Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Barracuda Smith-Musí to tak skončit…



Takže jste vytáhl tuhle téměř pistolovou brokovnici a zastřelil ji, velice brutálně, zblízka a do hlavy!! Velice podivná otázka, dva lidi to viděli, Lynettin mozek ještě nesetřeli ze zdi a ta poznámka, nevim , jestli je možný někoho zastřelit mojí dvouhlavňovkou nebrutálně… Obžalovaný nereaguje ctihodnosti ,vzhledem k brutálnosti a jasnosti činu navrhuji nejvyšší trest!!! Slova se nesly síní ostře a řezavě jako bolest v mých čerstvých ranách.Předseda soudu téhle v tomhle světě tak vzácné instituce byl zároveň prokonzul Vault City a nejspíš přítel tý mrtvý děvky. Nenávistný pohledy z hlediště mu ani nedávaly jinou možnost než mě poslat na smrt. Podle nich sem vraždil sám, a proto se mam i sám hájit, jenže nejsem dobrej řečník a neznam jejich právo, a tak sem celou řeč totálně posral. Obžalovaný, podle paragrafu 12 tresního zákoníku Vault City jste odsouzen k trestu smrti, a to stejným způsobem jakým zemřela obět´ , naše drahá První občanka Lynette…

Věděl sem to, nemohlo to skončit jinak, jenom sem nečekal že chcípnu tak paradoxně… A tak tu tak stojim před mohutným davem s rukama svázanýma za zády a ze dvou centimetrů civim do hlavní svý vlastní brokovnice. Je poledne, slunce nad pouští pekelně pálí a odráží se mi do vočí vod těch rezavých hlavní. Připravte se k vykonání rozsudku zřízenče! Dostojí formalitám přihlížející prokonzul McClure a ještě zvyšuje napětí davu.Zřízenec natahuje se skřípěním kohouty, ty kohouty, který sem tolikrát toužebně natáh já sám. Tak ted´, něž mi hlava odlítne z krku, snad je vhodná chvíle vosvětlit jak sem se vlastně před ty hlavně dostal…

Začalo to vcelku nevinně před lety na severovýchodě, daleko nad tim všivym Vault City, v jednom krásnym městečku ménem Dogwille. Todle město mělo všechno, zbraně, lidi, jídlo, drogy, dokonce i vozidla a palivo…jenže tam chyběl, jak už to neska bejvá, rozum.

Tehdy sem byl docela jinej člověk, myslel sem že sem našel štěstí v tomdle podělanym světě, pchá, štěstí skončilo se starym světem, kdysy před válkou. Měl sem rodinu, ženu, kterou sem měl docela rád i dítě, malou Kitty, tu sem fakt miloval.

Pracoval sem jako automechanik v Dogwille, makal sem na sto a víc let starejch velkoobjemovejch Vé osmičkách a dělal z nepojízdnýho šrotu žihadla, jóó to byly časy. Pamatuju si jak sme s parťákem Smittym, tim nedocválanym puberťákem, dělali snad padesátou generálku na motoru, a vždycky se nám to povedlo! Měli sme tam i jeden prastarej stíhací speciál, byla to kára Rogerse, šéfa a starosty Dogwille. Ten kretén to auto třikrát málem zničil, nemělo snad jedinej původní díl, ale jezdilo furt jak ďas a to díky nám.

Žili sme s rodinou mimo Dogwille na hranici a to byla chyba. Nechtěl sem aby se z Kitty stala děvka dřív než je nutný a tak ji držel mimo město. Jako děvka by možná eště žila ksakru!

A teď k jádru pudla.Tohle Dogwille bylo uvnitř vobrovskýho kráteru naprosto izolovaný vod vokolního světa, jen na jihu byla malá průrva. Vyhovovalo mi to.Nebyly tam mutanti ani ghoulové a to se mi líbilo, neměl sem ty zelený šmejdy vůbec rád, ale to se mělo změnit… V kráteru bylo totiž eště další město, debilní Catwille.Nejdřív bylo takřka částí Dogwille, oddělený jen pár kilometrů širokou hranicí pustiny nevhodný k osídlení. Ale pak přišla ta děvka Lynette! Nevim jak se jí povedlo přesvědčit lidi aby jí uznaly starostkou, nikdy sem v Catwille tý doby nebyl, ale najednou se k nám přestalo dovážet palivo z podzemních skladů Catwille.

Starostka Catwille prohlásila naše město "špinavým" nebo co a zakázala občanům Catwille cestovat do Dogwille a navopak. Prej jí vadila zdejší fabrika na chlast a drogy, divný, předtim bylo Catwille největší vodbytiště, a teď, přes noc začalo abstinovat? To se samo nelíbilo našemu drsnýmu a blbýmu starostovi Rogersovi, tomu tupýmu nájezdníkovi, a tak to začalo. Rogers začal se svejma loupeživejma nájezdama na Catwille a, jak jinak, využíval k tomu vozidla z mý dílny. A mě a Smittymu přibyla práce. Jeli sme ve dne v noci, utírali krev ze sedaček těch auťáků a vařily díry po kulkách. Dogwille ubejvaly zásoby paliva a Catwille zase trpělo hlady, protože sme tam přirozeně přestali dovážet jídlo ze zdejších farem. Museli tam na vyprahlym východě snad žrát hlínu nebo co… Ale boje se stupňovaly…Catwille začalo ze závisti vypalovat pohraniční farmy a Rogers zase nařídil likvidovat nádrže Catwille, který nejdou ukrást. A to většina nešla… Bylo to čim dál tim absurdnější. Vobě města živořily, lidi chcípaly na fet a hlady a jediný co starosty vobou zajímalo bylo jak vyhladit ty druhý.

A tak se stalo, že sem se stal řidičem. Makal sem v dílně a jednou přišel Jones, velitel zbytku motorizovanejch nájezdníků a povídá mi, že má víc aut než lidí co je umí řídit. To nebude trvat dlouho, jestli skončim v dílně, povídam mu. Podle Rogerse už stejně není palivo, tak si těch pár zbylejch litrů pořádně užijem!, vopáčil. A tak sem se stal řidičem starýho musclecaru, kdysi to bylo snad Camaro, řádně vojetý, jako všechno v Dogwille, ale furt plný síly.

Nafasoval sem koženej vohoz a starou uřezanou brokovnici, která se výborně hodila na prostřelování pneumatik za jízdy. Docela mě to bavilo. Rozrážet zátarasy vobrněnym čumákem, poslouchat řev nadupanýho sedmilitru, střílet do lidí… Netrvalo to dlouho. Za chvíly byla většina auťáků v prdeli. Catwille nemělo náhradní díly a mechaniky a my zase palivo.

Město se stávalo neobyvatelným. Byl sem bez práce, a tak sem začal trochu chlastat abych tu beznaděj přečkal. Celý to trvalo snad rok a já se doma téměř neukázal.

Auťák mi zůstal, jako jeden z posledních vobstojnejch řidičů sem měl pár litrů přidělenejch pro případ "největšího ohrožení" a pravda, pár kanystrů sem si nakrad eště když sem dělal v dílně se Smittym.A tak sedim u jednoho z venkovních barů, takzvaný rychlonalejvárny, když se rozeřve siréna. Hm, poplach, jako už tisíckrát, říkam si…Když přilítne Smitty že prej zbytek nájezdníků ňák sfušoval tři auta, nečekaně najel z jihu a demoluje tamní osady. Kurva ty zvířata, proč zabíjí bezvýznamný osadníky? A pak mi to ve vší tý mý vožralosti došlo, na jihu je přece můj dům!!! Vylít sem a běžim za Jonesem, vrávoram padam a vrážim do lidí. Jonesi, slyšels to najíždějí z jihu zabíjej vosadníky musíme ject.Řvu na něj jak v transu. Klídek, vobrana si s nima poradí, chá! Vykdáká ten debil. Pak koukam, sám zlitej jak prase, ten kretén je na Jetu!! Vod tý doby co sme skončily s nájezdama musel si vypěstovat slušnou závislost, dyť na jihu už žádná vobrana není! Teda ne na hranicích kde je můj dům. Zbytek motorizovanejch na tom bude nejspíš stejně, vždyť já z nečinnosti taky začal chlastat! A pěší jednotky se tam nedostanou včas.

Dopotácel sem se zpátky k autu a nasoukal se dovnitř. Kurva, viděl sem mlhavě a rozmazaně. Votočil sem klíčkem. Motor se protočil a s řevem naskočil. Spustil sem kompresor, řemen na jeho hnací hřídeli se před mejma vočima roztočil. Budu potřebovat každýho koně. Kruci, proč sem se musel tak vožrat? Dupnul sem na plyn a sjetý zadní válce se divoce protočily. Dvě tuny rezavý oceli vyrazily s řevem a kouřem víceméně vpřed, viděl sem totiž kulový. Alkohol mi akorát stoupal do hlavy a taky přední vokno sem už ňákej pátek neumyl. Než sem se dostal z města, srazil sem pár lidí, projel pár chatrčí a nejspíš taky kurník, protože peří sem měl až v hubě. Smažim to pustinou, která dělila město vod chatrčí přistěhovalců, když uvidim voblak kouře. Vobrátim to kněmu. Ksakru, sou to hořící chatrče. Projíždim mezi nima a vidim vobraz zkázy. Rotzstřílený mrtvoly lidí, který sem kdysi znal, se tu válí jako odpad. V hořících chatrčích ještě kdosi naříká. Obrana nikde. Tehdy mi to došlo. O životy těch chudáků se nikdo nestará, všechny ty keci vo pohotový stráži byly vod začátku kec. Nikde tu žádný stanoviště nebylo. Nikdy. A já debil se vo to nestaral. Tehdy sem ještě věřil v lidskost, proč by někdo zabíjel ty chudáky, co by tím získal? Jedním z nich sem byl i já a má rodina, tak špatnej sem byl otec a manžel. Můj život byl přelud.

Vyrazil sem co nejrychlejc směrem k mýmu domku. Dorazil sem akorát… Můj dům hořel a před jeho prahem stály dvě auta. Jedna malá pouštní bugyna před smrtí a jeden velkej osmikolovej hybrid. Víc sem v tu chvíli neviděl, přidal sem eště plyn a koukam, že na vyvýšeným sedátku na tom velkym hybridu sedí osoba, štíhlá a prsatá osoba… Sáhl sem na sedadlo spolujezdce pro brokárnu. Byla tam, čekala tam na další oběť. Za plnýho svistu sem jí vystrčil z vokýnka, v pravý ruce volant. Jenže to už řidiči osmikoláku sedí na rameni tarasnice!Kurva, nevěděl sem že maj něco takovýho! Není čas vystřelit, hodim brokovnici na sedadlo a strhnu volant doprava, v tu chvíli řidič vypálí, kola hvízdají, auto de do smyku, když ve zlomku vteřiny zahlýdnu letící raketu, pálí si to někam pod zadní kolo. Teď je konec!! Pomyslim si.Ta vteřina byla sice dlouhá, ale ne věčná a tak následoval výbuch. Zadek auta se v plný rychlosti vymrštil vzhůru, auto se zapíchlo čumákem do země a vyrvalo jím pramen hlíny. Ohlušující rána mě omráčila a následoval tupý náraz do ksichtu, to když sem vyletěl ze sedadla a třísknul se palicí vo strop. Auto se začalo zuřivě otáčet okolo všech os, sklo se sypalo, střepy se mi zařezávaly do masa a já se v tý káře mlel jako v míchačce.

Nevim po jaký době sem se probral, ale ty auta tam furt stály. Ležel sem na břiše a nemoh se pohnout. Z různejch míst sem cejtil vostrou bolest. Byl sem pár metrů vod toho velkýho vozidla a tupě na něj zíral.

Ozval se výbuch…to nejspíš můj auťák to zabalil. Přímo za mnou hořel můj dům, ale já nemoh vstát ani se votočit. Teď kurva chcípnu, říkal sem si. Když v tom sem jí uviděl. Děvka z Vault City, Lynette!! A ten řidič co mě před chvílí sejmul jí říká starostko!! Rázem sem vystřízlivěl. Dostal sem novou chuť do života. Zabiju tu kurvu i kdyby to mělo bejt to poslední co udělam!! Vymrštil sem pravou ruku a zuřivě se vo ní zapřel. Místo toho abych vstal se ozvalo křupnutí a já ucejtil vostrou bolest…místo křiku se mi z huby vyvalila krev. V tom mě to zmohlo. Praštil sem hlavou do písku a ztratil vědomí.

Probral sem se po pár minutách a auta byly pryč. Ležel sem na zádech a nade mnou se skláněl mladej Smitty. Tvá žena je mrtvá, povídá smutně. A Kitty? Vykoktal sem. Nenašel sem jí.

Pomalu mě zatáh do jednoho prastarýho Highwaymana a vodvez mě do Dogwillskýho lazaretu. Soupis mejch zranění byl dlouhej jak seznam mrtvejch vobyvatel Dogwille. Zlámaný žebra, ruka, noha těžkej votřes mozku a kdovíco všechno…Nejhorší bylo pomyšlení že moje malá Kitty teď chcípá v ňákym bordelu nebo už je po smrti. Holka jako vona se jinde neuplatní. Mladá, pěkně stavěná a nic neumí. V Dogwille na školy jaksi nikdo nemyslel.

Jak čas běžel začínal sem se zotavovat. Myslel sem jenom na to jak krutě se tý děvce pomstim. Čas ubíhal kupodivu rychle a události nabírali spád. Smitty za mnou pravidelně chodil a nosil mi zprávy. Předělal toho starýho Highwaymana na pohon mikro-fůzníma článkama, kterejch sme měli celkem dost a říkal, že až budu dost silnej a jižní hranice bezpečná vypadne vocaď, hledat štěstí na jih. Che, štěstí, v tomdle světě…

Když sem začal chodit přišel za mnou Smitty znova a povídá:Hele, Rogers včera zařval při ňákých bojích na západní hranici. A v Catwille prej zase vypukla ňáká epidemie ze zkaženýho jídla nebo z čeho. Z Dogwille zdrhla většina lidí a farmy už skoro nikdo nevobdělává. Todle město je mrtvý. V tom měl pravdu. Dogwille už byla spíš malá vesnička, nebo město duchů. A vo tý mrše, starostce Catwille už nebylo vůbec slyšet. Nejspíš zdrhla někam na jih, jako všichni.

Bez rodiny ani bez Lynette sem neměl v Dogwille ani v Catwille co pohledávat. Vodjel sem teda se Smittym kamsi na jih. Po dlouhý době sme dojeli do pěkný díry ménem Den, kde se, snad kvůli tomu vrakovišti Smitty rozhod zůstat. Cestou sme viděli spoustu mrtvol dřívějších obyvatel Dogwille. Téměř všichni cestou zařvali, hlady, nebo je něco sežralo, holt málokdo měl auto…

Hnusný místo tenhle Den. Dokonalý zrcadlo dnešní společnosti. Většina obyvatel jenom zimnicí se třesoucí feťáci, lidský trosky, daleko bídnější než v Dogwille. Pajzl, herna, otrokářskej cech a samozřejmě děvky, to bylo všechno. Jenže mě to bylo jedno, nezajímalo mě to.Smittyho vrakoviště, herna, ani ty feťáci. Lidi čuměli jak na zjevení, když sme přijeli, asi eště neviděli pojízdný auto. A už neuviděj. Usmažil se v něm totiž kontroler přívodu energie a neměli sme náhradní. Smitty vodmítal jen tak vyrazit do pustiny a bylo jasný že zůstane. Tohle by stejně nebylo nic pro něj. Já už sem mrtvej, tak co riskuju? Po průchodu městem sem se dostal až před dům otrokářský gildy, všech lidí sem se ptal na Lynette a nikdo nic nevěděl. Bylo mi jasný že možná skončim jako ňákej mizernej votrok. Na druhou stranu tihle šmejdi hodně cestujou a tak by někdo moh něco vědět.

Fjůů, to byl debil ten Metzger, klika že mě nevodprásk hned mezi dveřma, než sem se stih vyjádřit.Šéf votrokářů a pěkně vostrá povaha. No, nakonec sem mu udal polohu jedný divošský vesnice daleko na severu. Jeli sme včera vokolo se Smittym. Svědomý? Ne díky, stejně by chcípli v divočině hlady nebo na radiaci. Když se jeho lidi po pár dnech vrátili a přitáhli prvních pár "kousků" ,řek mi Metzger téměř vochotně že jednu mrchu ménem Lynette by znal, proč jí prej hledam. Chci jí voddělat! Řek sem zase já převochotně. To Metzgera nadchlo, evidentně jí zrovna nemiloval. To jediný mi na něm bylo sympatický. Hned vyklopil kde jí najdu a dal mi polohu tohohle všivýho Vault City, První vobčanka dodal.

To mi stačilo, hned sem se spakoval, ani sem se nerozloučil se Smittym. Kvůli myšlence na pomstu sem dokonce přestal chlastat, tolik sem chtěl tu mrchu zabít!! Čekala mě cesta asi měsíc na východ a nic sem neměl, jenom koženou bundu a starou brokovnici s pár patronama. Sakra, dyť já pěšky nikdy necestoval, nejspíš chcípnu hned po dvou dnech…Ale co, řek sem si pak, stejně už sem mrtvej tak co!

Tejden sem šel pustinou v tom prokletym vedru. Žral sem škorpióny a psy který sem cestou vodprásk a pil jejich krev. Horko ve dne a zima v noci mě ubíjely. Boty plný písku a voči slepený potem. Slunce klesalo za obzor a já se pomalu připravoval na další noc plnou drkotání zubů a chroptivýho kašle. Leh sem si do písku a schoulil se do klubka. Tuhle noc už asi vážně chcípnu, říkal sem si během chrchlání. Za chvíli sem přece usnul. Má únava byla snad silnější než smrt. Zbudil mě kopanec do ksichtu. Vokovaná bota tiše cinkla jak mi přerazila nos. Otupěnej bolestí a únavou pomalu vzhlídnu. Proti noční vobloze se kolem mě rýsuje ve tmě pět postav, v ruce kudly, oštěpy páčidla a řetězy. Si tady sám? Promluví jeden z nich tichim hlasem. Ne, mam tři vozbrojený parťáky! lžu jak dyš tiskne…Tři z nich na chvíli vodběhnou a když se vrátěj zatřesou hlavama:Kecá, zabte ho! Teď už hlasitě zařve největší. Bleskově šáhnu po zbrani, ale není na svým místě!! Nehledáš todle?! Vyhrkne další a zamíří mi mojí brokovnicí na čelo. Tak teď sem v prdeli! Pomyslim si. V tom sebou začne škubat jak hadrovej panák, vypálí vobě rány kamsi do nebe a na mě začne něco padat. Je to teplý a páchne to. Sou to jeho vnitřnosti!!

Další začnou hystericky ječet a kácet se jeden za druhym. Pořád ležim a jen tak čumim jak jim ulítávaj ruce, nohy…Poslední z nich se rozběhne kamsi do pryč a já vymrštim hlavu a dívam se na všechny strany. V tom v dálce zahlídnu slabej záblesk a ten utíkající parchant se rozstříkne jak rozduplý rajče. Jenom ten záblesk, nic není slyšet, musí to bejt pěkně daleko. Setřu si ty vnitřnosti z vobličeje a napínam zrak do tmy. Nic není vidět. Ten frajer to teda musí se svou bouchačkou vopravdu umět, taková dálka a navíc téměř bezměsíčná noc.

Fofrem sem sebral svůj kvér a vobral ty debily. Měli ňáký prachy, kudly, boxer a dokonce dva Stimpacky . Vodplazil sem se co nejdál vod toho "mrtvolnýho plácku" a vleže s namířenou brokovnicí sem ho sledoval skoro celou noc. Nikdo nepřišel.

K ránu, zbitej a zakrvácenej sem se vydal zase na cestu. Za ňákou dobu musim nutně dorazit do míst odkud včera pálil ten střelec. Asi za půl hodiny se došouram k malýmu pahorku z navršenejch kamenů zavátejch pískem. Ideální pro střelbu na dálku, říkam si. Vytáhnu brokovnici a pomalu vobcházim ten pahorek. Slunce už zase pálí a kapky potu mi stejkají po rozpraskaný tváři. Ten všivej písek pod mejma botama teď dělá neuvěřitelnej kravál. Proč by tady měl eště bejt? Ptam se sám sebe, když v tom zahlídnu v písku pár stop. Vedou do stínu na západní straně pahorku, já teď stojim někde na severní. A sou to sakra velký stopy! Ten člověk musí bejt hotovej obr. Seberu teda veškerou energii a donutim svoje bolavý nohy ke skoku. Vylítnu zpoza rohu přímo do stínu, vstříc všemu co tam může bejt. Naskyt se mi nečekanej vobrázek. Mířil sem teď brokovnicí na mohutnýho polonahýho Supermutanta. Ležel tam vopřenej vo kámen a z jeho obrovskýho a silnýho těla utíkal ze spousty malých i velkých ran život. Vedle pravý ruky se mu jen tak v písku povaloval vobrovskej rotační kulomet a všude kolem se válela spousta vystřílenejch nábojnic. To je ten parchant co mě chtěl včera v noci sejmout! Řek sem si vokamžitě a namířil mu na hlavu.

Chtěl sem už vystřelit, když v tom votevřel voči a podíval se vzhůru. Naše pohledy se střetly. Stáli sme tam tak pár minut v tom vedru a civěli na sebe. Dvě trosky, kdysi snad lidi… Nepřestával sem na něj mířit, ale najednou už sem ho nechtěl tolik zabít. Kdo ksakru si? Zeptal sem se tiše. Jmenuju se Francis. Odpověděl stejně tiše. Proč si mě chtěl zabít ty šmejde? Vopáčil sem a tvářil se drsně, jak mi to jen můj zbědovanej vzhled dovolil. Nechtěl sem tě zabít, jen je. V noci, když sem spal mě nečekaně napadli a řezali do mě a bodali. Tichý zakašlání přerušilo jeho řeč. Ubránil sem se. Předtim jich bylo šest. Pokračoval ten obr. Od tý doby je stopuju, už druhej den. Včera v noci mi začaly docházet síly, začal sem cejtit konec…A tak, když sem v dálce zahlíd odraz hvězdy na jejich nožích, vypálil sem tim směrem půl nábojovýho pásu a složil se. Skončil ten mutant. Nevěřil sem mu:Lžeš! Vyrazil sem ze sebe a namířil mu zblízka na čelo. V tom udělal zvláštní věc. Zavřel klidně oči a nastavil svou tvář proti hlavním. Žádný nadávky, žádný prosby, jen klidnej výraz v jeho tváři. Tohle sem nečekal… Najednou sem mu uvěřil. Tomu mutantovi, kterýho sem předtim nenáviděl už jenom proto, že byl tak jinej. Sklopil sem zbraň a von zase pomalu votevřel voči. Bez Stimpacků stejně zemřu, příteli. Klidně to udělej. Usmál se na mě bolestivě.

A já, místo toho abych ho dodělal a vzal si jeho věci, sem mu píchnul voba dva převzácný Stimpacky. Jeho hluboký rány se mi před vočima začaly zatahovat a ty menší doslova mizely. Slyšel sem vo účincích Stimpacku, ale na vlastní voči, to byla síla! Za chvíli vypadal docela dobře a pomalu vstal. Teď vypadal eště daleko větší a já začal pochybovat, jestli sem neudělal pitomost...Díky! usmál se na mě skoro dojatě.

Navzdory počáteční nedůvěře se z nás stali přátelé a já cestoval se supermutantem. Řek mi, že pochází z ňákýho Broken Hills, nebo co a že tam udělal vážně hnusnou věc a kvůli výčitkám svědomí vodešel do pustiny…Měli sme víc společnýho než sem čekal. Neměl proto žádnej cíl a rád souhlasil že mě bude doprovázet. Francis byl výbornej cestovatel, naučil mě spoustu věcí. Vod lovu až po přežití na horkym slunci. Jak sem předtim sám chcípal, tak bylo teď pohodlný cestovat s timhle chlapíkem. Řek sem mu jenom, že se potřebuju dostat do Vault City, nic vo Lynette nebo Dogwille. Neměl nic proti jít se mnou až k Vault City, ale dovnitř jít nechtěl. Prej by ho rozstříleli jakmile by ho zahlídli…Nejspíš pěkně rasistický městečko, to by na Lynette sedělo. I když, před setkánim s Francisem bych nejspíš udělal to samý.

Cesta byla celkem klidná. Jednou Francis rozstřílel svým rotačákem bandu zlodějů. Jindy sme zase dorazili do ňákýho Modocu, jakýsi farmářský prdele, kde měli problém s duchama, nebo co. Nejsem hrdina, ani žádnej lovec duchů a tak sem jim nepomoh. A pak, nechci chcípnout dřív než zabiju Lynette. Francis šel se mnou s tim, že se sem možná pozdějc vrátí.

A tak sme dorazili k branám Vault City. Teprve teď sem vyklopil Francisovi všechno vo svý minulosti a proč musim zabít Lynette. Když viděl mí vodhodlání, ani se mi to nepokoušel rozmluvit. Vrátim se tedy zpátky do Modocu a pokusim se pomoct těm farmářům. Povídá trochu smutně ta hora svalů. Počkám tam na tebe jeden měsíc, kdyby sis to náhodou rozmyslel. Popřáli sme si hodně štěstí a Francis pomalu odkráčel. Bylo mu nejspíš jasný, že si to nerozmyslim a že to nemůžu přežít…Sakra, ten chlápek mi ale přirost k srdci.

A já byl ve Vault City. Celý město bylo vobehnaný tlustou zdí a každejch deset metrů byla kulometná věž. Strážci u brány na mě civěli jako by snad tušily, že jim du sejmout starostku. Byl sem na předměstí. Vlevo klec na otroky a vohrada na brahmíny, vpravo ňáký bídný stany za nima bar a pak klinika. Na konci předměstí byla další zeď a tlustý zasouvací vrata polokruhovytýho tvaru. Něco mi říkalo že jestli chci dostat Lynette musim se dostat za ně. Snad ze starýho zvyku sem zamířil rovnou do baru a dal si u barmana jednu předraženou Whiskey. Menoval se Cassidy a byl to celkem sympatickej člověk. Docela vochotně mi nastínil zdejší poměry i jak ho to tu sere. Další důvod proč tu mrchu zabít.

Tak sem šel do propouštěcího centra, rovnou za Wallacem, jak mi ho popsal Cassidy. Tak tomu říkam byrokracie. Tenhle Wallace má místo mozku lejstro. Je mi to fuk. Mam čas. Viděl sem jak si jednu propustku dává do kapsy a podle Cassidyho u sebe vždycky aspoň jednu má. Prostě počkam až půde na hajzl, kterej je mimo budovu a podříznu mu hrdlo. Mimochodem, proč maj asi všichni ty debilní modrožlutý kombinézy? Čekam za propouštěcím centrem už dobrých pět hodin, ten blbec má snad plechový střeva! Všichni z budovy už na hajzlu byli, jenom Wallace furt nic. Už sem myslel že vlítnu dovnitř a normálně ho vodstřelim, když prošel kolem směr WC. To je moje chvíle! Záchodky byly menší oddělenou budovou a uvnitř stály tři hajzlíky zakrytý dvířkama. Vklouznul sem dovnitř. Můj bože! V celym svym životě sem neviděl tak čistý a voňavý hajzlíky! Ujistil sem se že tu krom nás dvou nikdo není a v kerý kabince "trůní" Wallace. Nikde nikdo…vytáh sem dlouhou loveckou kudlu, co sem čajznul těm mrtvolám v pustině a prudce sem votevřel dvířka Wallaceho kabinky. Cha cha, zrovna tlačil a tak měl vyvalený bulvy a jenom zaraženě čuměl. Vrazil sem mu tu kudlu rovnou do hlasivek než stačil heknout. Cassidy měl pravdu, měl hned dvě propustky. Snad jeho mrtvolu nenajdou moc brzo.

Klidně sem přikráčel k vnitřní bráně a předal propustku strážím. Jste tu nový? Tázal se ten tupec. Jo! Usmál sem se kysele. Nemáte alkohol nebo drogy? Zeptal se zase. Ne! Šklebil sem se. Stejně mě ten teplouš prošacoval. Nic nenašel. Teď už přece nemělo cenu dělat si zásoby chlastu. Leda na cestu do pekla. Pustil mě. Sám sem se divil. Asi propustka není nic tak vzácnýho. Ať jste do šesti zpátky! Dodal eště přísně. Bez obav! Usmál sem se na posled a prošel otevřenou bránou. To je víc než dost času.

Pak už to šlo hladce. Voptal sem se ňákýho votroka na cestu k radnici. Á, Koncil, to musíte na konec ulice. Poradil mi ten černoch. Jak byl Den a Modoc špinavější než Dogwille tak bylo tohle centrum čistší. Takhle nějak musel vypadat svět před válkou. Říkal sem si. Za chvíli sem byl u koncilu. Hypermoderní budova s větrákem na střeše…nebylo těžký dostat se dovnitř. Stačilo říct stráži že du dělat zkoušku na "vobčana". Uvnitř byly na zdech skutečně praktický cedule "sněmovní místnost", zkoušková místnost", "kancelář Prvního občana" to bylo vono!! U dveří stála dvoučlenná vochranka s kalašnikovama, klidně sem vzal za kliku a vešel…

Uvnitř stála ženská osoba zády ke dveřím. Zavřel sem dveře. První občanka Lynette? Zeptal sem se klidně. Ano! Odpověděla aniž by se votočila. Nemám čas se s vámi vybavovat, přečtěte si úřední hodiny! Vyštěkla povýšeně ta mrcha, aniž by se votočila. Lynette, starostka Catwille? Zeptal sem se stejně klidně. Trochu v ní cuklo a pomalu se vobrátila. Byla to vona, trochu starší, ale téměř stejná jako kdysi. Neznám žádné Catwille…odpověděla už trochu míň povýšeně a značně nejistě. Tak to je skutečně zvláštní. Odpovídam ledovým hlasem, vychutnajíc si každý slovo, každou hlásku. Že si nepamatujete město, který ste pohřbila v poušti, společně se sousedním Dogwille, mým domovem. Co chcete…zeptala se téměř neslyšně s přísným výrazem ta mrcha. Přišel sem tě zabít… smečoval sem ledovym hlasem a s pomalym frázováním. Její výraz se změnil v ryzí strach, panenky se roztáhly. Stráž!! Zaječela hystericky ta mrcha. Bleskově sem vytáh svou brokovnici, pečlivě nabitou vzácnejma hrubejma brokama a namířil jí na ksicht. Dovnitř vlítla stráž a nastala patová situace. Já mířil na ní, voni zas na mě…Nedělejte to, můžu vám zaručit mírnější trest! Žadonila ta děvka se staženou prdelí. Moh sem si to rozmyslet, zahodit brokovnici a odejít zpátky do Modocu za Francisem. Snad pak žít celkem normální život…i v tomhle světě.

Vy víte co sem udělal…byl to nádhernej pocit když se její mozek rozstříknul po zdi, po ráně z obou hlavní. Její bezhlavý tělo spadlo na zem a z krčních tepen stříkala krev. Pro ten pocit stojí za to chcípnout…

Strážci na mě vlítli a mlátili mě pažbou a boxerem hlava nehlava. Nebránil sem se, bylo mi skvěle… Bůhví proč mě nezastřelili, snad kvůli pomstě…

A tak tu tak stojim před venkovní bránou Vault City, se svázanýma rukama a vlastní brokovnicí v ksichtě a ubíhá moje poslední nekonečná vteřina v životě. Vteřina do který se vešel celej můj příběh. Pal! pronese McClure a zřízenec zmáčkne spoušť. Voba kohouty nekonečně dlouho klesají mě přímo před vočima. Dav se zálibně usmívá a já slyšim výstřel. Tak přece sem se dočkal…

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist