Roku 2077 byli lidé téměř vyhubeni, jen několik tisíc "šťastných" se ukrylo v podzemních krytech - ve Vaultech. Vault 19 byl jedním z nich. Žilo v něm zhruba 100 lidí, kteří přežívali díky mohutným skladům potravy. Jednoho dne bylo rozhodnuto, že "tam nahoře" je už natolik bezpečno na to, aby mohli obyvatelé "devatenáctky" vyjít na povrch. První problém nastal, když výtah na povrch nefungoval, tedy fungoval, ale výstupní dveře byly zavaleny. Po dvou měsících práce s nekvalitním nářadím se dostali na světlo, téměř oslepli když se poprvé za život podívali do slunce. Ještě za dva dny mnozí neviděli, nebo viděli velmi, velmi málo. Za 10 let se podařilo vybudovat prosperující militaristickou organizaci, která měla za úkol chránit bezbranné obyvatele postnukleárního světa…
Jedním z členů Brotherhoodu byl i vojín Gastovskij, mezi přáteli oslovován Gas. A tady začíná jeho příběh…
Dneska mám zas noční službu, doufám že se dneska nic nestane. Usínám… "Gasi, Gasi velitel!" huláká na mě John. Prudce vstávám do pozoru, ostatně jako vždy když mě velitel nachytá.
"Gastovski zas spíte při službě!!!" křičí na mě major.
"Ano, pane! Teda NE, v žádném případě, pane!" rozespale odpovídám.
"Jestli to tak půjde dál, půjdete do pustiny!"
"NEŘVI!!!" říkám si v duchu. "ANO, pane!" odpovídám. Když jdu ráno spát do tý smradlavý postele, která je tvrdá jak šutr, říkám si, že by nebylo od věci zdrhnout z týhle posraný díry…
Druhý den jsem plně rozhodnutej. Ve skladu kradu nějaký zásoby a v garáži, kde mám dneska službu, beru klíče od HUMMERu. Přemlouvám kámoše, aby šli se mnou. Vidinou lepšího života se nechali zlákat jen dva, Karl "Ed" Eldvin a John "Nix" Morris. Večer, když byli důstojníci v baru jsme vyrazili a to doslovně. HUMMER se zaklepal a vyjel z garáže. Prorazili jsme vrata, za námi se ozvali výstřely. Ty však byly jen tak do vzduchu aby se neřeklo. Stráže jsme totiž podplatili... Jedeme už druhý den a v dálce vidíme město. Všichni pociťujeme svobodu. V New Renu, tak se to město jmenuje, je plno prostitutek, feťáků a mafiánů, kteří vypadají, že by nás nejraději snědli. Někteří pokukují po našem HUMMERu s 30mm kulometnou věží a s 2,5 palcovým pancířem. Místo skla má sice jenom mřížku, ale zato je po čertech rychlej. Křičím: "Potřebujme nějaký jídlo!"
"(sípavý hlas) Jo a máš … (zakašlání) … čím cálovat?"
"2000 dolarů."
"S dolarama můžeš jít do hajzlu, za ty si nic nekoupíš, ale můžu ti sehnat dobrej džob."
"Jo"
"Hele pojedeš do Reddingu a tam střelíš jednoho chlapa, jasný?"
"No … když teda …"
"Hele neboj je to pěknej hajzl"
"A kdo to jako má bejt"
"Říkaj mu tam Dust. A budu chtít jeho hlavu jasný!"
"Jasný!"
"Tak jedem" řvu na Nixe, kterej se snaží zbalit nějakou děvku. Cestou nabíjíme Desert Eagly a naše 30mm dělo. Dva kilometry před Reddingem zastavujeme a dalekohledem obhlížíme situaci. Pět minut nato vtrháváme do města. Ptáme se místních kde je Dust. Ukazují někam k hospodě. Já a Ed jdem dovnitř Nix čeká u kanónu.
"Hele kdo z vás je Dust?"
"A kdo se ptá?" Je mi poněkud blbé říkat, že jeho vrah, ale co…
"Přítel"
"Tak to jsem já!" Hrdě se tyčí troska, která by si mohla před několika lety ještě říkat člověk. Mrkám na Eda… Tasím Eagl, ale Dust je trochu rychlejší a s ním i všichni ostatní. Dva proti devíti to není moc velká šance. Naštěstí Dust říká ať táhneme odkud jsme přišli. Dělá chybu - poslední… Vybíháme z baru, naskakujeme do auta s příkazem pro Nixe ať pálí. Nix tiskne spoušť a pomalu pohybuje s hlavní doprava a doleva. Tříští se okna, drolí se zdi jsou slyšet výkřiky zúčastněných. A pak, pak už jen ticho, smrtonosné ticho. Vcházíme všichni tři do baru, alespoň do toho co po něm zbylo. Je to tu plné mrtvých, nacházíme Dusta díváme se na sebe navzájem. Tak KDO??? Nakonec vytahuji 20cm dýku. Říkám: "podržte TO!" Házím zbytek Dustovy hlavy do kbelíku, který se válí opodál. Je mi zle, zvracím. Ostatní na tom nejsou o moc lépe. Naskakujeme i s kýblem do auta a jedeme pryč z tohohle prokletého místa. Všude zapáchá krev kterou jsme všichni pokryti. Musíme sundat standardní zbroj bratrstva, už je nepoužitelná - zaschlá, zapáchající krev udělala své…
Jsme zpět v Renu Mordino nás už čeká. "Dobře hoši, tady máte odměnu" Podává nám objemný pytlík s postnukleárním platidlem, se zátkami. Vyhazuji kbelík i s obsahem na zem. Naposledy zvracím a uchyluji se do Shark klubu a zpíjím se do bezvědomí…
Ráno se probouzím na barové stoličce s příšernou kocovinou. Teprve teď si uvědomuji že jsem žoldák…