Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Daemon - Warden-2

Stál jsem sám uprostřed prázdné pustiny. Pomalu jsem se otáčel, abych se rozhlédl, ale neviděl jsem nic než rovinu ničím nenarušenou až za viditelný horizont. Jenže když jsem se otočil o 360 stupňů a můj pohled se tak vrátil do výchozí pozice, stál přede mnou muž. Najednou tam prostě byl, špinavý v otrhaných šatech a s prázdným pohledem v očích. A nebyl sám, byli tam další lidé, za ním, vedle něj a všude kolem mě. Předtím tu nikdo nebyl a najednou jsem neviděl nic než lidi. Byli všude, neviděl jsem, že by se objevili, zdálo se jako by tu byli celou tu dobu. Divoce jsem se rozhlížel do všech stran, snažil se zahlédnout něco jiného než jejich prázdné pohledy, ale nešlo. Byli úplně všude a přibližovali se. Pustina byla plná lidí a všichni se tlačili na mě. Nemohl jsem se už ani pohnout a oni se na mě stále tlačili čím dál tím silněji a bránili mi tak i v dýchání. Já se dusil, začínal jsem panikařit, chtěl jsem něco udělat, ale nemohl jsem. Horda lidský těl mi zabraňovala v jakémkoliv pohybu, už jsem myslel, že se udusím, že je můj konec.

"Kapitáne, jste v pořádku?" Byla první slova, která jsem uslyšel po procitnutí. Okamžitě jsem se instinktivně nadechnul. Hlasitě jsem lapal po dechu, jako bych dýchal poprvé v životě. Také, že jsem měl pocit, že mi bylo bráněno v dýchání několik minut. Konečně jsem se pořádně vzpamatoval a uviděl doktora Candricka, jak mě ustaraně prohlíží.
"Jsem v pořádku." Řekl jsem rychle a odstrčil od sebe doktorovu ruku, kterou mi právě svítil malou baterkou do oka. Aspoň myslím, dodal jsem v duchu jen pro sebe.
"Nevypadalo to tak." Odpověděl doktor, ale pokusy o další prohlížení naštěstí vzdal.
"Já měl sen. Hodně divný sen. Ale to přece není možné, že?"
"V hibernaci je skutečně nemožné mít jakékoliv sny, ale je možné něco podobného snu prožít ve chvíli probouzení. Během těch pár sekund, kdy je váš mozek opět aktivní, ale vy ještě nejste plně při vědomí, můžete mít pocit několika minutového snu."
Zabručel jsem něco v odpověď a dal tak na vědomí, že tato debata je u konce. Začal jsem konečně rozumně uvažovat a moje další reakce tedy byla "Jak jsou na tom ostatní?"
"V pořádku." Řekl Candrick a už mě nechal samotného. Rozhlédl jsem se po místnosti s hibernátory po zbytku posádky, abych se o tom ujistil. Biolog Laronzo zamyšleně seděl na hibernačním lůžku, Bradley už otráveně namáhal ztuhlé svaly při oblékání a Sandersová bez nějakého projevu emocí prováděla cviky na procvičení těla po hibernaci. Oblékl jsem se a následoval jejího příkladu. Poté jsem si dal pořádnou horkou sprchu a před jídlem ještě stačil namluvit záznam do svého deníku.

Osobní deník Johna Derricka, kapitána lodi Warden-2.
29.5.2439, 08:05
Naše loď se přibližuje k Zemi. Právě se od ní nacházíme přibližně ve vzdálenosti, v jaké zaznamenaly 23. října 2077 automatické senzory lodi Warden-1 odpálení jaderného arsenálů většiny zemí světa. Byla to nukleární válka, kterou všichni čekali a obávali se jí. Kvůli tomu tehdejší miliardář Alex Warden nechal vyrobit loď, kterou spolu s ním obsadilo mnoho pečlivě vybraným mužů a žen, aby se pokusili začít nový život v soustavě Alfa Centauri. Nalezli jednu planetu vhodnou k životu a cíl se tedy zdařil. Jenže lidé tam nepatří a život na planetě pro nás není příliš přívětivý. Přestože se všichni lidé na Warden-1 po probuzení v Alfě Centauri dozvěděli, k čemu došlo na Zemi, mezi jejich potomky se v dnešních dobách rozhořel spor, jestli nadále zůstat nebo se vrátit na Zemi, kde už za tu dobu může být znovu obnovena civilizace. A tak se historie opět opakuje a lidé, tentokrát v jiné hvězdné soustavě, se postavili proti sobě a hrozí, že se navzájem zničí. Spor zastavil kompromis - vyslání výpravy, která zjistí, v jakém stavu Země je. Jsme to my. A já jen doufám, že tohle všechno má nějaký smysl, že se naši lidé nepozabíjejí dřív, než se stačíme vrátit. Utekli jsme ze Země, protože jí hrozilo zničení a chceme se vrátit opět ze stejného důvodu. Mám pocit, že všichni lidé jsou jako kobylky, které všechno zplundrují a pak letí dál. Nevím, jestli jsem to tak někdy cítil, ale teď je ten pocit ve mně velmi silný. Skoro je mi špatně z toho, že jsem člověk.

Když jsem dorazil do jídelny, byli tam všichni kromě Bradleyho. Pustil jsem se do jídla. Nestálo sice za moc, ale po čtyřech a půl letech v hibernaci jste rádi za cokoliv do žaludku.
"Tak jak jsme na tom, Sandersová?" Obrátil jsem se na naší pilotku.
"Všechny systémy jsou v pořádku. K Zemi dorazíme přibližně za tři hodiny. S hyperposilovaným pohonem nejsou žádné problémy."
"Vy jste snad pochybovali?" Dal o svém příchodu vědět Bradley.
"Nikdy nevíte, kdy mohou nastat problémy. Ostatně proto jste tu." Odpověděl jsem.
"Všechno šlape, kapitáne. Už jsem udělal kontrolu. S lodí nebudou problémy, spíš se bojím co nás čeká na Zemi. Co, Laronzo?"
"Čeká nás smrt." Odpověděl potichu tázaný, aniž by se změnil jeho nepřítomný pohled. Dokonce ani nenarušil přesouvání potravy z talíře do pusy, což byla jeho jediná činnost. Dělal jí ale bezmyšlenkovitě a v pravidelných intervalech.
"Laronzo!" Křikl jsem na něj přes stůl.
"Co?" Vypadalo to, jako by se teprve teď probral. Ruku s lžící, na které byl další kousek jídla, zastavil uprostřed cesty.
"Za tři hodiny dorazíme k Zemi, jsme připraveni provést průzkum?"
"Samozřejmě. Zatím ale nemohou nic pořádného zjistit ani naše senzory. Musíme počkat, dokud nebudeme na oběžné dráze."
"Dobrá." Odpověděl jsem. Bylo zbytečné ho v danou chvíli ještě víc trápit.

Po jídle jsem vzal stranou na chodbu doktora Candricka.
"Nemyslíte, že se Laronzo chová od probuzení nějak divně?"
"Nevím jestli divně, ale nezvykle rozhodně ano."
"Máme ještě čas, mohl by jste ho prohlédnout?"
"Proč šeptáte, kapitáne?" Zeptal se místo odpovědi Candrick. Skutečně jsem mluvil velmi potichu, ale dokud mi to neřekl, vůbec jsem si to neuvědomoval.
"Já, nevím. Mám prostě pocit, jako by nás někdo neustále sledoval." Při té odpovědi jsem se neubránil ohlédnutí za sebe, kde kromě prázdné chodby pochopitelně nic nebylo. Když se můj pohled vrátil k doktorovi, bylo mi podle jeho výrazu jasné, že mě hned po Laronzovi čeká také prohlídka.

Osobní deník Roberta A. Bradleyho.
29.5.2439, 09:45
Lodi Warden-1 trval let ze Země do Alfa Centauri s motorem využívající jaderné štěpení necelých sto let. Nám pro zpáteční cestu stačilo přibližně 4 a půl roku díky hyperposilovanému pohonu schopného dosáhnout přibližné rychlosti světla, jenž jsem navrhnul. I tak kvůli psychologickému hledisku, zásobám a mnoha dalším důvodům bylo nutné strávit většinu cesty v hibernaci. Nemám zmrazování svého těla vůbec rád, ale kupodivu to zvládám lépe než kapitán. A co teprve Laronzo. Býval vždy velmi hovorný, ale od probuzení s ním není řeč. Navrhnul jsem, že si dáme partičku šachů, ale odmítl, což ještě nikdy neudělal.
A tak se momentálně nudím. Na palubě lodi jsem pro případ, že nastanou problémy a to hlavně s mým hyperposilovaným pohonem, který je jediný svého druhu a já jsem jediný, kdo ho může dát do pořádku, kdyby se s ním cokoliv stalo. Všechno však pracuje bez jediného problému, jak jsem ostatně předpokládal.
Dalším důvodem, proč mě připojili k této výpravě, bylo údajně, abych pomohl znovu vybudované civilizaci na Zemi postavit vlastní lodě s hyperposilovaným pohonem, pokud ta pro to bude dostatečně rozvinutá. Podle mě jsou to ale všechno jen naivní přání, nejspíš na Zemi nenajdeme nic než mrtvou pustinu. Raději bych zůstal doma a vyvíjel hyper pohon, který by skutečně dokázal překročit rychlost světla. Jenže nikdo z těch vědeckých zabedněnců nevěří, že je to vůbec možné.

"Jste fyzicky i psychicky v pořádku." Řekl mi doktor po skončení prohlídky.
"Fajn a co Laronzo?"
"Fyzicky v pořádku a psychicky zdá se, že také. Ale něco ho nejspíš trápí, jenže odmítá říct, co. Vůbec přestává být nějak komunikativní."
"No, za chvíli budeme na oběžné dráze Země a bude mít tak dost práce. Snad se probere, když bude ve svém živlu." Odpověděl jsem a vyšel z ošetřovny do chodby.
Vydal jsem se na můstek, ale z ničeho nic jsem měl pocit, že někoho slyším. Zastavil jsem se a zaposlouchal se.
"Připoj se k nám." Ozvalo se najednou chodbou. Ten hlas jsem nepoznával a jak se rozléhal, nemohl jsem ani určit, jestli patří ženě či muži.
"Haló?" zakřičel jsem.
"Připoj se k nám." Dostalo se mi opět stejné tiché odpovědi. Začínal jsem mít zvláštní pocit stísněnosti, rozběhl jsem se tedy chodbou za hlasem, ale nemohl jsem určit odkud přichází a tak jsem náhodně vybral směr.
"Je tu někdo?" Vykřikl jsem za běhu a neustálého rozhlížení. Zaslechl jsem opět ten hlas, zněl daleko naléhavěji. Pak jsem zatočil za roh chodby a málem tak vrazil do Sandersové.
"Pane?"
"Neslyšela jste tu někoho mluvit?"
"Pouze vás, pane." Odpověděla.
"Muselo se mi něco zdát." Řekl jsem, ale sám jsem si tím rozhodně jistý nebyl.
"Šla jsem vás hledat, za chvíli budeme zpomalovat."
"Ano, už jsem šel na můstek." Odpověděl jsem a spolu jsme se tam vydali.

Dorazili jsme na můstek a Sandersová jakožto pilotka měla konečně co dělat. Vypnula autopilota a začala zpomalovat loď, dokud hyperposilovaný pohon úplně nevypnula. Standardním pohonem pak umístila loď na stabilní oběžné dráze. Během této operace na můstek dorazil Bradley a po něm Candrick. Všichni čtyři jsme pak nevěřícně sledovali oknem Zemi. V atmosféře byl jakýsi černý oblak pokrývající celou plochu planety. Byli jsme rádi, že v černotě vesmíru planetu vůbec vidíme. Oblak nedovoloval zahlédnout, co je pod ním.
"Laronzo, dostavte se okamžitě na můstek." Křikl jsem do lodního interkomu.
"Candricku, můžete to vzít za něj, než se laskavě dostaví?" Požádal jsem doktora a ten se tedy přesunul na Laronzovo místo.
"Na planetě je spousta života." Hlásil.
"Jak moc?"
"Je snad všude, víc než mohlo být před nukleární válkou."
"A jsou to lidé?"
"Nevím. Nelze vůbec nic určit. Zdá se, že senzory nemohou skrz ten mrak skoro proniknout."
"Takže to není oblak radioaktivního prachu?" Zeptal se překvapeně Bradley.
"Absolutně netuším, co by to mohlo být, ale o radioaktivní oblak se určitě nejedná."
"Zatraceně." Rozčílil jsem se a opět zapnul interkom "Laronzo, kde se sakra flákáte?"
Jakoby v odpověď se ozval výbuch, který zatřásl celou lodí.

Osobní deník Carlose Laronza.
29.5.2439, 11:10
Všude! Slyším je všude. Nelze se jich zbavit, chtějí mě, dusí mě. Jsou všude! Už od probuzení jsem to věděl a časem to bylo čím dál tím silnější. Nelze se tomu bránit. Chtějí nás všechny! Ne, to ne. Já to nedovolím! Já ne. Nesmí nás dostat. Musím nás zachránit! Zachránit VŠECHNY!

Poslední slova, co nahrál Laronzo, naznačovala, že úplně zešílel. Ale slova "chtějí mě, dusí mě" mi připomínala můj sen. Ne, to musí být jen náhoda. Rozhodně si jako blázen nepřipadám.
Skončil jsem s předběžnou prohlídkou jeho věcí a svolal všechny na můstek, abychom zhodnotili škody.

Dorazil jsem tam jako poslední. Sandersová a Bradley už zjistili, co se nejspíš stalo.
"Laronzo vzal ze skladu několik výbušnin." Spustil Bradly. "Vypadá to, že chtěl nechat vybouchnout celý hyperposilovaný pohon, ale neuměl s výbušninami pořádně zacházet a taky jste ho asi interkomem vyrušil a tak se vyhodil do vzduchu a pohon jen poškodil. Kdyby se mu podařilo, co plánoval, celou loď by to rozprášilo na kusy."
Takže tak nás chtěl všechny zachránit tím, že nás zabije? Chtěl jsem jim říct o Laronzově záznamu, ale z ničeho nic se uprostřed můstku objevil muž. Byl oblečený v kombinéze, jaká se podle našich záznamů vyráběla pro obyvatele vaultů. Koukal na nás, nehýbal se a lehce se usmíval. Bradley skrz něho mávnul rukou.
"Je to hologram." Komentoval svou činnost a zjevný fakt.
"Nezdá se vám trochu povědomý?" Zeptal se Candrick. Po pravdě nezdál, dokud to doktor nezmínil.
"Zdravíme vás, naše děti z Alfa Centauri."
"Cože?" Bylo jediné na co jsem se zmohl.
"O Wardenově výpravě se zachovaly záznamy a proto víme, kdo jste. Víme také, že my…" Hologram zmlknul, chvíli se tiše vlnil uprostřed můstku a pak pokračoval, jako by se nic nestalo "Víme také, že já jsem Bradleyho příbuzný. Můj dědeček se před válkou schoval ve vaultu, zatímco jeho bratr, Bradleyho předek, odletěl na Warden-1. Zdravíme tě Bradly." Už to vypadalo, že skončil, když ještě dodal "My všichni. Zdravíme i vás ostatní."
"Z těch záznamů přece nemůžete vědět, kdo je zde na palubě." Namítl jsem.
"Na Zemi se toho mnoho změnilo. Musíte to vidět, připojit se k nám." Při těch posledních slovech mně přeběhl mráz po zádech. "Proč nám to neřeknete?" Zeptal jsem se.
"Nepochopili by jste. Musíte přiletět k nám dolů. Všichni jste vítáni." Odpověděl a zmizel. Pár sekund jsme ještě všichni zírali do prázdného místa, kde před chvíli stál.
"Podle toho, co ten chlap tvrdil, mu bude něco kolem dvou set padesáti let." Sandersová reagovala jako první.
"Byl zřejmě dlouho hibernován." Odpověděl Candrick.
"Co taky jiného." Dodal Bradley.
Pravda. Co jiného? "Dobrá, nejdřív dořešíme škody. Jak jsme na tom?" Promluvil jsem konečně také.
"Loď je v pořádku, až na to, že se nemůže hýbat. Jsme teď jak smetí na oběžné dráze."
"Můžete to spravit?"
"Standardní pohon během tří až čtyř hodin."
"A hyperposilovaný?"
"Naše roboty mohu naprogramovat tak, že by postavili nový, takže tu opravu zvládnou, ale potřebují materiál. A ten získáme jedině na Zemi." Sdělil mi Bradley přesně to, co jsem nechtěl slyšet.
"Takže každopádně tam dolů letět musíme."
"Proto jsme přece tady. Zjistit jak na tom Země je a případně navázat kontakt."
"Já vím, ale mám z toho špatný pocit. Celé je to dost podezřelé." Svěřil jsem se.

Osobní deník Petera Candricka, lékaře na lodi Warden-2.
29.5.2439, 12:25
Chystáme se v průzkumném raketoplánu na Zem. Kapitán má neustále pocit, že se na nás dole něco chystá a tak ho Sandersová přesvědčila, že poletí ona a on zůstane na lodi. Je to podle předpisů v případě, že má kapitán takové podezření. Podle mě to ale přehání. Strávil příliš dlouhou dobu ve vesmíru. Nejdéle z nás, když ještě na Alfa Centauri zajišťoval loď k odletu. Myslím, že ho to už trochu ovlivňuje. Já jakožto náhrada za Laronza letím se Sandersovou. Osobně se těším, že odtud vypadnu. Už na mě asi začíná doléhat kapitánův pocit stísněnosti.
Jediné, co mě skutečně trápí, je Laronzo. Nechápu, co se s ním mohlo stát. Je pravda, že to nebyl typ na vesmírné lety, ale všichni jsme prošli pečlivými psychologickými testy a kdyby tohle nebyl schopen absolvovat nebo se na něm projevili sebemenší sklony k sebevraždě, nikdy by s námi neletěl.

Spolu s Bradleym jsem na můstku sledoval, jak raketoplán opouští loď. Průzkumný raketoplán se skládá ze dvou částí, které je možné od sebe v případě nouze oddělit. Věděl jsem, že v pilotní kabině řídí let Sandersová a v přepravní sedí Candrick.
Dívali jsme se, jak míří k Zemi. Ve chvíli, kdy zmizel v černém mraku, jsem raketoplán zavolal:
"Sandersová, jak to tam vypadá?"
"Zatím není nic vidět." Odpověděla, ale za chvíli se ozvala znova. "Počkat, něco vidím. Co to, sakra...chrrr" Signál byl něčím rušen a my tak slyšeli jen šum.
"Co? Co se děje?!" Řval jsem do vysílačky.
"Do prdele, je to živý! Všude!" Změnil se najednou šum na křik.
"Co?!"
"Natahuje se to k nám! Zatraceně!"
"Sandersová!" Jen tichý šum, žádná odpověď. "Sandersová!" Nic.
Asi půl minuty jsme se snažili zjistit, co se stalo, když najednou Bradley ukázal kamsi ven. "Podívejte, támhle."
Z mraků se vynořila pilotní kabina raketoplánu bez přepravní části. Letěla k naší lodi. Počítač navázal spojení, raketoplán se vracel a byl připraven přistát na lodi. To vše prováděl autopilot.

S Bradleym jsme doběhli do hangáru a vyprostili z raketoplánu Sandersovou. Byla v bezvědomí, zřejmě kvůli chvilkovému nedostatku kyslíku, ale jinak v pořádku. Snažil jsem se jí probrat, což se mi povedlo. Ale jakmile nabrala vědomí, vyskočila, divoce se rozhlížela kolem sebe a šermovala rukama. "Pryč! Jděte ode mě! Mě nedostanete!"
"Sandersová, uklidněte se. Jste na Warden-2." Snažil jsem se jí zklidnit. "Jste v bezpečí." Když jsem se slyšel, jak to říkám, neznělo mi to příliš přesvědčivě. Ale Sandersovou to naštěstí uklidnilo. Teprve teď si uvědomila, kde je. Nešťastně se podívala na raketoplán, kterému chyběla přepravní kabina.

Záznam týkající objasnění událostí při vyslání průzkumného raketoplánu lodi Warden-2 na Zemi.
29.5.2439, 13:00
Tazatel: Kapitán John Derrick
Dotazovaná: Pilot Karen Sandersová
T: Co stalo po té, když raketoplán vstoupil do černého mraku obklopující Zemi?
D: Dlouho jsme klesali, aniž bych cokoliv zahlédla, stále jsme byli uvnitř mraku. Když jsme z mraku konečně vylétli, trvalo mi několik sekund, než jsem se pořádně vzpamatovala z toho, co vidím. Celá plocha, kterou jsem viděla, byla pokryta něčím živým. Nevím, co to bylo, ale pohybovalo se to, vlnilo a pulsovalo. Bylo to všude. Rozhodla jsem se tedy letět zpátky.
T: Co se dělo dál?
D: Když jsem to obrátila, z povrchu se zvedlo cosi, nejlépe bych to popsala jako chapadlo. Vynořilo se z té živoucí masy. Ne, ta živoucí masa se přetvářela v to chapadlo, aniž by však přestala pokrývat celý viditelný povrch planety. Mířilo to neuvěřitelnou rychlostí k raketoplánu a v okamžiku ho dostihlo. Prorazilo trup na přepravní kabině, raketoplán to tak chytlo a stahovalo dolů. Musela jsem proto odpojit pilotní kabinu od přepravní. Kdybych to neudělala, raketoplán by se zřítil a zemřeli bychom oba. Navíc už jsem ztrácela vzduch, bylo to jediné možné řešení. Odpojila jsem přepravní kabinu a stačila ještě nastavit autopilota, než jsem ztratila vědomí.

Po skončení záznamu jsem jí řekl: "Jednala jste správně, nic lepšího nešlo udělat." Ne, že by to příliš pomohlo, ale bylo vidět, že to potřebovala slyšet. A navíc to byla pravda.

Vydali jsme se na můstek. Bradley tam čekal celou dobu.
"Něco nového?" Zeptal jsem se ho při příchodu.
"Nic." Zněla stručná odpověď.
Podíval jsem se z okna na černou Zemi. "Zatraceně, co se to s ní stalo." Řekl jsem spíš jen tak pro sebe. V tu chvíli se uprostřed můstku opět objevil hologram.
"Candricku?" Divil se Bradley. Skutečně to byl on nebo alespoň hologram jeho podoby. Až nezvykle dlouho trvalo než odpověděl.
"Jsem to já, jsem v pořádku."
"To není možné! Candrick to nemohl přežít." Křičela Sandersová.
"Byl jsem…zachráněn."
"Keci!" Odsekla mu.
"Co jste viděla? Byla jste dlouho bez kyslíku, takový stav může vyvolat halucinace." Odpověděl hologram.
"Ne! Vím co jsem viděla!"
Sandersová byl čím dál tím rozčílenější a tak jsem se do toho raději vložil "Jak to tedy dole vypadá, doktore?"
"Úžasně." Odpověděl spokojeně. "Musíte přiletět. Přistaňte a uvidíte."
"Tak to teda ani náhodou! Chce nás to dostat, ať už je to cokoliv. Celou tu dobu to chce, abychom přistáli." Protestovala Sandersová. "Tohle není doktor Candrick, jen nám to promítá jeho obraz."
"Jsem to skutečně já a zároveň jsme to my. Všichni. Všechno."
"Co to má, sakra, znamenat?" Už jsem křičel i já. "Co jste zač?! O co vám jde?! Ať už tu jde o cokoliv, já vás varuji. Budeme se bránit, nevzdáme se bez boje!"
"Jste stejní jako všichni ostatní lidé. Tak násilní, tak nesourodí. Nemůžete se změnit, dokud se nepřipojíte, tak jako se připojili všichni na Zemi."
"Cože?"
"My jsme Vůdce, my jsme Jednota. Jsme nový, jednotný osud všech. Už není potřeba se nadále skrývat." Po těch slovech se Země změnila. Černý oblak prostě zmizel a my uviděli to co popsala Sandersová. Jedna věc je ale o tom slyšet a druhá to vidět. Celá Země byla pokryta živoucí, dýchající, neustále se převalující masou. Ničím jiným. Vypadalo to, jako by sama Země byla živá. A promlouvala k nám skrz hologram doktora Candricka.
"Pohlcovali jsme do sebe všechny lidi a také všechny ostatní bytosti, stávali se naší součástí a my se tak neustále vyvíjeli, měnili. Ale všichni společně. Jednotně. Richard Grey byl prvním a další následovali, lidé na povrchu i ve vaultech, úplně všichni. Stali jsme se všemi a zrušili tak všechny šarvátky. My nás vedeme ke společnému cíly, copak nechcete být toho součástí?"
"Jestli se k vám chceme připojit?" Nemohl jsem uvěřit, že nám něco takového nabízí s takovou hrdostí.
"Ano! Nejste jednotní, musíte se k nám připojit. Všechny naše děti nás musí následovat a připojit se. Být pohlceni, stát se naší součástí a zabránit tak sebezničení, jenž jim hrozí."
"Kapitáne." Ozvala se Sandersová. "Mluví o lidech na Alfě Centauri, chce to dostat i je."
"Copak to nechápete? My jsme budoucnost, jediná naděje. Viděli jste, že sami sebe můžeme změnit jakkoliv si budeme přát a s jakýmkoliv materiálem pracovat, jak chceme. Můžeme cestovat. Hyperposilovaný pohon, který vytvoříme, nám pomůže přinést jednotu celému vesmíru, včetně našich ztracených dětí. Dali jste nám nový cíl."
"To si vážně myslíte, že se vzdáme vlastní vůle a připojíme s k vám?" Zeptala se Sandersová.
"Není to nic špatného. Neznamená to smrt, ale naopak nový, lepší život. Mysl všech pohlcených je tu s námi, s dvěma jste mohli přímo mluvit. Jsou součástí všech, vědí vše co všichni ostatní. Všichni společně tvoříme nás. Vůdce."
"Říkej si co chceš, seru na tebe." Odsekla Sandersová.
"Nemáte na vybranou! Vaše loď nemůže odletět a naše mysl je silná. Věděli jsme o vás už od vašeho probuzení, komunikovali s vámi, pomalu vás pohlcujeme i bez fyzického kontaktu. Stanete se naší součástí i z oběžné dráhy."
"Laronzo." Okamžitě jsem si na něj vzpomněl.
"Nechtěli jsme o něj přijít. Každý z vás je jinak citlivý. On..." Na chvíli to umlklo, zřejmě tomu chápání jedince dělalo stále problémy "…Lorenzo, byl nejvnímavější a my jsme se ho snažili pohltit příliš zbrkle. Byl prvním po tak dlouhé době, velmi jsme ho chtěli. Byla to chyba, kterou už nebudeme opakovat." Dořekl a hologram zmizel.

Seděli jsme na můstku a probírali stávající situaci.
"Takže celou dobu to o nás vědělo. Ten mrak to stvořilo, jen abychom neviděl, co je dole. Co navrhujete?" Začal jsem.
"Musíme tomu zabránit, aby nás to pohltilo, či co to vlastně chce." Spustila Sandersová.
"Co je na tom vlastně tak špatného?" Zeptal se klidně Bradley.
"Cože?" Nevěřila jeho odpovědi.
"Spojení všech myslí v jednu neomezenou. Co když je to správná cesta, evoluce?"
"A co svobodná vůle?"
"Pche, jako by snad nějaká existovala. Celý můj život jsem byl jen omezován ostatními. Daleko hloupější lidé mi bránili ve výzkumu a rozhodovali o mém životě, jen proto, že měli větší moc."
"Takže prostě jen fňukáte, že jste se nedokázal prosadit?"
"Kam myslíte, že všechno tohle soupeření povede? Lidi na Zemi dovedlo k nukleární válce a u nás doma se také brzy navzájem pozabíjí. Nejspíš už to udělali, protože nevydrželi čekat na výsledek naší výpravy." Už i Bradley mluvil rozčíleně.
"Keci. Dokud je tu naděje, má smysl se pro ní snažit. Nebudu si vybírat tak zvrácený způsob jen proto, že je snazší." A kývla přitom hlavou k oknu, kde čněla živoucí planeta.
"A co chcete dělat? Stejně se toho za chvíli staneme součástí. Naše loď není schopná letu, nemůžeme utéct."
"Raději zemřu, než abych se stala součástí té odpornosti!" Vykřikla Sandersová.
"Ale já ne!" Odpověděl stejně emotivně Bradley, vyskočil ze židle a bleskově vyrazil ke dveřím z můstku. Sandersová byla rychlejší než on, ale Bradley byl dveřím blíže, takže když už ho skoro chytla, zabouchly se jí dveře před nosem.
"Ten parchant je zablokoval." Kopla vztekle do dveří.
"Je to moje volba, každý ať se rozhodne sám." Sdělil nám ještě Bradley přes interkom.
Seděl jsem a celou tu dobu to vše sledoval. Má pravdu, je to jeho rozhodnutí. Když se chce připojit k Vůdci, proč mu bránit. Co je na tom vlastně špatného? Mít společný osud, společný cíl, být součástí Jednoty. My jsme...
"Kapitáne!" Sandersová mi vlepila facku. "Proberte se, musíme ho zastavit!" Musíme? No jistě! Zatraceně, Vůdce už mě začíná ovlivňovat. Není to jen Bradleyho volba. On zná hyperposilovaný pohon. Sakra, se všemi vědomosti, které určitě Vůdce má, by mohl vymyslet i hyper pohon. Vůdce pak bude chtít dostat všechny na Alfě Centauri. No jistě, o to mu šlo celou tu dobu, chtěl dostat Bradleyho. Proto zvolil jako prostředníka jeho příbuzného. A proto chtěl Laronzo zničit celou loď, on to věděl a chtěl tak zachránit všechny u nás doma.
"Možnosti?" Zareagoval jsem konečně.
"Bradley je v hangáru, připravuje raketoplán ke startu. Ještě bude muset odpojit systémy, přes které bychom ho mohli pomocí počítače navést zpět a pak odletí. Zablokoval dveře z můstku, nedostaneme se k němu včas."
"Takže nám zbývá jediná možnost." Odpověděl jsem a Sandersová hned věděla, co mám na mysli.
"Autodestrukce."
"Já můžu. Jestli vy, začněte."
Naťukala na počítači příkazy na autodestrukci a ten čekal na hlasové ověření. "Karen Sandersová. Autodestrukční kód 994, TG4, H87, O8D." Teď byla řada na mě, postavil jsem se.
"My..." ...jsme Vůdce, Jednota. Jediná rasa, jediný cíl, jediná meta pro společný...
"Pane?!" Vykřikla Sandersová.
...Osud. "Ne! Jsem já!" Z poslední sil jsem se vzpamatoval a ještě chvíli si udržel svojí osobnost. "John Derrick. Autodestrukční kód 8JA, 444, 6T7, 1AN."
Loď Warden-2 explodovala v ohromném záblesku.

My jsme Vůdce, jednota, jediný cíl, jediná cesta, dokonalost. Jedinec…odpornost, která není přijatelná! Jedinec Robert A. Bradley nebyl pohlcen, zemřel při výbuchu lodi. Ale pohltili jsme mysl Petera Candricka a na poslední chvíli Johna Derricka. Jsou naší součástí a my víme o strádání našich ztracených dětí v soustavě Alfa Centauri. Nakonec stvoříme pohon, který nás k nim rychle dopraví. Máme čas, máme tento jediný cíl. Nic nás nezastaví. Přivede mír, společný osud, jednotu celému vesmíru.


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist