Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Hnoj - Nájezdnící


Jako každou neděli jsem se vydal do Rena. Na pár piv a pár čísel s ňákou kurvou, co mi padne do oka. Dřív jsem tam chodíval, celkem často, teda vlastně byl sem tu skoro každej den po práci. Jo když jsem ještě měl práci, tak to bylo dobrý, měl jsem prachy. Sice jsem pořád nadával na šéfy, že sou to šmejdi, na malej plat a tak okolo, ale měl jsem aspoň náký prachy a hlavně jsem se nenudil. Teď, když jsem bez práce, tak nemám co dělat a nejhorší je to že práci mi nikdo dát nechce. Chtěj lidi, co uměj opravovat předválečnou techniku a tak, jenže já umim jen střílet…

Měl jsem se v Sharku sejít se svým kámošem z karavan, Kerrem. A támhle je, seděl u stolu a u něj seděla mladá Bishopová, ta mrcha proradná. Kerr nebyl pro nadržený ženský nikdy snadná kořist, o ženský neměl nikdy nouzi. Znal jsem mladou Bishopku už z dřívějška, na rozdíl od Kerra, já jsem byl snadná kořist, koneckonců, když jsem za to nemusel platit, bylo mi to celkem jedno, jak vypadala… Kývnul jsem na Kerra přes celej lokál, tak aby to všichni viděli, protože tady v Renu, je potřeba ostatním ukázat, kam patříte, být tu sám, znamenalo být slabý a zranitelný, být tu bez zázemí… Když mě mladá Bischopka viděla utekla nahoru. Zašel jsem k baru a objednal dvě Whisky, Kerr miloval dobrý pití. Opatrně jsem nesl dvě skoro po okraj naplnění sklenice zlatavé tekutiny.

Měl jsem tenhle bar rád, pořád se tu něco dělo, když žijete v pustinách v jeskyni sami, začne pro vás mít samota zvláštní význam. Začnete jí milovat a nenávidět navzájem, začnete si mluvit pro sebe a to je ta pravá chvíle pro návštěvu nejbližší hospody. Tam veškeré vnitřní běsy, které vám honí hlavou zase zmizí a vy se zas rádi vrátíte do tíživé samoty a ticha pustin.


Položil jsem skleničky na stůl a puško opřel o židly, která byla volná. Sundal jsem si plášť, složil jsme ho do čtverce a položil vedle pušky, až po tomhle rituálu jsme se mohl posadit. Kerr vzal jednu skleničku a napřáhnul jí před sebe, podíval se skrz její obsah do nejbližší lampy. Pak se usmál a řekl: Jsem rád že tě vidím. Pak jsme si mlčky přiťukli a zredukovali obsah sklenic tak na půlku… Když sklenici pokládal, všiml jsem si že má na ruce přidělanou modrostříbrnou ampuli, ze které vede jehla do naběhlé žíly na jeho pravé paži.
-Pořád ještě to bereš?- zeptal jsem se.
-Já? Já pořád beru něco.- odpověděl s úsměvem.
-A co je to tentokrát. Tohle jsem ještě neviděl.-
-Psycho. Skvělej vynález.-
-S jetem už si přestal?-
-Jo od tý doby, co pracuju pro Mordina.
-Ty děláš pro Mordina?-zeptal jsem se udiveně.
-Jo už skoro půl roku. Pracuju na vývoji novejch drog, což mi umožňuje udržet si návyk.-
-A proč si přestal brát jet? I já se někdy proletim.-
-Kdybys viděl z jakejch sraček to míchaj, tak bys to už nikdy nevzal. A co ty máš práci.-
-No jestli se to dá nazvat práce. Schválně zkus hádat.-
-No nevim… Kydáš hnuj?-
-Těsně vedle, jsem lupič.-
-Ty zabíjíš a obíráš nevinné poutníky.- řekl s úsměvem.
-Jenom je obíram. Pak je svlíknu a necham v poušti s trochou vody.-
-Špinavá práce je taky páce.- řekl a vyprázdnil svou sklenku.
-Je je to, ale….- Tu větu jsem nedořekl, protože si k nám si k nám sednul starej Bishop a velitel jeho stráže.

-Koho to tu máme, ahoj Scotte, jak ses celou tu dobu měl.- řekl cynicky a upravil si sako. Hrál si tady v Renu na něco víc, i když každej kdo tu žil, byl vlastně ta nejhorší lůza celých pustin.
-A hele mafiánská nula. Co je Bishope, nemáš do koho rejpat.-
-Já opravdu nechápu, tvojí dzrost, copak už jsi zapomněl, na naše poslední setkání?- zeptal se usmíval se na mě jako světec.
-Já si dceru nikdy nevezmu, třeba by se líbila mladýmu mordinovi.-
-Nech toho Scotte, to co jsme ti udělali posledně byl jen odvar z toho co můžem.-

Když jsem asi před rokem navštívil Shark club, tak jsem se s mladou Bishopovou vyspal. Jo byl jsem snadná kořist. Když jsem ráno odcházel tak mě u bazénu chytil její otec za rameno a řek mi: -Kam si myslíš že deš mladej. Když ses s ní vyspal, tak si jí vezmeš. Jinak se tý děvky nikdy nezbavim.- Ne- řek jsem mu. -Počkej ty hajzle. Ty si jí vezmeš a ještě rád. Chytli mě a dole u ringu mi rozbili palce u nohou na sračky kladivem. Stejně jsme si jí nevzal. Přivázali mě na Golgothě ať tam chcípnu žízní a tehdy jsem se seznámil s Kerrem. Šel okolo, živil se jako vykrádač hrobů. Našel mě tam polomrtvýho. Nadrogoval mě a to mě udrželo při životě.

Upřímně řečeno, neměl jsem valnou chuť si to zopakovat. Od tý doby můžu jen blbě běhat musim v botech nosit kameny, aby mi nebyly velký…

-Dobře Bishope, co bylo, to bylo vyserem se na to. Jo?- zeptal jsem ho.
-Jo jsem pro, to smazat pod jednou podmínkou?-
-Podmínkou?-
-Hledám maníky na práci.-
-To je ta podmínka?-
-Nech mě domluvit!!- zařval. -Hledám zkušený bojovníky a doktory, pro jednu vojenskou akci a pokud vím, ty a tvůj kámoš splňujete moje podmínky.-
-Jo to asi splňujeme. A o co přesně jde?-
-No máme problémy s jedním městem…- Odmlčel se, asi si myslel že to je pro mě dost informací..
-V čem přesně je problém.- zeptal jsem se netrpělivě, nesnáším lidi, kterým položíte jasnou otázku a oni se zdráhají s odpovědí.
-No asi dobře víte, že spíše než mafián jsem obchodník a posílám karavany daleko na sever. Poslední dobou mi okolo toho města karavany mizí, chci abyste to město oslabovali, abych mohl nerušeně obchodovat dál.-
Kerr, který celou dobu mlčel se najednou probral.
-Kolik platíš mafiáne?- zeptal se svým nezaměnitelným způsobem a jen tak mezi řečí si vyměňoval ampuli na své paži.
-Kolik ti platí Mordino feťáku?- zeptal se ho povýšeně.
-Dva tácy na ruku, všechen fet, co spotřebuju a ještě jídlo a mám ve stájích vlastní byt.-
-Dostaneš dvakrát tolik a veškerá kořist, kterou najdeš je tvoje. Bydlet budeš tady s kámošem.-
-A co drogy?- zeptal se na svou jedinou lásku.
-Dostaneš tolik, kolik budeš potřebovat.-
-Mimochodem z týhle práce jsou jen dvě cesty, v rakvi, nebo já sám zruším vaše působení na severu.-

Kerr se na mě otočil. V jeho očích byla vidět nejistota a vnitřní souboj. Nechal rozhodnutí na mě. Neřekl jsem nic, jen jsem napřáhnul pravou ruku směrem k mýmu novýmu nadřízenýmu. -Jsem rád, že jste se rozhodli zrovna takhle.- řekl a objednal nám všem tu nejlepší pálenku.
-Tady máte mapu místa, kam vyrazíte, teď pijte na účet podniku. Zítra ráno tam vyrazíte.-
-Jestli o tom někomu povíte nebudete mít už žádný prsty u nohou.- řekl, usmál se na nás a odešel.

Tu noc jsme pili až do rána a Kerr lítal celou dobu na svejch speciálních drogovejch směsích, který by zabili brahmínu, kdyby si k tomu jenom čuchla.

Probudil jsem se ráno pod stolem v Shark klubu. Kerr seděl u baru a nasával přímo z flašky.
-Asi budem muset vyrazit.- řekl jsem mu a rozložil si mapu na bar vedle něj. Byla ta pěkná štreka na sever. Bylo to zhruba na úrovni Reddingu, odsud asi 70 mil na severovýchod. Když se nebudem flákat, za čtyři dny tam budem.

Nakoupili jsme něco málo střeliva a jídla a vyrazili na sever, na mou poslední cestu. Na cestu ze které byla jen jedna cesta zpět, v zatlučený bedně…

-Tak a jsme tady.- řekl jsem, když jsme při západu slunce čtvrtého dne dorazili přesně na místo, vyznačené na mapě. Nic. Nebylo tu vůbec nic. Jen písek, skály a jeskyně. Přesně to co je kdekoliv jinde horách. Kerr si odplivnul a po naprosto zjevné duševní činnosti a dvou tabletkách Mentatu vyplodil moudro někoho, kdo má absťák.
-Počkáme do rána.- řekl a rozhodil si svojí deku na kraji jeskyně, do které dopadaly poslední sluneční paprsky toho dne.

-Kdo jste a co tu děláte?- zeptal se mě asi třicetiletý kluk v kevlarové zbroji, který mě právě probudil kopancem do břicha a zrovna teď mi cpal brokovnici pod noc. Kerr měl na krku kopí ňákýho domorodce s kostí v nose a ve vlasech.
-Sem tvuj fotr a přišel jsem ti naplácat na zadek chlapečku.- řek jsem mu. Brokovnice mi začala sdírat kůži pod nosem.
-Špatná odpověď, zkus to znova.- řekl a přehmátnul si na spoušti.
-Mám tu dělat ňákou práci debile a dej tu bouchačku pryč prdelko.- řekl jsem rozespale a v tu chvíli už trochu naštvaně.
-Práci? Neposlal vás náhodou Bishop?-
-Jo Bishop, ty vo tom snad něco víš?-zeptal jsem se udiveně.
-Měli jste tu být před dvěma dny, co vás zdrželo.- řekl a stáhnul pušku z mýho rypáku.
-Nejeli jsme autem…-
-Blbý ftipy já jsem Angel. Váš bojový velitel.- řekl podal mi ruku, aby mi pomohl vstát.
-Aha tak, milý veliteli, my tu mámě dělat ňákou vojenskou práci, ale nevidim tu nic, jako vojenskou základnu.-
-To je dobře, že jí nevidíte. Bishop vám to měl říct. Následujte mě…-

Vedl nás do jeskyně a cestou svítil světlicí, všude se válely už od pohledu velice staré a vybledlé kosti.
-Tady pozor, jsou tu miny.- řekl a ukazoval, kam nemáme šlapat.
Prolezli jsme snad přímo doprostřed hory. Do prostorné jeskyně plné dřevěných přepážek, tvořících pokoje.

V rohu stáli 2 maníci v kevlarových zbrojích a o něčem se radili. Zjevně jeden nesouhlasil s tím druhým.

-To jsou moji kolegové. Bishop chtěl, aby se naše pravomoci rozdělili mezi nás tři. Ale já myslim, že z toho budou jen problémy. Ten větší je Blondie, má na starosti zásobování. No a tomu menšímu se říká španěl, protože přišel z Mexica a má hrozně dlouhý jméno, ten má na starosti naše vybavení.-
-Nemělo by tu být víc vojáků.- zeptal jsem se, protože jsem tu viděl všehovšudy asi 10 lidí.
-No, každej den by sem mělo přijít asi 5 nových vojáků, abychom nebyli příliš nápadní. Tohle bude vaše místnost, pak si zajděte za Blondiem ať vám dá psí známky a zaákladní výbavu.-

-Tohle místo se mi líbí.- řek jsem Kerrovi, když jsme se rozvalil na kavalec.
Torr si potáhnul Jetu a vesele přikývl.

Bylo to tu fakt dobrý. Nenudil jsem se, alespoň ze začátku. Každej dne přišel, někdo novej a všichni byli přátelský. Naše podzemní doupě se pořád dodělávalo a vylepšovalo. Každý den odcházel ven, skoro na celou noc Stín-který-tiše-kráčí, ven byl to domorodý zvěd a asi za měsíc věděl naprosto přesně o tom, kdy se střídají stráže kdy se zavírají brány. Díky němu jsme i věděli, že e městě má normální alkohol jen jedna hospoda… Podle toho, co říkal měli i otroky, takže toho místa nám rozhodně nemuselo být líto.

Přicházeli sem nejrůznější existence, byli tu zběhové bratrstva. Bylo tu několik nájemných vrahů, na jejich hlavu byla vypsaná tučná odměna. Byli tu zkrachovalí válečníci. Byla nadmíru zajímavá a různorodá společnost. Pyrotechnik, ten nejstarší z nás tady, přinesl gramofon a několik předválečných desek, takže každý večer tu hrál Luis Armstrong. Měl už jen 7 prstů…

Asi měsíc po tom, co jsme přišli nás svolal Angel do hlavní místnosti.
-To a co jste všichni jistě tak netrpělivě čekali, je konečně tady.- Řekl vážným hlasem, odkašlal si a vytvořil tak dramatickou pauzu. Byl to dobrý řečník, měl spíš dělal politika, nebo kněze...
-Zítra ráno za úsvitu vyrážíme na sever na první obléhání Vault City. Teď jděte všichni spát, zítra nás čeká dlouhý den.-

Ráno, když první sluneční světlo začalo rozsvěcet pustinu nás tam přesně sto padesát ve skupinách s jedním velitelem v čele. Já byl za těsně za Angelem, měl jsem granátomet, mojí oblíbenou zbraň a batoh asi se sto granátama různých funkcí. Náš plán je jednoduchý, jen je tak pozlobit a pak zase odejít, je ráno a pro jejich auta by jsme byli snadnou kořístí.

Vyrazili jsme k našemu cíli. K Vault City jsme dorazili, přesně když se celé město probouzelo. Hlavní brána, ke které vedla předválečná silnice se právě otvírala prvním návštěvníkům. Bylo to zvláštní, ale čekal jsem nějaké město s hradbou z vraků aut a už od pohledu nechutnými obyvateli, teď nemyslím jako v renu, ale jako byli třeba Pohřebišti, kde jsem byl před pěti lety a už sem tam nikdy nechci vrátit. Tohle místo vypadalo, jako ostrov naděje, ale zase ne jako NCR, nad tím městem se vznášel opar něčeho zvláštního, jakési zahořklosti a namyšlenosti jeho obyvatel. Jako by y dva hlídači u brány říkali:"My jsme z Vault City a kdo je víc?"

-Jsme žoldáci a naší jedinou výplatou je smrt.- řekl Angel.
-Za chvilku by se kanon schovat.- řekl kostinos.

Měl pravdu. Laserové věže se na den schovávali do pilířů zdi a z hlavní brány vyšlo asi sto hlídačů. Bylo mi jich skoro až líto,nic nečekali, a už brzo měli umřít.

-ÚTOK!!!- Zařval Angel a z granátometů vyletěli kouřové granáty, které dopadly asi padesát metrů od města a hradby zavalil dům. Nebylo mi úplně jasné co budem dělat teď. Ale Angel jen sledoval svoje hodinky a v duchu si počítal.
-PALTE!!!-zazněl jeho další povel.
Deset kulometů spustilo palbu přímo před sebe.
-Na zteč.- Mezi dráhami střel se rozběhli naši spolubojovníci pod krytem kouře vyběhli přímo u hradem a zabili všechny panikaří stráže. Dým nás naštěstí ochránil, protože zatím se vysunuli věže zpět, ale na nás nemohli, protože jsme stáli přímo pod nimi. Hlavní brána byla zavřená a věžičky sledovali prázdný obzor před nimi. Náš pyrotechnik položil před bránu šest kostek Codrexu a rychle odskočil, aby se vyhnul odletujícím kouskům suti. Cesta do města byla volná. Granátníci vypálili přes zeď několik kouřových granátů, a většina pěšáků se nahnala dovnitř za snadnou kořistí. Hned nalevo za bránou byla klec plná vězňů, které jsme okamžitě osvobodili.

-ÚSTUP- ozval se Angelův řev. -OKAMŽITÝ ÚSTUP.-
Před hradby města jsme hodili několik málo kouřových granátů a zmizeli jsme jako duchové. Celou cestu domů vládla úžasná nálada. Koneckonců, žádný ztráty v našich řadách a spousta kořisti. Ale stejně tu něco nehrálo, proč jsme to město prostě nedorazili, nevypálili a nevyrabovali. Netrvalo, by déle než pět minut a město by podlehlo, nebo by se dokonce sami vzdali…Do jeskyní jsme dorazili těsně před obědem, který chutnal po vítězství, ale byla v něm i nahořklá chuť pochybností. Proč jsme to město nedobili, má s ním ten, kdo ovládá celou tuhle záležitost ještě další plány? Ne tohle nebyl Bishopův styl. Bishop, byl přihlouplý a krutý, a právě proto, by nechal město vypálit. Byl tu určitě ještě někdo jiný, komu na tom městě záleželo….

Další nájezd přišel o tři dny později, k městu jsme se přiblížili pří západu slunce, ze skrytu jeho ohnivé záře. Stráže se právě chystali zavřít bránu, když kousek od nich vybuchla střela z raketometu a o jednoho z nich roztrhala na kousky. Ostatní rychle vběhli dovnitř a věže se vysunuly na obranu města. Těsně před brány dopadly dýmovnice, které by nám udělali ideální cestu, jako posledně. Jediný rozdíl v našem plánu, bylo tentokrát prolomit i druhou bránu a zapálit několik domů na předměstí, možná hodit pár granátů přes zeď. Vše probíhalo, skoro jako posledně a na to že věžičky stříleli náhodně na určitá místa a několik našich lidí to odneslo.

-Kupředu.- zakřičel Angel většina z nás se rozběhla směrem k hradbám města.

Vše probíhalo, skoro jako posledně a na to že věžičky stříleli náhodně na určitá místa a několik našich lidí to odneslo. Dvě věžičky se nám podařili rozstřelit raketomety a jednu vyřadit z provozu, takže tenhle problém, byl téměř hned vyřešen. Brána byla zavřená, jak jinak, s otevřenou náručí nás asi čekat nebudou. Bránu jsme demontovali dvěma kostkami Codrexu a asi 10 z nás se nahrnulo dovnitř v domnění, že se všichni stáhli do vnitřního města. Jejich těla během několika vteřin roztrhány na kusy palbou z těžkých kulometů. Tyhle dvě nepřátelské nástrahy, byly zničeny dvěma správně vhozenými granáty.

Do téhle spouště vešel jako náš král a vítězný vojevůdce Angel. A poslal 7 granátníku včetně mě zničit bránu a hodit za zeď několik zápalných granátů, ať maj horkou noc. Ostatní se měli odnést naše mrtvé a raněné mimo město ať se nedozví, nic o nás.

Šli jsme ostražitě kupředu, k bráně. Vlastně to ani nebylo nebezpečný. Protože vzdálenost od brány k bráně byla asi 100 metrů. Byli jsme od ní asi 20 metrů a nabíjely granátomety, když se brána otevřela a za ní se objevila hlaveň Browningu a se svým charakteristickým zvukem připomínajícím lámající se kosti chrlila zkázu velké ráže. Tři z nás byli během prvních čtyř sekund roztrháni na kusy. Jedna kulka mi proletěla nohou a já se zkácel ve strašlivých bolestech, ze stehna mi stříkala krev. A já stačil už jen zakřičet, tu známou hlášku všech, kdo vidí světlo na konci tunelu: MEDIK. Ti dva granátníci, kteří to přežili, bleskově zareagovali a zasypali ulici za branou města deštěm zápalných granátů, které zapálili několik domů okolo.

Moje svědomí se začalo ztrácet v mlze Kerrovi speciální směsi na utišení bolesti, a vlastně všeho co může člověk cítit. Za chvíli se moje vědomí vzdáli do krajiny věčné mlhy a toulalo se světem, který znal jen Kerr…

-OKAMŽITÝ ÚSTUP- zavelel Angel svůj nesmrtelný rozkaz, když uviděl tu zkázu. Ještě než ale opustil území města, sehnul se k mrtvole jednoho z obránců. Z jeho krku utrhnul řetízek a dal si ho ke svým psím známkám. Jeho válečnou trofej.

Probudil jsme se o dva dny později na ošetřovně a vedle mě hráli na posteli karty další dva zranění.
-Kde to jsem?-zeptal jsme se i když jsme to věděl.
-Jsi v Kerrově náruči- se mě důvěrně známý hlas za mnou. Stál tam Kerr a zubil se od ucha k uchu.
-Zdárek obludo.- řekl jsem vesele a Kerr se začal šíleně řehtat. Určitě vymyslel ňákou novou směs, znal jsem tenhle jeho pohled.
-Můžeš jít. Nohu máš sešitou. Už tě tu víc trápit nebudem.-
Těžkou chůzí jsme se dobelhal do jídelny, abych si dal něco k jídlu. Bohužel , byli už jen fazole, protože karavana s jídlem a zásobami tu měla být už včera. Zasedl jsem ke stolu a dal se do jídla. Miloval jsem fazole. Hlavně tu noc, co sem je jedl… Horší bylo, že už mi to tady začínalo lízt krkem. Bylo tu dost zábavy, chlastu i drog, ale něco tomu stejně chybělo. Tahleta rádoby přátelská atmosféra se začala vytrácet. Potřebujme rozptýlení, nájezdy jsou sice poměrně zábavný, ale stejně to není ono…

Bohužel další nájezd měl být až za dva týdny, aby trochu ztratili ostražitost…

Další dva dny se strašně vlekly. Nebylo co dělat a Angel tajil datum dalšího nájezdu. Až pak se chlapi začali rvát u karet. Jeden z nich skončil s kudlou v břiše… Začala ponorková nemoc. Hudba, která se tu hrála nám začala lézt na mozek. Začali jsme si jí sami pro sebe pobrukovat. Každý váš pohled na někoho jiného byl brán jako projev otevřeného nepřátelství. Nejlepší bylo opouštět svou místnost, jen na jídlo a na hajzl. Asi jedinej, kdo se mi zdál pořád naprosto vysmátej byl Kerr, ale ten byl vysmátej jen díky svýmu tajnýmu receptu na dobrou náladu. Když jsem tam tak ležel na kavalci a přemýšlel, proč jsem tuhle práci vzal, vzpomněl jsme si na svou jeskyni poblíž Rena. Bylo tam tak krásně ticho a klid. Tuhle práci jsem vzal, abych se nenudil, ale nakonec se tady nudim, ještě daleko víc. A hlavně mi chyběla samota. Ty chvíle, kdy jsem si mohl říkat co jsem chtěl a proč jsem chtěl…

Další nájezd přišel až za deset dní. Deset předlouhých dní strávených ležením na kavalci. Všichni tady doslova prahli po krvi, byli to nadržený vraždící stroje. Byli to zvířata stvořená nudou. Chtěli krev a měli jí dostat. Dnes jsme měli proniknout do předměstí a na několika místech podminovat hradbu, prolomit jí. Taky žlutý útvar měl pomocí kotev přelézt na druhou stranu a vyřadit odtamtud laserové věže.
Při východu slunce stály tři dokonale zarovnané útvary kousek za městem. Takhle ráno, jsme nechtěli dělat moc hluk. Vypálili jsme dýmovnice těsně ke hradbám, aby zakryly výhled věžím. Angel dával povely rukama, nechtěli jsme přece nikoho vzbudit… Mávnul rukou směrem k městu a červený a modrý oddíl se rozběhly k místu dnešního útoku. Zmizeli pod příkrovem neproniknutelného černého dýmu, který nám měl pomoci. Běželi potichu, aby město zůstalo ve sladké spící nevědomosti, ale za zlomek vteřiny bylo to tiché ráno zuřivým peklem…

Nehybný ranní vzduch rozvlnila série mohutných výbuchů, které vyhazovaly nad příkrov kouře části lidských těl… Dopadaly na písek a barvily ho čerstvou krví do ruda. Nastala strašlivá panika.Nikdo nevěděl, co má dělat. Kouř se začal zvedat a my jsme se octly pod těžkou palbou z laserových věží a horním ochozu zdi se začaly vynořovat hlavně zbraní, které nesli v rukou obránci města. Když kouř odvál krutý vítr z pustin, ukázala se nám strašlivá zkáza, způsobená minami. Všude se válely kusy těl a zranění, kteří volali o pomoc a umírali pod palbou ochozů.

Angel ztuhnul, když to uviděl. Nekonečně dlouhých pět sekund sledoval tu zkázu s otevřenou pusou a přemítal o životě a smrti. Pak šáhl po zbrani. Po staré odstřelovací pušce se spoustou zářezu na pažbě a když si její dalekohled přikládal k oku. Zakřičel rozkaz, který navždy uslyším, až budu ve stavu absolutní beznaděje.

-Na ztéééééč. Za smrtí!!- zakřičel, mezi jednotlivými výstřely ze své pušky, která pokládala jednoho nepřítele na ochoze za druhým na ulici města…

Začala zběsilá palba, všechny těžké zbraně, které jsme měli k dispozici spustili těžkou palbu vršek hradby ze které začaly uletovat kusy zdiva.

V téhle pro mnohé z nás poslední bitvě se zkáza snesla na křídlech smrti, aby ze zbabělců udělala hrdiny a z hrdinů bohy. Viděl jsem skupinku, jen s brokovnicemi, jak běžela až k hradbám pomáhat zraněným. Dopadl mez ně granát a jeden z nich na něj skočil, aby zachránil své věrné druhy před jistou smrtí. Viděl jsem jednoho, který se za běhu střílel dlouhé dávky ze své útočné pušky a pak nesl jen tak, jednoho zraněného z nám do bezpečí k doktorům. Střelili ho do boku a on se skácel, ale pak se zvedl a běžel pro dalšího zraněného, až nakonec zahynul v dešti nepřátelských střel. Tohle byl jen zlomek z desítek příběhů posledních cest za slávou mnoha válečníků, hrdinů.

Palba neustávala a válečníků na obou stranách ubývalo. Ale když ze všech laserových věžiček létaly jiskry elektricky modré barvy, byli jsme už v relativním bezpečí.

-Medik!!! Dělejte co umíte!!!- zařval Angel. Kerr a jeho dva kolegové se rozběhli k místu masakru a my zatím házely za brány granáty, hlavně ty zápalné. Tohle je totiž válka a bojuje se všemi prostředky. Kerr většinu z nich ani neuzdravoval, jen jim píchnul dvojit dávku morfia, aby zkrátil jejich trápení, koneckonců někdo, komu chybí spodní část těla asi nemá moc velkou šanci na přežití.

-Vystřelte bránu. A zapalte město!!! A zabte všechny, kdo bude klást odpor!!!- Zakřičel a sebral jednomu mrtvému lehký kulomet. A rozběhl se v doznívajícím dešti kulek procházejících jeho brněním, jak horký nůž máslem. Věděl, že to co se stalo byla jeho chyba. Už bylo pozdě vzít rozkaz zpět, kostky jsou vrženy a jemu nezbývá nic jiného, než sám vyrazit do boje a odčinit aspoň trochu svou chybu…

Dvě dobře mířené střely z raketometu proměnili bránu na hromadu ohořelých a kouřících třísek. Nahrnuli jsme se dovnitř, jako velká voda. Ulicí před námi běželo několik lidských postav, nezajímalo nás, jestli to jsou civilisté, nebo vojáci. Zemřeli pod zběsilou palbou.

Zapalovali jsme a rabovali, tohle město to mělo spočítaný, stačilo by prolomit ještě bránu vnitřního města a bylo by naše…

-OKAMŽITÝ ÚSTUP. Mrtvé nechte ležet!!!- zakřičel Angel a sehnul se k mrtvole, sebral jí hodinky a připnul si je na ruku vedle těch svých, svou válečnou kořist. Naše malá armádička se velice spěšně stáhla směrem do hor. Tohle se opravdu nepovedlo. Ztratili jsme 92 mužů, což je téměř polovina, taky spoustu zbraní. Nesli jsme 14 zraněných a většina z nich nebude více jak měsíc bojeschopná. Dnes jsme se nevraceli, tak radostně, tak jako z posledního nájezdu.

Tři naši vůdcové už se zase hádali, nikdy se neshodli, víc jak dva najednou. A nejlepší na tom, bylo, že vždycky, když se něco podělalo, tak si házeli vinu jeden na druhýho. Zeď zrovna se shodli Blondie a Španěl, shodli se že bojový velitel je Angel a on bude vysvětlovat Bishopovi, jak je možný že jsme přišli o 92 mužů. No rozhodně to od nich nebylo hezký, ale rozhodně tak svůj problém vyřešili. Distancovali se od něj.

Angel poslal Bishopovi přes PIP-boy zprávu o tom co se stalo, ale to ještě netušil co Bishop udělá. Poslal sice nové válečníky, ale sám je doprovodil. Přijel k nám, do našeho doupěte. Osobně.

Seděl jsem tehdy v centrální místnosti o stolu s Kerrem a třema dalšíma lidma, hráli jsme poker. Koneckonců poslední tejden tady to bylo fakt na nic, morálka upadala.
Seděl jsem tam ale pomalu, ale jistě prohrával svůj žold. Určitě to znáte, jen tak sedíte a nic neděláte a najednou to příde, jako bouře z jasného nebe. Přepadne vás sraní. Porazil jsem svou židli mezi výbuchy smíchu ostatních jsem se rozběhl na onu místnost. Vběhl jsem tam, zabouchnul za sebou dveře a sotva jsem si stáhnul kalhoty přišla úleva.

Hajzly a sprchy byly mimo jeskyni, v údolí. Byla to malá ohrádka s několika sprchami, které pomalu ale jistě rezavěli, protože tady se myl jen málokdo… Seděl jsem tam a ulevoval si, když práskly dveře a dovnitř podle kroků dopadajících na dřevěnou podlaho vešli dva lidé.

-Angeli, vy hovado, jak je možný, že jste ztratil skoro 100 mužů?- rozkřičel se hlas v kterém jsem bezpečně poznal Bischopa.
-Chybné rozkazy pane, a hlavně nedostatečný průzkum…- řekl hlas, který patřil Angelovi, ale teď v něm chyběla jeho hrdost a sebejistota. Byl na tenkém ledě a dobře to věděl.
-Toho domorodce jsem dal zmlátit, za to že se zapomněl zmínit a těch minách, to už s nebude opakovat… Ale co udělám s tebou?- zeptal se Bischop tím hlasem, který jsem slyšel před tím, než jsem přišel o palce na nohou…
-Co, kdyby jste mi dal ještě jednu šanci, pane?-zeptal se a z jeho hlasu byl cítit pravý strach.
-Druhou šanci? Dobře. Dneska mám dobrou náladu.- řekl mafián s úsměvem.
-Pane?- zeptal se ještě Angel.
-Co je mladej?-
-Proč nemůžeme město prostě obsadit. Jsou slabí a při minulém nájezdu by podlehli.-
-Kolikrát ti to mám říkat. Tohle je věc politiky. Vy tohle město nesmíte obsadit. Musí požádat o pomoc NCR. To je to o co tu jde.-
-Aha, no…. Tak… tak jo…- zablekotal Angel a doprovodil Bishopa dovnitř.

Nyní jsem znal pravdu. My útočíme na město, které s tím vším mělo společné jen to, že NCR potřebuje expandovat a dalo špinavou práci do rukou někomu jinému. Zabíjíme nevinné. Rabujeme mírumilovné město. Tohle nemůžu dělat dál…

Šel jsem za Kerrem a řekl, jsem mu o co tu jde. Chvíli tiše mlčel a pak šel zase ošetřovat zraněné.
-Kerre, musíme zmizet, to co děláme je špatné…-
-Ne, to co dělá NCR je špatné. My jenom bojujeme.-
-Ale my zabíjíme ty, co někomu připadaj nepohodlný…-
-Ne ty je zabíjíš. Já jen léčím.-
-Musíme odejít.-
-Ne. Tohle je naše práce.-
-Jsme vrazi.-
-Tohle je cesta, kterou jsi zvolil. Už není návratu.-
-Vždycky je cesta zpět.-
-Není. Když jsi s tím jednou začal už s tím nemůžeš skončit.-
-Nemáš pravdu.-
-What is done, its gone…- řekl smutně a vrátil se ke zraněným. Nebylo loučení.

Věděl jsem, že Kerr má pravdu, ale taky jsem věděl, že to co dělám je špatné. Jen je zvláštní, že dokud jsme neznal pravdu, tak jsem k těm lidem cítil nenávist a teď je mi jich líto. Kerr měl pravdu. Žádný osud není napsán, je jen takový, jaký si ho uděláme… Teď jsem se rozhodl změnit svou budoucnost. Šel jsme do skladu a vzal si svou zbraň a něco málo jídla na cestu pryč. Odešel jsme z jeskyně, do pustin. Sám a sám. Tak jak začala a skončila má pouť.

Odcházel do západu slunce a mluvil si pro sebe, tak jak je to v pustinách běžné. Ozval se výstřel a Angel si dal svou pušku na stehno a do pažby udělal další zářez.

Jeho silueta, které se ještě před chvílí vzdalovala ve slunci tam najednou nebyla. Na písku leželo jen mrtvé tělo, toho kdo chtěl odvrátit, to co se muselo stát.

Velitel nájezdníků došel k mrtvému tělu a pohleděl mu do tváře.
-Věděl jsem, že na těch záchodech někdo byl-, řekl si pro sebe.

Kerr měl pravdu, když jednou něco začnete, už s tím nemůžete přestat.


Věnováno PESUSovi. Díky za skvělěj nápad…

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist