Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.




evilive - Poslední kroky k dokonalosti
část 1. - Stíny minulosti


    „Už brzy Tě uvidím,“ vzdychlo mé hlasu neschopné já „vím to.“ Jakási zmutovaná fretka, která mě již hodných pár hodin následovala snad v ubohé představě, že z mé mrtvoly něco bude mít, zavřískla a začala bezhlavě hledat úkryt.
    Pravda, mohla si myslet , že za tou parodií na suchý zbytek trnitého keříčku je dokonale maskovaná, ale myslet znamená… znáte to. Přestože to vypadalo dost nesourodě, tohle bylo určitě prapotomkem nprabáby fretky (kde n je neznámý počet všech pra- mínus jedna), jejíž dcery a synové si za desetiletí radiace užili svoje. Tady se podařilo na fretkový základ naroubovat kojota, kočku a možná i nějakého plaza a dodat výsledku i jistý punc originality dvěma drobnými boulemi či zárodky růžků v místech, kde by je člověk tušil u vidloroha, a jedním malým černým tupým růžkem se světlou rýhou uprostřed čela, kde by ho člověk nečekal a ještě jeden stejný, ale zploštělejší (připomínající spíš mírně vzdutou lysinu) na místě typickém pro nosorožce. Celé to pak nezapomnělo nepatrně přerůst původní originál, jemuž by se to spíš podobalo, jen kdyby byli porovnáváni staženi z kůže a masa.
    Tento šílený mixér dozajista spustila kdysi silná radiace, které si dnes svět užívá jen o nemnoho méně. Zvířátka tehdy při věčném svitu světýlka strýčka Sama a jiných jemu podobných skotačila zjevně nenuceně, s radostí a ohromnou fantazií. Možná by to ocenil i tátův Archie, který se o to léta marně pokoušel se svou nerozlučnou sobí plyšandou Sisi. Jak dnešní zvířena a pazvířena vznikla, těžko říci… ale lehko uhádnouti. Nejinak na tom je i dnešní flóra. Vystaveni tomu nejsilnějšímu záření prvních let po válce bujeli do roztodivných tvarů, většinou životaneschopných.
    Fretka se takhle totiž lekla už asi podvacáté, pokaždé kdy padla na zem má „drahá lahvinka“, jak jsem ji někdy nazýval. Jak jinak nazvat onen přítěžek, který jsem si částečně našel, částečně koupil a částečně zhotovil a teď už i cele vypil? Musel jsem ji mít rád a opatrovat, závisel jsem na ní. Někdy však ze svých skrovných útrob odmítala vydat poklad nejdrahocennější a vysmívala se mi jen vlhce se lesknoucím okrajem svého skleněného hrdla, který tak důvěrně znal mé rty ve všech stavech, jimiž kdy oplývaly, potom byla jen jednou v zástupu „zkruvených flašek“. A že to měla ve zvyku často. Poslední dobou se jí to však zalíbilo na můj zhýralý vkus až příliš, ale nyní jsem byl vděčný i za tu vlhkost.
    Fretka zase čekala, až odejdu tak třicet metrů, aby mě pak nejistým ale stále jistějším krokem začala opět stopovat. Stále však byla na pozoru a cupitala od překážky k překážce. No, že by si měla z čeho vybírat. Sem tam kámen či menší duna a k lepší náladě spolek pár suchých dřevitých zamotanců.
    Je brzo ráno asi dvě hodiny po svítání. Nedokázal jsem spát a šel celou předešlou noc. Včera pozdě večer se tohle stvoření odkudsi vyklubalo a zamilovalo se do mé stopy. Pracovně jsem to ubohé, náhodně ochlupené zviřátečko, které mě tak přiblble sledovalo, nazval při jeho desátém navlas stejném počínání Sisi na počest Archieho drahé polovičky, jejíž inteligenci mi někdy připomínala. Proto tedy ona, avšak zjišťovat, ke které polovině zbytku živočišstva potřebné k plození kombinačně genetických kopií patří, nebudu. Posledních devatenáct leknutí jsem jí, stejně jako to poslední, vnutil uměle, nacházeje v úmyslném upouštění prázdné, ale nepostradatelné nádoby a poté sledování jejích reakcí jedinou zábavu posledních hodin a stejně tak jedinou naději na prodloužení života. Musela se mě přestat bát. S podivem jsem zjistil, že se své malé souputnici kdesi v sídle svého otupělého ducha vysmívám. Proč, to jsem nikdy nepochopil. Lze vůbec takovou věc spojit s mou stávající situací?
    „Chehe“ uchechtnul jsem se spontánně nad svou vlastní kraťoučkou úvahou uprostřed kamenitého a prašného ničeho. Člověk je schopen neuvěřitelně kontrastního počínání, přesto je málokdy překvapen. A už vůbec nejméně sám sebou. I já jsem někdy nenáviděl své milované a zrazoval své spojence (o přátelích se dá mluvit těžko, ale přeci jen dá) v záchvatech mylné bezbřehé víry ve své prekogniční schopnosti a tvořil tak svou „lepší budoucnost“ a i já jsem býval citelně zasahován nevýznamnými maličkostmi a ovlivňován mnohdy ke svému nezdaru nicotnostmi, což jsem neodnášel vždy jen já, a stejně tak jsem se tváří v tvář smrti choval nejednou jako rozpustilé tupé děcko a smíchem vlepil domnělý morální políček popravčímu. I on, přestože byl schopen nemilosrdně zabít, byl jistě schopen i milovat, tak jako má maličkost. K tomu nás oba dohnal dnešní svět ovšem pouze s tichým souhlasem naší lidské podstaty. Ne já, ale náhoda mi tehdy darovala život a i přes nespočetná přání mi jej nechala až do dnešních dnů. Nebudu se ptát osudu, kde vzal tolik smyslu pro nesmysl. I já jsem často jednal hůř než převážně pudy ovládané zvíře. Přesto (nebo možná právě proto) jsem zůstal člověkem (a to člověkem doposud živým, vkrádá se na mysl). Inu jak praví Darwinovy myšlenky: „ Přežijí jen nejsilnější, toť vůle a neoblomný zákon přírody“. Jenže ten, kdo umí mistrně podrazit silného nemusí být bůhvíjaký silák nebo skromněji a přesněji životaschopný rváč. Sám se může klidně každou hodinu dusit astmatem, kamarádit se s kriplkárou, slintat si na límec a strašit okolí epileptickými záchvaty. Přežije ale on, přestože už může být jen vyměšujícím torzem schvalujícím a vyhlašujícím rozsudky smrti a být obklopen nevýznamnou armádou dodávající mu , a nejen mu, významný pocit důležitosti a moci. Tento výklad přírodního zákona umožňuje přežít inteligentnějším, bezcitnějším, vychcanějším a lépe narozeným a v lidské verzi i movitějším, ale zdravost druhu to nezajistí. Máme se pak divit, že nejosvětlovanějším pupencem na konci nejvýše se pnoucí větvičky evolučního stromu se stal člověk? I příroda někdy umí mistrně přestřelit. Nebo to snad byl její záměr….nebo někoho či něčeho jiného? Ale co ona zpackala, to já přece tady na místě nebudu svými posledními náboji napravovat. Jen ať si to vyžere. Nemýlím-li se, pak za tři dny by mělo být 16.srpna a já bych byl za normálních okolností za bujarého řevu mnoha lidí uprostřed kaluží a výparů z šizené pálenky prohlášen zase o rok starším. Nemýlím-li se tedy ve vzpomínce na svého stařičkého PipBoye, který, tuším, ukazoval desátého a kterého jsem, tuším, viděl takto naposledy předpředevčírem.
    „Bude mi osmatřicet, holka.“ svěřil jsem se sarkasticky uklidnivší se Sisi. „Zvu tě a trvám na tom.“ Ani nehlesla, tak jsem to vzal jako souhlas. Pro dodatek o zaslání pozvánky mi už nezbylo dost síly, drzosti a ani vlhkosti v hrdle.
    Zkusil jsem se napít. Dvě kapky a jedna retardovaná, která visela na kraji jen chvilku, než jsem ji hladově neslízl. Od teď budu moct nanejvýš vdechovat rychle ustupující vlhkost, která se ještě drží v koženém rezervoáru skorozkurvený flašky.
    „Aspoň nejsi tak těžká.“ snažil jsem se si zlepšit náladu, ale moc mě ten přidušený cizí hlas nepřesvědčil.
    Suše jsem polkl a zahleděl se zájmem do dálky. Do té doby jednotvárný téměř dokonale rovný obzor nabyl lehkých změn v podobě znatelně tmavší a sytější oblasti mírně nalevo od mého dosavadního kurzu. Nejspíš je to jen jinak zbarvená směs písku, štěrku a prachu, ale třeba mě pustina před mou brzkou smrtí aspoň jednou mile překvapí. Zamířil jsem bez velkých očekávání právě tam. Beze změn jsem stále vylekával Sisi. Je dost tvrdohlavá, nebo pitomá. Nebo prozíravá. Možná všechno dohromady.
    Po hodině se z oblasti začaly občas objevovat záblesky a horizont mírně zhrubnul. Do té doby byly nejspíš tyto detaily rozloženy v horkem se tetelícím vzduchu. Jen krajní vyčerpání a vědomí, že ztráta zažitého tempa by mě zabila mnohem dříve, než k tomu nejspíš dojde, mi nedovolily se nad tím ani výrazněji zamyslet natož se rozeběhnout vpřed. Belhal jsem tedy se Sisi dál vstříc neznámému cíli.
    Po dalších dvou nekonečných hodinách se některé záblesky počaly ustalovat na delší dobu. Nevím proč, ale myslí mi proběhla špetka optimismu a víry v existenci naděje, že budu zachráněn. Vůbec mi nedošlo, i když to bylo již od prvního záblesku téměř jisté, že jsou to jen odlesky slunce na příhodně skloněných ploškách čehosi.
    Optimismus mě přešel po deseti minutách. Jednak ubíral mému duchu i tělu příliš mnoho energie (byl bych ho zapudil tak jako tak), ale především mi došlo, jaký že je onen pravý původ záblesků. Zastavil jsem a nazval se debilem. „Jasně, ty vole, někdo ti zrovna jede naproti aby tě zachránil.“ mumlal jsem si pro sebe nadávky a trestal se silným tlakem zápěstím do čela „I kdyby jel, stejně by tě nejdřív přizabil, pak okradl o to nejcennější a po probuzení se tě zeptal na cenu za tvou záchranu a potom si tě „najal“ na nějakou špinavost nebo rovnou zotročil.“ Tady ale nikdo nežije, nebo by alespoň neměl, jak je všeobecně známo.
    Cíli jsem ale zůstal věrný a pokračoval dál vstříc oblasti, která mi jen těžko mohla přinést pozitivní změnu v cestě pustinou. Význam slova pustina jsem pochopil už dávno. Příznaky života ještě neznamenají život, tím méně přežití. Život po léta záření nekontrolovaně bobtnající a zabíjející sám sebe stvořil tuto vymetenou krajinu.
    Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem potkal první rozeznatelnou změnu povrchu v podobě několika vzácně větších kamenů. Nekomentoval tu markantní změnu ani myšlenkou, jen jsem ji s tichou pokorou a s přesvědčením, že si budu muset zvykat, přijal. Oči jsem měl téměř zavřené. Pálily mě suchem a solnými zbytky vypařených slz. Připadalo mi, že si svým pravidelným mrtvolným belháním hraji melodii poslední ukolébavky před věčným spánkem. Své vědomí jsem téměř dokonale konzervoval a nemělo daleko k bezvědomí. Pod tíhou monotonie jsem přestal vnímat čas a téměř i prostor.
    Ten stav mi dovolil došourat se téměř bez bolesti dál než bych čekal, ale přece jsem času neutekl. Čas, který jsem zapomněl přijímat, byl určen mně i se všemi bolestmi, jež mi měl způsobit. Dostihl mě v okamžiku, kdy mé vědomí jen trochu nabylo dost síly na to, aby si vše pokusilo přehrát tak, jak se to mělo stát, a ono se to stalo. Došlo mi kdo jsem, kde jsem, jak se mi vystupňovala žízeň, jak jsem zeslábl, jak se „změnily“ mé šance na přežití a jak slunce pokročilo ve svém šourání k západu. K tomuto fyzicko-psychologickému šoku, pod jehož nátlakem jsem klesl k zemi a poskytnul svým stínem písku pode mnou úlevu od neustálého náporu nebeského rožně, se přidaly výjevy z „bezstarostné“ minulosti, kdy to, že někdy umřu, byla jedna z mnoha jistot, které jsem měl. Dnes mi z nich zůstala jen tato a navíc s bližším upřesněním času. Ovanul mě zespoda suchý vzduch, padal jsem. Nechtěné vzpomínky jsou pak náhle přerušeny horkým polibkem písku. Připadal jsem si jako vržený do ledové tříště nebo do pekelných ohňů, při tak silných tepelných šocích to lze těžko rozlišit. Trpí stejné nervy.
    I ten okamžik během pádu však stačil na projití několika let života. Čas si tedy se mnou krutě zahrál. Nechal mě téměř bez povšimnutí, jen aby mě pak dohnal a v bleskové chvilce pak demonstroval svou neopomíjitelnou přítomnost a sílu minulosti. Vím až příliš dobře, co dokáže tahle veličina udělat. Přestože se ji lidstvu povedlo částečně deformovat (neodvažuji se použít slova ovládnout) už několik málo let před dopadem první bomby na území bývalých Spojených států (tedy spíše Východoamerického bloku) na hranicích Severní Karoliny a Virginie, nikdy ho nikdo pořádně nepochopil. Svědčí o tom už jen množství a různorodost teorií, které za posledních 150 let před utnutím všech myšlenek všech kultur vší silou atomu (tedy od začátku 20. století) byly s přibývajícím časem stále častěji publikovány a které se snažily popsat uspořádání světa, včetně otázky času,. Některé z nich jej zcela nahradily jinými mechanismy s jinými pravidly než na jaké jsme zvyklí. Jsem jeho celoživotní obětí.
   
    Ležel jsem tam tak v písku asi minutu, během níž jsem se snažil uklidnit své mučené smysly. Ten souboj jsem neprohrál, spíš jsem z něj jen po menších úspěších utekl. Přestal jsem náhle vnímat svět. Ztratil jsem se v nekonečném oceánu svých vzpomínek a snů bičován vlnami výplodů své nadprůměrné fotografické paměti, v oceánu jehož jsem byl součástí a který byl součástí mne. Byl jsem jeho bludný střed, na kterém již nezáleží. Po prudkém příboji, v kterém jsem se topil a ztrácel, přestože jsem mohl dýchat i pod hladinou, ale moře začalo rychle vysychat. Kolébání sláblo, až nakonec zmizelo úplně. Zůstala jen nekonečná obrovská tíha, i ta však brzy zmizela. Vše ustalo a já zemřel.
    Ne, to nemůže být ono. Nemůže, to bych ji přece viděl, viděl bych Tě. Kde je vzdálené blížící se světlo a ten bájný pocit uvolnění lepší než po odložení přenošené stolice? Smíření a odpuštění, prozření chcete-li? Poslední lahodivá nota poslední písně prodloužená do nekonečného ztracena? Poslední kapka života která již nezvlní hladinu? Tohle není smrt!
    Na popud vlastní neexistující myšlenky jsem se po uplynutí mnoha věků najednou začal vznášet ve tmě. Slepecké tmě, ne černé, ne bílé či jiné, jen absolutní bezrozměrné prázdno beze smyslů a také bez podnětů. Žádná tíha, žádné světlo, žádný zvuk či pocit přítomna, žádný pach ani pocit doteku, žádné tělo. Žádný čas. Jen myšlenka neschopná myšlenky uprostřed prázdna. Pojednou jsem začal být se zrychlujícím tempem obdarováván sílícími smysly. Zrak. Připlul obraz a za ním další. Jakési vize, jakési záznamy. Cítil jsem přítomnost hmoty. Připadal jsem si jako nestranný pozorovatel života jakéhosi člověka. Prohlížel jsem jeho svědomí, tak jak mi jej náhodně odkrýval, bez toho, abych jej hodnotil. Jako bych procházel ohromnou galerií živoucích obrazů jenže bez galerie, vše se vznášelo v nekonečně prázdném prostoru. Sáhl jsem na rám jednoho z nich, byl rozpálený a po doteku se rozdrolil v písek padající do prázdna. Hmat, sluch. Hned sousední obraz mi však přišel až příliš povědomý a já uviděl, uslyšel a pochopil. Poznal jsem jej a s ním i ty ostatní. Byly to mé vzpomínky, mé svědomí. Čich. Všechny smysly byly slabé, spíš vymyšlené než vnímané.
    Právě ta poslední vzpomínka mě často honívala ve snech a já se při tom vždy hodně zapotil. Byla to má nejspíš nejrannější vzpomínka z dětství. Je to zároveň má nejsilnější a nejdelší spojitá vzpomínka z doby, kdy svět už sice šílel a mnoho států již padlo za oběť krizi a několik jaderných hlavic již dopadlo na Střední Východ a zdánlivě tak zahnalo „hrozbu“. Po světě už jistojistě nechodí nikdo ze „zdravých lidí“, možná ani mezi ghouly mnoho takových není, kdo by měli tak starou vzpomínku aby sahala až do doby před Stěhováním národů, jak říkám době, kdy byli první lidé ve Východoamerickém bloku nastěhováni do vaultů a lidé na celém světě začali hledat možnosti přežití „nevyhnutelného“ vymetení života z povrchu matičky Země. Když se tehdy dva prali, třetí se tentokrát nesmál. Možná přeci, kdo byl třetí? Škodolibý Bůh nebo snad krutá příroda, nebo někdo jiný, kdo nám za ty tisíce a tisíce let nevytanul na mysli? Možná je moudřejší než my nebo možná jen naprosto jiný a nepochopitelný. Možná není nikdo, jen my, a my se nesmáli.
    Seděl jsem se svou matkou na stanici železnice nebo metra, možná nadzemní dráhy a čekali jsme na vlak. Byly to poslední často jezdící dopravní prostředky, které vozily běžné lidi. Hádám, že jen velmi bohatý člověk by si tehdy ještě dovolil vyjet osobním autem, a už vůbec ne klasickým benzíňákem nebo nafťákem. Ropa byla výhradně určená jen k výrobě léků a materiálů, které jsme ještě neuměli vyrobit jinak. Rutinní uvolněnou pozornost upoutaly bubliny s elegantní lehkostí se vznášející v sotva znatelném vánku. Pomalu a nevinně pluly vzduchem jako by do toho skonávajícího světa ani nepatřily. Svobodně si nezávisle na nás poletovaly a kolem nich pomalu umíral svět. Jedna se tiše rozprskla o klobouk jednoho postaršího pána, jiné klesly až na podlahu, kde svou krátkou existenci v mžiku skončily, další pak rozehnal svým ocasem černý výstavní teriér. Na nástupišti (a vůbec celým městem, jak se pamatuji) se pohybovalo mnoho ztroskotanců, bezdomovců a obětí krize v příliš nezdravém poměru k „normálním“ lidem. Jedna tanečnice přiletěla až ke mně a já ji s dětskou fascinací pozoroval. Její povrch jako by byl hladinou klidně tekoucí duhové řeky. Nastavil jsem jí ruku, aby si sedla a odpočinula si. S prvním dotykem však v tisíci kapénkách zmizela a mnou projel závan smutku.
    V koutku oka jsem zaregistroval proud bublin a rychle se podíval tím směrem. Po nástupišti šla zleva pomalu mladá žena a u úst držela plastové očko. Střídavě ho namáčela v lahvičce a zasněně do něj s nepřítomnou něžností foukala, jako by se líbala s milencem svých snů, a vytvářela k mé radosti spousty nádherných bublin. Byla oblečena v černé a zelené a měla světle kaštanové vlasy s havranově temným a lesklým melírem. Schválně zmuchlaná dlouhá černá sukně hladila její štíhlé tělo a dávala svými pomalými pohyby a ohyby tušit ladné tvary jejích nohou nezkalené realitou. Možná jsem si ji postupem času trochu idealizoval, ale byla, alespoň jak dnes mohu ze svých vzpomínek soudit, velmi krásná, obličej jemných rysů s výraznýma tmavýma nemalovanýma očima a mohlo jí být kolem dvaceti. Zjevně s sebou vláčela mnohou bolest. Nikdy jsem neviděl její úsměv, byl by dokonalý. Neumím si ji tak ani představit, má fantazie selhává i při tak jednoduchém úkolu. Pohled nesoustředila na nic, co se na stanici nacházelo. I přes všechen smutek (tak velký, že se nezmohla na slzy) měla ty oči nádherné, krásnější než všechny bubliny světa. Byl jsem teprve asi dvouleté děcko, co se začíná učit chápat, vnímat a projevovat emoce, ale už nikdy jsem neviděl takovou bolest a utrpení (možná i kvůli mé lítosti posílené propastí času). Je podivné, že pro mne se to stalo teprve před nějakými pětatřiceti lety. Další se seběhlo rychle.
    Všiml jsem si, že se blíží vlak. Matčiny ruce mi zakryly oči. Ve vteřině jsem uslyšel ohlušující, nekonečný skřípot, silný tupý náraz následovaný dutým prasknutím a pak prázdné rychlé bušení jakoby pěstí do tlustého plechu. To vše podmalovávaly zmatené hlasy lidí, nekonečné, vše nekonečné a přesto krátké. Nastalo chvilkové téměř hrobové ticho a pak se vrátily hlasy ještě zmatenější. Matka povolila sevření a já její ruku snadno sundal. Nebránila se. Pohlédl jsem na ni. Seděla vedle mě a mumlala si pro sebe něco jako: „Kristepane…“ , „Ježíši…“. Pak ve svém monologu ustala a s bledou tváří a s rukama nevěřícně složenýma na ústech pozorovala vlak ztuhlým pohledem. Další můj pohled patřil nástupišti. Zahlédl jsem teriéra, vyděšeně štěkal a couval před vším a před každým. Několik lidí se sbíhalo ke kolejišti. Nikde jsem však nemohl najít tu smutnou mladou krásnou ženu. Pak jsem na zemi zahlédl louži a v ní modrou lahvičku a bublifukové očko, které předtím držela ve svých štíhlých světlých rukou.
    „Můj ty bože, zavolejte někdo záchranku!“
    „Co? Někdo tam….? Panebože!“
    „Pusťte mě, jsem doktor. Kde je?“
    Někdo začal nediskrétně zvracet.
    Nedokázal jsem tehdy plně pochopit co se děje, jen to, že se stalo něco neočekávaného a špatného. Strojvedoucí potom rychle seběhl do kolejiště, kde zkratoval napájení. Vzduchem ještě poletovalo pár bublin. Vznášely se se stále stejnou zpěvností a lehkostí prostorem nástupiště, ale ani mě již neuměly přinést tu radost jako přede dvěma minutami. Byly to poslední známky života té krásné mladé ženy, kterou již nikdy neuvidím se usmívat. „…nástupiště stanice M…“(určitě to začínalo na M) „…ano, někdo skočil pod vlak. Rychle, prý možná ještě žije… .“ Její život však stačil vyhasnout dřív než praskla poslední bublina.
    „Madam,“ přistoupil jeden muž k mé matce „radši toho chlapce odveďte. Nechcete přece aby ji viděl.“ Matka na něj na vteřinu mlčky přimrzla pohledem a pak se pomalu zvedla. „Jjj…jo.“ sotva ze sebe dostala „Máte pravdu. Pojď, jdeme.“
    Jeli jsme po eskalátorech, ale nemohu si vzpomenout jestli nahoru nebo dolu. Matka mě držela neklidnou rukou, byla v šoku. Poslední co si pamatuji je, že když jsme se od budovy stanice vzdalovali, viděl jsem pospíchající auto s modrými majáky a kousek za ním další.
   Následující události jsou zastřeny oparem pochyb, zajisté již však byly nevýznamné.
    Mám ještě několik vzpomínek z vnějšího světa před válkou, ale jsou to jen víceméně nespojité obrazy a pár ran, jaké teď nemám sílu otvírat. To všechno se podle zdravého rozumu mělo stát ještě před mým narozením, anebo má nynější pouť by měla být již posmrtná, ale sudičky mi nadělily jinak. Jsme dvounohý metr osmdesát vysoký časový paradox, jako mnoho jiných, jenže já jsem nezvyklost, anomálie, extrém nebo taky (ne)šťastná náhoda.
    Stále jsem nevěděl, kde je realita, kde sen a zda vůbec žiju. Chyběl mi reálný hmat, chyběl mi prostor a čas a smysluplnost mých myšlenek, dokonalá dezorientace.
    Mé úzké zorné pole vyplnila podivná textura. Původně téměř černý podklad byl rozbrázděn jemnými světlými škrábanci, takže celkově působil našedle, a zprava ho narušovala špinavě bílá stejně poškrábaná do ztracena se zužující čára. Celé to bylo obklopeno změtí jemných světlých hnědě narezavělých křivek připomínajících chlupy. Přesto, že jsem tu bílou linku viděl napravo, měl jsem neodbytný pocit, že ten obraz je otočený o devadesát stupňů a že ta bílá linka patří dolů. Celý jsem si nakonec připadal jakoby vleže na břiše s hlavou mírně natočenou doleva tak, že jsem mohl vidět pouze levým okem. Ta textura měla i další zvláštnost. Nebyla plochá, ale prostorová a byla natažena na jakémsi předmětu. Tohle byl jen malinkatý výsek z celé plochy předmětu. Najednou se ten předmět podivně pohnul a celá textura s ním. Mé zorné pole se začalo pomalinku rozšiřovat a ten předmět se pohyboval stále rychleji ode mně a ke mně a ze strany na stranu. Celé to však bylo stále otočené, respektive já na to koukal vleže.
    Zmocnila se mne podivná panika a chtěl jsem si rychle zakrýt obličej. V tom pohybu jsem však do něčeho narazil a celá textura se mi rozutekla. Ihned jsem nabyl dostatečné vědomí. Milisekundu před nárazem mi došlo, že celou tu dobu koukám na Sisin nosorůžek jak váhavě rejdí u mého obličeje. Skutečně jsem ležel a Sisi nabral nehezky na pěst.
    „Kuš, potvoro!“ vyhrkl jsem v úleku s nárazem reality. Rychle jsem se otočil na záda a v nové vlně mnohých drobných bolestí od spalujícího písku se probral úplně. Jen jsem na obličeji vyloudil bolestivou grimasu. Těžce jsem oddechoval a chvíli sledoval vymetenou oblohu a nakonec asi napotřetí s nesmírnou námahou vstal.
    Příšerně mě bolela hlava, ale ne tak jako celý den, horkem. Čelo mi s pravidelností srdečního tepu pulsovalo tupě pichlavou bolestí. Nahmatal jsem výstavní bouli a zasychající otisk krvavé rtěnky po něžném polibku od jednoho z všudypřítomných kamenů.
    Jak dlouho jsem byl v bezvědomí, nevím. Rozklopýtal jsem se dál k zábleskům, které přede mnou stále visely, ale slábly a ztrácely se ve zvířeném prachu. Vanul slabý vítr. Snažil jsme se vybavit si pád na zem. Vzpomínky na vteřiny před omdlením přicházely pomalu a byly tak nejisté a vzdálené, jako bych vyprávěl dorostlým pravnoučatům příběh se svého bujarého mládí a ještě si při tom dost navymýšlel.
   
    Další nekonečná hodina. Pořádně jsem se rozhlédl. Pustina mě nepřekvapila. Zatím to skutečně vypadalo, že jiná barva terénu tu je jen díky jinak zbarvenému písku, ale nejen to. Čím dál častěji jsem potkával vetší a hrubší kameny i více suchých keřů. Období dešťů skončilo před třemi měsíci a vše již několik týdnů úspěšně chřadlo a usychalo. Jen málo původních rostlin zde dokázalo přežít. Spíš se rozšířila odolnější květena Mohavské pouště a okolí Údolí smrti. Atom si nezapomněl pohrát s ničím.
    Již nějakou dobu byla nedaleká krajina rozhryzána množícími se kameny a kusy skal. Pomalu se zvětšovaly. Ne však natolik, abych se za ně schoval do stínu. Sisi by to jistě při svých rozměrech zvládla, ale ani ji to nenapadlo. Asi jsem byl zajímavější.
    Moment, vypadá to, že si začala všímat toho, že jsem téměř ideální jako chodící stín. Stíny už se dloužily a ona mých rozměrů začala čím dál častěji využívat. Využít do poslední kapky, posledního centimetru, posledního majetku, posledního zbytku posledního rozumu….. hmmm, takže je to určitě samice. Začínám mít dojem, že i původní Siska našeho Archieho využívala; co z toho měla, netuším.
    Slunce by mohlo vydržet ještě tak čtyři hodiny, pak se začne smrákat. Nejhorší na pouštní noci je její rychlý začátek. Ještě pak půlhodinku a připlazí se zima jako studený had, který vás začne pomalu láskyplně objímat a bere teplo; a pro tu samou lásku se snadno umírá.
    Utichl slabý teplý vítr, který se asi před dvěma hodinami zničehonic rozpohyboval a zvířený prach se pomalu začal usazovat. Uzřel jsem v dáli dost přízemní zbytky jakéhosi stavení. Nejspíš stará benzínka na půl cesty odnikud nikam. Kousek nad „střechou“ se objevil slabý záblesk. Stále ten stejný, který jsem si položil již před několika těžkými hodinami za cíl. Kameny v poušti opět začaly řídnout, svou silnější chvilku už asi měly za sebou. Pokud přidám, mohl bych se do setmění k té haldě suti dostat.
    Byla by lež, kdybych tvrdil, že mi to tempo vydrželo déle než patnáct minut. Aspoň že těch patnáct. Sahám pod dno svých sil jenže na rozdíl od kouzelnických klobouků nemám dvojité. Táhnu se neochotně pustinou jako usychající hlen, nosím všechnu svou hmotu jen abych ji položil a nechal zetlít někde jinde než právě tady. Proč to dělám? K vládě nad mým rozumem se pomalu sápe lhostejnost. Stejně jako se sápala na lidstvo při jeho běhu proti zdi, jejím proboření a následném tápání v novém prostoru, které končilo pádem pánů tvorstva doprovázeným degradací k čisté lidsky kruté a hnusné animalitě (čili humanitě). Každý, koho pád nezabil, se dnes snaží přežít, aniž ví proč nebo pro co a drží se posledních suchých stébel na již převrácené rovině světa, při jejímž naklánění civilizace zanikla s ohromným křikem během pádu dštíc oheň a gama záření. Stejně tak i zvěstuji svou smrt (již druhým dnem), tak jako ji kdysi mudrcové přikládali lidstvu jako neodvratitelnou budoucnost. Pomalu se na ni i těším. Vše utichne ve věčné pauze a s poslední jiskrou života opouštějící tělo naleznu klid a mír a odpuštění všech hříchů (šikovně to udělaný mechanismus to umírání). Klid a mír ……NE! …….nebo ano? ANO.……ne. Skutečně slabé ne, ale ještě se nevzdám. Ještě ne.
    Naprosto otupělý jsem se dostal téměř až k sutinám. Už jen nějakých pět set metrů. Stihl jsem to záhadně rychle. Takže můj odhad sice totálně selhal, ale dlouho mi nic neudělalo takovou radost. Ohnivý kotouč sotva polevil ve svém náporu. Do dvou hodin se odebere na odpočinek, aby si důmyslně promyslel má zítřejší muka. A do svého veselého budíčku přenechá volnou ruku v mučírně chladu.
    Jestli je to benzínka, pak tu nedaleko budou i potrhané zbytky silnice, nebo kdysi výrazná kamenitá cesta. Mohl bych se po ní dostat aspoň na dohled k nějaké komunitě.
    Většina dnešních „měst“ a osad ležela na spojnicích bývalých komunikací a přežívala na atomových torzech padlých měst nebo nedaleko nich. Názvy pak zpravidla přebíraly místní nebo podle prvního předválečného nápisu, který se poblíž našel. Kdesi jsem dokonce slyšel zkazky o osadě McDonald’s. Leží prý dva kilometry za zachovalou vábničkou na dva kilometry vzdálený Mac-Drive, nezachovalý. Zatím po silnici pátrám marně. Dnes se po ní stejně nevydám, takže mě to netrápí, dnešek bude patřit ohledání zborcené stavby, budu-li mít dost sil. Dorazil jsem ke stavbě totálně zbídačelý. Oči v jednom slaném ohni, rozpraskané vyprahlé rty i ústní sliznici, jazyk naběhlý suchem, vyprahlou kůži, rozseknuté čelo na pravé straně, nohy i ruce bez síly pomalované pestrou paletou modřin a na mysli jen smrt a zároveň zbytky odporu k ní. Hlavu mi celou cestu částečně chránil provizorní turban, přesto mi mozek tloukl vedrem jako poslední bití zvonu. Ruiny jsem jen bez soudu přelétl pohledem a padl do nejbližšího stínu pod zhrouceným betonovým blokem, do stínu torza lidské minulosti. Podvědomě jsem ještě vytáhl z „batohu“ plášť a přikryl se v neblahé předtuše nočních mrazů.
    Probudil jsem se s podivným pocitem na pár vteřin uprostřed noci, s pocitem podivného „tepla“. S úlekem jsem zjistil, že mi Sisi zalezla pod přikrývku a schoulila se mi k nohám. Ta potvora mě teď částečně hřála.
    Od svítání, kdy mnou projela chladná myšlenka na její teplou krev hasící mou žízeň a na její na maso skoupé zářením zhuntované tělo, mám poprvé možnost zabít ji holýma rukama. Celý den byla ta bestie moc mrštná a opatrná. Vrhnul jsem se na ni ráno jen jednou, jenže něco mi tehdy zastavilo ruku. Ne, žádný sentiment. Bylo to náhlé zjištění dokonalé absence řezných, bodných a porcovacích nástrojů. Mimoto jsem měl díky její mrštnosti pramalé šance. Ve svém vysílení jsem po ní nebyl schopen ani hodit kámen s menší jak metrovou přesností. I kdyby mě padlí bohové obdarovali štěstěnou a já trefil, zdejší ráže by ji stejně sotva znehybnila. Mohl jsem ji ještě zastřelit jedním ze svých čtyř posledních nábojů, ale to by se mi rozprskla všude okolo. Musel jsem ji donutit se mne nebát, proto jsem téměř celý den upouštěl svou čutoru. Bez výsledku, myslel jsem si. Možná to celou dobu považovala za zábavu; pak jsem to vymyslel a dělal zbytečně. Pokud se mne ale skutečně bála, potom nechápu její nynější neopatrnost. Testuje mě taky? Pak tedy podivně. Nebo snad už poznala, že jsem jen umírající troska a nebezpečí nehrozí, leda že bych na ní padnul?
    Ale ani teď ji nezabiju. Narušit svou těžce vydobytou skořápku relativně teplého vzduchu by mohlo být minimálně smrtonosné. Pravděpodobně bych Sisi stejně ve své ztuhlé nemotornosti probudil a nechytil ji, pokud se mne ještě bojí. Když ale se mnou stráví noc v teple bez úhony, snad ji to přesvědčí o mé neškodnosti, možná prospěšnosti. Ráno pak bude malá vražda snadná. A taky nutná, jestli chci dýchat dál. S vidinou dalších dvou možná tří dní umírajícího přežívání jsem po pár vteřinách vysíleně pokračoval v bezesném pánku.
    Probudil jsem se již za světla. Zima se rozpouštěla a vzduch začal pomalu konvertovat k vedru. Spánek mi trochu narovnal zdraví; cítil jsem se tak na pět hodin života a ne rovnou na smrt. Sisi zmizela neznámo kam. Stíny byly ještě dlouhé, ranní. Vlažný vzduch rychle teplal a mírně vál a já stál na pokraji mrtvé stopy slavné lidské civilizace, která mě převyšovala jen třemi rozlámanými betonovými bloky. Všechna ostatní suť byla úhledně rozteklá na zemi. Ničím to nepřipomínalo technickou stavbu typu benzínky. Nikde nebylo ani stopy po převaze železných traverz, plechů, plastů a skla a nikde široko daleko jsem nezahlédl ani sebemenší náznak silnice či cesty. Dům to býval dost prostorný, dokonce to byly stavby tři, alespoň podle zbytků základů. Na to jak bylo celé stavení velké, bylo tu suti nápadně málo. Někdo to tu nejspíš hodně dávno rozebral a mohl si pak postavit solidní vilku. Na pozemku jsem ještě našel silně prorezlou zhroucenou příhradovou konstrukci stožáru domácí větrné elektrárny a na jejím zlomeném vrchu, asi tři metry nad zemí, jsem spatřil čtyři nevelké kusy skla houpající se na zteřelých cárech sklenářského silikonového tmelu. Jak se tam dostaly, těžko říci, každopádně mi tohle bylo celou dobu majákem. Nejspíš se procházím po předválečném ranči.
    Čilost, s jakou jsem se probudil, sice ustupovala, ale pomaleji než jsem čekal. Musím zabít Sisi, dokud na to mám dost sil; to znamená najít ji, jenže jak jsem seznal, nějak mi to nejde. Dvacet minut jsem bezvýsledně pročesával sutinný porost a pak jsem ji zahlédl. Něco měla v tlamě, nesla se podivně pyšným krokem a nevšímala si mě.
    Sykl jsme na ni v pokušení otestovat své půlnoční teze. Věnovala mi rychlý upřený pohled a zastavila zjevně prosta strachu. Strnule stála, jako by pohlédla na Medusu, a upírala na mne malé černé oči možná v očekávání, že si taky najdu něco na zakousnutí a připojím se k ní do veselého vláčku a budeme za sebou soudružně cupitat pustinou a vykopávat nožky v rytmu kankánu. Pro sichr jsem chvíli předcvičoval jako kretén zkoušeje, zda se mne bojí. Ani se nehnula. Začal jsem tedy svůj pochod smrti, vyšlápnul jsem pravou, pro štěstí. Stála. Pátý krok však neskončil ve stejné rovině jako ty předchozí, ale propadl se s křupnutím do nekonečna. Beznadějně jsem máchl rukama po neexistujícím pevné bodě, jehož bych se chytil. Jako polom jsem padl mezi zbytky zvětralých cihel, tvárnic, betonu, skla a dalšího haraburdí. Úspěšně jsem si pořezal pravou ruku, narazil pravý loket (přesně do brňavky) a zhmoždil pravou holeň. Povedlo se mi totiž prošlápnout jakýsi rzí prožraný dekl schovaný pod prachem a sutí a skácet se na pravobok. Sisi se pochopitelně lekla.
    „Do prdele, proč? Pravou, pravou, vyšláp sem pravou!“ mísil jsem s bolestným úpěním a nevěděl kterou ránu si chytit dřív.
    Myšlenky na Sisi přehlušila nejdřív zlost a pak zvědavost. Očistil jsem a zvedl rozpadající se poklop, ještě vzdoroval jedním pantem, a sešplhal jsem po poměrně zachovalé železné konstrukci sklepních schodů dolů. Netrvalo dlouho, než jsem si na tmu zvykl, byla stále stejná i po pěti minutách, tvrdohlavě trvala na své neprůhlednosti. Nezbývalo mi, než pátrat ve tmě nebo najít pořádný kus skla na odraz denního svitu a s tím i počkat až sem slunko zasvítí, na to ale nemám čas. Rozhodl jsem se prozkoušet své slepecké schopnosti. Pochyboval jsem že tu potkám svou záchranu vtělenou do technologických zázraků předválečného zítřka, který je dnes po… eh…. 161 letech (tehdy člověk dostál slovům filozofů a vyhubil téměř vše), počítám-li dobře, ještě vzdálenější. Přece jen ne všechny sklepy opuštěných domů jsou tajnými vchody do vojenských základen a výzkumných laboratoří se špičkovou technikou a hroudou trvanlivého jídla.
    S menšími obtížemi jsem doklopýtal přes všeliké harampádí asi o deset metrů dál, když jsem nahmatal stěnu. Nad sebou jsem uzřel slabé nažloutlé světlo ve tvaru trojúhelníka, velmi slabé, spíš nádech chabé fluorescence; myslel jsem zprvu, že jsou to mžitky rozsáhlých rozměrů, ale nebyly, nemělo mě přeci co oslnit. Rukou jsem na to místo nedosáhl, hmatal jsem tedy po zemi a našel železnou tyč a opatrně ji přibližoval ke „světlu“. Přesto, že jsem se snažil dotknout tyčí jemně, ozval se náraz do tvrdého nesrovnatelně hlasitý k mé pečlivé pomalé píli a snaze o letmý kontakt, ten zvuk mi nic nepřipomínal. „Světlo“ však „svítilo“ dál. Zkusil jsem tedy méně citlivé pohlazení až to zapraštělo. Bylo to sklo, tlusté sklo, takové, jakého se používá do podlahy pro její průsvitnost do nižších podlaží nebo jen tak pro „moderní“ efekt vzdušnosti konstrukce. Jal jsem se tedy vylézt ven a očistit jej od přikrývky suti. Při jeho ometávání jsem našel zalité v podlaze ještě další tři, dokonce i se značkou výrobce a třídy kvality (ta již byla nečitelná). „Salo & Capper-Starr glass co.“ hlásal vylitý štítek, z jehož prohlubní šel prach vymést těžko. Dole tedy bude jestli ne přímo světlo tak aspoň viditelno a pátratelno.
    Vědět tehdy, co v tomto sklepě najdu, jásal bych, až bych zemřel vysílením a nenašel to. A Sisi mi může být navždy vděčná za mou pravačku. Hned tak brzy Tě neuvidím.
Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist