Čelní kost se roztříštila na milión a něco kousků, zploštila náboj, který pak pokračoval dál a tlačil před sebou mozek, aby nakonec celá hlava explodovala v oblaku krve. Muž zasažený plamenometem ječel někde vzadu, ale nebyl čas ho dorazit. Další tříštivá kulka změnila něčí žaludeční krajinu ve změť hnusu. Exploze nastražené směrové miny prohnala jednotkou posil smršť ocelových krychliček. Salva raket při přípravné palbě zasáhla vodní nádrž a chodbami základny se valil proud vody a krve. Pokračoval jsem dál, kupředu. Granát. Exploze. Urvaná ruka. Šero je přerušováno záblesky výstřelů.
Došla mi munice, ale ukořistěná MP-40 pověšená přes rameno má plný zásobník. Jde se dál! Chlapík klečel v chodbě, oblečený do kevlaru, s M-16 v prackách. Zápalný granát ho vyřídil. Tři kostky Semtexu roztrhaly pancéřové dveře a z druhé strany mě uvítala smršť střel. Čas na plamenomet. Vžžžžůh! To bychom měli.
Ostnatý drát a elektrický plot. Na východě vybuchuje něco opravdu velkého. Řezavý řev rotačních kulometů provází staccato automatického kanónu. Několik otrokářů skočilo po hlavě do betonové pevnůstky a nyní se brání hysterickou palbou z těžkých kulometů. Stačilo říct pár slov do vysílačky a do stěny bunkru udeřila protitanková raketa. Skrz clonu prachu a betonových úlomků vybíhám vpřed. Támhle už je parkoviště! Nezřetelně vidím dva kamióny, střílna jednoho z nich je obsazená a bliká. Dopadající kulky vyhazuji písek těsně u mých nohou, ale pak střelba umlkla a z trosek náklaďáků stoupá hustý kouř. Smrad páleného methylenu a lidského masa se mísí s pachem drceného betonu a tavené oceli. Nedaleko kamiónů stojí pár čtyřkolek a taky velké, nádherně vyleštěné osobní auto s honosným nápisem ″Cech otrokářů.″ V cestě mi stojí trojitý plot. Vpravo ode mne se taví stěna hangáru a ven vybíhá několik rangerů v typických kloboucích. První z nich nese turboplasmovou pušku. Kynu mu a on dvěma výstřely propaluje ploty. Proskakuju ještě žhavým otvorem a uháním k náklaďáku. Prudkým pohybem odkrývám prostor přívěsu, do boku mě uhodila kulka, rozdrtila keramický plát a odhodila mě zpět. Velitel rangerů pálí naslepo ze své SPAS a vlna broků ničí veškerý odpor.
″V pořádku, šerife?″ ptá se a pomáhá mi vstát. Nejsem zraněn, střela ani neprošla vnějším kevlarovým potahem, ale zasáhla mě zrovna do místa, kde jsem nedávno utrpěl těžké zranění. A i přes pár stimpaků ta jizva pořád pekelně bolela při sebemenším dotyku.
Všude je strašně moc kouře a není to jen těmi ohni. Kdosi pokládá dýmovou clonu!!
″Musíme…k autu!″ vyplivuji písek. Ale je pozdě! I přes strašlivý kravál bitvy jasně slyším hluboký zvuk výkonného motoru otrokářského osobáku.
Vypotáceli jsme se z vrstvy dýmu a zahlédli už jenom, jak osobní auto projíždí oplocením brány. Pět čtyřkolek jelo kolem a jezdci pálili po vojácích Bratrstva oceli, kteří se snažili proniknout tuhou obranou na severu základny.
″Za nima!″ zavelel ranger. Pár nás naskočilo do desert buggy a vyrazili jsme stíhat otrokáře. Tentokrát nám nesmí uniknout!
Během pár sekund jsme proletěli otrokářskými obrannými pozicemi. Nikdo si nás ani nevšiml. A už je tu Pustina! Plochá poušť osvětlená sluncem, které se již chýlí k západu. Hluboký dezén pneumatik vyrývá do písku jasné stopy. Osobní automobil uhání přímo na sever, čtyřkolky se shromáždily po jeho bocích. A pak si nás všimli. Tři vozítka se stočila zpět a řítí se na nás! Tata…tata…tatatatatatatata…! spustil rangerský podpůrný kulomet. A už jsou tady! Na okamžik vidím vedoucího jezdce, nezřetelnou čmáranici na jeho čele a 10mm samopal v napřažené ruce. Ohlušil mě výstřel, to ranger, který klečí na mně, ustřelil svou sloní puškou jezdci hlavu. Z druhé strany hřmí upilovaná brokovnice. Folii na zadním okýnku našeho vozítka ostříkla sprška krve. Otrokář smykem otáčí a jede za námi. Dlouho pečlivě mířím svým waltherem, snažím se eliminovat skákání buggyny na nerovném terénu, a pak mačkám spoušť. Jedna z pneumatik čtyřkolky praskla a vozítko dělá vysoké salto, aby při dopadu rozdrtilo pod sebou svého jezdce.
Třetí otrokář se kolem nás jenom mihl. Jel přímo ze předu a nestřílel. Jenom vrhl oštěp. Metrová špička pneumatického kopí probodla našeho řidiče i za ním sedícího kulometníka, který se hroutí a pálí svou poslední dávku do nebes. Snažím se vyhrabat na nohy. Ranger nade mnou se otáčí, hlavní své monstrpušky strhává fólii a pálí. Otrokář má náhle v zádech díru velkou jako moje hlava. Za krk mi dopadá další obří nábojnice, ještě se z ní kouří.
Velitel rangerů převzal řízení vozu a pokračuje v pronásledování. Kulometník leží na podlaze a z úst mu teče krvavá pěna. Bohužel všechny dostupné superstimpaky byly použity minulý týden, aby opravily má zranění…
Už doháníme osobák. Je přece jenom trochu pomalejší než čtyřkolky. Střelec se slonobijkou vstal a zamířil. Najednou otrokáři otevřely dveře a z nich vykoukla jakási postava! Jednou rukou se drží za okenní rám a v druhé drží…Myru! Ach bože! Strhávám střelce na zem, výstřel minul a vyhloubil v písku kráter.
″Nestřílet! Mají Myru!!″ hulákám. Beru z dveřního držáku otrokářskou MP-5 s optikou a sám se stavím a prohlížím otrokáře. Je to Acer, v obličeji rudý vztekem, a drží spoutanou Myru. Je bledá, rozcuchaná, ale zdá se, že je naživu.
″Pozor, vrací se!″
Výkřik velitele mě upozornil na zbývající čtyřkolky, které se odklonily od osy jízdy a nyní se vracely na nás z obou stran. Jeden z jezdců, nadělaný hromotluk, se vztyčil, kolenem zablokoval řízení a obouruč vytáhl velkou útočnou pušku s bubnovým zásobníkem. Plynulým pohybem odjišťuji svou zbraň a pálím. Ale z druhé strany přiletěla kulka a přestřelila tyč, o kterou jsem se opíral. Je tady druhý otrokář! Ranger leží na sedačce a pálí skrz stěnu. Výstřel odnesl dveře a rozstřelil suchý strom, který jsme míjeli. Otáčím se dozadu a pálím dlouhou dávku. Ranger se snaží nabít další obrovský náboj, ale najednou má ruce plné krve. Velitel otrokářů Berserker Ben je tady i se svou útočnou puškou a střílí!
″Na šestééé!″ ječím, ale zbytečně. Kulky lítají všude kolem, primitivní pancéřování je nezastaví. Najednou z místa řidiče něco letí a hned za námi exploduje. Plasmový granát!! Ben se snaží vyhnout, ale čtyřkolka selhává a kácí se na bok. Naše buggyna se otáčí do širokého oblouku.
″Ne! Musíme za osobákem! Mají Myru!″ řvu na rangera.
″Tohle je Ben Krvavá pěst, toho si podáme!″ křičí on zpátky. A už je tady! Klečí vedle kouřící čtyřkolky a chladnokrevně vyměňuje zásobník. Zmateně pálím další dlouhou dávku, velitel rangerů jen vysune z okýnka svůj těžkotonážní revolver a jeho výstřely hravě přehlušují tu mou plastovku. Ben palbu opětuje a kryje se přitom za své vozítko. Raněný ranger si obvazuje prostřelenou ruku. Velitel se dívá do zpětného zrcátka podezřele dlouho. Vstávám a ohlížím se. Od hořící základny otrokářů se k nám žene další osobák, kabriolet, a v něm sedí paladin Bratrstva. Ranger dokončuje okruh a pak nechává otrokáře na místě a míří vstříct našemu spojenci. Ben neuteče. Teď si ho podáme společně.
Už jsme blízko.
To není energozbroj! To je plechový kýbl a pár kusů okapu!
Od přijíždějícího vozu se oddělila pušková raketa, popsala kus vzduchu temným kouřem a zasáhla písek právě pod námi. Celá buggyna se vznesla do vzduchu! Velitel rangerů chladnokrevně nedbal toho, že letí rovnoběžně se zemí, vystrčil z okýnka svůj Bultline Special a jedním výstřelem urval druhému autu zadní nárazník. Pak jsme se překlopili na hlavy a dopadli na zem. Trubky tvořící střešní výztuž právě pro tyto případy popraskaly a pozohýbaly se, ale rám vydržel.
Ven! Ven z auta!
Cesta byla zatarasena mrtvolou rangerského kulometníka, sunul jsem ji před sebou a najednou jako by oživla. Kolem nás projela zbývající čtyřkolka a otrokář pro jistotu pokropil vše, co se pohnulo. Štěstí, že jsem nelezl první.
Velitel rangerů už byl venku, klečel a levačkou si podpíral ruku s revolverem. Mířil dlouho, ale výstřel urval hlavu tomu posledními jezdci. Auťák z cizincem se zastavil u Bena a naložil ho. A pak zamířil k obzoru za prvním autem. A za Myrou. Sklonil jsem se pro kulomet, ale všiml jsem si plamenů probleskujících zevnitř buggyny. Honem jsme vytáhli postřeleného rangera a dali se na útěk.
Nebylo třeba. Oheň po chvilce uhasl.
Rozhostilo se ticho, rušené jenom salvami z nitra základny, to když zvláštní jednotka BoS popravovala zajaté otrokáře.
″Tohle mě ale opravdu štve,″ pronesl jsem hlášku a odplivl si.
″Jo? Co jako?!″ zeptal se Che, velitel rangers. Byl trošku nervní, neboť právě ve své kevlarové kombinéze našel zarytý 20 mm nevybuchlý šrapnel.
″Pokaždé, když už mám Bena a toho jeho poskoka Acera na dosah ruky, vždy se něco převrátí a vždy se odnikud vynoří auto, naloží ho a odveze!! Co to jako má být?!″
″Boží záměr?″ odtušil raněný ranger.
″Spíš nedostatek tvůrčí invence a sklon k opakování již jednou použitých nápadů.″
″Nerouhej se, nebo se ti stane něco špatného.″
Otrokáři, kteří nebyli popraveni, hnili v provizorním vězení. Rangers založili velký oheň a teď na něm připravovali večeři z ukořistěných zásob. Jednotka Bratrstva Oceli na zvláštní útočné misi pod velením paladina F. M. Hendrickse vztyčila vlajku a právě nyní rozmisťovala noční hlídku. Ta musí mít dle předpisů minimálně osm členů; naštěstí Hendricksova jednotka včetně něj takovýto oktet tvořila.
Vlastně jsem nikdy nepochopil, kdy ti blázni spí. Asi nespí. Koneckonců, mají to na těch svých náborových plakátech ″Lidé, bdíme!″ a ″Na stráži ve dne v noci!″ No ale to je jedno. Napřed musím provést konečné řešení jedné otázky.
Mezi mými věcmi pohozenými stranou ohně se něco pohnulo a na světlo boží vylezl středně velký, chlupatý a příšerně roztomilý tvor. Šibřík, Myřin oblíbenec.
″Ale ne!″ vydechl jsem. Tak nějak jsem doufal, že si ho vzal můj brácha, když se vracel do Modocu. Vlastně jsem doufal, že ho někdo z Joeů popadl za nožky, podřízl mu hlavičku od ouška k oušku, nechal vytéct krev a ještě za tepla ho svlékl z kožíšku, aby si pak pochutnal na měkkém masíčku. No, co není, může být. Šibřík bezelstně přihopkal ke mně a zaklipkal očkama. Potichoučku jsem vytáhl svůj lovecký nůž.
″Jééééé! Co to jééééé!?!″ neudržela se desátník Ramirézová, která držela hlídku opodál. ″To je miléééé!″
″Je to příšerně chlupaté a otravné!″ zavrčel jsem v odpověď.
″To je šibřík,″ prohodil jeden postarší ranger. Měl tolik jizev, že některé z nich se honosily vlastními dceřinnými jizvičkami.
″Šibřík?″ nechápala Ramirézová.
″Taká malá paskuda z Pustiny,″ odplivl si ranger. ″A nejhorší je, že se ani nedá jíst. Má strašně smradlavý maso!″
″No fuj. K čemu vůbec takový tvor je na světě?″ zeptal jsem se.
″Když doňho střelíš z čtyřiačtyřicítky, parádně ošplíchne okolí,″ prohodil jeden ranger, přezdívaný Picasso.
Už jsem měl na jazyku ″Posluž si!″, ale Ramirézová mě předběhla.
″Můžu si ho vzít?″
″K čemu ti bude?″
″Je tak miloučkýýý!!″
″A nebudou v Citadele trošku…proti?″
″Nikdo si ničeho nevšimne,″ mrkla Ramirézová. Bylo mi jasné, že z tohohle nebudou její nadřízení nadšení, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Chytl jsem zvěřoka za nohu a hodil ho obloukem k bojovnici. Ta ho obratně zachytila a chlupaté zvířátko se hned uvelebilo v opancéřovaném náručí. ″Je tak miloučký! Možná, když mu dám mašličku…″
Představil jsem si desátníka Ramirézovou s odbarvenými vlasy, ve zvonových kalhotách a růžové bundičce, jak na oranžovo - fialovém vodítečku vede vykoupaného a vyfénovaného šibříka chodbami Citadely. Pitomá představa. Dneska asi neusnu.
Jednotka rangers se chystala k odchodu za svítání. Tuhle bandu fanatických šílenců jsem viděl naposledy v Reddingu a pak až předevčírem, kdy jsme se spojili, abychom vyhladili tuto otrokářskou základnu. Bůhví, kde se tady vzali, ale co, hlavně že tu byli.
Jednotka BoS se chystala k odchodu poté, co sepíšou rozsah útoku a vyplní formulář 52/12a. Tahle zvláštní jednotka byla vyslána na sever s velmi speciálními úkoly. Ty úkoly byly tak strašně tajné a speciální, že o nich nesměl ″vědět nikdo v jednotce″. Tak zněl generálův rozkaz. Vrchní paladin se patrně někde sekl, nebo to možná špatně pochopil, ale v jednotce paladina Hendrickse neměl skutečně nikdo ani šajnu o tom, kam mají jít a co tam mají dělat. Nicméně nesplnit rozkaz nebylo myslitelné. Takže nyní se potulovali sem a tam Pustinou a vedli boj proti všem.
Jednotka Armády jednoho muže Šerif Joe se chystala k odchodu, jen co se aspoň trochu vyspím. Bylo to těžké. Já totiž na zádech neusnu, na pravém boku jsem měl proleženiny a na levém boku velkou jizvu po rozeklané střepině, která mě kuchla v bitvě v Chelmsfieldu. Málem jsem tam zařval, ale nakonec jsem to rozchodil. Ovšem Myra to koupila taky, ale ona se navíc dostala do rukou otrokářů! Sakra! Dneska asi vážně neusnu.
Dvě tabletky a zapít vodou.
V troskách otrokářské základny zbyl jediný dopravní prostředek, a tak jsem jej zabavil. Bylo trochu složité nacpat do něj můj skromný majetek rozšířený o pořádnou dávku ukořistěných zbraní, ale nakonec se mi to podařilo.
″Chceš-li vědět, co je dřina, kup si kolo Ukrajina,″ prohodil ranger stojící na hlídce a žvýkající tabák, ale ignoroval jsem ho a pořádně zabral do pedálů. Skřípot rezavých převodů probudil postupně oba tábory, kolem kterých jsem projížděl, takže se na mně snesl proud nadávek, vržených bot a zapálených králíků. Zatvrdil jsem se a pokračoval dál na sever konstantní rychlostí jeden a půl zdechlého slimáka.
Minul jsem rozstřelený stromek a po chvíli i Benovu vyvrácenou čtyřkolku. Země kolem byla rozrytý včerejším soubojem, dál k severnímu obzoru vedly už jenom troje stopy. Dva osobáky a zbývající čtyřkolka. Neustále jsem přemýšlel nad tím, kdo řídil to druhé auto, kdo si na hlavu nasadil ten kýbl a oblafl tak i ostřílené rangery. Již jsem si zvykl na fakt, že jakási tajemná osoba jezdí se svým honosným osobákem zachraňovat otrokáře v nesnázích, ale že by měla nějaké dvojče…
Na druhý den to bylo stejné. Ráno sednout na kolo a šlapat a šlapat a šlapat…kolem poledne jsem narazil na čtyřkolku toho otrokáře, který unikl. Byla bez benzínu. Ani jsem se u ní moc nezastavoval, už z dálky byl vidět chladič prostřelený tak, aby v něm nezůstala ani kapka vody. Šlapat, šlapat, šlapat…až do večera.
Třetí den se to celé zopakovalo, ale s jedním podstatným rozdílem: tentokrát došel benzín automobilu, který zachránil Bena. Pěkný, kdysi zřejmě žlutý kabriolet měl propíchnuty všechny pneumatiky a na levé přední ještě navíc velký otisk řádně naštvané kanady. Pod zadním sedadlem se povaloval kýbl s dvěma průstřely pro oči, a několik kusů okapových trubek. Na vnitřní straně kýblu jsem našel několik černých, dlouhých a mastných vlasů.
Nezdržel jsem se dlouho, akorát z kufru jsem si vzal balíček první pomoci a malou taštičku, do které jsem mohl naházet nějaké drobnosti, aby se mi líp vezly na kole.
Kilometry ubíhaly se skřípotem převodů a šustěním podhuštěného kola. Pod mi stékal do očí, plíce hvízdaly z té námahy a pak jsem najednou letěl.
Ne moc daleko. Jenom dva metry. Vlastně tři, když k tomu připočtu následný pád z kola. Prostě jsem si nevšiml skalního srázu a sletěl z něho dolů. Kromě toho, že jsem si přivodil parádní cestovní lišaj, se mi podařilo zlomit hlavní nosnou trubku kola a uspořádat špice do tvarů, které by přinutily každého kubistického umělce vrnět blahem. Jakž takž jsem se posbíral a pak jsem obhlédl místo neštěstí. Ze shora byl sráz opravdu špatně vidět, ovšem otrokáři, jdoucí pěšky, si ho všimli a bez nehody ho obešli. Měl jsem se holt víc držet v jejich stopách.
Můj věrný druh, který mne hrdě nesl s větrem o závod těmi kilometry spálené prérie byl dolámán a k nepotřebě. Daroval jsem mu kulku z milosti, abych ukončil to trápení, utáhl si popruhy batohu a vykročil vpřed.
Nebylo dlouho před večerem, když jsem se zastavil, abych si utřel z čela pot. Pod kevlarovou zbrojí, kterou jsem vyfasoval od rangerů, jsem se neuvěřitelně potil.
Najednou jsem strnul. Pohyb! Na nebi kus ode mne kroužilo několik velkých supů. Kde jsou supi, tam je mrtvola. A kde supi jenom krouží a vyčkávají, tam ta mrtvola nebude zas až tak mrtvá. Takže, šerife, ztělesnění spravedlnosti a práva, vzhůru na záchrannou misi! Na druhou stranu, to jenom oddálí chvíli, kdy budu moci osvobodit Myru…ovšem je to správné…ale je to stranou od mého pochodu…
Pochybnosti byly záhy zahnány vzpomínkou na chvíli o dvacet dílů zpátky, kdy jsem sám ležel rozbitý v Pustině a lovci ze Shady Sands mě zachránili. Je sice pravda, že lovci ze Shady Sands sebou při svých návratech tahají více polomrtvých poutníků než zcela mrtvé zvířeny, ale…jdu tomu neznámému pomoct!
O patnáct minut později jsem stál na vršku nevelkého kopce a snažil se udržet oběd tam, kde mu až do teď bylo tak dobře. Tomu chlapíkovi pode mnou už nebylo pomoci. Už pěkně dlouho mu nebylo pomoci. Byl zavražděn.
Byl to úplně obyčejný poutník, mladý muž. Byl umučen nějakým strašlivým způsobem, tělo brutálně zohyzděno. Raději jsem se moc nedíval tím směrem, jenom jsem zkontroloval okolí. V prachu bylo velmi velké množství podivně velkých krysích stop a spousta rozházených papírů. Jeden jsem zvedl. Byl hustě popsaný podivným špičatým písmem složeným ze samých přímek, jenom nadpis byl vyveden latinkou: ″Š. z. S. S. - Koncept″. Na dalším papíru byla kostrbatým rukopisem vyvedena krvavá slova: ″To máš za to, hajzle!″
Och, ano, a ještě jedna věc tady byla. Byla to ta drobnost, která bránila nenasytným supům, aby se napásli na zničeném těle.
Byl to pes. Typický podvraťák, pouliční směska, vlastně jenom oblak prašiviny a blech držící pohromadě za pomocí čumáku a ocasu. Ležel vysíleně opodál, jedním okem pozoroval mne a druhým supy. Zželelo se mi ho a tak jsem mu nabídl trochu masa a vodu. Chvíli jako by přemýšlel a pak se namáhavě postavil, nedůvěřivě se přišoural ke mně a zdlábl sváču do posledního drobku, potažmo kapky.
Jinak v okolí nebylo nic. Pohřbívat toho mrtvého nemělo smysl, nebyl na to čas a vlastně si myslím, že ještě jeden pohled na to tělo, a už bych žaludek opravdu na uzdě neudržel. Raději jsem šel pryč. Na pahorku jsem se obrátil a mávl na psa.
″Hej, chlupáči - tomu už nepomůžeš!″ Napadla mě neobyčejně jasná myšlenka, že psí věrnost nezná mezí. ″Věrnost až za hrob je sice fajn, ale nemělo by se to přehánět! Kromě toho, když půjdeš se mnou, třeba přijdeme na toho, kdo to udělal a budeš se mu moci pomstít!″ Pes chvíli váhal, ale pak se pomalu rozběhl za mnou.
Nechal jsem ubožáka jeho osudu (který v sobě zahrnoval hejno supů a hodně mlaskání), pomyslel si něco o tom, co se může člověku stát, když se dá do holportu se zlými lidmi, a zamířil k obzoru, kam vedly stopy otrokářů.
O dva dny později, když se veškeré maso přemístilo ode mne do psa, a blechy vykonaly opačný transfer, náhle pes strnul, zpozorněl a zaštěkal na obzor. Unaveně jsem se opřel o pušku a zaostřil k prašnému pruhu daleko vpředu. Něco tam bylo. Něco velkého. Velkého a hranatého. Po několika dalších minutách unavené chůze jsem dokonce i rozeznal, že se nejedná o živého tvora, alebrž o hostinec, neřkuli dokonce výčep.
″Kupředu levá!″ zavrčel jsem odhodlaně a o chvilku později jsem si již mohl přečíst prohnilou vývěsní tabuli. ″Saloon Schimeck″ Velmi jasně mě napadlo, že to budou asi nějací Němci. Odhodlaně jsem vstoupil do zadýmeného příšeří papundeklové stavby. Sedělo tady několik podivných existencí. Pár lovců, pár divochů, nějací dobrodruzi, znáte to. V dnešních těžkých časech člověk najde pod každým šutrákem nějakého toho Indiana Jonese nebo Hana Sola.
Pověsil jsem obě své pušky na věšák na pušky, granáty jsem uklidil do košíku a pohodlně se usadil na dřevěné lavici. Pes se schoulil pod ní. Velmi jasně mě napadlo, že bych tomu chlupatému chudáčkovi měl koupit nějaký pořádný steak.
Přidusala ke mně šeredná servírka s pivem.
″Dva steaky, carramba, a ať je v nich aspoň stopa po mase,″ zavrčel jsem a napil se piva. Bylo hnusný. Ostrůvky tuhé pěny se líně převalovaly na hladině, podobny plísni. A trepky velké jak pecky z melounu se ani nenamáhaly schovávat a klidně si rejdily v pivním sloupci. Začal jsem se přes skleničku dívat na lidi kolem sebe. Otřískaný jukebox v rohu zpíval tu známou písničku…jo, zrovna tu. Opodál seděla drobná žena v odrbaných maskáčích USMC a házela do sebe jedno pivo za druhým. U vedlejšího stolu seděl muž v zelenošedém tričku s obrázkem jakési ještěrky a nápisem AMPHIBIA, v zarostlé tváři měl divoký výraz a jeho černé oči těkaly z mého psa na mé trepky. V rohu zase seděl jakýsi unuděný chlapík a bez zájmu mě sledoval. Zřejmě měl někde nedaleko dva kumpány, protože na stole před ním stála dvě piva.
Čekání na steak jsem se rozhodl zkrátit tím, že vyhodím písek aspoň trochu civilizovaně, a zamířil jsem na onu místnost. Byla hnusná, zaplivaná, pozvracená a smrděla víc, než Aradeshovo podpaží po celodenním tréninku basketballu. Jeden pisoár byl plný něčeho nespecifikovatelného, u druhého stál chlapík se zamyšleným výrazem ve tváři. Zamířil jsem na privát, tedy do kabinky, ale tady zase močil nadělaný chlap, mezi zuby si pískající ″Temně hučí Niagara.″ Šlehl po mně pohledem a strnul. Já už byl zaražený až po kolena.
Kdo si myslí, že jsem potkal Elvise Presleyho, ten se šeredně mýlí. Naopak příznivci velkého záporňáka Berserkera Bena můžou začít s mexickou vlnou.
″Krucinálšpenát!″ A už jsem letěl pozpátku dveřma ven. Ben rozvážně dokončil rozdělanou práci, zapnul si rozporek a vytáhl velký revolver značky Reb. Palcem natáhl kohoutek zvíci geologického kladívka a rázným výstřelem zbavil hospodu záchodových dveří, dvou stolů a několika oken. Když se rozptýlil kouř a z nebe přestali padat švábi, překročil zbytky prahu a rozhlédl se po hostinci. Kývl na vylekaného muže u třech piv.
″Kam se schoval?!″
Strnulý muž zvedl překvapený pohled. Teprve nyní jsem si na jeho čele, krytém dlouhými vlasy, všiml nápisu ″Otrokář″. Ze dveří za Benem vystoupil druhý muž, ten se zadumaným výrazem, a já si vzpomněl, kde jsem už ho viděl. Koneckonců, po světě neběhá mnoho lidí, kteří na první pohled vypadají jako hlodavci.
″Krysák!″ procedil jsem mezi zuby jméno proradného otrokářského informátora z Denu. Vzápětí mě velmi jasně napadlo, že není dobrý nápad cedit mezi zuby cokoliv, když se schovávám pod lavicí, kór když se schovávám hned vedle toho ubohého pejska, který si tady jen v klidu a míru dojídá svůj steak.
Tady nemám šanci. Musím ven. Musím ke svému báglu, pro zbraně. Nohy se vymrštily a katapultovaly mě zpod lavičky. Svět zahřměl a kousek za mými podrážkami se umakartová podlaha roztrhla v obrovském kráteru. Opravdu nevím, co ti otrokáři a rangeři furt na těch velkorážních zbraních vidí!! Tři výstřely z mého walthera přinutily otrokářovic hochy hledat si místo k bezpečnému bydlení. Já se schoval za piano a ze stehenního pouzdra tasil revolver. Pak jsem se vyklonil a obouruč vypálil napříč lokálem. Otrokáři se kryli za převráceným stolem, teda, vlastně…jejich krytí se za převráceným stolem se právě nacházelo ve fázi převrácení stolu. Místní stoly a lavice byly totiž přišroubované k dlouhým latím, které tvořily organickou součást toho, čemu tady s jistou dávkou optimismu říkají podlaha. Krysák jen tak pro forma vypálil mým směrem rušivou salvu, kulky neškodně zasáhly piano a vydaly akord. Najednou se vrch piana otevřel a k mému údivu z něj vykoukl drobný stařík, nepochybně Hráč na piano. Přísně si mě změřil a pravil: ″Mladíku! Tohle je můj flek! Jděte se schovávat jinam!″ A zase zalezl zpět. Dlouho tam ale nepobyl, neboť Berserkera Bena již nebavily pokusy o převrácení půlky hospody a namísto toho vypálil třetí obrovskou kulku, která z piana ponechala jenom pedály. Skočil jsem za pult. Odsud jsem viděl celkem dobře na ″svého″ psa, ale zato vůbec na místo, kde byli otrokáři. Najednou mě velmi jasně napadlo, že kdybych teď jen tak naslepo vystřelil podél zdi, mohlo by to mít zajímavý účinek. Takže jsem rychle vstal a jen tak naslepo vypálil jeden .375 Magnum náboj podél zdi. Odpovědí mi bylo bolestivé zaskučení a cinknutí upuštěné zbraně.
Blýskání a hřmění. Ben obětoval poslední tři náboje na to, aby zbavil hospodu jedné dělící zdi a barového pultu. Já jsem skočil šipku po svém batohu, spolu s ním, i psem, který se poněkud zmateně připletl do cesty, přešel do parakotoulu a po hlavě jsem vyletěl proskleným oknem. Mladý otrokář za mnou právě rozjížděl svoji show za vydatné pomoci pánů Hecklera a Kocha. Jen jsem se odrazil od země a už jsem letěl za hromadu haraburdí, který tady byla tak příhodně umístěná. Díry v plechovkách naznačovaly, že tohle není první bitva, kterou si tahle hromádka odbyla. A rozstřílený kostlivec na druhé straně naznačoval, že tahle hromádka není až tak bezpečná, jak na první pohled vypadá. Obětoval jsem pohled a zhodnotil situaci v pajzlu. Všichni se schovali pod lavice, dokonce i servírka se někam ztratila, jenom mariňačka dál nerušené upíjela to své patnácté od cesty a prokládala to slivovicí, a ten divoký medvědoidní chlápek upřeně sledoval půllitr s…pivem? Nějak moc se to hemžilo. Ben Krvavá pěst právě zakládal do svého kalašnikova velký bubnový zásobník, Krysák si obvázal škrábnutou ruku a se svým Sigem se plížil podél stěny. Vykoukl ze dveří a když mě uviděl, zavolal nadšeně: ″Co, myslel sis, že jsem jenom nějaká tendenční záležitost!?!″ Pak se honem zase schoval za stěnu. Ano, za tu prosklenou stěnu, která tvořila jednu celou stranu pajzlu. Náhlá jasná myšlenka mě přinutila konat a já vypálil ránu skrz okno přímo do dovedně ukrytého Krysáka. Tentokrát jsem měl lepší mušku, protože se skácel. Už mě ty jeho dlouhé mastné vlasy pěkně štvaly!
Můj batoh byl plný zbraní. V základně otrokářů jich bylo moc a moc, a já si jich vzal pěknou sbírku. (Ano, i mne by zajímalo, jak to, že má Cech otrokářů tak dobře vybavené základny na každém rohu. Skoro bych se odvažoval hádat, že to bude záhada stejného typu, jako neubývající množství Mortonových bratří. Ale přece nebudeme teď dělat zmatek v kauzalitě!!) Takže teď jsem vytáhl několik automatů a začal naslepo pálit do hospody. Ben se nelekl a pěkně mi to vrátil. Jeho kalach byl o dvě třídy lepší, než moje kvéry a objemný zásobník jej krmil vydatně. Také druhý otrokář nebyl žádné ořezávátko! Raději jsem se skrčil za plechy, do kterých narážely kulky a občas -vlastně docela často - jimi i prolítly. Doprčic, dostal jsem se do pěkného loje!! Ti šmejdi mě dokonale přibili k zemi, a dříve nebo později mě nějaké náhodná kulka dostane.
Vůbec jsem netoužil po tom, umřít podruhé. Kdybych se aspoň mohl líp natáhnout na zem…ale bylo tady místo jen pro jednoho, pes zřetelně nadbýval. Už mě štval. Kulky mi zahvízdaly velmi těsně nad hlavou a další střela mi proletěla pod nosem, zaryla se do země a písek, který vyhodila, mě šlehl do tváře. Musím se natáhnout…
″Kurňa, zmiz!!″ zařval jsem na psa.
″A kam, vole, jak vystrčím čumák, tak mi ho ustřelí!!!″ odsekl pes.
Na kratičký okamžik se zastavil čas.
″Ty…mluvíš?!?″ vyjekl jsem překvapeně.
″Nestarej se do mě a koukej raději opětovat palbu!!″ houkl pes a skrčil se do zákrytu za mně.
Pak se stalo něco, co zcela zvrátilo běh světa. Vlastně, na počátku bylo zvráceno jen…no prostě, mladý otrokář chtěl mít lepší úhel pro střelbu, ale vadilo mu tam pivo toho divného divokého chlapíka. A tak ho odsunul stranou, naneštěstí tak nešikovně, že pivo spadlo a vylilo se.
Ben měnil zásobník.
Zarostlý chlapík se podíval na rozlité pivo, pak na otrokáře, pak opět na rozlité pivo a pak zase na otrokáře. Pak vstal.
Mohl bych jeho postavu popsat jako urostlou, vysokou, mohutnou, ošlehanou větry a zvyklou na těžký život, ale jestli víte, jak vypadá medvědodlak, tak všechen můj popis je nadále zbytečný. Tento muž nyní donutil otrokáře zaklonit, pokud se chtěl dívat do těch divokých očí. Pak ukázal silným prstem na rozlité pivo.
″Anostraca cervesophila, mladíku! Žijí v jediné tůni na celém světě!″ Řekl to hlasem, který přehlušil dunění Benova samopalu. Otrokář se podíval dolů a teprve nyní si všiml v kaluži piva množství drobounkých živočichů, kteří se snažili zmatenými pohyby hrudních nožek udržet své žábry v mokru. Moc se jim to nedařilo a během chvilky se veškerý pohyb omezil na pomalé komíhání antenul, která u všech živočišných druhů v celém vesmíru znamená jediné: ″Zavřete oči, odcházím.″
″Nesl jsem je stovky mil až sem a vy jste mi je právě zabil!!!″
″A…a…a…nemohl byste si nachytat nové?″ zakoktal otrokář.
″Ta periodická tůň se napustí jen jednou za dvacet let,″ objasnil muž hlasem pevným jako chitin mravence o velikosti slona. To už jsem věděl, co je tohle za chlápka. A do jakého průseru jsem se to dostal. Tohle nebyl jen nějaký rádobyhrdina popíjející své pivko. Tohle byl Zoolog. Už jsem o nich něco slyšel od Myry, a vůbec se mi to nelíbilo.
″Tak…tak to je mi líto,″ vyblekotal otrokář, nyní bledý jak sépiová kost.
″Víš co dělám takovým, co zničí pracně získaný vzorek?″ zeptal se Zoolog a jeho slova byla oblá jako čepel skalpelu, ostrá jako hrot preparační jehly a hrdlo se po nich sevřelo jako v obří pinzetě.
Možná by se jim to podařilo. Možná by otrokáři dokázali Zoologa uchlácholit, odvést ho někam stranou a slíbit mu přednostní právo na pitvu mé mrtvoly a ″mého″ psa. Možná by se jim podařilo silou svých zbraní a svou koordinací mě nakonec obklíčit a sejmout. Možná…ano. Kdyby zde byl paladin Acer, schopný vyjednávač a diplomat, možná by se to podařilo. Jenže tohle byl Ben Krvavá pěst.
Namířil na Zoologa svůj kalach a zmáčkl spoušť.
Hospoda vybuchla v prudké explozi násilí.
Během tří sekund bylo po všem.
Všichni tři otrokáři se nacházeli asi padesát metrů od hospody. Krysák měl obě ruce obrácené naopak. Mladý otrokář právě podstoupil plastickou operaci dubovou fošnou a přes obličej, který vypadal spíš jako šimpanzí pozadí, se mu táhl vzorek letokruhů. Berserker Ben uháněl, jako by mu za patami hořelo, kolébavým krokem. Mezi půlkami měl zaražený svůj kalašnikov až po zásobník.
Ve středu zničené, rozprášené hospody stál rozkročený Zoolog, v jedné ruce dvoumetrový kůl původně podpírající střechu a ve druhé jukebox. Když neviděl nikoho, po kom by to mohl hodit, položil obě věci na zem.
Stále ještě v úžasu jsem vstal a šel mu poděkovat za záchranu.
″Panejo!″ vydechl jsem při pohledu na spoušť. Otrokářův samopal byl zkroucen do podoby dvoušroubovnice, Krysákův Sig vězel zabodnutý v desce jednoho stolu. ″Jak jste to dokázal?″
″Ale, to nic není. Býval jsem vojákem Bratrstva oceli.″
Ano, tohle vysvětlení jsem čekal. Vždy, když vás zachrání tajemný cizinec, je to na tuty bývalý voják Bratrstva oceli. V Pustině se jich potuluje víc, než radškorpiónů. Pak mě něco napadlo. Rozhlédl jsem se po hospodě, štamgasti se už zase vrátili ke svými pivům.
″Halo, halo!″ zvolal jsem. ″Kdo z vás nebyl někdy v minulosti vojákem Bratrstva Oceli?″
Váhavě se zvedlo pár rukou. Většina hospody se překvapeně dívala na sebe navzájem a občas se těm lidem v očích rozsvítilo světýlko poznání a pak lehce pokynuli nějakému dávnému spolubojovníkovi.
Ozval se divný zvuk. Jako když startujete motorku a jí se nechce. Otočil jsem se a překvapeně spatřil mohutného Zoologa, jak klečí a v dlaních má polovysušené schránky svých korýšků. Po ošlehané, doruda opálené tváři mu stékaly slzy a ztrácely se mezi vousy. Štkal.
″Jak dojemné,″ zašeptal roztřeseným hlasem pes. Takže se mi to přece jenom nezdálo. Něco mě napadlo. V autolékarničce jsem viděl takový sáček.
″Moment!″ prohlásil jsem důležitě a už jsem se hrabal v batohu. Za chviličku jsem měl v rukou sáček s průhlednou tekutinou.
″Fýzák!″ rozjasnila se (tzn. vousy uhnuly zubům) Zoologova tvář. ″Honem nový půllitr!!″
Staří přátelé z Bratrstva donesli nový krýgel, Zoolog do něj přesypal chcíplotiny a já je zalil roztokem.
″Přinejhorším z toho bude dobrá polívka,″ řekl pes, ale asi jsem ho slyšel jenom já.
″Ale co teď? Už jsou mrtví!″
″Co kdybychom zkusili elektrický proud? Já četl jeden komiks a tam to fungovalo…″ hlesl jsem. Zoolog jedním škubnutím vyrval z obložení lampu, rozbil žárovku, na chviličku se zamyslel a pak strčil do roztoku prst a žárovkou se dotkl paže. Zapraskalo to a půllitr zabublal. Zoolog taky zabublal, z uší se mu zakouřilo, oči se obrátily v sloup a pak jeho mohutné tělo pomalu, pomaličku, spadlo na podlahu. Naklonil jsem se na půllitr. Ty malé potvůrky už zase fungovaly a vesele se zdravily prvním párem nožek. Velmi opatrně jsem půllitr postavil na stůl. Bývalí vojáci Bratrstva zvedli mírně přismahnutého Zoologa, opřeli ho o jukebox a honem do něj kopli zdravotnické pětipivo.
″Kurňa, proč se ten vůl tak zřídil?″ nechápal pes. Stále ještě jsem nebyl smířený s existencí mluvícího psa, ale přesto jsem mu tiše odpověděl.
″Kdyby do té vody pustil plných dvě stě dvacet, tak by ty potvůrky upekl. Musel to tlumit, chápeš?″ Ale pes už mně neposlouchal, mířil ke stolu, ze kterého během přestřelky spadl steak na zem. Banda švábů se ho právě pokoušela odnést, ale pes je zahnal a sám se řádně nažral.
Zoolog se probral a začal mi děkovat. Po tváři mu opět stékaly slzy, ale byly to slzy radosti.
″Drahý člověče, vy jste je zachránil! Jak se vám můžu odvděčit?″ Původně jsem chtěl říct, že to nestálo za řeč, ale pak mě napadlo, že mít v záloze vděk dvoumetrového šílence není k zahození.
″Jooo! Mejdan!!″ zakřičel jeden z bývalých vojáků Bratrstva Oceli a vystřelil do vzduchu. Ze stropu se snesl déšť pilin a švábů. Tohle bude divoká noc!!
Z hospody toho mnoho nezbylo. Hromadné pogo okovaných bot, střelba do vzduchu z turboplasmových pušek a v pozdních nočních hodinách zpěv vlasteneckých písní, občas někdo proletěl oknem, občas se něco vzňalo…no prostě správná oslava shledání starých kolegů po letech. Zoolog vyhandloval neprůstřelné akvárko z třícentimetrového olověného skla, majitel pajzlu (takový celkem dobře udržovaný ghúl) zase vyhlásil padesátiprocentní slevu na všechno…no, po dlouhé době jsem se konečně pořádně najedl a napil, a koneckonců taky vyspal. Na druhý, nebo třetí, nebo jaký den nás servírka vykopla před hospodu, ta se poté vztyčila na miliónu a jedné švábí nožičce a s tichým cupitáním zamířila k obzoru.
Nechal jsem bývalé vojáky Bratrstva, divochy a dobrodruhy odpočívat, a sám se vydal směrem, kterým uháněli otrokáři. Opět se m podařilo ukořistit dobré zbraně, cítil jsem se plný síly a energie. Pes šel se mnou.
Mezitím, několik desítek mil severněji.
″Co zamýšlíte, šéfe?″ zeptal se mladý otrokář nechápavě. Stejná otázka se vznášela v očích Krysákových, který postával opodál a oběma rukama si držel kalhoty. Ben zkonfiskoval jeho kšandy a nyní s nimi prováděl velmi podivné věci. Najednou se na sutinatém kopci nad nimi něco pohnulo.
″K zemi!″ zavelel Ben tiše, ale rozhodně. Všichni se skrčili za malý keřík. Mezi kameny se procházel velký, statný geckon. Ben si strčil prst do pusy a pak zvědavě zjišťoval, odkud vane vítr. Od geckona k nim. Výborně! Velký ještěr se ještě víc přiblížil, a pak si něčeho všiml. Strnul. Ben vyskočil vpřed. Geckon nestihl ani reagovat, najednou mu Ben visel na krku a jednou rukou mu nasazoval ohlávku smotanou ze šlí. Teď se ještěr naštval, začal sebou zmítat, házet, poskakovat, ale Ben se nepustil, ani když se přerostlá ještěrka vrhla na zem a válela se v prachu. Po divokém desetiminutovém boji bylo rozhodnuto. Ben vrazil ještěrovi pěkných pár do čumáku, přisadil taky něco za uši, a vysílený ještěr se podrobil jeho vůli. Těžkým hopsavým krokem se rozběhl k otrokářům, a když Ben zatáhl za udidlo, stočil se a zastavil. V očích otrokářského náčelníka sedícího na zádech velké ještěrky se zračil triumf. Jeho dva patolízalové byli v šoku.
″Takže, slyšte můj plán!″ prohlásil pyšným hlasem Ben. ″Ten bláznivý šerif, který nás sleduje, musí zemřít!! Teď už je to osobní. Já nyní vyrazím a dostihnu zbytek bandy, posbírám pár bojovníků a vrátím se, abych to s tím otravou konečně vyřídil. Vy dva počkáte tady a až přijde, zabijete ho, nebo přinejmenším zdržíte. Jasné?″
″Noo, ale…″ začal opatrně Krysák.
″Žádné ale!!″ zahrozil Ben. ″Dráte! Činím tě odpovědným za splnění rozkazu!!″ Mladý otrokář se pyšně napřímil do pozoru.
″Ano pane! Nezklamu vás!″ prohlásil břitkým hlasem, ve kterém zněla rozhodnost splnit rozkaz za každou cenu.
″To bych ti radil,″ pronesl smrtelně vážným hlasem Ben a pohledem propíchl Krysáka. ″A ty, červe, budeš poslouchat tady Dráta na slovo, jasné?!!″
″Jasné!! Jasné!!″ kroutil se Červ Krysák.
″No! A teď - hyjé!!″ Kopl patami ještěra do slabin a ten se rozběhl severním směrem. Krysák a Drát osaměli.
″Tak…″ začal zrádný informátor a zvědavě sledoval mladého otrokáře.
″Tak! Jdeme si vybudovat obranné pozice!″ prohlásil Drát energicky a už se škrábal do kopce.
″Ty…pse?″ odvážil jsem se svého společníka oslovit.
″Hm?″
″Jak to, že mluvíš?″
″No a co, nemůžu?″
″Je to poněkud…neobvyklé.″
″Ale prosím tě! Vždyť pomalu každá kniha či povídka obsahuje mluvící zvířenu.″
″No…no jo…ale já tomu prostě pořád nemůžu uvěřit.″
″A v mluvící brahmíny věříš?″
″No jo, ale to je něco jiného.″
″Jak jiného? Je to lautr to samé!″
″Dobře, ale ty nemáš vemeno!″
Měl jsem v nohách už tisíc mil. Možná víc. Ze Shady Sands, přes New Reno, Redding, Chelmsfield, stále dál na sever, stále kráčet Pustinou. Každou chvíli přestřelka nebo nějaká bitka, eventuálně pitka. Strašně rád bych se svezl s nějakou karavanou, ale žádná mým směrem nemířila. Vypadalo to, jako by otrokáři prchali směrem, který je ještě pustější, než zbytek Pustiny. Určitě tam budou mít nějakou svou bázi. Jen doufám, že opět potkám nějaké rangery nebo tak někoho.
Drát seděl na hromádce kamenů a četl si komiks. Krysák vylezl z okopu, zabodl polní lopatku do země a rozvalil se na polštář trávy.
″Hehehe!″ zasmál se Drát a otočil stránku komiksu Jungle Dreadd. *)
″Ty, Dráte?″ začal Krysák opatrně.
″Hihihi!″ zasmál se Drát.
″Hej, Dráte!″ zvýšil hlas informátor.
″Hm? Co?″
″Chci se tě zeptat. Co uděláme, až sem ten šerif skutečně dorazí?″
″Coby? Zastřelíme ho, nebo ho zdržíme na tak dlouho, než se vrátí šéf s posilami.″
″No…ale on už vyřídil takové množství otrokářů! Co když nás zabije!?″
Drát si zamyšleně vydloubl uher. ″Nooo…tak to budeme asi mrtví.″
″No právě! Neměli bychom utéct?!″
Drátův pohled byl náhle tvrdý jako skotská hlava. ″Opustit pozice? Když nám dal Ben rozkaz je držet? Nikdy!!″
Krysák polkl. ″Ale…″
″Ještě jednou tě napadne neuposlechnout rozkaz a udělám s tebou to, co udělal Džangl Dred z Bělohlavým Fašistou ve třetím sešitě!!″
Krysák polkl a jeho bohatá fantazie jej začala zásobovat nepěknými obrázky. Drát se vrátil ke svému komiksu, jako by se nic nestalo. Zase se zahihňal, ale pouzdro s revolverem si posunul blíž tím nenápadně nápadným pohybem, který Krysákovi řekl vše.
*) Pozn. překl.: Komiks Jungle Dreadd vycházel před Válkou jako příloha časopisu A-Kontra. Pojednává o mladém anarchistovi, který nosí dredy, poslouchá jungle a je nešťastně zamilován do mladé skinheadky - hooliganky z Johny Kentus Gangu. Vyšlo celkem sedm sešitů, v nichž se vedou hlavně dlouhé diskuse na téma fašismus a anarchie a nakonec hlavní hrdinové svorně zapálí sněmovnu MMF, načež oba vstoupí do spolku Punks´n´Skins United.
Po celodenním chození na sluníčku mi už ani rozhovor se psem nepřišel nijak nepatřičný.
″A jak se vlastně jmenuješ?″
″No…″ zamyslel se pes. ″Já vlastně nemám jméno. Pojmenuj mě nějak ty!″
″Tak jo. Co třeba…hmhmhm…Alík?″
″Ne.″
″Azor?″
″Profláknuté.″
″Fík?″
″Fík je ovoce. Jiný návrh.″
″Gaspoda?″
″To už tady bylo.″
″A co Rex?″
″Trapas, trapas!″
″Hm…a co třeba Šarik?″
″Zapomeň.″
″Tak co říkáš na…Banán?!″
″To zní jako z nějaké šmoulí pohádky.″
″Nágl?″
″Ne.″
″Ne. Tak zkusíme jít logicky. Ty jsi pes. Pé, é, es. Co třeba Pé - es?″
″Nejsi první, a zřejmě ani poslední s tímhle nápadem.″
″Pé-es-es?″
″Es-es? Do toho nejdu.″
″Pé-es-uch?″
″Pesuch? Ee.″
″Pé-es-us?″
″Pesus?″
″Pesus. Co ty na to?″
″Pesus…to zní jako značka nekvalitního pracího prášku…″
″…nebo huňatých ponožek,″ přemýšlel jsem nahlas.
″…nicméně se mi to líbí. Dobře, to beru.″
″Takže Pesus.″
″Pesus. Já jsem Pesus. A ty?″
″Joe.″
″Vidím, že vymýšlení prudce originálních jmen máš v rodině.″
Údolí sevřené mezi strmými svahy hor. Vede sem jediný průsmyk, stojí zde jediná hacienda. Před ní stojí jediné auto.
Ben Krvavá pěst zastavil před haciendou a schvácený ještěr pod ním padl. Ben zahřešil, ometl ze svého potrhaného oděvu pouštní prach a pak zamířil do stínu verandy. Geiger pověšený na sloupu trochu zachřestil, ale pod Benovým pohledem ztichl. Otrokář si otřel podrážky na předložce s vybledlým nápisem ″WELCOME TO SLAVERS″ a pak rozrazil dveře a vstoupil do místnosti. Přivítalo ho několik pohledů. Ve velkém koženém křesle zde seděl mladý elegantní muž, pouze jeho ocelový pohled dával tušit, že už něco zažil. Zrádce Bratrstva oceli, bývalý paladin Acer. Rozvážně upíjel víno z velkého brahmíního rohu a četl si tlustou knihu v pískově žluté obálce. Když viděl Bena, překvapením vyprskl.
″Bene?! Tak přeci jenom jsi jim unikl!″
″Ano,″ pravil zachmuřeně Ben a měřil si ostrým pohledem ostatní otrokáře v místnosti. Jeden po druhém klopili zraky. ″Ano, unikl jsem. Krysák mě vzal do svého kabrioletu.″
″Ach! Takže Krysák přešel na naši stranu?″
Ben pohlédl na Acera pohledem, který by propálil ocel. Acer vydržel.
″Nic jiného mu nezbývalo,″ řekl temně Ben. ″Je zde?″ pokračoval otázkou.
″Kdo? Ona, nebo…On?″ zeptal se opatrně Acer.
″Oba.″
″Ta zajatá holka je dole ve sklepě. Myslel jsem si, že bude lepší nechat ji chvilku vydýchnout, než se pustím do výslechu. A On…je někde tady.″
Ben zachmuřeně přikývl. Pak se pevně rozkročil.
″Poslouchejte!″ burácel jeho hlas otrokářskou základnou. ″Náš mladý kolega Drát a Krysák zůstali vzadu, aby kryli můj taktický přesun. V patách nám jde jeden šerif. Ano? Jeden šerif!! Jeden pitomý šerif zahnal na útěk celý slavný Cech otrokářů! Slyšíte, jak blbě to zní?! Takže teď zvednete ty svoje tlusté zadky a půjdete jim pomoct zničit toho chcípáka jednou provždy! Připravte se k odchodu, za hodinu vyrážíme! Pohyb!!!″
″Máme málo dopravních prostředků,″ poznamenal Acer, když zbytek bandy odešel. ″Jenom pár motorek se sajdkou.″
″To bude stačit. Já si teď zajdu…hmmm…popovídat s naší zajatkyní. Snad mi to zvedne náladu.″
Acer otevřel pusu, ale pak si to rozmyslel a zase ji zavřel.
″A ty by ses měl jít taky připravovat na cestu, paladine,″ zavrčel Ben a zamířil ke schodům do sklepa.
″Ale já už jsem připraven, Bene,″ odvětil Acer. ″Já jsem vždy připraven!″
Na kopci nad haciendou stál vysoký muž oděný v dlouhý černý plášť. Černá kápě vrhala do jeho tváře hluboký stín.
″Pohleď!″ rozkázal tichým hlasem stín. Ten hlas byl tichý a neodvratný jako let asteroidu. Byl to ztělesněný příslib zmaru a ničení. Vedle černé postavy se objevila další postava, trochu nižší a v hnědém poutnickém rouše. Tázerová puška nedbale přehozena přes rameno dávala tušit, že tenhle chlapík se nikdy nespokojí s druhořadým zbožím. Černý stín vztáhl ruku nad haciendu.
″Hle! Viz Cech otrokářů a jeho úpadek!″
″Společně, můj pane, jej znovu pozvedneme. Obrodí se, tak jako když Fénix povstane ze svého popela!″
Černý stín se nevesele usmál. ″Ano, můj mladý učedníku. Znovu povstaneme z popela…nyní nech Bena, ať se angažuje. Jakmile on a jeho muži vyjedou, vyrazíme i my. Nechť po nás nic nezůstane!″
″Vlastnoručně ten barák zapálím, můj pane. A co s tou holkou?″
″Co nám je do nějaké holky? Nech ji, ať uhoří.″
″Stane se, můj pane.″
Cestování Pustinou je velmi nudná záležitost, a proto jsem vcelku přivítal, že si mám s kým popovídat. Napřed jsme hráli slovní fotbal, ale Pesus měl čtyři nohy a to byla jasná výhoda, takže jsme přešli na hádání Co je co. Ale ani to nám moc nešlo.
″Je to tlusté, oranžové a perverzní,″ nadhazoval Pesus.
″Hmmm…Lerek?″
″Ne. Garfield,″ prohlásil pes otráveně.
″Jak to mám vědět?″
″No to tedy máš vědět! Patří to k základnímu vzdělání a…″ Přerušil ho výstřel.
V okamžiku jsme leželi na zemi a já měl v rukách svoji loveckou pušku s teleskopákem. Z výšiny před námi nás ostřelovaly dvě pušky. Zasyčel jsem na psa, ať zkusí oběhnout tu hromadu z boku, ale on namísto toho začal hrabat a v mžiku si vyhrabal okop, do kterého celý zalezl. ″Zbabělče!″ zasyčel jsem na něj a přiložil oko k zaměřovači. Na okamžik se tam něco mihlo a já vypálil. Odpovědí mi byl bujarý smích a sprška střel. Ne. Takhle ne. Raději jsem si vzal druhou pušku, pod jejíž tíží jsem posledních pár dní úpěl - automat M4! Do kapes jsem naházel několik zásobníků a granátů, shodil batoh a pak vstal a vyběhl vpřed. Dvě kulky mě trefily do ramene, až to se mnou smýklo, ale zbroj vydržela. Skočil jsem pod kámen, z vrchu mě zasáhla střela do lýtka. Bolest se rozlila celou nohou, ale opět nebyla vrstva kevlaru narušena. Paráda, připadal jsem si jako superhrdina! Až jsem si musel připomenout, že stačí jediná střela do místa, které není kryté, aby bylo po mně. A že těch nekrytých míst bylo…honem jsem si zapnul rozporek.
Hodil jsem o patro výš granát a když vybuchl, vyběhl jsem nahoru. Nedaleko mne byl okop a v něm dobře ukrytý střelec, který po mě okamžitě začal pálit ze samopalu. Skočil jsem za kámen a zahlédl dalšího střelce. Poznal jsem ty dlouhé černé vlasy - Krysák! Tentokrát ho dostanu! Rychlým během jsem přeskočil k dalšímu šutru. Krysák vystřelil mým směrem, ale tak se mu třásly ruce, že to lítalo úplně mimo. Vypálil jsem od boku dávku, Krysák zapadl do okopu. Ale ze strany, z dalšího zákopu, na mně začal dotírat ten druhý maník! A pěkně nepříjemně, musím říct. Raději jsem se zdekoval do velké škvíry mezi kameny. A pak jsem se opatrně vydal zlikvidovat Krysáka. Ten, když mě viděl, vyskočil ze svého okopu s rukama nad hlavou.
″Nestřílejte! Nestřílejte!″ volal zoufale. ″Oni mě navedli! Oni mě nutili…″
″Zrádče!″ zařval otrokář. Otočil jsem se a drtil spoušť.
TATATA!! / TATATA!!
A bylo po všem. Mladý otrokář zakolísal pod nárazem kulek, omámeně si sáhl na bok…ruku měl celou od krve. Věděl jsem velmi dobře, jak se cítí. Pak se pod ním podlomila kolena. Spadl mezi kameny. Krysák ležel na zádech ve svém okopu a v prsou měl řadu kulatých dírek. Sípavě vydechl, ze rtů se mu vyřítila krvavá pěna.
″Polévka…gaspaco…″ vydechl a to byl poslední vzduch, který prošel jeho plícemi. Strnulé oči se dívaly skrze mne. Proud růžové krve tekoucí z průstřelů ustal.
Mladý otrokář na tom byl trochu líp. Moje mikrorážová munice jím prosvištěla, a jestli cestou něco provrtala, tak působila jen malou škodu. Dýchal rychle a byl v bezvědomí. Obvázal jsem mu zranění jak nejlíp jsem mohl a pak jej uložil do stínu kamenů. K ruce jsem mu dal nůž, čutoru a trochu jídla, zbylé zbraně jsem si přivlastnil. Tady jsme daleko od tras karavan, tady vládne právo Pustiny. Buďto to ten hoch přežije, nebo taky ne. Ale takový je život.
Krysáka jsem pohřbil v jeho okopu jeho vlastní polní lopatkou, a nad rov mu vztyčil náhrobek ve tvaru rohu šílené brahmíny. Podle nějakých dopisů, které jsem u něj našel, měl bratra, který měl též něco s krysama, ale co, to jsem nepoznal.
″Povídám, ty seš ale zabiják,″ ozval se za mnou Pesus.
″Střelil jsem jenom támhletoho, ale on ještě stihl odpravit tohohle.″
″Tomuhle vy lidé říkáte…milostný trojúhelník?″
″Ne, to si pleteš s něčím úplně jiným. Ale když už ses ozval, zbabělče, kdes byl, když se střílelo?″
″Kontroloval jsem okolí pro případ přepadení ze zálohy,″ odvětil Pesus pohotově.
″Ale my už jsme byli přepadeni ze zálohy!″
″Hm. Ale stejně. Nikdy nevíš, co se může stát…″
A to měl sakra pravdu.
Šli jsme Pustinou zase dál. Slunce už zapadalo, ale já chtěl ujít ještě kus cesty. Není dobré přespávat na místě, kde nedávno někdo zemřel. Když mou mysl opustily myšlenky na právě prožitý boj, vrátily se obavy, které mě trápily celý den. Mou mysl trýznily představy, jak Myra trpí v područí otrokářů a jejich zvrácených choutek…
O mnoho mil severněji:
″Je frigidní,″ řekl Ben zlomeným hlasem.
″Jak´s na to přišel?″ zeptal se Acer a odstoupil od okna.
″Ukázal jsem jí své tělo v celé jeho mužné kráse, ale s ní to ani nehlo!!″ plačtivě odvětil Ben.
″Cože?!″ vyjekl překvapeně Acer. ″A to ji ani nenatáhlo??″
Atmosféra v haciendě značně zhoustla…
Dva přepady za den, to už snad ani není možné!
″Hahá!″ zařval chlapík, který před nás vyskočil ze stínu kaktusového háje. ″Hahá!″ zopakoval to ještě jednou. ″My jsme Barevní otrokáři!″
″Jóoó!″ zahučel sborově zbytek bandy schovaný mezi kaktusy. ″Barevní otrokáři!″
″A přišli jsme vás zotročit!″ zahalekal vedoucí otrokář.
″Joó!″ hučela banda. ″Zotročit!″
″Odpor je marný,″ zabručel statný, medvědovitý otrokář tak, až kaktusy praštěly.
″Jóó! Marný!″
″Neznám žádné Barevné otrokáře,″ poznamenal Pesus.
″Nikdo nezná Barevné otrokáře!″ zařval jeden z nich a ukázal na mého psa prstem.
″Ale jsme tu a přišli jsme vás zotročit,″ poznamenal pan Zelený.
″Zotročit a znásilnit!″ zaleskly se oči mladé otrokářce.
″Zajímavá vyhlídka,″ vypadlo z Pesuse
Vedoucí Barevných se opět chopil slova: ″Takže se připravte na zotročení…″
″Modrý, podívej!″ vykřikla otrokářka zděšeně a ukázala na kaktusový háje padesát metrů ode mne. Vysušené stonky kaktusů se lámaly, jako by se jimi prodíralo něco velmi velkého. Něco, čemu trny neublíží, co si trnů ani nevšímá. Něco, co je řádně naštvané, cílevědomé a odhodlané zabíjet.
Barevní otrokáři polkli a pak se začali šoupat pryč mezi své kaktusy.
″Otrokáři zase mizí ze scény,″ zakvičel jeden z otrokářů a pak už se po nich slehla zem, stejně jako po Pesusovi. Zůstal jsem sám, se samopalem namířeným na zelenou hradbu, ze které se právě vynořil…
″Jedéém!″ zařval Ben a vyrazil. Acer se usmál, schoval tvář pod svůj šátek a také vyrazil. Ostatní motorkáři neváhali, nakopli své mašiny a vyrazili za svými vůdci.
Otrokářská hacienda ztichla. Když řev motorů Benovy trestné výpravy zmizel v průsmyku, otevřely se dveře a do soumraku vyšel muž v livreji. Otevřel přední dveře honosného auta a nastartoval. Z výfuku se vyvalily oblaka sazí.
Motor chvíli tiše předl, pak se ze stínu budovy vyloučily dvě postavy. Nastoupily do auta, které se pomalu rozjelo směrem k průsmyku a pak ven, pryč do Pustiny.
Na haciendě zůstala jediná živá bytost.
Hluboko ve sklepení stála na špičkách dívka v dosti ubohém stavu. Tmavé vlasy měla rozcuchané a slepené krví a potem, její otrhané šatstvo nebylo žádnou překážkou vlezlému vlhkému chladu. Občas po ní přeběhli nějací obyvatelé místního podzemí a ona se nemohla ani ohnat, neboť ruce byly upevněny v okovech vysoko nad hlavou. Už si ani nepamatovala, kdy jedla, pila, nebo spala. Celou dobu musel stát v nepohodlné poloze na špičce jedné nohy - druhá noha ji totiž silně bolela. Jediným důvodem k úsměvu bylo to, že člověk, kvůli kterému ji bolela noha, se už nikdy nepokusí sáhnout na bezbrannou ženu.
Zima. Ticho. A pak…
Myra překvapeně zvedla hlavu.
Praskání hořícího dřeva bylo náhle slyšet docela zřetelně.
…mutant. A nebyl sám. Zaraženě jsem sledoval, jak ze z kaktusového háje přede mnou vynořila skupina vysokých, nadělaných nightinků. Jejich žluté oči svítily v posledních paprscích slunce, pod pevnou šedozelenou kůží se převalovaly provazce svalů. Převislé rty byly svázány koženými pásky a odhalovaly tak široké žluté zuby. Mohlo jich být tak dva tucty. A nalevo ode mne se vynořila další skupina, zhruba o stejném počtu. Všichni byli vyzbrojeni rotačními kulomety, raketomety, laserovými puškami. Všichni se upřeně dívali na mně.
Tady nebylo kam utéct. Tady nebylo jak bojovat. Kolem mne stálo půl sta bitevních tanků, kteří byli známi svou zuřivou nenávistí vůči lidským bytostem.
Má útočná puška padla do prachu Pustiny.
