Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Teď bych se chtěl ještě zmínit o dynamice povídky, ale protože nejsem vyštudovaný kritik, začínají mi docházet slova. Mluvím o jevu, který je pro povídku zásadní, ale který jen zřídkakdy vnímáme. Někdy se stane, že se povídka tak nějak plouží, nikam neodsýpá, vše se pořád dokola opakuje a je to nuda... Jindy naopak děj letí jako splašený a čtenář se jen s obtížemi chytá a vůbec neví, která bije. Asi to zní trochu zen-buddhisticky, ale povídku si představuji jako řeku, po které pluje kajakář - čtenář. Řeka samotná byla postavena krajinářem - autorem povídky. Když je proud povlovný, všude se usazuje bahno a kal a kajakář se tím musí prodírat a namáhavě veslovat, tak je to špatné. Když je proud pomalý a nic nestojí v cestě, může se čtenář pohodlně rozvalit a okukovat okolí - pak by si ale měl autor dát s tím okolím sakra práci a také by si měl uvědomit, že povídka není slohový útvar určený pro okukování okolí. Když se zase koryto povídky zúží a zaplní balvany, kajakář je stržen prudkým proudem, který jím zmítá a dává mu do těla, vau, to je pak počteníčko! Jen si musí autor uhlídat, aby mu kajakáři neztráceli vesla a nevypadávali z loďky, případně aby nebyli ultramegahustě zběsilou akcí vyšoupnuti z koryta řeky úplně.
Výhoda pomalého budování děje je v tom, že můžete čtenáři ukázat vše, co potřebuje vědět, aby na konci sám přepadl přes jez pointy. Výhoda rychlého budování děje je v tom, že se čtenář soustředí na hlavní linku a nemá čas koukat kolem, takže si třeba ani nevšimne, že máte gramatiku dogy a že váš děj stojí na velice vratkých nožkách hraničících s časoprostorovými paradoxy. Zde nemohu nevzpomenout krásný příklad z Artemise Fowla, kde troll zaútočí na Julii, ale ještě než sevře čelisti, Butler se stihne vyléčit, zorientovat, ozbrojit a sám zaútočit. Je to kiks, ale došlo mi to až při šestém čtení, protože ta scéna je prostě rychlá a nenechá čtenáře všímat si podružností.