Mám díru v brnění a co horší pod tou dírou je díra do mého těla a v té díře je kulka. Tahle malá věcička, věcička, dostal jsem to z kulometu, takže má nejmíň osm, možná i deset centimetrů. Nikdo si nedokáže představit tu bolest, když se kousky teflonu z energozbroje, které se odštíply při průstřelu zaříznou hluboko do masa, je jich tam nejmíň sto a strašně to štípe. Nemůžu se ani pořádně nadechnout, cítím kulku, cítím, jak se mi při každém nádechu zarývá do plic. Z rány vytéká krev, jsem celej od krve, všude smrdí krev, nesnáším ten pach už od dětství, kdy mi gekon ukousnul tři prsty, tehdy to taky bylo hodně krve a hodně to bolelo, ale byl to jen slabej odvar z toho, jak to bolí teď. Slunce zapadá a na energozbroji se odráží rudé slunce, tahle barva je teď už úplně všude, vypadá to jako moře krve, všude kolem mě. Až přijde noc, tak umřu. Vykrvácím. Aspoň kdybych měl zbraň a moh se zastřelit, ale upustil jsem je, když jsem utíkal. Už jen čekám, čekám na konec, který se blíží nekonečně pomalu, proč někdy život utíká tak rychle a někdy se tak strašlivě vleče? Život je vlastně jedno velké čekání, pořád čekáme, každou chvíli na něco jiného, ale pořád jen čekáme.

Bojovali jsme proti Enklávě. Enkláva nám ukradla skoro všechny naše technologie a už ani převahu jsme proti nim neměli. Seděli jsme tam v zákopu už čtyři dny, věděli jsme že Enkláva pokusí dobýt Vault X, bylo jen otázkou času, kdy se o to pokusí. Za ty čtyři dny jsem naspal tak nanejvýš šest hodin a už jsem se skoro nemohl udržet na nohou, kámen úrazu byl v tom, že Vault X byl hrozně daleko od všech našich základen a byl zcela nevhodný, jako vojenská základna. Teoreticky by ale neměli naší obranu prorazit, kolem celého bunkru bylo minové pole a k bráně vedla jen jedna cesta. Od zvěda v Navaru jsme se dozvěděli, že se chystá pozemní útok a má být nejvýše do dvou dnů, to nám řekli před čtyřmi dny. A navíc velkou část našich vojáků vážou nájezdy supermuntantů asi 400 mil na východ… Posily dostaneme, jedině pokud sem Enkláva opravdu dorazí… Člověk by si myslel, že když se jedná o největší poválečné středisko výzkumu genetiky, tak že si to budou hlídat líp, ale oni ne, je nás tu sto, jestli sem dorazí nepřítel, má velkou šanci nás porazit. Všem jim tady velím, jsou to skoro ještě děti, důvěřují mi a já je povedu na smrt, jako stádo brahmín na jatka. Nevíte jak je to smutný pohled na ty děti se zbraněmi, teď někdy by měli vysedávat po hospodách a honit holky, ale oni se dali k bratrstvu v naději na lepší budoucnost, lepší budoucnost, než měli jejich rodiče. Ale budoucnost je stejná všude a pro všechny. Smrt. Já jsem se dal k bratrstvu před patnácti lety, toužil jsem po dobrodružství a teď už vím, že bych mnohem radši byl farmářem. Lidé jsou odsouzeni stále opakovat své chyby. Bratrstvo nabírá rekruty na pět let, vždycky si říkám, že příště už nepodepíšu smlouvu, ale stejně jí podepíšu… Naposledy jsem to udělal před měsícem, potřetí… Podepsal jsem to, protože už neumím jinak žít, zvolil jsem svou cestu a už se od ní nedokážu odtrhnout. Neumím si představit, jak farmařím, nebo jsem obchodník, stal jsem se vojákem a vojákem i umřu. Neznám nikoho, kdo dokázal znovu nepodepsat…

Obrana Vaultu X byla technicky dokonalá, minové pole se dalo pro případ potřeby vypnout zevnitř Vaultu. Několik kilometrů okolo byly senzory pohybu, které nám hlásili i myši a zbytečně nás znervózňovaly, to byl možná důvod, proč jsem je nechal vypnou, když vás pětkrát za noc vzbudí siréna ohrožení, rozhodně vám to neposílí morálku, protože odpočatá mysl je nejostřejší zbraň. Nechal jsem do kopců okolo rozmístit hlídky, které nás budou varovat vysílačkou na blížící se nebezpečí, rozhodně je to spolehlivější než senzory, protože za čtyři dny se ozvali jen, když nám hlásili, že jsou v pořádku. A tak tady tak sedíme a čekáme na bitvu.

„Tady severní hlídka, pane, blíží se údolím, máme na ně shodit lavinu?“ozvalo se rychle z vysílačky.
„Jo, shoďte to na ty parchanty,“ zavelel jsem bleskově.
„Rozkaz pane!“ ozvalo se řízně na druhé straně.
Na protějším kopci se ozvala rána a vysoko do výše se zvedl, oblak prachu a jako jaderný hřib zakryl slunce. Pustinou se ozývalo sypání kamenů jako strašlivé hromobití.
„Zničili jsme několik jejich vozidel, pane, mají tank, ten zával je dlouho neudrží, máme je ostřelovat,“ozvalo se z reproduktoru vysílačky, hlas toho vojáka zněl pyšně, bůhví proč mi to v tu chvíli připadalo hrozně nemístné a seřval jsem ho.
„Výborně vojáku a okamžitě mi přestaňte dávat vaše podnětné návrhy seďte tam na prdeli a ani se nehněte!“ rozkřikl jsem se na něj.
„Ano, pane,“ ozvalo se přidušeně a pak už jen rádiový šum…
„Všichni do severního zákopu, okamžitě! Bojová pohotovost,“zařval jsem.
Všichni se rázem zvedli a zahájili mravenčí činnost, opevňovali se, naštěstí jsme neměli mít z čeho strach, minové pole je uděláno, tak aby vybuchla vždy jen jedna mina a kdyby se jim podařilo dostat se až sem naše kulomety by je měli vyřídit.

Na obzoru, asi pět kilometrů odsud se objevilo mračno prachu, zvířeného koly vozidel. Na těch dětech, které se chtěli hrát na vojáky byl vidět strach, byli to ještě děti… Když jsem je tam tak viděl stát s prsty na spouštích, bylo mi jich líto, bylo mi jich líto, protože jsem věděl, že aspoň půlka z nich zemře. Ale možná, že i smrt v bratrstvu je lepší východisko než život v pustinách, protože bratrstvo vám aspoň udělá slušnej funus.

Už se blíží k minovému poli, za chvilku začne to, na co jsem se těšil…
První auto najelo do zóny smrti a …
NIC. A do prdele, něco se muselo strašlivě posrat.

„Palte!!!“zařval jsem a byl jsem okamžitě přehlušen řevem desítek kulometů chrlících tisíce projektilů, jako proudy ohně. Leť a rozsévej zkázu.
„Cvak,“ ozvalo se mi těsně za hlavou, znám ten zvuk dobře, někdo natahuje kohoutek zbraně.
„Je konec kapitáne, vypnul jsem minové pole.“ pravil mladičký hlas, „vzdejte se a necháme vás žít.“
„Kdo my?“ zeptal jsem se zmateně, vůbec jsem v tu chvíli nechápal, co se děje.
„Enkláva,“ odpověděl bleskově a já to pochopil, byl to zrádce.
„Ty zkurvysynu!!“ zasyčel jsem jen. Zezadu se ozval výstřel a zrádce se skácel k zemi, za ním stál nováček s pistolí v ruce, střelil ho do kolena.
„Podej mi tu pistoli, chlapče,“ řekl jsem mu, on se na mě mlčky podíval a podal mi svoji zbraň.
Šlápnul jsem tomu zrádci na krk a těžká bota energozbroje mu drtila ohryzek, chtěl jsem mu zlomit vaz, ale pak mi přišlo lepší mu ustřelit hlavu, přiložil jsem mu pistoli k čelu.
„Odsuzuji tě polním soudem k smrti, rozsudek bude vykonán ihned!“ Střelil jsem ho do hlavy, nenávidím zrádce, není nic horšího než zrada.
Vrátil jsem se ke kulometu a střílel ze všech sil do všech vozidel, byl to masakr, z aut nás ostřelovali granátomety a ty dělali v zákopech strašlivou spoušť. Když jsem se rozhlédl kolem, bylo nás tu už jen pět, všichni ostatní zemřeli. Zemřeli, kvůli jedinému člověku. Kdyby nevypojil to minové pole, nejspíš bysme vyhráli. Zajímalo, by mě kde vzal tu odvahu vzít si na svědomí tu spoustu lidí, které vlastně nepřímo odsoudil k smrti. Já měl problémy s tím velet jim, měl jsem strach z chybného rozhodnutí.
„Utíkejte, okamžitá evakuace!“ zařval jsem na posledních několik přeživších, vyběhnul jsem z místa masakru a utíkal, jsem pryč, utíkal jsem dokud se to nestalo. Vzduch prořízl výstřel, ani jsem se neotočil a pak se můj rychlý dech náhle zcela zastavil, střelili mě, rána prošla pancířem na zádech a zakousla se mi do těla. Doplazil jsem se až k prvním kopcům a zde zalezl do jeskyně. Přemýšlím o tom, jak skončili ti ostatní co utekli, zastřelili je, nebo se jim podařilo utéct za lepším životem. A nejhorší jsou výčitky svědomí, za jejich smrt částečně můžu i já. Měl jsem nechat zrádce zrádcem a nahodit minové pole. Byl jsem sobec. Zloba ve mně přemohla rozum, ještě byla šance na vítězství.

Slunce zapadá. Je mi zima. Chce se mi spát.

Chce se mi spát…