitím odvedli brahmíny a koryta zůstala prázdná. Uložil si vodu do batohu, ten si hodil na záda a přes sebe si přehodil pončo. Vydal se zase na cestu. Když zapadalo slunce, měl NCR daleko za zády. Zrovna kráčel kolem skal, když si něčeho všiml. Za velkým balvanem byla kovová budka. Když Ramon přišel blíž, zjistil, že to není jen tak nějaká chatrč. Dveře byly silně zrezivělé a spečené žárem, ale vypadaly funkčně. Když přišel ještě blíž, všiml si, že vedle dveří ve výši očí je skříňka. Když otevřel kryt, vykoukl na nej ovládací pult výahu s jedním tlačítkem a štítkem, krerý hlásal ‘Vault-Tec Fallout shleter #235’. Ramon stiskl tlačítko a zaslechl tichý zvuk připomínající vrčení, který se přibližoval. Po chvíli se s vrzáním a skučením otevřely dveře a odhalily podhled na vnitřek výtahu. Všechno bylo rezavé, ale světlo stále svítilo. Ramon vstoupil dovnitř a jeho zrak utvěl na kdysi chromované ovládací desce. Byly tam dvě tlačítka. Na jednom stálo ‘ground’ a na druhém ‘1st floor’. S tiskl to spodní. Výtah se s trhaním rozjel. Po chvíli zastavil a dveře se s vrazáním otevřely. Ramon uviděl vnitřek protispadového krytu. Kdysi ve vaultu četl o takových krytech. Sloužily ke krátkodobému přežití lidí v případě jaderné války. Měly recyklátory vody a zásoby jídla na měsíc. Tenhle kryt vypadal netknutě. Ramon vyšel z výtahu a zamířil do místnosti označené jako ‘Sklad’. Když se otevřely dveře, rozsvítilo se světlo a Ramonův pohled utkvěl na seřazených skříňkách. Všechny byly zamčené. Ramon si z ramene sundal pušku a urazil zámek u nejbližší skřínky. Protože byl zámek rezavý, povolil na první úder. Ramon skříňku otevřel a podíval se na její obsah. Byl to balíček stimpaků, Geigerův počítač a protichemický oblek. Všechny věci si zbalil do batohu, ale od obleku si vzal jen plynovou masku. ‘To se může hodit’ napadlo Ramona. Postoupil k další skříňce a urazil u ní zámek. Otevřel jí a podíval se na její obsah. Byl to samopal vzor H&K MP9 ráže 10mm a dvě krabice nábojů. Obojí Ramon vzal, samopal si připevnil k pasu a náboje uložil do batohu. Přistoupil k třetí, poslední skříňce a zjistil, že je zavřená na vložková zámek. Z kapsy vylovil kus drátu a začal otvírat zámek. To se mu po deseti minutách podařilo. Tahle skříňka byla plná jídla, které bylo zkažené. Navíc tu byly léky proti radiaci. Ty si Ramon přivlastnil také. Když Ramon prohledal všechny skříňky, jal se prohledat zbytek krytu. V jedné z místnsotí byla malá jídelna s kuchyní, další místnost byla umývárna a další msítnost byla plná lůžek. Když otevřel další dveře, uviděl počítačový terminál a za ním fůzní reaktor. Na terminálu svítila výstažná zpráva, ketrá říkala: ‘Prosím proveďte údržbu! Poslední údržba provedena před 135 lety, dvěma měsíci, třemi dny.’ Ramon přistoupil k terminálu a vyťukal na klávesnici pár pžíkazů. Silná světla se změnila na žlutá záložní a rozezněla se siréna. Ramon totiž vypnul hlavní reaktor a systém běžel ze záložního zdroje energie. Ramon měl asi deset minut na opuštění krytu, než se energie vyčerpá. Rychle zamířil ke dveřím výtahu, otevřel je a vyjel výtahem nahoru. Když vyšel z výtahu, otevřel zadní stranu a odhalil kabely. Pár jich vytáhnul a osvětlení panelu zhaslo. Ramon se rozhodl zapečetit tohle místo, aby ho nevybrakovali a nezničili nájezdníci, zničil totiž ovládání panelu. Protože už byla noc, Ramon si u budky rozložil pokrývku, posbíral pá větévek a rozdělal oheň. Vyndal si jídlo a ohřál si ho nad ohněm, k němu si uvařil čaj, který dostal od Setha. Popíjel čaj vzpomínal na své přátele ve vaultu. Napadlo ho, co teď asi dělají. Bylo to už skoro dva měsíce, co je neviděl. Noc byla nádhrená, nebe bez mráčku bylo poseto hvězdami. Z měsíce byl vidět jen malý srpek. Ramon takhle ležel, přemýšlel a sledoval nebe. Po chvíli usnul. Ráno se Ramon probudil se šílenou bolestí hlavy. Nevěnoval tomu moc velkou pozornost. Vzal si tabletu proti bolesti hlavy, sbalil si své věci a vydal se na cestu. Hlava ho přestala bolet, ale dostavila se nevolnost. Po několika dalších hodinách chůze se svalil na zem. Ramon upadl do bezvědomí. Gecko Když se probudil, zase ho bolela hlava a měl sucho v ústech. Když se rozkoukal, zjistil, že leží v nějaké boudě. Pokusil se posadit a zavolal: ”Haló, je tu někdo?”¨ Ze dveří vyšla podivná postava. Kdysi to možná byl člověk, ale teď tak rozhodně nevypadal. Jeho kůže byla ošklivě spálena. Na jedno oko zřetelně neviděl. Byl to ghoul. Hned jak uviděl, že Ramon sedí na posteli, řekl: ”Tak už si se konečně probudil, kamaráde. Když sem tě sem přitáh, bylo to stebou špatný. Jak to vypadá, spolykal si dost radiace. Musel sem do tebe pustit tři Rad-Away, než si se vrátil k sobě.” řekl ghoul a usmál, přičemž ukázal Ramonovi své ‘krásné’ zuby. ”Jak dlouho jsem spal?” zeptal se Ramon a napil se z kelímku, který stál na stolku u postele. Voda byla teplá a legračně chutnala. Ramon vypil kelímek na jeden lok. ”Asi tři dny, kamaráde. Já sem Skeeter.” řekl ghoul a podal Ramonovi ruku. ”Ahoj, Sketere, já jsem Ramon Dexter.” odvětil Ramon a potřásl Skeeterovi rukou. ”Skeetere, kde to vlastně jsem?” zeptal se Ramon a pokusil se slézt z postele. Už mu bylo líp, ale byl stále slabý a unavený. ”Si v Gecku, kamaráde.” odpověděl Skeeter, zvedl se ze židle a přešel do vedlejší místnosti. Chvíli tam něco kutil a pak přinesl Ramonvi na tácu jídlo. ”Co je to?” zeptal se Ramon. ”Opečený leguán, kukuřice a brahmíní sýr.” řekl Skeeter a podal Ramonovi tác s jídlem. ‘Toho jsem se bál’ pomyslel si Ramon a podíval se na jídlo. Vypadalo lákavě. ‘Tak teda do toho’ řekl si sám pro sebe a zakousl se do leguána. nechutna vůbec špatně. Když ho dojedl, pustil se do kukuřice. Byla čerstvá a sladká. Sýr byl slaný a namáčený v nálevu. Když dojedl, ještě jednou se napil. Voda chutnala stejně. Po jídle odložil tác na stůl a zvedl se. Stále měl v nohou podivný pocit. Vyšel ven z místnosti do další, což byla zřejmě kuchyně a obývák v jednom. Skeeter tam seděl a díval se z okna. ”Skeetere, kde mám svoje vybavení?” zeptal se Ramon a protáhl se, protože ho bolelo celé tělo. ”Vedle v pokoji, u postele, ale zatím na cestu zapomeň, musíš nabrat sílu. Jsi ještě hodně slabý.” odvětil Skeeter a dodal: ”Radši tu ještě pár dní zůstaň a nabírej síly.” ”Tak dobře.” řekl Ramon a vyšel ven z domu. Ukázal se mu výhled na malou osadu. Na vereandách osatních budov posedávalo nebo stálo pár podobných jako byl Skeeter. Ramon byl v Gecku, v osadě ghoulů. Po dalším jídle, tentokrát to bylo brahmíní maso a kapusta, se Ramon vydal prohlédnout si Gecko. Na hlavu si nasadil dreadbag a na oči sluneční brýle. Gecko byla malá osada postavená kolem jaderné elektrárny, která ještě nějakým zázrakem ‘fungovala’. Bylo to asi deset cjhatrčí a mimo jednoho ji obývali ghoulové. Ten jeden byl místní doktor. Ghoulové si pěstovali kukuřici a kapustu, chovali brahmíny a snažili se aspoň trochu udržovat elektrárnu. Jak se tak Ramon procházel osadou, utkvěl jeho zrak na budově s nápisem ‘kancelář’. Když vstoupil dovnitř, uviděl ghoula, který byl jeětě seschlejší, než ti ostatní. Ramon zůstal udivením stát ve dveří, jak může něco takového ještě žít. ”Tak půjdeš dál, nebo budeš na starýho Harolda ještě chvíli civět?” zeptal se ghoul a rozkašlal se. ”Jo, promiň. Já sem Ramon Dexter, a ty si asi Harold, nemám pravdu?” řekl Ramon vešel dovnitř. ”Jasan, hezoune. Sem Harold a snazim se udržet tohle místo pohromadě.” řekl ghoul a mrknul na Ramona okem. ”Proč mi říkáš hezoune?” zeptal se Ramon a sedl si na židli. Ještě pořád byl dost slabý. ”Ty asi nejsi moc bystrej, že jo. Říkám ti hezoune, protože tvoje kůže nevypadá jako seschlej pomeranč.” odpoveděl Harold a odkašlal si. ”Jak jsi se sem dostal Harolde?” zeptal se Ramon. ”Přišel sem sem před...no... asi před deseti lety. Tenkrát ta elektrárna vypadala na spadnutí. Hodně sem místní ghoulům pomoh. Tak mě zvolili starostou.” odpověděl Harold a usmál se. ”Hm, vydáš, že si hodně starý. Kolik ti vlastně je let.” zeptal se Ramon a opřel se o opěradlo židle. ”No, pokud to dobře počítam, je mi asi stopadesát let.” odvetil Harodl a zakřenil se. ”Stopadesát? Jak si se moh dožít tak vysokého věku. To není možné.” 5ekl šokovaně Ramon. Nejstarší člověk, keterého kdy viděl byl šedesát let starý. ”Já sem živoucí důkaz, že to možný je, hezoune. Asi za to může ta mutace.” odvětil Harold. ”Mutace? Pověz mi o tom, prosím.” odpověděl Ramon. ”Tak já to vezmu od začátku. No, po Velké válce byl můj Vault jeden z prvních, které se otevřely. Hú. To už je ale doba..” řekl Harold a zahleděl se do dálav. ”Povež mi víc o těch časech.” řekl Ramon a pohodlně se opřel. ”Všechno to začalo ječením sirén. Byl jsem ještě malý, ale ach tohle si dobře pamatuju. Pak následovala spousta zlých roků. A ještě si pamatuju, jak jsem jednoho krásnýho rána Vault opustil.” pokračoval Harold. ”Co jsi potom dělal?” zeptal se Ramon. ”Byl jsem obchodník. Dělali jsme okružní cesty mezi těmi, kdo přežili. Ale ztratili jsme přitom spoustu skvělých lidí.” ”Jak?” ”Dostali je banditi. Ti mrchožrouti útočí na všechny karavany. A pak ti mutanti. Čert mě vem, jestli při každý naší cestě nevyskakovali ze země jak králíci. Když jsi chtěl obchodovat, musel jsi mít s sebou armádu hlídačů.” ”Stráže vám nepomáhali?” zeptal se Ramon a pohlédl na Harolda. Ten si odkašlal a mluvil dál. ”Samozřejmě že pomáhali, ty trotle! Ale jich bylo moc. Nešlo to zvládnout!” odpověděl trochu naštavně Harold. ”A jak jsi vlastně přežil ty útoky mutantů?” ”Nepřežil. Zabili mě. Tenhle fór miluju.” Harold se začal smát, což přešlo v tuberkulózní kašel. ”Uh, no jistě. Odkud ti mutanti přicházeli?” zaptal se znovu Ramon a vyrušil Harolda od kašlání. Ten se ještě chvilku dávil a pak pokračoval. ”Odevšad! Zatraceně, vypadalo to, že se nemůžeš ani vychcat, abys přitom aspoň jednoho z nich netrefil. Ale nejvíc jich chodilo ze severozápadu.” ”Prozkoumali jste ten směr?” ”Vyslali jsem tam expedici. Bože, Richard. Richard Grey. Vedl naší malou skupinu tím směrem.” ”Richard Grey?” zeptal se Ramon. Zdálo se mu, že tohle jméno už někdy slyšel. ”Richard Grey byl doktor. Trochu starší, než jsem byl já. Příteli, jak ten byl chytrý. Právě on našel jejich zdroj.” ”A co to bylo?” ”Nějaká stará vojenská základna. Ztratili jsme spoustu lidí, než jsme se dostali dovnitř.” řekl Harold a zamyslel se. ”A jak jste věděli, že ta základna je přícinou?” ”Protože to tam vypadalo, jako kdyby na ty mutanty někdo dostal zakázku! Ježíši! A za každého pořádný balík! Neumím si představit jinej důvod, než že to byla továrna na mutanty.” ”Prozkoumali jste tu základnu důkladněji?” zeptal se Ramon a čekal, až bude Harold pokračovat. ”Dostali jsme se dovnitř pěkně hluboko. Ale moc už nás nezbylo. Grey, já a ještě dva další.” ”Proč vás moc nezbylo.” Ramon se ptal sám sebe, proč se tak nechápavě ptá, ale ještě ho slabě bolela hlava. ”Roboti a tak. Bylo jich tam spousty. Hrozně nás překvapilo, že po všech těch letech války a všeho okolo pořád fungovali. Hú, člověče, ti nás pěkně pročesali.” ”Co se stalo potom, když jste se probili přes ty roboty.?” ”Jeden z těch robotů dostal Francine. Mark byl zraněný, tak jsme ho poslali zpátky na povrch. Pak jsme zůstali jen já a Grey.” ”Co se stalo potom?” ”Našli jsme nějakou centrálu a jakési zvláštní zařízení. A potom se to stalo.” řekl Harold a nadechl se. ”Co?” ”Zřítil se na nás jeřáb. A to bylo i naposled, co jsem viděl Greye. Proletěl vzduchem a spadl do nějaké nádrže s kyselinou nebo co to bylo. Byl jsem na tom dost zle a tak...no utekl jsem.” jak Harold mluvil, vytratil se mu hlas. ”Co bylo dál?” zeptal se Ramon a napřímil se na židli. ”Vlastně ani nevím. Vzbudil sem se v poušti a sotva jsem dokázal chodit. Měl sem štěstí a o pár dní později mě našli nějaký obchodníci. Zaplaťbůh, protože už sem se začínal měnit. Přinesli mě do Hubu. Tam sem chvíli¨žil. Pak mě to tam přestalo bavit a odešel sem do Gecka.” ”Jak došlo k té tvojí mutaci?” ”Jak to mám sakra vědět? Jestli by to byl mohl někdo vědět, tak Grey. V každým případě, už se to stalo a nedá se na tom nic změnit.” ”Myslíš, že to způsobila radiace?” zeptal se Ramon a napil se z nabízeného poháru. ”To je možný, ale dneska to už nezjistim.” když Harold skončil, zvedl se ze židle, prošel se po pokoji a pak si šel zpátky sednout. ”Tak, chlapče, co bys chtěl vědět víc?” zaptal se a zašvidral na Ramona svým jediným okem. ”No, napadlo mě, nevíš něco o páračích?” zeptal se Ramon. ”No, je to zatraceně velká potvora. Má drápy a zuby, které projdou skrz to nejtěžší brnění. Ale nenech se zmást jeho velikostí, je setsakramentsky rychlý.” odvětil Harold. ”Ty ses s ním někdy setkal?” ”Jo, před lety. Když sem byl obchodník. Napad naší karavanu.” ”Zabils ho?” ”Ne, upad sem do bezvědomí. Ostaní ho zabili. Když sem se probudil, byl mrtvý. Říkali, že sem měl štěstí, když sem spad na zem, přestal si mě všímat.” ”Tak to mi asi neporadíš, jak proti nim bojovat.” Ramon byl trochu zklamaný. ”No, z toho co jsem slyšel, co takhle mířit na hlavu? Já bych zkusil oči. Je tu ale jeden problém.” ”Problém? Jaký?” ”Nesmíš se do nich podívat! Říká se, že Párač může člověka jedním pohledem zhypnotizovat. Potom k tobě přijde a "bum", má tě!” při těchto slovech se přiblížil k Ramonovi a rejpnul do něj rukou. Ramon se lekl, že málem spadl ze židle. Harold se jen smál. ”Díky za ten příběh, Harolde, už půjdu. Ještě se podívám po městě.” řekl Ramon, zvedl se a odcházel. Ještě slyšel, jak se Harold rozkašlal. Po chvíli bloudění po Gecku Ramon narazil na staveniště, které bylo staveništěm od začátku války. Ramon překročil z dřevené zátarasy, které se při doteku hroutily. Když vstoupil do nedostavené budovy, která k nebi vzpínala své větrem ošlenahé zdi, zjistil, že je to základ k reaktorvé místnosti. Reaktorová díry sice byla vykopaná, ale byla zpoloviny zasypaná sutí a ahrampádím. Ramon tu budovu chvíli procházel a pak narazil na smaltovaný štítek, který byl sice zaprášený, ale stále čitelný. Hlásal ‘Jaderná elektrárna Poseidon Oil #12. Reaktorová místnost’. Stavební dělníci tady zanechali své stroje, které byli působením slunce a povětrnostních vlivů zničené. Vedle staveniště byla bouda. Taky vypadala docela staře, ale protože byla postavená z vlnitého plechu, vypadala zachovale. Ramon přistoupil ke dveřím a zkusil je otevřít. Šlo to. Vešel dovnitř a všiml si starého počítačového terminálu. Měl všechna monitory rozbité a mnoho kláves chybělo. Ramon terminál obešel a uviděl kovový poklop. Chytil za ucho, které k němu bylo přidělané a otevřel ho. Poklop mu odhalil pohled na rezavý žebřík zabudovaný ve stěně. Ramon vytáhnul z kapsy baterku a posvitil na žebřík. Ten vedl někam dolů. Ramon si upevnil baterku na jedno z poutek na své kombinéze a slezl dolů po žebříku. Když slezl dolů, zjistil, že je v podzemí nedostavěné elektrárny. Baterka poskytovala jen málo světla, a tak Ramon postupoval jen velmi pomalu. Když přišel k prvním dveřím, pokusil se je otevřít. K jeho velkému překvapení to šlo, ikdyž byly dveře elektrické. Hydraulický systém stále fungoval. Když dveře otevřel, vešel do místnosti, kterou skrývaly. Byla to zřejmě kontrolní místnost, kterou vybavili ještě před zabudováním reaktoru. Byly tady tři počítačové terminály, stejné jako ten na povrchu. A ve stejné stavu. Ramon chvíli místnost procházel a zjistil, že pokračuje někam dál. Šel tím směrem. Po pěti metrech chodba zahýbala a na jednom místě končila velkou propastí. Ramon do téhle propasti málem spadnul. Okraje díry a okraje chodby byly lemované koven a zpuchřelou gumou, ze které koukaly kusy skla. Chodba byla zřejmě kdysi uzavřená sklem. Na zemi ležel štítek, na kterém bylo napsáno ‘Těžká voda’. V té propasti zřejmě byla chaldící voda od reaktoru. Ramon si kleknul na zem a posvítil baterkou do propasti. Světlo se po nějakých deseti metrech ztrácelo v temnotách. Z velké dálky bylo slšet zurčení vody. Ramon se vrátil zpátky k žebříku a vylezl ven z chodeb. Zavřel boudu, kterou kdysi asi používali dělníci a vrítil se ke Skeeterovi do domu. Skeeter už připravil další jídlo, tentokrát to bylo brahmíní maso a kukuřice. Po jídle si šel Ramon lehnout do postele a za chvíli usnul. V Gecku Ramon zůstal ještě pár dní, dokud se necítil plně fit. Pomáhal ghoulům při práci, občas pomohl na poli s kukuřicí nebo s kapustou, pomáhal hlídat brahmíny, ale nejvíc ho zajímala jaderná elektrárna. Tam se nejdál dostal do kontrolní místnosti, protože dál se bál kvůli radiaci. Těsnící zařízení měly své nejlepší léta už dávno za sebou a už nefungovaly. Po pár dnech se rozhodl jít dál. Když si balil své věci, do místnosti přišel Skeeter a zeptal se: ”Tak co, Ramone, zase na cestu?” ”Jo, mám ještě něco na práci.” odpověděl Ramon, sbalil si pokrývku, přidělal ji k batohu a ten si dal na záda. ”Harold mě poslal. Máš se u něj ještě zastavit. Jo, a tady sem ti něco přines. Určitě to budeš potřebovat. Sou to tři dávky Rad-Away. Kdykoliv spolykáš nějakou radiaci, píchni si to. Pomůže to vyplavit radioaktivní částice ven. Ale šetři s nima, je to vzáznej lék. A opatruj se. Sbohem” řekl Skeeter a podal Ramonovi malý papírový balíček, na kterém byl nytištěný červený kříž, pod kterým byl radiační znak. Ramon si balíčrk vzal a dal ho do batohu. Pak vyšel z domu se slovy: ”Sbohem, Skeetere, a díky za všechno.” Ramon vyšel ze Skeeterova domu a vydal se k Haroldovi. Ten ho přivítal tuberáckým kašlem. Když se vykašlal, řekl: ”Tak ty odcházíš, hezoune? No, opatruj se a nelez k radioaktivním věcem, ať nezkončíš jako já.” ”Tak sbohem, Harolde, rád sem tě poznal.” řekl Ramon, ale viděl, že Harold ještě neskončil. ”To není všechno co od tebe chci, kamaráde. Naše elektrárna se pomalu ale jistě rozpadá a jediné, co nám může pomoct, je ‘Hydroelektrický regulátor magnetosféry’.” řekl Harold a zadíval se na Ramona. ”Eh, co? Hydroelektrický magneto-cože?” zeptal se Ramon. ”Hydro, no Hydro-regulátor. Je to věcička, která by naší elektrárně hodně pomohla. Jestli na ní někde v pustinách narazíš, přines nám ji. A teď už tě nebudu zdržovat. Sbohem, Ramone Dextere. Opatruj se.” řekl Harold a podal Ramonovi ruku. Ten mu s ní potřásl a dal se na odchod. Pokračování
|
