Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Giselle - Kráter beznaděje Stál bez hnutí, před očima prázdno, nevnímal okolní svět, nebylo nic co by přitáhlo jeho pohled, nic co by rozptýlilo bolavou mysl, nic co by člověk zachytil koutkem oka a se zájmem se podíval na narušitele svého soukromí. Ven se dere protivná vlhkost, ta jež odebírá veškerou sílu a naději žít dál. Zamrkal. Přichází beznaděj, hluboká, ta která by měla zůstat pohřbená hluboko v nitru a nikdy se nedostat ven. Utekla a zaplavuje svými temnými potůčky celé tělo. Začal se nezvladatelně třást. "Sakra" zaklel a ztěžka přešlápl, jakoby to tělo, tak důvěrně známé najednou nebylo jeho, jakoby hleděl cizíma očima, lehce se zakymácel a chvíli trvalo, než nabyl původní rovnováhu. Prázdnota před očima a ta pevně usazená v jeho duši se stávala téměř nesnesitelná, tam kde ještě před několika málo hodinami byla ona, teď nezůstalo nic. Její úsměv, zářící oči, něžná vůně, dotyk její kůže, který ho tolik vzrušoval, dlouhý pramen vlasů, který si tak rád natáčel na prsty a přejížděl jím po své tváři, byl jako samet. Při té vzpomínce se hořce usmál. Její chůze, smích, pláč, to všechno někam zmizelo, zmizelo do nenávratna. "Proč?? Tak už dost! Dost! Přestaň na ní myslet!" zaúpěl, nelidská bolest mu rozdírala nitro. "Proč?!! Proč to udělala!? Vždyť jsem to měl pod kontrolou, k čertu s tím vším a hlavně s ní!!" Přitiskl si ruce na čelo, všechnu svou sílu v tu chvíli soustředil do svých paží a měl už jen jedno přání, zcela rozdrtit to místo, z kterého vystřelovaly ostré šípy poznání. Jen už nemyslet, nemyslet na nic. Znovu se zakymácel a přemožen náhlou slabostí se zhroutil na vyprahlou planinu, ze které se před krátkou chvílí tak pracně zvedal. Zaklonil hlavu a vyrazil sten plný bolesti a nekonečné trýzně s pocitem, že je na pokraji sil, jak fyzických tak psychických. Vzhlédl, mrak ozářený zapadajícím sluncem mu vehnal další slzy do očí, nestíral je, nechal je volně stékat po zaprášené tváři. Před očima se mu odehrávala podívaná, krásná, tak krásná, to poslední co člověk ještě nezničil a snad nikdy zničit nemůže, zadoufal. Rozhlédl se, zčernalá, vyprahlá na místech zející hluboké praskliny, taková pustina teď byla na zemi, taková které by se každý, i v těch nejhorších nočních můrách, rád vyhnul. Jen vítr se tady proháněl a zvedal usazený prach. Teď mu najednou už nepřipadala tak strašná, možná to je tím, že se pomalu stával její součástí, za chvíli už budou jeden celek, celek bez srdce. Ve svém životě mohl důvěřovat jen dvěma lidem, na všechny ostatní hleděl vždy s nedůvěrou a nikdy se nesnažil jim přiblížit. Peter byl mrtvej, byla to past a on do ní skočil jak bezhlavej králík. Nečekal žádnou zradu, ještě si pořádně nezvyk na tuhle dobu, kdy se každý staral jen sám o sebe, snažil se hledat to lepší, nebral to peklo co na zemi zbylo. To byla jeho chyba. "K sakru" měl ho rád, přitiskl víčka pevněji k sobě, "proč tam jen lezl?!" Atomovej kryt ho pohřbil jednou pro vždy, rozmáznul ho na mastnej flek. "Možná je to tak pro něj lepší, kdo by chtěl žít v pekle!" pohnul hlavou, na zem spadla kapka zbarvená krví, ztratila se beze stopy. "Ta druhá, to byla ona" zaúpěl, zase ta muka. Byla to ona, ta které tak věřil, nechápal to, jeho mozek odmítal, odmítal tuto skutečnost, tento fakt, celé jeho tělo se této kruté pravdě bránilo, připadal si jako v křeči, kleštích, a myslel, že mu každou chvíli pukne hlava. Pocítil ostrou palčivou bolest na odhalených částech těla. "Nemám ochranný oblek" blesklo mu hlavou. Sebrali mu ho. Za plného denního světla by byl už mrtvej, veškeré zemské ochranné vrstvy chránící ji před jedovatým slunečním světlem byly dávno zničeny, nic už nevrhalo ochranný štít, mraky se rozplynuly-navždy. Podíval se dolů na své ruce, uviděl krví nalité puchýře, které praskaly a na jejich místě se hned tvořily nové, pokrývali téměř celé ruce a obličej. Oči zůstali ochráněny brýlemi, " proč mi je nechali?" pomyslel si. "To ona" napadlo ho, "abych ještě víc trpěl". Zdálo se to být jen malá chvilka co stála tak na deset metrů od něj, a on mířil na toho bastarda, co stál kousek za ní. Stačilo jen, aby se k němu rozběhla a mohli být v bezpečí, spolu! Ona však stála, bez hnutí, jako by přemýšlela nad tím co dělat, vždyť to bylo jasné, běžet k němu!! "Zajímalo by mě, jak dlouho to už plánovala" hořkost se v něm hromadila. Byl to její krok , vedl na opačnou stranu, pryč od něho, vstříc tomu druhému, který o všem rozhodl. "Věděla vůbec, že za ní stojí? Musela to vědět!". A ten bastard nečekal, chytil ji kolem krku a použil jako štítu, neměl jsem sílu vystřelit, on to věděl, počítal s tím! Natáhl jsem ruku, snad abych ji ještě zachytil a stáhnul zpátky k sobě. "Blbče" bolestně se usmál, a další krvavý pramínek z prasklého puchýře si razil svou cestičku prachem tváře. Ten druhý ji chtěl, věděl to, vždycky ji chtěl a ona si nakonec vybrala. Pak dostal ránu do hlavy, skácel se k zemi, slyšel její smích, nebo to byl pláč? Když se s námahou chtěl postavit, znovu ho srazili a on zahlédl, jak ji ten druhý objímá kolem pasu, hlaveň pistole skloněnou k zemi a odcházeli!!! Spolu!! Vůbec se nebránila, nesnažila se mu vytrhnout a vrátit se tam, k němu. Další rána do zátylku ho zbavila vědomí. Když se probral, byl sám, ochranný oblek zmizel, ona zmizela, jen prázdnota zůstala, tak hrozná, na to aby ji celou nesl sám. A on věděl, že to nedokáže. Hleděla na něj přes ochranné brýle a oči se jí zalily slzami, musela se rozhodnout, musela, věděla, že jiná cesta není. Za sebou cítila toho muže a před sebou viděla jeho a za ním další dva, kteří se neustále přibližovali. Nemohla nic, věděla, že jde o ní, ne o něj, to jí chtěl. Když na něj hleděla, uvědomovala si svou velikou lásku, chtěla zapomenout na všechno kolem sebe a rozběhnout se k němu, přitiskl by ji k sobě a ona by se cítila v bezpečí, v bezpečí jeho náruče. Nemohla vidět jeho oči, ale přesto cítila jak se k ní upínají, slyšela jeho srdce jak ji volá k sobě, viděla jak jeho rty opakují její jméno. Pak její pohled padl na dva muže stojící mu v zádech, byli už tak blízko, nože připravené k úderu. Už nesmí váhat, je rozhodnuto, nemá možnost volby. Jeden krok, pak druhý, při třetím se k němu obrátila zády. Pevně sevřela víčka, "nesmí vidět slzy", přinutila se k úsměvu. Když oči opět otevřela, už tam její láska nestála. Hleděla na, pro ni, skoro cizího muže s tvrdými rysy ve tváři a nepřátelským pohledem. Zdálo se, jakoby v něm na okamžik zahlédla cosi jako záblesk triumfu, vítězství, radosti. Bleskově k ní přiskočil a přitáhl ji na sebe. Věděl že má vyhráno, má ji, na muži co stál kousek před ním mu nezáleželo, chtěl jen aby trpěl, trpěl tak jak trpěl on, když ji nemohl mít. Chtěl ji, chtěl ji tak moc, že byl schopen čehokoli, když ji poprvé spatřil, věděl že ji jednou dostane, přestože ji v tu chvíli objímala paže jiného muže. Pocítil k němu nenávist, která byla mnohem silnější něž nezvladatelná touha po cizí ženě. Věděl, že ji chce a věděl, že ji dostane. A ta chvíle právě přišla, byla tady a on si ji hodlal náležitě vychutnat. Pod rukavicí cítil její tělo, teplo které z něj vyzařovalo ho naplňovalo touhou, touhou po ní. Nerozuměl tomu co udělala, byl velmi překvapen, když vykročila k němu, na chvíli ho zmátla, má to být lest? Po jejím úsměvu už neměl pochybnosti, jeho ješitnost ho zaslepila. Vybrala si jeho, jeho, jeho! Pak si připomněl kde je, v jaké situaci, uvědomil si co musí udělat. Teď když ji držel a cítil její blízkost, téměř cítil její vůni, věděl že zase zvítězil. Pak zahlédl jak jeho chlapci toho muže srazili, čekali jen na jeho pokyn k poslednímu pohybu a tím ukončení dalšího života. Zaváhal. Pohnul se, ale pokyn nevydal, chtěl aby trpěl s vědomím, že se jí už nikdy nedotkne, s vědomím že patří jinému, už ji nikdy nespatří. "Nechte ho tady" vyštěkl. Nechali ho tam, víc se o něj nezajímali. Vzdalovali se od místa, kde on zůstal, nesměla se otočit, uvědomovala si to, nesměla. Zavřela oči a položila hlavu na kovovou trubku, pak pohlédla na muže vedle sebe, usmála se, tento úsměv ji stál poslední zbytek sil. A on jí uvěřil, "blázen" frkla. S největším sebezapřením položila hlavu na jeho rameno a znovu oči zavřela. Žil, on žil! Tato myšlenka ji naplnila klidem, "on žije!" Už nikdy nebudou spolu, ale nezabili ho! Nedokázala by žít s pocitem, že další zemřel kvůli ní. Srdce se jí sevřelo, když si vzpomněla na Petera, tehdy měl být s ním, měl zemřít i on, kvůli ní. Zachvěla se. Avšak ten podivný klid co ji naplnil zůstal a prsty opatrně přejely po malé ostré dýce schované za pasem. Jejich oči se upřely na poslední jasné světlo zacházejícího slunce, na to poslední krásné. Srdce byla naplněna neléčitelnou bolestí a v duši se jim rozprostřel hluboký kráter beznaděje, přesně takový jaký pokrýval celou zemi.