Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Mabfred - Jednoho dne v pustině

Bowman a jeho jednotka konečně dorazili na dohled Hurringhamu. Byla to malá stanová osada uprostřed pustiny. Pár starých stanů a okolo několik chudých políček s radkuřicí. Podle všech zpráv měla mít vlastní zdroj pitné vody, a tak by se mohla stát velmi cenným zdrojem lidské síly, které se nyní tak nedostávalo. Bowman zavelel a jednotka si to namířila přímo k osadě. Když se přiblížili, všimli si že většina stanů jsou potrhané a zalátované hadry natažené přes křehké konstrukce z klacků. Podivné bylo jen to, že nikde nebylo vidět ani živáčka. Pouze ze středu vesničky stoupal skromný proužek dýmu.

Těsně před vískou vydal Bowman několik spěšných rozkazů a dál pokračoval sám jen s Wonderem a Mrzáčkem. Prošli bez problémů mezi prvními stany. Stále nebylo vidět žádné obyvatele. Poté se před nimi otevřelo malé prostranství, ze všech stran obklopené stany. A tam leželo na zemi několik vesničanů. Všichni na sobě měli pestrobarevné oblečení, sešité z kousků látek různých barev a velikostí. Leželi kolem ohně, dívali se nepřítomným pohledem do nebe a blaženě se usmívali.

Bowman si to zamířil k největšímu vesničanovi, který měl kolem hlavy uvázaný šátek. Měřil asi 2 metry, měl tmavohnědé vlasy až na ramena a sluneční brýle s kovovou obroučkou. Bowman jej oslovil:

“ Buďte pozdraven! Jsme z Bratrstva Oceli a přinesli jsme vám civilizaci! Kdo vás tu vede?” natáhl k obrovi ruku. Ten se na něj beze změny výrazu zahleděl, chvíli se snažil zaostřit proti polednímu slunci a poté se podíval na malou ženu ležící vedle. Ta se na něj také podívala a oba se začali strašně smát. Navíc prohlásil:
“ Teda, Káťo, tak věrný halucinace mám poprvý. Co to do toho ten šmaman...šoman...šulan... eh...šaman, jo, šaman,” ťukl se do čela,” co to do toho ten šaman dneska dal?” znova začal zaostřovat na Bowmana.
“ Já nejsem halucinace. Jsem mladší rytíř Arnold Bowman z Bratrstva Oceli a přinesl jsem vám civilizaci!” Obr k němu natáhl ruku a řekl:
“ Brej den! Mně říkaj Johny Joint! A vedu to tady, alespoň pro dnešek.” Bowmanovi se očividně ulevilo a spustil:
“ Máme pro vás, stejně jako pro všechny v pustině nabídku. Pokud s námi budete spolupracovat, pak se postaráme o vaší ochranu,” významně se na Johnyho podíval. Ten se s úsměvem zeptal:
“ A když nebudeme spolupracovat?”
“ V tom případě vás všechny zabijeme nebo odvlečeme do otroctví.”
“ A co obnáší ta,” Johny mocně potáhl z věcičky podle které získal své přízvisko a pak pokračoval, ”spolupráce?”
“ Všechny bojeschopné muže odvedeme jako rekruty, aby bojovali za naší věc. S největší pravděpodobností všichni do několika týdnů padnou v boji, a kdyby náhodou utekli nebo odmítli spolupracovat, tak povraždíme všechny příslušníky vašeho kmene.”
“ Jsem rád,” začal Johny,” že s námi jednáte na rovinu...”
“ To víte, upřímnost nadevše,” přerušil jej krátce s úsměvem Bowman.
“ ..ale nedáváte nám moc na výběr,” pokračoval Johny ”, jak moc času máme na rozmyšlenou?”
Bowman se na chvilku zamyslel, “ pět až šest...”
“ Týdnů?” zeptal se Johny Joint.
“ Ne, týdnů ne...”
“ Dní?”
“ Ne, dní taky ne...”
“ Hodin?!” Johny už byl očividně zoufalý.
“ Obávám se, že vám zbývají už jen 4 minuty a 38 sekund,” Bowman se usmál a podíval se po Wonderovi s Chudáčkem. Wonder se tvářil tak, aby bylo všem vidlákům jasné jak jimi opovrhuje a Chudáček seděl na zemi a hrál si s kamínkem.

Vesničané mezi sebou začali diskutovat. Většině z nich bylo očividně jedno, co se s nimi stane. Poté co se jakž takž shodli na jednom problému, se Johny Joint obrátil na Bowmana se svou otázkou.

“ Jsou v armádě Bratrstva Oceli povoleny povzbuzující prostředky?”
“ Ve svém volném čase si můžete dělat co chcete, pokud to ovšem nesníží vaši bojovou výkonnost,” odpověděl Bowman.

Johny se rozhlédl po svých soudruzích a poté pronesl pro jeho kmen památnou větu: “ Tak jo, šéfe...(potahuje ze svého jointu)...,my s váma teda budem spolupracovat!”

“ To rád slyším! Vítejte v Bratrstvu Oceli! Právě jste zachránili budoucnost svou, i svých dětí. Dnes do vaší vesnice vstoupila civilizace,” Bowman se rozhlédl kolem a mocně do svých plic nasál vzduchu, “ sbalte si svých pět švestek, za deset minut odcházíme! A všichni! Potřebujeme nové pracovní síly. Budeme čekat před vesnicí! Jedu, jedu, JEDU!” Otočil se a rázně se vydal směrem ven z vesnice.

Patnáct minut poté...

Bowman a jeho jednotka postávali před vesnicí. Bowman začínal být velmi podrážděný. Nervózně přecházel z místa na místo. A pak mu ruply nervy.

“ Kde jsou, ksakru, ti neschopní vidláci!” zařval. “ Chudáček se mnou, zbytek tu čeká!” Bowman se vydal zpět do vesnice. Vesničany našel přesně tam, kde je viděl naposled. Hned se do nich rázně obul. “ Já jsem vám řekl, že budete za DESET minut před vesnicí připraveni na cestu! A vy se tady válíte! Proč?!”

Johny Joint se na něj podíval, zvedl se a řekl,“ tak jó, šéfe.” Poté se otočil se ke svému kmeni, “jdem!” Lidé se začali zvedat a pomalu se vydali pryč ze svého domova. Vzali si jen to nejnutnější, své ranečky s ´kořením´. Bowman nasadil opovržlivý výraz a oslovil Chudáčka.

“ Chudáčku, zapal to tady!” ,usmál se a vydal se energicky za odcházejícími vesničany. Chudáček se ihned jal splnit svůj úkol. Ze stanů vyšlehly první plameny.

Obyvatelé vesničky Hurringham, která nyní začínala novou etapu své pouti časem jako centimetr tlustá vrstvička popela, pomalu opouštěli svůj domov. Na jejich bezpečnou cestu dohlíželi jejich ochránci z Bratrstva Oceli. Skvělí mužové a ženy, kteří jim přinesli civilizaci a zachránili jejich marné životy pro budoucnost, budoucnost Bratrstva Oceli.

V této chvíli nikdo netušil, jaký efekt bude mít na všechny obyvatele pustiny tato na první pohled bezvýznamná událost. O dva dny později procházel nedaleko popelavé vrstvy nový spasitel pustiny. Muž vlastnící vizi, která mohla vyřešit navždy všechny problémy lidstva, mutantstva a ghoulstva. Spáleniště vzbudilo jeho pozornost, a tak se je vydal prozkoumat. Když se procházel po vrstvě lehkého popela, rozvířily jeho kroky tento prach a on se jej nadýchal. Bohužel to byl popel z ´koření´ užívaného vesničany ke “ zvednutí nálady”. A to se mu stalo osudným. Zatímco vesničané byli po generacích kouření na tuto látku zvyklí v téměř jakémkoli množství, neměl tento muž nejmenší šanci. Popel vyvolal silnou alergickou reakci, která mu přivodila pomalou a bolestivou smrt. A s tímto mužem zemřela i jeho vize. Jeho tělo obohatilo svými živinami chudou půdu pustiny, a tak nakonec přece jen přispěl svou troškou k nápravě škod Války...

No nic, možná to vyjde někdy příště...