Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Jan Doležálek - Otrokem na pláních svobody

originál ke stažení ve formátu .doc


   Cítil jsem teplo na tváři. Každou chvilkou sílilo, až se přelilo v nesnesitelný žár. I přes zavřená oční víčka jsem vnímal zář, která se jimi prodírala a vykreslovala na mé sítnici pestrobarevné obrazce. Velmi pomalu jsem pootevřel oči, aby si lépe zvykly na silné světlo okolo. Stín, do kterého jsem se před několika hodinami usadil byl ten tam a jeho vychladlé místo nyní rozpalovaly paprsky poledního slunce. Cítil jsem, jak mi na čele a pod nosem vyvstávají krůpěje potu. Déle se tu už nedalo snést. Několika línými, ale přesnými pohyby jsem se přesunul do stínu blízkého betonového sloupu. Jeho stinná strana byla chladná a já se o ni s úlevou opřel. Nevnímal jsem rezaté dráty, které z betonové hmoty trčely a dloubaly mě do zad. Hlavní přece bylo, že mě nepřipaluje to nemilosrdné slunce.
   Nyní jsem se dokázal rozhlédnout, aniž bych musel stále přivírat slzející oči. Seděl jsem v písku, zády opřen o pokřivený betonový sloup, oprýskaný a zešedlý časem. Přede mnou se rozkládal písčitý dvorek ohraničený plotem z rezatého pletiva. Jednu stranu dvorku tvořila cihlová zeď, neuměle postavená z drsných tvárnic a žlutavého cementu. Dvorek neměl víc jak patnáct metrů na délku a deset na šířku. Tedy alespoň podle mého odhadu. Uprostřed udusané písčité plochy stála dřevěná konstrukce, jakási chatrč beze stěn a s děravou střechou. Stín, který vrhala byl skoro neznatelný a připomínal protáhlé nohy nějakého pavouka. Pod touto chabou ochranou proti zabijáckým paprskům slunce se tísnilo několik desítek lidí. Seděli na zemi, někteří schoulení s koleny u brady, jiní si rukama zakrývali hlavu a další se opírali o chabé trámoví chatrče, které bylo sluncem vybělené jako kosti v poušti. Okolo se povalovaly špinavé matrace a hadry, které nyní nikdo v denním žáru nepotřeboval. K dobru přijdou až v noci, kdy se citelně ochladí, neboť nebe je v těchto končinách Kalifornie většinu roku bezmračné. Okolo byl slyšet jen bzukot much, které se vyhřívaly na páchnoucích hadrech nebo se v rojích slétávaly na některé nebožáky, kterým se zavrtávaly do měkkých tkání, sály jejich oči a draly se jim do uší a nosu. Lidé se nezmohli na odpor, bylo to zbytečné. Za jednu odehnanou mouchu se objevilo pět nových trýznitelů a tak nezbývalo, než tiše setrvávat a nechat po sobě tu neúnavnou havěť lézt. Mouchy ale nebyly to jediné, co se okolo pohybovalo. V písku se tu a tam mihla velká štěnice nebo podlouhlí brouci, kteří sají krev. Ti největší byli velcí jako lidský ukazováček a při jakémkoliv nebezpečí se zavrtávali do písku. Jejich bodnutí je tak bolestivé, že přinutí k výkřiku i tu nejzatvrzelejší povahu. Tyto bezmocné výkřiky a úpění občas protnuly téměř naprosté ticho, které se nad dvorkem vznášelo. Sem tam sice někdo zakašlal, odplivnul nebo tlumeně vzdychal, ale to bylo asi tak vše. Hovor byl vzácný a zpravidla velmi utajovaný, neboť se často otevřely dveře, které byly v cihlové stěně a z nich vyběhnul svalnatý muž v krunýři smontovaném z pneumatik a různých kusů plechu a začal okolo sebe mlátit hlava nehlava duralovou trubkou. Nesrozumitelně u toho křičel a když se unavil mlácením bezmocných uzlíků svíjejících se na zemi, zmizel opět ve dveřích, ze kterých prvně vyšel. Proto bylo všude okolo ticho a každý si trpěl ten svůj děsivý sen sám za sebe. Byli jsme zajatci otrokářů, kteří prodávali své úlovky těm, kteří o to projevili zájem.
   Občas se některý nebožák zadíval skrz rezavějící oka plotu. Za touto pletenou hradbou ale nebylo nic, co by nikdo z nás už neviděl. Písek ubíhající do dáli, v něm tu a tam spálený pahýl stromu, hromada popraskaného kamení, barely, sudy a klubka drátů rozežraných rzí, roubení vyschlé a rozvalené studny a cihlová zeď, která pokračovala na obě strany a mizela v rozvalinách, které se rýsovaly proti jasně modré obloze. Trčící konstrukce, dráty, svorníky a traverzy, vyhřezlé podlahy a střechy z vlnitého plechu, který kvetl na mnoha místech rudožlutými květy rzi.
   Znám tohle pekelné místo. V pustinách jich je několik, každé s jiným názvem, ale každé prohnilé stejnou zkažeností. Místa, která se stala po dlouhé době ostrůvky nové civilizace, takové, ve které vládne moc silnějšího. A o tomhle doupěti se to dalo říct dvojnásob. Název Lodge Town se vžil už od dob, kdy tahle osada vznikala. Těžko říct, kdo ji založil, pravděpodobně to byl nejdříve tábor poutníků. Díky výhodné pozici blízko trosek předválečného města Oroville se osada začala rozvíjet, neboť lidé rabovali prachem a pískem zanesené ruiny a přinášeli z nich materiál na stavbu a rovněž i mnohé zajímavé technologie, které přečkaly apokalypsu. Při svém cestování pustinou jsem Lodge Town navštívil několikrát a myslím, že i radioaktivní krátery a vyschlá jezera na jihu jsou pro život vhodnější, než tohle zkažené místo.
   Abych pravdu řekl, nikdy jsem nepočítal, kolik mi je vlastně let. Své rodiče si nepamatuji, vyrůstal jsem v komunitě lidí, kteří si mě vzali za vlastního a vychovávali mě společně s dalšími dětmi. Byli jsme taková velká rodina. Je to ale už dávno, troufal bych si odhadovat, že nějakých pětatřicet nebo čtyřicet let. Stáří v tomhle novém středověku není důležité. Dospělým se stáváte ve chvíli, kdy udržíte samopal nebo pušku a kdy víte, jak neskončit otrávený toxickými sračkami, které na vás číhají v pustině. Chlapem se stáváte, když po souloži s dívkou nebo ženou dojde k těhotenství a otcem se můžete nazývat, když ona dotyčná neporodí nějakého bastarda nebo imbecila. Jó, v téhle nové době je přivést na svět novou a čistou duši sakramentsky těžké. Váš život končí ve chvíli, kdy nestihnete odprásknout několik banditů, kteří vám přišli vydrancovat dům, kdy neudržíte pušku nebo se strachy pomočíte. V tu chvíli si vás pustina vezme, neboť váš boj o přežití skončil. Já jsem byl vždycky tak trochu jiný než ostatní. Byl jsem samotář a tím jsem zůstal do dnes. Do pouště jsem se vydal, když mi bylo asi osmnáct, ale těžko říct jestli to tak opravdu bylo. Tehdy byla zlá doba, plná nejistoty, smutku, nemoci a smrti. Lidé se vzpamatovávali z něčeho, co si dnes už mnozí ani nedokáží představit. Neznám svět, který byl před Apokalypsou. Při svém putováním jsem viděl dost na to, abych si ho dokázal představit, ale do dnešního dne jsem mu neporozumněl. Jak mohl takový svět udělat něco tak strašného? V jednom okamžiku rozzářit nad tváří planety statisíce sluncí, které ve zlomku sekundy ukončili miliardy lidských snů o lepším životě? Díky tomu, co oni způsobili, musíme nyní bojovat o přežití, žít ze dne na den, ve strachu a obavách z toho, co se stane zítra. Nikdo se za nás nepostaví, není zde nikdo, kdo by nám dal nějakou naději nebo smysl. Možná proto to spousta lidí zabalila sama od sebe, ukončili svůj život, aby se nemuseli rvát s pustinou. Já jsem ale nikdy takový nebyl. Komunita, ve které jsem vyrůstal měla velmi inteligentního vůdce. Bylo mu sice něco přes šedesát, ale byl výjimečný. Prý pocházel z Vaultu, podzemního krytu, který odolal radiaci a explozím atomových hlavic. Nikdy o tom nemluvil, ale jeho vědomosti byly obrovské. Ani nevím, jak se ke komunitě dostal. Jen jednou se zmínil o tom, že se narodil ve Vaultu a že jeho matka pamatovala doby před Apokalypsou. Několik let potom se Vault otevřel a dál jeho příběh neznám. Snad to bylo někde u Los Angeles, ale s určitostí to říct nemohu.
   Jmenoval se Roger Cisco a byl to on, kdo mě naučil vše, co umím. On mě naučil střílet z pušky a samopalu, on mě naučil se o zbraně starat, aby v pustině vydržely co nejdéle, naučil mě zbraně upravovat, vyrábět si vlastní a účinnější náboje, on mě naučil pravidla pro přežití v nehostinné poušti a on mi vysvětlil mnoho z toho, co se dnes už nikdo nedozví. Díky němu znám mnoho ze Starého světa a rozumím věcem, které jiní jen nechápavě převalují mezi prsty. Rozhodnul jsem se putovat pustinou a pátrat po ztracených fragmentech toho, co tu bylo před Válkou. Sám cestuji křížem krážem pouští a hledám ztracené technogie nebo předměty či zbraně, které bych mohl výhodně prodat. Za tu dobu jsem poznal spoustu míst i lidí. V některých městech a osadách mě již dobře znají a mají mě v úctě, protože můj příchod jim přinese kromě zboží i zprávy ze světa. Lidé touží vědět, co se děje, ani po těch letech od Války si nezvykli na izolaci.
   Pustina mi nikdy nedala nic zadarmo. Všechno jsem si musel vybojovat, často až do krve. Měl jsem horečku z ozáření, tyfus i dávivý kašel, byl jsem mnohokrát zraněný, ať už v přestřelce nebo v hospodských rvačkách, několikrát jsem byl i na pokraji smrti, ale vždy jsem se z toho nějakým způsobem dostal. Byl bych neupřímný, kdybych řekl, že mi nikdo nikdy nepomohl. I v tomhle drsném a krutém světě jsou lidé, kteří mají dobré srdce. Někteří z nich mi zachránili život a stali se tak mými přáteli, za které budu bojovat až do smrti. Někteří svůj boj s pustinou již prohráli, aniž bych jim mohl svůj dluh oplatit. V takových chvílích přemýšlím o všem, co mě kdy potkalo a někdy i váhám nad tím, jestli to všechno má nějaký smysl. Za můj kratičký život se těžko něco změní tak, aby mohli lidé žít šťastně. Je toho třeba tolik vykonat! Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že nemám tenhle svět rád. Jsem svobodný a vše, co udělám mám jen a jen ve svých rukou. Bylo to tak od mého narození, ale z časů putování nebo z vyprávění Rogera Cisca vím, že před Válkou to tak nebylo. Někdy jsem rád za to, že jsem, že žiju, že piju tu nahnědlou sračku, která má ten nejnižší stupeň ozáření, že si můžu po dlouhé pouti dopřát pár hnusně nasládlých piv v baru se střechou z vlnitého plechu, že si můžu po večerech užívat v bordelech, kde mi místní kurvy dají na čas zapomenout na ten hnus okolo. Život v téhle době je těžký a mnohdy dokáže člověka ohnout k zemi a zadupat ho do její tváře. Ale když vytrváte, najdete si mnoho věcí, pro které stojí za to žít.
   Ze zamyšlení mě vytrhnul nějaký hluk. Rozhlédnul jsem se očima, které jsem ještě před chvílí upíral do nikam. V ležení otroků byl zmatek. Všichni se rozhlíželi, vstávali a pomalu ustupovali. Někteří se schovávali pod matrace a hadry. Bylo slyšet pláč a kletby. Většina těch ubožáků byli primitivové z pouště, lidé, kteří po několik generací žili v pustině a vrátili se k divošskému způsobu života. Neměli ponětí o tom, co se ve světě děje nebo dělo. Uměli žít ve svém prostředí, většinou pod vlivem kouzelníka nebo šamana, lovili zmutovanou zvěř, obdělávali pole a vyprávěli si nesrozumitelné báje o bozích, kteří na svět seslali trest v podobě velkého ohně. Ve své jednoduchosti se stali snadným terčem pro ozbrojené otrokáře, kteří drancovali vesnice a chytali divošské poutníky. Slabé, staré a nemocné na místě zabili, silné a odolné odvedli do táborů, jako byl tenhle. Ženy byly nejčastěji několikrát znásilněny a potom prodány do některých bordelů nebo přímo vybraným pasákům, často přicházejících z New Rena, doupěte prostituce, drog a násilí. Mezi otroky v Lodge Town jsem byl jediný muž, který nepocházel z nějakého kmene či divošské rodiny. Otrokáři nechytali obyvatele vesnic, farmáře nebo žoldáky. Ti byli příliš chytří a případný kupec by o ně neměl zájem. Mnohem lepší byl naivní a přihlouplý divoch, který neměl ponětí o ničem z našeho světa. Jedině ženy bylo možné chytat bez rozdílu příslušnosti. Unesené farmářské ženy a dcery tvořily velmi žádané zboží v New Renu nebo v některých osadách na jihu. Několik jich tu také bylo a jen tiše snášely nepředstavitelné podmínky, které v otrokářském táboře panovaly.
   Brzy sem zjistil, proč je na dvorku takový rozruch. Přišli kupci. Otrokáři s nimi patrně jednali ve velkém cihlovém domě, který měl okno a dveře vedoucí přímo do dvora plného otroků. Za celou dobu jsem ani o centimetr nezměnil svou polohu. Seděl jsem stále opřený o betonový sloup a díval se na rostoucí zmatek. Zkřížil jsem nohy a usadil se pohodlněji. Trochu jsem si povolil nylonové řemínky, které držely pohromadě můj oděv, pocházející z nějaké armádní dodávky, kterou jsem objevil kdesi v horách, v jinak prázdném překladišti. Otrokáři mi moje oblečení nevzali. Bylo to na příkaz jejich šéfa Ramireze, který vlastně může za to, že už několik týdnů hniju v téhle díře páchnoucí močí, výkaly a zvratky.
   Zanedlouho se otevřely dveře a do dvora se vyřítili čtyři obrovití chlapi, jeden z nich byl černoch. Všichni oblečení v plátovaných krunýřích s nárameníky z pneumatik, ošoupané kalhoty, plechové chrániče, ověšení nejrůznějšími cetkami a s neumělým tetováním na svalnatých rukou. V těch rukách třímali krátké samopaly H&K MP5 s odjištěnou spouští. Jeden z nich měl na očích poškrábané a zaprášené sluneční brýle s prasklým sklíčkem. Postavil se doprostřed ustupujícího klubka otroků a zařval: “Vstávat sráčové, do pozoru! Přišli si pro vás vaši nový šéfíci, takže koukejte bejt příjemný, jinak vám rozkopu prdel a vychčiju se vám do huby!” Ani nedomluvil a na dvorek vkráčeli dva neobvykle tlustí chlapíci v doprovodu muže s holou hlavou a černým plnovousem, který byl oblečen v zaprášené černé uniformně amerických Commandos. “Ramirez,” pomyslel jsem si, když jsem toho nafoukaného bastarda uviděl přicházet. Z jeho egoistického a arogantního výrazu se mi dělalo na blití. Odplivnul jsem si do písku, i když to bylo spíš takové gesto, neboť jsem celý den nic nepil a neměl jsem skoro žádné sliny. Tlouštíci vypadali vcelku dobromyslně, ale moje zkušenost mi říkala, že to je jenom zdání. Jeden byl o něco vyšší, nějakých 170 centimetrů, oblečený v modré vestě s chromovanými hodinkami v kapsičce. Široké kalhoty s kapsami na nohavicích a pěkné kožené boty, patrně z armádní výstroje. Podle mého odhadu ho to oblečení stálo pořádnou sumu, ale zřejmě si to mohl dovolit. Jeho kolega byl o něco nižší a ihned mě zaujaly jeho vlasy. Ani nevím, kde jsem ten účes viděl, vysoko vyčesaná vlna a obří kotlety… Řekl bych, že to byl nějaký herec nebo snad zpěvák z dob před Válkou. Na krku měl vyleštěné ozubené kolo z čerpadla, zavěšené na řetízku, asi nějaký odznak. Jeho masité tělo se potilo v košili sešité z desítek čtverečků nejrůznějších látek. Modré, široké a ošoupané džíny byly korunovány obří rozežranou sponou, na které byl nějaký nápis, ale byl jsem schopný přečíst jen první slovo: Harley. Boty měl stejné jako jeho soused, jen s tím rozdílem, že je měl podražené širokou podrážkou. Ramirez se nejdříve podíval na muže ve slunečních brýlích, který se okamžitě stáhnul dozadu. Vrchní otrokář vykročil na jeho místo a přitom se mile usmíval. Znal jsem tu jeho hru. Byl to neuvěřitelný cynik a sadista, který se na těch ubožácích neuspokojoval jen fyzicky, ale i psychicky. Složil si ruce na prsou a s mírným úklonem řekl: “Milí přátelé, dovolte, abych vám představil bratry Alvarezovy z New Rena. Přijeli se na vás podívat a někteří z vás budou mít to nesmírné štěstí s nimi odjet.” Ramirez se kochal zděšenými pohledy otroků, kteří se ukrývali jeden za druhého. Musel jsem si z toho divadýlka znovu odplivnout. Jeden z bratrů postoupil kupředu a kývnul na Ramireze. Zaznělo několik krátkých příkazů a Ramirezovi posluhovači začali postupně otroky jednotlivě vytahovat. Šli po určitých lidech, zřejmě podle domluvy s bratry Alvarezovými. Za rameno přitáhli dívku, hádal bych jí něco kolem dvaceti let, evidentně dcera nějakého farmáře. Byla oblečená v rozedraných šatech, přepásaných řemenem. Bosá, uplakaná a špinavá stála před tlusťochy, kteří si ji prohlíželi. Nebyla schopná se jim podívat do očí a neustále uhýbala pohledem. Vyšší z bratrů k ní přistoupil tak blízko, že jeho obličej byl pár centimetrů od jejího. Než stačila dívka cokoliv udělat, olíznul jí tvář dlouhým jazykem, obaleným běložlutým povlakem. To vyvolalo smích u hlídačů, kteří postávali okolo. Dívka ucukla, ale nebylo jí to nic platné. Tlusťoch jí zajel rukou za šaty a několika pohyby prozkoumal její prsa. Za halasného smíchu Ramirezových posluhovačů jí vykasal sukni a neurvale ji prohmatal i mezi nohama. Kývnul na Ramireze a ten plačící dívku odstrčil stranou.
   Bratři Alvarezové si nakonec odvedli tři ženy a dva vysoké divochy. V očích odcházejících otroků byl děs, který se dá stěží popsat. Seděl jsem v písku a přihlížel. Věděl jsem, že cokoliv bych udělal by nemělo smysl. Tihle parchanti pochytali a prodali spoustu otroků ještě v době, kdy jsem svobodně cestoval pouští a těžko bych na tom mohl něco změnit. Navíc jsem věděl, že bych mohl velmi snadno skončit rozstřílený na kusy, aniž by někdo hnul brvou. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, nebe začínalo fialovět a blížil se večer. Dvorek se stal opět tichým místem utrpení.
   Tušil jsem, co bude následovat. Otrokáři patrně udělali velmi dobrý obchod, takže dnes budou oslavovat. Budou pít až do rána a pak se budou válet několik dní, než vyrazí na lov nebo na schůzku s nějakým zájemcem. Pomalu jsem vstal a protahoval si svoje končetiny. Byl jsem dost zesláblý a unavený, ale věděl jsem, že udělám cokoliv, abych se z toho prokletého místa dostal. Procházel jsem se podél oplocení, rychle padala tma a v okně v hrubé cihlové zdi se rozžalo světlo. Otrokáři měli malý agregát na studenou fúzi, kterým poháněli nějaké stroje a hlavně si tak vyráběli jisté množství elektřiny. V houstnoucí tmě jsem se zahleděl na západ, do míst, kam se slunce uložilo ke spánku. Vzpomínal jsem na to, jak jsem cestoval pouští se svými brahminy, kteří táhli káru s nákladem. Častokrát jsem se díval na západ slunce a cítil se svobodný. Nyní jsem usínající oblohu vnímal skrz oka rezatého pletiva se žiletkovým drátem nahoře. Chtěl jsem se o plot zachytit, ale v tu chvíli jsem dostal ránu. Zajekotaly mi zuby a celým tělem mi proběhla křeč. Naštěstí jsem se od plotu odtrhnul. “Hlupáku,” nadával jsem si. Bylo to tak prosté. Otrokáři budou oslavovat a určitě se jim nebude chtít hlídat zbídačené otroky. Jednoduše pustili elektřinu i do plotu a tím se zbavili spousty starostí. Masíroval jsem si brnící ruku a šel jsem podle plotu dál. Ve tmě jsem uviděl cosi světlého. Krčilo se to u plotu a já jsem v tom rozpoznal dřepící ženu, která se chystala vymočit. Rychle jsem k ní přikročil, ani se nesnažila spustit vykasané hadry, které odhalovaly její stehna a zadek. Vzal jsem ji za ruku a odtáhnul od plotu. “Tady nemůžeš, do plotu jde proud, mohla bys dostat ránu.” V šeru jsem viděl, jak na mě nechápavě kouká. Tetování na jejím obličeji ten výraz ještě umocnilo. “Ach jo,” povzdechnul jsem si a pomalu jsem hláskoval: “Ty-chcát-u-plot-ty-smrt.” Vyděšeně se na mě dívala a ohlížela se na plot, který už nebyl ve tmě vidět. Odvedl jsem ji k cihlové stěně. Stále na mě nechápavě koukala a přešlapovala. Byla mladší, než jsem si myslel. Na jednu stranu jsem byl rád, že nepadla do rukou těch zasranců Alvarezových, ale zrovna tak jsem věděl, že tady dlouho nebude. Jemně jsem jí zatlačil na ramena, čímž jsem ji donutil si dřepnout. Pak jsem se narovnal a udělal několik kroků do tmy. Snad to pochopila.
   Zamyšleně jsem obcházel plot stále dokola, jako pes zavřený v kleci. Snad i kvůli tomu, aby si někdo opět nezkoušel s plotem zahrávat. Přemýšlel jsem o tom, jak se odsud dostat. Dnes byla ideální šance, ale ta elektřina… “Žrádlo vy kreténi! Žerte a nebo chcípněte!” Temné obrysy otrokářů dotáhly před dveře dva velké kýble. Pak za podobných nadávek zmizeli uvnitř domu. Otroci se začali jeden přes druhého vrhat na jídlo. Chudáci, tak odporná břečka. Stál jsem v pozadí a pozoroval, jak se nenasytně dělí o jídlo. Někteří svou porci ihned vyzvraceli a za skučení se stáhli do rohu. Když zmatek opadnul, přistoupil jsem ke kýblům. Jeden byl prázdný a s hlavou do něj vklíněnou jej vylizoval nějaký vyhublý divoch. V druhém kýblu byla voda s chlebem. Kleknul jsem si ke kýblu a chtěl jsem hmátnout k pasu, kde jsem míval obvykle zavěšený Geigerův počítač a dekontaminátor z Vault City. Musel jsem vzteky zaklít, když jsem si uvědomil, že moje vybavení má ten zkurvenec Ramirez někde v bedně. Nemohl jsem nic dělat a tak jsem podle zákonů pustiny nechal napít jednoho otroka. Když jsem se ujistil, že voda není enormně kontaminovaná, napil jsem se taky. Tak hroznou chuť jsem snad ještě nepoznal. Jakoby se v tom kýblu loužily rezaté hřebíky a ještě do toho někdo nalil ocet. Musel jsem to ale vydržet, příští den bych mohl zkolabovat nedostatkem tekutin. Zatnul jsem zuby a pořádně se napil. Překonal jsem dávící reflex a stáhnul se do kouta. Zamotal jsem se do plesnivé přikrývky páchnoucí potem a menstruací a opřel se o svůj betonový sloup. Ticho noci přerušovalo mumlání, mlaskání, dávení a občasné rachocení těch několika málo misek, které tu byly. Z nitra domu přicházel tlumený, ale slyšitelný lomoz, smích a duté rány. Nic bych nedal za to, že jsem zaslechnul i zvuk starého gramofonu, který jsem chtěl před několika týdny prodat na trhu v Lodge Townu. Dřív než jsem to stihnul mě nalákal ten zkurvysyn Ramirez. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nezačal nadávat. Seděl jsem a poslouchal ty útržky zevnitř. Ano, byl to můj gramofon, který jsem našel na okraji rozbombardovaného Sacramenta. Dostal jsem pořádnou dávku radiace, ale díky tomu, že jsem potkal hlídku Bratrstva Oceli jsem na to nechcípnul v poušti. U gramofonu bylo několik desek, většina jich byla stavená žárem dohromady, ale některé se daly použít. Na jedné z nich se dal přečíst název Virgin a pak něco jako Frank Sinatra nebo tak něco.
   Z úvah mě vytrhlo zatahání za rukáv. Unaveně jsem se podíval, co to je. Byla to dívka, kterou jsem zachránil od jisté rány elektřinou do míst, kam bych jí to rozhodně nepřál. Lezla po kolenou ke mně a v ruce držela popraskanou misku s trochou té slizké kaše, kterou otrokáři uvařili a ještě než nám ji dali, tak se do ní ukájeli a možná i něco horšího. Co ale můžete dělat, když máte hlad? Myslím opravdový hlad. Sníte to, i kdybyste se měli ihned pozvracet. Tiše si ke mně sedla a strčila mi ten rosol pod nos. Zachránila kousek té blitky pro mě, abych neměl hlad. Podíval jsem se jí do obličeje. Byla sice tma, ale světlo z okna stačilo na to, abych si ji mohl prohlédnout. Věděl jsem, že kdybych tu kaši odmítnul, urazil bych ji do hloubi duše. Vzal jsem si tedy od ní misku a dvěma prsty jsem nabíral hlenovitou břečku. Tu a tam mi něco mezi zuby zapraskalo, asi písek. Ne bez obtíží jsem ten hnus pozřel a po druhé v tomto dni jsem musel udržet svůj žaludek na uzdě. Celou dobu se na mě dívala a když jsem dojedl, usmála se a pohladila mě po vlasech. Upřeně jsem se jí podíval do očí. Byla v nich divokost zvířete, ale také to, čemu se dá říkat lidství. Věděl jsem, že pocházíme ze stejných kořenů a kdyby tomu rozuměla, řekl bych jí, že jsme se určitě někde viděli, já jsem kopíroval papíry v Xeroxu a ona prodávala na ulici koblihy… Sám jsem si to ale neuměl dost dobře představit, tak jsem tu myšlenku zahnal. Doba Xeroxu a koblih tu byla bezmála před dvě stě lety. Tetování na jejím obličeji bylo velmi dobře promyšlené, to jsem musel nyní uznat. V kombinaci s jejím výrazem vnikaly velmi zajímavé podoby, které jsem musel chtě nechtě obdivovat. Přejel jsem prstem po jejích tvářích, které byly vysušené a zhrublé vlivem pouštního písku. Nevím, jak dlouho v téhle díře byla, ale řekl bych že jen o něco déle než já. Nebyla ještě tak zesláblá a vyhublá, jako někteří z ostatních. Otrokáři sice jídlem hodně šetřili a vařili pořádné sračky, ale zase si nemohli dovolit nechat otroky vyhubnout, nebo dokonce nechat umřít hlady. Zákazník by si těžko koupil nemocné a vyhladovělé kostlivce, neschopné jakékoliv činnosti kromě mdloby. Nebránila se mému doteku a stále se mi dívala do očí. Všimnul jsem si, že se třese. Na rukou jí vyrazila husí kůže. Nebylo divu, teplota rychle klesala a její oblečení nedávalo příliš nadějí na zahřátí. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme byli asi před šesti lety v New Renu s jedním přítelem, kterého později zajali a umučili nájezdníci. Tehdy moc okukoval kurvy stojící na ulicích a oblečené zhruba podobně, jako tato divoška. Musel jsem se tenkrát smát, když říkal: “Nechápu, jak jim ty hadříky dokážou udržet prsa ve výstřihu.” Zabalil jsem ji k sobě do páchnoucí deky. Stále se třásla a já si uvědomil, že to není jen teplotou. Divoši z pustin jsou odolní a snesou i velké změny počasí. Měla asi horečku. Nedivil jsem se tomu, v téhle dobytčí ohradě snad nebyl nikdo úplně zdravý. Objal jsem ji a mírně s ní pohupoval. Doufal jsem, že usne. Asi nebyla na nic takového zvyklá, některé kmeny mají přísnou doktrínu a vychovávají dívky jako chlapce. Snad díky tomu, že nic podobného nezažila, usnula. Ztěžkla mi v náručí a já jsem ji pomalu uložil vedle sebe. Natáhnul jsem se ještě pro jednu deku, která snad páchla ještě víc, než ta moje. Vyklepal jsem z ní přetloustlé a usínající štěnice a přikryl jsem ji. Pak jsem vstal a po prvním návalu nevolnosti z toho obludného jídla jsem se vyzvracel. Žaludek se mi třepotal v záchvěvech, které mi rvaly vnitřnosti. Několikrát jsem vykašlal a vydávil zbytky toho hnusu a ještě chvíli jsem klečel a odplivoval táhlé hleny, které se vpíjely do písku. V této nepříliš lichotivé pozici mě překvapil hluk u dveří. Ozval se chechot a za skřípání se dveře otevřely. Na dvůr ozářený obdélníkem dveří se vypotáceli dva otrokáři. Řádně opilí se začali prohrabovat schoulenými otroky. “Vstávat darmožrouti, vstávat!” vyřvávali do tmy. Za křiku a pláče vytáhli do pruhu světla jednu otrokyni, pocházející asi z některé osady. Několikrát do ní kopli a ten, co třímal v ruce láhev Rot Gutu zařval: “Tak pojď ty svině, ty čubko! Natrhnem ti kundu! Pudeš s náma nebo tě prodáme do Rena a tam tě vopíchaj všichni, co můžou!” Nic nepomohl pláč ani křik, táhli ji dovnitř. Z hloučku otroků se vynořil svalnatý domorodec s tetováním na prsou. Udělal rychle několik kroků a udeřil jednoho otrokáře pěstí. Ten zavrávoral a pod druhým a přesným úderem upadnul na zem. Druhý se rozehnal lahví, kterou chtěl divocha udeřit do hlavy. Ten se ale uhnul a nakopnul muže do břicha. Zarachotil kov a řetězy, jak narazil do krunýře. Pomalu jsem se blížil k nim. Nemohl jsem to takhle nechat. Viděl jsem, jak ten na zemi pomalu vstává a šátrá po noze k pouzdru s pistolí. Rychle jsem přiskočil a vrazil jsem podrážku své boty mužovi do obličeje. Ozvalo se tupé křupnutí, jak jsem mu rozdrtil nos. Divoch mezitím skolil i toho druhého a žena se rychle stáhla do tmy. Od plotu jsem uslyšel několik výkřiků, jak se někteří zoufalci snažili vylézt na plot a srazila je elektřina. Díky výbojům mírně pokleslo napětí a žárovky v domě zablikaly. To mě přesvědčilo v tom, že v domě není příliš silný agregát. Po zemi válející se otrokáři neměli kromě pistolí žádné zbraně. Rychle jsem jim je sebral a zahodil je do tmy. To už začal lomoz a dupání, jak se blížili další kumpáni. Za hrozného řevu vtáhli ty dva dovnitř a vyřítili se na dvůr s duralovými trubkami. Rány padaly všude a na každého. Trvalo to několik minut, než se unavili. Při tom běsnění zabili jednoho otroka a druhého těžce zranili. Ostatní byli potlučení, ale přežili to. Ve dveřích se objevil Lorenzo, muž s brýlemi. Jedinou dávkou ze svého samopalu rozmetal těžce zraněného ubožáka po dvoře. Za hrozných nadávek a hrozeb zmizeli všichni uvnitř domu. Chvíli bylo ticho jako v hrobě, ale pak to začalo, nářek, pláč a skučení. Utržil jsem asi tři rány, jak jsem se snažil chránit divošskou dívku schoulenou v dekách. Málem mi zlomili ruku a měl jsem naražená žebra. Vyváznul jsem z toho docela dobře.
   Začal jsem se shánět po zbraních, které jsem zahodil do tmy. Bylo mi jasné, že až se z toho otrokáři vzpamatují, tak se vrátí, aby zbraně našli. Nedalo mi to moc práce a jednu pistoli jsem objevil. Byl to Desert Eagle, bouchačka s ráží .44. Má sice málo nábojů, je těžká jako hrouda olova, ale zato nadělá pořádnou paseku. Druhou jsem pořád nemohl najít. Málem jsem se tak srazil s vysokým a svalnatým divochem. Okamžitě jsem v něm poznal onoho muže, který proti otrokářům vyrazil a tak dobře je zneškodnil. “Tady být bum-bum.” řekl a podával mi druhou zbraň. Z ní jsem měl větší radost. Byl to 14mm Sig-Sauer, zbraň, která zabíjí jediným výstřelem. “Díky,” řekl jsem. Divoch byl opravdu obrovský, měřil určitě dva metry a pod kůží se mu pnuly svaly, které připomínaly postavu DeathClawa. V jeho tmavých očích se zračila strašná nenávist. Věděl jsem, že je schopný položit život za to, aby dostal alespoň jednoho z těch bídáků. “Jak ti říkají?” zeptal jsem se. “Já být Ori. Pocházet ze západu, z pobřeží. My být dobrý kmen. Oni zabít šaman a starší a mnoho našich žena a dítě. My muset jít. My skončit tady.” “Kdo my?” nechápal jsem. “My,” řekl a ukázal svalnatou prackou na dívku choulící se v dekách. “To být sestra Ninie.”
   S Orim jsem se shodnul, že musíme pryč. Měli jsme málo času, protože brzo otrokáři přijdou hledat své zbraně a uštědřit další výprask, popřípadě si vybrat nějakou ženu, aby ji znásilnili. Přikradl jsem se k zářícímu oknu. Bylo velmi špinavé, ale i tak jsem viděl do místnosti za ním. Pohled mě ale zklamal, neboť ona místnost nebyla patrně nijak důležitá. Dům byl podle všeho hodně rozlehlý, takže prostory, kde otrokáři provozovali svou pitku mohly být i docela vzdálené. Přemýšlel jsem o tom, jak přerušit elektřinu do plotu. Ale i kdyby se to povedlo, pořád zde zbývala tři metry vysoká hradba pletiva s žiletkovým drátem, který, i když byl značně zrezavělý, dokázal projít masem jako nůž máslem. Plot byl napnut na ocelových traverzách, které byly v rozestupech dvou metrů zapuštěné do země. Podle všeho i pletivo bylo v zemi, aby se nikdo nemohl podhrabat. Byla sice tma, ale z Lodge Townu šlo dost světla na to, abych si mohl proti jeho slabým odleskům prohlédnout horní část plotu. V místech, kde plot navazoval na cihlovou stěnu byly dva izolátory, na které byl navázán drát. Ten potom šplhal asi metr po stěně, aby se přehoupnul přes její okraj, patrně na střechu. Přízemní dům otrokářů měl velkou střechu, po které chodily hlídky. Právě ty dokázaly zpozorovat nepokoj na dvoře a případně upozornit muže uvnitř, aby zasáhli. Bylo prakticky nemožné elektrický drát přerušit, neboť se na plot připojoval ve výšce tří metrů. Navíc jsme po ruce neměli nic, čím bychom mohli tlustý kabel přeříznout. Cesta přes plot tedy nepřipadala v úvahu. Po usilovném přemýšlení jsem si uvědomil, že jsem už dlouho neviděl žádnou hlídku na střeše. Nahoru to byly nějaké čtyři metry. Bez žebříku by se tam odsud nikdo nedostal. Ale proč používat žebřík? Chvíli jsem s Orim diskutoval a on pokyvoval hlavou. Pak zmizel ve tmě a bylo slyšet jen jeho hluboký hlas. Za chvíli se vrátil s dalším divochem, který měl v nose vražený vyřezávaný kolík ze dřeva. Rychle jsem mu vysvětlil svůj plán. Vzal jsem si obě zbraně a zastrčil si je do prázdných pouzder u pasu. Lepší službu mi Ramirez prokázat nemohl. Připlížili jsme se ke stěně. Ori se o ni opřel a mírně rozkročil nohy. Druhému divochovi jsem pomohl vyšplhat na jeho záda. S podporou Ninie jsem se začal drápat na tento lidský žebřík. Ori měl zaťaté zuby a držel na svých ramenou naši váhu. Opatrně jsem se zapřel o nastavené ruce druhého muže a vyhoupnul se na jeho záda. Ještě pár pohybů a stál jsem mu na ramenou. Najednou jsem zavrávoral a málem jsem přepadl do klubka žiletkového drátu po své levé straně. Naštěstí jsem se zachytil o stěnu, přičemž jsem si rozedřel klouby až do krve. Nebylo ale času na bolest. Byl jsem tak vysoko, že jsem mohl vidět střechu. Byla opravdu rozlehlá a v několika místech ji korunovaly široké komíny. Právě mezi nimi jsem si všimnul přecházejících stráží. Vyhoupnul jsem se na střechu, ale pozdě jsem zjistil, že otrokáři nic nepodcenili. Nohou mi projela krutá bolest a já se za dutého žuchnutí svalil pod zídku, která stěnu lemovala. Na ní byl natažen žiletkový drát, který se mi zaříznul do levé nohy. Schoval jsem se za několik prázdných barelů, které byly na střeše a snažil jsem si ránu zavázat. Vypadala ošklivě a řinula se mi z ní krev. Několika smyčkami hadru jsem ji ovázal, ale cítil jsem, že se mi noha třese a při jejím zatížení jsem cítil, že mě dlouho neudrží.
   Plížil jsem se po střeše polité asfaltem, který ještě stále vyzařoval teplo, které nabral přes slunný den. V přítmí jsem napočítal na střeše čtyři muže. V tu chvíli jsem neměl nejmenší tušení, jak je zlikvidovat. Kdybych začal střílet, byl by konec. Celé město by bylo na nohou a otrokářům by přispěchalo na pomoc. Ramirez měl dobře podplaceného šerifa i jeho asistenta, přispíval na běh městského kasína a neveřejně podporoval bordel mamá Haidy, ve kterém jsem svého času strávil pár pěkných chvil. Z prodeje otroků mělo město zisk a těžko by se lidem žilo, nebýt skrytých financí, které Ramirez šikovně rozdával. Navíc on nebyl jediným zločincem v tomhle proklatém městě, byl tu lichvář, který půjčoval na vysoké úroky a z neplatičů dokázal sedřít kůži zaživa a přebývala tady taky gangsterská banda překupníků lidských orgánů a prodejců vysokonávykové drogy Jet. Moje výstřely by tu stěží způsobily revoluci práva. Doplazil jsem se k okraji střechy a opatrně slezl po navšených vracích aut. Rezaté Corvetty, Chryslery a podobné další kousky z dob před válkou byly nyní dobré leda jako barikáda. K pohonu používaly benzín nebo naftu a ta je v nynějších dobách snad vzácnější než voda. Skrčil jsem se u trčící poloosy, která vyhřezávala z jednoho veterána. Omšelé a prorezlé běhouny a kola vytvářely podivnou kulisu, která mě skrývala před zraky všech, kteří by se okolo domu potulovali. Ramirez udělal chybu, že mě nenechal zavřeného v tom pokoji uvnitř. Divoši z pustin těžko znají jeho dům i ze předu, z prostranství Lodge Townu. Ale já jsem v téhle zasrané díře byl několikrát a tak jsem si ten dům pamatoval. Zavřený v komůrce bych nesvedl nic.
   Bylo to už dávno, co jsem Lodge Town navštívil poprvé. Už tehdy tu byl klan otrokářů, kteří ale působili skrytě a nenápadně. S jejich současnou brutalitou a arogancí by se dali srovnat snad jen nájezdníci z východu, kteří se prohánějí pustinou a drancují vše, co jim přijde pod ruce. Kdo ví, odkud se tihle odpadlíci vzali. Slýchával jsem leccos. Byli to vyvrhelové společnosti, samozvaní hrdinové a banditi, kteří se snažili z bolesti světa vydělat co nejvíc. Někteří pocházeli ze zbytků obyvatelstva, které přežilo roje padajících atomových hlavic, jiní snad pocházeli z věznic, které stály v odlehlých končinách a v okamžiku, kdy se velká část světa vypařila za oslňujícího záblesku ztratily moc nad svými nedobrovolnými obyvateli. Síla otrokářů byla veliká. Existovali lidé, kteří se jim chtěli postavit. Třeba ta vesnice na jihu, kterou vedl Charles O´Connor. Díky otrokářům k nim už nikdy nepřijela žádná karavana, obchod se zastavil a z obyvatel se pomalu staly chodící stíny, které se utápěly ve vlastní osamělosti. Vůdci otrokářů se postarali o to, aby vesnice pomalu vymřela.
   Nesnášel jsem ty bastardy, vrahy dětí a zbabělce, kteří dokázali mučit ženy. Nikdy jsem s nimi nechtěl mít nic společného, nikdy jsem se jim nesnažil něco prodat. Až teď, a tím jsem se dopustil velké chyby. Po tom, co jsem se vypotácel z trosek Sacramenta jsem putoval asi dva dny na sever. Nebýt hlídky Bratrstva oceli, tak bych tu asi nebyl. Poskytli mi rychlou a účinnou pomoc proti radiaci, kterou jsem byl zamořený až po konečky vlasů. Neudělali to z lítosti nebo ze soucitu. Být to kdokoliv jiný, tak by ho nechali chcípnout v poušti. Bratrstvo nikdy nebralo ohled na jednotlivce. Ale znali mě a věděli, že občas prokazuji jejich vědcům dobré služby tím, že jim prodám nějakou neznámou předválečnou hračku, na které si můžou brousit svůj ostrovtip. Díky nim jsem přežil tu neviditelnou ruku smrti, která shrábla nepředstavitelné množství životů. Nejbližší zastávkou byl právě Lodge Town a já jsem byl poutí i horečkou z radiace dost unavený. Neměl jsem zrovna na výběr, tak jsem si alespoň představoval těla těch kurviček z domu mamá Haidy. Pomáhalo mi to přežít nechuť k zastávce v tomhle brlohu. Během čtyř dní jsem se dal do pořádku, hlavně díky Mack, která u mamá Haidy dělala nějakých pět let. Byla to moje dobrá přítelkyně a vždycky mě ráda viděla. Jednou jsem jí zachránil život a od té doby na mě nikdy nedala dopustit. Spala se mnou kolikrát jsem chtěl a nikdy za to nic nechtěla. Dokázala to udělat tolika způsoby, že bych je snad ani nespočítal. Jo, Mack byla jako kapka vody, kvůli které mi stálo za to se v Lodge Townu párkrát za rok zastavit. Řádili jsme vždycky několik dní a já jsem toho do ní nalil, že by z toho musel otěhotnět celý klášter jeptišek. Nikdy se to ale nestalo. Ona mi vždycky tvrdila, že dostala silnou dávku ozáření a díky tomu byla neplodná. Ideální stav pro kurvu. Říkal jsem jí to a ona se smála. Byla smířená se svým osudem. Nechtěla u mamá Haidy zůstat celý život, ale kde jinde se v tomhle zkurveném světě mohla cítit bezpečněji, než v bordelu? Odešel jsem od ní a slíbil, že se zase objevím. Před tím jsem ale chtěl prodat nějaké věci na tržišti. Zbavil jsem se nějakých krámů a chtěl jet dál, ale objevil se Lorenzo s bandou zabijáků a chtěli po mě, abych si šel promluvit s Ramirezem. Odmítnul jsem, ale oni mě přemlouvali a na konec, když viděli, že jsem neoblomný, mi mezi řečí řekli, že mi Ramirez chce prodat nějaké předválečné věci, které ukořistil v bývalé vojenské základně v Nevadě. Já pitomec se nechal zlákat, porušil jsem svou zásadu a odešel s nimi za Ramirezem. Ten parchant na mě měl spadeno už několik let. Chtěl moje vybavení, protože věděl, že to je to nejlepší, co se dá z pokroucených trosek velkoměst vytáhnout. Jednal se mnou přímo, ale byla z něj cítit povýšenost a arogance. Dohodli jsme se na ceně a já chtěl to zboží vidět. On mi řekl, že mi ho ukáže a já hlupák mu uvěřil. Šel jsem s ním do sklepa, který byl postavený pod domem. Otevřel komoru, kde byly nějaké bedny. Už tenkrát jsem si všimnul monočlánků pro fůzní reaktor, takže mi došlo, čím si vyrábějí elektřinu. Zaslepený chtivostí jsem vlezl do té komory a chtěl se na vše podívat. Nestihnul jsem si uvědomit dupot Lorenzových bot, ani jejich prudké kopance, které jsem dostal do zad. Mlátili mě dokud jsem neupadnul do bezvědomí. Pak jsem se probudil v jiné komůrce, s malým zamřížovaným okénkem. Všude to páchlo a byla mi pořádná zima. Tam jsem strávil asi deset dní a pak mě přesunuli na dvůr mezi otroky. Ramirez mě asi chtěl nepozorovaně odstranit, ale něco ho přimělo k tomu to neudělat. To byla jeho chyba, které jsem využil. Díky tomu jsem teď seděl mimo ohradu nabitou elektrickým proudem, se dvěma bouchačkama v pouzdrech. Byl jsem relativně svobodný. Mohl jsem utéct pryč a vypadnout. Ale to nešlo. Ramirez mi ukradnul celou káru s nákladem zboží a ještě k tomu věznil zbídačené otroky. Už jsem měl dost toho se dívat na lidské utrpení, kterého ještě k tomu vůbec nebylo třeba. Slíbil jsem Orimu, že je odtamtud dostanu. Chtěl jsem ten slib dodržet. Za zdí bylo slyšet hlasy, křik a nadávky. Bylo mi jasné, že otrokáři vyrazili hledat své zbraně. Doufal jsem, že to otroci přežijí.
   Ramirez si nemohl dovolit zabít otroky, jejich lov ho stál příliš prostředků a případný zisk by mu to nedovolil. Ale když byli otrokáři opilí, stávalo se, že to někteří otroci odnesli. Zrovna jako dnešní noci. Před očima jsem pořád viděl toho mladíčka, kterému rozmlátili hlavu na krvavou kaši. Ani ten, kterého Lorenzo rozstřílel svým Hecklerem mi ne a ne odejít z mysli.
   Křik nepřestával, ale křičeli spíš otrokáři, než otroci. Ramirez vyžadoval dost velkou kázeň a ztracená zbraň se trestala. Proto ten, kdo bude mít největší problémy budou ti dva opilci, kteří se snažili znásilnit otrokyni. Budou ty zbraně hledat tak dlouho, než jim dojde, že v ohradě nejsou. A pak si všimnou toho, že jsem zmizel. V tu chvíli bude mít problém zase Ramirez, který si asi uvědomí, jakou chybu udělal, že mě v tom sklepě rovnou nezabil.
   Opatrně jsem vykouknul za barikádu z těl starých aut. Před sebou jsem viděl nejasné obrysy slumů z vlnitého plechu a prken, které lemovaly tržiště. Za nimi se rýsovala dvoupatrová budova Saloonu u Grizzliho a kasína. Kousek od ní poblikávala olejová světla bordelu a přes několik střech nižších domků bylo vidět trosky jediné zděné budovy ve městě. Byla provizorně opravená a sídlil v ní šerif Peter Remedy. Okolo bylo ještě několik roztahaných pásů chatrčí a zemljanek. Celý Lodge town mohl mít něco přes čtyři sta obyvatel a to počítám i poutníky a dobrodruhy v bordelu nebo v saloonu. Kasíno mělo dva fůzní generátory, sám jsem jim jeden prodával. Za ty peníze, co jsem si vydělal jsem si žil pěkně dlouho. Z generátorů brala elektřinu šerifova kancelář a doupě Woody Puppetera, místního lichváře a vyděrače. Mamá Haidy na elektřinu neměla a tak se u nich svítilo jen olejem nebo z baterií. Někdy to bylo lepší, protože tma leccos zahalila. Znal jsem lidi, kteří svlékali v přítmí kurvu, hladili jí prsa a břicho a pak si všimli, že má po celém těle bílé mapy, skvrny a někdy i puchýře. Radiace, špinavá voda, drogy a nemoci dělaly svoje a ne každá prostitutka měla tělo, které by se rovnalo ceně, kterou si řekla.
   V mé situaci byl bordel mamá Haidy to jediné místo, kam jsem se mohl schovat. Potřeboval jsem si v klidu ujasnit, co budu dělat. Na ulici tvořené rozpadlou dlažbou a vyvrácenými obrubníky bylo pusto. Nikde nikdo. Bylo chladno, možná nějakých pět stupňů. Přes páru, která mi šla z úst jsem viděl blízké chatrče, ve kterých se tu a tam třepotaly plamínky ohňů nebo olejových lamp. Přikrčil jsem se a oběhnul jsem hromadu plechových vraků. Přitisknul jsem se zády k drsné zdi otrokářského domu a postupoval k jeho průčelí. Přede mnou byla nejnebezpečnější část - otevřené prostranství, které bylo dlouhé nějakých třicet metrů. Za ním se rozkládaly slumy a tržiště. Jestli mě hlídka ze střechy uvidí po tom place přebíhat, tak pro ně nebude problém mě loveckou puškou sejmout. Čekal jsem, a poslouchal. Všude bylo ticho, hluk v ohradě otroků ztichnul. Udělal jsem krok, ale nevšimnul jsem si ležící prázdné láhve od kořalky. S praskáním skla se rozpadla. Strnul jsem jako socha a snad ani nedýchal. Rozšířenými zornicemi jsem těkal sem a tam po plechových stěnách prokvetlých rzí, po pokroucených deskách a prknech, po rezatých barelech a klubcích drátů, které se snášely z rozkývaného elektrického vedení, které se pozvolna rozpadávalo. Nad sebou jsem uslyšel kroky. Někdo se blížil k okraji střechy, nějaké tři metry nad mou hlavou. Přikrčil jsem se do stínu a odjistil svůj čerstvě nabitý Sig-Sauer. Chvilku bylo ticho. Hlídač se asi rozhlížel. Nebyl schopný přesně určit místo, odkud praskání skla přišlo, ale tušil, že tam někdo je. Stále jsem seděl bez hnutí, ani jsem se neodvažoval podívat nahoru. Bělmo lidských očí nepatrně světélkuje a je vidět i ve velké tmě. Mohlo by mě prozradit. Pak jsem uslyšel ze shora hlasy: “Co je?” ozvalo se z dálky. “Nevim. Nějakej rachot dole, ale nic se tam nehejbe. Možná to byly krysy.” řekl hluboký hlas přímo nade mnou. “Ramirez a ty ostatní jsou pěkný kurvy, ne? Oni si dole chlastaj a mi musíme hlídat. Sou to svině!” odpověděl hlas z dálky, který se pomalu blížil. “Co se divíš? Normálně chlastáme všichni, ale když jel Ben a Spooky a jejich kámoši s Alvarezovejma do Rena, tak někdo musí hlídat,” odvětil hlas nad mou hlavou. “Hmm… no tak nic no,” řekl hlídač, který patrně šel po střeše k okraji a mluvil s tím, co postával přímo nade mnou a mířil do tmy. Chvíli bylo ticho a pak řekl: “Nic tady není…ser na to.” Ten druhý se uchechtnul a pak jsem slyšel nějaký šramot. Ještě chvíli a kousek ode mě začal dopadat kouřící proud moči. K němu se po chvilce přidal druhý. Zatnul jsem zuby, ale naštěstí močili vedle, takže mě nepotřísnili. Pak odešli a ještě si něco říkali, ale už jsem jim nerozuměl. V hlavě mi zněla jejich první slova… Ben a Spooky a jejich kámoši jeli do Rena. To by znamenalo, že je otrokářů míň, než obyčejně. Podle mých odhadů mohl mít klan v Lodge Townu nějakých třicet členů. Část z nich ale byla většinou na lovu, takže bych počítal tak patnáct chlapů. Jestli byla pravda to, co řekli ti nahoře, tak by jich mohlo být ještě méně. Deset chlápků je pořád lepší, než třicet. To mě docela potěšilo, ale pořád jsem nevěděl, jak se dostanu přes nebezpečné prostranství do skrytu klikatých uliček mezi chatrčemi a barabiznami z vlnitého plechu a prken. Rozhlédnul jsem se okolo. Ze tmy démonicky vystupovaly pokroucené a zpola vyvrácené stožáry vedení, ke kterým se přidávaly konstrukce, které kdysi držely střechu nějakého domu. Stačilo jen přeběhnout nějakých třicet metrů betonu a rozpraskané dlažby a byl bych v bezpečí. Dostal jsem nápad.
   Připlížil jsem se až skoro k rohu otrokářského stavení a opatrně za něj nahlédnul. Čekal jsem tam čtyři strážné, kteří obvykle postávali u hlavního vchodu. K mému překvapení bylo prostranství před domem prázdné. Okna byla zajištěná okenicemi a před vchodem leželo několik beden a pytlů. Zvednul jsem Sig-Sauer a pomalým pohybem jsem natáhnul závěr, abych se přesvědčil, že je v komoře náboj. Věděl jsem ale, že výstřel je to poslední, co můžu udělat. Tahle bouchačka dělá pekelný rachot. Špičkou boty jsem vydloubnul kus betonu z rozdroleného chodníčku který byl před domem. Celou dobu jsem se snažil držet co nejvíce u zdi, aby mě ze shora neuviděly hlídky. Vzal jsem vydloubnutý kus betonu do ruky a co největší silou jsem jím mrštil do hromady rezatých plechů a sudů, které se opíraly o barikádu z vraků aut, kde jsem ještě před chvílí byl. V hrobovém tichu se ozvala dutá rána, následovaná ještě jednou menší, to jak se kámen odrazil do dalšího plechu. Na střeše se ozval tlumený dusot. “Co je?” slyšel jsem kdesi ze shora. “Někdo tam je, nějaká zasraná svině slídí okolo baráku!” řval jiný hlas. Slyšel jsem rachocení závěrů zbraní, jak je otrokáři spěšně nabíjeli. Stál jsem nyní kousek od hlavního vchodu do budovy, tváří k prostranství, které mohlo znamenat okamžitý konec. Bušilo mi srdce, jeho zběsilé poskakování jsem cítil v krku a ve spáncích. Vyrazil jsem. Během několika sekund jsem proběhnul po rozryté ploše a jedním skokem jsem zmizel ve stínech slumu. Zastavil jsem se jako stroj a cedil mezi zuby zrychlený dech. Upíral jsem oči k průčelí otrokářského domu, kde jsem ještě před minutou stál. Slyšel jsem hlasy ze střechy a pak jsem zahlédnul dva muže, jak jdou k okraji střechy a rozhlíží se po prostranství před budovou. Další se pak objevil v místech, kde jsem před tím rozšlápnul skleněnou láhev. Patrně slezl ze střechy stejnou cestou jako já, aby se přesvědčil, jestli se někdo dole neskrývá. V rukou držel nabitou automatickou pušku M16 a rozhlížel se zpod krempy svého maskovaného klobouku. Ze shora na něj volali a on jen odmítavě kroutil hlavou. Ještě několik minut se rozhlíželi okolo, ale pak to vzdali. Muži na střeše odešli někam do tmy a ten, co byl dole si sednul na bednu u vchodu a zapálil si cigaretu. To byl docela luxus, protože tabák již nerostl a veškeré cigarety pocházely ze zásob, které přečkaly Válku. Patrně to byl dáreček od Ramireze, pro své věrné poskoky. Za chvilku se ozval lomoz a rachot z ulice, která vedla na náměstí a k tržišti. Přikrčil jsem se a vyhlížel, co se bude dít. Po ulici šli čtyři chlapi a táhli káru s několika bednami a sudy. Hned jsem pochopil, proč u vchodu nebyli čtyři hlídači a děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem vyrazil hned a nečekal u stěny. Otrokáři dotáhli káru ke vchodu. Prohodili pár slov s mužem u dveří, který jim něco ukazoval rukou, asi místo, odkud se ozval hluk, vyvolaný mým kamenem. Muži se šli na místo podívat, ale po chvilce se vrátili a začali nosit bedny dovnitř. Nakonec zůstala před vchodem jen kára a dva hlídači. Počkal jsem ještě chvíli, ale když jsem se přesvědčil o tom, že se nic neděje, tak jsem se vytratil do spletitých uliček, které se jako hadi vinuly mezi poslepovanými chatrčemi. Mířil jsem k jednomu cíli – k bordelu mamá Haidy a do náruče Mack. Už jsem se nemohl dočkat, poraněná noha mě bolela čím dál víc, potřeboval jsem nový a čistější obvaz.
   I když jsem byl v Lodge Townu několikrát, zabloudil jsem. V jiné situaci bych se tomu snad i zasmál, ale teď jsem s řezavou bolestí v noze postupoval mezi rzí zdrsnělými ohradami z plechu a tiše doufal, že najdu tu správnou uličku, která mě dovede podél tržiště ke stěnám bordelu. Za tu dobu, co jsem ve městě nebyl, se některé chatrče změnily, jiné byly stržené a místo nich vyrostly další. Proto jsem se ve spleti slumu jen těžko orientoval. Najednou jsem se ocitnul na dvorku, ohraničeném dřevěnými deskami, na které byly nalepené další příbytky. V rohu byla velká hromada klád a pořezaných kmenů, které už byly skoro dvě stě let mrtvé. Jejich vybělené dřevo vystupovalo ze tmy díky měsíčním paprskům, které protínaly mrazivou noc. Několika rychlými pohledy jsem se rozhlédnul po dvoře. Skoro jsem nedýchal. Okolo panovalo hrobové ticho. Ve stínu vlnitých plechů a pokroucených stěn starého kamiónového kontejneru jsem postupoval dál, do míst, kde jsem tušil další uličku, která by mě ze sevření dvorku osvobodila. Najednou něco vrzlo. Ztuhnul jsem tak, že i sochy v bunkrech bratrstva by záviděly. Podvědomě jsem stisknul Sig-Sauer, ale moc dobře jsem věděl, že ho nesmím použít. V jedné z plechových stěn se otevřely dveře a z nich vyšel nějaký muž. Byl vysoký snad 190 centimetrů, žádný trpaslík. Obličej měl obrácený dolů a plně se soustředil na zapnutí knoflíků a utažení opasku. Několika kroky došel k druhé stěně, jen několik metrů ode mne. Zabral za kliku nenápadných dveří a zmizel. Oddechnul jsem si až z toho nejhlubšího koutu plic a otřel si chladný pot na čele. Pak jsem si všimnul, že kolem dveří prosvítá světlo z místnosti. Vchod vedl do velkého kvádrového kontejneru z tlustého vlnitého plechu. Nedalo mi to a připlížil jsem se k jedné okenici, která zakrývala nahrubo vyřezané okno.Malou škvírou jsem zahlédnul stůl z nějaké bedny, na něm pár svíček, dvě láhve gamma piva a nějaký předmět, ve kterém jsem po chvíli rozpoznal omlácený Desert Eagle. O jeho funkčnosti jsem ale nepochyboval. Vysoký muž si sednul na nějakou krabici a svými zády mě velkou část výhledu zastínil. Ale i tak jsem si všimnul, že v přítmí naproti němu sedí asi tři další chlapíci. Scéna mě zaujala na tolik, že jsem ani nedýchal a čekal, co se bude dít. Kupodivu bylo docela dobře slyšet. “Neměli bysme se kouknout vokolo?” řekl někdo ze tmy.
   “Proč? Jestli myslíš na zvědy, tak buď v klidu. V tomhle zasraným hnízdě nás nenajdou. Byli jsme rychlejší.” Hlas patřil vysokému muži.
   “Nevim, nevěřím tady ničemu” odpověděl zase někdo ze tmy.
   “Hele, pravidla jsou jasná a já je neporušil. Slíbil jsem inkognito a utajení a dodržel jsem to. Jasný?” odseknul dlouhán.
   “Dobře, ale jestli se něco semele, tak nemáme šanci. Ještě nejsme připravený,” ozvalo se ze tmy.
   Hovor mě začínal čím dál víc zajímat. Dokonce jsem zapomněl i na bolest v noze, ale možná to bylo taky pro to, že už jsem nohu bolestí necítil. Muži uvnitř ještě chvíli debatovali o tom, že jsou dobře ukrytí a že o nich nikdo neví. Musel jsem se pousmát, jak hodně se spletli. Ale to, co jeden z nich řekl, mi zmrazilo úsměv na rozpraskaných rtech. “Assassin neuspěl. Dostali ho. Naštěstí si myslej, že to byl někdo z Rena. Zejtra navečer přijdou. Budou mít všechno, aby toho sráče vykouřili z tý jeho díry a rozstříleli mu palici na kaši. A jestli se do toho někdo přisere, tak to taky vodsere. Nebudou brát žádný vohledy, prostě to tady rozmrdaj na kusy.”
   “Kolik jich bude?” ptal se dlouhán.
   “Měly by přijít dvě jednotky, to je nějakejch padesát chlapů. S nejlepší výzbrojí, která se dá z tohodle zasranýho bordelu vytáhnout,” zněla odpověď ze tmy.
   Poulil jsem oči jako brahmin umírající žízní v poušti, abych viděl, kdo to vlastně mluví.
   “Co když mu půjde Ramirez a šerif pomoct?” namítnul vysoký muž.
   “Nebude mu to nic platný, i kdyby se k otrokářům a šerifovi přidali ti drogový gangsteři nebo kupci s orgánama, tak by to nebylo nic platný. Chlapi maj tolik prostředků, aby to tady srovnali se zemí,” řekl hlas ze tmy.
   “Dobře. A naše dohoda pořád platí?” zeptal se trochu nejistým hlasem dlouhán.
   “Není důvod, proč by neplatila. Dohodli sme se na tom a my držíme slovo. Až toho zkurvysyna stáhneme z kůže a pověsíme na háky v poušti, tak celej Lodge Town bude tvůj. Budeš si s ním moct dělat co chceš. Bez toho sráče Puppetera se tady stejně nic nehne.”
   Tak je to tedy! Nevěřil jsem svým uším. Při svém útěku z otrockého zajetí jsem se náhodou stal nechtěnou součástí spiknutí proti šéfovi místního podsvětí. Byl jsem z toho zjištění docela potěšený. Jestliže se bude něco v Lodge Townu zítra večer dít, byla by určitě šance dostat se Ramirezovi na kobylku. Z dalšího rozhovoru jsem se už nic zajímavého nedozvěděl. V hlavě mi mocně vrtala zvědavost. Pořád jsem nevěděl, kdo chce s takovou armádou svrhnout Woody Puppetera a při tom regulérně zneškodnit i šerifa s dalšími městskými poskoky. Byl to někdo, kdo chtěl převzít vládu nad Lodge Townem? Šlo o nějakou pomstu? O vyrovnání účtů? Otázek bylo spousta, vířily mi hlavou jako černá hejna pouštních much. Ale odpovědí bylo málo.
   Opatrně jsem se odplížil ze stínem zakrytého dvorku a prodíral jsem se dál mezi hrbatými stěnami domků a chatrčí. Snažil jsem si dobře zapamatovat místo, kde jsem zaslechnul onen zajímavý rozhovor. K velké radosti jsem se ocitnul na menším prostranství, přímo proti mohutné budově, na jejímž štítu poblikával porouchaný a vybledlý neon. Nápis U Grizzliho matně ozařoval udusanou plochu před hlavními dveřmi. Nad nimi visela velká podobizna medvěda. Na to, že nikdo ze zdejších a tím méně ten, kdo ji dělal, nikdy medvěda neviděl, byla docela povedená. K mamá Haidy to byl už kousek. Ale i tak jsem neměl vyhráno. Musel jsem si dávat velký pozor, Ramirez měl ve městě hodně očí a to nemluvím o lidech, kteří dělali pro Puppetera. Celé tohle město bylo prorostlé odpornou černou houbou, která se rozlézala v jeho vnitřnostech. Cítil jsem ten její pach. Pach zla, zkaženosti, manipulace a vykořisťování.
   Saloonu jsem se vyhnul jak to šlo, plížil jsem se a využíval každého stínu. Netrvalo dlouho a chladil jsem si záda o plechové desky, ze kterých byla většina stěn bordelu mamá Haidy. Bordel měl dva vchody. Tedy ty, o kterých jsem věděl. Určitě jich bylo víc, některé kurvy si zvaly tajně zákazníky, aby nemusely odevzdávat zisk. Ale mamá Haidy to tvrdě kontrolovala a tak pár holek občas skončilo nahých a zbičovaných na samotce, kde si několik týdnů rovnaly v hlavě, co provedly. Hlavním vchodem jsem jít nechtěl, v hale určitě seděla v koženém křesle Sally s roztaženýma nohama, která by mě bez mrknutí oka práskla. Dostávala tučné provize od Ramireze i Pupettera za to, že jim donášela, kdo se v bordelu objevil. Všichni moc dobře věděli, že bordel je jednou z častých zastávek poutníků. Zazobaný zákazník se tak stal po odchodu z bordelu snadnou obětí. Uvnitř ne, na to si mamá Haidy potrpěla. Platila si několik hrdlořezů, kteří její svatostánek chránili. Někteří z nich určitě byli i v hale a patrně nechutně konverzovali se Sally.
   Obešel jsem poměrně velkou a rozlehlou budovu nevěstince. Sem tam jsem musel přelézat hromady haraburdí, polámané panely, pokroucené plechy, trubky trčící k obloze jako dávno mrtvé varhany. Špína a dávno zapomenuté věci byly nezaměnitelným atributem tohoto světa.
   Skoro s jistotou jsem mířil k okně v zadním traktu. Tam měla pokoj Mack. Při tom, jak jsem šátral podél rezatých zdí, jsem přemýšlel, kolik je hodin. Čas letěl rychle, odhadoval jsem, že bude něco před půlnocí. Konečně jsem se ocitnul u mohutné okenice z plechu, která zakrývala okno, vysekané v rezaté stěně. Bordel byl postaven z desítek kontejnerů a stavbařských buněk, které měly odstraněné stěny a stropy. Nad tím vím spočívala konstrukce ze starých mostních podpěr. Na tom všem byly natlučené, přinýtované a přivázané vlnité plechy jako střecha. Vcelku odolná stavba.
   Zaklepal jsem pažbou Sig-Saueru na okenici. Tupé zvuky se rozléhaly nocí až mě to polekalo. Chvíli jsem čekal. Doufal jsem, že Mack nemá zrovna nějakého zákazníka. Z toho by byly jen problémy.
   Zrovna, když jsem se odhodlal k druhému zaklepání, ozvalo se zaskřípění a těžký plát kovu se pohnul na mohutných pantech. “Kdo to je?” ozval se jemný, ale pevný hlas. “To jsem já, John. Otevři prosím Mack,” zašeptal jsem, jak mi to jen moje vyschlé hlasivky dovolovaly. Byl jsem hodně unavený, sotva jsem stál na nohou. Okenice se pomalu otevřela. Slyšel jsem cvaknutí pojistky. Podíval jsem se do okna, ze kterého se na mě zubilo ústí pětačtyřicítky Smith and Wesson. Za černou dírou ozdobenou vývrtem hlavně se rýsovala temná postava s dlouhými vlasy. Proti slabému svitu svíčky jsem vnímal jen její obrysy. Venku bylo díky Měsíci mnohem více světla, než v místnosti. Jeho svit postříbřil šklebící se ústí hlavně. “To snad nebude nutný Mack,” hlesnul jsem. Pětačtařicítka znejistěla a pak zmizela. “Johne, co tady proboha děláš?” ozvala se Mack, “já myslela, že jsi už dávno někde v pustině!” Na nic jsem nečekal a zachytil se okraje okna. S obrovskou námahou (a s pomocí Mack) jsem se vydrápal do pokoje. Upadnul jsem na zatuchlý koberec a zhluboka oddychoval. “Co se ti prokrista stalo? Co se ti stalo Johne?” slyšel jsem jakoby zdálky. Točila se mi hlava, hučelo mi v uších a svět okolo mě se začal rozpíjet do temných skvrn. Cítil jsem, jak mě Mack bere za ruku, ale bezvědomí bylo silnější a já se propadnul do nečekaně černých hlubin, které pohltily všechno, mě, Mack, plechovou boudu mamá Haidy, Ramireze, dvůr s otroky i celé to prašivé město. Moje smysly byly tupé jako ostří nože, který ležel padesát let v pouštním písku.
   Probudil jsem se na posteli a zvolna zaostřil zrak na strop sestavený z laminátových desek. Moje ruka zaznamenala teplo. Snažil jsem se ovládnout prsty. Šlo to velmi ztěžka. Skoro necitlivou dlaní jsem přejel pod přikrývkou po hladké a teplé kůži. Někde v hloubi mozku se mi začalo rozlévat teplo. Tak prostý a jednoduchý pocit, který jsem nezažil už několik týdnů. Těch několik bídných týdnů, které jsem strávil v zajetí u toho bastarda. A najednou to tu všechno bylo, ve své surové a jasné podobě. Ramirézův podraz, zajetí, otroci, Ori a Ninie, útěk i vyslechnuté spiknutí. Pootočil jsem hlavou tak, jak mi to ztuhlé svaly na krku dovolily. Sluneční paprsky procházející pootevřenou okenicí dopadaly na tělo, částečně zakryté našedlou přikrývkou. Mack ležela vedle mě, tiše oddychovala a svírala mou ruku ve svých dlaních. Několikrát jsem zamrkal, abych z očí strhnul povlak hnisu, který mi zamlžoval výhled. Díval jsem se na ni. Byla to krásná ženská. Pokud bych pominul několik fleků na levém rameni, tak neměla chybu. Kdo byl ale v tomhle světě bez chyby?
   Pomalu a malátně jsem vstal. Snažil jsem se, abych ji neprobudil. Spustil jsem nohy na podlahu abych si všimnul, že moje včerejší poranění je dobře obvázáno. U postele ležel prázdný stimpack a pod kolenem jsem měl hojící se vpich. Děkoval jsem medikům před Apokalypsou, kteří tenhle malý zázrak vymysleli. Utišující sérum v injekční stříkačce s dávkovačem. Malá kapačka plná energie a léčivých složek. Rány se díky ní hojí mnohem rychleji a vysílený organismus se snáz postaví na nohy. Chtěl jsem vstát, ale za sebou jsem zaslechnul zavrnění: “Ty jsi ale nedočkavec. Musíš odpočívat, jsi pěkně zřízenej. Pojď ke mně.” Nechal jsem se strhnout zpátky. Objala mě a přitiskla svou tvář k mé. Hned jsem si uvědomil, že to asi není moc příjemné – několik týdnů nemytý a neholený obličej, na pustinu standard, ale pro mě nepřípustná věc. Čistota, to byl klíč k přežití. To mě kdysi dávno učil Roger Cisco. Nechal jsem se hladit její rukou a na oplátku jsem jí přejížděl dlaní po stehnech. Opravdu o sebe dbala, byla to opravdová ženská uprostřed zdegenerovaného světa plného mutací, špíny, svinstva a nemocí. V tu chvíli jsem byl šťastný, svobodný uprostřed malého kousku něčeho, co bych mohl s velkou odvahou nazvat domov. Mack byla vzácnost, kterou jsem miloval, byla to právě jedna z věcí, pro kterou stálo za to žít a bojovat. Byla to přítelkyně, která dávala spoustě věcí smysl.
   “Šetři s vodou!” pokřikovala na mě, když jsem se v rohu místnosti nahý ráchal v velkém barelu. Musel jsem se usmát. Nahnědlá břečka, která byla cítit po oleji se dala vodou nazvat jenom stěží. Ale po několika týdnech ve špíně a vlastním potu to byl doslova zázrak. I hrubá kostka mýdla se zrnky písku byla něco, co jsem vždy dokázal po dlouhém putování ocenit. Ve vedlejším sudu se loužily moje zaprášené svršky. Mack seděla na posteli a česala si dlouhé, červené vlasy. Používala nějaký druh barviva, který nechtěla prozradit. Byla nádherná, modré oči prozářené ranním sluncem, jehož paprsky poskakovaly po miniaturních chloupcích na jejích pažích i prsech. Měla postavu jako krásky z propálených a zašpiněných časopisů, které se uchovaly v plechových bednách pod troskami velkoměst. Jako bych ji na těch stránkách viděl pózovat. Podívala se na mě a nějakým mě neznámým způsobem uhodla o čem přemýšlím. Zasmála se. Dnes měla volno, které trávila ve svém malém pokojíku s kamny, dvěma sudy, skříní z lepenky a velkou postelí. Víc toho k životu nepotřebovala, i když jsem jí vždycky něco přivezl. Dárky ode mě si schovávala v truhle pod postelí. Měla radost i z maličkostí. Při předminulé návštěvě v Lodge Townu jsem jí dal náramek z kostí divokých psů, který jsem vyměnil s jedním divochem za svářečské brýle. Líbily se mu, i když přes ně nic neviděl. Mack nosila ten náramek pořád. Měla ho i teď.
   Vylezl jsem ze sudu a nechal po sobě stékat kapky vody. Bylo to, jako bych se znovu narodil. Obvazem sice ještě zlehka prosakovala krev, ale stimpack udělal svoje a rána se rychle hojila. Mack ke mně přistoupila s ručníkem z drsného vlákna, které se tkalo z nějakých rostlin, které přežily Apokalyspu. Líbali jsme se, hladil jsem její vyhrocené bradavky, přejížděl jsem jí dlaněmi po zadku, šimral jsem ji ukazovákem v klíně. Byla to moje malá bohyně, dáreček od těch, kteří mi svítili svými lampami na cestu životem. Opřela se svým čelem o moji bradu a tiše řekla: “Jsem ráda, že jsi neodjel. Chyběl bys mi zase celé měsíce.” Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na čelo. Hladil jsem její rudé vlasy i při tom, když si v ústech hřála můj penis, zkušenými pohyby ho polykala a kroužkovala sevřenými rty. Kmitala jazykem a jemně sála. Díval jsem se jí do očí, když jsme potom leželi na posteli proti sobě. V tom vztahu bylo něco zvláštního. Dobrodruh z pustin a kurva z bordelu. Byli jsme nejlepšími přáteli, ale nikdy mezi námi nepadly slova: miluji tě. Nikdo z nás to nikdy neřekl, snad jsme oba věděli, že by se tím mohlo něco pokazit. Ale někde v hloubce svého srdce jsem věděl, že Mack je pro mě víc, než jen přítelkyní.
   Mack přinesla nějaké jídlo a společně jsme se najedli. Hltal jsem, až mě bolel žaludek. Po vzpomínkách na hlenovitou sračku u Ramireze mi tohle jídlo chutnalo jako ty nejlepší pochoutky ve Vault City. S tím, jak moje tělo nabíralo sílu se ale hlásily události z minulé noci. Pomalu jsem si to přerovnával v hlavě. Všechno jsem vylíčil Mack, která z toho byla zděšená. Varovala mě hlavně před Ramirezem a Puppeterem. Tvrdila, že Puppeter nechal pořezat a znetvořit jednu holku z bordelu, která strkala nos tam, kam neměla a tím Mack nemyslela nějaký tělesný otvor. Když jsem jí řekl o tajně vyslechnutém rozhovoru v rezavějících slumech, evidentně znervózněla: “Víš Johne, něco jsem o tom slyšela.”
   Překvapeně jsem se na ní podíval: “Co to říkáš? Co o tom víš?”
   Mack se o tom nechtělo mluvit, ale věděla, že to je pro mě důležité. “Nevím toho moc. Ale před týdnem tady bylo několik chlapů z východu. Říkali něco o Minnesotě. Dřív tam prý byly lesy, víš, před Válkou. Teď je tam poušť.”
   Visel jsem jí očima na rtech: “A dál? Povídej Mack,” povzbuzoval jsem ji.
   “No, přišli z té dálky až sem. Ptali se na Puppetra, ale nic víc nevím,” odpověděla nejistě.
   “Jak vypadali?” ptal jsem se dál.
   “Nevýrazní, obyčejní poutníci. Vypadali jako průvodci karavan.”
   Mack, vzpomeň si na nějaký detail, nějak se třeba odlišovali,” naléhal jsem.
   “No, Johne, víš, jeden byl můj zákazník, měl na slabinách tetování, schované, nikdo kromě děvky ho nemohl vidět.”
   Zvědavost byla silnější, než skrytý vztek z toho, že na Mack někdo sahal. “Co to bylo za tetování? Řekni mi to prosím!”
   “Nejsem si úplně jistá, ale řekla bych, že to bylo tetování v podobě škorpiona,” hlesla Mack.
   “Proboha. Pouštní lidé,” řekl jsem.
   Pouštní lidé byla skrytá komunita, tajemný klan ukrytý v písečných dunách kdesi na východě. V pustinách se o nich vědělo málo, spíše nic. Kolovaly o nich jen historky, díky kterým si většina poutníků myslela, že jde jen o výmysl. Říkalo se, že pouštní lidé žijí společně se škorpiony a nechávají se tetovat jejich motivy. Podle některých zpráv vlastní technologie, které pocházejí z dob před Válkou. Některé z nich si dokonce přizpůsobili nebo zdokonalili. Vsadil bych se, že Bratrstvo oceli o nich moc dobře ví, byl by to pro ně silný soupeř. Já sám jsem se s Pouštními lidmi nikdy nesetkal. Slyšel jsem o nich ale mnoho povídaček a příběhů. Většina z toho byly hloupé žvásty, které řadily pouštní komunitu mezi sprosté nájezdníky a bandity. Já jsem ale podvědomě tušil, že za tím je něco víc. Proč ale chtějí Pouštní lidé tak razantně zasáhnout proti Puppeterovi? Co je mezi nimi za konflikt? Co je žene do maloměsta na pobřeží, skoro přes půl kontinentu? A znovu jsem měl hlavu plnou neodbytných otázek, které byly čím dál dotěrnější. Stál jsem ve sluncem zalitém pokoji a měl jsem zvláštní pocit. Léta toulání a života v pustině mi vytříbila smysly. Snad vypěstovala i nějaké nové, navenek skryté. Někde v mém mozku sílil pocit, který se nedal zaplašit jako zmutovaný Mantis brokovnicí. Něco bylo ve vzduchu. Cítil jsem to jako vyhublý šakal slídící v písku při rudém západu slunce. Lodge Town měl dnes večer poznat něco, co změní jeho budoucí dějiny. A já chtěl být u toho. Cítil jsem šanci, jak dostat zpět své věci zamčené někde pod Ramirézovým statkem. Také jsem doufal, že by snad bylo možné využít situace k osvobození otroků. Změna visící ve vzduchu jako elektrizující výboj mi začala dodávat sílu.
   Venku panoval slunečný den, klasické počasí pustin. Neúprosné vysušující slunce, které svými paprsky rozpalovalo kameny ležící v sutině a písku. Modravá obloha, bezmračná a čistá. Byla to snad jediná věc v tomhle světě, o které se dalo říct, že je čistá. V tomto koutě Kalifornie prý dříve pršelo. Ale za posledních několik desetiletí by se daly krátké přeháňky spočítat na prstech jedné ruky. Krajina byla vysušená, zaprášená a rozpraskaná jako kůže staré ženy. Neustále stejný obraz večerů, kdy tetelící se vzduch nad pouští rozpíjel zářící kotouč slunce, které klesalo nad horizontem.
   Čekal jsem, až mi uschnou šaty, které Mack vyprala. Dlouhou chvíli jsem si krátil tím, že jsem rozebral obě ukořistěné zbraně. Desert Eagle byl sice hodně omlácený, ale ve velmi dobrém stavu. Všechny pohyblivé části byly pečlivě naolejované nebo namazané vazelínou. I Sig-Sauer byl dobře udržován. To mě nepřekvapovalo i u takových hovad, jakými otrokáři bezesporu byli. Zbraň měla v pustinách cenu vyšší, než lidský život. Nebylo snad v tomto novém světě člověka, který by nenosil nějakou bouchačku. Ale kvalitní a dobře udržované zbraně byly vzácné. Mezi lidem se nejčastěji pohybovaly krátké palné zbraně – revolvery a samonabíjecí pistole. Občas člověk mohl potkat někoho s malým samopalem na pistolovou munici. Častější ale byly pušky, lovecké nebo brokovnice. Byla to nezbytná výbava lovců, kteří odjížděli někdy na celé měsíce do pustin a lovili zmutovanou zvěř, nejčastěji odolné Geckony nebo vlky. Potom prodávali vydělané kůže po osadách nebo na městských tržištích.
   Mack pozorovala moji činnost s obavami, měla strach. Nedivil jsem se jí. Byla to hodně houževnatá a silná holka, ale přirozený strach nepotlačí nikdo. Důležité je se naučit se strachem žít, poznat ho a umět jej krotit.
   Polední žár pomalu opadával, z okna jsem viděl, jak lidé chodí nabírat ke studním vodu a jak na tržišti rozkládá své stany nějaká karavana, která patrně před chvílí dorazila do města. Oblékl jsem se do suchých a čistých šatů. Byl to pocit, který mi dodal spoustu síly. Připadal jsem si svěží a silný, i když to nebyla tak úplně pravda – Ramirezovo otroctví mě připravilo o dobrých deset kilo váhy a bude ještě nějakou dobu trvat, než budu zase ve své kůži.
   “Mack, prosím, nemáš nějaké náboje?” zeptal jsem se, když jsem si uvědomil svůj žalostný stav munice. Přikývla a zašátrala v truhle pod postelí. Zákazníci někdy neměli peníze a platili v naturáliích. Holky většinu věcí pak prodaly nebo směnily na tržišti za něco použitelnějšího. Mack si ale některé věci schovávala, vždycky myslela trochu dopředu. Podala mi navoskovaný balíček s nápisem N. Reno bullet company. Byly to nové náboje, které se vyráběly v malé zbrojovce v New Renu. Mack mi ještě podala pytlík z černé brahminí kůže, ve kterém byly náboje do Desert Eaglu. Stal jsem se tak majitelem všehovšudy třiceti nábojů do Sig-Saueru a padesáti do Desertu. Nic moc, ale lepší, než nic.
   Vyhlédnul jsem z okna. Venku bylo všechno stejné, jako před hodinou. Teplý vzduch se tetelil nad rozpálenou dlažbou a štěrkovými cestami. Viděl jsem i část otrokářského domu. Musel jsem zaklít, když jsem si uvědomil, že můj vzácný armádní dalekohled má Ramirez. Chtěl jsem všechny svoje věci zpět, i s úroky.
   Zastrkal jsem si náboje do nábojového pásu a zbytek nasypal do kapes. Pistole jsem upevnil do praktických pouzder z nylonu a posadil se na židli k oknu. Čekalo mě dlouhé a únavné čekání. Popravě jsem ale ani nevěděl, na co čekám. Z bordelu byl prachmizerný výhled a spousta věcí mi mohla uniknout. Ale riskovat to, abych byl spatřen ve městě, se mi opravdu nechtělo. Během pár minut bych se mohl ocitnout tam, odkud jsem včera v noci utekl. Tedy v tom lepším případě.
   Unaveně jsem těkal pohledem po odpoledním Lodge Townu. Po chvíli mě poutalo několik praporků na stanech karavany, které se třepotaly ve větru. Několik měsíců panovalo úplné bezvětří. Ale oči mně neklamaly, skutečně, od východu přicházel teplý vítr. Některé nízké keře a zakrslé rostliny se pohupovaly v jeho náručí. Tu a tam se po rozrýpaném chodníku překulilo klubko plevelů a trav. Vítr sílil.
   Ukázal jsem tu náhlou změnu Mack. Ta si jen s obavami kousala ret a znovu a znovu opakovala: “Něco je ve vzduchu, cítím to.”
   I já jsem to cítil. Elektrizující brnění v mých nervech, pach kovu ve vzduchu, podivné ticho a nažloutlý obzor nad pustinou. Vítr už na některých místech vířil prašné nánosy, pleskal vlaječkami a prádlem zavěšeným na šňůrách mezi chatrčemi. Pohupoval vývěsním štítem na městském kasínu, což se neobešlo bez rytmického vrzání starých pantů, na kterých byl štít pověšen. Zaslechnul jsem i bouchnutí okenic, které vítr fackoval svými nárazy. Tržiště se pomalu vylidňovalo. Někteří trhovci stáli před svými stany a pozorovali východní horizont. Jiní zase skládali své zboží do beden a balili plachty a tyče. Vítr skučel mezi chatrčemi, hnal před sebou prach a drobné smetí, které naráželo do plechových stěn se zvukem, připomínajícím déšť. Obloha pozvolna ztrácela svou čistou modř a barvila se dožluta. Asi jsem to s těmi řečmi o její čistotě přehnal. Světla ubývalo a vše nasvědčovalo tomu, že se žene pořádná písečná bouře. Trhovci už to taky zpozorovali a za křiku a láteření narychlo skládali své stany. Za pomoci některých domorodců otevřeli velká vrata plechové budovy, která sloužila jako městské skladiště. Vrata se několikrát s třeskotem zavřela, než se jim je povedlo ukotvit. Vítr cloumal s postavami trhovců, jako by to byly loutky. Všichni věděli, že za chvíli přijde první vlna – prašné mračno plné ostrých kamenů a špíny, které trhá plachty a oslepuje oči. Jedinou záchranou je padnout obličejem k zemi a nedýchat.
   Ulice Lodge Townu se během několika minut vyprázdnily. Okna utěsněná okenicemi, zabarikádované dveře, utažené provazy a kameny zatížené plechové střechy. Poryvy větru dosahovaly velké síly, naslouchal jsem praštění a sykotu písku, který vítr metal o stěny a střechy. Pak to přišlo. Nebe se zatáhlo a ozvalo se vzdálené dunění. Kvílení větru bylo ohlušující a jeho síla tlačila do pootevřené okenice tak, že jsem ji musel zavřít. Pohladil jsem Mack po vlasech a zakoktal několik uklidňujících vět. Sám jsem ale vůbec klidný nebyl. První vlna byla tady.
   Do stěn bordelu mamá Haidy začaly narážet kameny a písek. Duté rány a vrzání se ozývalo skrz celou stavbu, jako úpění lodi, zmítané bouří. Slyšel jsem rachocení a praskání, jak se někde ve slumech začaly trhat střechy. Svistot větru nepolevoval a škvírou v okenici jsem mohl sledovat jeho běsnění. Nebylo vidět ani na tři metry, venku prolétávaly nažloutlé provazce a závoje písku. Mračna smetí a špíny způsobila, že Lodge Town vypadal jako za soumraku. Dunění se blížilo. Musel jsem si vzpomenout na otroky, kteří patrně teď seděli v kobce pod otrokářským stavením. Písečná bouře by je všechny zabila a otrokáři by tak přišli o velký majetek.
   Nepolevující nápor větru trval asi deset minut. Bouře vrhala proti městu všechno, co jí přišlo do cesty. Nejsilnější první vlnu obvykle následuje prudký vítr, ve velmi vzácných případech doprovázený deštěm. Skoro bez dechu jsem poslouchal, jak vítr pomalu ztrácí na síle. Dunění se ozývalo ze všech stran. Ale čím víc jsem jej poslouchal, tím víc se mi zdálo, že v něm je něco víc. A najednou jsem to uslyšel. Ve falešném zpěvu větru bylo slyšet ještě něco. Byl to zvuk motorů. Řvaly stejně jako stádo DeathClawů. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Přišel můj čas.
   Políbil jsem Mack a řekl jí, aby se nehnula z pokoje, že za ní přijdu. Nechtěla mě pustit. Když jsem otevíral dveře, volala na mě: “Johne! Johne! Dávej na sebe pozor!” Věděl jsem, že budu.
   Proběhnul jsem po úzké chodbě, jejíž stěny byly polepené vybledlými a ušmudlanými plakáty zašlých pornohvězd. Prorazil jsem lítačky a vběhnul do hlavní haly. U přivřených oken stáli dva chlapi v kostkovaných dřevorubeckých košilích. Jeden měl na opasku pověšené pouzdro s Berretou 92 a druhý měl v ruce krátkou brokovnici na dva výstřely. Kolem nich pobíhala hubená holka navlečená v olejem naleštěné kůži. Něco ječela, ale nebylo jí rozumět. S trhnutím se otočila, když zaslechla moje kroky. Mířil jsem ke dveřím, které byly zajištěné závorou. “Otevřete to! Rychle!” Sally se ani nezmohla na slovo. Jeden z mužů na mě namířil brokovnici, ale ten druhý ho zadržel. “Neblbni Jerry, to je přece John.” “Kde ses tady vzal?” zapištěla Sally. Řekl bych, že o mé nedávné minulosti věděla mnohem víc, než se zdálo. Nebylo žádným tajemstvím, že se po nocích tahá s Ramirézem. Byla to slizká zmije, sobec a podrazák. “Teď nemůžeš ven, copak ses zbláznil?” křičel na mě Jerry. “Držte si ji, ať ji to neodnese!” zařval jsem a opřel se do závory. Jerry mi pomohl a já se během několika sekund ocitnul venku, přímo v běsnícím živlu. Dveře se za mnou okamžitě s velkou ránou zavřely. V průhledu jsem viděl rozšířené oči obtažené nekonečnou linkou líčidla. Sally nesmělo nic ujít. Dostal jsem přes tvář drsné pohlazení v podobě mračna kamínků a smetí. Prudce se ochladilo, ale vítr už neměl takovou sílu, jako před několika minutami. Pohled na Lodge Town byl žalostný. Všude byly vysoké závěje písku, na některých místech se kupily odpadky, vlnité plechy a prkna. Saloon U Grizzliho přišel o střechu, její torzo viselo přes okraj a některé konstrukce trčely proti nažloutlému nebi. Chatrče ve slumu dostaly pořádně zabrat, některé se zhroutily jako domečky z karet, aby ve svých útrobách pohřbily své obyvatele. Na tržišti bylo naváto aspoň půl metru písku. Otrhané okenice, pokroucené střechy, převrácené sudy a bedny, všeobecná zkáza. Vítr ještě přinášel oblaka písku, ale bylo jasné, že to nejhorší je pryč. Nejničivější vlna se už přehnala a zmizela na západě. Jediná stavba, která neutrpěla, byla šerifova zděná pevnost. Polorozbořená bývalá poštovní stanice byla provizorně opravená na šerifovu kancelář a vězeňský blok. Na malé terase se krčil Peter Remedy se svou porýpanou šerifskou hvězdou. Upíral svůj pohled do dáli na východě. Z jeho výrazu bylo patrné zděšení. Pokleslá čelist odhalovala zuby, které neskryl ani mohutný knír. Remedy cosi křičel do okna kanceláře, ale přes svistot větru mu nebylo rozumět.
   Podíval jsem se směrem, kam civěl šerif. Krev mi na chvilku ztuhla v žilách. Na východním horizontu se objevil obraz jako z biblické apokalypsy. Na nebi visela těžká a černočerná mračna, sahající snad až na zem. Pod nimi vystupovaly jasně žlutě zvířené oblaky písku. V jejich náruči se blížily stroje, které jsem ještě nikdy neviděl. Stál jsem s otevřenou pusou a zíral na ten výjev. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Řev motorů sílil a do toho hukotu se přidal zvonivý zvuk. Otočil jsem se a spatřil šerifova asistenta, mladičkého Edda Darkwooda, jak vší silou mlátí železnou tyčí do uříznuté kolejnice, která visela na bradle před šerifovým domem. Věděl jsem, že Eddy je buzerant, který se nechá obšťastňovat obtloustlým šerifem. Byl to pěkný párek, o kterém se šuškalo po celém okolí. Teď však Eddy připomínal nějakou dávno zapomenutou postavu, která se snaží probudit národ a vést ho k obraně. Vší silou třískal do kolejnice a ječel okolo sebe. Některá okna se začala otevírat, aby se opět s bouchnutím zavřela. Město sevřela neviditelná ruka strachu.
   Po rychlém zhodnocení situace jsem se rozhodnul pro taktický ústup. Hledal jsem vhodné místo k úkrytu, odkud bych mohl všechno pozorovat. Jak jsem se rozhlížel kolem sebe, spatřil jsem, jak z pískem zavátých slumů vybíhá pětice mužů. Byli oblečeni v dlouhých černých pláštích s obličeji zahalenými šátky. Mířili ke kasínu. Když vbíhali hlavními dveřmi dovnitř, jeden se na okamžik zastavil. V kvílení větru jsem zaslechnul třesknutí. Instinktivně jsem sebou hodil na zem. Koutkem oka jsem zahlédl Eddyho, jak ze zdvižené pravice pouští ocelovou tyč a s nechápavým výrazem se poroučí k zemi. V jeho hrudníku se červenala pořádná díra. Bleskově jsem se převalil za hromadu harampádí u šerifova domu. Muži byli pryč, zmizeli v kasínu. Z druhé strany tržiště přibíhali lidé zburcovaní poplachem. K mé velké neradosti mezi nimi bylo i několik otrokářů, včele s Lorenzem. Musel jsem se rychle rozhodnout, protože po schodech právě sbíhal Peter Remedy, který kvílel cosi o vrazích dědí. Všichni věděli, že Eddymu je dvacet, byl sice trošku retardovaný, ale dítě určitě nebyl. Spíš pořádnej prasák. Několika krátkými skoky jsem se dostal k nízké zídce, která běžela podél hlavní cesty Lodge Townu a stáčela se ke kasínu. Tam byl vedlejší vchod pro personál a pro lidi, kteří nechtěli, aby je někdo viděl z kasína odcházet nebo naopak vcházet. Dveře byly zamčené, ale otevíraly se dovnitř. Několikrát jsem do nich kopnul, ale bezvýsledně. Neměl jsem tolik síly, jako dřív. Pokusil jsem se je vyvrátit ramenem, ale nešlo to. Při svém počínání jsem se podíval skrz hlavní silnici na východ. Spadla mi čelist.
   Necelý kilometr od města se zdvíhala hradba písku a prachu. Před ní se pohybovaly podivné stroje. Vypadaly jako velké talíře, které pluly vysokou rychlostí asi půl metru nad povrchem pouště. Na nich byly nějaké nástavby a vzadu obří koš, ve kterém se točila velká vrtule, která hnala stroj kupředu. Na jeho palubě jsem rozeznal několik postav. Strojů bylo asi pět a na každém z nich mohlo být tak deset lidí. Přesně to odpovídalo tomu, co jsem zaslechnul včera v noci ve slumu. Cítil jsem strach, stál jsem tváří v tvář něčemu, co jsem neznal. Snažil jsem se svou hrůzu usměrnit a využít ji. Několikrát jsem usilovně kopnul do dveří a pak se proti nim rozeběhnul. Povolily a tříštění pantů jsem proletěl dovnitř. Bylo to právě včas, protože jsem uslyšel, jak vzduchem hvízdají kulky. Několik se jich rozplesklo i o místo, kde jsem před chvílí stál. Rychle jsem prokličkoval mezi bednami s gamma pivem a kořalkou a vyběhl po krátkých schodech. Vykopnul jsem další dveře, kterými jsem omráčil nic netušícího krupiera, který hlídkoval v hale kasína s brokovnicí. Jediným hmatem jsem mu ji vytrhnul a běžel dál. Byla to automatická pumpovačka Remington, velmi dobrá brokovnice. Bohužel jsem se musel omezit jen na její zásobník, který skýtal ubohých šest nábojů.
   Proletěl jsem kasínem, kde se krčilo několik hostů. Barman ležel s rozstřelenou hlavou na baru, jeho krev volně stékala po desce a kapala na zelený koberec. Přeskočil jsem stůl s upatlanou ruletou a běžel po schodech.
   Venku se rozpoutalo peklo. Slyšel jsem dunění, jak na město dopadaly střely z minometu. Do toho štěkaly samopaly své pozdravy cizincům. Vytasil jsem Sig-Sauer a rozeběhnul se proti dveřím nad schody. Nevydržely můj nápor a já se pomocí kotoulu ocitnul uprostřed salónku. Narazil jsem do koženého křesla. Rychle jsem se narovnal a několika pohyby jsem pročesal místnost, abych se přesvědčil, že tam nikdo není. Na stěně visela police s nějakými nesmysly a vedle ní byl zaprášený obraz se siluetou Los Angeles. Za dveřmi jsem slyšel praskání a šumění. Chtěl jsem tam vtrhnout, ale někdo vzal za kliku. Uhnul jsem a přitlačil studené ústí hlavně k tváři muže, který právě vyšel z místnosti. “Pocem!” zařval jsem a vtáhnul ho do salónku. Jedinou ranou pažbou do zápěstí jsem mu vyrazil pětačtyřicítku Hecklera. Smýknul jsem s ním do kouta a až teď jsem si ho mohl lépe prohlédnout. Byl oblečen ve vojenském maskáči s pouštním vzorem. Jeho výška mi ho připomněla. Byl to ten dlouhý muž ze slumu. Mohlo mu být tak padesát, tvář ošlehanou pouští, světlé šedé oči, výrazné obočí, úzké rty a několikadenní strniště světlých vousů. Měl krátké světlé vlasy, zakryté maskovacím kloboukem. Jeho ruka pomalu putovala za záda. “Nedělej to,” řekl jsem a namířil mu Sig-Sauer mezi oči.
   Dům se chvěl v základech, z venku duněly výbuchy a rachotily zbraně. Tu a tam proletěla stěnou zdivočelá kulka. Muž spustil ruce podél těla a ukázal dlaně. Přitom se křečovitě usmál. “No, a co teď? Co chceš dělat?” řekl tiše. “To tě nemusí zajímat. Tady se ptám já,” syknul jsem. Muž jen pokrčil rameny.
   “Chceme Woodyho Puppetera! Vydejte nám ho a my vás necháme žít!” ozývalo se z megafonu na tržišti. Boj nepolevoval a oceloví sršni se zavrtávali do všeho, co jim stálo v cestě.
   “Vím o vás, slyšel jsem, co jste si povídali ve slumu. Nestojím proti vám,” řekl jsem rychle. Muž se na mě zkoumavě podíval a zvednul obočí: “Tak proč na mě míříš tím kanónem? Dej to dolů než bude pozdě.” Jeho tón mě donutil zbraň sklonit. “Dobře,” řekl s evidentním ulehčením. “A teď pojď se mnou, jestli nejsi proti nám.”
   Nechal jsem ho, aby otevřel dveře, ze kterých jsem ho před chvílí vytáhnul. Vedly do druhého salónku. Na stole byla stará vysílačka, napojená na fúzní baterii. U rozstříleného okna ležela dlouhá odstřelovací puška. Muž něco rychle řekl do vysílačky a z vedlejších dveří přiběhli tři muži. Všichni ve stejném obleku, jako on. Než jsem se stačil zorientovat, už na mě mířili svými karabinami Colt s podvěsným granátometem. Vysoký muž je ale zadržel rukou: “Ne, teď ne. Třeba se nám bude hodit."
   Boj venku polevoval. Více než svištění kulek a detonace byl slyšet řev motorů vznášedel. Dlouhán se ke mně otočil. “Já jsem Laurent Smith a tohle je moje komando.” Právě jsem se stal nejvyšším zástupcem a zároveň starostou tohoto města. Máš tu čest být u toho,” řekl s lehkou, ale upřímnou ironií. “Jestliže jsi slyšel naše plány, tak určitě víš, koho hledáme.”
   Přikývnul jsem. “Chcete Puppetera. Já chci Ramireze. Můžeme se mezi sebou dohodnout a jít svou cestou.” Smith pokýval hlavou a přistoupil k oknu. “Základní odpor je zlomen. Odklidili jsme to zkorumované prase Remedyho, půlka drogových dealerů z dolního Lodge Townu je na kaši a kupci s orgány stihli včas utéct. Jejich laboratoř a operační sály jsou ale právě teď likvidovány,” řekl a ukázal na hustý černý dým, který stoupal z dlouhých plechových domů na jihu města. “Mám to tady pod kontrolou, díky pomoci mých přátel, kteří chtějí jen jedno.” Naklonil se ke mně tak blízko, že jeho obličej byl pár centimetrů od mého. “Chtějí Puppetera.”
   Do místnosti vstoupil mohutný muž v žluté kombinéze s neprůstřelnou vestou. Na obličeji měl hasičskou plynovou masku přetaženou kapucí. V rukou třímal perfektní opakovací brokovnici Jackhammer, která během jediného výstřelu udělá z člověka plátky slaniny. Upoutal mě výrazný znak na jeho hrudi. Na kombinéze měl namalovaný černý obrys, ve kterém jsem ihned rozpoznal škorpióna.
   Během následujících minut jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací. Laurent Smith byl podle všeho férový a upřímný chlap s obrovskými zkušenostmi. Nechtěl mi o sobě říct více, než to, že před nějakou dobou byl z Lodge Townu vyhnán, i když chtěl jeho dobro. Žil nějakou dobou ve Vault City, které ho ale úplně otrávilo svou morálkou a vyzdvihovaným občanstvím. Putoval proto na východ, kde se setkal s Pouštními lidmi, v jejich metropoli, která je, alespoň podle jeho slov, mnohem působivější, než bunkry Bratrstva oceli. “Puppeter je mnohem zákeřnější a silnější, než se zdá. Tady hrál svou roli lichváře a mafiána, ale má na svědomí mnohem horší věci. Pouštní lidé s ním mají nevyřízený účet, jeho splatnost dneškem vypršela,” řekl významně Laurent. “Pouštní lidé vyslali nájemného vraha, který měl Puppetra zneškodnit. Ale byl odhalen a zabili ho. Naštěstí se domnívali, že přichází od nějaké znepřátelené mafiánské rodiny z New Rena.” Nebyl ale už čas a jedinou šancí byla operace tohoto druhu. Lodge Town potřeboval vyčistit,” dodal.
   Po jeho slovech jsme sešli dolů, před kasíno. Vypadalo to, jako by se městem prohnal mor. Na tržišti ležely mrtvoly, nejčastěji šerifových a Puppeterových poskoků. Samotný šerif seděl opřený o nízkou zeď vedle své rezidence. Upíral svůj skelný pohled do nebe, které bylo zatíženo ocelovou barvou temných mraků. Šerifovo tělo pochytalo celou dávku z kulometu a podobalo se krvavému uzlu, ze kterého prýštila krev tisícem otvorů. Nad městem se vznášel pach spáleniny a střelného prachu, z některých budov stoupal hustý a mastný dým, který se spojoval s příkrovem olověných mraků.
   “Jdeme si pro něj,” řekl pevným a hrozivým hlasem Smith. Společně se svým komandem a jednotkou Pouštních lidí mířil do staré textilní továrny, která stála několik bloků od šerifovy kanceláře. Řvoucí vznášedla se přiblížila skrz široké ulice k plotu z vlnitého plechu, který byl korunován žiletkovým a ostnatým drátem. V této pevnosti měl doupě obávaný Woody Puppeter.
   Na některých místech byl plot proražený výbuchem minometných střel, ale jinak továrna unikla větším škodám. Její komplex nebyl nijak veliký, dvě dvoupatrové budovy propojené ochozem, nízký komín, který čněl asi deset metrů nad jejich střechy a pak desítky přístavků a barabizen, které se k továrně lepily ze všech stran. Tři Škorpióni prorazili plot a my jsme vešli na velký dvůr. Bylo chladno, pofukoval studený vítr, který se nedal srovnat s žhavým dechem pouštní bouře. Továrna měla většinu oken vymlácených, na některých místech se třepetaly cáry umaštěného igelitu, který měl sloužit jako provizorní záplata. Všude přítomná rez rozežírala ocelové konstrukce, nosníky i roštová schodiště. Z některých traverz a překladů visely dlouhé krápníky rzi, nabobtnalé a vyhřezávající jako nějaké vředy smrtelné choroby. Byla to skutečně choroba, leptající a rozkládající, schopná během nějaké doby změnit vše v prach, který pouštní vítr rozmetá po celém světě.
   Pouštní lidé se plížili v přesně nacvičených formacích a vzájemně se kryli. My s Laurentem Smithem a jeho komandem jsme postupoval opatrně podle betonové rampy, která se zdvíhala k dokořán zejícím vratům tovární haly.
   Náhle zleva zaštěkal samopal. Všichni jsme zaklekli a snažili se lokalizovat místo, odkud se střílelo. Viděl jsem, jak několik Škorpiónů zalehlo za hromadou pytlů s pískem. Několik dalších se plížilo pod ochozem, všichni s připravenými Jackhammery a karabinami Colt. Samopalová dávka se ozvala znovu, tentokráte z jiné strany. Ozvaly se duté rány, jak kulky proťaly pytlovinu, ze které se začal okamžitě sypat písek. Zkoušel jsem odhadnout, odkud výstřely přišly, ale objekt továrny skýtal takové množství úkrytů, že jsem toho nebyl schopen. Chtěl jsem udělat krok kupředu, ale někdo mě zatahal za rukáv. Byl to jeden z Laurentova komanda. “Hele, brácho, dávej bacha na tu svoji palici. Jestli nechceš, aby tvůj mozek přemejšlel v písku, tak buď raději u země,” řekl a zazubil se. Pak mi podal opasek, na kterém byly navěšené asi čtyři superstimpacky, velmi účinné životabudiče a léčiva. Úsměvem jsem mu poděkoval a sledoval plochu před námi. Z ochozu kolem větší tovární budovy zakašlaly dvě dávky ze samopalu. Viděl jsem záblesky, takže nebylo pochyb, že střelci jsou právě tam. Moje zbraně ale neměly takový dostřel, abych se mohl pokusit je trefit. Několik sekund a výstřely se ozvaly znovu, ze stejného místa. Pak jsem viděl, jak se za hromadou prostřílených pytlů s pískem zvedl jeden z Pouštních lidí s černou tarasnicí na rameni. Ozvalo se duté houknutí a muž zmizel v oblaku bílého kouře. Naproti němu, asi deset metrů nad zemí explodovala velká rudá koule. Za silné rány se část ochozu a prorezivělých konstrukcí odporoučela k zemi. Za mnou se ozval pokřik. Pouštní lidé vyrazili do útoku. Několik vznášedel vplulo na dvůr, přičemž silně vířily prach a písek. Na jejich nástavbách bylo umístěno něco, co jsem zatím viděl jenom u Bratrstva oceli. Vznášedla nesla po obou stranách dva šestihlavňové kulomety Gatling Vindicator, které chrlily tisíce beznábojových střel za minutu. Jejich řev byl příšerný a já jsem pozoroval, jak projektily pronikají stěnami továrny a dělají z ní jedno velké řešeto. Za drtivé podpory kulometů vtrhli Škorpióni dovnitř. Hnali jsme se společně s nimi. Puppeterovi služebníci nekladli velký odpor, proti armádě Pouštních lidí neměli šanci. Padali jeden po druhém, koseni dávkami ze samopalů nebo zasažení vějířem střel z řvoucího Gatlingu. Během několika málo minut jsme měli všechna patra továrny pod kontrolou a muži v kombinézách začali pročesávat podzemí. Otevřeli snad skoro každý kanál, jímku nebo ventilaci a do každé díry vhodili granáty se slzným plynem. Párkrát se jim povedlo vyhnat kašlající hrdlořezy, kteří se skrývali v podzemním systému továrny. Byli nemilosrdně postříleni. Zanedlouho se podařilo objevit schodiště, které vedlo asi osm metrů pod zem. Na jeho konci byly pancéřové dveře. Byli jsme u cíle, před námi bylo Puppetrovo doupě. Několik náloží přeměnilo pancéř v pokroucenou hmotu oceli. Škorpióni rozsvítili své svítilny na malé fúzní baterie. Po jednom jsme vnikali ještě žhnoucí dírou dovnitř. Před námi byl labyrint chodeb a místností, kde bylo celé Puppeterovo zázemí. Dlouhé minuty jsme pronikali skrz mřížemi zatarasené vchody nebo harampádím zarovnané skladiště. Vlhký a studený vzduch podzemí byl prosycený pachem střelného prachu a krve. Dostal jsem svítilnu a s několika dalšími muži jsem se plížil podél stěn, které pamatovaly doby před Apokalysou. Z vedlejších chodeb jsme slyšeli střelbu a detonace, jak naši spolubojovníci likvidovali hlídkové kulometné věže, které měl Puppeter nainstalované v zákrutech chodeb. Jeho doupě byla slušně vybavená pevnost, která se opravdu nehodila k maloměstskému Lodge Townu. Moje brokovnice několikrát zahuhlala svoji salvu olova a poslala k pánu těch pár hlídačů, kteří nám vběhli do cesty.
   Nakonec se nám podařilo Puppetera najít. Uprostřed jeho pevnosti jej zastihli Pouštní lidé. Urputně se bránil, ale nebylo mu to nic platné. Upocený tlouštík s holou hlavou svíral rychlopalný plazmový kanón, kterým zabil dva Škorpióny. Jejich převahu ale nemohl zastavit. Viděl jsem ho, jak se udiveně díval, když mu pěchotní Gatling cuchal vnitřnosti. Jeho krev stříkala nesčetnými otvory na zeď, kde vytvářela piktogramy ohlašující jedinou věc: Smrt. Rozstříleného Puppetera vytáhli ven, do soumraku dne, nad kterým visely těžké černé mraky, které pohlcovaly tmavý dým a pach krve.
   Škorpióni vynosili z mafiánova brlohu spoustu potřebných věcí, dokumenty počínaje a nakradeným zbožím konče. Trvalo jim to dlouho a po několika hodinách zasypali celé podzemí sadou náloží trinitrotoluenu. Příběh Woody Puppetera skončil.
   Laurent Smith mi přislíbil pomoc a já se hnal s nabitým Jackhammerem ven z továrny, směrem k Ramirézovu sídlu. Smith se mnou poslal pět lidí, ale já jsem jim hned na začátek řekl, že to je moje soukromá vendeta a že oni mají zasáhnout jen v případě, že by mě otrokáři dostali. Zanedlouho jsem stanul udýchaný před otrokářským statkem. Stráže na střeše nebyly, někteří padli na tržišti, jiní byli patrně uvnitř. Věděl jsem, že nejsou všichni, část byla na lovu a část u Alvarezových v New Renu. Počítal jsem, že uvnitř bude nějakých deset chlapů, někteří patrně ještě zmožení noční pitkou. To bylo také jedno z vysvětlení, proč otrokáři nepřispěchali Puppeterovi na pomoc. Byli si ale příliš jistí svou mocí. Na jejich místě bych utekl z města do pouště.
   Zabouchal jsem pažbou brokovnice na dveře. “Kdo to skarku je?” ozvalo ze zevnitř. “Nesu vzkaz pro Ramireze!” křiknul jsem. Cítil jsem na svých zádech mušky karabin mužů, kteří se poschovávali v okolí. “Jestli kecáš, tak tě vodprásknu!” zahalekal hlas za dveřmi. Těžké dveře se otevřely a za nimi stál Lorenzo s nabitým samopalem. Byl jsem ale rychlejší a jediné štěknutí Jackhammeru mu roztrhalo hrudník na kusy. S nepřítomným pohledem se ve vývrtce odporoučel k protější stěně. Rozkopnul jsem dveře a vtrhnul dovnitř. Hala byla zařízena luxusně, několik vycpaných zlatých Geckonů, kožená křesla a sedačky ze starého autobusu. Uprostřed byl kulečníkový stůl s tágy a nefalšovanou křídou, která byla tak vzácná, jako kapka vody v poušti. Zelené sukno bylo pocákáno Lorenzovou krví. Vlevo klaply dveře. Instinktivně jsem se tam otočil a vypálil dávku broků. Za létajících třísek a obláčků ve zdivu se složil další otrokář, kterému broky odnesly obličej kamsi dozadu. Přikrčil jsem se za mohutný kulečníkový stůl. Za dveřmi byl zmatek.
   “Co je? Co se sakra děje?!”
   “Nějaká děvka tam střílí z kanónu!”
   “Sejměte tu svini! Chci mít jeho mozek na talíři!”
   “Šéfe, kdo to je? Na nás přece nemůže nikdo střílet! Puppeter mu zakroutí krkem!”
   “Woody je v prdeli, finito, ty kreténe! Vodďáli ho ty bastardi z pouště”!
   “ To nejní možný!”
   “Drž hubu a střílej!”
   Poslední slova ozdobilo heknutí a cákání krve. Na svědomí to měl můj Jackhammer, kterým jsem několika výstřely proděravěl dveře.
   “Ježíší!”
   “Zabte ho kurva! Dělejte!”
   Spustila se střelba. Slyšel jsem rachot karabiny a dunění obřích projektilů z Desert Eaglu. Místnost se rázem proměnila v peklo plné ocelových vos, které svištěly vzduchem. Rozplácl jsem se na zemi a odplazil do vedlejší místnosti, odkud před chvíli vylezl otrokář. Části jeho mozkovny byly nacáknuté jako hrubá malta na zdivu. Rychlým pohledem jsem se ujistil, že toho tam moc neměl. Místnost byla velká, s několika okny ven. Vévodil jí obrovský krb a pohodlně rozestavěné sedačky. Na nízkém stolu bylo spousta prázdných lahví od gamma piva a rot gutu. Popelníky přetékaly nedopalky a zbytky doutníků. Ve vzduchu bylo cítit tabák, moč a pot. Tady otrokáři slavili svůj dobrý obchod se zločineckým městem New Reno. Kvílející střely nepřestávaly pročesávat každičký centimetr a jejich zpěv mi zněl hluboko v duši jako písně nesoucí neodvratnou smrt. Vyrazil jsem další dveře a přímo přede mnou stáli rozkročení dva otrokáři, kteří vší silou pálili do rozštípaných dveří. Stáli ke mně bokem a u jejich nohou ležela mrtvola dalšího muže, z potrhaným krkem, ze kterého visela vlákna masa a cév. Nerozmýšlel jsem se ani minutu a nechal Jackhammer zařvat svůj pozdrav. Jeden otrokář s výkřikem odletěl na protější zeď, kde roztříštil prkennou komodu. Druhý nebyl tolik zasažen, ochránil ho jeho krunýř. Když se chtěl postavit na nohy, zasáhla ho kulka z mého Sig-Saueru. S prudkým trhnutím hodil hlavou dozadu a skácel se do vlastní krve.
   Proběhnul jsem kolem chladnoucích mrtvol a hledal padací dveře do sklepa. Po chvilce jsem je objevil. Chtěl jsem je zvednout, ale v tom mi kolem hlavy zavrčela žhavá sršeň, která se zakousla do protější zdi. Ani nevím, jak se mi povedlo otočit. Za mnou stál chlapík v krunýři z pneumatik a v ruce držel Berretu 92. Další výstřel mě zasáhl do ramene, cítil jsem prskot trhajícího se svalu. Padnul jsem na břicho, tváří k tomu bastardovi a zaháknul jsem prst do spouště Jackhammeru. Jeho hlaveň vychrlila smrtící oblak broků, které poslaly otrokáře do pekel. Rameno zle bolelo, ale nebylo to tak vážné. Bolest byla luxus, který mi v této chvíli nepříslušel. Rychle jsem nabil zásobník, přičemž jsem si všimnul, že mi docházejí náboje.
   Prorazil jsem padací dveře a sesypal se do sklepa. Třemi výstřely z dunivého Desert Eaglu jsem ustřelil půlku hlavy vrahounovi, který se schovával za policí s vínem. Zbylé výstřely roztříštily pár lahví a jejich zajisté archivní obsah tekl čerstvé mrtvole přímo na záda.
   Vzchopil jsem se, srdce mi divoce bilo, cítil jsem ho v každé buňce svého těla, adrenalin mě lechtal v cévách a hučelo mi v uších. Sklepní prostor byl stísněný, nízký strop prokvetlý pavučinami a prosakující vodou byl tu a tam podepřený trámy. Belhal jsem se chodbou, která byla matně ozářena světlem z malého okénka na jejím konci. Zbýval jen Ramiréz. Věděl jsem to. Cítil jsem jeho přítomnost. Za rohem chodby byla velká kobka s mřížovím. V ní se tísnili otroci. Zbídačení, unavení a vysílení. V jejich očích ale svítila naděje. Slyšeli výstřely a výkřiky umírajících otrokářů. Vychrtlýma rukama svírali chladné mříže a snažili se dostat ven. Viděl jsem Oriho, zle pomláceného s velkým šrámem na tváři. Jeho sestra se ho držela za mohutnou paži a něco šeptala. Odehnal jsem otroky pohybem ruky ode dveří a jediným výstřelem Desert Eaglu jsem rozmetal visací zámek na součástky. Rozrazil jsem dveře a mával, ať jdou. V jejich chování byla ale najednou změna. Třeštili na mě oči, v jejich výrazech bylo zděšení. I Ori a Ninie na mě civěli jako bych právě vzešel z pekla. Pak mi to došlo.
   Vzadu za mnou cvakla pojistka a zval se jízlivý hlas: “Udělal jsi velkou chybu příteli. Ale to nevadí, nemusíš jí litovat. Nemusíš už litovat ničeho. Pošlu tě tam, kam patříš…” Ramirez.
   Můj mozek se přepnul do nejvyššího výkonu. Musel vyřešit miliardu operací a neměl na to víc, než čas, za jaký k němu dorazí desítka devítimilimetrových kulek. Všechno okolo se zpomalilo. Matně jsem vnímal krčící se otroky a cítil jsem jejich děs. Ale Ramirez byl ten, kdo udělal chybu. Ve své bezbřehé sadistické nadutosti mi dal nechtěně šanci. Ve chvíli, kdy jeho slova rezonovala sklepním prostorem a kdy se úderník jeho Ingramu zvedal ze své polohy vstříc náboji v komoře, jsem klesnul k zemi a pravou nohou se odmrštil doleva. Při tom jsem se otočil a nechal plivat Jackhammer své poslední náboje. Broky tříštily omítku, rvaly kusy cihel a vířily vzduchem jako smrtící hejno hmyzu. Viděl jsem Ramiréze, jak ho to hejno obestřelo, jako oběť v severních bažinách, kde nemá jednotlivec šanci na přežití. Každičký kousek olova, který vyšlehnul z mé hlavně se řítil k němu. A pak jsem to viděl úplně jasně. Tělo v černé kombinéze commandos, ruka svírající naleštěný Ingram, který spustil dávku střel do stropu, obličej zkřivený bolestí, která se vylila jako radioaktivní břečka. Krvácející dlaně, utržené prsty, díry v břiše, cákance krve, které pleskaly o starou sklepní zeď.
   Ramirez ležel na hliněné podlaze. Jednu ruku měl ustřelenou a z cárů masa trčela krví obarvená kost, uštípnutá, jako kus klacku. Těžce dýchal a chrchlal krev z proděravěných plic. Jackhammer je zbraň, která vám dovolí si svého protivníka vychutnat. Něco zabublal a snažil se zbývající rukou zašátrat po Ingramu. Ten ale ležel daleko, pro umírajícího bastarda nekonečně daleko. Otočil jsem se od něj, už jsem měl všeho dost. Otroci se vypotáceli ven, někteří plakali, jiní jásali. Hladili mi ruce a chtěli mi je líbat . Hnal jsem je do sebe. Byl jsem unavený a vysílený. Někde nad mou hlavou se ozvalo táhlé dunění. Pak jsem zaslechnul tupé údery a vítězné výkřiky. Věděl jsem, co to je. Ani jsem se neotočil. Otroci dokončili osud toho grázla sami. Staré lopaty a tyče, které stály v koutě sklepa posloužily jako nástroje posledního soudu.
   Vypotáceli jsme se ven, na prostranství, které jsem ještě včera přebíhal ve strachu o holý život. Stanuli jsme všichni v chladném vzduchu, který převaloval ještě studenější vítr sem a tam. Nad námi se kupila černá mračna, ze kterých se ozývalo dunění. Naproti mně stál Ori a Ninie. Pomalu jsem otočil tvář k nebi. Nechal jsem Jackhammer vypadnout z prstů na zem. S třesknutím padnul do prachu. Díval jsem se nahoru, do ocelové šedi prošpikované temnými chuchvalci, které se podobaly chomáčům bavlny. Znovu zadunělo a já si v jednom jediném okamžiku uvědomil, že hřmí. A pak jsem ucítil na tváři kapky. Velké, chladné kapky, které padaly z oblohy. A tak jsme tam stáli, všichni s tváří upřenou k nebi a nechali jsme po sobě stékat déšť, který tu nikdo neviděl několik desetiletí.
   “Já ti chtít poděkovat. Ty být bojovník, který být podklad v pustině. Ori nikdy nezapomene,” řekl mohutný divoch a na jeho zjizvené tváři se rozprostřel velký, široký a upřímný úsměv. Setřel jsem si stékající kapičky vody z očí (možná to nebyla jen voda) a podal jsem mu ruku. “Taky nezapomenu. Přijdu se podívat do vaší vesnice. Posedíme u ohně a zazpíváme písně na počest válečníků.” Ori přikývnul a řekl: “Ty být vždy vítán. Do konec věků. Jak ty vlastně jmenovat?”
   “Jsem John. John Blacksteel,” řekl jsem a dál nechával po sobě stékat osvěžující proudy vody. Ori i Ninie se mírně uklonili a pomalu odcházeli mezi padajícími provazci deště. Většina otroků šla s nimi, pobrali si nějaké věci od otrokářů a pozvolna mizeli v přicházejícím soumraku a mířili vstříc pustině. Tam, někde za horizontem jsou jejich domovy. Místa, která jsou pro ně vším, posvátné kruhy bytí, kde budují nový život, život, který se zrodil z pekla Apokalypsy, kterou rozpoutali takoví, jako byl Woody Puppeter nebo Ramirez.
   Za hučení deště se ozvala tlumená detonace, která zavalila celé Puppeterovo doupě a navěky ho tak připsala dějinám. Z dálky jsem slyšel volání: “Johne! Johne!” Viděl jsem běžící postavičku, která se prodírala proudy vody, které mí ochránci poslali jako znamení nezdolnosti a neporazitelnosti lidského života. “Už jdu Mack! Mack!”



Jan Doležálek, svého času Vault Dweller i Chosen One. Bylo mi ctí žít krátký čas ve světě Falloutu.

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist