Ješte 10 minut...

Z dlouhodobého hlediska se šance na přežití každého z nás blíží k nule. Tím, že jsem přežil konec světa jsem obelstil smrt. Měl jsem umřít spolu se všemi, které jsem znal. Teď to už vím. Teď když jsem tak blízko smrti.

Vzpomínam na mojí přítelkyni Nicole, kterou jsem si měl vzít. Na San Francisco, které bylo mým domovem. To všechno je prič. Jen jedna stránka historie lidské rasy, ze které zůstal už jen popel a prach.

Už jenom 9 minut do výbuchu...

Prvním krokem k věčnosti je, že musíš umřít.
Našel jsem svůj lék. Je ironií, že toto místo, které mi dalo lék, mně také pohřbí. Ležím v místnosti plné mrtvých členů bratrstva oceli. Sám jsem vážne zraněn. Možná by mě ješte zachránily stimpacky, ale na tom nesejde, protože celý tenhle obrovský komplex za chvíly zhoří v záři atomového výbuchu. Vault 0 zanikne.

Vault 0 se stal hlavní centrálou organizace zvané Bratrstvo Oceli. Chtěli vytvořit novou civilizaci, ale snažili se to dosáhnout špatnými prostředkami. Při svém kolonizování pustiny směrem na západ, narazili na jiné Bratrstvo Oceli. Mnohem starší, původní Bratrstvo, s jinými ideály a cíly. Mezi těmito dvěma skupinamy nastala válka a já sem se ocitl mezi nimi.

8 minut...

Alespoň Ed to všechno přežil. S vrtulníkem jsme přistáli už několik kilometrů před Vaultem 0. Kvůli bouři. Tady nás obklíčili jednotky starého Bratrstva a vzali nás sebou dál, jako zajatce. Takže jsem se do Vaultu 0 dostal, i s doprovodem. Bylo to speciální komando v energozbrojích. Jejich úkolem bylo spustit autodestrukci nukleárního reaktoru, který poháněl Vault.

Teď všichni leží se mnou v téhle místnosti, mrtví. Jsem v řídící místnosti vaultu, na nejnižším podlaží a krvácim. Jenže ješte před tím než vykrvácím, mě zabije nukleární výbuch... to jsou moc hezké vyhlídky.

Za 7 minut...

Jistě, přemýšlel sem nad sebevraždou. Že bych si prostě vystřelil mozek z hlavy a ukončil to. To by ale bylo příliš jednoduché. Život není jednoduchý.

Zajímalo by mně, jak to s tímhle světem nakonec dopadne. Jestli se lidé dají opět dohromady a alespoň na pár staletí budou žít v míru. Utopie. Tu je ale možné dosáhnout pouze skrze pochopení sama sebe a to se nestane. Vždycky tady bude někdo, kdo bude chtít absolutní moc. Lidská rasa je podle mně odsouzena k postupnému zániku. Je odsouzená už od dob, kdy první pračlověk slezl ze stromu a zabil jiného pračlověka kvůli jídlu, nebo území. Jsme rasou válečníků. Odsouzeni k věčné depresi.

Ještě 6 minut...

Cestou k řídící místnosti vaultu se mi ještě na chvíli podařilo odtrhnou od komanda a vniknout do lékařských laboratoří. Kromě dvacítky vystrašených vědců a doktorů tam nebyla žádná stráž. Požádal jsem jednoho klidného vědce, ať mi dá lék na mor, který řádil před velkou válkou a on mi vyhověl.

Natáhl injekci a vpíchnul mi jí do žíly.
Řekl, že všechno bude dobrý. Do místnosti vběhlo komando a všechny vyzabíjeli. Všechny kromě mě.

Za 5 minut se stanu historií...

Edovi se podařilo utéct, když bylo komando u vstupu do vaultu příliš zaneprázdněno bojem se strážci. Ed toho přežil hodně a hodně toho ještě přežije. Jeho příběh nekončí, můj ano.
Spolu s komandem jsme se postupne prostříleli až k řídící místnosti. Tu na nás čekalo asi deset plně ozbrojených nepřátel, kteří na nás spustili palbu.

Z celého komanda teď přežil jediný. Nepřátelé byli rozdrceni a já ležel na zemi v potoku krve a sotva sem popadal dech.

Ten poslední člen komanda sebral všechnu zbylou sílu a u hlavního počítače spustil auto-destrukční sekvenci, stačilo už jen zmáčknou ENTER, ale to on neudělal. Spadnul k zemi a dodýchal. Já se tam doplazil a zmáčkl tu klávesu. Na monitoru se objevil odpočet deseti minut.

4 minuty...

Na malou chvíli jsem zavřel oči.

Zdálo se mi, že mě vědci probudili z kryo-spánku. Dali mi můj lék. Že nikdy nebyla žádná energetická krize, žádná velká válka, konec světa. Že sem se vrátil domů do San Fran ke své Nicole. Seděl jsem s ní a se svými přáteli z armády v obývacím pokoji mého domu a popíjel martini.

Jen další sen.

Už jen 3 minuty...

Tohle byl důvod, proč jsem se probudil. Měl jsem zničit hlavní centrum této organizace. Věřím tomu. Podle toho, co jsem slyšel z povídání členů toho komanda jsem pochopil, že to staré Bratrstvo utrpělo obrovské zráty, a že se z toho možná už nikdy nevylíže.

Čili jem zařídil, že Severní amerika se bude postupně obnovovat bez nějáké velké mocnosti, která by tyranizovala ten zbytek lidství... a mutantství.

2 minuty...

Připravuji se na evakuaci duše. Za necelé dvě minuty umřu. Sem smířený se smrtí. Nevěřím v posmrtný život. Prostě umřu.

Jsem kapitán jednotky speciálního nasazení Armády Spojených států amerických Warren Nigel Paulsen.
A tohle je konec mého příbehu.

1 minuta...

Z dlouhodobého hlediska se šance na přežití každého z nás blíží k nule. Tím, že sem přežil konec světa sem obelstil smrt. Měl sem umřít spolu se všemi, které sem znal. Teď to už vím. Teď když sem tak blízko smrti.

Konec