Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Slava THC - Očistec
Zapomeňte na bílé světlo na konci tunelu, žádné neuvidíte. Zapomeňte na peklo nebo ráj, neexistují. Vím, to já to zažil. Zažil jsem to, zatímco jsem ležel napůl mrtvý ošetřován ze zranění způsobeného páračem v jeskyni pod Hubem. Myslete jen na to, že vás čeká jen dlouhá cesta a na jejím konci…
Zemřel jsem. Nemůže to být tak hrozné zemřít, vždyť to znamená jen nebýt. Znovu. Než jsme se narodili, také jsme nebyli, ale nikomu to nevadilo. Neumíte si ale představit, jaké to je znovu nebýt. Každý musí jednou zemřít, ale tohle, tohle je horší. Žijete a pak najednou tma. Dlouho tma a pak pád. Pád, který je ještě delší než samotná temnota. Následuje dlouhé čekání, znovu ještě delší než pád. Ted mě napadá, co je horší, ta doba čekání s vědomím, že nevíte, co přijde nebo bolest. Bolest. Bolest ta je daleko horší. Představte si jaká největší muka jste prožívali a nebude to nic proti téhle bolesti. Sedím spoutaný a nemohu se pohnout. Nemohu se ani rozhlédnout kolem sebe. A za chvíli nic nevidím. Nemohu otevřít oči. Jako by na ně nějaká síla tlačila a držela je zavřené. Pokouším se napnou všechny síly, ale mé tělo se zmítá jen uvnitř. Pak slyším praskot svalů a kůže. Kosti jako by se mi rozehřály na nejvyšší možnou teplotu a cítím obrovský žár na své kůži. Znovu se přes veškerá muka, která zažívám, snažím pohnout. Nemyslím na nic, než na tu příšernou bolest. Pak jakoby sevření povolilo. Možná jsem se z něj dokázal sám vymanit, možná ne, ale uvnitř cítím kromě nesnesitelného žáru i jakousi sílu. Najednou slyším hlas, ale v rozčílení ho nepoznávám, slyším jen: "Takovou bolest může přežít jen žena." Daří se mi postupovat skrz žhavé neznámo, ale ten hlas. Nepoznávám ho a v té chvíli vím, že to nedokážu. Najednou nic už nemohu cítit vůbec nic, mé tělo je spáleno na prach a je konec.
Všechno se ale opakuje. Tma, pád čekání. Znovu sedím připoután, neschopen se pohnout. Na kůži cítím žár, hořící nozdry mi zahltí pach spáleného masa. Mé oči zůstávají zavřené, ale po chvíli se i ony vaří v nelidském spalujícím ohni, jež však nemohou vidět. Cítím praskající kůži, tuhnoucí a svraskávající se svaly a šlachy, cítím, jak mi maso odpadává z kostí, jež jsou sami o sobě žhavé. Teď už nevnímám ani pach spáleného masa, jenom tu hroznou bolest. Uvědomuji si, že mozek zůstává nedotčený, asi aby ta muka registroval a prožíval. Ale na jak dlouho. Do té doby, než shoří jako všechno ostatní. Slyším hlas a sevření povoluje. Uvnitř mého zmrzačeného těla se vzmáhá obrovská síla. Nepoznávám však ten hlas a žár zesiluje chtěje mě spálit na popel a i ten pak roztavit na úplné nic. Po chvíli však rozeznávám kontury toho hlasu. Je to hlas, který jsem slýchal už od narození. Je to hlas mé matky. Dokonce rozeznávám i slova, která volá: "Pojď, dokážeš to. Vrať se k nám." Slyším se dokonce odpovídat, ale své odpovědi nerozumím. "Já nechci, já nechci," volám."Musíš," volá matka. "Vrať se k nám." V tu chvíli se ve mně znovu vzmáhá ta síla. Donutím zbytky svalů a šlach upnutých na rozžhavených kostech, aby uvedly zbytky mého těla do pohybu. Žár začíná trochu slábnout. Ale přiznám se, že nevím, jaký je rozdíl mezi obrovským a trochu menším žárem. Pohubuji se skrz neviditelné plameny a ten pozvolný klátivý pohyb mě stojí zbytky sil. Procházím skrz žár a cítím, jak začíná pálit z boku, proto se obracím doprava o devadesát stupňů a snažím se pokračovat v chůzi. Náhle však padám na kolena a pak na břicho. Přesto se však snažím neustále pohybovat kupředu. Plazím se. Vytrvale, i když pomalu se plazím kupředu. Rozpálené končetiny však každým okamžikem slábnou. Můj pohyb je teď čím dál pomalejší a muka se stále více stupňují. Hlas mé matky mě ale povzbuzuje kupředu. Pomalu se zvedám na kolena a pohyb se zrychluje. Pak se mé tělo napřimuje a…najednou necítím žár. Znovu se obracím doprava. Oční důlky mě začínají pálit, ale já vím, že už v nich nemá, co shořet. Najednou moje oči, zatím bez víček, vidí. Stojím před zrcadlem a dívám se na zbytky toho, čím jsem byl. Ve zlomku sekundy se mému obličeji vrací bývalá podoba. Tvoří se svaly a kůže, nos, ústa, obočí a nakonec mi na hlavě narůstají vlasy. V tu chvíli je už moje tělo do pasu zcela obnovené. Shlédnu dolů a spatřím, že se i moje nohy znovu obalují svaly, šlachami a kůží a narůstají na nich černé chloupky. Konečně se probouzím z horečky. Nyní stojím před zrcadlem zcela nahý, takový, jak si sám sebe pamatuji. Pevné svaly, ale ochablé břicho. Tělo je však o pár jizev navíc bohatší, zvláště o tři hluboké stopy po drápech na zádech, jež se však počínají barvit dočerna. To jak v ráně zůstaly části páračových nehtů, které později vyhnisaly a umožnily ranám, aby se zajizvily a vytvořily tak nesmazatelné stopy. Pak můj mozek zahltí poznání: Dostal jsem novou šancí žít. A zaplaví mě obrovská radost.
Cesta očistcem je strašná, ale ještě horší je cesta zpět nebo vědomí, že se zpět nedokážete vrátit. I když se vrací do světa zničeného válkou a města, kterým je Hub.