Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Prostě (ne) ten správnej chlap Vždycky, když se po okruhu vrátím do Canonville, mám takový pocit, jako bych se vracel domů. Je to zaprášená, malá, bohem zapomenutá (ale ne mnou) díra, a tím pádem je přesně pro mě. Ne proto, že bych byl malý, špinavý a kretén. Jsem totiž asi jediný, kdo se aspoň trochu pravidelně myje. Já jsem tady totiž taková ozdoba. Jsem prostě krasavec a manekýn, ženský na mě letí. Bohužel i ty, o který nestojím. A krom toho, po té cestě jsem byl taky zaprášený. Hlavní ulice zela prázdnotou. Podle starých hodinek Timex, bylo kolem půl jedné. Takže všichni byli v práci. Každý tady totiž maká, což není v dnešní době nijak běžný jev. Parta chlapů odsud chodí do jednoho lesa nedaleko a kácí stromy. No stromy, pár stromů měsíčně. Dřevo je totiž pěkně tvrdý, než zpracují jeden kmen na použitelný materiál, zabere jim to skoro deset dnů. Ale vyplácí se to, protože tak tvrdý dřevo se nedá prostřelit běžnými zbraněmi, a tak se používá v místech, kde se hodně střílí. V barech, bankách a povozech. Začali totiž dělat starý vozy, tažené brahminami, který se osvědčily při několika přepadech. Vůz přečkal bez poškození dokonce i útok granáty. Museli najít nové tahouny, ale vůz byl v pořádku, stejně jako zboží na něm. Kromě dřevařů, je tady taky partička lovců, kteří chytají gekony, velké škorpióny a sem tam krysoprasa. Stahují je z kůže, případně z krunýře a pak je dodávají místnímu koželuhovy. Ten dostává materiál ještě z místních jatek. A pak asi dvě nejpoužívanější budovy. Koloniál, s překvapivě velkým výběrem, a bar s hotýlkem, ke kterému jsem zamířil právě teď. Rozrazil jsem lítací dveře a vešel do lokálu. Vůbec-ne-tlustý hostinský mě ihned zaregistroval a zařval přes celou místnost: "Vítejte pane Jacku!" Byl jsem asi jediný komu říkal pane, ale vůbec mi to nevadilo. Já jsem totiž pan obchodník a hlavně jeho nejčastější host. Mezitím celá hospoda ztichla. Nebyl to problém, protože u stolů popíjeli dva staří násoskové. Když uviděli mou siluetu, otevřeli držky, až jsem jim viděl mandle. Ona totiž docela stojí za to, kolem sto devadesáti centimetrů, na zádech krosnu, u ucha hlaveň pušky a samozřejmě dlouhý kožený plášť až po kotníky. Udělal jsem několik kroků dovnitř a přestal být zajímavý pro násosky. "Čekal jsem, že přijedete a dal jsem vám připravit pokoj." Ihned začal vytahovat sklenici piva. Žádny gamma, ale mnohem lepší. A hlavně dražší. Nikdy jsem se nic bližšího o tom pivu nedozvěděl, ale asi muselo být místní. Takže ještě pivovar tady mají. Podal mi láhev s ledovým(!) pivem a zeptal se: "Jako obvykle?" Na odpověď jsem mu pokýval hlavou, protože ledové pivo mi vzalo dech i hlas. Opravdu bylo kurevsky dobrý. Nebo možná po dlouhé cestě pouští je dobrý cokoli. Hostinský vešel do dveří a přivřel je. Slyšel jsem své jméno a ještě "jako obvykle" a hostinský se vrátil. V ruce držel několik tabletek a otočil se na mě: "Chvilku počkejte, já jen skočím hodit tyhle tabletky do vaší vody." Konečně jsem mohl promluvit: "Jistě. Díky Tome." Na tohohle chlapa nemůžu být zlý. Prostě to nejde. Tom vyběhl po schodech do patra a za pár okamžiků se vrátil. Prázdná láhev stála na pultu a Tom ji zaregistroval. Na jeho pozvednuté obočí jsem zakroutil hlavou. "Další si dám později. Teď pojďme k obchodu. Mám pro tebe, co jsi chtěl." Oči se mu rozšířily, když jsem z krosny vytáhnul dvě bedýnky. I když nebyly moc těžké, tlačily mě celou cestu do zad. Postavil jsem je na pult a oddělal víko. Tom shrnul látku, která byla navrchu, a odhalil pět krásných baculatých láhví s nazlátlým obsahem. Druhá bedýnka skrývala pět láhví čiré tekutiny. Tom je chvilku hladil pohledem, pak vzal z každé bedny jednu láhev, odšrouboval víčko a přičichnul k oběma láhvím. V jeho tváři byla patrná rozlévající se rozkoš. Místní pivo je jedno z nejlepších, ale místní pálenky stojí za hovno. Proto chtěl Tom kvalitní vodku a whisky, a já mu sehnal tu nejlepší, kterou jsem na svých toulkách našel. Jsem obchodník a obchoduju s malým množstvím velmi kvalitních výrobků. Tom ihned láhve zašrouboval, strčil je do bedýnek a přikryl je něžně hadrem, jako by to bylo jeho dítě. Bedny pak putovaly pod pult, odkud se vydají do Tomova tajného úkrytu, až tady nikdo nebude. Jen jedna láhev půjde na polici, vedle ostatních láhví tvrdého alkoholu. Něžnost pomalu opouštěla Tomův pohled, vrátil se do reality obchodu. "Kolik?" zeptal se a vytáhnul prastarou pancéřovou kasu. "Pětasedmdesát babek za jednu." Vůbec se nehádal a začal vykládat peníze. Normálně bych to prodával po stovce, ale jak jsem říkal, mám pro něj slabost. Škodný stejně nebudu, protože jsem si koupil ještě jednu bedýnku a láhve z ní prodával po cestě. Jednu láhev za dvě stovky. To se mi stalo jen jednou, ale s ostatníma jsem pod sto patnáct nešel. Tom mi vysázel sedm set padesát babek a já je shrábnul do mé kasy. Byla sice menší a lehčí, ale vsadím své skvělé boty, že je určitě odolnější než Tomova. To byl pro dnešek konec obchodu, tedy alespoň do večera. Popadl jsem krosnu a FN FAL a vyrazil po schodech nahoru. Prošel jsem celou chodbu až na její konec a zastavil jsem před pokojem s číslem sedm. Otevřel jsem si loktem, vešel dovnitř a zamknul dveře. Krosnu i s puškou jsem opřel do rohu a přikryl je koženým kabátem. Sedl jsem si na chvíli do houpacího křesla, stojícího u okna, které směřuje na východ. Nechával jsem tělo odpočinout po dlouhém pochodu. Za půl hodiny se na schodišti ozvaly kroky, tiché zaklepání a Tomův hlas: "Pane Jacku, jídlo je už hotové. Můžete jít dolů." Následovaly vzdalující se kroky a vrzání schodů. Vstal jsem a shodil ze sebe zaprášené a odřené kožené brnění, které putovalo do druhého rohu. Z pravého stehna jsem si odepnul kožené pouzdro z Glockem G21 a z levého pouzdro se třemi zásobníky. Zásobníky měly botku na svém konci, která jejich kapacitu zvětšila o celé dva náboje. S nábojem v komoře to dělalo celých šestnáct ran. Ráže .45! A to je pořádná palebná síla. Glock se zásobníky zase putoval na postel. Z tajné kapsy na krosně jsem vytáhl Steyr TMP ráže .40. Samopal měl větší ráži než devítková řada, ale stejnou kapacitu zásobníku, který byl jen o kousek delší. Další zvláštnost na něm byla ta, že v přední pažbičce měl zabudovaný laserový zaměřovač. Dlouho jsem ho nepoužíval (laser), protože mi do něj skoro došla baterka a já nikde nesehnal novou. Samopal jsem strčil za pas a do kapsy strčil rezervní zásobník. Pro strýčka Příhodu. Dveře jsem za sebou zamknul a nad schody smetl nejhorší špínu a prach z mého oblečení a bot. Sednul jsem si zády ke zdi ke stolu vedle baru, tak abych viděl na každého, kdo vejde dovnitř. Krom obchodníka jsem také pistolník. TMP se uvelebil na lavici vedle mě, a já se pustil do masového vývaru a slaniny s vajíčkem. Bylo to tradičně výborné, jako vše v tomhle městě, takže jsem se ani neptal, z jakého je to masa. Vše jsem zapíjel vynikajícím pivem. Byl jsem prostě doma. Když jsem se do sytosti najedl a napil, vyžádal jsem si od Toma misku sádla a vyšel nahoru po schodech. V pokoji jsem opět zamknul dveře a vrhnul se na kontrolu výstroje. Kabát a brnění jsem omyl a vyčistil. Na brnění jsem použil rozškvařené sádlo. Když byly kožené věci pečlivě ošetřeny (na boty jsem nezapomněl), vrhnul jsem se na zbraně. Nejdříve jsem vyčistil FAL a potom G21. TMP jsem v poušti nepoužil, ale stejně jsem ho vyčistil. Když bylo veškeré vybavení vypucováno, přišla řada na mě. Otočil jsem kohoutkem a nechal napouštět vodu, která se ohřívala v černém válci, umístěným na střeše. Byla to dešťová voda, ošetřená chemickými látkami, takže nebyla zdraví škodlivá (ale stejně bych ji nepil). Zbraně jsem usadil do rohu koupelny spolu s krosnou, jen TMP bylo na dosah pravé ruky. Šaty spadly prudce na zem, až se vznesl obláček prachu. Vody byla příjemně tepla a čachtal jsem se v ní dobrou půl hodinu. Když jsem z ní vylezl, cítil jsem se jako nový člověk. Vodu jsem vypustil, ale kam vytekla to nevím. Možná na zředění piva. Natáhl jsem si nové kalhoty z krosny, vyvalil se na postel a začal dřímat. Zbraně zůstali v koupelně až na TMP, který se stěhoval se mnou. Dřímání musel nahradit spánek, protože když jsem otevřel oči, uviděl jsem, jak se venku smráká. Právě včas na další obchody. Natáhl jsem si ponožky a na ně čistý botky, svou nejlepší košili a tmavé sako (tentokrát žádná kůže). Z koupelny jsem přitáhl krosnu a glocka, FN zůstal v koutku. Glock šel do pouzdra v levém podpaží a TMP do pravého. Dva zásobníky od každé zbraně, zapadly do speciálních kapsiček, které jsem si sám přišil. Pak jsem z krosny začal vytahovat zbylé věci k prodeji. Balík časopisů Střelecká revue, Desert Eagle s rytinami a střenkami z nějakého dřeva, snad javoru, a několik nádobek jetu. Jo, krom obchodníka, pistolníka a manekýna jsem taky dealer. Nikdo není dokonalý. Vytáhl jsem koženou (zase!) aktovku a všechno do ní nacpal. K tomu všemu jsem ještě gangster. Jakmile jsem byl připraven (a naparáděn), opustil jsem pokoj, ujistil se, že je zamčený a sešel do lokálu. Oproti poledni zde bylo víc lidí. Přišlo sem několik chlapů, užít si po tvrdém dni v práci. Můj stůl byl ale prázdný. Tom nejspíš řekl, že jsem přijel a rezervoval mi ho. Ještě jsem se nestačil posadit a už přede mnou stála láhev piva. Kývnul jsem Tomovi, jakože děkuju, a Tom se vrátil k baru. Dlouho se nic nedělo, tak mě napadlo, že ti dva kluci, kteří u mě mají věci, si to rozmysleli. O to nešlo, Desert Eagla bych prodal snadno, ale ty časopisy by byly horší. Když jsem se zaobíral myšlenkami, co si počnu, otevřely se dveře lokálu a dovnitř vstoupil mladík kolem dvaceti. Ani se moc nerozhlížel a zamířil rovnou k mému stolu. Přisedl si a nedočkavě začal. "Tak co? Máte to?" Kývnul jsem hlavou jako že jo. "Super! Můžu to vidět?" Pokrčil jsem rameny, vytáhl z aktovky svazek časopisů a položil ho před něj. Oči se mu rozzářily, bral každý výtisk do ruky a prolistovával jej. Dalo mi docela práci sehnat zachovalé čísla, ale teď se mi to vyplatí. Prolistoval všechny, a když zjistil, že není uvolněná žádná stránka, pokýval hlavou a podíval se na mě. "Jsou fakt skvěle zachovalý. Kolik za ně chcete?" Přešel rovnou k věci. Tak to mám rád. "Dvanáct stovek." Nadhodil jsem. Mladík chvíli váhal a pak pokývnul hlavou. "Jo, to je za tu kvalitu." Vytáhl peněženku a začal solit. Pěkně bez keců a smlouvání. Tak to mám taky rád. Dvanáct set je pěkný balík peněz. Bylo na něm vidět, že se s těma prachama nerad loučí, ale časopis mu stál za to. Tihle zbohatlíci. Když už měl nakoupeno, nic ho nenutilo setrvávat v mé přítomnosti a tak odešel. Bylo na něm docela vidět, že má ze mě strach. Tak jednoho jsem měl a teď počkat na dalšího. Jen tak jsem ucucával piva a přemýšlel. Vzpomínal jsem si na detaily, upravoval plány a měnil trasy. Prostě jsem se snažil využívat mozek, aby se nezačal nudit. Když to trvalo už docela dlouho a mě nic nového nenapadalo, začal jsem přemýšlet nad ovládnutím světa. I když to vypadalo, že mé oči hledí do prázdna, mladíka, který právě přišel, jsem zaregistroval. Nahodil jsem mírně rozzlobený výraz a zamračil se na něj. Málem se na místě zastavil, přemohl se a došel k mému stolu. "Omlouvám se, že jdu pozdě," žádné výmluvy ani vytáčky. Pokývnul jsem mu, že mu odpouštím a než stačil něco říct, vytáhl jsem pistoli z aktovky. Přijal ji téměř obřadně. Nechal ji ležet na dlaních a prohlížel si ji. Pak uchopil pažbu, zkontroloval, jestli je zajištěná a jestli není náboj v komoře. Teprve pak vyzkoušel odpor spouště, kohoutu a vratné pružiny. Zkusil vytáhnout zásobník a zasunout zpátky. Vše šlo naprosto hladce. Nebyla na tom žádná chyba. Otočil oči na mě, "kolik za ni chcete?" "Osmnáct stovek," rytiny drahé nebyly, ale ta zachovalá pistole stála o několik set víc než běžná. A ještě to seřízení. Oči mu sklouzly na pistoli a ruka ji pohladila. "Za osmnáct stovek chci pistoli a tři další zásobníky," na něco takového jsem byl připraven. Vytáhnul jsem je na stůl, "tohle všechno za osmnáct set a pětadvacet babek." Pokývnul krátce hlavou a ihned začal vykládat prachy. Rychle jsem je shrnul do pokladničky a strčil ji vedle aktovky. Maník zmizel s novou pistolí, ne kvůli nepříjemnému pocitu ze mě, ale aby zastřílel svůj nový poklad. Tady bylo vše hotové, takže když jsem dopil pivo, vyrazil jsem ven z hospody. Samozřejmě s aktovkou a pokladnou. Je několik věcí, se kterými si netroufnu obchodovat v hospodě. Vyšel jsem na hlavní ulici a po pár krocích zatočil k malému domečku. Zaklepal jsem třikrát a čekal. Dveře se za chvíli otevřely, nikdo se na nic neptal. Určitě si mě před tím prohlíželi tři oči. Jedno z nich bylo černé a skrývalo hrozbu. Teď jsem ale žádnou zbraň neviděl a šel rovnou ke stolu. Můj hostitel, vysoký mládenec, se ke mně hned přidal. Na stůl jsem položil tři nádobky a popsal jejich obsah, "je to velmi kvalitní zboží. Devadesát osm procent. Když si to dobře naředíš, vydržíš s tím měsíce." "Můžu?" Když jsem mu to odkývnul, otevřel jednu nádobu a nalil trochu kapaliny do zkumavky, která se mu objevila v ruce. Se zkumavkou chvíli mával nad kahanem a přidal do toho několik kapek nějaké chemikálie. Čirá barva přešla ve světle zelenou a mladík pokýval hlavou, "téměř čistý." Prosté konstatování, v jeho hlase nezazněl ani kousek úžasu. "Za každou jeden a půl tisíce," určil jsem cenu. Mladík chvíli přemýšlel a pak odněkud vytáhnul pokladnu podobnou té mé a začal na stůl vykládat prachy. Dneska je to dost slabé, nikdo nechce smlouvat. Pokladnička, plnější o čtyři a půl tisíce, nevydávala žádný zvuk. Byla narvaná k prasknutí, to se mi už dlouho nestalo. Vyšel jsem opět ven a zjistil, že se cítím tak skvěle jak už dlouho ne. Mé noční pohledávky byly vyřízeny, takže jsem zamířil zpět do hospody. Uličku přede mnou zastoupily dva temné stíny. "Dědku, nevypadáš moc dobře. Pojď, mi ti pomůžeme s tím břemenem," mluvil samozřejmě o pokladně. "Děkuji vám mládenci, ale je úplně prázdná," Na potvrzení svých slov jsem s ní zatřepal. Žádný cinkot peněz. "Vážně? Tak proč se tak hrbíš pod prázdnou pokladničkou?" Byl docela vnímaví, což se někdy nevyplácí. "Vyhráli jste pánové. Tak si pro ni pojďte," Vyzval jsem je. Jeden ze stínů ke mně udělal tři kroky a s heknutím padl na zem. Plná pokladnička mu narazila do hrudníku. Druhý se také pohnul, ruka svírala nůž. Z kapsy jsem vytáhnul boxera a nasadil jsem si ho na pravou ruku. Uhnul jsem výpadu nožem a rychle udeřil stín do hlavy. Postava se skácela k zemi. Zkusil jsem tep, ale žádný jsem nenahmatal. Nejspíš jsem ho musel zasáhnout do spánku a prorazit ho. To se mi nestalo poprvé. Druhý lupič také dodýchal. Zásah plnou pokladnicí mu polámal žebra, která udělala piercing jeho plicím. Přepadávání se nevyplácí, proto jsem toho před lety nechal. Spolu s pokladnicí jsem zmizel co nejdál od dvou chladnoucích těl. Ve výčepu bylo stále plno, ale mé místo zelo prázdnotou. Sedl jsem si na lavici, pokladničku strčil pod stůl a položil si na ni nohy. Pustil jsem se do piva, které mi přinesl Tom a po dalším jsem se vydal nahoru. Pokladnička šla pod postel, ale připnul jsem si ji pouty k ruce, shodil jsem bundu a boty a natáhnul jsem se na postel, pravou ruku jsem měl na pistoli a v této pozici jsem usnul. Probudil jsem se až ráno, nejspíš kvůli paprskům slunce, které mi padaly do očí. Odepnul jsem pokladnici, natáhl si boty a kalhoty a s pistolí za pasem sešel do výčepu. Tom už byl vzhůru a když mě uviděl na schodech, zmizel v zadu v kuchyni. Posadil jsem se ke svému stolu, nemusel jsem čekat dlouho a stála přede mnou miska masa s čerstvým domácím chlebem. A pivo. S chutí jsem se do toho pustil. Maso bylo velmi dobré, nebylo nijak ošizené. Dost možná to dělá jen mě, kdo ví? Když jsem pomáhal žaludku s trávením druhým pivem, vběhnul do lokálu asi desetiletý chlapec a snažil se popadnout dech. "Copak chceš chlapče?" Zeptal se Tom, k mému překvapení jemně. "Na.. na.. na…," myslel jsem si, že chce zazpívat, ale pak se mu podařilo to slovo vyplivnout, "nájezdníci!" "Ale chlapče, víš že se sem nemůžou dostat," napomenul ho Tom. "Ale můžem," ozval se hrubý hlas a do hospody vstoupili dva zaprášení muži. Chlapec zmizel po schodech nahoru. "Hola hospodo, dvě piva," zahalekal vyšší a mnohem zarostlejší muž, a spolu ze svým druhem se tomu zasmáli. "Ještě nemám otevřeno," odpověděl Tom klidně. "A co tady dělá ten ožrala," tím myslel mě, protože nikdo jiný tady nebyl, a vykročil mým směrem. "Někdo má a někdo ne," odpověděl jsem prozíravě a usmál se na ty dva. "Jak's to myslel?" Zeptal se chlupatec a výhružně popleskal pažbu pistole. Nevím co to do mě vjelo, ale po ránu jsem docela konfliktní a agresivní. "To by byla ztráta času, protože by jste to stejně nepochopily," dostal jsem se na tenký led, protože oba dva chytili pažby a tvářili se zle. Aspoň se o to snažili. "TY MĚ URÁŽÍŠ," procedil mezi zuby a jeho parťák začal vytahovat kvér. Lokálem se přehnalo hromobití a chlupáčův parťák se složil se spoustou broků v těle. Tom stál za pultem a svíral v ruce upilovanou brokovnici, tradiční zbraň všech barmanů a výčepních. Chlupatec se otočil na Toma, už s pistolí v ruce, ale vystřelit nestihnul. Můj glock ho poslal k zemi dvěmi ranami. Ozvalo se klapnutí, jak Tom přebil, a ještě popadl velký revolver, který strčil za zástěru. Vydal se ke dveřím. Chtělo by to víc zbraní, ale šel jsem za Tomem. Stanuli jsem přede dveřmi do podniku a dívali se na ulici, kde stálo několik mužů, dost podobných mrtvolám uvnitř. Tři směřovali přímo k nám. "Co se tam dělo?" Chtěl vědět jeden z nich. Odpověděl jsem mu kulkou. Tom sestřelil druhého a o třetího jsme se podělili, takže odletěl pár kroků dozadu po zásahu broky a několika projektily ráže .45. Zbytek mužů se rozběhl k nám. Začal jsem rychle nabíjet, Tom upustil brokovnici a svým revolverem spustil smrtící kanonádu. Celou skupinu jsme nemohli zvládnout, můj poslední zásobník byl v pistoli. Teď začal přebíjet Tom a já srazil několik nejbližších mužů do písku. Nezastavilo je to tak, jak jsem si představoval. Všimnul jsem si, že se začala otvírat okna a z nich vylézaly hlavně. Pak spustily palbu. Muži začali padat, sám jsem ještě dva sejmul než mi doklapal zásobník. Pět mužů se otočilo a začalo zdrhat, ale někdo dva sejmul a zbyli jen tři. Tom opět přebil, pozvedl velký revolver a natáhnul kohoutek. Zamířil a vystřelil. Prostřednímu muži vybuchla hlava ve spršce mozku, krve a kostních úlomků. Odněkud z boku vyběhl mladík, kterému jsem včela prodal Desert Eagla, poklekl na koleno a vypálil. Bližšímu muži ta rána urvala ruku, zaklopýtal a další střela s ním mrštila dopředu. Třetímu muži se podařilo utéct. Cítil jsem průser, vznášel se nad tímhle městem, jako smrdutý opar. Několika nájezdníkům se podařilo protáhnout kolem ozbrojených měst a dostali se sem, kde něco takového nečekali. Sice jsme je dostali a zahnali na útěk, ale když se sem dostali jedni, můžou to udělat i další. Rázem jsem se ocitl ve svém pokoji. Pistoli jsem připnul s pouzdrem na stehno, prázdné zásobníky dobil a nastrkal do kapsiček postroje na stehnu levém. Natáhl jsem si kožené brnění. Do závěsu pod levým ramenem jsem připnul samopal a zásobníky nastrkal do kapsiček na levé straně břicha. Kapsy na pravé straně byly obsazeny zásobníky do pušky. Ještě jsem si natáhnul rukavice z odolného materiálu, popadl pušku a seběhl dolů. Před hospodou se srotil dav obyvatel a něco prodiskutovával. Když jsem se v plné polní objevil ve dveřích, dav ztichnul. "Ať to udělá on," ozval se nějaký hlas z davu. "Co mám udělat?" Zeptal jsem se takovým tónem, že dav o krok couvnul. Já prostě nesnáším, když mě někdo něco rozkazuje. "Potřebujeme někoho, aby zjistil víc o těch nájezdnících," řekl téměř omluvně Tom. "Dobrá ale nebude to zadarmo," odvětil jsem po chvíli přemýšlení. "Další prachy? Když jim dáme tu jeho pokladnu nechají nás b..," hlas přestal, nejspíš uviděl můj výraz. Byl to ten stejný křikloun. "Kdo to řekl?" Zeptal jsem se klidně, mírně a tiše. Lidem kolem mě šla od pusy pára, jak vzduch kolem mne začal mrznout. Na prachy mě nikdo šahat nebude! Lidé to rychle pochopili a dav se odsunul od jednoho muže, který zůstal stát. Přišel jsem k němu, pěkně pomalu. S každým krokem se ozývalo zacinkání železa, na mě navěšeném, a tvář opuštěného muže bledla víc a víc. "Jsou to snad tvoje peníze?" Zeptal jsem se a usmál se. Muselo to být dost křivě, protože se muži objevila na kalhotách mokrá skvrna. Smrděl už dost před tím, a tohle mu vůbec nepomohlo. Otočil jsem se k němu zády a muž rychle proběhl davem a zmizel v jednom z baráků. "Dobře, udělám to jen za dva tisíce," oznámil jsem své rozhodnutí a jak to vypadalo nikdo nic nenamítal. Bral jsem to jako ano a vyrazil ulicí po stopách utíkajícího muže. Ve stopařině se docela vyznám, nerad bych při svých cestách narazil na nějaké nezvané hosty. Jsem rád když vím, co můžu očekávat. Sledovat stopu utíkajícího muže bylo snadné, protože se vůbec nesnažil ji zamést. Směřovala k blízkému kopci na severovýchodě. Pár set metrů před kopcem jsem se začal plížit. Těsně pod vrcholem jsem zaslechl hlasy, a tak jsem přešel na plazení. Samopal jsem musel připnout druhou karabinkou, aby necinkal. Doplazil jsem se na vrchol a schoval se za kleč rostoucí na kameni. Dole bylo tábořiště asi se stovkou mužů. Všichni byli zaprášení po cestě, stáli kolem jednoho muže, který k nim promlouval. Nezaslechl jsem, co říkal, ale podle jeho gest jsem pochopil obsah. Spousta slov typu zničit, zabít, mučit, plenit, pálit, drtit a podobně. Muž musel být dost velký, hodně přes dva metry, protože se tyčil nad ostatními jako hora nad mořem. U nohy mu stálo velké kladivo, ne obyčejný perlík, ale bratrstvem upravené kladivo, schopné rozemlet kameny na prášek. Oblečen byl v obrovském železném brnění, pomalovaném a dost poškrábaném. Další zajímavou skupinou bylo asi deset mužů poloviční výšky než jejich velitel. Oblečeni byly jen do prostého oblečení, ale pokud jsem viděl správně, jejich zbraně byli krátké rovné meče. Zbytek mužů byl oblečen do kožených bund a brnění všech velikostí, barev a stupňů opotřebení. Některé byly vylepšeny přidělanými řetězy nebo kousky gumy. Prostě změť odpadu oblečeného v dalším odpadu. Začal jsem je počítat a když jsem došel k číslu sto a stále jich bylo ještě dost k počítání, zanechal jsem toho.Vydal jsem se na cestu zpět do městečka. Za hodinu jsem byl zpátky a výsledky mého pátrání jsem sdělil skupině mužů, ve které byl i Tom. Nejspíš nějaká správní rada nebo něco na ten způsob. Mé informace jimi otřásly. Začali se dohadovat o nějakých zbytečnostech, upadali do paniky. Tom se na mě podíval. "Držte huby," vyjel jsem na ně a získal si jejich pozornost. "Musíme se připravit na boj. Pošlete někoho s dalekohledem na střechu, aby mohl hlásit pohyb nepřátel. Pak nechte těmi vozy, které zde vyrábíte, uzavřít každou cestu z města, a všechny obyvatele ozbrojte a pošlete je na ty vozy," začal jsem vydávat rozkazy, a když se rozběhli předat je dál, sednul jsem si za stůl. Tak teď jsem ještě jejich velitel. Pivo se přede mnou téměř zhmotnilo, Tom byl opravdu velmi rychlý. Přesně tohle jsem potřeboval. Z venku sem doléhaly zvuky práce a rachocení vozů. Když jsem dopíjel druhý pivo, všichni muži se vrátili zpět. "Už jsme udělali vše, co jste nám řekl," zahlásil a snad očekával další rozkazy. "Tak teď nám zbývá jen čekání," s tím se všichni rozešli po své vlastní práci a já zůstal sám s Tomem. Nic jsme neříkali, já jsem zamyšleně koulel s láhví a Tom něco leštil. Myslel jsem že sklenice, ale sklenice nebyli ze železa. Na stole leželo snad celé železářství a Tom pečlivě čistil všechny součástky. Pak z nich poskládal dva Colty M1911 a jednoho Thompsona M1928. Něco takového jsem nečekal a když si všimnul výrazu na mé tváři, jen pokrčil rameny. "Minulost," jediné slovo stačilo, abych pochopil. Tom zavěsil svou zástěru na háček na dveřích, revolver a brokovnici položil na barpult. Pak zašel do kuchyně a za pár minut se vrátil zpět. Na sobě měl bílou košili a nažehlené kalhoty. Na košili měl pouzdra na pistole, a když si oblékal sako, všimnul jsem si několika našitých kapsiček. Colty nabil, vsunul náboje do komor a zastrčil je do pouzder. Do kapsiček začal strkat zásobníky a když bylo sako plné, zapnul si ho na jeden knoflík. Už mu chyběl jen klobouk. Tasil rychle. Jeho ruce si pamatovaly nacvičené pohyby a k dokonalosti mu nechybělo téměř nic. Ještě chvilku zkoušel prastaré umění tasit, pistole se mu v ruko objevovaly a mizely v rytmu srdce. Když si oživil pohyb, začal se zabývat samopalem. Protáhl několik bubnových zásobníků rychlonabiječem a pak je strčil do kapes saka. Musely být na to speciálně upravené, protože bych nevěřil, že se tam mohou vejít a nebýt nápadné. Dveře do kuchyně se otevřely a vyšla z nich jedna z nejhezčích žen, co jsem kdy vyděl. Dlouhé krásné nohy, skvělé tvary, překrásný obličej s nádhernýma modrýma očima, ohraničen černými krátkými vlasy. Podívala se na mě, jako kdybych byl póvl, pak sjela očima na svého muže. Oči ji zjihly a vrhla se mu kolem krku. "Neměj strach holubičko, tady pan Jack se o mě postará, že?" Řekl a v očích se mu zablýsklo. Jen jsem přikývnul. Znovu se na mě podívala a v očích jsem uviděl něco jiného než před tím. Možná prosbu, možná hrozbu. Nešlo to příliš rozlišit. Políbila svého muže na rozloučenou a na hlavu mu nasadila klobouk, který celou dobu svírala v dlani. Tom se na ni usmál a podal ji revolver s brokovnicí. Naučeným pohybem zkontrolovala obě zbraně a pak si revolver zastrčila do pouzdra na stehně. Vsadil bych se, že střílí stejně dobře jako Tom. Tom ji naposledy pohladil a otočil se ke mně. "Jdeme?" Nadhodil a v očích měl odhodlaný výraz, který sděloval okolí, že není dobré si s ním zahrávat. "Ještě chvilku. Ty ses tak vyšvihnul a já abych šel v odřeným brnění," Usmál jsem se a pádil nahoru. Vzal jsem si nejlepší kalhoty, na košili oblékl speciální vestičku, což bylo kožené brnění v černém lesklém provedení, a připnul si podpažní pouzdra. Zastrčil jsem G21 a TMP na místo a oblékl si dlouhý černý kabát. Do všech kapes jsem nandal zásobníky do krátkých zbraní a do kapes z venku munici pro FN. Klobouk jsem sice neměl, ale měl jsem ještě jeden skvost. Zrcadlové brýle ve zlatých obroučkách. Nasadil jsem si je, popadl pušku a sešel po schodech. Když se Tom na mě podíval, jeho úsměv se rozšířil. Došel jsem k němu na napřáhl ruku. "Jack," řekl jsem, když mi jí potřásl. "Tom." "Víš Jacku," začal Tom, když jsem vycházeli z hospody, " že jsem si dost podobní?" Jen jsem přikývnul. Byly jsme stejné krve, pistolníci. I když jsme dělali spoustu dalších věcí, nikdy to nebylo to hlavní. Lidé před hospodou se na nás překvapeně podívali a pak zmizeli z našeho dosahu. Takhle vypadá poslední den mého života, napadlo mě zničehonic. Šli jsme k vozové hradbě na severu a lidé nám mizeli z cesty, oči při tom upíraly do prachu. Neodvážili se na nás pohlédnout. V tom se ozvalo ze střechy zavolání. "Už jdou! Rozdělili se na čtyři skupiny a hodlají nás obklíčit." Tom se na mě tázavě podíval a já přikývnul. "Všichni na vozy. Připravte si zbraně! Střílet budete, až vám řeknu! Jasné!" Hlas měl stejný jako klasický seržant z armády. Vylezl si doprostřed vozu a já si stoupnul vedle něj. Vedle nás stáli muži z městečka, v rukou nervózně svírali brokovnice a lovecké pušky. Zahlédl jsem mladíka, kterému jsem prodal pistoli, jak v ruce svírá útočnou pušku. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Usmál jsem se na oplátku a odjistil pušku. Nájezdníci už byly od nás vzdálení půl kilometru a pomalu se přibližovali. Čtyři sta metrů. Tři sta metrů. Dvě stě metrů. Svrběl mě prst, ale kdybych začal střílet já, začali by střílet všichni. A jen málokdo by se trefil. Sto padesát metrů. Nájezdníci vyrazili naším směrem a nesmyslně řvali. Já být v jejich kůži, šetřil bych dechem. "Palte!" Tomův hlas přehlušil řev nájezdníků a vsadil bych se, že ho museli slyšet naprosto všichni. Všude začaly pálit zbraně. Tom střílel jednotlivými ranami a rozséval dílo zkázy v řadách nepřátel. Já nebyl pozadu. Za chvíli jsem měnil další zásobník. V odpověď nám přilétlo několik kulek, většina z nich zasáhla vozy. Jeden náš člověk padl s ustřelenou hlavou. Jich ale padlo víc. Nevypadalo, že by jim to vadilo. Když byli asi padesát metrů od nás, přehodil jsem na automatiku. Tom byl o něco rychlejší. Zbraně nám štěkaly a rozrážely vlnu útočníků. Rychle jsem měnil další zásobník, stále ale střílely dvě pušky dávkami. Mladík se činí, bude z něj dobrý pistolník. Jestli to přežije. Vlna nájezdníků pronikla až k vozům. Začal tam boj tělo na tělo. Jednoho chlapíka jsem praštil pažbou do krku. Podle křupnutí dostal solidní masáž krčního obratle. Dalšímu jsem rozstřelil hlavu mým posledním nábojem. Ještě jsem s puškou umlátil jednoho smradlavého chlapa, navlečeného v gumě. Vozem projel otřes. Velký chlap s kladivem udeřil do jednoho kola. Tom na něj namířil, ale než stačil vystřelit, chlap udeřil podruhé. Vůz se smýknul, když mu bylo přeraženo kolo, a Tomův samopal padl přes postranici. "Zpátky!" Zařval, skočil dolů z vozu, v rukou Colty a chrlil z nich oheň a olovo. Vyskočil jsem taky, v pravé TMP a v levé G21. Obě zbraně poskakovaly a zabíjely. Rozhlédl jsem se a uviděl tři muže vlevo a dva vpravo. Jen nás sedm zbylo z třiceti, kteří stáli na vozech. Muž vpravo padnul s dírou v krku, a odhalil pohled na mladíka, který právě dávkou přeřízl dva útočníky v půli. Byly to jeho poslední náboje, protože hodil pušku po nejbližším muži a vytáhnul Desert Eagla. Ve středu města byly postaveny další vozy do obranné formace. Jak to tak vypadalo, přicházeli jsme poslední. Vyskočili jsme na ně a začali pálit po přibližujících se mužích. Některý z našich mužů se opozdil a naproti mu vyběhli dva prťaví muži vyzbrojení meči. Jednoho z nich nabral loktem a srazil ho k zemi. Druhý po něm seknul mečem, muž ránu blokoval puškou. Marně. Meč pušku přesekl, jako by to byl kus dřeva a rozetnul mužův hrudník. Zahřměl Desert Eagl a mužíkovi praskla hlava. Nebylo jich už mnoho, ale nám ubývala munice. Podle mě musel Tom dostřílet už dávno a přesto dále odstřeloval další a další muže. Vypadalo to pro nás dobře, nepřátelé neměli žádné střelné zbraně a my je mohli zadržovat palbou. Pak ale přiletělo několik granátů a smetlo část mužů z vozů. Další granáty a další. Nikdo od nás nevystrkoval hlavu a všichni byly připraveni vyhazovat granáty ven. Dovnitř vozů je ale neházeli, všechny směřovaly pod osy kol. Bylo mi jasné proč. Když dozněl poslední výbuch náš vůz se propadl, stejně jako téměř všechny ostatní. Naše řady prořídly, ale prořídly také nepřátelé. Část střepin se odrazila a rozryla nepřátelskou masu. Z našeho vozu jsme zbyli jen tři. Tom, já a mladík, kterému tekla z čela krev, ale vůbec si toho nevšímal. Jeden muž běžel na Toma, který mu prostřelil hlavu. Svou poslední kulkou. Hned na něj běžel další. Tom protočil pistole, chytil je za horké hlavně a pažbami rozbil muži hlavu. Podíval se na pistole, jako by mu jich bylo líto, a schoval je do pouzder. Pak sáhnul do kapes, a když ruce vytáhl, na každé z nich měl mosazný boxer. Chlapec také dostřílel a teď se oháněl nožem a tonfou. Udělal jsem několik kroků dopředu, aby se všichni soustředili na mě, a v šíleném rachotu jsem vyprázdnil své poslední zásobníky. Tímto činem se mi podařilo zmasakrovat většinu mužíčků. Samopal s pistolí mi v ruce nahradil vystřelovací nuž a boxer. Poslední prcek se na mě rozběhl a máchnul mečem, nastavil jsem mu ruku s boxerem. Zapraskalo mi v ní, ale nebylo to všechno. Mečík z velmi kvalitní oceli puknul jako litina. Překvapeně zíral na trosky svého meče, dokud jsem mu nezarazil nůž do oka. Pak se sesul k zemi. Nevím, z jakého kovu je můj nůž a boxer, ale vím že je velmi pevný. Jednou v poušti jsem narazil na kus železa, který nebyl vůbec rezavý, tak jsem si ho vzal sebou. U jednoho z nejlepších nožařů jsem si nechal udělat nůž a boxera. Ten materiál byl ale tak tvrdý, že jej musel ořezávat laserem a i to šlo velmi pomalu. Takže ohledně pevnosti nemám strach. Ustoupil jsem dozadu a vytvořil linii s pozůstatkem mého vozu. Tom právě několika jedovatými údery rozmlátil hlavu jednoho z mužů. Chlapec vpravo se také činil a právě jednomu muži prořízl hrdlo, po skvělém úniku z otočky. Maník s mačetou se po mě ohnal, ale uhnul jsem a podřízl ho jako prase. Taky to umím. Něco děsivě zadunělo a já se otočil. Ten obrovský náčelník právě zasáhnul jednoho z našich, který se rozplácl o stěnu blízké budovy. Nepřátel bylo jen málo, stejně jako nás. Chlapec se právě potýkal se dvěma útočníky a nevypadalo to že potřebuje pomoct. Tom se ocitl před mužem s kladivem. Poskakoval jako opička a zasypával jeho hruď údery, které zvonily na kovové brnění jako zvon. To co jsem před tím považoval za malůvky, byla zaschlá krev. Muž se ho snažil zasáhnout, ale Tom byl vždycky rychlejší a dokázal se úderům vyhnout. Souboj byl nerozhodný, protože jeden nemohl toho druhého trefit a druhý mu nemohl nic udělat. Tom udeřil muže do nohy a obr zařval a sehnul hlavu. Tom se rozpřáhl a vrazil mu děsnou ránu do hlavy. Náčelník ale jen zatřásl hlavou a oháněl se dál svým kladivem. Z dívání mě vytrhlo cvaknutí, které se ozvalo při natáhnutí kohoutku. Otočil jsem se a uviděl muže, který na mě mířil z velkého revolveru. "NE!" zařval jsem a zakryl hlaveň pravou dlaní. Vystřel mi smýknul z rukou a něco v ní prasklo. Vysela mi bezvládně podél trupu. Zatímco muž nechápal, vrazil jsem mu nůž do srdce. Rychle jsem popadl revolver levou rukou a zamířil na náčelníka. Ten stále bojoval s Tomem. Nikde se už nebojovalo, všichni sledovali souboj titána s Tomem. Namířil jsem na nepřátelskou hlavu a zmáčkl spoušť. Nic. Šest zmáčknutí spouště. Šestkrát nic. Obr poznal, že s kladivem tady toho moc nedokáže, tak jej ohodil a vytáhnul mečík, stejný jako měli ti malí sráči. Tomovi se podařilo uhnout jen dvakrát, potřetí nebyl dost rychlý a meč ho sekl přes hrudník. Nebylo to moc hluboké, ale úder srazil Toma k zemi. Muž se chystal Toma dorazit. Tak že bych si teď zahrál ještě na hrdinu? Já prostě nejsem ten správnej chlap. Chtěl jsem nic nedělat a počkat, ať to vyřídí někdo jiný, ale pak jsem před sebou uviděl Tomovu ženu a pochopil vzkaz v jejích očích. Jsi postradatelnější než můj muž. Zasáhlo mě to jako kulka ráže .44. Vrhnul jsem se na obra a srazil jeho úder v posledním okamžiku. Zarazil jsem mu nůž do skloněné šíje a přeříznul krkavici. Také jsem však cítil, jak mi čepel prořízla břicho a probodla mě skrz na skrz. Kolos se pomalu skácel k zemi, meč ale nepustil. Rozřízl mi několik orgánů a zastavil se až o pánevní kost. V puse jsem ucítil žluč, žaludeční šťávy a krev. Nohy mě přestaly poslouchat a padnul jsem do prachu, který se mi hned přilepil na pramínek krve, vytékající z mých úst. Světlo začalo být čím dál tím zářivější, až zaplnilo celý můj mozek. Objevilo se několik tmavých skvrn a já v nich poznal obličeje. Byl tam Tom, mladý pistolník, koželuh, dealer a pár dalších. Slyšel jsem něčí hlas, ale nerozuměl jsem mu. Sdělení se stále opakovalo. Význam jsem nechápal a melodie hlasu byla stále stejná. Nadechl jsem se zhluboka a cítil čerstvý vzduch, kytky a trávu, pivo a další skvělé věci. Nějaký hlásek v mé hlavě křičel: Já nechci zemřít, ale zbytku těla to bylo jedno. Opět jsem uslyšel hlas a jeho melodie mě ukolébávala. Začaly se mi klížit oči a svit zase získával na intenzitě. Mozek se probudil z mlhy, oproštěn od veškeré bolesti a lidských slabostí. "Budeš v pořádku, budeš žít," uslyšel jsem opět Tomův hlas a pochopil jsem jejich význam. "Ne, já prostě nejsem ten správnej chlap," po těchto slovech mi došel dech, zkusil jsem se nadechnout, ale řezavá bolest v hrudi mi řekla, že je konec. Světlo získalo maximální intenzitu a v jednom okamžiku jsem myslel, že mi praskne hlava. Tento pocit mě vzápětí přešel a světlo bylo uklidňující, bylo mou součástí. Přesněji, já byl jeho součástí. Jedna z posledních myšlenek, takže jsem nejen hrdina ale i mrtvola. Jaké překvapení!, byla dost cynická. Byl nádherný jasný den, jarní paprsky dopadaly na malý kopeček nedaleko města. Byla na něm osada křížů, na každém z nich nápis, který říkal, kdo pod ním leží. Hroby patřili mužům, kteří padli při obraně města. Ovšem na samotném vrcholku kopce stál jen jediný hrob a u něj kamenný náhrobek. Bylo na něm vytesáno: Pan Jack. Hrdinně padl za své město a nic za to nechtěl. A pod tím: ‚Prostě (ne) ten správnej chlap'