Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Bodkin - Štěstí v neštěstí


Celý dnešek je proti mně. Jen co jsem se ráno vybalil ze spacího pytle, zjistil jsem, že mi něco v noci sežralo veškeré zásoby jídla, které jsem měl v batohu. Nechalo mi tam jen jednoho leguána na špejli, a to beztak jen proto, že leguán měl datum spotřeby někdy před týdnem. Vůbec jsem nevěděl, že ho někde mám. Jinak bych ho vyhodil, ale protože jsem na něj zapomněl, jeho sladká poleva mi polepila celý batoh. Pět minut jsem se s ním přetahoval, než se mi podařilo sundat si ho z rukou.

Pak stejně jako každé ráno jsem se vydal trochu dál od svého nocležiště, vykonat nejnutnější práci, která musí být vykonána. Našel jsem si pěkný křovinatý porost, přesně jak mi kázala zkušenost a generační paměť. Stáhnul jsem si kalhoty, dřepnul si a udělal trochu průvanu. Když stlačený vzduch připravil cestu, byl čas na tuhou práci. Zatlačil jsem, co to šlo, a vyletěl jsem jako na pérku. Otočil jsem se a uviděl jsem potkana, jak bojovně stojí, snaží se chránit doupě. Ten parchant mě kousnul. Do prdele! Udělal jsem rychlý krok k opasku, který jsem si odložil před úkonem, ale zapomněl jsem, že mám kalhoty stále stáhnuté. Jak jsem byl rázně vykročený, jedna noha sebou vzala i tu druhou a já sletěl na zem.

"AAAAAAAA!" Vyletělo ze mě, protože nejenže jsem dopadl na zadek, ale ještě k tomu na ostrý kámen, který se mi zaryl přesně do… Před očima mi proběhly mžitky a smály se mi, ty svině. Naštěstí jsem dopadl poblíž svého glocka. Každý dostal co si zasloužil. Potkan 10 mm olova a já lahvičku protijedu. Nebylo to nic moc, protože protijed chutná stejně jako smrdí. Mám pocit, že důležitější surovina než jed radškorpiónů, jsou určité, nikým nechtěné části krav. Když bylo nebezpečí zažehnáno a rána desinfikována a zalepená velkou náplastí, usedl jsem na spací pytel a uvědomil si, jaký jsem měl štěstí v neštěstí. Kdyby se potkan zaměřil na něco jiného, co měl na dosah, mohl jsem se dát v příštím kostele nechat zapsat do sboru. Jako tenor. Naštěstí si vybral správně, i když nejlepší by bylo, kdyby jen kvíknul. Já bych ho pak zastřelil a bylo by to v pohodě.

Pomalu mi to přestávalo myslet, protože jsem dostával stále větší a větší hlad. Začal jsem chvilkami pošilhávat po leguánovy, se kterým jsem mrštil o strom. K mé smůle se o něj přilepil, a teď z něj trčel jako větev. Hlad zvítězil nad rozumem (ostatně jako vždycky) a vrhnul jsem se na něj. Chvilku mi zabralo, něž se mi ho podařilo od toho kleče odtrhnou. Nechtěl se nechat a vzal si sebou na památku i kus kůry. Rozhodl jsem se sníst i tu kůru, protože jsem ji z něj nemohl sundat. Krom toho, leguána našli i nějací broučci, a když dochvátali na svou kořist, zjistili, že skončili na mucholapce. To je docela dobrej nápad, na tom by se dalo zbohatnout, opravdu to fungovalo. Nemohl jsem je dostat dolů. Přece jenom hmyz je taky k jídlu. Takže se má snídaně skládala z leguána na špejli a přílohy, obsahující kůru a několik malých broučků.

Když jsem vše dojedl, sbalil jsem si všech pět švestek a v tichosti vyrazil na cestu. Ne že bych na sebe nerad upozornil, ale ten leguán mi přilepil čelisti k sobě. Nebo to byla ta kůra? Šel jsem stále východním směrem a pozoroval krajinu kolem sebe (samozřejmě v tichosti). Nebylo to nic extra, ale pořád lepší než poušť. Krčilo se zde docela hodně klečů, malých zakrslých borovic nebo smrčků, nedokázal jsem je rozlišit. Klidně to mohly být i jabloně. Krom stromků, se zde vyskytovalo docela dost křovisek, ve kterých, jak jsem se dnes ráno poučil, mají nejspíš hnízdo nějaké zubaté, chlupaté potvory, co rádi koušou kolemjdoucí do pr… A rostlo zde docela dost trávy, na které by se mohlo docela dobře napást celé stádo brahmin. Ale já nejsem žádný brahboy, ani průzkumník. Jediné co jsem právě teď, tak jsem na útěku.

Jo, to mi jde dobře, utíkat. Jsem v tom opravdu dost dobrý. Už máma mi říkala: "Rickie, prosím tě, radši utíkej a neper se. Kdo se má na tu tvoji rozbitou držku pořád dívat?" Ještě teď slyším její hlas v mí hlavě a činím podle její rady. Právě, když to vypadalo, že svou smůlu jsem si už dnes vybral, půda mi zmizela pod nohama a já letěl. A protože nemám křídla, tak převážně směrem dolů.

Nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probral, můj zadek bolel, jakoby ho potkal nějaký nadržený supermutant. Že já vždycky musím sletět na něj! Když jsem konečně přestal litovat svůj zadek (a dalo mi to hodně práce), začal jsem se zajímat mnohem důležitějšími věcmi. Třeba okolím. Když jsem se tak zespodu podíval, musel jsem se propadnou nějakou větrací šachtou nebo něčím podobným. Okolo sebe jsem viděl i přes šero, které bylo zapříčiněno malou dodávkou světla z venku a prachem zvířeným po mém dopadu, holé betonové stěny, jaké bývají v bunkrech, vaulutech a podobných stavbách. Stěny úplně holé nebyly, protože se přes ně táhlo několik barevných linek, které směřovaly různými směry. Na stěně kousek ode mě, byly všechny linky popsány.

Skvělé, stačí sledovat tu pravou, která mě dovede do místnosti, kde nahodím světlo a můžu to tady prozkoumat. Má to jen jeden háček. Neumím číst. Nikdo mě to nenaučil a nikdy jsem to nepotřeboval. Do knihovny jsem sice chodil, ale stejně číst neumím. Abych byl přesný, v knihovně jsem byl jen jednou. Došel jsem k paní u přepážky a povídám:
"Chtěl bych si koupit knihu."
"O čem by to mělo být, chlapče?" Vrhla na mě pohled skrz své brýle.
"To je mi jedno. Hlavně aby měla dost stránek a měkký papír." Řekl jsem nevinně.
"A umíš vůbec číst?" Začala větřit nepravosti. A protože jsem byl vychováván mluvit pravdu, tak jsem odpověděl: "Na zadku stejně nemám oči, tak je to jedno." Dodnes nevím jak jsem se ocitl venku před knihovnou.

Neumím sice číst, ale umím aspoň trochu slabikovat. Přiblížil jsem se k písmu a zjistil, že všechny mé kousky drží na místě, tudíž přežily pád. Brokovnice, kterou jsem měl hozenou přes rameno, byla potlučená, ale tak vypadala, už když jsem ji koupil. Nejprve jsem se zaměřil na žluté znaky nakreslené na modré lince. Začal jsem na ně čumět, až mě rozbolela hlava.
"H… o.. v… tohle je é," snažil jsem se a byl docela překvapen výsledkem, " l, ták a máme první slovo, a teď to druhý." Jazyk jsem měl vystrčený soustředěním a vypadala jako malé děcko. "M… o o a nakonec n. Cha chá," zařval jsem triumfálně když jsem rozluštil i druhé slovo. "Hovel Moon," oznámil jsem špíně kolem můj objev, "chatrč měsíc." Tohle moc smyslu nedávalo. Byl jsem na sebe navztekaný, že jsem se nenaučil pořádně číst.

"Kravina," zasyčel jsem si pro sebe a dál hypnotizoval ty zakleté písmenka. Chvilku se nic nedělo a pak naráz se mi v mozku objevilo několik představ. Zamyslel jsem se nad nimi a zašeptal: "Power room," vyskočil jsem na nohy a začal radostně poskakovat, "tohle je přesně, to co hledám." Ještě chvilku jsem blbnul a pak jsem byl hrubě přerušen bolestí, která se ozvala z mého pozadí. "Jdu si na vás posvítit," sdělil jsem okolí a vyrazil po modré.

Z modré jsem neuhýbal ani do pokojů, i když mě to velmi lákalo. Odložil jsem to na dobu, až bude víc světla. Po chvíli jsem totiž přestal vidět úplně, a tak jsem z baťohu vytáhnul poslední dvě světlice. Jednu jsem zapálil a zjistil jsem, že tajemný žrout, který mě přepadl v noci, začal ohryzávat světlice, zavčasu toho ale nechal. Škoda, mohl vzplanout jasným světlem, a kdyby to bylo větší zvířátko, mohl jsem mít dokonce pořádnou snídani, a ne toho leguána. Při vzpomínce na něj, jsem objel jazykem celá ústa. Byl to stupidní nápad, protože se mi jazyk přilepil k patru. Zatracený leguán!

Světlo mi ukazovalo, kam vede modrá stopa, ale také mi ukázalo prostředí, ve kterém jsem se ocitnul. Všude stejné anonymně šedivé betonové zdi, jediné barvy byly řídící linky na zdech. Co mě docela zarazilo, však byly pavučiny, které se krčily v koutcích a rozích. Kde se tady vzaly pavučiny? Co by tady mohli žrát pavouci? Nedávalo mi to smysl a tak jsem to vypustil z hlavy. Jeden pramínek pavučin se dotkl světlice a změnil se v pramínek sazí. Naštěstí jsem byl už jen kousek od dveří, do kterých jsem měl zamířeno. V místnosti bylo několik velkých generátorů, počítač a skříňka na zdi vedle počítače. Co jsem čekal, že tady bude? Nějaký chlap, kterého požádám, aby mi rozsvítil? Tak lehce se ale nevzdám! Přišel jsem k počítači a zmačkl na něm červený knoflík.

Nic se ale nedělo, tak jsem to zkusil ještě jednou. Zase nic. Nechal jsem počítač počítačem a přešel ke skřínce. Kdybych uměl číst, tak bych si přečetl nápis, který hlásal: "Do této skřínky se dostanete jen se speciálním klíčem." A tak jsem si to nepřečetl, ale přeslabikoval. Nedávalo to moc smysl, ale slovo klíč jsem pochopil. Zadíval jsem se na škvírku, která byla zámkem a chtěla být otevřena klíčem. Tvar měla kulatý až na malý kousek, který byl jakoby odseklý a plochý. Pokusil jsem se ji chytit dvěma prsty a otočit s ní. Povedlo se mi to hned na poprvé. Prý klíč. Zkušeným stačí prsty!

I když se skříňka otevřela, moc mi to nepomohlo. Byl tam další dlouhý nápis, který se mi nechtěl vůbec luštit, a páka. Páka byla červená a směřovala na nulu. Tu jsem slabikovat nemusel, protože se v číslech vyznám. Počítat totiž umím. Krom nuly tam byla ještě jednička. Když je něco na nule, jen to na nic, pohnul jsem pákou na jedničku a uskočil. Na obrazovce počítače totiž začal blikat nějaký zelený text. Zase další čtení! Musel jsem se ale dost zlepšit, když jsem měl výsledek během chvilky.

"Pestapting…" zase to nedávalo smysl, ale nevzdával jsem se, a začal vzpomínat. Ne, p nemá tuhle nožičku, jak se jen jmenuje to písmenku? "R. To je ono, je to r."
Restarting… už dávalo smysl, ale co se vlastně restartuje. V odpověď mi zablikaly zářivky na stopě a celou místnost zalilo jasné bílé světlo. Byl jsem na sebe pyšný a musel jsem se ocenit nahlas: "Já jsem ale kurva dobrej!" Neznělo to ani moc jako sebechvála. Teď když pořádně vidím, nemusím se bát nechat své nenechavé prstíčky pěkně proběhnout. Vyrazil jsem do chodby, protože v místnosti s generátory nic nebylo, a krom toho běžící stroje docela rachotily. Vpadl jsem do prvních dveří, co jsem potkal.

Na poprvé se mi to moc nepovedlo, protože zde stála jen polorozpadlá židle a postel. Chvilku jsem pokojem jen tak brouzdal a rozhrnoval vrstvy špíny a prachu, ale mé hledání se ukázalo být neužitečným. Vydal jsem se proto do další místnosti. V ní to vypadalo podobně jako v místnosti před tím, jen s tím rozdílem, že se zde u zdi krčila plechová botní skřínka. Sehnul jsem se k ní, abych ji otevřel. Nešla otevřít a tak jsem zdvojnásobil své úsilí, ale ani to nepomohlo. S chutí jsem ji nakopnul a něco v ní luplo. Po mém přesném chirurgickém zákroku už zámek nekladl sebemenší odpor. Byl jsem ale dost zklamaný, když jsem zjistil, že v jsou v ní jen polorozpadlé a rozkládající se věci. Nevzdával jsem se a ještě chvíli se v tom rýpal čepelí nože. Byl jsem odměněn za mou snahu, protože se mi podařilo objevit kovový váleček. Byl to nějaký druh granátu, podle obrázku ohýnku bych soudil, že nejspíše zápalný. Strčil jsem ho do kapsy a dal se chodbou k dalším dveřím.

Pokoje jsem probíral dobré dvě hodiny a našel jsem ještě několik drobností. Ale moc cenných věcí tady nezůstalo, spíše naopak. Lidé to tady museli opustit už dost dávno a odnést si sebou většinu svých věcí. V batohu mi přesto cinkalo několik šperků a tak jsem měl pocit, že jen jsem měl štěstí v neštěstí, když jsem sem spadnul. Došel jsem na křižovatku ve tvaru T a vykročil doprava. Od někoho jsem slyšel, že v takovýchto případech, při náhodném volení směru, pravák jde do prava a levák do leva. Jak jsem se pomalu pohyboval chodbou, přišlo mi, jako by jsem šel směrem k východu. Mrknul jsem na zeď a po delším zkoumání jsem zjistil slovo napsané na hnědé lince. EXIT. Byl jsem nadšen, že jsem měl skvělý odhad a že se stále zlepšuji ve čtení. Zvesela jsem vykročil, abych se konečně nadýchal pořádného čerstvého vzduchu, místo té zatuchliny, co si tady říkala vzduch.

Ale po pár krocích mi něco začalo silně vadit. Pavučiny, které byly doteď jen těsně u stropu a zanesené hustou vrstvou prachu, začaly být čím dál tím delší a čistší. Za dalším záhybem se mi už dotýkaly hlavy. Nelíbilo se mi to a tak jsem to řekl nahlas, "nelíbí se mi to!" Nemám rád pavouky, a ti zmetci, co to tady tak vyzdobili, byli rozhodně nadprůměrné velikosti. Jak jsem tak šel, rozhlížel se po stěnách a nevšímal si podlahy, šlápnul jsem na jakýsi pytel větví. Silně to zapraskalo a já jsem nadskočil na místě, chlupy se mi zježily úplně všude. Nohy mi uvázly v tom pytli a jak jsem se snažil z něj vysvobodit, roztrhl jsem ho a všude kolem se rozsypaly kosti. On to totiž nebyl žádný pytel, ale s největší pravděpodobností lidské tělo. Naráz mi bylo jasné, čím se ti pavouci asi tak živí. Sáhnul jsem k pasu a vytáhnul mého věrného Glocka 20. Ten randál, co se ozýval, když jsem tancoval s tím mrtvým tělem, musí někoho přilákat. Nevěděl jsem jestli mají pavouci uši, ale chtěl jsem být připraven.

Možná to byla jen má rozjitřená fantasie, ale měl jsem pocit, jako bych slyšel škrabání nožiček o podlahu. Stál jsem bez hnutí a naslouchal. Přesto, že v chodbě bylo docela chladno, začínal jsem se potit. Dneska mě už nic nedokáže překvapit! Tak mě ani nepřekvapilo, když jsem po chvíli uviděl pohybovat se několik černých tvarů nízko nad podlahou. A na stěnách. A na stropě. Začali se scházet mí osminozí přátelé. Byl jsem docela rád, že nemají nějaké obří rozměry. Sice nebyli drobní jako obyčejně, ale stejně nebyli větší než potkan.

Chitinová schránka nekladla moc velký odpor a tak stačila jedna kulka na jednoho pavoučka. O patnáct ran později, když jsem vyměňoval nový zásobník, byla zem pokrytá tělíčky pavouků ve sportovní úpravě. Poněkud odlehčená. Hlavně jsem se snažil sestřelit ty parchanty ze stropu a ze stěn. Jeden docela velký pavouk, poté co jsem mu ustřelil tři nohy, spadl ze stropu a praskl jako meloun. Šedé stěny byly pokryty zelenými vnitřnostmi arachnidů. Nedalo mi to, abych se nepokoušel být vtipný: "To je opravdu nezvyklá barva, ale zelená prý uklidňuje." Dva pavoučci se ke mně přibližovali po zemi a upírali na mě svých osm rudých oček. Nijak jsem se neznepokojoval a udělal jsem krok.

Lup. Lup.

Nebyl to nejlepší nápad. Sračka co z nich vytekla, lepila skoro stejně dobře jako leguán, a krom toho docela smrděla. Nemohl jsem je sundat z bot, a tak mi při každém kroku kolem bot mávaly tenounké nožičky. Kam se na mě hrabou pavouci, teď má každá moje noha osm nožek! Ten smrad byl tak silný, že se mu podařilo odlepit leguána od žaludeční stěny a snažil se ho poslat z žaludku nahoru. Tomu jsem hodlal zabránit, protože při cestě tam mi leguán nezalepil trubici jen zázrakem a teď by už tak snadno ven neprošel.

Proto jsem rychle přidal do kroku, ale po několika krocích jsem ztuhnul. Světlo zhaslo, nahodilo se, znovu zhaslo a znovu se nahodilo. Svítilo však o hodně slaběji, než poprvé. Kolem bylo šero a při zdech se míhaly ohavné stíny. Tohle se mi dost nelíbilo. Ještě víc se mi nelíbilo, když jsem si všimnul, že jeden z těch stínů se pohybuje směrem ke mně. A dost mě vyděsilo, když se stín vyloupl z temnoty a jen pár metrů přede mnou stál velký pavouk. Dost VELKÝ. Rozměrově odpovídal dospělé brahmíně. Tak tenhle žere lidi!

Cink. Pistole zazvonila na podlaze, když mi vypadla ze ztuhlých prstů. Na ten zvuk se pavouk vrhnul na mě. Pokusil jsem se z ramene strhnout brokovnici a povedlo se mi to včas. Pavouk stál těsně u mě, když jsem zmáčkl spoušť a jedna hlaveň vychrlila dávku broků. Broky trochu probraly věnec očí a napůl oslepený pavouk se vzepjal na zadních. To my stačilo, abych pořádně zamířil a nechal další skupinu broků osvobodit pavoučí mozek ze zajetí. Na to, jak byl pavouk velký, měl jeho mozek klasickou (maličkou) kapacitu. Teď jen skapával ze stěn a ze mě. "Voní hezky," řekl jsem, když jsem si vytíral pavoučí mozeček z očí. Byla to pustá lež, ale na leguána to zapůsobilo a zůstal na místě.

V chodbě se začal hýbat další stín. Rychle jsem se pokusil zlomit brokovnici a málem jsem si vykloubil zápěstí. Mechanismus se musel při pádu zaseknout a teď nešel otevřít. Brokovnice zarachotila na zemi, sáhnul jsem po pistoli. Pavouk se dal do běhu a já do střelby. Ruka se mi klepala a rozptyl kulek byl velký, ale stejně všechny zasáhly cíl. Bylo to jako střílet do příslovečných vrat od stodoly. Pavouk začal brzdit a nohy mu ujížděli po slizu z jeho spolubratrů. Vypadalo to jakoby se pokoušel bruslit. Kdyby se to dělo někomu jinému a já byl od něj dostatečně daleko, asi bych umřel smíchem.

Podařilo se mu zastavit kousek přede mnou, právě když na zemi dopadl prázdný zásobník. Pavouk byl děravý jako ementál, měl spoustu ranek, ze kterých kapala zelená mazlavá látka, ale nevypadalo to, že by mu nějaká ze střel způsobila vážné zranění. Než stačil zaklapnout závěr pistole, pavouk odjel chodbou pryč. Nechal jsem pavouka řešetem a vyrazil na opačnou stranu. S pistolí jsem na ně nestačil a brokovnice je na věčném odpočinku. Někde tady musí být zbraně! Když jsem míjel křižovatku, běžel jsem rovně a nezabočil. Běžel jsem za červenou linkou. Snad je ta správná!

Červená linka končila u velkých pancéřových dveří, které byly zavřené a otvíraly se za pomocí velkého kruhu. Nejdřív jsem do nich jen strčil a když se neotevřely, začal jsem kruhem točit do prava. Netrvalo dlouho a ozvalo se klapnutí. Zatlačil jsem do dveří, ale nepohnuly se. Začal jsem točit na druhou stranu a po klapnutí zatlačil do dveří. Zase nic.

Zadíval jsem se na nápis na dveřích a pak ho poslechl. Zabral jsem k sobě a dveře se otevřely. Vstoupil jsem a zavřel za sebou. Aniž bych četl nápis na dveřích, bylo mi jasné, kde jsem se octl. Ve zbrojnici! Jak v ostatních místnostech bylo prázdno, tady police praskaly ve švech. Pistole, samopaly, brokovnice, pušky, kulomety, raketomety, plamenomety.

Dostal jsem se do nebe! Několik minut jsem bezcílně chodil kolem regálů, bral zbraně do ruky a prohlížel si je. Když jsem se probudil z vytržení, začal jsem přemýšlet, kterou z nich si vzít na pavouky. Po chvíli jsem téměř dospěl k rozhodnutí. Nemohl jsem si vybrat mezi brokovnicí a útočnou puškou. Obě jsem vzít nechtěl, abych si nesnížil pohyblivost. Nakonec jsem se rozhodl pro kadenci a vzal pušku. Jméno měla krátké, z větší části bylo z číslic. AK 112. Popadl jsem šest zásobníku, nacpal je náboji a strčil do kapes.

Dveře jsem jen přivřel a s puškou v rukou jsem se cítil jako Bůh. Chodbou jsem se tentokrát tiše kradl. Stejně mi to bylo k ničemu, protože na místě, kde jsem pobíjel pavoučí potěr, na mě znovu čekali. Přes dva pavouky, kteří stáli naproti mně a zaplňovali celou chodbu, jsem neviděl, jestli je za nimi ještě někdo. Samozřejmě, mohl jsem si kleknout spočítat nohy a vydělit je osmy, ale nepřišlo mi to v téhle situaci jako dobrý nápad. Místo toho jsem přepnul na střelbu trojrannými dávkami a zamířil. Osm zmáčknutí spouště mi vyprázdnilo zásobník. Zatímco jsem rychle přebíjel, mrknul jsem se na své protivníky. To co jsem vyděl, mě moc nepotěšilo. Žádný z pavouků nebyl mrtvý. Oba dva se stále ještě drželi na nohách i přes tu spoustu ran, které jsem jim způsobil.

Mezi nimi se ale protáhl další pavouk a vyrazil na mě. To jsem už přehazoval na automatiku a tiskl spoušť. Malá ráže a kompenzátor zpětného rázu způsobily, že mi zbraň v rukou neposkakovala jako šílená a střílel jsem celkem přesně. Proud kulek zastavil pavouka a jeho hlavu značně zkompenzoval. Mrtvé tělo se svalilo na zem a živí pavouci o krok ustoupili. Plný zásobník vystřídal prázdný, klapl závěr a puška opět spustila. Snažil jsem se je zasáhnout do hlavy a mával puškou zběsile sem a tam. Jednomu jsem ustřelil kusadla a druhému tři nohy. V chodbě naráz bylo spousta chaotického pohybu, hlavně osvobozené nohy sebou smýkaly. Jen jsem přehazoval zásobníky a kropil všechno v chodbě.

"Rest in pieces!" Jaká to nádherná parafráze!
Když střelba ustala, stále mi pištělo v uších. Podíval jsem se na výsledky své práce. I přes spoustu kousků a částí těl, leželi na zemi jen čtyři mrtví pavouci. Z toho jeden už od minula. Puška se jako zbraň na pavouky moc neosvědčila. Přes sto padesát nábojů na tři pavouky! Musel jsem se vrátit a vybrat lepší zbraň, abych se mohl prostřílet ven.

Nevím proč jsem uhnul, snad jsem něco slyšel nebo zafungoval můj šestý smysl, každopádně pavouk, který se na mě vrhnul ze stropu, minul. Lepivé vlákno se mi omotalo kolem pravé ruky, která mi pod jeho dotykem ochabla. Puška mi vypadla z rukou a kolena povolila. V té pavučině musely být nějaké uspávací látky, protože se mi začaly klížit oči. Pavouk přišel ke mně blíž, prohlížel si mě a dospěl k rozhodnutí, že mě raději ještě kousne. Povedlo se mi uhnout kusadlům tím, že jsem se svalil na podlahu. Nějaký kus mrtvého pavouka se mi přilepil na obličej, zatímco jsem se pokoušel dosáhnout levou rukou na pistoli. Pavouk se rozkročil nad mým ležícím tělem a zadíval se mi do očí.

Konečně levá ruka nahmátla pažbu. Pohled jsem mu opětoval. Jeho osm očí proti mým třem. Pak mé třetí oko vyplakalo olověnou slzu, která zredukovala počet očí mého protivníka. Pavouk nadskočil jako střelen, což také byl, a vyrazil zpět chodbou, kde se srazil s několika přihlížejícími pavouky. Vytáhl jsem nůž a začal pižlat vlákno na mé ruce. Nebyl to dobrý nápad, nůž se totiž k vláknu přilepil. Přemýšlel jsem, jak se odsud dostat.

Nejspíš jsem musel na chvilku usnout, protože mi připadalo, že se pavouci kousek posunuli a protože se mi pročistila hlava. Pavouci svorně udělali další krok a jasně jsem slyšel, jak cvakají kusadly v zuřivém rytmu. Začal jsem tahat za pavučinu pravou rukou, která se trochu zmátožila, ale nebylo mi to moc platné.

Z ničeho nic jsem si vzpomněl, jak mi někdo vyprávěl pohádku o malém trpaslíčkovi, když jsem byl malý. Ten trpaslíček, bez vousů, ale s chlupatýma nohama, putoval se třinácti trpaslíky temným lesem a přepadli je pavouci. Chytili všechny vousáče, ale ten bez vousů jim utekl a později osvobodil své kamarády. Měl totiž kouzelný mečík, který lehce krájel pavučiny a probodával pavoučí těla. Jak se jen jmenoval? Šídlo? Žihadlo! Mít ho tady tak sebou! Tato vzpomínka byla v zápětí vystřídána další. Ihned jsem věděl co dělat. Vytáhl jsem poslední světlici a zapálil ji. Chvilku jsem se bál, že se přilepí k vláknu a zhasne, ale nestalo se tak. Vlákno vzplálo a popálilo mi ruku.

Pavouci se začali přibližovat, proto jsem sebral pistoli, hodil jim světlici a poslal několik kulek. Opět jsem utíkal zpět, ovšem tentokrát se mi v patách hnalo několik pavouků. Ovládl jsem reflex a neotočil se, místo toho jsem ještě zrychlil. Ještě, že jsem nechal dveře pootevřené, jinak by mě dostali. Otevřel jsem je jen trochu víc, než bylo potřebné a rychle se protáhnul dovnitř. Chtěl jsem je za sebou zavřít, ale nějaký pavouk do nich stačil strčit dvě nohy, které mi bránily v zavření. Chvilku jsem se sním přetahoval, a když jsem zjistil, že to nemůžu vyhrát, risknul jsem zatápání jednou rukou po polici na regálu vedle dveří.

Když se mi ruka sevřela na těžkém kovovém vajíčku, spadl mi kámen ze srdce. Zuby jsem vytrhl pojistku a odrazem o zeď jsem hodil granát za dveře. Tři vteřiny ticha byly nahrazený ohlušující ránou. Exploze, krom hlasitosti, měla docela sílu, protože zavřela dveře. Pavouk naneštěstí nestihnul vytáhnout nohy, dveře je uštíply, a teď mi tady tancovaly Letkis. Popadl jsem první pušku, kterou jsem měl po ruce. Byla to dlouhá, robustní zbraň, s oválným zásobníkem umístěným za spouští. Nemusel jsem si ani číst, co na ni stojí. Byl to Pancor Jackhammer. Kopnul jsem do dveří, které se otevřely a přirazily šestinohého pavouka ke zdi. Granát na ně také neměl nijak zničující účinky. Všichni pavouci přede dveřmi měli nějaké zranění utržené střepinami, ale žádný se nechystal do pavoučího pekla. Nezbývá nic jiného, než jim tam pomoci.

Pevně jsem se rozkročil, abych zlepšil svou stabilitu, zamířil na nejbližší věnec očí a zmáčkl spoušť. Chodbou to zahřmělo a prvnímu pavouku praskla hlava. Pak následovalo několik dalších. Když jsem dostřílel nezdržoval jsem se z nabíjením. Brokovnici jsem hodil na zem a sáhnul po další. Ta už stačila, aby se i zbytek chodby přesunul z polohy vertikální do polohy horizontální. Další nahmatání mi vyneslo pumpovací brokovnici. Lepší než nic, pokrčil jsem rameny. Ještě několik patron do kapsy a šel jsem.

Chodil jsem od pavouka k pavouku, a když jsem uviděl ještě nějaké vnímavé oči, rozstřelil jsem je. Každému jsem samozřejmě před tím popřál: "Good night, motherfucker!" Když byla chodba uklizená, jen metaforicky samozřejmě, protože prakticky byla děsně zasviněná, vrátil jsem se do zbrojnice a zavřel dveře. Brokovnice jsem vrátil zpět do poliček, všechny až na jednoho Pancora, kterému jsem raději vyměnil kazetu s náboji. Vzal jsem si jich sebou ještě spoustu.

Když jsem se je pokoušel nacpat do batohu, hlavou mi opět prolétla vzpomínka. Týkala se pavouků, ale těch normální velikosti. U jedné hospody, už nevím kde to bylo, stála kadibudka a v ní se usídlili pavouci. Hospodskému vadili, takže vzal malou lahvičku, nějaký hnací bojový plyn značky Adidas, a kus klacku, který zapálil. Ten hořící klacek pak zapálil sprej a vznikl z toho takový malý plamenomet. Plamenomet! No jasně, že mě to nenapadlo dřív! Nechal jsem náboje nábojema a šel najít nějaký plamenomet.

Několik jich stálo u zdi místnosti. Vzal jsem jeden sebou a šel najít palivo. Láhve ležely nedaleko a tak jsem hned jednu připojil hadicí k nástroji zhouby. Ještě jsem otevřel ventil na láhvi a na plamenometu. Když jsem zmáčkl malé červené tlačítko na boku zbraně, udělalo to puf a malá tryska na konci hlavně začala hořet. Když jsem si ověřil, že plamenomet funguje, zase jsem ho vypnul.

Našel jsem postroj, na který se zavěšují plné láhve. Nasadil jsem si ho a čtyři láhve umístil tak, aby se jejich tíha vyvažovala. Pancora jsem si hodil přes rameno a zásobníky do něj strčil všude, kam se vešly. Plamenomet opět chytil plamen a otevřel jsem dveře. Zase jsem je nechal pootevřené, ale teď jsem spoléhal na to, že se už konečně dostanu ven. Opět jsem šel chodbou, ale tiše se jít nedalo. Láhve cinkaly, boty mlaskaly na kouscích pavouků. Teď jsem si dával dobrý pozor také na strop, protože jsem v žádném případě nechtěl, aby se z opakovala příhoda s bungee jumpingem ze stropu.

Na místě našeho několikatinásobného střetu čekal jen jeden pavouk. Krátký jazyk ohně z něj udělal třesoucí se kopu sulcu. "Burn baby!" Děsný smrad! Raději jsem to obešel. Vyběhlo ještě několik pavouků, ale nebyl s nimi žádný problém. Plamenomet je na ně ideální zbraň. Ještě pár dávek a z dvanácti pavouků byl mastný škvarek (opět metaforicky). Chodba se změnila a vyústila do rozlehlé jeskyně. Východ je blízko!

Jeskyně byla plná pavučin, ale to nejhorší bylo, že zde vyselo mnoho vysušených těl. Vypadalo to na pozůstatky velké spousty brahminů. Nejspíš se nějaké stádo dostalo do blízkosti jeskyně a pavouci je ulovili. Mezi rohatými těly, bylo naprosto jistě jedno lidské. Nejspíš pasák brahmin! Kromě nich tady byly mumie spousty dalších zvířat. Osvětlení bylo slabé, jen fotony pronikající z venku a z krytu. Vykročil jsem k dennímu světlu. Stačilo pár kroku a zjistil jsem, že mě pozoruje kus temnoty. Nebylo pochyb o tom, že je ještě nějaký pavouk v jeskyni.

Natočil jsem hlaveň plamenometu předpokládaným směrem a zmáčkl spoušť. Vyšlehl malý plamínek a zhasl. Ruce se ale neměly k výměně náplně. Byl jsem naprosto šokovaný kratičkým pohledem, který se mi naskytl při osvětlení plamenometem. Pavouk, kterého jsem uviděl, byl větší než cokoli, co jsem kdy viděl. Vůbec by neměl problém přetrhnout supermutanta v půli. Ruce začaly horečně zastavovat ventily a měnit láhev. Když byla láhev na svém místě nemohl jsem nahodit plamínek. Kruci! Úplně jsem zapomněl pustit ventily.

Pavoučí titán si dobu mé nečinnosti vysvětlil jako neschopnost reakce a vykročil mým směrem. Ventily byly otevřeny a tlačítko připravilo zbraň. Plamen na pavouka nedosáhl, ale žár spálil většinu chlupů na jeho těle. Vtom do mě něco vrazilo ze zadu. Tak jsem se zabýval tím velkým pavoukem, že jsem si přestal hlídat záda. Plamenomet mi spadnul na zem, ale nezhasl. Rychle jsem z ramene strhnul brokovnici a dvěmi ranami složil zákeřného pavouka.

Toho využil velikán a rozběhl se mým směrem. Oči mu rudě zářily a ozvalo se něco jako zasyčení. Pancor opět zahřměl a zasáhl megapavouka. Ten se zastavil a děsivě se ozval. Nebylo to žádné zvířecí zařvání, bylo to spíš něco více hmyzího. Zaslechl jsem několik zachřestění v odpověď. Všichni pavouci šli k obraně tohoto nadpavouka. Musí to být matka! Zlostné syčení se ozývalo z jedné strany jeskyně. Sáhnul jsem do kapsy pro granát, který jsem našel v botníku. Odtrhnul jsem pojistku a vhodil jej do chodby. Bylo slyšet tlumené rány, jak se granát několikrát odrazil od krunýři arachnidů, a pak cinknutí, když dopadl na zem.

"I am fire starter, twisted fire starter!" Místo prozpěvování stařičké požárnické písničky, jsem měl raději padnout k zemi.

Z nitra chodby povstala ohnivá stěna, která pohltila pavouky postupující na mne. Se mnou mrštila vlna horka k zemi a spálila mi chlupy v nose. Těžce jsem se zvednul ze země a podíval se do chodby vedoucí do další části jeskyně. Stěna chodby byla ještě vidět jako žhnoucí rudá plocha a z pavouků zbyly jen doutnající pozůstatky. Snad byly už všichni! Otočil jsem se zpět, abych se opět mohl věnovat dámě, a bylo to v pravý čas. Několik rychlých výstřelů zahnalo matku pryč od plamenometu. Došel jsem si pro něj a zvedl ho. Brokovnice opět putovala na záda.

Střelba vydráždila pavoučici na nejvyšší možnou míru a ta se chystala na mě vrhnout. Jeden dlouhý plamen ohně ji to rozmluvil. Oheň olízl její tělo, ale nesežehnul ho. Rychle uskočila a s hořící polovinou těla a děsivým zachřestěním zmizela v temných koutech jeskyně. Za několik chvil zmizelo i těch několik plamínků, co ozařovalo pavouka. Rychle jsem se otočil a rozeběhl se. Zastavil jsem, až když jsem byl dost velký kus od jeskyně. Padl jsem k zemi, opřel se zády o kleč a hekavě se nadechoval. Čerstvý vzduch se mi dostával do plic a vymýval smrdutý zápach pavouků a spáleniny. Byl jsem rád, že jsem venku. Protože se začalo stmívat, vstal jsem a vyrazil pryč. Je mi jedno kam, hlavně pryč od této jeskyně.

Dneska celou noc půjdu dál a dál, co nejdál od pavouků a jejich pavučin!



Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist