Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Deník bojovníka

Úvodní řeč

Jmenuji se Lucas. Jsem potomkem Zakladatlee ve čtvrté generaci. Zakladatel zničil Vůdce. Možná shodou náhod, možná řízením osudu se můj děd, známý mezi svými jako Vyvolený, stal dalším zachráncem. Když zničil další hrozbu, počínaje mutovanými zvířaty z pouště, přes několik klanů banditů a dalších zločinců, konče novým samozvaným prezidentem seskupení dříve známého jako Spojené státy a jeho sluhy, Enklávou. Ve chvíli svého narození jsem ještě nevěděl, že mě má krev také zavede do nebezpečí. Slyšte můj příběh, jak se stal.

Můj otec byl Victor. Victor byl pojmenován podle druhého společníka mého děda opraváře Vica. Má matka byla Katja. Když jsem se narodil, byl jsem jako každé normální dítě, které žije ve 23. Století. Narodil jsem se roku 2281 v menším městě nové doby jako některých dalších postaveného technologií duplikovaného GECKu. Naše město se sice jmenovalo Arroyo, ale bylo postaveno na místě bývalé základny Enklávy jménem Navarro. Celá civilizace se sice nedostala na úrověň Rytířů nebo Enklávy, ale jako mnoho dalších měst naše město také vlastnilo vertibirdy. Ty byly postavené podle plánů Enklávy, jež můj děd získal pro Bratrstvo rytířů ochránců technologie. Bratrstvo Oceli, jak se tito muži nazývali však nebylo jediným vlastníkem těchto plánů. Dalším byl počítač zvaný Císař, vládce města, ještě z doby mého děda, San Francisca. Když Bratrstvo zjistilo, že není jediným vlastníkem plánů pro vertibirdy, tak tuto technologii jako jedinou uvolnilo.Dnes jsou všechna města sjednocena pod vládou NCR. Bratrstvo se pod vládu nepřidalo, ale stále si ponechalo základny ve všech městech Unie a stalo se poradci Rady v zastoupení mého děda a později i otce. Tato vláda však nebyla diktátorská tak, jako vláda Vault City s jejími otrokářskými projevy. Po smrti prezidentky Tandi NCR ustavila dvacetičlenou Radu. V ní postupně zasedali můj děd i můj otec. Potomek radního se však svého dědičného práva mohl vzdát. Postupně se pod vládu Rady začala připojovat jednotlivá města. Pod vládou Rady zůstala města, která pod ní byla ještě před svržením falešného prezidenta a Enklávy. Připojovala se samozřejmě další. Prvním z nich bylo Nové Arroyo. Unie jak se toto seskupení pod vedením Rady začalo nazývat postupně rostlo až se k němu připojila všechna větší města. Mezi nimi byl i New Reno, původně město zločinců.

V den mých dvacátých narozenin mě hned ráno navštívil můj otec. Už mu bylo něco přes padesát, ale stále sálal vitalitou. Jeho postava byla na staršího muže dost svalnatá. Navíc nevypadal víc jak na čtyřicet. Jeho vzhled většinu lidí udivoval. Vzhledem k tomu, že po více než třicet let nosil Energozbroj, měl vypadat starší a slabý. Otec na rozdíl od některých svou zbroj nepoužíval stále. Jeho přátelé z Bratrstva, jehož se také stal členem, mu poradili, ať se nespoléhá jen na velkou sílu zbroje, ale ať hledí i na sílu svých paží. Po dlouhém využívání Energozbroje někteří lidé zapomněli na sílu svých paží, a tak když se ocitli bez ní, nebyli schopni práce vyžadující byť i střední sílu a vypadali starší a slabší. Můj otec však ne. Snažil se Energozbroj využívat co nejméně. Nezanedbával však její údržbu. Energozbroj občas potřebovala skontrolovat servomotory, pokud se zadřely. Mikrofůzní reaktor dokázal vydržet prý i dvě stě let. Což vzhledem k tomu, že už se vyráběly nové, vedlo k minimální starosti o Energozbroj. Některé z dovedností mě také naučil a dal mi všechny užitečné rady, co set ýče Energozbrojí, které znal.
Můj otec nepřišel sám. Byl s ním i starý Xarn. Teď už byl opravdu starý starší než strýc Marcus, když umíral. Když Cybero, můj robotický pes, kterého můj děd získal v Navarru a mně ho dal, když jsem se narodil, uviděl Párače, začal tuřivě štěkat. Když však poznal, že je to Xarn, omluvil se: " promiňte pane", řekl mi. "To nic, Cybero. Jsem rád, že jsi ostražitý", odpověděl jsem mu.
"Zdravím tě, potomku Zachránce", pokynul hlavou s tesáky Xarn.
"I já tě zdravím, pane Zatracených", opětoval jsem jeho pozdrav.
Název Zatracení dostali párači od mého děda kvůli tomu, že nejvíc trpěli běhěm jaderné války i po ní, kdy byli vražděni jako nebezpečné nestvůry. Tomu vlastně učinila přítrž sama Enkláva, když si pohrávala s jejich inteligencí. Inteligence Páračů se natolik zvýšila, že se naučili mluvit, vytvářeli společenstva a vůbec se chovali civilizovaně. Xarn byl stále ještě prvním pánem zatracených. Zachránce, jak později Zatracení začali říkat mému dědovi, ho osvobodil z výzkumného střediska v podzemí Navarra.
"Synu, něco pro tebe mám.", začal otec. "Je to stejný dar, jaký jsem v tvém věku od svého otce dostal já".
"Co je to, otče"?, otázal jsem se.
"Je to deník. Jako zakladatel si i můj otec dělal zápisky z cest.", podal mi otec ručně psanou tlustou knihu.
"Děkuji ti otče. Ihned začnu se čtením", otevřel jsem knihu nadšeně.
"Ano, Lucasi. Mnohému se z ní naučíš. Jako jsem se naučil já.", rozloučil se otec.
Ihned jsem knihu otevřel. Na většinu jsem se jen zběžně podíval. Zaujalo mě až vyprávění po zničení Enklávy: "Když jsme spolu s Cassidym, Marcusem a Sulikem zabili tocho samozváného prezidentského bastarda a jeho poskoky z Enklávy a hlavně když jsme ještě s několika utečenci z řad Enklávů zabili tu největší kybernetickou bestii Horrigana, vydali jsme se nejdřív do sídla Bratrstva do San Fran, kde se utečenci z Enklávy dobrovolně přidali k Bratrstvu a souhlasili s pomocí vědcům ve výzkumu vylepšené Energozbroje, kterou vyvinula Enkláva. Pomáhal i Vic, kterého jsem zde nechal, protože to nebyl zrovnan typ bojovníka. Moje přátelé z vesnice jsme prozatím zanechali v NCR, kde se o ně postarala prezidentka Tandi, která znala Zakladatele. Také jsme navštívili New Reno, kde jsem od věčně opilého kněze dostal velmi obsáhlou příručku za to, že jsem ho zbavil problémů s pitím. Mnohému jsem se z ní naučil. Někdy mi připadalo, že více než za celou dobu cestování. Ale to nemohla být pravda. Ovládání Energozbroje nebo zacházení s pulsní puškou, ba i zacházení s některými zastaralými i když účinnými palnými zbraněmi se člověk naučí jen praxí. Vydali jsme se do Vault City, kde jsem se pokoušel přemlouvat Vicovu dceru Valerii, aby žila s Vicem v San Fran a opustila Vault City. Uvědomila si, že Vic je její rodina a i když ho občas nenáviděla kvůli tomu, co udělal její matce, vrátila se s námi do San Fran a radostně se znovu shledala s otcem.

Po dalších pět let jsme konali dočišťovací výpravy, jak jsme jim říkali. Týkaly se hlavně vyhubení divokých mutantů stále věrných Vůdci a Alienů, se kterými jsem se setkal v Reddingském dole a kteří se také v menších či větších skupinkách toulali pouští. Vytvořili jsme Dočišťovací jednotky, do kterých se dávali verbovat muži i ženy, kteří byli dobrými bojovníky a nechtěli skončit jako farmáři. Členy jednotky se stávaly rytíři Bratrstva, členové policejního sboru z NCR, těch však nebylo moc, policisté z Vault City, členové Jednoty z Broken Hills a dokonce se jimi stali na popud své matky i Wrightovi synové, když skončili se zločineckou kariérou v New Renu. Během těch pěti let jsme tak dokázali vyčistit celé území, z kterého jsme já, prezidentka Tandi a pár rytířů chtěli vytvořit Unii.

Mezitím chytré hlavy z Bratrstva vyvinuli technologii duplikace GECKu. Jeden z GECKů, který jsem přineslze svých cest jim k tomu dobře posloužil. Tak konečně mohla vzniknout Unie. Tandi a já jsme každému městu nabídli jeden GECK a ochranu jak Bratrstva, tak NCR. Zástupci měst souhlasili, a tak jsme vytvořili Unii a základy lepší, vyspělé civilizace. Nikdo však nechtěl, aby Unii vedla pouze jedna osoba. Vault City ghúly mutanty přestalo nesnášet poté, kdy jsem při svém putování vyřešil problém s jadernou elektrárnou v městě Gecku opravou jejich porouchaného reaktoru. Zástupci souhlasili s vytvořením dvacetičlenné rady. V Radě zasedali zástupci největších měst. Mezi nimi byli i starosta Gecka jménem Harold a bývalý šerif Broken Hills mutant Marcus, kterého v době kdy se s námi vydával na dočišťovací výpravy, zastupoval jeho přítel Steve, bývalý průvodce v Broken Hills. Členkou Rady byla i Tandi, ovšem ne na dlouho. Rok po vytvoření Unie zemřela. V den její smrti jí bylo sto dva let. Já jsem se stal členem rady také, jako zástupce Bratrstva. Ve chvílích, kdy jsem odcházel s Dočišťovacími jednotkami, mě zastupoval Xarn. Xarn byl válečníkem Páračů a vděčil mi za život. I přes počáteční odpor ho členové Rady přijali, když zjistili, že bude lépe hájit zájmy než já, který jsem byl stále pryč. Získal si také důvěru tím, že slíbil věrnosti válečníků Páračů Unii. Kvůli minulosti, kterou protrpěli, jsem je nazval Zatracení. Za nedlouho už oddíly zatracených sloužili jako předsunuté noční hlídky Dočišťovacích jednotek a také jako velitelé policejních sborů v menších městech.

Přeživší obyvatele Arroya chtěli také mít svůj domov. Pravý domov, kde by mohli uchovávat legendy a žít třeba i nedotčeni civilizací. Pomocí duplikace GECKu bylo na místě Navarra vytvořeno Nové Arroyo a sem jak přeživší tak i já. Technolohie se nás dotkla, ale stále jsme si uchovávali na rozdíl od mnohých spíše povahu malého městečka. Mezi lidmi, které jsme zachránili z Enklávy byli i muži a ženy jiných "barbarských" kmenů. Jedna z žen, v které Sulik poznal členku svého kmene se mi zalíbila. Jmenovala se Sika. Vůbec se nechovala jako jiní z jejího kmene. A i když vypadala jako barbar byla velmi krásná, dokonce mluvila skoro spisovněji než já a měla vědomosti téměř dosahující mých. I já se jí zřejmě zalíbil. Zamilovali jsme se a vzali se. Za dva roky se nám narodil syn. Pojmenovali jsme ho Victor, na počest jednoho z mých nejvěrnějších přátel Vica".

Četl jsem dál i když jsem útržky těchto zápisků znal. Nejvíce mě zaujala poslední poznámka v deníku. Můj děd napsal: "Je mi sedmdesát. Mému synovi je čtyřicet a mému vnukovi deset let. Pomalu umírám na nevyléčitelnou nemoc z ozáření. Doktoři z řad Bratrstva mi dávají nejvíce deset let. Jsem však šťasten. Zemřu spokojený. Pro tento svět jsem něco učinil. Mám ženu, syna i vnuka, kteři budou pokračovately mého rodu a Arroya. Troufám si tvrdit, že člověka s mými zkušenostmi již zřejmě nebude. Doufám, že nikdo už nebude muset prožít to, co jsem prožil já. Pokud jsem chtěl přežít a zachránit svou vesnici, musel jsem se z pouhého barbara živeného legendami stát mocným bojovníkem, vzdělancem, dobrým řečníkem i zkušeným bojovníkem.
Musel jsem se také naučit mnoho o technologii, způsobech zabíjení i léčení. To vše jsem potřeboval k úspěchu. Dokázal jsem to a snad jsem tento svět učinil lepším jako zakladatel."

Od té doby jsem si i já začal vést svůj deník.

Příbuzný

Jednoho dne se u mého domu objevili tři postavy v blýskavých, leč ještě původních Energozbrojích. Byli to rytíři Bratsrstva Oceli. Neměl jsem tušení, co tu dělají, ale věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého. Rytíři nás navštěvovali pěšky jen s velmi špatnými zprávami. Většinou totiž jako většina občanů Unie používali vertibirdy.

Trojice se přiblížila a vystoupil vysoký muž s robustní postavou. Zastavil se na tři kroky ode mě a začal si snímat helmu Energozbroje. Poté promluvil: "zdravím tě synovče. Kde je můj bratr, tvůj otec", otázal se.
Hleděl jsem na něho s nevěřícným úžasem, ale pomalu jsem v jeho obličeji začal rozeznávat ty stejné přitažlivé rysy, které měl obličej i mého otce. V tom jsem na rameni pocítil tíhu otcovy ruky. Uklidnil jsem se tedy a se sebejistotou se otázal: "a kdo jste vy, pane. Nevím o tom, že by měl můj otec bratry, protože…", otec mě však přerušil a rázným tónem opakoval mou otázku: "Kdo jsi? Vidím, že tvá Energozbroj nese znaky Bratrstva Oceli, ale říkáš, že jsi můj bratr. Tak kdo tedy jsi?".
"To by ses měl radši zeptat našeho otce", odpověděl sebejistě cizinec.
Otec bleskurychle vytasil meč pomalovaný draky, který získal můj děd od jednoho příslušníka Yakuzy z New Rena. Zbývající dva rytíři položili své ruce v rukavicích na rukojeti svých Gaussových pistolí, ale zůstávali an místě.
"Jak se opovažuješ", vybuchl otec. "Je tomu již pět let, co můj otec zemřel na nemoc z ozáření".
V rytířových očích se objevila věc u paladinů Bratrstva zcela nevídaná, slza a rytíř zamrkal, aby zahnal slzy a znovu hrdě vzhlédl.
"To je mi líto", omluvil se rytíř. "Pak ti tedy mohu říct, že jsem skutečně tvým bratrem a strýcem tvého syna. Mým rodištěm je totiž New Reno a mou matkou je..", otec znovu přerušil, tentokrát však rytíře:
"Tvou matkou je Kristine Bishopová", odpověděl za rytíře otec. Pohlédl jsem na něj s tázavým pohledem.
On se ke mně otočil a řekl: "Ano je to pravda. Tvůj děd byl velmi mladý, když na svých cestách navštívil New Reno. V New Renu potkal ženu jednoho z šéfů gangsterských rodin a aniž věděl, co dělá strávil s ní noc. A tohle jedna z věcí, o kterých se ve svém deníku nezmínil. ". Otočil se k rytíři a s lítosti v hlase promluvil: "Omlouvám se za takové uvítání, ale nejsem zvyklý, aby mě navštěvovali příbuzní, o kterých ani nevím. Jak ses, ale dozvěděl, kdo by mohl být tvým otcem?"
"Jmenuji se John Bishop. Je pravda, že matky své děti většínou chrání, a tak jsem se to dozvěděl až když matka umírala se slovy: "pokus se najít svého otce". Když matka zemřela, nechal jsem se naverbovat do řad dočišťovacích pořádkových oddílů a později jesem byl jako zasvěcenec přijat do Bratrstva Oceli. Vždycky mě jakýmsi způsobem přitahovala poušť. Nedávno jsem se dozvěděl o Arroyu a o bydlišti svého otce a jeho rodiny. K cestě sem mě však nutily i jiné povinnosti. Teď však přicházím a zjišťuji, že můj otec je mrtev", rytíř zmlkl a sklopil oči, aby nebylo vidět, že už neudržel příval slz. Otec mu položil ruku na rameno a rytíř ji stiskl. Otec chvíli vyčkával, ale pak vyřkl své srdečné myšlenky: "V mém domě budeš vítán, můj bratře".
Otec mi pokynul a já jsem k rytíři napřáhl ruku se slovy: "Jmenuji se Lucas. Jsem synem Victora , syna Zachránce mezi jeho lidmi známého jeko Vyvolený, strýčku." Rytíř mou ruku váhavě stiskl, usmál se a řekl: "Ještě jednou tě udravím synovče, synu Victora i tebe Victore, synu zachránce, můj bratře", na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval. "Jmenuji se John Bishop a jsem synem Zachránce mezi jeho lidem známého jako Vyvolený a Kristine Bishopové".
Otec Johnovi pokynul, aby šel dovnitř. Ten však zavrtěl hlavou, vzhlédl a zůstal stát na místě. Dvojice paladinů sňala své helmy a svému veliteli souhlasně přikývla. Otec se otočil a nechápavě na Johna pohlédl.
Ten mu ihned odpověděl: "Ne, že bych chtěl znevažovat památju našeho otce či náš příbuzenský vztah, ale jsem tu kvůli mnohem důležitější věci". Poté se John smutně usmál a vstoupil dovnitř.

Problémy přicházejí

Po dlouhých hodinách rozpravy přišla má matka Valerie a přinesla nám čaj. Bedlivě jsem poslouchal. I když mi již bylo dvacet, jedna vlastnost mi zůstala zvědavost a s ní spojená schopnost pozorně naslouchat jakémukoli náznaku dobrodružství či nebezpečíplného příběhu. Tehdy jsem ještě nevěděl, kam mě příchod mého strýce s naléhavou správou zavede. Tohle totiž nebyla jedna z pohádek, které jsem míval rád jako dítě, ale skutečně alarmující zpráva.

Konečně jsme se dostali k jádru věci. John se zamračil, ale pak se na jeho tváři znovu objevil jakýsi ůsměvný výraz, který se ve chvíli změnil ve smrtelně vážnou tvář. "Jako paladin Bratrstva Oceli, žádám tebe, můj bratře, zástupče Nové kalifornské republiky o pomoc", začal John obřadně.
"Má pomoc i pomoc mých potomků ti bude přisouzena ihned po objasnění podstaty problému", dokončil otec.
"Nejdřív vám musím povědět příběh o Zachránci", oba jsme na něj udiveně pohlédli. "Existuje starý vojenský sklad a zároveň armádní centrum Sierra. Byla zde zkoumána umělá inteligence v rámci níž bylo zařízení chráněno robotickými strážci a těžce obrněnými věžemi řízenými počítačem nazývaným Sky - net. Pouze jeden dobrodruh dokázal vyřadit obranu základny a probít se dovnitř, kde našel počítač, který chtěl získat tělo, aby se mohl pohybovat. Možná to byla prozřetelnost, ale ten dobrodruh Sky - netu tělo neúposkytl. Avšak naneštěstí ho nezničil. Tohle jsem se dozvěděl od Wrightů z New Rena, pro které také tento dobrodruh pracoval. Tím dobrodruhem byl Zachránce, náš otec a tvůj děd Lucasi", na chvíli se odmlčel. "Kéž by byl býval Sky - net zničil. Našel se totiž dlaší neznámý dobrodruh, který pronikl do Sierry, ale pro něhož nebylo těžké projít přes vyřazenou obrahu a dostat se až k centrálnímu počítači, kde si vyslechl stanovisko Sky - netu. Byl to hlupák, protože se nechal přemluvit, hacknul terminál a obstaral kybernetický mozek a další součástky pro sestavení robotického těla pro Sky - net. Sky - net si začal uvědomovat sám sebe a žačal se chovat lidsky a učit se od lidí. Dobrodruh ve Sierře nějakou dobu žil a od něho se Sky - net naučil touze po moci. Když zjistil, že by své tělo malého robota mohl vyměnit za tělo jednoho z mnoha robotů - strážců, šikovně dobrodruha dotlačil k tomuto úkonu a poté ho zabil. Pomalu začal expandovat a ovládat všechny roboty ve Sierře. Před nedávnem se obětí expanze Sky - netu stalo New Reno, i když většina lidí stihla uprchnout zůstali a padli tam mnozí z newrenských členů dočišťovacích oddílů. Neví o tom ani Rada ani prezidentka republiky. Proto se s žádostí o pomoc obrácím na tebe bratře", pohlédl John otci do očí. Věděl jsem, co musí následovat a také jsem měl pravdu. "Je mi líto. I když nejsem žádný stařec už jsem byl v lepší kondici a navíc by mě moje zraněná noha jen zpomalovala", odpověděl otec se smutkem v hlase smutkem v hlase otec.
John, který vypadal tak na čtyřicet a který se zdál být v životní kondici musel přikývnout, ale stejně na něj znovu pohlédl s nadějí. Otec na chvíli odvrátil pohled. Pak si však vzpomněl, že tu sedím i já a když jsem mu téměř automaticky přikývl, posmutněl, protože věděl, že budu muset odejít, ale řekl: "Kromě mě je Lucas jediný, který zná všechno, co znal a naučil mě můj otec".
"Chceš poslat netkušené štěně na smrt, bratře. Je to přece tvůj syn".
"Je mi dvacet a nejsem žádné nezkušené štěně", rozhořčil jsem se. "Navíc umím zacházet s pulsní puškou a gaussovou pistolí lépe než kterýkoli z místních členů dočišťovacích oddílů", obhajoval jsem se s hrdě vztyčenou hlavou.
"Uvidíme prcku", zasmál se mohutným smíchem John a dvojice rytířů se k němu přidala. "Dám ti šanci ukázat se. Nechce se mi však věřit, že náš osud spočívá na nedochůdčeti", dodal a vykročil spolu s otcem a oběma rytíři k cvičišti, které bylo nedaleko našeho domu.
Já ti ukážu nedochůdče dědku, zasmál jsem se smíchem, kterým mladí škádlí staré a rozeběhl jsem se za čtveřicí.

Když jsem dorazili na cvičiště, otec mě zavedl do kasáren a pomohl mi obléci svou lesklou upravenou Energozbroj, která navzdory tomu, že byla ještě po mém dědovi byla v perfektním stavů. K boku mi připevnil kopii dědečkova meče, kterou nechal zhotovit k mým patnáctým narozeninám a starou Gaussovu pistoli. Popadl jsem pulsní pušku a potěžkla její známou, uklidňující váhu. Když jsem byl připraven vydal jsem se vstříc cvičišti.

John se postavil přede mně se svým doprovodem po boku a řekl: "Ukaž co umíš chlapče, ale pokus se nezranit", zasmál se. Nevěděl jsem, proč mi tohle dělá, ale věděl jsem, že není bezdůvodné.
Proto jsem mu dal znamení a on spustil cvičení program. Jeden po druhém se začali rozsvěcovat červené hologramy na všech pozicích a pak postupně zase zhasli. Byla to rutinní záležitost a pro člověka s dobrým postřehem to byl je lehký tréning. Dal jsem znamení podruhé a zkouška začala. Jako první se rozsvítil hologram asi třicet metrů po mé pravici. Bleskurychle jsem zaklekl a vystřelil proti němu. Ozvalo se drobné prasknutí a hologram zezelenal, což znamenalo, že už nepředstavuje cíl, spíše mě mel jen mást. V rychlém sledu se rozsvítily dva hologramy po každé ruce a já jsem první dva a následně i další zneškodnil. Protiútok třetího mě jen těsně minul, ještě předtím, než jsem hon také vyřadil. Otec jen káravě zavrtěl hlavou. Poté jsem dostal pokyn, abych zaklekl za nízkou zídku. Pokaždé, když se rozsvítil jeden z řady hologramů, které byly na přeskáčku, jsem povstal vystřelil a znovu zaklekl. Neminul jsem ani jednou. Pohlédl jsem na Johna a na otce a ti se jen neznatelně usmáli. Sklonil jsem pulsní pušku a hodil si ji na záda. Zárověň jsem od pasu odepnul pouzdro s Gaussovou pistolí. Potěžkal jsem ji a usoudil jsem, že stále skvěle padne do ruky. Pak přišla poslední a nejhorší zkouška. Jeden z Johnova doprovodu si svlékl svou Energozbroj a zůstal jen v modrém trikotu se znakem Bratrstava. Stoupl si před mezi mě a místo, kde se rozsvěcovaly hologramy a čekal. John mě ještě upozornil: "Nezapoměň, že můžeš zranit nebo dokonce i zabít. Proto dávej pozor Bratrstvo necvičí ze Zasvěcenců paladiny, abys sis mohl hrát na Viléma Tella", zakřenil se, ale pak zvážněl. To mi trochu rozproudilo krev. Podle pověsti musel Vilém Tell zachránit svého syna tak, že kuší sestřelil jablko z jeho hlavy a povedlo se mu to. Já jsem však nebyl Vilém Tell, ani jsem neměl kuši, ale Gaussovu pistoli, jejíž jediný zásah mohl nechráněné tělo provrtat tak, že by mu nepomohl zžádný doktor ani žádné stimpaky. Musí mi věřit, když tak riskuje, přece by neriskoval život jednoho ze svých nejlepších, uklidňoval jsem se. Paladin pozvedl ruku a vztyčil
palec v gestu podpory. Neboj se otče nezklamu tě, řekl jsem si a připravil jsem se.
Hologramy se začaly rozsvěcovat po dvou a já je pečlivě míříc, abych nezasáhl rytíře, likvidoval. Jedná rána prolétla těsně kolem rytíře, ale rytíř se ani nepohnul i když by zřejmě neměl čas protože rychlost projektilu téměř blíží rychlosti světla. Nakonec jsem zneškodnil i poslední dvojici hologramů a cvičiště doslova zářilo zelenou barvou. Rytíř si znaltelně oddechl a nasoukal se dosvé Energozbroje.
John ke mně přistoupil a řekl: "devadesát čtyři body ze sta to není špatné. Minul si jen jednou, ale zaváhání v první fázi by v boji bylo potrestáno smrtí", pak se usmál a plácl mě po rameni takovou silou, že jsem myslel, že ho mámj vykloubené. Oba zbývající rytíři ke mně přistoupili a pomohli vysvléci Energozbroj. Poté na chvíli odběhli a vraceli každý nesouc zežké břemeno. Jeden nesl podivně se lesknoucí Energozbroj a druhý měl přes rameno nejspíš nový menší model pulsní pušky a v ruce černou pušku, která měla hlavěň podobnou poněkud větší M72 gaussově pušce. První mi pomohl navléci novou Energozbroj a řekl: "Vítej v Bratrstvu Zasvěcenče". Druhý mi připjal na záda pulsní pušku a do rukou mi vrazil tu černou podivnost se slovy: "Toto je náš dar tvé věrnosti a odvaze, bratře". Oba rytíři odnesli otcovu Energotbroj pulsní pušku a Gaussovu pistoli. Pohlédl jsem na Johna a uviděl jeho široký úsměv a hrdý pohled. Zárověň jsem pohledem hledal otce, kterého jsem však nemohl nikde najít. Potěžkal jsem zbarň a když jsem zjistil její váhu, nastavil jsem posílení zbroje na menší úrověň, aby si paže zvykly na její vyšší váhu. John ke mně přistoupil a řekl: "Toto je vylepšená Energozbroj třetí generace. Dokonce ani tvůj děd neměl něco takového k dispozici, když porazil Enklávy. Ovládá se stejně jako standartní, avšak v povrchu jsou zabudovány cívky absorbující energetické výboje a polymerové tvrzené desky v prostřední vrstvě zajišťují odolnost i vůči starým modelům Gaussovy pušky. Před tohle věcičkou tě však neuchrání ani tahle zbroj", ukázal na zbraň v mých rukou. "Je to M80 Gauss-Masonova puška. Úsťová rychlost dosahuje téměř dvojnásobku rychlosti původní Gaussovy pušky. Važ si jí proto, takovou nedostaneš na potkání", na chvíli se odmlčel a pak zakončil proslov otázkou. "Nuže jsi připraven jít vstříc svému úkolu Zasvěcenče?".
"Ano", odpověděl jsem. "Ale kde je můj otec, musím se rozloučit". John chvíli váhal, ale pak řekl: "Možná nebudeš nuset, protože…".
"Protože jsem změnil názor", zaburácel otec. "A navíc úřednická práce v radě není zrovna dobrodružství".
"Jsem rád, že ses tak rozhodl, ale vím, že jsi mi lhal otče", otec se na mě přísně podíval a chystal se něco říct, ale já jsem promluvil první: "Vím, že jsi mi lhal, protože jsem si jist, že jsi byl připravený hned od začátku přijmout žádost".
Otec se rozesmál hlasitým smíchem a pak řekl: "Máš pravdu synu, opravdu jsem byl rozhodnut jít už od začátku", zamyslel se, ale ihned ukázal své vůdcovství, kterému se zálibou naslouchali jak John tak oba moji noví bratři. "Ale ztrácíme tu čas. Mluvíme jako staré báby a při tom bychom se měli vydat na cestu".
"Tak jest", přisvědčil John. Z domu náhle vyběhla matka a rozeběhla se knám. Postupně objala mě i otce. Otci věnovala vášnivý polibek a mě políbila na čelo se slovy: "Věřím, že uspěješ můj synu". John si nasadil přilbu a já jsem uslyšel tlumený hovor. Z helmy se hrnulo zkreslené praskání a po chvíli zaz nělo jasně zřetelné "Ano pane".

Za pár minut se ozvalo šepotavý tvuk motorů a zpoza kopce se vyhoupla dvojice vertibirdů. "Máme tu odvoz", zařval do mírného hluku John. "Letíme na velitelství Bratrstva v NCR, které je velmi blízko bývalé Sierře a New Renu". Nastoupili jsem na palubu jednoho z vertibirdů, kde seděla ještě pětice dalších rytířů z nichž někteří měli hodnost paladina, nekteří nižší status pokročilý zasvěcenec. Já jsem byl hodnostně nejníže a přes to mě každý z pětice poplácal po rameni se slovy: "Vítej v Bratrstvu Oceli, bratře zasvěcenče".
Tak započala nová kapitola mého života.

Sierra

I když spát v Energozbroji nebylo zrovna pohodlné, přesto se mi podařilo usnout alespoň na těch pár hodin letu do NCR.

Probudil jsem se a rozrušen jsem si uvědomil svou zbroj a cíl cesty. Doznal jsem také, že šepot motorů vertibirdu slábne. Pak jsem ucítil slabý náraz způsobený vysunutím podvozku a následným dosednutím. Jeden z rytířů se ke mně otočil. "Doufám, že sis svůj spánek užil, bratře. Právě jsme dorazili do hlavního stanu", řekl s ůsměvem.
Nasadil jsem si přilbu a spolu s ostatními jsem vystoupil z letounu. Držel jsem se otci po boku a brzo jsem se na na něj obrátil s otázkou: "Už jsi tu byl, otče?"
"V NCR jsem často, ale…", odmlčel se. "Ale v této části jsem byl naposledy, když jsem dostal splnit požadevk Zasvěcení".
"Vždyť já už jsem zasvěcenec", řekl jsem s nechápavým výrazem.
"Nemysli si, že když jsi splnil zkoušku odvahy, že jsi opravdový Zzsvěcenec. Toto je jen neformální titul. Znamená, že jsi splnil zkoušku a že jsi připraven se učit. Opravdovým zasvěcencem se staneš teprve až splníš nějaký úkol v zájmu Bratrstva", zasmál se.
To už ale přicházel John. "Pojďte, chystá se porada. Ty Lucasi se dozvíš podmínky svého zasvěcení".
Vešli jsme do menšího kovového bunkru. Dveře zasyčely a zacvakly. Ocitli jsme se ve výtahu. John zmáčkl tlačítko a na panelu na zdi výtahu se rozsvítila pětka a výtah se začal pohybovat dolů. Po chvíli jsme zastavili a číslo na panelu zhaslo. Dveře zasyčely a otevřely se a my jsem vstoupili do velké haly, kde se ostrá zář světel odrážela od kovových stěn. Vstříc nám vyšel menší, ramenatý muž kolem šedesátky, na jehož nose seděli brýle se slabými obroučkami. Byl oděn v šedivé bojové zbroji starého typu s velkým znakem bratrstva na hrudi, která nijak neomezovala pohyb jako Energozbroj. "Vítejte bratři. Vítej victore, rád tě zase vidím", uvítal nás.
"I já tě rád vidím nejvyšší veliteli", odpověděl na pozdrav otec a sklonil hlavu na znamení úcty.
"kde je tvůj syn Victore, jeden z nových kadetů", otázal se velitel a poté mi pokynul: "Pojď sem chlapče".
Vystoupil jsem z řady rytířů, z nichž každý měl alespoň hodnost pokročilého zasvěcence nebo paladina a snažil jsem se nevypadat příliš hrdě, abych svého nového velitele neurazil.
"Tak kadet složil jsi zkoušku odvahy, jinak bys tu zajisté nebyl. Byla ti zpřístupněna zbroj a puška, lae pokud chceš víc, musíš se stát zasvěcencem. Nuže jsi připraven se učit?", otázal se a jeho obličej se zároveň zachmuřil. Se slyšitelnou lítostí v hlase řekl: "Historie se opakuje. Jistě uznáš, že teď není vhodná doba na nějaké zdlouhavé přijímání. Proto stejně jako děd budeš muset splnit úkol ve prospěch bratrstva". Pohlédl na Johna a ten předstoupil. "Nuže náš problém znáš. Je jím Sky - net a bývalý vojenské skladovací a výzkumné zařízení Sierra. Tvým úkolem tedy bude dostat se do Sierry a získat něco, co nám pomůže v boji. Nejlépe součást jednoho ze strážních robotů. Vysadíme tě blízko základny. Neměla by být příliš tvrdě hlídána, jelikož se většina robotů soustřeďuje ve zničeném New Renu. Kráter, navarro, Enkláva. Tvůj úkol bude snadnější, než měli tví předkové, ale tím však nijak nezlehčuji jeho důležitost. Nyní běž a provázej tě masonův duch", velitel se ohlédl a spolu se všemi sklonil na chvíli hlavu. Tímto se se mnou rozloučil.

Když jsem opustili bunkr, zasypal jsem johna otázkami a on mi s klidem odpovídal. "Půjdeš sám. Musíš se dostat do centrály ve čtvrtém patře, kde bys mohl získat nějaká data. Roboti pocházejí ještě z dob před válkou a jsou standardně vyzbrojeni raketometem a Gatlingem. Jeho kvality by nejspíš neměli přesahovat parametry Vindicatoru, který jistě znáš". Kývl jsem a spolu s otcem a Johnem jsem nastoupil do vertibirdu.

Po dvou hodinách letu pilot oznámil, že jsme asi kilometr od cíle a že v jeho blízkosti je čisto. Otec i John se se mnou rozloučli. Ovšem ne pozdravem Bratrstva, ale pozdravem naší rodiny.: "Provázej tě duch Zakladatelův i Zachráncův".
Sledoval jsem vertibird, jak stoupá . Postupně se zmešoval až zmizel úplně. Dodal jsem si odvahy a vykročil. Sledoval jsem Pip - boy, ale obrazovka scanneru zůstávala zelená. Sejmul jsem ze zad Gauss - Masonovu pušku a pevně sevřel rukojeť. Když jsem vyšel na kopec, uviděl jsem shluk několika budov obehnaný drátěným plotem. Příbližil jsem se a podél vstupu byly v lin i stojany, na nichž viselo cosi, co možná bývaly kulometné věže. Teď však byly všechny zničené. Obávaje se útoku jsem vešel. Přímo přede mnou byla velká budova s nápisem Armádní sklad Sierra, v jejíchž vratech zela velká díra. Nejspíš asi po výstřelu z děla jeho hlavěn vykukovala z vchodu protější menší budovy. Skontroloval jsem generátor v další budově, která byla nad budovou s dělěm. Když jsem zjistil, že generátor běží, opatrně jsem vystrčil hlavu a rozhlédl se po okolí. Zaposlouchal jsem se, avšak kromé slabégho cvakání mikrofůzního reaktoru a hydrauliky Energozbroje tu bylo ticho. Vydal jsem se tedy k zející díře v budově a vstoupil dovnitř. Před sebou jsem uviděl terminál. Po obou stranách chodby zeleně blikala silová pole. Rozhodl jsem se tedy jet výtahem až do posledního patra. Ještě než jsem vykročil k výtahu, zahlédl jsem ve stěně malá dvířka. Byla to jen skříňka s manuálním otvíráním. Nedalo mi to, a tak jsem ji otevřel. Uvnitř jsem našel několik poloprůhledných koulí s nápisem Armáda spojených států. Po podrobnějším prozkoumání jsem usoudil, že to nejspíš budou nějaké granáty. S pokrčením ramen jsem je vložil do batohu, který jsem měl na zádech a vstoupil jsem do výtahu. Po stisknutí tlačítka se výtah rozjel. Zdálo se, že jsem byl sám. Postupně jsem projel až do čtvrtého patra.
Nikde nic, pomyslel jsem si. Ani údržbářští roboti. Pak jsem si vzpomněl na část z deníku mého děda. Sierra: Ve čtvrtém patře byli vypnutí strážní roboti, úplně stejní jako v Enklávě. To už se však dveře otevřely a já pohlédl na dva těžce ozbrojené roboty. Instinkty byly rychlejší než strach. Proto jsem se rozběhl boční chodbou. Za mnou zacinkalo o stěnu několik kulek z Gatlingu. Postupně jsem proběhl okolo několika místností. V jedné z nich jsem uviděl kóje, v nichž byli nějaké orgány. Neměl jsem však čas zkoumat, jestli lidské nebo umělé. Po chvíli jsem však usoudil, že to byli mozky. Jeden velký a několik menších. Obsah jedné z kójí chyběl. Zdálo se, že hodně věcí ve Sierře zůstalo tak, jak je tu zanechal můj děd. Běžel jsem dál, až jsem dorazil do větší místnosti s jakýmsi megapočítačem. Uvědomil jsem si, že to musí být původní umístění Sky - netu. Přistoupil jsem ke konzoli a snažil se projít vstupní kontrolou. Počítač mě však nechtěl pustit, protože zjistil, že nemám autorizaci ani kód. Z reproduktoru se navíc ozvalo škodolibým strojovým hlasem: "Vetřelec. Vetřelec v hlavní místnosti. 4. Patro. Veškerá ostraha do centrály".
"Sakra, Tohle je cenrále! To jsem teda v pěkný kaši", zařval jsem s bolestí v hlase. V prosebném gestu jsem stiskl pušku a nastavil zbroj na vyšší posílení kvůli utlumení případného zpětného rázu. Na pušku jsem si přece jen ještě úplně nezvykl. Zaujal jsem obranné postavení poblíž dveří a pozorně naslouchal kovovému cvákání neúprosně se blížícímu z konce chodby. Neměl jsem kam utéct, ani kam se schovat. Mohl jsem se jen rozloučit se životem a doufat, že alespoň jednoho z těch hajzlů vezmu s sebou. Cvakání se přibližovalo. Znělo to jako rytmické klepot vydávaný dvěma kladivy. Na chvíli mě popadla chvilková radost. Přece jen snad dostanu šanci. Pak jsem ale uviděl oba obrněnce. Neděsili mě jejich Gatlingy, jimž by moje Energozbroj nejspíš odolala bez větších problémů, ale spíše jejich raketomety, které by na zbroj měli podstatně jiný účinek. Přikrčil jsem se a odjistil jsem pušku. Roboti se blížili. Pak zničehonic zahájili palbu z Gatlingů. Do energozbroje se opřela dávka kulek, ale ty jen neškodně odskočily. Po obou robotech jsem dvakrát vypálil. Jeden z nich poklesl k zemi a paže s Gatlingem mu odpadla. Věděl jsem, co musí následovat, úproto jsem proběhl vchodem centrály dříve, než mě mohl sežehnout výbuch rakety z raketometu druhého robota. Byl jsem si jistý, že zemřu. Uvnitř mě začínal bublat zárověn vztek a zoufalství. V tom jsem si však vzpomněl na granáty v batohu. Alespoň to zkus, stejně tady chcípneš, řekl jsem si. Odjistil jsem dva granáty a vyklonil se ze dveří. Ve vzdálenosti asi patnácti metrů se pomalu, ale jistě pohybovala kovová monstra. Nečekal jsem tedy a vrhl jsem proti útočníkům oba grabáty a přidal ještě několik výstřelů, po kterých nepoškozený robot poklesl k zemi. Ve vteřině se zhroutil i druhý. Chvíli jsem čekla a když jsem si byl jist bezpečím, pomalu jsem se vydal k oběma tělům. Roboti se zmítali jako člověk zasažený elektrickým proudem. Začalo se z nich kouřit a jejich hrudní pláty se začaly roztékat. Nakonec z nich zbyla jen zpečená hromada šrotu. Část, která mohla BÝT nervovým centrem, i když u robota spíš řídící jednotkouzůstala u jednoho z robotů jako zázrakem nepoškozená. Vyjmul jsem tedy motivátor a po několika pokusech z něho dostal přístupové kódy. Po vložení kódů jsem jsem prošel systém a něco o vávoji Sky - netu. Původně to byla Umělá inteligence, jež se byla schopna sama učit a vyvíjet jako lidská mysl. Bylo tam také několik poznámek o FEV viru, ale ty mi nic neříkaly. Pak jsem se pokusil poslat zprávu a čekla jsem na odpověd. Ta přišla záhy. Čekej Zasvěcenče, za chvíli tě vyzvedneme", ozval se známý hlas. Po půl hodině se ozvalo: "Jsem nad základnou. Čekám na tebe Zasvěcenče".
To mě popohnalo ke spěchu. Zkopíroval jsem data t počítače a uvědomil si, že to musím základnu zničit. Zadal jsem tedy nejvyšší autorizaci a spustil autodestrukci. Do batohu jsem uložil motivátor a rozběhl se k výtahu. Na povrchu jsem nastoupil do vertibirdu a dal pilotovi signál k odletu. Měl hodnost hodnost pokročilého zasvěcence a byl to ten samý rytíř, který se mnou mluvil na konci cesty do NCR. Než jsme vzlétli, otočil se a řekl: "Gratuluji, bratře, věděl jsem že to přežiješ".
"Měl jsem na mále. Kdybych dole nenašel tyhle věcičky, tak bys tady se mnou nemluvil", řekl jsem kysele a ukázal mu jeden z granátů. "Jsou to nějaké rozbušky s elektromagnetickým pulsem, řekl bych. Úplně je to uškvařilo".
"Tohle", podivil se pilot. "Vždyť to je starší než Bratrstvo samo. To jsou pulsní granáty. Myslel jsem, že už žádné neexistují. Po porážce Enklávů se jich moc nenašlo. Občas bývaly ve Vaultech a velké množství jich také vlastnila armáda".
"To by mohlo zajímat vaše techniky. Těm dole se to moc nelíbilo. Třeba byšlo vyrobit pušku na bázi těchhle granátů".
"Snad ano", řekl pilot. "Teď to zvednu, ať už jsem odsud pryč". Po čtvrthodině letu přehlušil šepot motoru tlumený výbuch. Pilit sebou trhl, ohlédl se na mě a zeptal se: "Tos udělal ty Zasvěcenče?" Slovo Zasvěcenec teď znělo zcela jinak. Už ho něříkal se lhostejností, ale spíše jakoby mluvil s někým, koho si velice váží. "Ano, nemohl jsem dopustit, aby se sem Sky - net vrátil. Je to přece místo jeho zrodu".
"To ho tedy zřejmě pěkně naštve. Jsem zvědav, co na to řekne nejvyšší velitel. Každopádně doufám, že jsi alespoň zkopíroval data do Pip - boye".
"Jistěže", osočil jsem se na něj. "To, že pocházím z Arroya a že mými předky byli vesničani a někteří je natývali barbary, neznamená, že jsem úplný hlupák". Pilot se omluvně usmál a dál se věnoval řízení.
O autodestrukci se zřejmě postarala vodíková bomba. Jelikož však vybuchla několik pater pod zemí v hloubce desítek metrů, nastal jen velký otřes a následovalo zvýšení úrovně radiace v okolí bývalé Sierry. Byl jsem tak unavený, že jsem si sundal pušku a batoh a sejmul přilbu a znovu jsem jako při předešlé cestě do NCR usnul.

Sky - net

Vzbudil jsem se, když jsem tjistil, že už neslyším šepotání motorů vertibirdu. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Pilot si sjímal helmu a sluchátka se slovy: "Teď bys měl zajít za velitelem a za našimi vědci a oznámit jim svůj objev".
"Hm, to asi ano", odpověděl jsem a vydal jsem se k hlavní budově. Spolu s pilotem jsem vstoupil jsem do výtahu a zmáčkl jsem na konzoli na stěně pětku. Výtah se rozjel, aby po několika vteřinách zastavil na pátém podlaží. Vystoupil jsem a chystal se zamířit do poradní místnosti. Ucítil jsem na rameni váhu silné paže a otočil se. "Je mi ctí, že tě mohu nazývat svým bratrem zasvěcenče", řekl pilot. "Mé jméno je Jacob".
Potřísl jsem mu rukou se slovy: "I mně je ctí, že mohu být přijat do řad Bratrstva". Vstoupili jsem do do poradní místnosti. Uvnitř bylo shromážděno kolem padesátky rytířů, mezi nimi i můj otec, John a nejvyšší velitel. "Nuže tak mluv chlapče", řekl velitel přistoupil ke mně. "Splnil si podmínky zasvěcení?", otázal se. Jeho oči se smály a bylo v nich viděttéměř dětskou zvědavost.
"Ano", odpověděl jsem. "Tam dole jsem přežil jen díky tomu, že jsem našel několik granátů. Myslím, že to byly pulsní granáty. Byli tam dva strážní roboti, ale když jsem po nich hodil dva granáty, úplně je to usmažilo. Mám motivační jednotku jednoho z nich a do Pip - boye jsem stáhl data z hlavního počítače. Myslím, že vaše pulsní pušky by se daly dovybavit emitorem elektromagnetického pulsu. A jestli by měli alespoň z poloviny takovou účinnost jako granáty, tak nebud mí Sky - net žádnou šanci".
"Nuže tedy myslím, že nic nebrání tvému přijetí", řekl velitel. "Poklekni a opakuj po mně: 'Tímto vstupuji do služeb Bratrstva Oceli a slubuji věčnou věrnost. Zavazuji se, že budu chránit hodnoty, jež Bratrstvo uznává. Budu bránit nevinné a budu chránit technické výdobytky civilizace a její obyvatele. Slibuji věrnost svým bratřím i vládě Nové kalifornské republiky'". Opakoval jsem přísahu věrnosti a pak znovu naslouchal. "Nyní už je tvá hodnost formální Lucasi.Jsi jedním z nás", dokončil velitel a stiskl my ruku. Postupně ke mně přistupovali ostatní rytíři, mezi nimi i několik v hodnosti kapitána nebo vyšší a tiskli mou ruku se slovy: "Vítej mezi námi bratře zasvěcenče". Nakonec ke mně přistoupil John a můj otec. "Výborně jsem rád, že ses nenechal zabít synovče", řekl John a stiskl mi ruku tak, že jsem myslel, že ji necítím a to ani nepotřeboval posilovače Energozbroje.
"To já taky Johne", odpověděl jsem s trochu trpkým úsměvem. Otec ke mně přistoupil a já se ocitl v objetí jeho silných paží. "Věděl jsem, že to dokákeš Lucasi".
"Děkuji, otče".
Přistoupil ke mně vysoký snědý muž se svalnatou postavou a rozložitý rameny, ktyrý byl spíše vědeckého vzezření, protože na něm bylo vidět, že nenosí Energozbroj, ostatně ani teď ji neměl, a poprosil mě o mého Pip - boye. Zároveň jsem sejmul batoh s granáty a s motivační jednotkou. Poděkoval a odběhl někam do hlubin budovy boční chodbou. "To byl vrchní vědec", řekl John. "Myslím, naši mozkové už se těší až budou moci prozkoumat, co si přinesl. Nyní když jsi zasvěcencem, můžeš si zažádat o nějaké vybavení a jestli chceš tak tě mohu napsat do rozpisu hlídek na příští týden".
"To ano, ale chtěl bych navštívit matku v Arroyu a oznámit jí, že jsem uspěl", odpověděl jsem.
"To myslím půjde", usmál se John.

Večer na nás čekal před budovou vertibird a odvezl nás do Arroya. Matka slzela a byla ráda, že mě vidí zdravého. Společně s otcem jsme povečeřeli a oznámili matce, že druhý den odlétáme. Další den ráno jsem zkontroloval Cyberovi obvody, protože jsem se rozhodl, že ho vezmu s sebou a že mu nechám importovat některá data z počítače Sierry, aby měl přehled o situaci. Mé rozhodnutí přijal s radostí jemu vlastní a nadšeně poskakoval. Jen cesta vertibirdem se mu moc nelíbila. Hlavní věděc jménem Erasmus mu importoval data, která jsem vybral a vrátil mi mého Pip - boye.

Vědci řekli, že zkoumání motivátoru a technologie elektromagnetických pulsů byde trvat tak měsíc a další měsíc si vyžádá modifikace stávajících pulsní pušek. Vyfasoval jsem si maskovací oděv a v novém týdnu jsem začal hlídkovat. Létal jsem s Jacobem a ještě s několika pokročilými zasvěcenci a jedním poručíkem. Intenzita útoků Sky - netových robotů se začala zvyšovat. Pochopili jsme, že je musí někde vyrábět.

Uběhl asi měsíc a my jsme letěli na hlídku do nitra nepřátelského území k bůízko k Vaultu 15. Tehdy jsem taky získal hodnost pokročilého zasvěcence. Bylo to přímo na doporučení poručíka našeho družstva. U Vaultu 15 se náše a ještě jedno družstvo setkalo s odporem asi pěti těžce ozbrojených robotů, kteří hlídali vchod do Vaultu. I přes to, že nás bylo dvanáct, sotva jsme přežili protože pulsní granáty jsem dostal jen já a ještě k tomu dva. Po použití granátů zbyli tři roboti, protože byli chytře rozptýleni. Ti však raketomety zničili jeden z našich vertibirdů. A když nějak jedná dávka z Gatlingu vyřadila servomechanismy v patách poruříkovy Energozbroje, skoro jsme přišli o velitele. Já a ještě jeden pokročilí zasvěcenec jsme poručíka odtáhli do bezpečí. Mezitím padli dva další roboti udolání střelbou z našich pulsních pušek. Museli jsme skoncovat s posledním z nich, a tak jeden z mých druhů odlákal robotovu pozornost do té míry, že jsem mohl použít maskovací oděv navlečený přes Energozbroj a vplížit se robotovi do zad. Ustřelil jsem robotovi kryt chránící zadní část hlavy a vší silou poskytnutou Energozbrojí jsem robotovi vytrhl motivátor. Ten se jen bezmocně zhroutil k zemi. Zavolali jsme základnu, aby poslala jeden vertibird. Mezitím jsem se naskládali do nepoškozeného vertibirdu druhého týmu a čekali. Po půl hodině přiletěl vyžádaný vertibird a naložil tělo robota, jemuž jsem vytáhl motivátor. Poté jsme se vrátili na základnu. Dva členové mého týmu byli važné zraněni a jeden ještě toho dne zemřel na težké popáleniny i přes to, že měl Energozbroj. To nám ukázalo, že příště musíme být opatrnější. Robot, jehož jsme přivezli nebyl tak silně obrněný jako ti, s nimiž jsem se setkal ve Sierře a jeho pancíř nesl známky jen minimálního opotřebení. Obě jednotky se zůčastnili pohřbu našeho druha v centru NCR. Já a ještě jeden příslušník naší jednotky jsme byli za záchranu poruříka povýčeni.

Po dalších dvou týdnech vědci začali přicházet na princip pulsů a my jsme dostávaly modifikované zbraně a granáty. Začali jsme hlídkovat v jednotkách o dvojnásobné síle, tedy čtrnácti mužů včetně dvou pilotů. Při jednom přepadu s témeř dvěma stovkami mužů se nám podařilo získat Vault 15. Data z pořítače a hlavního strážního robota nám řekli, že Sky - net znesvětil Vault 13 a udělal si v něm základnu. Velitel rozhodl, že hrozba Sky - netu se musí zničit jednou provždy, a tak se šest měsíců po mém přijetí konala porada o tažení proti základně ve Vaultu 13.

Porady se účastnil Velitel, John, můj otec, vysocí důstojníci Bratrstva, zástupci měst, jež byla součástí NCR a kteří zasedali v radě republiky a prezidentka. Jmenovala Nitan. Její jméno vzniklo stejně jako některá ostatní například i moje, přesmyčkou nebo skládáním jmen. Byla to pravnučka prezidentky Tandi. Byla to pětadvacetiletá pohledná blondýnka, z které však na první pohled čišela energie, síla a hlavně nespoutatelné charisma, které by v této ženě neuhaslo, ani kdyby byla ve věku své prababičky a které ji umožňovalo zaujímat tak důležitou roli, jakou prezidenství NCR nepochybně bylo.
Přes to se prezidentka a radní účastnili porady pouze jako civilní zástupci. Radě tedy předsedal Velitel. Já jsem plnil roli sekretáře velitele. Byla sice jen symbolická funkce, ale pro mě velice důležitá. Na hodnostním žebříčku Bratrstva jsem stoupal poměrně rychle. Za zásluhy jsem se vypracoval na hodnost poručíka a velel jsem oddílu, který se skládal z deseti jednotek, tedy 120 mužů plus posádky deseti malých dopravních vertibirdů. V očích velitele i mých bratrů jsem se poměrně rychle stal váženým rytířem Bratrstva Oceli.
"Prezidentko, zástupci rady republiky, mí bratři", začal Velitel. "Před nedávnem se jednomu z našich bratří povedlo dostat se do Armádního skladu Sierra a získat odtud důležitá data a dokonce přinést i staro - novou technologii elektromagnetických pulsů. Roboti Sky - netu nabývají na síle, ale nám se podařilo s pomocí modifikace našich zbraní EM technologií získat Vault 15 a mnoho informací o Sky - netu. I naši bojovníci potvrdili, že se začínají sezkávat s novými typy robotů, kteří však nejsou tak odolní, ale jsou snad ozbrojeníizbraněmi na bázi našich starých Gaussových pušek, které však poněkud vylepšili. Tudíž je vám zřejmě jasné, že ve Vaultu 13 ty roboty musí někdo vyrábět. To je bezprostřední hrozba. Zatím máme početní přesili, ale naše těla i když chráněna Energozbrojí nejsou tak odolná jako těla robotů. Tůdíž na jejich straně stojí odolnost. Z taktického hlediska říkám toto: Vault je uzavřená struktura, avšak nemá vlastní obranný systém. Se stovkou oddílů Vault 13 vyčistíme", pronesl nakonec velitel.
"S vaším stanoviskem jistě všichni souhlasíme, Veliteli", komentovala Velitelův projev prezidentka. "Ale neznáme přesně počet a rozestavení obranných pozic nepřítele. Sám jste řekl, že Vault je uzavřená struktura. To tedy znamená, že by se velké množství robotů mohlo zakopat uvnitř a odolávat vám možná neomezeně dlouho", zaoponovala prezidentka.
Velitel dal signál Johnovi, aby rozvedl útočný plán. "Nuže, vězte tedy, že se nepustíme do ničeho tak šíleného, jako je frontální útok bez podpory. Navíc zdá se, že Sky - net se skutečně v lecčems podobá myslící bytosti. Kdyby se jeho jednotky zakopali uvnitř Vaultu, ztratili by mobilitu, která je mnohdy účinnou obranou i útokem. Myslím, že většina sil bude skryta v obranných liniích kolem Vaultu. Útok začne několik vln bombardování pulsními bombami, které by měli vyřadit většinu obranných robotů ve vnějším perimetru. Zbytek porazí náš výsadek o síle 80 oddílů. Do Vaultu vniknou naše elitní oddíly ve dvou vlnách po deseti oddílech".
"Takhle to vypadá zcela jednoduše, ale jaká bude skutečnost. Nicméně věřím vašemu úsudku, Bratrstvo vždycky podporovalo republiku, tudíž nemám důvod věřit ve vaše schopnosti. Dáme hlasovat", pronesla prezidentka a hledala pohled Velitele, když pohlédla na mě. Spatřila, že se na ni také dívám a jemně se začervenala. V té chvíli mě napadli hříšné myšlenky.
"Souhlasím, dáme hlasovat", řekl velite a všichni důstojníci souhlasně zamručeli.

Po půl hodině byl výsledek hlasování jasný z 52 zástupců nebyl nikdo proti. Hlasování zavánělo spíš symbolikou a nostalgií. Návrh byl tedy přijat.

Přípravy trvaly měsíc. Koncem mírného podzimu roku 2301 se tedy odehrálo tažení proti Sky - netu.
V noci odstartovaly ze základny v NCR i jiných základen Bratrstva dvě stovky velkých bombardovacích vertibirdů naložené pulsními bombami. Následovala je tisícovka dopravních vertibirdů s rytíři Bratrstva. Jedním z velitelů byl i John. Vzal jsem s sebou svého věrného Cybera. I když věděl, že to pro něj může být nebezpečné, stejně chtěl letět se mnou. Kolem druhé hodiny v noci se bombardéry první vlny dostaly nad Vault 13. Piloti hlásili, že scannery objevily asi pět tisíc obránců. První vlna bombardérů shodila svůj smrtící náklad a řady obranných robotů prořídly. Následovaly další vlny. Když už se výsadek chystal přistát a chystala se poslední pátá vlná bombardérů, hlásili scannery nemožné věci. Hlásili posty protiletecké obrany. A opravdu z vysílačky se valily prosebné naštvané hlasy pilotů: "Co to má znamenat? Kde vzali takovou obranu? Co máme dělat? Řekněte tomu zatracenému výsadku aťpřistane!". Ztratily jsem dvacet bombardérů a pět oddílů v transportérech. Přišly rozkazy: "Tady Velitel. Výsadek se okamžitě vylodí a zničí protiletecké posty Sky - netu". Tato slova se kovově nesla éterem. Naše bombardéry vykonali své dílo, a proto se nyní stahovaly na své základny. Obranných robotů na vnějších liniích zůstalo více než dva tisíce, s čímž jsme vůbec nepočítali. Našich útočných jednotek bylo přes sedm set více jak osm tisíc rytířů. Vyřadili protiletecké raketomety, ale naše ztráty byly více jak tisícové na pět set zničených robotů. Naše jednotky se rozdělily a sevřely obránce do kleští s podporo pulsního dělostřeletva. I přes to však roboti na povrchu nebyli úplně zničeni. Podařilo se jim totiž šikovným manévrem předtíraného útěku zmasakrovat množství našich mužů pomocí raketometné palby.

Zůstal necelý tisíc robotů a asi pět tisíc našich mužů. Mohli bychom se vyhnout zbytečným ztrátám. Musím to zkusit, pomyslel jsem si. Kývl jsem na pilota. Byl to Jacob kdysi s vyšší hodností než já, teď však pilot jednoho z letounů mého oddílu. "Jacobe přepni mě na vlnu útočných jednotek", vyhrkl jsem na něj.
"Pane co chcete dělat", otázal se nikoli však s drzostí či vzdorem, ale spíše s notnou dávkou zvědavosti.
"Hodlám ušetřit životy našich bratří", odpověděl jsem mu.
"Volám všechny útočné oddíly. Tady je poručík Lucas, velitel 2. oddílu elity. Stáhněte všechny jednotky kromě desítky oddílů s nejmenšími ztrátami. Vyhneme se tak zbytečným ztrátám", promluvil jsem do mikrofonu". Zanedlouho se ozvalo volání jednoho z velitelů: "Tady je kapitán Carter. Kdo vydal ten rozkaz. Žádné rozkazy jsem nedostali?!?"
"Já pane. Snažím se ušetřit životy, pane".
"Poručíku uvědomujete si o co mě žádáte. Na to nemáte pravomoc".
"Pane žádám vás jako člověk člověka. Jako bratr bratra. Jestliže se nestáhnete naše zráty se mohou jen zvýšit. Stáhněte všechny kromě deseti nejprořídlejších odílů. Vezmu to na svou zodpovědnost".
"Víte doufám, že neuposlechnutí rozkazu se rovná zradě republiky a Bratrstva!"
"Ano pane, to vím, ale radši budu zrádcem než hlupákem, který nezachránil své bratry. Prosím stáhněte jednotky, kapitáne. Elita se o ty zbytky postará".
"Poručíku. Muži Elity nejsou cvičeni pro střetnutí na otevřeném poli. Byli určeni na vyčištění Vaultu. A navíc naše ztráty nejsou tak…", nedokončil, protože ho přerušil známý hlas.
"Kapitáne tady je poradce John Bishop. Uposlechněte, poručík má pravdu. Vyčleňte deset nejsilnějších oddílů a zbytek stáhněte. Ztráty Elity nebudou tak děsivé jako vaše. Já beru tento rozkaz na svou zodpovědnost", ozvalo se na pásmu útočných jednotek.
"Rozumím pane", odpověděl kapitán. "Oddíly druhé vlny vyčleňte sto jednotek a vyšlete je na setkání s Elitou. Zbytek návrat do vertibirdů a přesun do bezpečné oblasti. Poberte raněné", zařval kapitán na pásmu útočných jednotek.

Jednotky elity se začaly vyloďovat. Mezi nimi i já se svým oddílem. Po pár minutách jsme se setkali s desítkou oddílů z útočné vlny. Mezi nimiž jednomu oddílu velel John. Svolali jsme velitele oddílů. Domluvili, jsme se, že bychom mohli použít taktiky Elity. Odíly budou rozděleny do tříčlenných skupin a pokusí se vklínit mezi obránce a rozdělit je. Každá skupina si vezme na starost jednoho robota. Naše taktika spočívlůa v odlákání pozornosti. Jeden ze skupiny odlákal pozornost, mezitím další spustil na robota palbu z druhé strany a třetí se v maskovacím oděvu připlížil k robotovi zezadu a vyřadil jeho řídící jednotku.

Tuto taktiku jsme ukázali i mužům útočné vlny a ti se jí snažili, i když neohrabaně využít. Nebe ozářili světlo EM pulsů škvařících postupně roboty na kusy a záblesky ukazující se po nárazu rakety z pušek robotů na cíl. Roboti používaly výbušné rakety, které povrch zbroje rozpálili jako výheň horké železo a pokud byla izolace Energozbroje poškozená nositel Energozbroje se uvnitř uškvařil. Po hodině bitvy se začalo pomalu rozednívat. Bylo vidět jen hloučky bojovníků obklopující povětšinou jednotlivé roboty, jak podléhají útočníkům.

Za další půl hodinu začalo slunce vystupovat na obzor a nebe dostalo oranžovočervený nádech. Na prostoru kolem Vaultu se váleli pozůstatky po bitvě. Mrtvá lidská těla nebo dosud se škubající či úplně nehybná těla robotů. Elita uspěla nevídaně ztratila jen asi sto mužů a oddíly útočné vlny ztratily pět oddílů. Ztráty nejsou tak hrozivé, uvědomil jsem si. Ale všichni to byli moji bratři. John dal vysílačkou útočné vlně signál k návratu a zajištění oblasti. Přiletěli také zdravotnické vertibirdy a nakládali raněné.

Naše bitva však nebyla ukončena. Zbývalo ještě zničit to semeniště robotů, jež kdysi bylo úkrytem pro šťastlivce, kteří unikli před následky Velké války.

Muži elity posíleni o do síly dvaceti oddílů se vydali vstříc Vaultu.

Byli jsme připraveni na boj v chodbách a na to, že může být dlouhý a krvavý. První problém nastal už před vchodem do samotného Vaultu, ke kterému stejně jako ve Vaultu 15 vedla asi pětimetrová chodba vyhloubená ve skále. Mezi malými skalami se ukrývali roboti. Můj oddíl šel první. Proč? To jsem nevěděl, ale uznal, že bych spolu se svým oddílem měl jít první. Bylo v něm a zvlášť v mé jednotce několik mužů z Arroya, některé jsem znal z děství. A tak jsem vlastně zachraňovali místo, kde pobývali naši předkové. Vyslal jsem jednu průzkumnou skupinu. Zanedlouho se vrátili. Naskytl se nám strašný pohled. Jeden z průzkumníků táhl svého padlého druha. Jeho tělo bylo sice v jednom kuse, ale vypadalo jako cedník. Ruce, nohy, hruď dokonce i hlava byli provrtané malými otvory. Jeho druh se okamžitě sesypal. "Dereku, jak to vysvětlím tvé matce", naříkal s uslzenýma očima. "Jak to vysvětlím jeho matce", hleděl na nás s planoucým pohledem. Další z průzkumníků se otočil k Johnovi, který vedl Elitu a část útočné vlny. "Pane používají nějaké rotační kulomety. Měli jsem pravdu, opravdu vyvíjejí. Nemůžeme se k nim dostat dostatečně blízko, aniž by nás zasáhli. Je jich tam asi deset. Mají šedé pancíře s šípem na pravé straně. Gauss - Masonovy pušky jim neublíží a naše pulsní zbraně mají nedostatečný dostřel. Co teď pane?", podal průzkumník hlášení a zároveň se otázal na další postup.
"Vypadá to, že jsme skončili dřív, než jsem začali. Sakra", zaklel John.
"S šípem. Šíp znamená rychlost. To by mohli být nějaké Gaussovy Gatlingy. Rotace ještě zrychlí projektil. Ale musíme se nějak dostat blíž", prohlásil jsem. "Musíme se dostat tak blízko, abychom mohli vrhnout granát. Pušky nám budou k ničemu, jsou dobře krytí".
"A jak?", zeptal se jeden z poručíků útočné vlny. "Tam odsud udrží celou armádu. A navíc mají ty Gatlingy. Rozsekají nás. Nejsme dost rychlí, abychom se tam dostali vrhli granáty a utekli zpět". V tu chvíli promluvil kovový hlas po mém boku: "Jste jen lidé, pane", řekl Cybero. "Já ne. Jsem cyborg, jsem rychlejší já bych to mohl zvládnout". Cybero se na mě podíval svým biologickým a poté i mechanickým okem.
"Mohou tě zabít můj příteli, ale jsi naše jediná naděje. Vám, že to zní divně, ale jsi myslící bytost, umíš mluvit, volba je na tobě", řekl jsem.
"Chci to udělat můj pane", jeho slova zněla odhodlaně.
"Tak dobře", povzdechl jsem.
Vyndal jsem z opasku několikgranátů a připevnil je na dálkově ovládané držáky, kterí jsem pak připjal Cyberovi na záda. Navíc jsem mu ještě dal vysílačku. John si vzal do ruky ovladač.
"Hodně štěstí, příteli", zavolal jsem za utíkajícím Cyberem.
Po chvíli se ozvalo kovovým zvukem: "Teď". John na nic nečekal a zmáčkl tlačítko na ovládání, čímž uvolnil granáty. Šum z vysílačky ustal. Bál jsem se nejhoršího. Cybero však přiběhl živý a zdravý. Tedy témeř. I když co znamená u cyborga zdraví nebo nezdravý.
"Výborná práce, Cybero", řekl jsem. V tom jsem si však všiml, že Cybero kulhá, že má zraněnou zadní nohu a poškozený akustický senzor. To už se ale rozeběhlo deset mužů s granáty a v maskovacích oděvech, kteří byli kryti desítkou mužů s EMP puškami. Za chvíli se ozval vítězný ryk a slabé volání: "V pořádku, je tu čisto, můžeme postupovat". Obvázal jsem Cyberovi nohu a předal ho Jscobovi, který tu byl také.
Dorazili jsme ke vchodu a pokusili se ho otevřít. Byl však zablokovaný. Použili jsem tedy laserové řezáky a poté výbušniny. Vrata odpadla a zevnitř se ozvala palba. Několik mužů padlo, ale to už vstříc robotům vylétly záblesky z hlavní pulsních pušek a několik granátů a skosily je. Postupovali jsme. Zabrali jsme ošetřovnu a dostali se k výtahu. Nastal další problém. Jeden výtah. Museli jsme rozdělit síly. Kdybychom přijížděli výtahem po desítkách, roboti by se s námi lehce vyrovnali. Proto John rozhodl: "Přivolejte výtah. Hoďte tam pulsní granáty a potom ho pošlete na první podlaží". Tak jsem to tedy udělali. Poslali jsem granáty a hned potom muže. Ti našli u výtahu asi dvacet padlých robotů a kryli se zde. Výtah byl rychlý. Zanedlouho bylo proto na prvním podlaží pět oddílů a svádělo ve tříčlených skupinkách boje s roboty. Vedl jsem svůj oddíl jako druhý s Johnem po boku. Teď to šlo lépe chodby byly krátké a zahýbaly, takže naše pulsní neměli problém se vzdáleností. Dobyli jsme první podlaží. Můj oddíl ztratil dvě jednotky. Mezi mrtvými byl i Jacob. Měl prostřelenou vrchní vrstvu Energozbroje, což porušovalo izolaci. Dostal to výbušnou raketou do hrudníku a v Energozbroji se doslova usmažil. Teď jsem věděl jaké to bylo pro toho průzkumníka, když viděl svého druha umírat podobně strašnou smrtí. "Je mi to líto pane", řekl Cybero. "Jistě to byl váš dobrý přítel".
"To ano, ale želet jeho ztráty nemusíme, pokud ho pomstíme", prohlásil John a jeho oči plály zlostí stejně jako oči všech rytířů kolem. Na tomhle podlaží byli dva výtahy. Dvě místa možného útoku. "Smrt robotům", zařval někdo vedle mě, byl to druhý pilot mé jednotky, a vrhl se do výtahu mezi prvními. Na druhém podlaží byla asi stovka robotů, ale v chodbách jsem je sevřeli do kleští. Zbývalo poslední patro. Výtahem jsme poslali granáty a poté jednotku za jednotkou. Rychle jsme dobyli předsálí, ale ztratili jsme celý oddíl při dobývání skladu, kde byla dřív uložena voda. To bylo ještě za doby Zakladatele. Nakonec jsme dveře odpálili a dovnitř hodili granáty. Výsledkem bylo asi dvacet zničených robotů. Teď jsme se mohli soustředit na hlavní místnost, kde musel být ukrytý Sky - net. Museli jsme překonat pětici dveří, z nichž každé bránilo nejméně padesát robotů. Konečně padli i poslední dveře. John se v čele nejlepších z Elity vehnal do hlavní místnosti. Roboti byli zjevně překvapeni, a tak byli rychle zlikvidováni. Na podlaze ležely jen škubající se masy kovu. John však spatřil něco, co ho udivilo. Čtveřici mužů v bílých pláštích. To se mu stalo osudným. Te chvíle využil velký robot s raketometem a Gatlingem na každé paži. Když jsem vběhl do místnosti. Uviděl jsem jen mrskající se Johnovo tělo, které se sesulo k zemi. Rytíři spustili na Sky - net palbu, která kupodivu vařadila jeho raketomety, ale nepoškodila jeho pancíř. "Hlupáci, mě nezabijete, vaše směšné pulsní pušky nic nezmůžou, moje brnění má odclonění proti EM pulsům", zachechtal se Sky - net a postřílel pětici rytířů. "Stáhněte se", zařval jsem na své druhy a ti vystrašeni Sky - netem poslechli. Pohlédl jsem na tu ohromnou bestii, ale necítil jsem strach. Hlavou mi probíhalo jen to, že právě hroznou smrtí zemřel můj strýc, kterého jsem poznal teprve nedávno, ale měl jsem ho rád. "Nééé", ozvalo se se z mého hrdla zařvání tak strašlivé, že mi až vyhrkly slzy a málem praskly bubínky. Sky - net na mě pohlédl a chystal se to ukončit. V té chvíli jsem mu to málem dovolil, ale neodpustil jsem si zařvat. "Strýčku neumírej". Připadalo mi to dětinské, protože jsem věděl, že John je mrtvý. "Ty parchante zabils mi strýce", zařval jsem. V tom okamžiku jakoby se v robotových očích objevilo něco jako záblesk lidské emoce. "Strýce. Bratr otce. Rodina", přežvýkal tyto slova robot. "To jsem nechtěl nevěděl jsem. Jsem umělá inteligence, ale skoro jako člověk. Osvobodil jsem se. Chtěl jsem se jen učit. Chtěl se stát lidským".
"Myslels, že tím dosáhneš tím, že budeš zabíjet!", vykřičel jsem mu do tváře.
"Chtěl jsem jen být lidský. Být lidský. Být lidský…", opakoval Sky - net.
"Skupina ke mně", zařval jsem. V tom se po mém boku vynořili dva členové mé jednotky. Ale dříve než jsem stačili uplatnit taktiku, jíž se Elita učila. Sky - net zastřelil všechny muže v bílých pláštích a pak zůstal stát. Na chvíli jsem k němu pocítil soucit, ale pak jsem si vzpomněl, co udělal. Zabil Johna.
"Zleva první. Zprava druhý. Zezadu třetí", zařval jsem rozkaz. Jedenz mých druhů se vrhl na robota zleva druhý zprava. Sky - net se pomalu vzpamtovával. Avšak pomalu. To už jsem mu byl v zádech. Vzal jsem svou Gauss - Masonovu pušku a odstřelil krytku na zadní strabě robotovy hlavy. Nastavil jsem Energozbroj na nejvyšší posílení a vší silou jsem trhl až mi Sky - netova řídící jednotka zůstala v ruce. Robot padl na zem. Oddechl jsem si. Do místnosti se nahrnuli rytíři a začali prohlížet své druhy, jestli nežijí. "To je za tebe Johne", řekl jsem, sehnul se k robotovi a do díry po řídící jednotce jsem vložil pulsní granát. Všichni ustoupili. Robotova hlava praskla a tělo se začalo tavit. Pocítil jsem satisfakci, ale zároveň jsem ucítil na tváři slzy. Přiběhlo ke mně několik rytířů, velitelé jednotek mého oddílu. "Vault byl zajištěn", řekl jeden z nich. Byl to Cobart velitel 1. Jednotky mého oddílu.

Po půl hodině vyrazili vertibirdy s raněnými do základny Bratrstva v NCR. Letěl jsem ve stroji, kde byla naložena těla Johna a Jacoba. Cyberu mi ležel u nohou a zdálo se, že odpočívá. Také jsem usnul.

Probudil jsem se po dvou hodinách. Byli jsme v NCR. Vystoupil jsem a rozhlédl se. Všude byli zdravotníci a odváželi raněné. Cobart ke mně přistoupil a řekl: "Chce tě Velitel poručíku, prý je to důležité". Přikývl jsem a vešel jsem do budovy. Výtah mě zavezl na páté podlaží do poradní místnosti. Dveře zasyčely a otevřely se. Okamžitě ke mně přistoupil otec a objal mě se slovy: "Je mi to líto Lucasi. John je prý mrtvý. Můj bratr je mrtvý", uviděl jsem jak se otci v očích lesknou slzy. Ozval se Velitel. "To s odvoláním útočné vlny by hrdinské, ale hloupé. Zachránil jsi spustu životů, ale neuposechl jsi rozkaz. Víš, co to znamená. Budeš muset odejít z Bratrstva. Než ale odejdeš budeš povýšen do hodnosti kapitána. Je mi to líto. Bratře". Bratře, řekl jsem si. Takže to není jeho rozhodnutí velí tak tradice. "Nemusí vám to být líto, veliteli", ozvalo se ode dveří. Promluvila krásná blondýnka. Prezidentka. "Zaručím se za toho hocha". Hocha, pomyslel jsem si. Vžduť jsi jen o pár let starší než já. "Prezidentko přece nechcete říci, že hodláte..", řekl udiveně Velitel.
"Ale ano chci řekla prezidentka. Nesouhlasím s tím zvykem. Zrada. Pouze neuposlechl rozkaz. Zachránil své druhy je to hrdina. A vy z něj děláte zločince".
"Chcete tedy složit funkci kvůli tomuto mladému muži?", zeptal se velitel.
"Ne, to nechci. Chci ji složit kvůli tomu, že nesouhlasím s touto částí systému. I staré zvyky mohou mít chyby". Ta žena mi vykoupí členství, ale za jakou cenu a co za to bude chtít.

Za týden se konala abdikace prezidentky Nitan a zaroveň přísaha nové prezidentky. Stala se jí Nitanina sestra Tanris. Nová prezidentka snad změní řád. A já jsem díky Nitan stále rytířem.

Byl jsem povýšen na kapitána a získal jsem čestnou hodnost paladina, nejvyššího strážce technologie. Paladinové byli nejvyšší důstojníci Bratrstva. Nebylo jich mnoho. Zároveň mě začala navštěvovat bývalá prezidentka. Ze začátku jsme mluvili o nespravedlivosti řádu. Musel jsem jé poděkovat, udělala pro mě něco, co bych nepovažoval za možné. A možná chtěla žít normální život. Hodně jsme se sblížili a začali jsme spolu žít. Nitan zanedlouho otěhotněla. Když mi to jednou večer řekla, ohromilo mě to a řekl jsem: "Alespoň mám záminku a mohu udělat toto", poklekl jsem a řekl jsem. "Nitan, má nejdražší staneš se mou ženou?".
"Ráda se stanu tvou ženou, Lucasi", odpověděla.

Svatba se konala na konci července roku 2302 v Novém Arroyu. Přijelo na ní několik rytířů. Mezi nimi Cobart, který byl nyní poručíkem a byl mým družbou. Nitaninou družičkou se stala její sestra, která si našla čas mezi jednáními v radě. Ale co mě překvapilo nejvíce objevil se tu i jeden Párač. Byl to starý dobrý Xarn, přítel mého děda. A mezi lidmi neroznášel hrůzu naopak. Přijali ho jakoby byl člověkem a hostem na mé svatbě, jímž také byl. Byli jsme oddáni kněžkou z Arroya. Po obřadu si mě otec odvedl stranou a objal mě. Matka mě také objala a měla slzy v očích, ale usmívala se. "Jsem tak šťastná, Lucasi", řekla.
"Já také, matko. Brzy budeš babičkou", odpověděl jsem. Matka se teď rozplakala štěstím. Její oči se smáli a objala mě ještě silněji. Pak mě nechala s otcem o samotě. Otec mi stiskl rameno a řekl: "Jsi důstojným potomkem Vyvoleného a Zakladatele. Jsi čestný a odvážný. Odvážil ses riskovat. Bratrstvo za životy druhů. To je pravé bratrství. Ale nenech se mýlit, měl jsi zajisté také štěstí, vždyť koho by napadlo, že se prezidentka vzdá úřadu, jen aby tě ochránila před vyobcováním z Bratrstva. Zachránila tě před těmi byrokraty. Vykoupila vaše štěstí, synu. Je moudrá a stejně odvážná jako ty. Važ si toho".
"To budu, otče. To budu", zakončil jsem rozhovor a vydal jsem se za Nitan. Zaletěli jsme k Vaultu 13, kde byl vztyčen pomník na počest padlým a vzdali jsme čest Johnovi a Jacobovi.

Vrátili jsme se do Arroya a zabydleli se v domu mých rodičů. Cyberovi jsem nechal udělat syntetický kožich, takže teď vypadal skoro jako každý normální pes. I když já jsem ho měl rád takového, jaký byl. No, už to byl stařík, ale nebylo to na něm znát byl strší než můj otec. Bylo mu více než šedesát.

Na jaře se nám narodila dcera. Dali jsme ji jméno Joja. Na počest Johna a Jacoba. A kupodivu Nitan to jméno nepřipadalo hloupé.

Prolog

Jmenuji se Lucas. Jsem potomkem Zakladatele ve čtvrté generaci. Zakladatel zničil Vůdce. Možná shodou náhod, možná řízením osudu se můj děd, známý mezi svými jako Vyvolený, stal dalším zachráncem. Když zničil další hrozbu, počínaje mutovanými zvířaty z pouště, přes několik klanů banditů a dalších zločinců, konče novým samozvaným prezidentem seskupení dříve známého jako Spojené státy a jeho sluhy, Enklávou. Ve chvíli svého narození jsem ještě nevěděl, že mě má krev také zavede do nebezpečí. Toto byl můj příběh, jak se stal.
Píše se rok 2313. Je mi dvaatřicet a mé ženě je šestatřicet. Má dcera má již deset roků. Moji rodiče jsou již staří, ale stále zdraví. Jako moji předkové Vyvolený a Zakladatel jsem měl na tomto světě svůj úkol. Jako moji předkové jsem také musel něco obětovat, kus sebe sama. Mám nádhernuo ženu, kterou miluji a krásnou dceru, kterou taky miluji.Jsem šťastný. I kdybych teď zemřel, stejně bych byl šťasten, protože jsem udělal tento svět lepší a on se mi za to odvděčil štěstím. Snad bude svět takový, aby má dcera nemusela zaujímat stejnou úlohu jako já, Vyvolený a Zakladatel. To si přeji ze srdce.