Haager evidentně jel co to šlo, což vzhledem k tomu, že pod koly už dávno zmizel jakýkoli náznak silnice, bylo mírně řečeno o hubu. V dosti nepřirozené poloze na místě spolujezdce se mnou rázy od podvozku nešetrně házely tak, že jsem původní myšlenku v klidu si omdlít a probrat se až někde daleko v bezpečí Liziny náruče musel rychle opustit a snažit se nevypadnout z auta. Začíná to být čím dál těžší. Hrdinství je hezká věc, ale člověk si musí umět připustit, že už toho zažil až dost...
"Sakra sekla se!"
"Cože?" halekal Haager, aby překřičel rachocení těžce zkoušeného stroje.
"Ten tvůj šrot Haagere, zasek se zásobník, nejde..."
"Zpomeň na něj Liz, stejně byl poslední!"
"Podělaná práce... Tak už zastav! Musím se podívat na Ni... na Chrise!"
Skvělej nápad holka, řekl bych, kdyby mi zrovna další absolvovaný výmol znovu nevyrazil těžce nabytý dech.
Zaslechl jsem další ze série vzdalujících se výstřelů a v zápětí něco břinklo nepříjemně blízko mému levému uchu.
"Radši ještě kousek popojedu! Co říkáš Chrisi, zvládneš to?!" zahalekal zase a jen tak tak se vyhnul skupince balvanů zčista jasna zákeřně trčící z písku.
Neobratně jsem se svezl na podlahu a slovo vzduch s několika otazníky mi zběsilo pobíhalo v hlavě, nenacházejíce uspokojivé odpovědi...

Konečně všechno to rachocení a poskakování ustalo. Nešetrně jsem se vykulil z auta a pohodlně se rozplácl na příjemně stabilní zemi.
"Hej, Chrisi! Chrisi slyšíš mě? No tak..." cloumal se mnou Haager.
"Nechal… bys mě... na chvilku?"
Obličeje nade mnou se vystřídaly. "Kam tě trefili?" odhrnovala opatrně Liz můj kabát "Haagere, podej lékárnu, rychle!" spustila vyděšeně a jala se mi roztrhávat košili.
"Prosím Liz..., opatrně..."
"Promiň, promiň... Bolí to moc? Neboj, dostanu tě z toho..."
"No… je škoda… tý košile," ztěžka jsem poznamenal zatímco Liz překvapeně zírala na mou hruď a zděšený výraz v její tváři pomalu ustupoval něčemu daleko horšímu.
"Ty máš vestu?! Tos mi nemoh říct, že máš vestu? Víš jak sem se bála a..." praštila mě do hrudníku.
"Heh…" zkřivila se mi tvář bolestí. "Co… co blbneš?"
S těžkým přemáháním bolesti většiny těla jsem se s námahou posadil. "Liz? Ta noha… to je tvoje krev?"
S lékárnou se posadila opodál a otřela zkrvavené lýtko.
"Ten parchant Win… já ho…"
"Klid, nic to není, jenom mě to škráblo." Desinfikovala čerstvý šrám s Haagerovou starostlivou asistencí.
Rukou zalomenou za zády jsem se snažil dosáhnout na původce vyraženého dechu. "Všichni… tedy v pořádku?" nahmátl jsem konečně místo porušení vesty… Ale počkat… Lehce se rozmazávajícím pohledem jsem na chvilku uzřel zkrvavené prsty.
"Řikám, že dobrý, jenom si to zavážu a…"
"Fajn," poznamenal jsem s úlevou a konečně upadl do zaslouženého bezvědomí…

* * * * *

"… To si fakt řekl?"
"Jasně! Stojim… hehe… stojim takhle proti němu s tim kladivem a …"
"Probouzí se," utnula Haagerovou historku v nejlepším a vstala od ohně.
Zamžoural jsem a promnul si oči. Liz se shýbala pro láhev, zatímco Haager stál opodál stále napřažen s imaginárním nástrojem uprostřed věty. Všechno ostatní halila neprůhledná tma.
"Nenechte se rušit," pokoušel jsem se protáhnout, ale říznutí v zádech mě rychle odradilo.
"Jak se cejtíš?"
"Chceš mi zase jednu vrazit?"
Zarazila se.
"Hele nech jí," upustil Haager imaginární kladivo. "Měl's nám o tý vestě říct, to nebylo…"
"Štve tě snad že sem jí měl? Nezačínej zase," přihnul jsem si z nabízené láhve. "Whůů… Co je to sakra?"
"Pálenka. Z Ressmondu," zašklebil se. "Silná a levná."
"Trochu to utlumí bolest," dodala Liz.
"Chcete říct, že tu chlastáte a vyřváváte u ohně, kterej je uprostřed tady toho ničeho vidět na míle daleko? No skvělý…"
"Hele je celkem kosa, jestli sis nevšim a…"
"Zatímco si odpočíval, urazili sme ještě pár mil, měl by tu být klid," doplnila Liz.
Posadil jsem se a dál mžoural do tmy. "Jasně, pustina je jedno velký bezpečný místo…"

"Začínám tě mít dost!" vyštěkl Haager a sebral mi láhev. "Nechceš se spíš zamyslet sám nad sebou? Co se to sakra stalo v tom Smallhillu?! Měls jenom prodat tu pitomou břečku a..."
"Byla to past. To se prostě stává…"
"Stává?! Málem nás sejmuli!"
"Haagere, teď toho nech," chytla ho Liz za ruku.
"Jo, stává! V jakym žiješ světě? Rozhlídni se…" odpovídal jsem klidně.
"Pche…" vytrhl se jí a v rozčilení si znovu přihnul notně alkoholu. "Proč si to prostě neprodal a nevypad? Né, počkej, budu hádat..." Dramaticky se odmlčel, aby s pohledem skrz láhev v napražené ruce formuloval myšlenku. "Tys do toho prostě musel zase rejpat že jo?! Zase ses moc vyptával a… a tak…"
"Když to chceš vědět, tak jo. Ber to tak, že to bylo pro mě důležitý…"
"Proto ten… ten plán?!" přešlapoval nervózně nade mnou. "Nechtěl's… nechtěl's abysme tam byli a tys to moh takhle podělat!"
"Jo, máš pravdu, nechtěl sem vás tam…" namáhavě jsem vstal. "Nechtěl sem vás tam, právě kdyby se něco podělalo, tak to pochop! Od začátku to byla bouda, prachy bysme stejně nedostali s tebou nebo bez tebe!"
"Věděl's… Tys věděl, že to tak dopadne!" znovu na mě zvýšil hlas.
"Něco sem tušil, ale že to bude Win to mě…"
"Ahá! Takže tušil? A nechal's nás do toho jít?"
"Kdybych myslel, že to nezvládnem tak bych na tu vysílačku ani nesáh, to se neboj!"
"To neříkej," přidala se Liz. "Nenechala bych tě tam…"
"Liz, podívej, já bych…"
"Jo kdybys myslel…" polkl další hlt. "No jó! Měli sme přece skvělej plán, žejo?!"
"Hele co ode mě chceš? Stalo se ti snad něco?"
"Něco? Něco?" máchal rozčíleně téměř prázdnou lahví. "Co sem tě potkal je to jeden velkej průser, pamatuješ?"
"Myslim že bys měl přestat pít."
"Pche…" Demonstrativně do sebe obrátil zbytek pálenky. "Na tvý rady ti seru!" prohlásil, rozflákl lahev o nejbližší bednu, sbalil si své myšlenky do naštvaného výrazu a poodešel od ohně.

Liz se za ním mlčky podívala. "Pojď sem a sedni si," převrátila bednu a posunula jí blíž k ohni.
"Ty mi taky mi chceš nadávat?"
"Potřebuješ vyměnit obvaz," ukázala na záda.
"Obvaz?" Teprve jsem si vzpomněl na zkrvavenou vestu. "Aha, no jo…"
Svlékl jsem se a sedl si zády k ohni. Dvě podlitiny velikosti pořádného steaku se na mé hrudi elegantně slévaly v jednu. Tyhle kulky projít skrz, je určitě po mě. Při dotecích Liziných jemných prstů jsem se znovu zamyslel nad tím co dělám. Haager má tak trochu pravdu, některé věci je prostě lepší neřešit. Nemá smysl se za každou cenu nechávat každý měsíc dvakrát postřelit kvůli něčemu co se mě netýká. Dost to bolí, obvykle zůstanou jizvy a i na stimech se dá vypěstovat slušná závislost. Ještě horší je vystavovat zbytečně nebezpečí někoho dalšího. Jestli se nerozdělíme dřív, nejpozději v Hubu musím Liz konečně nechat na pospas svému rozumu...

"Co tvoje noha?" přerušil jsem konečně chvíli napjatého ticha.
"Jak sem říkala, nic to není."
"Fajn."
"Jo."
"Hm…"
Na zádech mě zamrazilo a vzápětí se svaly zacukaly, jak mě cosi čertovsky spálilo.
"Necukej se, to je desinfekce."
"Voní to stejně jako Haagerův chlast."
"Jo, koupil toho víc."
"Aha."
"Hm…"
Opět ticho a jemné doteky ošetřující ránu.
"Něco se děje Liz?"
"Ale ne…"
"Fajn."
"Fajn?" vzala nový obvaz a nešetrně mi ho připlácla na ránu. "Už sem tě viděla mrtvýho, to se děje! Když ses tam tak válel v prachu a stříleli po tobě… Už potřetí sem myslela že je s tebou konec a trochu mě to vyděsilo…"
"Ale pořád sem tu, nebo ne?"
"Nech toho… Ani ty nejsi nesmrtelnej, jak si myslíš."
"Ale Liz, proč tohle…"
"Věděl si to, že jo. Věděl si, že se nakonec bude stejně střílet. Jo jo, vždycky se nakonec střílí, že? Kdyby to aspoň mělo trochu logiky, ale tohle…"
"Ne, prosím! Nezačínej s tím ještě ty… Co kdybychom si radši všichni odpočinuli."
"Odpočinuli? Jasně," zašmátrala v kapse. "Vidíš tuhle kulku? Vyndala sem jí z tebe, když si byl mimo…" malý kousek kovu se jí zablýskl mezi prsty. "Nejsi nesmrtelnej, ať si vezmeš vestu, nebo změníš jméno. Podobná kulka tě jednou dostane…" Na pár vteřin se odmlčela a věnovala mi těžko dekódovatelný pohled. "Na, vem si jí…, Ať máš o čem přemejšlet."

Liz se šla natáhnout na svou deku na druhou stranu ohně a já zůstal sám, s kulkou, která jít ještě o pár palců mimo, mohla všechno skončit. Silně zdeformovaný kus slitiny jsem chvíli převaloval na dlani a bezmyšlenkovitě pozoroval jeho strukturu. Prošla skrz vestu. Jo, bylo to z pušky, ale standardní munici by tahle vesta měla vydržet. Pěkný svinstvo… Mohla být pro ní…
"Nejpozdějc v Hubu pro tebe tohle dobrodružství končí, princezno…," řekl jsem si potichu pro sebe…