Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


DAEMON - Jonnyho putování za bájným vaultem

Díl 5.:

Po dlouhé cestě z New Rena narušilo stále stejnou nudnou krajinu něco velmi zvláštního. V pustině, na míle prázdné rovné krajině, leželo kolo. Bylo staré, zrezivělé a ač to bylo sebedivnější, leželo tu netknuté někdy z dob před válkou. Vzadu na kole byla připevněná krabice s logem Nuka Coly. Kolo nejspíš sloužilo pro rozvážku tohoto slavného předválečného nápoje. Bess zevnitř vyhrabala několik zátek. Jonny nevěřícně zíral:
„Tohle přece není možný! Je absolutně nepravděpodobný, že bychom mohli něco takového najít, nevykradené, navíc zrovna když nemáme peníze.“
„No jo, divný věci se stávaj. Ještě štěstí, že můžem zátky vyměnit na mnoha místech za současně platný dolary.“
„Utekl jsem otrokářům ze zajetí díky tomu, že u mě zapomněli štípací kleště, při útěku jsem zachránil šílenou brahmínu, kterou jsem pak postřelil, nechal bojovat proti jiným zvířatům v aréně v Reddingu a hrát karty v New Renu. A to ani nemluvím o tom, že jsme jen tak tak unikli nadrženým zoofilům. A stejně je tohle ta nejdivnější a nejnepravděpodobnější věc, co se mi stala.“ Divil se stále Jonny.
Bess se ho snažila uklidnit: „ Představ si třeba, že bychom byli hlavními hrdiny nějaké povídky na pokračování. Autor, i když je třeba geniální, mohl hlavní hrdiny, tedy nás, připravit neprozíravě o peníze aniž by si uvědomil, že je budeme v dalším díle potřebovat. Pak by musel vymyslet nějakou podobnou umělou situaci, kde zase nějaký ten malý obnos získáme.“
„A co mi tím jako chceš říct? Že jsme jen postavy v nějaké povídce?!“
„Samozřejmě, že ne! Jen se ti snažím vysvětlit tu podobnost se životem. My nevíme proč jsme to kolo se zátkami našli, jestli jde opravdu o náhoda, osud nebo o tom rozhoduje nějaká vyšší moc. A těžko to někdy zjistíme. Stačí prostě, že tu ty peníze jsou, tak si je užijem.“
„No dobrá.“ Připustil neochotně Jonny „Ale já si je radši vezmu k sobě, aby nám vydržely dýl než je životnost opice pohybující se v blízkosti tebou položené lahve Nuka Coly.“
„Ono jde hlavně o to, kdo se na tu láhev pokouší střílet.“ Řekla s úsměvem Bess, ale zátky nechala Jonnymu. Pro zatím, podle jejího mínění. Hned se vydali dál na cestu.

„Blížíme se k NCR, takže bys měl vědět, že…“
„Pšt, něco slyším.“ Přerušil Bess uprostřed věty.
„Sakra, zní to jako auto. To je právě co ti chci…“
„Radši nemluv, už by tě mohli slyšet.“ Skočil jí Jonny opět do řeči.
Auto už zastavovalo přímo před nimi. Jednalo se o hammer. Tedy určitě to byl původně hammer, ale někdo ve snaze doplnit chybějící části karoserie na něj přivařil různé plechy a ještě přidal něco navíc jako pokus o pancéřování a tak vypadal poněkud jinak než by měl. Na obou stranách se skvěl znak NCR Rangers, ale na pravé straně vedle něj ještě nasprejovaný nápis „Vaše máma je supermutant.“, zřejmě dílo nějakého vandala.
Čtyřčlenná posádka oděná do kevlarových zbrojí se dala okamžitě do pohybu. Tři muži vyskákali s auta a čtvrtý na místě spolujezdce se postavil a namířil svojí pušku proti Jonnymu a Bess. Ti zrovna nehybně sledovali akrobacii vyskočivší trojce, která se rozdělila okolo nich. Muži se s napřaženými puškami rozhlíželi kolem sebe.
„Perimetr čistý.“
„U mě taky.“
„Hlásím, že můj taky.“
Nahlásili se jeden po druhém. Ranger v autě jen kývl a rázným hlasem rozkázal: „Dobrá, provádějte dále standardní kontrolu. Poručíku, můžete začít se zjišťováním podezřelého.“
Dva rangeři se nadále zběsile rozhlíželi po pustém okolí, připraveni rozstřílet na kusy cokoliv, co se jen pohne. Třetí přistoupil k Jonnymu, nejdříve mu osahal čelo, pak ho prohledal a sebral mu deserta. Při tom hlásil: „Muž, asi 170 cm vysoký, žádné viditelné známky mutace, na čele nenalezen ani pozůstatek tetování. Oblečen do brnění z brahminí kůže, ozbrojen Desert Eaglem, ráže 44 magnum. Zbraň zabavena.“ Jonnyho desert zmizel v Rangerově výzbroji.
„Počkat, to je…ale to přece…co jste…“ zmohl se jenom Jonny. Byl přerušen Rangerem, který si právě prohlížel Bessin zadek „Brahmína nemá žádné označení.“
Bess dalo hodně přemáhání, aby ho nekopla do obličeje, ale pomáhala jí v tom namířená puška muže v hummeru. Když poručík skončil prohlídku, vzal Jonnyho za ruce a jal se mu je svazovat provazem, který byl zřejmě v jeho standardní výbavě. Přitom pronesl „Jménem NCR Rangers vás zatýkám podle zákona číslo 3-5-3-bé-é.“
Jonny se zmohl jen na „Co, co?!“
„Pokud hodláte nadále mluvit a bránit se zatčení, budete také obviněn z přestupku číslo 4-5-cé-dé. Vše budete moci vysvětlit na stanici v NCR.“ Zatímco mluvil, omotal další provaz kolem jedné hlavy Bess.

Cestovali pomalu směrem k NCR. Ve předu jel hammer, ve kterém stál velitel skupiny a mířil na své vězně. Vedle nich šel poručík a celý průvod uzavíral poslední Ranger. Jonny se pokusil prolomit mlčení:
„Domníval jsem se, že Rangeři jsou nezávislá organizace bojující proti otrokářům a NCR má vlastní policii. Jak to, že jste teď NCR Rangers?“
„Pane!“ Zakřičel poručík „Vězeň se pokouší o běžný hovor. Mám povolení s ním hovořit?“
„Povoluje se.“ Zakřičel velitel. Poručík se obrátil na Jonnyho: „Máme povolení na běžný rozhovor.“
„Fajn, takže?“ Chtěl Jonny znát odpověď na svojí otázku.
„Takže?“ zeptal se poručík.
„Odpověď na mojí otázku?“
„Jakou otázku?“
„Ohledně Ragners.“
„A konkrétně?“
Jonny se zhluboka nadechl a pak zase zhluboka vydechl. Svojí otázku zopakoval:
„Jaktože jste teď NCR Rangers, když jste bývali nezávisle bojující organizace proti otrokářům?“
„To je jednoduché. Rangers se stávali stále větší silou, až nakonec někdo v NCR navrhnul, aby se stali policejními složkami republiky a stávající policie byla rozpuštěna. Pak už stačilo před prezidentkou Tandi zmínit, že u Rangers byl i Vyvolený a hned to odsouhlasila. Ta když slyšela o čemkoliv, co má něco společného se Zakladatelem nebo jeho potomkem Vyvoleným, hned se jí, stařeně, rozklepali kolena a pokračovalo to vlnovitě dál po celém jejím těle.“
„A ještě pořád je Tandi prezidentkou?“
„Ale ne, zemřela před několika lety za zvláštních okolností.“
„Tím chceš říct, že se neví jak zemřela?“
„To ne, ta už nemohla zemřít na nic jiného než na stáří. Byla tak stará, že pamatovala i…no i Zakladatele. Ona už se raději ani nehýbala, nejspíš ani nemohla. Jedinej pohyb projevovala od těch kolen. A tak když jí jeden úředník nesl nějaké papíry na stůl, omylem do ní strčil, Tandi spadla ze židle a už nevstala. Pak se zjistilo, že už tam mrtvá sedí asi dva tejdny. Ten den byl v prezidentské budově celkem radostný, protože zjistili proč prezidentka dlouho nic nevyřizuje a taky objevili zdroj zápachu, který je tam už pár dní trápil.“
„Týjó“ bylo jediné na co se Jonny zmohl.
„A já dokonce vyhrál 50 dolarů! Nějakou dobu už se vedly sázky, který den Tandi umře, a já vsadil na správný den. Je pravda, že mohla klidně umřít o pár dní dřív nebo později, protože doktor, který určoval dobu smrti měl vsazeno na stejný den, ale hlavně, že peníze jsem dostal.“ Usmál se Ranger. Zbytek cesty už proběhl potichu.

Když dorazili do NCR, Jonny byl propuštěn, vrátili mu zbraň a zátky mu rovnou vyměnili za platné peníze. Byla to celkem nová služba poskytovaná ve městech patřících NCR, protože se zjistilo, že ještě hodně lidí vlastní staré zátky. Bess ale odvedli a zavřeli do jedné z Rangerských zadržovacích klecí. Jonnymu bylo sděleno, že se má v té záležitost dostavit na stanici.
Nejvýraznější na celé stanici byla fronta. Klikatila se po celé velké hale a začínala u stolu, kde seděl nějaký úředník, který vyřizoval všechno, k čemu bylo potřeba nějaký doklad. A zdálo se, že snad na všechno je ve městě potřeba doklad. A tak si Jonny během několikahodinového čekání ve frontě vyslechl například žádost o povolení vybudování záchodku v potencionálně povětrném místě nebo o povolení zapalovat v domě oheň, aby dotyčný nemusel stále doma ve tmě pojídat syrové maso. Jeden občan, který si šel pro povolení, že jeho pes může kálet na městských ulicích, už čekání nevydržel a odešel pryč s tím, že raději ty dokumenty využije na odstranění. Když se Jonny konečně dostal k úředníkovi, ten hned spustil:
„Vy tu zřejmě budete kvůli přestupku 8-5-6-bé-á-ef, že?“ Hláskoval úředník označení přestupku.
„Ech, asi jo.“ Odpověděl zmatený Jonny.
„Dobrá, ale nepřipadá mi, že jste v nedávné době vlezl do jámy plné radškorpiónů v cizím vlastnictví za účelem sexuálního potěšení.“ Podivil se úřeník, když se na něho konečně podíval.
„Co? Ne, ne. Tohle se mě ani trochu netýká a doufám, že ani týkat nebude. Něco takového se snad už stalo?“
„Nevím o tom, ale my musíme být připraveni na všechno.“
„Jak to, že je najednou v NCR tolik papírování? Nikdy dřív jsem o tom od nikoho, kdo tu byl, neslyšel.“
„Zavedli jsme to krátce po tom, co Rangers převzali policejní dohled nad NCR. Míříme vstříc novým civilizovaným časům!“
„No dobrá, ale proč s tolika papíry? Určitě by se daly využít jinak, nevěřil by jste jak jsou u nás v Modocu žádány převážně ty jemné…“
„Dělali to tak naši předci! Máme zjištěno, že papírování bylo důležitou součástí života předválečných lidí. Snažíme se být opět civilizovaní, být jako oni, být skoro jako bozi.“ Skelný pohled úředníka dával jasně najevo, že jeho majitel se zasnil. Ovšem ne nadarmo byl nejlepším úředníkem ‘Věčné Fronty‘, jak se tomu mezi občany přezdívalo. Ze snění se probral velmi rychle: „Tak ale kvůli čemu jste přišel?“
„Počkejte, jak oni to říkali…“ snažil si Jonny vzpomenout „…zákon 3-1-5-ef-ú-jé, myslím.“
„Pobíhal jste nahý v ulicích města a vykřikoval ‘Jsem malý roztomilý skřítek!’?“
„Ne, tak to bylo 3-1-5-pé-er-dé.“
„Pozvracel jste politického představitele NCR, zatímco on vykřikoval, že je malý roztomilý skřítek?“
„3-1-5-há-á-ef?“
„Líbal jste na veřejnosti intimní místa ghoulího občana, který vám slíbil, že za to dostanete malé roztomilé skřítky?“
„3-1-5-bé-ú-ú?“
„Tančil jste oblečen pouze do dámského spodního prádla před brahmínami v domnění, že to jsou malí roztomilí skřítci?“
„Já už nevím! Ale s brahmínou to určitě nějak souvisí!“
„Počkat, nebyl jste zadržen v pustině s neoznačenou brahmínou a přiveden podle zákona 3-5-3-bé-é?“
„Ano! To bude ono!“ Zaradoval se Jonny, že už nemusí poslouchat nic dalšího o malých roztomilých skřítcích.
„Konečně jsme se někam dostali. Takže vzniklo podezření, že tato brahmína byla ukradena, ale jelikož není označkována, zjevně nikomu nechybí. Je tedy vaše?“
„No to bych…“
„Tak ano nebo ne?“
„Ano.“ Vzdal Jonny jakékoliv zbytečné vysvětlování.
„Dobrá, takže pokud se chcete na území NCR pohybovat s vlastní brahmínou, musíte ji mít zaregistrovanou. Tady máte formuláře, vyplňte je a vraťte se.“ Podal mu několik papírů a okamžitě přenesl svojí pozornost na dalšího čekajícího, Jonny už pro něj v tu chvíli neexistoval.

Jonny šel nejdřív navštívit Bess. Byla zavřená v zadržovací kleci, která byla jen trochu širší a delší než ona, takže kromě stání jí neposkytovala žádné jiné možné pohybové kreace. Takových klecí bylo na sebe napojeno spoustu v několika řadách. Celé to pak bylo oplocené a hlídané Rangery. V některých klecích byla různá zvířata, jiné byly prázdné.
„Zatraceně, kde se flákáš?! Nechal si mě tu trčet půl dne. Už jsem myslela, že jsi se na mě vykašlal.“
„Neboj dostanu tě odtud, jen to bude nějakou dobu trvat. NCR je jedno velké papírování, na všechno tu mají zákon nebo předpis.“
„Vím, sousední brahmína bučela něco ve smyslu, že bez povolení jí nesmí nikdo ani podojit.“ Kývla Bess jednou hlavou směrem k sousední kleci. „Podívej, tohle nemá smysl, může to trvat věčnost, nudím se. Dostaň mě odtud nějakou přímou rychlou cestou, jestli sakra víš, co tim myslim!“
„No, stavil jsem se cestou v několika obchodech, ale jediný co jsem sehnal je tohle, ehm.“ Řekl Jonny a nesměle z kapsy vytáhnul tenký pilníček na nehty o rozměrech 7x1,5 cm. Bess nasadila dvojitý skelný pohled.
„Vypadám snad, že potřebuju pedikúru?“
„Promiň, nic lepšího opravdu nikde nemají. A své štípací kleště jsem ztratil asi už v Reddingu.“
„No to je fakt skvělý, jestli budu žít ještě sto let, tak se možná odtud s tímhle dostanu.“ Nadávala Bess, zatímco si od Jonnyho brala pilníček na nehty.
„Vyřídím to papírování, neboj. Vydrž v klidu, dostanu tě odtud.“ Odpověděl Jonny a raději už odcházel, aby nemusel poslouchat další Bessiny připomínky. Zaslechl jen „S tím kosmetickým náčiním mi ani víc možností nezbývá.“

Jonny zašel do nejbližší hospody, aby tam v klidu vyplnil formuláře. Majitel, kuchař, barman, to vše byl jeden muž, kterému místní říkali prostě ‘Hospodský’. Jonny si uvědomil, že už nějakou dobu pořádně nejedl a tak nakouknul do jídelního lístku. Nejvíc ho tam zaujala „zeleninová směs s krysím překvapením“, podle lístku to byla místní specialita a tak si jí objednal. Za chvíli před něj položil Hospodský talíř plný různé zeleniny, na které ležela syrová krysa. Nestačil ani zareagovat a krysa se najednou zvedla, podívala se na něj a pak okamžitě zdrhla i s jednou ředkvičkou z talíře směrem ke kuchyni. Jonnymu se zdálo, že v tom malém krysím pohledu byl snad i výsměch.
„Co? Co to má znament?“ Divil se.
„Nějaký problém, pane?“ Přitočil se k němu Hospodský.
„Uteklo mi jídlo z talíře. To mi přijde jako problém.“
„Objednal jste si přece zeleninovou směs s krysím překvapením. Tak to je to překvapení.“
„Chcete teda říct, že zeleninová směs s krysím překvapením je ve výsledku vlastně jen talíř zeleniny?“
„I tak by se to dalo říct.“ přiznal neochotně Hospodský „Ale pouze pokud si necháte krysu utéct. Upozornění máte na jídelním lístku. Tady, podívejte.“ Ukázal na větu dole na jídelním lístku psanou velmi drobným písmem a rychle odběhl věnovat se dalším zákazníkům. Jonnymu dalo hodně zabrat, než se mu podařilo přečíst text, který zněl: „Majitel stravovacího zařízení neručí za jídlo, které si zákazním nechá odběhnout, odplazit či jinak utéct z talíře.“ Po tomhle zjištění raději odolal objednat si něco dalšího a spokojeně chroupal zeleninu, zatímco vyplňoval formuláře. Musel vyplnit spoustu zbytečných údajů, většinou byl nucen si je vymyslet a to platilo i pro míry Bess. V Modocu už viděl tolik brahmín, že míry dokázal v klidu odhadnout a navíc věřil, že je nikdo kontrolovat nebude. I kdyby se o to pokusil, skončil by zřejmě s otiskem kopyta na čele a intimních místech. Trvalo to dlouho, ale nakonec měl vyplněno úplně všechno až na jedinou věc - značka. Podle zákonů NCR musí mít každý majitel brahmíny vlastní registrovanou značku a ta má být vypálená každé jeho brahmíně na viditelném místě.

„Nestojím o žádné tetování.“ Odpověděla stroze Bess, když jí všechno (opatrně) Jonny vysvětlil, přičemž byl rád, že mezi jím a Bess je silný plot klece.
„Je to opravdu nutné, jinak to nejde.“
„’Uděláme si hezký večer, jen ty a já, budeme se navzájem vzrušovat žhavým pohrabáčem, hlavně ty mě‘ nabízel mi jednou petruschka a Daemon si ze mě jednou málem udělal cviční terč k plamenometu, ale chtít mě označkovat si do teď nikdo nedovolil!“ dostávala se Bess do varu. „Už tak jsem od tebe poznamenaná, zůstala mi jizva po tvém nemožném střílení! Trefil jsi mě přímo doprostřed znamínka“
„Ukaž.“ Podivil se Jonny a už si prohlížel její zadek. „Ty máš znamínko ve tvaru kosočtverce? To je hodně zvláštní.“
„Mně to nikdy moc zvláštní nepřišlo. Viděla jsem i člověka, který měl znamínko ve tvaru obličeje Elvise.“
„Koho? Ale to je jedno. Ona ti ta kulka vážně zanechala rýhu přímo uprostřed znamínka. A dokonce svislou. Jak ta kulka mohla tak změnit směr?“
„Kolem tebe zřejmě přestávají fungovat i fyzikální zákony. Nečum mi už na ten zadek, nemám ráda když to lidi dělaj.“
„Hm, zkusím to zaregistrovat jako značku, snad to projde.“ Odešel zamyšleně Jonny.
„Hlavně dělej! Mám hroznej hlad!“ stačila mu ještě odpovědět Bess, než došel příliš daleko.

Jonny byl hodně unavený a tak si najal pokoj, aby se několik hodin prospal. Na stanici vyrazil brzy ráno, ještě za tmy. Vyřizování ‘Věčné Fronty’ fungovalo nonstop ve dne i v noci, pouze se střídali úředníci. Nyní pracoval ten samý, se kterým jednal Jonny předchozí den. Následovalo opět nudné čekání, které ale tentokrát po půl hodině přerušil Hospodský. Celý uřícený vběhnul na stanici, ignoroval frontu a vletěl přímo k úředníkovi. Ten se začal vztekat a vyhánět Hospodského na konec fronty, ale on se nedal a jen vykřikoval:
„Stalo se něco strašného! Hrůza!“
„Ať je to cokoliv, musíš na konec fronty.“ Vztekal se úředník.
„Brahmína! Nějaká brahmína si klidně vešla do mojí hospody a…“ Nebyl schopný dál mluvit, jen naprázdno otevíral a zavíral pusu.
„No dobrá, chceš ohlásit divokou brahmínu, tak se zařaď do fronty.“
„T-t-to není vše.“ Podařilo se mu konečně zase promluvit. „Ona…nemůžu to ani vyslovit…snědla krysí překvapení.“
„No a co je na tom? Snad každý nový host si dal tuhle tvojí specialitu.“
„Ty mi nerozumíš! Ona snědla to překvapení! Ona snědla Julinku! Mojí Julinku!“
„Chceš říct, že jí chytla?!“ Nevěřil úředník.
„Jó! Zrovna zdrhala jednomu hostovi z talíře, když tam ta brahmína vlítla, chytla jí a ve chvíli rozžvýkala, zatímco druhou hlavou už vyprazdňovala cizí půllitr. Pak ještě ukradla několik leguánů na špejli a odešla jako by se nic nestalo. Chudáček Julinka.“
„To je hrozné.“
„Pět let mi trvalo než jsem jí vycvičil. Co budu teď dělat?! Jsem na mizině!“ Pouštěl se Hospodský do breku, ale to už Jonny běžel k jeho hospodě, protože mu bylo jasné, že tohle mohla udělat jen jediná brahmína. Od hospody bylo snadné Bess vystopovat podle pohozených špejlí, které zbyly po leguánech. Došel tak až do zapadlé uličky, kde zrovna žvýkala posledního leguána.
„Čau Jonny. Teda řeknu ti, právě jsem snědla nejhnusnější krysu ve svém životě. Vyhublá, žádný pořádný maso, zřejmě moc běhala. Ještě, že jsem si mohla spravit chuť těma leguánama.“ Prohlásila v klidu a na potvrzení svých slov si dvojhlasně krkla.
„Co tu sakra děláš?!“ Vztekal se Jonny.
„Šla jsem se najíst, tam v kleci to byla hrůza, strkali mi jen samou hnusnou suchou slámu.“
„Jak jsi se dostala ven?“
„Jak asi? S tim tvym zatracenym pilníčkem.“
„Co? Tak rychle?“
„Taky by sis pospíšil, kdyby ti nedávali najíst a musel si pořád dokola poslouchat to bučení sousední brahmíny. Děsné utrpení, už jsem to nemohla vydržet a upilování zámku bylo přece jenom rychlejší než kdybych si chtěla přeřezat oba krky.“
„No dobrá.“ Snažil se Jonny uklidni.t „Musíš ale zpátky.“
„A to proč?“
„Abych tě od tamtud mohl dostat.“
Bess nechápavě naklonila jednu hlavu na stranu „Co je to za hovadinu? Jsem venku, tak vypadneme. Probojujeme se ven!“
„To nejde! Město je plné Rangerů, musíš se vrátit, já už to vyřídím podle zákonů.“
Bess nakonec neochotně souhlasila a když se potichu plížili zpět ke klecím, naštvaně remcala „Pořád mi kazíš zábavu, vlastně jsem ještě nezabila člověka od doby co jsem s tebou, tak mě koukej dostat z města pryč nebo začnu přímo u tebe.“ A tak dále stále dokola.

„3-1-5-bé-ú-em!“ Vybafnul Jonny na úředníka, když se konečně dostal na řadu.
„Zákaz vyhrožování psovi slovy ‚Mám malé roztomilé skřítky a nebojím se je použít’. Co s tím máte společného?“
„Nic, jen jsem vás tak zkoušel.“ Odpověděl s úsměvem.
„Tak si nechejte ty vtípky pro sebe a řekněte mi, co vlastně chcete.“ Řekl otráveně úředník. Jonny viděl, že jeho pokus o uvolnění atmosféry měl spíše opačný výsledek a tak bez řečí podal úředníkovi vyplněné formuláře. Ten je chvíli studoval až se zarazil na značce, kterou má být brahmína opatřena. Jonny tam zakreslil Bessino znamínko i s rýhou po kulce uprostřed.
„Co to má znamenat?“ Ptal se úředník.
„Prosím?“ Tvářil se na oplátku nechápavě Jonny.
„Ten znak, takové věci vám tady nemůžu registrovat.“
„A proč ne? Je to můj rodinný znak.“ Vymýšlel si.
„No ale to nemůžu. Takovou sprosťárnu.“
„O čem to mluvíte? To přece znázorňuje otevřený ptačí zobák ze předu. A uprostřed je jazyk. Moje rodina to má ve znaku, protože jsme slavní lovci všech ptáků, převážně těch…éé…s křídli!“ Jonny se začínal trochu zamotávat. „Ehm, chci říct, že prostě už moc ptáků v dnešní době nežije, pravda. Je pro nás těžké období, ale já věřím, že se to zlepší.“
„A jste si naprosto jistý, že ten znak nemá ještě nějaký jiný význam?“ pokoušel se úředník ještě bránit.
„A jaký? Nikdy mě žádný jiný nenapadl. Vy v tom snad vidíte něco jiného?“
„Já? Samozřejmě, že ne! Tak dobrá, vezměte si potvrzení a můžete si jít vaší brahmínu vyzvednout.“ Vzdal to nakonec.

Po složitém vysvětlování významu údajného rodinného znaku ještě několika hlídačům byla nakonec Bess propuštěna a Jonny se s ní vydal okamžitě pryč z města dál na jih. Následujícího dne někdy kolem odpoledne se Bess z ničeho nic zastavila. „Myslím, že už je čas, abychom se rozloučili a každý šli svou cestu. Bylo to…no, občas to i trochu fajn bylo. Tak se měj, čau.“ Prohlásila.
„Cože?!“ Nevěřil Jonny. Kdyby nic neřekl, byla by už nejspíš utíkala někam pryč.
„No co? Potřebovala jsem tě hlavně, aby si mě dostal přes NCR. Projít kolem města, jehož hlavní činností kromě papírování je chov brahmín, bych sama moc šancí neměla. Snažila jsem se ti to říct, ale přerušili nás ti Rangaři.“
„Ale slíbila si, že mě vezmeš do Vaultu Šílené Brahmíny.“
„No a co? Musela jsem ti to slíbit, byl si s tím tak otravnej.“
„Ale, ale…“ Jonnymu bylo skoro do breku.
„Jenom prosím tě nebreč. Já tě tam vzít nemůžu. Přivést někoho nového lze jen ve velice výjimečném případě a…“ zmlkla. Stalo se to znova. Jejich hovor přerušil příjezd hammeru Rangerů. Byl to sice jiný hammer s jinou posádkou, ale příliš rozdílů v tom nebylo. Z auta opět vyskákali tři muži, rozestoupili se kolem a zuřivě hypnotizovali horizont puškami. Opět se ozvalo:
„Perimetr čistý.“
„U mě taky.“
„Hlásím, že můj taky.“ Ovšem třetí Ranger najednou vykřikl neuvěřitelně rychle „umězměnavidímpohybstřílím“ a začal střílet. Ostatní se k němu okamžitě přidali. A tak se stalo, že jakýsi sysel mutovaný s krysou, který si hodinu noroval svůj nový příbytek pod zemí, byl rozprsknut po okolí přesnými zásahy Rangeřů, jakmile vystrčil nos ven při dokončování východového tunelu.
„Ehm, omlouvám se.“ Prohlásil Ranger, když se všichni vzpamatovali.
„Prohlédněte tu brahmínu.“ řekl otráveně velitel stojící v hammeru. Byl to zjevně ostřílený Ranger. A to doslova - jeho tvář byla plná různých jizev. Jeho podřízený se kouknul na Bessino znamínko a prohlásil „Je to ona.“
Velitel vytáhnul nějaký papír, zadíval se na něj a spustil: „Takže, máme rozkaz odvést brahmínu označenou…kde to mám?“ Oddálil ruku s papírem od obličeje a nasadil soustředěný výraz. “Aha tady. Co to je za blbost?“ podivil se. Jeden Ranger k němu přiběhl a něco mu pošeptal do ucha.
„Cože? Ptačí!“ vykřikoval velitel nahlas. Ranger dál šeptal. „Zobák?!“ další šeptání „Dyť je to přece normální…“ opět šepot „To zas měl někdo hodně bujnou fantazii.“ Dodal ještě velitel a pak pokračoval směrem k Jonnymu:
„Poručík už znak zkontroloval, takže máme prostě odvést vaši brahmínu kvůli podezření, že…“ znova pohlédl na papír „…se jedná o šílenou brahmínu.“ Četl nevěřícně. „Tohle je snad zase nějakej blbej vtip!“ začal se vztekat. „Kašlu na to“ zahodil papír a rozkázal „Sbalte je, bereme je s sebou, ve městě se to snad vysvětlí.“

Ale příliš se to nevysvětlilo. Bess byla opět zavřena do jedné z klecí a Jonnymu bylo tentokrát zakázáno jí navštívit. Když žádal o vysvětlení, poslali ho za jakýmsi doktorem Henrym.
Doktor Henry měl malý domek ve městě. Jonny vešel dovnitř. Ocitl se v nějaké malé chodbě, ze které vedly dvoje dveře a u jedné zdi stála lavice. Zaklepal na jedny dveře, v odpověď se za nimi ozvalo: „Počkejte chvíli.“
Sednul si tedy na lavičku. V tom se vedle něj ozvalo:
„Jsi pako.“
Jonny se podíval tím směrem. To co před tím považoval za hromádku šrotu ležící vedle lavice, byl ve skutečnosti starý robot.
„Cože?“ Chtěl se přesvědčit, že dobře slyšel.
„Jsi pako.“ Odpověděl robot.
„To teda nejsem.“
„Jsi pako.“
„Ty jsi pako!“
„Jsi pako.“
„Nenechám se urážet od plechovky.“ Prohlásil rázně Jonny, odvrátil pohled od robota a hodlal ho nadále ignorovat.
„Jsi pako.“ Odpověděl opět robot. Jonny ho ignoroval. Robot se ale ozval za chvíli znova:
„Jsi pako.“
Jonny zatínal zuby a vší silou se bránil pokušení odpovědět mu.
„Jsi pako.“
„Drž hubu!“ vybouchnul Jonny, už to prostě nevydržel.
„Jsi pako.“ Řekl s klidem robot.
„Nejsem!“
„Jsi pako.“ A tak to pokračovalo asi 5 minut, dokud se neotevřeli dveře. Stál v nich doktor Henry.
„Tak pojďte dál.“ Řekl. Jonny vstal a šel za ním.
„Máte pěkně drzého robota.“
„Ten?“ Podivil se doktor. „Nesmysl, umí říct jen ‚Jsi pako‘. Víc jsem mu do paměti neuložil.“
„A proč?“
„Potřeboval bych na to povolení a neměl jsem zatím čas ho vyřídit.“
„Aha, to chápu.“ Řekl Jonny. To už byli v doktorově kanceláři. Doktor si sednul za stůl a pobídnul ho, ať si sedne na židli naproti. Jonny zavřel dveře vedoucí z chodby, odkud ještě naposledy zaslechl „Jsi pako“, a sednul si.
„Hádám, že vy budete ten, kdo cestoval s tou brahmínou.“ Začal doktor Henry.
„Ano, to jsem já. Proč je zase zavřená? Nechápu o co tady jde.“
„Nechejte toho, zbytečně se přede mnou přetvařujete. Já vím moc dobře, že je to šílená brahmína.“
„To myslíte vážně?“ Zahrál Jonny velmi přesvědčivý podivený výraz.
„Tak podívejte se. Já vím moc dobře, že existují šílené brahmíny. A zítra to konečně dokážu! Snažím se získat důkaz už hodně dlouho. Odešel jsem z Enklávy, teď žiju tady. Ale je to hrozné, nedá se tu pořádně pracovat, potřebuji přístup k pokročilé technologii, třeba k takové jako má Bratrstvo. Ta brahmína mi pomůže dostat se do Bratrstva tím, že dokážu, že je šílená, že existují šílené brahmíny a že jsou hrozbou!“ doktor Henry už přímo křičel.
„I kdyby to náhodou byla pravda, jak chcete něco takového dokázat?“
„Dobrá otázka.“ Doktor vyloudil na své tváři velmi ošklivý úsměv „Mám něco, čemu žádná šílená brahmína neodolá. Stálo mě to hodně, nebylo snadné jednu získat, ale mám jí - originální kopii postnukleární hry Fallout dokonce v originální krabici.“
„Co to?“
„Stará počítačová hra, ještě na starém CD mediu, takže dnes už v pustině nejspíš neexistuje počítač, na kterém by to šlo přehrát. Nevím co na ní může být tak extra. Jedno je ale jisté. Jakákoliv šílená brahmína by za ní dala cokoliv. Takže když před ní zítra postavím hromádku slámy, velmi lahodnou pro každou obyčejnou brahmínu a originální krabici Falloutu, nebude se chovat jako normální brahmína i kdyby se sebevíc snažila.“
„To přece nejde, na to musí být nějakej zákon! Já nevim, 3-1-5…cokoliv!“ Vztekal se Jonny.
„3-1-5-c-o-k-o-l-i-v? Zákaz mlácení hlavou o zeď se zeleninou mezi hýžděmi za zoufalých výkřiků ‘Už žádné další zákony o malých roztomilých skřítcích!’? Co to má s tím společného?“
„Grr!“ Bylo jediné na co se zmohl.
„Bylo to utrpení, ale podařilo se mi získat všechny potřebné povolení a přesvědčit Bratrstvo, aby přijelo. Zítra v poledne všichni uvidí důkaz a vy tomu nemůžete nijak zabránit.“
Jonny uraženě odešel, vyprovozen pouze robotovým „Jsi pako“.

Vztek brzy vystřídala zoufalost. Jonny nevěděl, co dělat a tak zamířil do hospody. Smutně si sednul vedle nějakého silně opilého hosta a čekal až ho přijde Hospodský obsloužit. Čekal marně, Hospodský byl totiž oním opilým hostem. Seděl vedle Jonnyho a jen smutně mumlal: „Moje Julinka, chudinka Julinka.“ Z hospody se zatím stala samoobsluha bez placení a zaznamenala tak největší návštěvnost v historii, což byl ovšem jediný klad, z kterého by mohl mít Hospodský radost, kdyby nebyl úplně mimo. Někdo si přisednul vedle Jonnyho z druhé strany.
„Co tě trápí, chlapče?“ zeptal se.
„Ale, nevim co mám dělat. Mojí brahmínu zavřeli, protože chtějí dokázat, že je šílená a já nic nezmůžu.“ Odpověděl smutně aniž by se na tazatele podíval.
„Šílená brahmína? Co je to za blbost? To je přímo podvod! Připravili tě o tvojí brahmínu se směšnou záminkou a bůh ví, co jí chtějí udělat! Nezoufej, já to napravím!“ Vykřikl hrdě. Jonny se na něho konečně podíval. Ten pohled ho okamžitě naplnil sebevědomím měrou více než vrchovatou. Svalnaté tělo, drsná ale laskavá tvář, to byl hrdina! Zjevně velký, statečný a dobrosrdečný hrdina.
„Vážně mi chceš pomoct?“ Dovolil si ještě Jonny poslední pochybnost vůči hrdinovi.
„No jistě! Zrovna jsem hledal někoho, komu bych mohl pomoci, abych mohl opět udělat nějaký dobrý skutek a tady bylo nejvíc lidí. Zdá se, že jsem se trefil hned na poprvé.“
„Moje Julinka!“ Vykřikl Hospodský.
„Jeden po druhým.“ Okřikl ho hrdina a dál věnoval pozornost výhradně Jonnymu.

Byla už noc. Bess zavřená v kleci sledovala lehce osvětlený prostor před klecemi, kde zrovna jakýsi shrbený chlápek zahalený v zašedlé potrhané róbě shraboval hráběmi nepořádek na zemi.
„Támhle si vynechal, zůstalo tam několik vajglů.“ Promluvila na něj. Chlápek se narovnal, pustil hrábě a odrhnul si kapuci z hlavy.
„To jsem já, Jonny.“ Prohlásil a došel až k ní.
„Úžasný. Vesnickej balík maskovanej za městskýho prosťáčka. To by mě nenapadlo.“ Procedila Bess.
„Super převlek, že jo?“ Nevnímal jí Jonny.
„A co ten, který tu má doopravdy shrabovat?“
„Zajistil jsem mu společnost.“ Usmál se. Bess nechápala co tím myslí, neslyšela totiž jak se zmíněný člověk kdesi ve tmě dohaduje s robotem, kterého Jonny chvíli před tím ukradnul z domu doktora Henryho. „Jsi pako.“, „Nejsem!“, „Jsi pako.“, „Nejsem!“ a tak dále pořád dokola mohl by někdo slyšet, kdyby tam snad někdo další byl. Bess to ale bylo jedno, jí šlo jen o jedno:
„Dostaň mě sakra odtud!“ Vykřikla.
„Představ si, co se stalo.“ Spustil klidně Jonny. „Je tu jakýsi doktor Henry, který tvrdí, že může dokázat, že jsi šílená brahmína. Má prý nějakou počítačovou hru. Jak to říkal…šalout nebo felout, tak nějak.“
„Cože?!“ Jonny měl pocit, že se Bess ve všech čtyřech očích přímo rozsvítilo. „Fallout? Originál?!“
„Jo, dokonce i v originální krabici.“
„Musím ho mít! Sakra, dostaň mě ven!“
„Takže je to vážně pravda.“ Řekl si spíš jen pro sebe.
„Dělej, dostaň mě ven a pak k tomu zatracenýmu Henrymu.“
„To první můžu určitě zajistit, ale nejdřív bych radši dokončil náš poslední rozhovor.“
„O čem to mluvíš?“ Náhlá změna tématu Bess úplně zmátla.
„Mluvím o tom, že jsi se mě chtěla zbavit. Nechceš mě vzít do Vaultu.“ Řekl uraženě Jonny.
„A co to má s tím společného?“
„To, že dokud mi opravdu neslíbíš, že mě vezmeš do Vaultu Šílené Brahmíny, nechám tě tu.“
„Ale já vážně nemůžu, umístění Vaultu má zůstat v tajnosti, takže tam nemůžu vodit kohokoliv.“
„Já nejsem kdokoliv. A navíc! Jestli tě odhalej jako šílenou brahmínu, tak máš po utajení.“ Triumfoval Jonny.
„No dobrá.“ Připustila neochotně Bess „Když mě odtud dostaneš a získám ten originál Fallouta, můžeš jít se mnou do Vaultu.“
„Skvělý!“ zaradoval se jak malý kluk. „Sehnal jsem pomoc, ale musí si stále myslet, že jsi obyčejná brahmína. Je tma, takže nemluv a snad tomu bude dál věřit. Měl by tu být každou chvíli.“ Jen to dořekl, přišel k němu potichu hrdina. Když se objevil, skoro bylo možné slyšet zemi zpívat, vzduch jásat a všechno ostatní tleskat. Jeho přítomnost byla ohromující pro všechny. Snad kromě Bess, ta se na něj netvářila příliš důvěřivě.
„Tak to je ta neprávem držená brahmína?“ Zeptal se hrdina.
„Ano, to je ona.“
„Neboj maličká, za chvíli budeš volná.“ Prohodil laskavě k Bess.
„Ještě jednou díky, že mi pomáháš.“ Jonny cítil potřebu mu opět poděkovat a nevadilo mu, že už po dvacáté.
„To nic, rád zachraňuji bezbranné, pomáhám dobrým a pobíjím zlé. Ještě pět dobrých skutků a dorovnám rekord samotného Vyvoleného.“
„Úžasné.“ Neubránil se vydechnout Jonny. Bess se naopak neubránil několika dávivým zvukům, když zaslechla o Vyvoleném.
„Je ta chudinka zdravá?“ Zeptal se hrdina.
„Je, takhle ona reaguje vždycky, když se řekne Vyvolený.“
„Ano, už i to tupé zvíře chápe význam hrdinských skutků Vyvoleného.“
„Já ti ukážu tupé zvíře, jen co budu venku.“ Procedila přímo vražedným hlasem Bess, když konečně překonala dávivý reflex. Hrdina jí naštěstí neslyšel. S odhodlaným výrazem vytáhnul nůž a odvážným hlasem, ve kterém bylo skoro možné slyšet znít slavnostní zvony, prohlásil „Počkej tu, postarám se o stráže.“ Mrknul na svůj nůž a ještě dodal: „Neboj, nezabiju je, oni jenom plní rozkazy. Jen je omráčím rukojetí.“ Pak se otočil, udělal tři kroky a šlápnul na hrábě, které tam Jonny nechal ležet. Ty se s obrovskou silou, s jakou na ně hrdina došlápnul, vymrštili a se stejnou silou ho praštili do hlavy. Omráčený hrdina se skácel po předu na zem a dopadl tak na svůj nůž, který držel v ruce. Nůž mu projel přesně srdcem a jeho hrot vykouknul z druhé strany - na zádech.
„Sakra!“ Bylo jediné na co se Jonny zmohl.
„Ha! A má to, náfuka!“ Vykřikla vítězoslavně Bess.
„A co teď?“
„Teď už mě konečně odtud dostaň, dojdeme si pro Fallouta a vypadnem.“
„Ale jak? To on tě měl zachránit.“ Ukázal Jonny na ležící mrtvolu.
„A to byl celý tvůj jediný plán?“ Vztekala se.
„No, jo.“ Přiznal neochotně.
„Proč mě to nepřekvapuje.“ Prohodila jen tak pro sebe.
„Je to opravdu tak zlý? Chci říct, co je tak zvláštního na tom Falloutu?“
„Co je na něm tak zvláštního?!“ Bess už nebyla jenom šílená brahmína, začínala pomalu vyšilovat nad zdraví bezpečnou mez. „Blbější otázku jsem snad v životě neslyšela! Prostě ho musím mít, chápeš!“
„Nechápu. Ale dobře, jen klid, vzbudíš celý město.“ Snažil se jí Jonny uklidnit. „Když se na ten Fallout vrhneš, odhalí tě. Musíš to překonat.“
„Nemůžu. Fallout. Musím mít!“ Bess už slintala tak silně, že se pod ní tvořila velká louže.
„A ty se nemůžeš dostat nějak ven? Co ten pilník, s kterým si upilovala zámek minule?“
„A ty si myslíš, že kdybych se mohla dostat ven, že bych tu zůstávala, když vim, že tam někde je originál Fallouta v originální krabici?!“ Bess se vší silou snažila myslet racionálně a vytvářela tak na svých dvou obličejích pozoruhodné grimasy. „Ten pilníček se během pilování rozpadnul na prach. To by vydržel snad jedině pilník na drápy párače.“
„Dobře, tak já něco vymyslím, neboj.“ Řekl Jonny a raději už šel pryč. Jak Bess poulila čtyři oči a vyplazovala oba jazyky za soustavného slintání, nebyl příjemný pohled.
„To je můj konec.“ Vyjádřila se, jak moc důvěřuje v jeho schopnosti.

Jonny ale nic nevymyslel. Seděl v hospodě a přemýšlel, co dělat, tak dlouho až usnul.
Probudil ho až velký hluk z venku. Vstal a šel se podívat, co se děje. Zjistil, že už se blíží poledne. Ve městě bylo rušno, nikdo si nechtěl nechat ujít takovou podívanou. Lidé se hromadili kolem velké ohrady, ve které už na jedné straně ležela hromada pro běžnou brahmínu lahodné slámy a na druhé originální krabice Falloutu s originálním CD uvnitř. Všude bylo plno Rangerů, kteří měli za úkol udržovat pořádek. Mezi všemi lidmi vyčnívali tři různě rozestavěné dvojce vojáků z Bratrstva Oceli. Jejich stříbrné energozbroje se leskli natolik, že oslňovali okolí, jak odráželi pražící slunce. Každý z nich navíc držel v rukou nějakou obrovskou zbraň, s kterou by mohl v okamžiku rozpoutat peklo. V davu to šumělo, protože mluvil snad každý, včetně Rangerů a vojáků z Bratrstva. A tak by pozorný posluchač mohl slyšet třeba rozhovor dvou hlídkujících Rangerů:
„Teda to je blázinec. Aspoň, že máme svolení si povídat.“
„Jo, máš pravdu. Je to největší brahmínovina jakou kdo moch vymyslet. Ten Henry se už snad dokonale pomátl.“
„Zaručeně. A ještě jsem přived ty trouby z Bratrstva.“
„Nesnáším je, tvářej se jak nějaký ohromný machři. Jako by byli lepší než mi.“
„Jo! A to jen proto, že maj lepší zbraně. Ts, kašlu jim na jejich trapný zbroje a…ách to je bouchačka, vidíš to!“ neudržel svůj nenávistný tón při pohledu na laserový gatling.
„Ta zbroj se leskne, ty vole, to sou frajeři. Chtěl bych být jako oni.“ Neudržel se ani druhý, když na něj dopadnul lesk z perfektně vyleštěné energozbroje.
A stejně tak by mohl vyslechnout rozhovor dvou vojáků z Bratrstva, kteří se opírali o svoje zbraně s helmou z energozbroje podpaží:
„Co se stalo na tvojí poslední hlídce? Vrátil ses celej rozklepanej a s nikým si nemluvil.“
„Kámo, bylo to hrozné. To bych ti nepřál zažít.“
„Co tak hroznýho se může stát na běžné hlídce? Jen několik hodin chodíš dokola kolem vstupu bunkru.“
„Objevili se tam nějací nájezdníci! Najednou z ničeho nic se před námi zjevilo 5 mužů. Děsivý zjev, měli dokonce kovové zbroje a v rukou nože, ostré nože!“
„Na hlídce? Hrůza!“
„My byli jen čtyři. Bylo jich víc a měli dokonce nože! Co proti nim zmůžeme čtyři v energozbrojích s gatlingami a laserovými puškami? Nikdo nám doteď nevysvětlil jak se s nimi vlastně zachází. Říkají jen, že se máme tvářit nebezpečně a nepřítel už uteče.“
„A udělal si to?“
„Teda řeknu ti, když to slyšíš od instruktora, tak to zní snadně, ale nepřeju ti, abys to taky někdy zažil. Všichni čtyři jsme měli zatraceně strach, úplně jsme se klepali až to rachotilo. Ti chlapi se na nás mohli každou chvíli vrhnout. Stálo mě to hodně přemáhání, abych neutkl nebo si nenadělal do zbroje. Naštěstí se opravdu otočili a utekli.“
„To je fakt strašný. Když už i na hlídce kolem bunkru můžeš potkat nájezdníky.“
„Jo, přesně. A víš dobře, že já chodím nejmenší povolený kruh.“
„Jo, já taky.“
„Když už i tam můžeš potkat nájezdníky, bůhví co všechno si dovolej příště. Ještě teď se toho děsím.“
„Bacha, Rangeři na doslech.“ Zašeptal ten druhý místo odpovědi. Jeho kolega hned nasadil hluboký hlas a mluvil hlasitěji:
„Když jsem teda sám pokosil tu stovku supermutantů, došli mi náboje. Tak jsem odhodil zbraň, vytáhnul jsem nůž a vrhnul jsem se proti té zbývající padesátce.“ A tak pokračoval dál, dokud Rangeři s výkřiky „Och! To je machr! Ách! Chci být jako on!“ neodešli z doslechu.
Jonny se zatím prodíral davem až k ohradě. Když se mu to konečně povedlo, na jiné její straně uviděl stát nervózního doktora Henryho. Chvíli na to začali znít fanfáry. Dav za doktorem se rozestupoval před čtyřmi vojáky Bratrstva v energozbrojích, kteří nesly pro to specielně uzpůsobené křeslo a mířili k Henrymu. Od opěradla křesla do dvou stran se tyčily megafony, které stále dokola vyhrávali fanfáru. V křesle seděl zavalitý muž, na sobě měl zdobený hábit a neustále se oháněl plácačkou na mouchy. Byl to zjevně vysoce postavený muž z Bratrstva, jeho neopálená pokožka dávala jasně najevo, že většinu života prožil v bunkru. Vojáci se s křeslem zastavili vedle doktora Henryho a položili ho na zem. Muž v něm zmáčknul nějaké tlačítko a ukončil tak vyhrávání fanfár. I přes to, že ten muž zůstal sedět, jeho obličej byl ve stejné výšce s doktorovým. Křeslo bylo zjevně hodně zvýšeno.
„Pane.“ Doktor Henry se mu lehce uklonil.
„Uvidíme dnes konečně něco skutečného, doktore? Stál jste Bratrstvo už příliš mnoho času. Jste si vědom, že je tohle vaše poslední šance?“
„Jistě, pane. Ubezpečuji vás, že dnes se všechen váš čas bohatě vyplatí.“
„To doufám, protože jestli ne, budete toho velmi litovat. Víte moc dobře, jak nerad přebývám mimo bunkr v tomto špinavém, smradlavém, much plném světě.“ Svým slovům dodal ráznosti, když vší silou plácačkou rozmáznul velkou mouchu. A vůbec mu nevadilo, že zrovna v té chvíli seděla doktorovi na hlavě. Henry se jen poslušně usmál a dal svým lidem pokyn, aby přivedli brahmínu.
Jonny bezmocně sledoval, jak přivádějí Bess a zavírají jí do ohrady. Stála teď proti slámě nalevo před ní a Falloutu napravo před ní. Nehýbala se. Jonny na ní ale mohl pozorovat to napětí, jak moc se přemáhá, aby nevystartovala doprava. Trvalo to asi minutu, pak už se mu zdálo, že to Bess prostě dál nevydrží a tak udělal jediné, co ho napadlo - vytáhnul svůj Desert Eagle. Původní záměr v tom momentu byl chytnou nějakého člověka jako rukojmí, ale Jonnymu se opět příliš nevyvedlo tasení zbraně. Desert mu vylítl z rukou do vzduchu. Podařilo se mu ho chytit, ale přitom i zmáčknul spoušť a zbraň vystřelila do vzduchu. Toho se nejbližší voják z Bratrstva lekl natolik, že přepadnul na záda a omylem začal střílet do vzduchu z laserového gatlingu. Skutečně omylem, jelikož z něho nikdy před tím nestřílel a ani nevěděl, jak na to. Výsledek by se dal popsat jedním slovem - chaos. Lidé křičeli, běhali, tlačili se na sebe takovou silou, že svrhli ohradu. K totálnímu zmatku přispěli i vojáci Bratrstva, kteří se z obav o svůj život snažili schovat kam to jen šlo, což vzhledem k jejich mohutné zbroji nebylo zrovna snadné. Dva z nich se chtěli vecpat do nově vybudovaného záchodku v potencionálně povětrném místě, ale zasekli se ve dveřích. Rangeři jediní se nehýbali, stáli jako opaření, protože nevěděli, co mají dělat. Jejich pravidla, která mimo jiné obsahovala stovky zákonů o malých roztomilých skřítcích, nepočítala se vzniklou situací.
Jonny nevěděl co se děje, byl kamsi vlečen davem a měl co dělat, aby neztratil Deserta. Dav ho dotlačil daleko od původního dějiště a pak se rychle rozpustil, lidé se zřejmě rozprchnuli do svých domovů. Jonny se ani nerozkoukal a už byl zase vlečen. Ale tentokrát ho vlekla Bess, která stačila jen prohodit „Padáme.“

Běželi dlouho pustinou, nezastavili se dokud Jonnymu stačil dech. Ten chvíli hlasitě vydechoval, než se zmohl něco říct:
„Tak už jsme z toho snad venku. Jsi fakt dobrá, že jsi se překonala a nechala tam ten Fallout.“
„Jsem sice šílená, ale nejsem blbá. V tom zmatku jsem ho rychle čapla, hele.“ A už v druhé hubě držela originální krabici Falloutu a ukazovala jí Jonnymu. Dotknout se jí mu ale nedovolila, hned jí zase schovala. „Všichni ve Vaultu zezelenaj závistí.“ Dodala ještě nadšeně a navíc si k tomu nadskočila.
„Takže mě tam vezmeš? Vlastně jsem tě zachránil a Fallout máš.“
„Jo zachránil, ale omylem. Ty máš víc štěstí než rozumu.“ Jonny nasadil smutný prosebný výraz. „No jo, tak jo, budeš si tam se spousty lidmi rozumět.“ Souhlasila nakonec Bess.

[ DÍL ŠESTÝ ]


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist