Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


HNOJ - South Quest

INTRO

Zakladatel byl hrdina. Vyvolený byl hrdina. Frank Horrigan byl taky hrdina, byl to Enklávský hrdina. Ale jací to byli hrdinové? Byli dobří či zlí? Zlo i dobro jsou více než relativní pojmy a tak se to vlastně nedá posoudit. Je to více než sto let po zničení Enklávy, skoro celá severní Amerika je územím NCR, za podpory Rangers of America, si dcera Tandi, jménem Tindy podmanila skoro celý známý svět. Bratrstvo oceli bylo zničeno, většina jeho členů desertovala a vstoupila k Rangers of America. Většina světa žije v míru. Mezi městy jsou budovány silnice, a zjevně už není s kým bojovat. Vypadá to, že konečně po dvou tisících letech válek lidstvo pochopilo a začalo žít v míru.

Ale vždycky je s kým bojovat. Daleko na jihu leží pro NCR neznámá a neprobádaná území. Tato oblast je oddělena velkou pouští, známou z předválečných map, jako Mexico. Nikdo neví co zde je… NCR má stále více a více obyvatel a je potřeba místo pro expanzi. Na sever leží jen pustiny, pokryté sněhem, zcela nevhodné k životu. Jediné místo, kam se dá jít je Jih… A tak začíná příběh poslední cesty…

Historie se už po druhé opakuje, nastává energetická krize, téměř veškeré předválečné zásoby fůzní energie jsou vyčerpány a nastávají úsporné opatření, jediné město do kterého je dodávána energie celý den je Shady Sans City, hlavního města republiky. Jediným stálým zdrojem energie je opravený a nyní dokonale pracující jadrný reaktor v Geccu, napájený uranem z Broken Hills, ale ten je bohužel schopen zásobovat jen omezené území.

Šestnáctého října 2251, po předlouhém jednání republikové rady je rozhodnuto, 31. ledna příštího roku vyrazí na jih průzkumná jednotka, dvanácti vojáků a třech vědců. Na tuto misy budou poskytnuty neomezené finanční prostředky. Vědci musí být mladí a jejich mysl pružná, schopná přesné dedukce a schopnosti vyhodnocení možných zdrojů. Vojáci musí být mladí, silní a dokonale vycvičení k boji a k přežití. Všichni budou vybráni do 31. prosince.

Mise

Ráno jsem se probudil za svítání, měl jsem hlad. Všichni ostatní ve studených kasárnách, ještě spali. Vzal jsem si boty a šel do kantýny na kafe a koláč. Jídelna je otevřená 24 hodin denně. Cestou jsem pozdravil hlídku, oba dva se podivili, že je zdraví jejich velitel jen v boxerkách a botách, já bych se asi taky divil. Došel jsem do jídelny, trochu mě zarazilo, že tu nejsem první, bylo tu několik nižších důstojníků, kteří o něčem vášnivě diskutovali. Vzal jsem si koláč a zamířil ke stolu, vedle jejich stolu. Pomalu jsem vychutnával snídani, do budíčku zbývalo ještě 27 minut a tak jsem nemusel pospíchat. Pomalu jsem přežvykoval a nenápadně naslouchal hovoru, těch čtyřech vedle.
„Ale šance vrátit se odtamtud je nulová, nikdo přece neví, co tam je,“ prohlásil vzrušeně jeden z nich, kterého jsem znal už z dřívějška, byl to mechanik.
„Jo, ale za tu misy, je plat jako je roční plat generála, veškerá výzbroj a výbava zdarma, já se určitě přihlásim!“namítal ten vedle něj.
Zvenku začala řvát trumpeta, budíček. Všichni se zvedli a urychleně odešli, asi za svými jednotkami. Já jsem taky odběhnul a začal vyhánět svojí jednotku z postele. Den pro nás vždy začínal stejně, jako elitní komandu jsme měli až do oběda bojový výcvik, oběd dvě hodiny volna a pak výuku technologií. Těsně před odchodem na cvičiště, nás u zásobovacího důstojníka, který nám zrovna vydával cvičnou munici se z rozhlasu ozvalo krátké, ale vše prozrazující hlášení: „Velitel komanda Hawk, se má okamžitě okamžitě u velitele základny.“ Nechápal jsem, co se děje, podepsal jsem papíry o výdeji matriálu a vydal se do nejspodnějšího patra základny do generálovy kanceláře. Když jsem vcházel do chodby, která vede ke kanceláři, stráž, která tam stála na mě zvláštně pokyvovala. Zaklepal jsem a okamžitě se ozvalo „vstupte“. Vešel jsem dovnitř a tam jsem ustrnul překvapením, byl tam prezident, co proboha dělá, tady v nejjižnější kolonii republiky, v Dallasu.
„Posaďte se,“pokynul mi velitel. „S největší pravděpodobností se k vám už donesla zpráva o průzkumné misy směrem na jih, za účelem získání nových území a zdrojů.“
„Ano, Pane,“ zalhal jsem. Konečně jsem pochopil, o čem mluvili ti důstojníci v kantýně.
„Vy a vaše jednotka jste byli vybráni, jako základní posádka této mise.“
Nemohl jsem nic říct, byl jsem velmi překvapen.
„Tady máte potřebné dokumenty. Vaše skupina bude doplněna o dalších 6 vojáků s technickými znalostmi a vědci. Odchod.“
Bylo to tak hrozně stručné, že bylo úplně jasné, jakou důležitost má mise. Kdyby řečnil hodně, bylo by mi úplně jasný, že mě v podstatě ukecává, abych do toho šel, ale teď mi to prostě rozkázal abych se z toho nepokusil vykroutit.

Šel jsem zpět za svými svěřenci, kteří na mě čekali na ubikacích. Když jsem jim vyložil, kam nás posílají, všichni byli nadšený, až na jednoho. John byl zdravý skeptik, nikdy se mu nechtělo do akce, když držel v ruce kulomet, bylo skoro jasné, jak nerad zabíjí, ale rozhodně na to byl expert. Dokázal roztrhat na kousky mutanta na 400 metrů, což byla schopnost, téměř sniperská. Tvrdil, že dole na jihu nás čeká jen smrt a zkáza. Nikdo si naštěstí z jeho tragických předpovědí nic nedělal. Pak už den probíhal normálně. Tato část mise na jih se nás týkala jen okrajově. Na řadu přišlo vybírání zbytku posádky a výbavy. Podle základního leteckého průzkumu, vedla celá cesta až k horám přes poušť a tak nebylo třeba naši výbavu nijak modifikovat.

Zajímavý, to začalo být 14. ledna. Dostali jsem nové rozkazy. Začalo se naprosto intenzivně cvičit, řízení vozidel, jejich opravy, první pomoc a ženijní postupy, na likvidaci překážek, vyprošťování aut a bůh ví co všech ještě. Vstávali jsem za úsvitu a chodili spát o půlnoci, výcvik byl tak intenzivní, že nám museli přidávat speciální přísady do jídla abychom nezačali hubnout. Celá naše jednotka začala ztrácet morálku, protože jsme byli zavření na základně už 4 týdny a veškeré volno nám bylo sebráno ve prospěch výcviku. Byl to očistec a i já jsem si začal říkat, jestli je to pocta, že vybrali právě nás, zatím to vypadalo, spíš jako trest. Dva dny před odjezdem to navíc jeden z nás nevydržel a zhroutil se, docela jsem ho chápal, bylo to opravdu hodně těžký. Vyvstala však otázka, kdo pojede místo něj. Tento problém však vyřešila komise, která přijímala zbytek posádky. Vybrali ženu, bylo to vysoká hezká blondýna a jmenovala se Christa. Byla to sniperka, ovládala ještě pasti a miny, takže naší ztrátou jsem vlastně získali.

Cesta na Jih

Konečně přišel sen odjezdu. Před základnou byly připraveny 4 Hummery. Tři z nich byly klasické vojenské a jeden měl místo nákladového prostoru velkou, zamykací skříň na vzorky hornin, rostlin a všeho, co cestou najdeme. Vědci se sedli do prvního z vozidel, řízeného Stitchem, naším doktorem. Za kulomet na střese se postavil Brian. Nákladní prostory ostatních aut byly až po střech zaplněny výbavou a zásobami na cestu. Loučení nebylo dlouhé, jen Brian se loučil se ženou a dětmi, měli strach, že už ho neuvidí. Všichni plakali. Sám prezident nám popřál jménem republiky hodně štěstí a já ho v duchu poslal do prdele, za to že vybrali zrovna mě. Motory jeden po druhém naskočili, byl to uši rvoucí řev. Vyrazili jsme na jih. Jeli jsme na jih texaskou pouští, okolo dávno vyschlých ropných vrtů, němých svědků první energetické krize po zničené dálnici, po které nejelo auto minimálně 150 let. Cesta ubíhala rychle. Až k místům,kde kdysi leželo městečko Austin. Bylo to klasické západní město, většina dřevěných domů, z kterých zbyly povětšinou trosky, byla postavena okolo cesty. Bylo na čase přenocovat, rudý kotouč slunce už pomaličku zhasínal za mořem pouště a rozdělali oheň a připravili si jídlo. Rozdělili jsme si hlídky, ačkoli jsem pochyboval, že je před čím hlídat. Tohle místo vypadalo dokonale mrtvě a pustě. Ve svitu ohně jsem si prohlížel mapy. Zítra bychom měli po téhle silnici dojet do velkého města San Antonio, místa kde se kdysi míchali Američané a Mexičani. Podle popisu cesty bychom tu s největší pravděpodobností měli narazit na lidi, nebo alespoň vodu do chladičů aut. Celou noc se nic nedělo a ráno chvíli po úsvitu jsme se po krátké snídani vydali dále na jih.

Naše cesta byla vlastně celá naplánovaná i časovým harmonogramem, aby nám stačily zásoby. Měli jsme předválečné mapy a na nich místa, která jsme měli navštívit. Další zastávkou bylo San Antonio. Už z dálky bylo vidět toto rozlehlé město, ale nebyly to už americké vícepatrové domy. Byly to přízemní, nanejvýš dvoupatrové domy, celé bílé postavené z vepřovic. Od západu protékala celým městem, teď téměř vyschlá řeka Abilene. Její koryto bylo velmi široké, možná, že někdy teče trochu víc. Bahno řeky strašlivě smrdělo, nejspíš to bylo semeniště chorob, kdo ví. Město bylo obehnáno hradbami z vraků aut a u dálnice byla velká brána. Město se však zdálo zcela opuštěné. Dopředu jsem poslal jedno auto a já sám jsem stál u kulometu na střeše. Ostatní čekali asi 2 kilometry od města. Hummer se řítil směrem k městu a těsně před bránou se téměř zastavil a pomaloučku se šinul. „Stát!!!“ zařval jsem na řidiče, mohla by to být past, mohli tu být miny nebo snipeři. Poslal jsem Christu před autem s detektorem kovu a kryl jí seshora. Prst se mi chvěl na spoušti, pak se Christa vrátila, výsledkem průzkumu bylo, že cesta je volná. Ulevilo se mi. Pomalu jsem se šinuli směrem k bráně v očekávání, co je za ní. Vjeli jsem do města. Nic. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, nebo šťastný, že tu nikdo není. Vystřelili jsem raketu a ostatní tři auta se rozjela k nám. Domy ale byly zjevně udržované, tak proč tu nikdo nebyl? Některé domy byly téměř nové, nedávno postavené. Městem vanul vítr, ale nebyl to vítr, který je v pustinách. Nebyl tak krutý, zněl takřka smířlivě, že by byl vítr ukazatelem destrukce v pustinách? Bylo krátce po jedné hodině, ve stínu jedné budovy jsme si dali oběd a vědci se za našeho ozbrojeného doprovodu vydali měřit úroveň radiace, přítomnost viru FEV a ještě spoustu dalších věcí. Sestoupili jsme k řece, tak příšernej smrad nezažil nikdo z nás. Jeden z vědců se skláněl nad vodou, aby jí nabral do zkumavky, když uklouznul po bahně a spadnul tam, v tu chvíli mi to připadalo strašně zábavný, ale to jsem ještě netušil, co přijde potom. Vytáhli jsme ho ven, na první pohled mu nic nebylo. Další místo, které jsme měli prozkoumat byly kanály. Odtáhli jsme poklop a chystali jsem se dolů spustit po laně, ale překvapil nás skoro nový dřevěný žebřík. Sešli jsme dolů a uprostřed chodeb se táhla hydroponická farma. Byla to kukuřice, vyšší než já a svěže zelená, ale tohle tu přece nemůže růst jen tak, někdo se o to musí starat. Nabrali jsme vzorky kukuřice a vody ze stok. Vědci se měli vrátit zpět k autům, kde čekal zbytek posádky. Rozhodl, jsem se jít hlouběji do stok, protože jsem chtěl najít obyvatele. Šli jsem stokami směrem na západ, patrně k místům, kde do města vtéká řeka. Nebyly tu krysy ani jiná obyvatelé stok. Bylo tu dokonale uklizeno a na několika místech dokonce zemědělské nástroje. Šli jsme asi hodinu až k místu, kde byla chodba zřícená. Zjevně tu nikdo nebyl a tak jsem se vrátili. Celý se mi to ňák nezdálo. Vrátili jsem se k autům, pro výbušniny, chtěl jsem zjistit, co je v té zasypané chodbě. Vrátili jsme se na místo a aktivovali výbušninu. Když se rozplynul štiplavý kouř, vylezli jsem z úkrytu. Výbuch nám odkryl cestu do velké podzemní místnosti, zjevně staré knihovny, plné předválečných archívů, bylo to něco jako Vault, ale jenom na papíry. Byl tam počítač. Na jeho monitoru, bylo něco co vypadalo, jako detektor pohybu na bázi thermovize. Málem jsem umřel leknutím, bylo to všude, ve zdech kolem nás. My jsem svítili jako červené tečky, na stupnici označené teplotou 36 °C , ale ty tečky okolo nás byly světle modré, s teplotou 16 °C. Rychle jsem sebral zbraň.
„Okamžitý ústup!!“ zařval jsem a vyběhl ven a za mnou jsem slyšel dupání mých společníků, nebyl to úsptup ale úprk, běželi jsem jako o život apřitom jsem, sni nevěděli, před čím utíkáme, už se ani nepamatuju jak jsem se dostal na povrch, vzpomínám si, jen že nahoře jsem viděl naše lidi, jak střílí směrem na západ. Když jsem doběh k autům, uviděl jsem na co to vlastně střílí, byli to lidé, vzal jsem si dalekohled a všiml si že jejich kůže je skoro bílá. „Proč po nich střílíte?“ překřičel jsem řev kulometů. „Oni tu byli a pak zase byli tam, zabili toho vědce!“ odpověděl jeden z vojáků. „Zastavte palbu!“ rozkázal jsem. „Jsou někde tady!“ pokračoval jsem „Najděte je, chci je živé.“ Přistoupil jsem k tělu vědce. Nebyl mrtvý, na kůži měl strašlivé popáleniny až na maso. Zavolal jsem Stitche, našeho ranhojiče, aby mu pomohl. Když to uviděl, okamžitě mu do jedné žíly vrazil Ultrastimpak a do druhé tekutý kodein na ztlumení bolesti. Naložili jsme ho na nosítka a dali do auta, Stitch u něj zůstal. Pak jsme auta dali zaparkovali na náměstí, do čtverce, aby tvořila hradbu, na každém z nich stál voják u kulometu. Ty popáleniny byly způsobeny působením kyseliny a ne teploty, jak jsem si původně myslel. Nikdo z nás teď nemluvil, bylo to tíživé ticho. Netušili jsem co a proč nás napadlo.
„Musíme je najít,“ řekl jsem. Odpovědí mi bylo jen ticho. „Musíme zjistit co jsou zač a proč nás napadli! Brian a Martin za mnou,“ zavelel jsem. Všichni vojáci měli energozbroje, takže proti popáleninám byli dostatečně chráněni, alespoň jsem si to myslel. Šli jsem semknuti přes náměstí k ulici kterou jsem přijeli. Chtěl jsem jít do té knihovny a nabrat materiály o městě. Došli jsme ke kanálu a slezli dolů, ale žádná kukuřice u už nebyla. Zbyly tu jen nádoby ve kterých rostla. Položil jsem minu, kdyby někdo chtěl jít za námi. Když jsme tam došli na počítači zase svítily ty tečky a mě to konečně došlo, nejsou okolo, ale pod, nebo nad námi. Sebral jsem holodisk s nápisem „Historie města„ a ještě jeden s nápisem „Mapy města a jeho zázemí“.
"Musíme se vrátit,“ obrátili jsme se k odchodu. Vše vypadalo stejně , jako když jsme šli sem, ale žebřík zmizel. Museli jsem zavolat rádiem Chucka, aby nám spustil lano. Čeká nás první a poslední noc v tomto městě a já musím odeslat první záznamy z cesty do Dallasu. Každý večer odesílám naší přesnou pozici a události dne, kdyby se nám něco stalo, aby věděli kam mají poslat záchranou výpravu. Také jsem jim odeslal ty 2 holodisky, které jsem si přinesl. Snáší se noc a pustinou se rozléhá to strašlivé tíživé ticho, to ticho která vás donutí ohlížet se za sebe ve strach, že tam někdo stojí.

K mému překvapení se v noci nic nestalo, ale další podivné překvapení přišlo ráno. Vědec, který spadl do vody, měl také popáleniny. Ale u něj to spíš vypadalo, jako mutace u ghoula, kůže se vstřebávala do několika políček, ale nebyla zelená, jako u ghoula, ale světlounce bílá, jakoby to byla plíseň. Jeho zdravotní stav byl zjevně vážný, blouznil bolestí a škubal se v křečích. Stitch mu píchnul dvojitou dávku kodeinu. Nechali jsem ho proskenovat a diagnóza byla velice podivná: přestavba buněk, kompletní změna DNA, mutoval do jakéhosi nového druhu. Bohužel jsme neměli s sebou výbavu pro určení mutagenu. Tohle město je prokletý, musíme jít dál.

Příští zastávkou je poslední „Americké město“, Laredo, ležící v horském údolí. Toto město je pro NCR velmi důležité, protože v něm jsou doly. Cesta dále vedla po dálnici, ale už to nebyla poušť, vegetace byla poměrně vysoká a krajina postupně přecházela v tropy. Všude okolo byly různé prapodivné druhy hmyzu, měli jsme jich už celou bednu, pěkně naloženou u ledu. Stromy tady byly vysoké asi tak 15 metrů a u jejich vrcholků visely hrozny hmyzu. Jeden vědec chytal jakéhosi pavoukovce a štípnula ho do ruky obrovská moucha, v ruce měl doslova díru, rána začala brzy otékat. Stitch mu píchnul penicilin, aby nedostal nějakou infekci. Jestli to takhle půjde dál, všechny lékařské zásoby nám už brzo dojdou. Celá cesta do Lareda vedla po dálnici. Město se rozkládalo v místě, kde se údolí řeky, jejíž jméno se nám nepodařilo zjistit, náhle rozšiřuje a tvoří několik kilometrů široké. Dvě strany města byly obklopeny horami pokrytými hustými lesy, přes které se klikatila silnice dolů do údolí, to se mi nelíbilo. Nařídil jsem zastavit a vypnout motory. Bylo takové horko, že se mi na hledí energozbroje srážela voda a skoro nic jsem neviděl. Zalehl jsem s dalekohledem v ruce nad městem, bylo hlídáno a obehnáno plotem, brána ke které se přijíždělo z této silnice, byla zavřená a těžce střežená. S největší pravděpodobností už o nás věděli a chystali se na náš příjezd. Obyvatelé jsou zjevně humanoidní, ale co jsou zač nevíme. První pojede ozbrojené vozidlo, ostatní počkají tady na kopci na signál. Řízení se ujal Max, náš všeuměl, kutil a opravář. Pomalu jsme jeli po rozbité silnici vstříc osudu. Jeli jsme pomalu, abychom obyvatele náhodou nevyplašili. Už z velké dálky byl vidět povyk na hradbách okolo brány. Obyvatelé byli supermutanti! To mě zarazilo, zjevně to byli zbytky vůdcových armád, ale v životě by mě nenapadlo, že došli tak daleko. Asi sto metrů od brány, vypálili do vzduchu výstražnou dávku.
„Stát,“ vykřikl vysoký mutant s kulometem v jedné ruce, jako by to byl revolver. „Jsem velitel stráží města Laredo, mé jméno je Cookie. Nemáme v úmyslu střílet, pokud nezačnete střílet vy!“ prohlásil odhodlaně.
„Jsem Richard, generál Rangers of America, jsem vyslancem NCR, my také nebudeme střílet! Chceme mluvit se zdejším starostou, nebo jinou zodpovědnou osobou,“ odpověděl jsem mu.
„Dobře, vystupte ven a složte zbraně, uvnitř smí zůstat jen řidič. Teprve pak vám dovolíme vjet do města!“ rozkázal Cookie. Už od pohledu by nemělo cenu se s ním dohadovat, vystoupili jsme a veškeré zbraně zamkli do kufru auta a klíč od něj předali Cookiemu. Ten se usmál, asi že to proběhlo, tak bez problémů.
„Ale je nás víc. Máme ještě 2 auta,“ jedno jsem zamlčel, pro případ nouze.
„Pak je přivolej, ale žádný podrazy!“ pravil po delší úvaze Cookie. Nejprve jsem odeslal přes PIP boy zprávu Brianovi ve třetím autě, aby nejezdil, teprve pak jsem vypálil raketu a až sem bylo slyšet startování motorů, které se rozléhalo celým údolím. Za několik málo okamžiků už se sem přiřítily dvě zbylá auta a klíče od nic byly odevzdány Cookiemu.
„Nebojte se nejsme zloději,“ ujistil nás ještě. „Richard půjde se mnou za starostou a ostatní budou zavedeni do kantýny, kde jim dáme něco k jídlu. Následujte mě.“
Když jsem za Cookiem procházel městem a viděl, mutanty obdělávající pole a mutantí děti! Bylo to pro mě nečekané, nikdy jsem nepřemýšlel o vývoji civilizace mimo NCR, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mutanti někdy vyřešili svůj problém s neplodností. Vedl mě dlouho do středu města až do budovy u které stáli dva mutanti v uniformách, když jsme procházeli okolo zasalutovali.
„Počkej chvilku člověče, sedni si tu, starosta tě za chvíli přijme,“ otočil se a odešel. Byla to zcela nově postavená budova, zpoza dveří byli slyšet hlasy.
„Pojďte dál,“ pravil mutant, který se z nenadání vynořil ze dveří a kynul mi. Vešel jsem do místnosti s kruhovým stolem, okolo kterého sedělo dalších sedm mutantů v jakýchsi stejnokrojích.
„Vítejte v Laredo. Toto je městská rada. Já jsem starosta Bob Mentor. Posaďte se prosím,“ pravil nadmíru mile a při tom důstojně. Posadil jsem se na neobsazenou židli a on zaujal svoje předešlé místo. „Ještě nikdy tu nebyla mírová delegace, už mnohokrát přišli nájezdníci nebo bílí lidé a nařizovali nám abychom se k nim přidali, ale ještě nikdy nám nikdo nic nenabízel. Budeš jistě mít mnoho otázek ohledně našeho města. Nuže ptej se a pak nám vylož co přinášíš za nabídku.“ Otázek jsem měl opravdu mnoho a na všechny mi byla poskytnuta naprosto vyčerpávající odpověď. Pak jsem se dostal k předložení nabídky: „NCR vám nabízí členství v největší mocnosti v severní Americe, možnost expanze a migrace na sever. Máme k dispozici nejmodernější technologie a lékařské technologie a postupy, to vše je NCR.“ Mluvil jsem přesně tak jako mě to naučili při školení na tuto misy. Starosta se na mě chvíli díval a pak pravil: „To je sice hezké, že nám to NCR nabízí, ale jak už to tak na světě chodí, nic není zadarmo, co si žádá NCR na oplátku za tyto vymoženosti?“
Bob zjevně nebyl žádnej blbec a zjevně by bylo na nic chodit okolo horký kaše: „NCR si žádá vaše přírodní zdroje, v tomto městě se před válkou těžil uran a uhlí a republika je potřebuje,“ řekl jsem zpříma, a asi až moc zpříma. Bob se nejprve trochu zarazil. „Pravda uran i uhlí se tu těží i dnes a my ho vyměňujeme s Mexico City za střelivo a lékařský matriál, takže marně hledám výhody vaší nabídky.“ Ale já se nenechal odradit: „Pro vás by se v podstatě nic nezměnilo, jenže by se vytěžené suroviny prodávali na sever místo na jih, vaše město by zůstalo samostatnou provincií, jenže by se stalo součástí NCR a vám by byl umožněn přístup k technologiím, o kterých se vám ani nesnilo,“ řekl jsem to skoro na jeden dech. Bob se zase chvíli díval jakoby do prázdna: „A co kdyby se chtěli mstít lidé z jihu, za to že už jim nebudeme prodávat uran. Co pak?“
„Vybudujeme tu základnu Rangers of America, kteří vás ochrání…“ chtěl jsem mluvit dál, ale přerušil mě Bob: „V tomto městě vládne demokracie, tvůj návrh projedná městská rada, pokud se rozhodneme návrh přijmout, do dvou dnů bude referendum, v němž vyjádří svůj názor občané. Tak se rozhodne. Teď nás prosím opusť. Máme o čem mluvit.“ Odešel jsem byl jsem unavený, ale ještě jsem musel zavolat poslední vozidlo do města, málem bych na ně byl zapomněl… Dali nám najíst a ošetřili zraněné a ubytovali nás v kasárnách, byl to ostrov naděje v moři zoufalství…

Nikdy by mě nebylo napadlo, že vznikne tak úžasné místo, tak daleko od NCR, od civilizace. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale před válkou byla demokracie vlastně po celém světě. Nechápal jsem, ale jak dokázali vytvořit supermutanti, tak neinteligentní tvorové v podstatě dokonalou demokracii, byla to úžasná republika s vynikajícím politickým systémem. Všechny podstatné záležitosti týkající se města zjevně byli rozhodovány obyvatelstvem. To by se v NCR nikdy nestalo, tam o všem rozhoduje prezident, sice volený, ale rozhoduje o tom sám. Vypadá to tak, že NCR je v politickém systému za tímto městem ještě hodně vzadu. Pochybuji, že město přijme nabídku a stane se provincií NCR. Kdybych nebyl občanem NCR určitě bych chtěl žít tady… Jak je možné že někteří lidé nejsou schopni žít v demokracii a musí žít odděleně, jako nájezdníci a stále musí ničit to co jiní vybudovali, ať jsou to města nebo jejich životní názory. Dokonce už i mutanti odříznutí od zbytku světa pochopili, že jedinou správnou cestou je mír. Tohle místo se jevilo, jako bezchybné, neviděl jsem zde zločin ani alkohol. V NCR se vždycky našel někdo, kdo ničil práci ostatních, nebo, když ne jinak snažil jí alespoň sabotovat. Tohle místo byla dokonalá utopie…

Čekala mě bezesná noc na vojenských kavalcích. Ráno nám mutantí doktor oznámil, že ten vědec, který začínal mutovat dnes v noci zemřel. Nechali jsme odebrat několik vzorků z jeho těla na výzkum, abychom později zjistili co způsobilo jeho mutaci. Pohřbili jsme ho na místním hřbitově a na jeho kříž napsali: „Zde Leží Patrick Digger, zemřel ve jménu poznání 14. února 2252. Městská rada se k mému překvapení rozhodla přijmout náš návrh, veřejné referendum se bude konat za 2 dny. My jsme, ale bohužel neměli čas, museli jsme jet dále na jih, Bob Mentor mi slíbil,že mi pošle zprávu na PIP boy, jak dopadlo referendum. Rozloučili jsme se s nimi a vyjeli na jih do pouště, velice podobné té texaské. Další zastávkou na naší nekonečné pouti mělo být předválečné velkoměsto Motrrey. Podle našich informací, tam nemělo být nic zajímavého a tak jsme tam měli strávit jen několik hodin a předat jim nabídku NCR. Silnice dál už nebyla, museli jsme jet po poušti, na obzoru na východě se zvedalo vysoké pohoří, které se dotýkalo mraků. Všude tu rostli mohutné kaktusy a jediné, co dávalo hranice této poušti bylo moře. Nekonečné moře písku a vedle něj nekonečné moře. Monterrey leželo z části v poušti a zčásti v horách a už z dálky byl vidět kouř nad městem. „Prásk,“ ozvalo se najednou a za jedním Hummerem se zvedl oblak prachu a on se ve smyku převrátil na bok. Všichni jsme zastavili a běželi k autu, vyprostit zraněné. Vážně naštěstí zraněn nebyl nikdo, ale Hummer už to nikdy nepojede, praskla náprava a v té rychlosti prorazila karoserii, byl to naštěstí jeden z těch bojových, v opačném případě bychom přišli o všechny vzorky, které máme. Sundali jsme z něj kulomet a naložili ho do auta a zapálili ho. Dále v cestě jsme pokračovali jenom ve třech. Ztráty naší výpravy už teď byly nezměrné. Cesta do Moterrey proběhla rychle a bez dalších komplikací. Město bylo prázdné, jediné co zbylo po bývalých obyvatelích byly domy. Já jsem se zaradoval tohle místo vypadá poměrně zachovale a tak by se dalo využít pro expanzi. Vědci odebrali vzorky půdy a my jsme jeli dál po zničené dálnici dál na západ do města Torreón. Tohle město mělo být pro nás velmi důležité, před válkou tam byly zbrojní fabriky na nekonveční a pulzní zbraně. Cesta byla dlouhá a úmorná, teploty v poušti dosahovaly 50°C a v energozbrojích bylo k nevydržení…

Torreón byl jeden z hlavních úkolů, NCR ho chtěla jen kvůli zbraním. Je vidět, že i ten nejčistší úmysl se může zvrtnou v ničemnou polykání a ničení všech ostatních. Torreón byl už z dálky vidět, byl obklopen továrními halami a zjevně nebyl nijak chráněn. Po příjezdu do města se kolem aut shluky stovky obyvatel, všichni byli strašlivě vychrtlý jejich šaty celé od krve, nejspíš se tu odehrál nějaký masakr nebo choroba. Nemluvili naším jazykem, dorozumívali se spolu jakýmisi mlaskavými zvuky. Pokoušeli se jsme na ně mluvit, ale odpovědí nám byly zase jen ty mlaskavé zvuky. Zjevně to nemělo cenu, ale zdáli se přátelští a odvedli nás do jakéhosi domu, kde byl zjevně stařešina, chvíli mu něco vysvětlovali a pak přinesli jídlo a dali nám ho. Já jsem nejedl, neměl jsem hlad. Pak stařešina odešel, zůstali jsme tam sami. Vrátili jsme se k autům a odjeli, tohle město bude vojensky obsazeno a jeho obyvatelé zotročeni, taková byla NCR. Krásná a krutá, jako svoboda nebo život. Nevěděli jsme, kam máme jet. Nevěděli jsme ani, kde jsou ty sklady zbraní, abychom je mohli prozkoumat. Byli jsme dva dny napřed a tak jsme se rozhodli jet dále na západ, do hor. Po několika hodinách cesty nás upozornil Brian, který stál na střeše u kulometu (byl se provětrat), že několik kilometrů před námi je stanový tábor. Vzal jsem dalekohled, abych to prozkoumal, byl to zjevně tábor nájezdníků, o tom svědčili těla na křížích kolem dokola.
„Pojedeme tam?“ zeptal jsem se kolegů s nadějí na nějakou akci, už dlouho jsem nestřílel.
„Jo! Nemám rád nájezdníky,“ přidal se ke mně Brian s kulometem, když ještě stál na střeše.
„Ne, zabíjení nic neřeší,“ prohlásil Stitch, doktor a doktor složil Hypokritovu přísahu a hlavně nesnášel zabíjení. Já osobně jsem zabíjel moc rád, bavilo mě to. Nikdy bych nedokázal zabít zvíře, třeba psa, ale nic mi nepůsobilo takové uspokojení než zabít nájezdníka. Nikdy jsem, ale nezabíjel nevinné lidi, vždy jen ty „špatné“.
„Jsou to nájezdníci, nezaslouží si žít, mě je to jedno,“ připojila se Christa a nabíjela sniperskou pušku.
„Zabijem je, hezky pomalu! A pak je ukřižujme, pro výstrahu ostaním!“pronesl se sadistickým úsměvem Max.
„Mě je to jedno, ale už mě taky svědí prsty!“ prohlásil Martin.

Brian byl podle mýho názoru psychicky vyšinutej, vždycky, když stál s kulometem v ruce měl ve tváři nepřítomný výraz, jakoby se mu vypnul mozek. V tu chvíli tam byl jen on a cíl, bylo mu jedno, jak daleko byl cíl, když si zamanul, že někoho zabije, pronásledoval ho dokud ho neuštval. Jednou se nám rozutekli nájezdníci a my je pěšky pronásledovali, pak jsme se na to vykašlali, ale Brian ho honil dál a nakonec se vrátil za 3 dny s jeho skalpem. Max byl taky blázen, byl to člen popravčí čety, vždycky když někoho stříleli, přihlásil se dobrovolně. Martina do Rangerů naverbovali v rámci vojenské povinnosti, a pak už u nás zůstal jako mechanik. Dokázal opravit snad cokoliv…

Plán byl jednoduchý, auto se vzorky a vědci tu zůstane a s ním jedna stráž. Ostatní přijedou do tábora a budou střílet na všechno, co se pohne. Tábor byl z jedné strany chráněn horami, neměli kam utéct…

Motory zaburáceli a my se tam rozjeli plnou rychlostí, Brian a Max na střechách aut spustili strašlivou palbu a kropili barikády proudy projektilů. Proti nám se zvedla mírná vlna odporu a všichni v táboře vypadali mrtví, než jsme tam stačili dojet, vystoupili jsme z aut a v tu chvíli se na nás spustili proudy střel ze skály na opačné straně. Jednoho z vojáků střeli do hlavy kulometem a jeho helma teď vypadala, jako rozbitá skořápka vejce, už mu nebylo pomoci, skácel se mrtev k zemi. Jedno auto vyletělo do vzduchu, trefili ho raketometem. Tohle snadné vítězství se začínalo měnit ve strašlivé peklo. Najednou se z jeskyně vyvalilo asi 100 nájezdníků s těžkými zbraněmi.
„Okamžitý ústup!!!!“ zařval jsem do vysílačky, nechtěl jsem tady umřít. Jednoho vojáka střelili do nohy a vypadalo to s nim opravdu špatně, Stitch se k němu rozběhl, aby mu pomohl, my jme se je pokoušeli krýt od té armády, ale jeden ze střelců na skále je zasáhl raketometem, poslední co jsem viděl byly jejich těla, jak letí několik metrů daleko… Už nebylo kam ustoupit, byli jsme obklíčeni. Dopředu se dostali nájezdníci s plamenomety a nám zbývala už jen poslední naděje stáhnou se do jeskyně. Rychle jsem odeslal zprávu vědcům, aby okamžitě opustili oblast a zavolali posily. Věděl jsem, ale že už je pozdě. Byli jsme v tmavé jeskyni a u vchodu byli vidět postavy nepřátel.
„KILL THEM ALL MOTHERFUCKERS!!!“ zařval Brian a zběsile vyrazil proti nepřátelům a za ním Max s bojovým pokřikem na rtech, chtěli padnout v boji. Max zemřel téměř okamžitě, ale Brian se dostal skoro ke vchodu, kde zaklekl a střílel do nepřátel. Náhle se však ozval křik za námi z hlubin jeskyně, zjevně měla i nějaký jiný vchod, byli jsme obklíčeni. Brian byl mrtev a nepřátelé postupovali z obou stran a zjevně nechtěli brát zajatce.

Říká se, že těstě před smrtí se vám promítne celý život. Není to pravda, mě se promítalo v hlavě, co by se stalo, kdybych se nestal Rangerem , kdyby mě nevybrali na tuhle misi nebo aspoň, kdybych nedal povel zaútočit. Měl jsem na svědomí jejich životy a já měl výčitky svědomí. Měl jsem je na tu hrozně krátkou chvilku, než jsem si uvědomil realitu, byl jsem voják a nedokázal bych nikdy umřít, jako zbabělec. Stál jsem tady v jeskyni a zbytek světa už byl pryč, byl jsem tu jen já a můj cíl. Čekám tu vlastně už jen na smrt, jsem tu uvězněn a vítězství je blízko, vítězství nad mou vrozenou zbabělostí. Mnoho nepřátel teď stojí proti mně, ale nemají šanci. Čekaj tam co uděláme se zbraněma v rukou se sny o vítězství, ale oni nemůžou vyhrát. Až umřu, moje žena se dozví, že jsem bojoval až do konce. Všichni, kdo se mi postaví do cesty zemřou… Už není jiné cesty. Naposled jsem provedl ten známý rituál, narval jsem novej pás do kulometu, bylo to jako by mě to naplňovalo odvahou. Začal jsem strašně křičet a za střelby jsem se rozběhl proti nepřátelům. Byl jsem tu už jen já a cíl. Už nebylo jiné cesty…

[ DÍL DRUHÝ ]




Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist