Probudil se, oči však ještě neotvíral. Skrze víčka mu do nich však přesto proudilo silné záření, jež se tvořilo kdesi v neznámu. John otevřel oči, přestože nevěděl, že se John jmenoval. Alespoň si olízl nudli, který mu stékala po horním rtu.
Na obloze, o které nic nevěděl, žhnul veliký žluto-bílý kotouč, jehož neskutečná záře na chvíli Johna oslepila a podnítila tak jeho nervy k automatické reakci: "Jau! Nech toho!" vypískl hlasem, tedy hláskem, právě narozené myši a promnul si oči, jež ho pálily jako čípek v konečníku. Když se mu konečně po několika vteřinách podařilo je přivést do stavu opětprovozuschopného, rozhlédl se konečně kolem sebe. Okolo bylo teplo, všiml si. Mimo jiné však také písečno a kamenično, vzduch ale přebýval- mohl dýchat, uvědomil si. Dříve… dříve ale co? Zapřemýšlel, výsledek to však nepřineslo. Zkusil to tedy znovu, nyní s úderem zaťatou pěstí do hlavy, výsledek se však opět žádný nedostavil. Povzdechl si.
Chvíli jen tak prozkoumával pohledem krajinu okolo, než si konečně uvědomil, že sedí v autě. Konkrétně na místě spolujezdce, kupodivu však byl sám. Ani mrtvá duše se okolo netoulala… Jeho pohled však utkvěl na kartičce, která se zavěšená na zpětném zrcátku houpala vzduchem. Špinavými prsty ji chytil za ušmudlaný růžek a podíval se na obrázek vytřeštěného vyhublíka.
"To jsem já!" vypískl vzrušeně jako myš při nalezení sýrové fontány. Šťastně zamrkal a přečetl si popisky vedle. Přečetl si je nahlas: "…" zaklonil hlavu jako vykastrovaný leopard a pokusil se znovu: "…"
"Aha," podrbal se na hlavě tvaru kozího zadku a zamračil se. "Takhle to asi nepůjde."
"…!!!" zkusil znovu, ovšem opět bezmocně. Vyskočil alespoň z auta ven; dveře z bezpečnostních důvodů neotvíral, rozhlédl se však, zda-li něco nejede v protisměru.
"Ty woe!" pronesl, když dopadl na tvrdou kamenitou zem. Vzrušený výrok byl výsledkem překvapení, že se nepropadl do pekla, neexplodoval či se dokonce neodrazil do vesmíru- John prostě poznal něco nového a na oslavu toho, pomočil nejbližší kámen. "Jedna, dvě, kocour jde, brzo asi odletí," prozpěvoval si a do rytmu básně začal do písku vychcávat sprostá znamení. "Tři, čtyři, přišli štíři, asi se promění v hroznové víno," dokončil téměř největší sprostý znak, než však stačil "dodělat" poslední stranu kosočtverce, vykřikl někdo za ním přísným hlasem: "Občane! Co to tam provádíte?!" John v mžiku pěti mrknutí ok zastrčil svůj nástroj, pokud bychom měli být konkrétnější, řekněme nebozízek, velikostí určený pro termity (termiti jsou malí předapokalyptičtí tvorové, vrtající do stromů díry, nebolizískávají dřevo), a vytřeštěným výrazem se rozhlédl okolo. Kromě auta tu však nikdo nebyl.
"Tos bylo ty, auto?" zeptal se sopránem do éteru.
"Néé! Já, ty kreténe!" ozvalo se odněkud ze země.
"Kola mluví?" vytřeštil John oči fascinovaně.
"Né-é!" vyprsklo zoufale malé stvoření před autem. Až když udělalo několik centimetrových výskoků, všiml si John jeho existence.
"Ježis-Marjá-Josef-Letadlo! Co jsi zač?" divil se John a přešlapoval nervózně na místě.
"Jsem policista a ty mi teď ukážeš řidičský důkaz!" vyprskl malý mužík v uniformě VB a dal ruce v bok. Ručičky teda. "A dělej, nebo tě zatknu!" zaprskal přes svůj již tak oslintaný plnovous a výhružně zamával vztyčeným prostředníčkem. John si znamení vybavil asi jako: "Tytyty!"
Opatrně tedy obešel auto, otevřel dveře a posadil se za volant.
"Tak bude to?! Řídičský důkaz!" rozčiloval se skřítek, jež se náhle objevil pod otevřenými dveřmi.
"Ale…"
"Žádný ale! Dělej!" John zatroubil, klakson zatroubil, skřítkovi se naježily vlasy a vypadly oči z důlků. "U boží prdele, kde mám voči?!"vykřikl vytřeštěně a začal před sebou tápat rukama.
"Sakra! Nekoukej tak na mě!" otočil se k němu John, ale do tváře se mu radši nepodíval. Představa prázdných rudých očních důlků jej děsila i tak.
"Nekecej a pomož mi najít voči!"
"A kde sou?!"
"Nevim!"
"Tak tos mi teda pomoh!"
"Budou někde přede mnou!" hádal mužík.
"Co když na ně šlápnu?!" utrousil zoufale John.
"Jěžiš, máš voči, ne?! Tak se koukej, kam šlapeš!"
"Nemam!"
"Jak nemam?!"
"Nemáš?!"
"Nemam! Nemáš?!"
"Co nemam?!"
"No voči, ty woe!"
"Nemam, no."
"No tak je najdi!"
"Ale když nevidim?!"
"Aha," pronesl zklamaně skřítek. "Ale já vidim!"
"Vždyť si říkal, že nevidíš!"
"Říkal jsem, že nemám voči, né že nevidim!"
"A jaktože vidíš teda?!"
"Jsou asi pod autem!"
"Jak to víš?"
"Protože vidim podvozek!"
"Tak…si klekni a nahmatej je!"
"Dobrá, soudruhu!" skřítek se pomalu sehnul a začal se plazit směrem k autu. Ozvala se tupá rána.
"Co to bylo?!"
"Bouch sem se do hlavy!!!"
"Aha,"
"Neser mě, nebo ti nenajdu voči!"
"Co sem udělal?!" vypískl zoufal John.
"Seš drzej!"
"Aha,"
"Tak,"
"Co tak?!"
"Mám je!"
"Tak to je dobrý. Tak mi teď najdi ty moje! Já s nima nic nevidim!"
"Co se říká?!" John slyšel, jak se skřet zvedá.
"Že vidim úplná hov-"
"Kouzelný slovíčko, kokote!"
"Abraka-"
"Ticho!!!" vyprskl skřítek, až Johna ohodil sprškou mikroskopických kapiček slin. "A nešlapej hlavně na pedál!"
"Jak to?"
"Spadli ti pod něj!"
"Aha," John ucítil, jak skřítek šplhá do vozu a prosmýká se mu kolem nohou.
"Tady sou,"
"Děkuju."
"Máš zač!" prohodil skřítek a posadil se na sedadlo vedle. John si mezitím nasadil oči a promnul si je. "Jak se vůbec jmenuješ?"
"John," zakýval hlavou John.
"A dál?"
"Neumím číst,"
"John Neumímčíst?!" vybuchl ohromným smíchem skřítek v zelené uniformě. "To je teda pěkně kreténský jméno!" chytal se za břicho nadále skřet.
"Ale néé! Je to napsaný na týhle kartičce," ukázal na kartičku pod zrcátkem. "Ale neumím číst!" vysvětloval zoufale.
"To si nepamatuješ, jak se jmenuješ?" zeptal se skřítek a vstal, aby dosáhl na kartičku.
"Ne," utrousil John. Skřítek se opět svalil na sedadlo a začal se řehtat.
"Veverka!Muheheheh!!!"
"Kde?!" rozhlížel se zmateně John, ve vyprahlé postapoklayptické krajině však žádnou neviděl.
"John Veverka!" řezal se skřítek, až uši pouštních kojotů zaléhaly.
"Co?!"
"No, tak se jmenuješ!" dusil se už skoro pidimuž.
"No ty woe!!!" odmlčel se prázdným výrazem na chvíli John. "Seš si fakt jistej?!"
"Chtěl by ses radši jmenovat John Brahmíníhovno nebo co?"
"Né!"
"No tak vidíš!" smál se dál hobítek.
"Co je to brahmín?"
"Brahmína, když už!"
"Aha,"
"Tak to je přesně vono,"
"Aha,"
"Tak jedeme?!"
"Kam zase?!" nechápal John.
"Co já vim?! Někam! Máš tady napsáno Taxislužba, tak koukej frčet!"
"Tak se taky jmenuju?!"
"Ne, tupče! To znamená, že mě zavezeš tam, kam ti řeknu!"
"No, tak to je teda pěkně na hovno!" usoudil John, skřítek se opět rozesmál.
"Pojedem ještě dneska?!" nasadil malotvor opět vážný výraz.
"No…vono to nejede," zašklebil se John.
"Neměl bys nejdřív nastartovat?!"
"Možná jo, ale k čemu nám to bude? To ti nestačí, že tě odvezu?!"
"Áááá-!" začal skřet skákat po své bolševické čepici. "S tebou to bude těžký!" oznámil mu, když se konečně uklidnil.
"Myslíš, jo?"
"Netušim,"
"Aha,"
"Začneme radši od začátku," zakýval padesáticentimetrový muž hlavou a otočil se k Johnovi. Netušil však co ho ještě čeká…