Kapitola 1: Oběd

"Mám hlad" řekl Mike a opřel se o zeď naší malinké cely. Byla to malinká, špinavá cela, ve které bylo jen jedno malinkaté okýnko, které tam pouštělo alespoň trochu toho spásného světla. Jmenuju se Dreix. Narodil jsem se v Denu. Malé město někde na severu. Už si ho moc nepamatuju, protože když mi bylo asi deset, tamější otrokář a jeho banda se rozhodli obsadit celé město a obyvatele zajmout. Bylo to snadné, otrokářů byla mnohonásobná přesila. Ani nevím, jak to začalo... Rodiče mi řekli ať jdu kousek do pustiny a přidám se k okolo projíždějící karavaně. Oni se pak dali k městskému odboji co bránil své domovy a vlastně i celé město. Už jsem je nikdy neviděl. Ta karavana, na kterou jsem náhodou narazil jela do Reddingu. Velitel mě celkem ochotně vzal sebou, když jsem mu řekl co se stalo. Ve městě mě ubytoval a než jsem dospěl, staral se o mě. Živil jsem se všelijak... kradením, hraním karet, pasením brahmín a kdo ví čím ještě. Asi v patnácti jsem poznal Mika. Je to chytrý, tichý člověk, co mi mnohokrát zachránil krk. Třeba nedávno. Byli jsme okrást nějakého vojáka, jenže on se uměl prát líp, než jsem čekal. Dostal jsem tenkrát pořádně na držku a nebýt Mika, asi bych skončil metr pod zemí. Po nějaké době jsem s ním vyrazil do pustiny... kamkoliv za dobrodružstvím... Byl to bláhový nápad, a tak jsme postupně neměli ani peníze, ani jídlo. Pořádnou práci nám nedali - byli jsme moc mladí... A tak jsme zas začli krást. Vše šlo hladce, jenže jednou... jednou jsme měli smůlu... narazili jsme na né moc ochotného obchodníka v NCR... Chtěli jsme mu ukrást nějakou součástku do mojí pušky, ale nějak se to nevyvedlo a on si nás všimnul... Po několika nadávkách došlo i na zbraně a k naší smůle nás uslyšela hlídka, která vlítla do domu a zavřela nás...
"A co s tím mám jako dělat?"odpověděl jsem mu suše."Kde sou do prdele ti dozorčí? Oběd jsme měli mít už před hodí..."
Ani jsem to nestačil doříct, když v tom přišli dva dozorci s dvěma malými podnosy s nějakým blivajzem a se džbánkem vody. "Otevřít!" řekl dozorce a druhý ho poslechl a vypnul silové pole. "ÁÁÁááááá..... jídlo dorazilo..." řekl jsem s úšklebkem na uvítanou. "Nekecej, nebo nic nedostaneš" řekl mi potichu Mike a usmál se. Postavil se a čekal až přijde dozorce. Nechápal jsem. Byl to ten nejhnusnější pokrm, co jsem kdy jedl. Voda taky nebyla nic moc... nedivil bych se, kdyby ve tmě svítila... Přemýšlel jsem co má Mike za lubem, ale on mě předběhl... Vzal si od dozorce podnos s jídlem a když se dozorce otáčel, vší silou ho s ním praštil po hlavě. Druhý dozorce ani nestačil vyndat pistoli, protože mu Mike vchrstl tu hnusnou vodu do obličeje... Nutno podotknout, že i se džbánem. "Tak... to bychom měli" usmál se a vzal si od omráčeného dozorce pistoli a identifikační kartu, se kterou pak oba dozorce zamkl v naší bývalé cele. Bylo to malé vězení jenom se dvěma celama. Hlavní vězení v centru města už bylo přeplněné, tak nás šoupli sem do náhradní věznice na okraji města. Druhá cela byla naštěstí prázdná, takže hlídali jen dva dozorci. "Sakra chlape, seš dobrej!" pochválil jsem ho. "Dík..." Na nic jsme nečekali a vyrazili jsme k východu. "Počkej moment" vykřikl jsem u východu. "Copak to tu máme?" usmál jsem se. Koukal jsem na nádherně vyleštěnou loveckou pušku s optickým zaměřovačem. "Tak a je moje" zaradoval jsem se a oba jsme vyběhli ven. "Počkáme do tmy a půjdeme navštívit našeho starého přítele" zasmál se Mike a mě bylo jasné že myslí toho obchodníka co nás dostal do vězení. "Velmi rád..."

Kapitola 2: Návštěva

"A povídám ti, oba tam zavřeli a ty svině nám přece utekly! Podle mě tě přijdou navštívit..." řekl ve spěchu voják na obchůzce. Byla už tma. Všichni už zavírali obchody. Bary se plnily ale většina lidí už spala. "No to jsi mě potěšil..." "To je sakra neumíte ohlídat?!" zeptal se rozzlobeně Ralph. Ralph byl nejvybavenější obchodník v celém NCR. Měl vše. Od ořezávátka až po laserovou pistoli. Neměl však moc přátel, protože mnoho lidí už ošidil a tak nebyl oblíbený. Ale to co prodával měl jednoznačně nejlepší. "Hele víš co?
Zkus si to příště sám, jo?!" řekl voják naštvaně. Podle toho se dalo usoudit, že on byl jedním z těch, co nás hlídali. "Tak aspoň hlídej tady, ať ke mě nevlezou" řekl rychle Ralph a zavřel okno, přes které si povídal. Běžel do pokoje. Chtěl si sbalit věci a na chvíli odjet z města. Vešel do pokoje a chtěl si rozsvítit lampu. Nic. Nebyl v ní petrolej. "Sakra" ulevil si.
Náhle si však všiml siluety, která mu sedí na posteli a kouří doutník. Ralph vytáhl pistoli. "Kdo si? Vstaň a ukaž ruce!" zařval. Mike pomalu, téměř znuděně vstal. Odhodil doutník a zvedl ruce.
"Tááák... pán si myslel, že mě doběhne, co?"
"Hmmm...."
"Ale nějak ti to nevyšlo!" usmál se Ralph. V té tmě nebylo skoro nic vidět, ale na to, aby viděl Mikovi do obličeje to stačilo..
"Myslíš?" ušklíbl se Mike. Moje ruka proletěla kolem Ralphovy ruky a strhla mu pistoli. Pak jsem ho několika rychlými údery svalil na postel. Neuměl se moc prát.
"Stýskalo se ti?" ušklíbl jsem se na něj. "Svině" odpověděl a začal volat o pomoc. "Jestli voláš na toho vojáka co byl před domem, tak ten leží ve vedlejší místnosti a nějak se nehýbá. Zlomený vaz dělá divy" "Co chcete?" zeptal se teď už stojící Ralph. "No... tak kromě toho, že jsme kvůli tobě strávili tři dny v lochu a chceme ti to nějak oplatit, chceme taky nějaké zásoby a vybavení. Teda pokud chceš naše setkání přežít ve zdraví" A na důkaz, že to myslíme vážně jsem mu přiložil nůž, co jsem sebral tomu vojákovi ke krku. "OK...co mi zbyde..."řekl s nechutí Ralph. "Pojďte za mnou" Prošli jsme přes další místnost, sloužící jako kuchyně a došli jsme do skladiště, ve kterém měl Ralph všechny věci co prodával. Otočil vypínačem a naráz se rozsvítilo asi deset světel na stropě. Byla to jediná místnost v domě, která měla normální světla. I tak to byl obrovský luxus. "Tak... vyberte si co chcete" "Ok, tak ty tu chvíli počkáš a my se zatím vybavíme" řekl jsem mu a připoutal ho vedle ležícími pouty. Poté jsem se připojil k Mikovi, který už si navlékal kevlarovou zbroj. "Nic lepšího tu nemá..." řekl smutně. "A zbraně taky nemá nejlepší, ale co se dá dělat." Já jsem si vzal také kevlarovou zbroj, nový nuž, náboje do své pušky, sniperku s náboji a několik předválečných časopisů a hromadu jídla a pití. Mike si vzal samopal, poloautomatickou pušku, několik granátů, náboje, lékárničku a dalekohled s mapou. Každý jsme si to všechno dali do batohu. "Takový nákup bysme mohli dělat častějc" usmál se Mike. "Co s ním?" zeptal jsem se. "Coby... buď ho zabijem, nebo ho tu necháme ať ho někdo najde" Oba jsme se otočili k Ralphovi, který se teď třásl jako osika. "Hmmm.... dělěj jak chceš, já se tu ještě porozhlýdnu" řekl jsem a odešel k pokladně vzít si nějaké peníze. Mike pomalu vytahoval nůž a šel k Ralphovi. "Néééé... počkej!!!! Když mě necháte žít, dám vám něco... něco co už mám schovaný dlouho. Je to auto. Oba jsme na něj pohlédli s neskrývaným údivem. "Auto?" zeptal jsem se po chvíli. "Taková ta plechová věc, co jezdí a..." "Já vím co to je!" "Ono ještě nějaké je? Kdes ho vzal?" zeptal se taky Mike dřív, než jsem to stihl udělat já. "Ano, auto. Koupil jsem ho od nějakýho magora v Denu. Pořád jezdí" vydrmolil ze sebe Ralph. "Dobře, kde je?" zeptal se Mike. "Za domem v té velké kůlně" Oba jsme vyrazili. "Hej a co já?" zakřičel na nás připoutaný Ralph. Zželelo se mi ho a tak jsem mu odemknul pouta. "Pojď, ukážeš nám ten svůj zázrak" postrkoval jsem ho ven z domu. Po chvíli jsme došli k malému dřevěnému domku. Ralph ho díky pušce na zádech otevřel a my spatřili auto. Bylo rozstřílené ze všech stran. Mělo rozbitá všechna skla a promáčklou střechu. "Tak... můžu jít?" zeptal se Ralph. "Počkej, jak se to startuje?" já na to. "Je tam páčka" "OK, jdi a pozdravuj místního šerifa" usmál jsem se a pustil ho. Ralph běžel do domu jako o závod. "Tak a jedem" zasmál se Mike a oba jsme nasedli. Bylo velmi, velmi staré. Divili jsme se že ještě drží pohromadě. Sedl jsem si na místo řidiče a zmáčkl páčku. Auto se rozeběhlo a my jsme vyrazili pryč z města. Řízení mi šlo, k mému údivu, skoro bez problémů. Až na to uražené zrcátko.

Kapitola 3: Cesta do New Rena

Proč jsme jeli do New Rena? Dá se tam schovat a je tam mnoho příležitostí. Už jsme přece kapku větší a mnohem zkušenější, což znamená dobrou práci. Naučili jsme se střílet a ještě lépe krást, což se hodí.
Cesta probíhala celkem bez problémů. Řídit mi šlo dobře a ikdyž jsem musel být pořád ve střehu, abych do ničeho nevjel, řízení mě bavilo. Po několika hodinách jízdy jsme zastavili a odpočinuli si. "Tak co, líbí se ti náš nový majetek?" usmál se Mike a pohladil kapotu.
Mike byl tichý, kamarádský člověk, který toho ale moc nenamluvil... "Jo jo... líbí. Ale docela by mě zajímalo, na co to jezdí. Musí to mít nějaký palivo, nebo baterky, ne?"
"No... to neřeš. Zatím to jede, tak na co se v tom šťourat, ne?" odpověděl mi Mike a napil se vody v obrovské láhvi, kterou pracně vylovil v batohu. "Tak se koukneme co tady máme" řekl jsem po chvíli a vytáhl jsem nějaké časopisy, co jsem si vzal.
"Ukaž" zaznělo od Mika. "No... je tady několik předválečných katalogů oblečení, reklamy na jídlo a několik časopisů s předválečnými obrazy. Ty mě zaujaly, takže jsem si je pečlivě prohlédl. Mike zatím zkoumal ty katalogy na oblečení. Neustále se smál a pro sebe si to komentoval. Já jsem zatím našel několik obrazů, co se mi opravdu líbily. Nevím od koho byly, ale autor byl podepsán jako Ross. Nevěděl jsem kdo to je, tak jsem uvažoval. Touhle dobou by mu, nebo jí bylo asi 280 let. Jak by tak asi mohl vypadat? Představil jsem si kostru se štětcem. Nevím co mě na takové kravině rozesmálo, ale smál jsem se na celé kolo. Ze smíchu mě vytrhl až výstřel. Popadl jsem svoji sniperku a rozhlédl se po okolí. Mike už stál na nohou a ukazoval směrem na západ. Asi 20 nájezdníků běželo naším směrem a pálilo ze svých zbraní. "Uvidíme, jestli jsem nezapomněl střílet" řekl jsem si { ostatně jako vždy } a odjistil svoji poloautomatickou sniperku, opřel si ji o auto a zamířil směrem na agresory. Kolem nás dopadalo množství kulek. Nájezdníci netrefili nic než písek a několikrát auto. Zamířil jsem a vypálil. O okamžik později jsem uviděl jak bezvládné tělo zaměřeného nájezdníka dopadlo do písku. Mezitím Mike zastřelil asi tři dávkou ze svého samopalu. "Nějak zaostáváš" zakřičel na mě, usmál se a pálil dál. "Uvidíme" řekl jsem si pro sebe. Zahodil jsem sniperku a vzal si loveckou pušku, která je podstatně rychlejší. Chvilkové zamíření... a další nájezdník padá do písku... a další... a další... Oba jsme teď s Mikem pálili jako zběsilí. Zhruba za minutu dopadl poslední nájezdník, co neutekl, do horkého písku. "Tak a máte to" usmál jsem se. "Na tohle už jsem starej" dodal jsem a oba jsme se s Mikem začali smát. Nabití pušek, kontrola okolí a auta a cesta k mrtvolám. Několik nájezdníků mělo docela dost peněz, někteří i pušky a granáty. "To jsou jelita... kdyby uměli střílet, tak s těma puškama by nás dostali raz dva" řekl po prozkoumání mrtvol Mike. Obrali jsme je a odjeli směr New Reno.

Kapitola 4: New Reno

Po tomto incidentu se nic významného nestalo. Další den ráno jsme dorazili do Rena. Bylo to velké město se vším co poutník hledá. Bary, bordely, obchody, kasina... "Tady se vždycky vyřádím" řekl jsem a Mike se rozesmál. Jeli jsme přes hlavní ulici. Naše auto vzbudilo obrovský rozruch. Nikdo taky totiž už hodně dlouho neviděl nějaké pojízdné. Zastavili jsme na plácku před obchodem se zbraněma a vystoupili. V obchodě byl malý mužík s milým vystupováním. "Co by jste rádi, cestovatelé?" zeptal se hned co jsme vešli. "Řekl bych nějaké zbraně a munici. Nebo snad zásoby? Žádný problém! Tady najde vše co potřebujete" dodal a usmál se na nás svým velikým úsměvem. "No... něco potřebujeme..." odpověděl jsem mu, protože Mika zaujalo jedno speciální kopí, takže nevnímal, že s ním někdo mluví. "Takže za prvé, by jsme potřebovali prodat nějaké zbraně, je to možné?" zeptal jsem se. "Ale zajisté, jen je ukažte!" Donesl jsem tedy několik ukořistěných zbraní od mrtvých nájezdníků. "Hmmm....jsou v dobrém stavu! Nádhera! Chcete za ně peníze, nebo nějaké vybavení?" "No... obojí" odpověděl jsem. "Máš Desrt Eagle?"
"Jistě!" vykřikl obchodník a vytáhl stříbrnou pistoli z pod stolu. "Dále chci do něj náboje, nějaké jídlo, pět granátů, to kopí, co si pořád prohlíží Mike a jestli máš molotovův koktejl, tak taky pětkrát" vydrmolil jsem na obchodníka. Ten si to kupodivu zapamatoval a vše hned přinesl. Napadlo mě, že bych zase použil své umění krádeže, ale nechtěl jsem okrást tak přejemného obchodníka. "Tak... je to vše. Zbytek vám dám v penězích" pronesl a vyložil ještě několik pytlíků peněz. Já i Mike, který teď zkoumal jenom to své nové kopí, jsme naložili naše nové vybavení do auta a ptali se dál.
"Šlo by nějak udělat, aby bez něčeho todle auto neodjelo? Víš jak to myslím, ne?" zeptal jsem se. "Ale jo... možná...předválečná technika...no, nevím...bude to ale chvíli trvat" odpověděl obchodník. A tak jsme čekali. Poslal nás na "prohlídku města" a řekl, ať se za tři hodinky vrátíme.
Ve městě jsme se dozvěděli, že město válčí s mutanty, kteří si dlouho dělají chutě na toto město. Město prý zatím odolává, ale má velké ztráty jak na životech, tak i na budovách. Několik bloků už prý bylo srovnáno se zemí... Tři hodiny uplynuly a tak jsme se šli podívat na auto. Bylo už vylepšené. "Bez tohodle čipu tadydle se to auto nerozjede" ukazoval obchodník, který jak jsme právě zjistili, je i skvělý mechanik. "Bude to 800$" řekl, když si umýval ruce. "Tady" řekl jsem a podal mu peníze. Rozloučili jsme se a já i Mike jsme zamířili do centra města. "Je tu nějaký hotel, nebo tak?" zeptal se Mike, který se na chvíli odtrhl od své nové zbraně. Nevím co na ní měl. Bylo to podle mě obyčejné kopí s jakýmsi provázkem okolo. Možná kvůli tomu, že se od obchodníka dozvěděl, že je od Vyvoleného, který ho tady vyměnil za nějaké vybavení. "Jo jo... je tu klub pana Salvatoreho. Minulý rok mu přibylo třetí patro, kde teď je takovej menší hotýlek" odpověděl obchodník, který nás šel vyprovodit. "Dík" poděkoval Mike a hodil mu několik mincí. Pak jsme zamířili do již zmiňovaného klubu.

Kapitola 5: Klub

Cesta netrvala dlouho. Klub byl několik bloků daleko a s autem byla cesta ještě rychlejší. "Dobrý, k tomu chlapovi se ještě někdy vrátíme" řekl jsem, když jsem odbočoval ke klubu. "Jo jo... má dobrý věci a je docela ochotnej" Po tomto krátkém dialogu jsme konečně dorazili. Byla to velká budova s několika rozbitými okny a s velkým nápisem Salvatore, který svítil daleko do ulice. "No... mohlo to být horší" řekl Mike spokojeně. "Hmmm...." řekl jsem a zabočil jsem do postraní uličky, abych zaparkoval. Oba jsme vystoupili a já jsem vyndal tu naši věcičku, bez které naše auto neodjede. Vešli jsme do klubu. V prvním patře, jak jsme uviděli, byl docela prosperující bar. Několik stolů, hracích automatů a barových stoliček, co tam byly byly v docela dobrém stavu. Na nic jsme nečekali a zamířili jsme k baru. Objednali jsme si pivo a dali se do řeči s barmanem. "Nahoře je hotel, že?" zeptal se Mike. "Hmm...." odpověděl mu znuděný barman. "A kudy do něj?" zeptal jsem se a začal sem být netrpělivý. "Asi nahoru, ne?" řekl nevrle a otočil se k jednomu ožralovi co mu právě pozvracel pult. Rychle jsme dopili pivo a vyšli po schodech. Byly tam dveře. Patrně do pokoje k panu Salvatoremu. Strážní nám pokynuli, ať se nezastavujeme a jdeme dál. A tak jsme vyšli ještě jedny schody a dostali se do třetího patra s hotelem. "Copak? Pokoj?" zeptala se nás s úsměvem mladá a krásná dívka sedící za stolem vedle velkých dveří . Byla mladá a krásná. Hned se mi zalíbila. "No... jo. Chtěli bysme jeden pokoj na jednu noc" odpověděl jsem a usmál se na ni. Ona mi úsměv oplatila a řekla si o 20$. Dal jsem jí je a dostal jsem klíč od pokoje číslo 10. Byl to pokoj na samotném konci chodby. Vešli jsme a mě i Mikovi klesla čelist.
Tak krásný pokoj s takovým vybavením se jen tak nevidí. Hezky ustlané postele, několik petrolejových lamp, improvizovaná lednice a několik předválečných obrazů. "No... tomu říkám pokojíček" pochválil si ho Mike. "Jo jo... tadle postel je moje" řekl jsem a ukázal na postel blíže k oknu. "OK, jsem tak unavený, že usnu i na hromadě šutrů" odpověděl mi Mike. Oba jsme si sundali batohy a kevlarové brnění a ulehli jsme na postele. Nezdržovali jsme se dlouhým povídáním. Krátké "Dobrou" bylo dostačující. Oba jsme hned usnuli.

Kapitola 6: Odpočinek

Jasné světlo... dva lidé s pistolemi... křik... výbuchy... "Néé!!!!" zakřičel jsem. Byl to jenom sen. Nevím o čem, ale vyrazil mi z něj studený pot na čele. Byla noc, Mike spokojeně spal a já měl pocit, že mě přejel vlak.Takový živý sen o tom samém už jsem jednou měl. Když jsem byl malý. Vůdce karavany se kterým jsem žil říkal, že to můžou být nějaké zážitky z dětství... vzpomínky... "No nic..." řekl jsem si pro sebe a otřel jsem si pot z čela. Nechtělo se mi už spát a tak jsem vstal z postele a vyšel na chodbu hotelu. Na to že byla noc bylo v hotelu rušno. Ze sousedního pokoje se ozývalo těžké oddechování, z jiného chrápání z dašího smích. Byl také slyšet hluk z baru v prvním patře. Vrátil jsem se zpátky do pokoje a šel se podívat z okna. Prostitutky, pasáci, dealeři a jiná havěť. Víceméně se nic nedělo, jenom občas byla slyšet střelba, ale to je v Renu běžné. Opřel jsem se o rám okna a přemýšlel, co jsem to viděl v tom snu.. uvažoval jsem co by to mohlo být... že by to, jak jsem kdysi utíkal z toho Denu...? Z přemýšlení mě vyrušil až šílený vřískot. Otevřel jsem okno,abych se podíval co se děje, ale to co jsem viděl jsem nečekal. Po hlavní ulici šlo asi deset obřích postav s těžkými zbraněmi, kteří pálili na vše co se hnulo. Několik hlídačů se je pokusilo zastavit, ale co zmůže pistol proti gatlingu. Nevěděl jsem kdo to je, ale když jeden z nich došel pod lampu co byla na ulici přímo pod našimi okny, pochopil jsem. Byl to obří, zelený mutant v těžké zbroji s plamenometem. Vyhlížel jako zabiják, co už dlouho nikoho nezastřelil. Než jsem však stačil domyslet co jsem viděl, vzhlédl ke mě, něco zařval a vyslal proti mě salvu z plamenometu. Uskočil jsem od okna a snažil se uhasit rukáv, co se mi teď přiškvařoval na rameno. Mika to vzbudilo a rychle mi přiběhl na pomoc. "Co se to hergot děje?!" zakřičel na mě. "Mutanti" odpověděl jsem a rozběhl se ke svým věcem. "Sakra!" zaklel Mike a udělal totéž. Oba jsme se ve spěchu oblíkali do svých brnění a odjišťovali jsme zbraně. "Musíme vypadnout!" zařval jsem. Mike jenom kývnul a oba jsme vyšli dveřmi, aby jsme utekli. Nebyli jsme zbabělci, ale proti mutantům jsme neměli moc šancí. Lidi v pokojích okolo napadlo asi totéž a tak jsme se spolu s dalšími asi deseti lidmi měli k odchodu. Bylo lepší utéct někam do tmy ve městě a pak pryč z města, než zůstávat v pokojích a spoléhat na náhodu, že přežijete. Z té naší skupinky jsme byli skoro poslední, když v tom Mike zavolal. "Sakra! Můj samopal!", otočil se a pádil zpátky do pokoje. Nejsem svině a tak jsem běžel s ním. Po chvíli jsme doběhli zpátky do pokoje a Mike si vzal svůj automat. Náhle jsme uslyšeli blízký křik. Vykoukl jsem z pokoje a uviděl jsem něco strašného. Ta skupinka se kterou jsme měli původně běžet se na schodech srazila s mutantem třímající v rukou gatling. Celá ta skupinka, obchodníci, poutníci, ožralové se během chvilky proměnili v cáry masa a hadrů. Zalezl jsem zpět do pokoje a zavřel dveře. Modlil jsem se, aby mě neviděl. "Máme problém..."řekl jsem. Mikův nechápající výraz, mi byl dostatečným důvodem pokračovat. "Mutant... má gatling" řekl jsem tiše. Mike polkl naprázdno. Nikdo znás už nic neřekl a oba jsme se rozestavili v pokoji tak, aby jsme měli co nejlepší palebnou pozici.
Já jsem si přiklekl za postel a svou puškou jsem mířil na dveře tam, kde jsem očekával hlavu mutanta. Mike si stoupl hned vedle dveří na malou skříň a z výšky mířil svým samopalem do dveří. Celkem dobré postavení, ale nevěděl jsem, jestli bude na mutanta účinné. Na normálního člověka by to bohatě stačilo, ale na mutanta... Z tohoto uvažování mě vytrhli až výkřiky a nářek, co vycházel z ulice a z ostatních pokojů. Asi nejsme jediní, co zůstali v pokojích. Nastala chvíle ticha. Jako nůž máslem projel zvuk dveří, které vylétly z pantů. Pak další... a další...mutant asi prohledával všechny pokoje a nezatěžoval se otevíráním. Kroky se blížily k našim dveřím. Posledním dveřím v tomto patře. Chvíle ticha a PRÁSK!!!! Naše dveře vylétly z pantů a zastavily se až někde v půli pokoje. Na nic jsem nečekal a začal jsem pálit. Mutant mě nejprve neviděl, což mi dalo značnou výhodu. Kulky z mojí pušky se mu zarývaly přímo do brnění. Byl ještě vyšší, než jsem čekal a tak jsem musel mušku zvednout o něco výš. To však chvilku trvalo. Asi mikrosekundu. Mutant na nic nečekal a zpustil ze svého gatlingu. Rychle jsem se schoval za postel, abych uviděl jak kulky trhají vše co bylo na místě kde jsem před chvílí stál. Postel mi nebyla proti takové kadenci gatlingu žádnou ochranou a tak jsem se jenom modlil, aby Mike rychle něco udělal. Rychle! Rychle, než se postel úplně rozpadne pod nárazy kulek... A taky že udělal. Mutant si asi myslel, že mě dostal, tak zastavil palbu a chtěl se jít podívat na moji mrtvolu. Nevšiml si ale Mika, který klečel ve stínu na skříni a to se mu stalo osudným. Mike spustil nemilosrdnou palbu přímo na mutantí hlavu. Obr neměl helmu a ikdyž byl secsakra odolný, tomudle neodolal. Po krátké chvíli střelby jsem uslyšel jenom hlasitý dopad mrtvoly na zem. "Fíha... no to mě podrž!" koktal Mike. "Uh..." vzdechnul jsem když jsem vstával. Asi jsem měl něco s levou rukou, ale teď nebyl čas ji zkoumat. "Jdeme!" zakřičel jsem a vzal jsem Mika, který pořád koukal na mrtvolu za rukáv a vyhodil ho na chodbu. "Musíme jít, nebo přijde další a takové štěstí už podruhé mít určitě nebudeme!" řekl jsem mu. Mike už se celkem uklidnil a oba jsme přeskočili mrtvoly na chodbě a seběhli po schodech. Proběhli jsme barem, kde už asi náš mutant byl. Dalo se to poznat podle nějak nezvyklého, červeného, vymalování. Vyběhli jsme na ulici a skrčili se do stínu. Ostatní mutanti asi šli do jiné části města a spoléhali na, teď už mrtvého, spolubojovníka. Na nic jsme nečekali a přiběhli ke svému autu. Teď v noci bylo v úplném stínu a tak ho mutanti neobjevili. Nasedli jsme, já přidal čip a jeli jsme. Jeli jsme tou samou cestou, jakou jsme přijeli. Po nějaké chvíli jsme uslyšeli "Stůjte, prosím!" a tak jsme přibrzdili. Uviděli jsme našeho známého obchodníka, který si držel krvácející ruku a utíkal ze tmy.
"Prosím, vemte mě sebou! Byli už mě! Všechno... všechno mi zničili! Prosím!" naléhal na nás. Neváhali jsme a nechali ho nastoupit. "Díky! Moc díky!" děkoval nám. "Ještě neděkuj..." řekl jsem když jsem uviděl mutanta s plamenometem na rohu ulice. Asi nás uviděl, nebo si jinak nedovedu vysvětlit, proč běžel naším směrem a něco řval. Díky bohu, že plamenomet nemá moc velký dosah, jinak by jsme byli všichni zaživa upečení v autě. Mutant byl neuvěřitelně rychlý a tak jsem musel jet sakra rychle, abych mu ujel. Setřásli jsme ho a vyjeli z města.

Kapitola 7: Cesta do pustiny

"To vydržíš, neřvi!" řekl jsem obchodníkovi, kterému jsme s Mikem ošetřovali ošklivě popálenou ruku. Já sám jsem byl taky trochu v háji. To moje popálené rameno se pomalu začalo ozývat, ale to mohlo počkat. Na rozdíl od něj. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Mike. "Josh... au!" dostalo se mu emotivní odpovědi. "Tak jo. Těší mě!" "Já jsem Mike a tohle je Dreix" představil nás. Josh nám podal zdravou ruku. Potřásli jsme si a já jsem mu zavázal jeho zranění. "Tak co teď?" zeptal se Mike. Napadlo mě se další den zajet podívat do Rena a okouknout to co zbylo po tom přepadení, ale když jsem si vzpomněl na ty mutanty...radši jsem tu myšlenku zapudil. "No... díky tomu, že jste mě zachránili vám něco řeknu. Nikdo, kromě mě a pár vyvolených co se na tom přímo nepodílí to nikdo neví..." řekl tiše Josh. Já i Mike jsme zbystřili. Znělo to zajímavě. Josh pokračoval. "Existuje jedna organizace, Černí škorpióni, jak si říkáme. Je to... jak bych to řekl... několik dobrých zlodějů co jsou až moc dobří na okrádání opilců v barech...Tahle organizace vznikla před asi deseti lety. Založil ji můj bratr, proto mám... respektive měl jsem tak prosperující obchod se zbraněmi. Vždy když udělají nějakou dobrou akci, tak mi brácha schová nějaké vybavení co získali. No a při několika desítkách členů to vybavení ani nestíhám vykládat a dávat do polic" řekl Josh a usmál se. Já i Mike jsme na něj zírali s otevřenou pusou a čekali jestli bude vyprávět dál. A vyprávěl. "Díky tomu, že nemám kam jít a vy, jak tak na vás koukám hledáte práci, mohl bych vás dovést do naší skrýše a pokud by se vám u nás zalíbilo, a pokud projdete zkouškou { pousmál se } můžete se k nám přidat" "Jedem" řekl Mike s úsměvem na rtech. Souhlasil jsem.

Kapitola 8: Poutník se psem

Vyrazili jsme hned jak Josh domluvil. Moje rameno ještě sice nebylo úplně v pohodě, ale ani jsem ho moc nevnímal. Těšil jsem se na tu již zmíněnou organizaci. Josh celou cestu vyprávěl příběhy, kdy se ještě účastnil obrovských loupeží. Z jeho vyprávění jsem dostal pocit, že kecá, ale doufal jsem, že mluví pravdu, protože to co vyprávěl bylo opravdu vzrušující. Mike moc nemluvil a jen koukal do pustiny. Jeli jsme do hor severně od Gecka. Zbýval nám ještě dlouhý kus cesty.

... o pár dní později ...

Byli jsme kousek od Vault City když jsme zastavili na odpočinek. Najedli jsme se, prospali a celkově odpočívali.
Neměli jsme proč pospíchat. Po několika hodinách odpočinku jsme uviděli postavu se psem směřující k nám. Nikdo z nás nevěděl jak a kde se tu vzala a jak to
že jsme si jí nevšimli dřív. Byla zahalená do dlouhého kabátu až na zem. A to mi bylo zecsakra divný. Bylo 40 ve stínu a on měl kabát takhle dlouhej. Muselo v něm být ukrutné vedro. Kdokoli jiný by si ho, alespoň na den sundal... pokud by pod ním ovšem něco neskrýval. Na nic jsem nečekal a odjistil svoji sniperku. Postava i se svým čtyřnohým miláčkem mezitím došla až k nám. Nebylo mu moc vidět do obličeje. Dal se s námi do řeči. "Zdravím" pozdravil nás. "Kdo jsi?" zeptal jsem se. "To není podstatné" řekl a za námi zazněl výstřel. Střelec byl blízko... Za písečným převisem nedaleko od nás. Kulka proletěla Joshovým ramenem a ten se s klením skácel do rozpáleného písku. Na nic jsem nečekal a vystřelil jsem po muži se psem. Rána z mé sniperky mu téměř utrhla ruku. Zachroptěl a složil se k zemi. Pochopil jsem, že měl jen odlákat pozornost. Z pod kabátu mu vypadla brokovnice přivázaná na provázku, kterou měl pověšenou zevnitř na rameni, takže nebyla vidět, on měl volné ruce a v případě potřeby byla na lehce přístupném místě. Jeho psa vyřídil Mike dvěma ranami do trupu... Oba jsme přiskočili k autu a přitáhli k němu také Joshe, který zle krvácel.. "Dobrý, nic mi není" řekl nám, ale bylo vidět jak moc se snaží přemoct bolest a tvářit se jako že je v pohodě. Já i Mike jsme pomalu vykoukli z pod auta. Asi osm výstřelů nám v tu chvíli proděravělo kapotu. "Ten hajzl tam asi nebude sám..." zaklel Mike. "Jo jo..." odpověděl jsem a vytáhl dva granáty z mého batohu. Jeden jsem podal Mikovi a oba jsme je téměř zároveň odjistili a hodili. Uslyšeli jsme výbuchy, které téměř splývaly do jednoho a několik výkřiků. Všichni jsme byli schovaní za autem a čekali co bude. Bylo ticho jako v hrobě. "Sakra co tam dělaj?" zeptal se mě po chvíli Mike. Ani jsem mu nestačil odpovědět. Mike se zvedl, aby se koukl co se dějě. To ale byla největší chyba v jeho životě. A taky poslední. Několik nájezdníků potichu běželo k našemu autu a když uviděli Mikovu hlavu, vystřelili. Otočil jsem se právě včas, abych uviděl spršku Mikova mozku, která mu vylétla zezadu z hlavy. Jeho mrtvola se skácela na zem a samopal spadl k mým nohám. "VY SVINĚ!!!!!!!!!" zařval jsem, vzal si Mikův samopal, vstal jsem a začal pálit. Skoro všichni nájezdníci už byli tak deset metrů od našeho auta, takže byli snadný cíl. Téměř všichni padli pod mou nepřerušovanou palbou... Hlaveň se mi nebezpečně zahřívala, ale nebral jsem to v potaz... Měli sice brnění, ale bez helem a to je na nic proti střelbě z blízka přímo do hlavy. Asi byli překvapení, nevím. Ani jeden nestihl vystřelit. Vím ale jistě, že si budu ještě dlouho pamatovat jejich zohavená těla. Ti vepředu zemřeli hned, ti vzadu zemřeli po tom, co jsem jim hodil molotovův koktejl. "Svině zkurvený!!!!" zařval sem na jejich mrtvoly. Pak jsem se otočil k mrtvole Mika. Všude byla spousta krve. Některá byla Mika, některá Joshe. Rychle jsem přiskočil k Joshovi a chtěl mu pomoci zastavit krvácení. Téměř už nevnímal. Byl to závod s časem... ztrácel spoustu krve a já neměl čím zastavit krvácení. Všechny obvazy už jsem mu totiž dal na tu popálenou ruku. Byl jsem v koncích, a tak jsem prohledával okolí, abych něco našel... cokoli... cokoli co by mu pomohlo. Běžel jsem k mrtvolám. Nic. Jen zbraně a brnění. Když jsem to chtěl vzdát, uviděl mrtvolu jsem muže, který nebyl oblečený do brnění. Moje palba mu téměř utrhla hlavu, takže z ní zbyl jen zkrvavený a rozcupovaný kus tkáně. Měl jen pistoli, nějaké triko a kalhoty. Na nic jsem nečekal, vyndal nůž a rozpáral mu triko. Serval jsem ho zněj a běžel k Joshovi. Kolem něj se zatím vytvořila obrovská louže krve která se pomalu vsakovala do písku. Zmuchlal jsem tedy to triko a přiložil k jeho ráně. Krvácení se téměř zastavilo a tak jsem to triko přivázal kouskem provázku co jsem našel v autě a uložil Joshe do rozumné polohy.
Když už byl Josh v pohodě, podíval jsem se na Mikovo bezvládné tělo. Ležel na zádech a kdyby neměl dvě malinkaté dírky v čele, vypadal by že spí. Bylo mi hrozně. Můj nejlepší kamarád zastřelen metr ode mě já jsem tomu nemohl zabránit. Kolena se mi podlomily a já si klekl do rozpáleného písku. Vybavily se mi některé vzpomínky, které jsem s Mikem zažil. Začlo mi to docházet... už nevstane.... Přikryl jsem jeho tvář kusem látky co jsme měli v autě. Vykopal jsem jámu { mačetou co měl jeden nájezdník... byla lepší než ruce, ale i tak to trvalo neuvěřitelně dlouho} uložil do ní Mika a zasypal ji. Na hrob jsem dal jeho kopí co si koupil. "Neměl ani šanci ho použít v boji, do hajzlu!" řekl jsem si pro sebe. Poté jsem se naposledy koukl na jeho hrob, posbíral věci těch sviní a naložil Joshe do auta. Bylo skoro nepoškozené, jenom na místě spolujezdce bylo prázdno. Někdo tam chyběl. Nastartoval jsem a rozjel se. Nechtěl jsem se otáčet, abych to musel vidět znova…