Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Ještěr - Prodejná


Citrus Heights, 3. předsunutá základna Bratrstva, osm sektorů západně a dva sektory jižně od New Reno.



Bylo sotva osm hodin ráno a dlouhou, dozelena osvětlenou chodbou právě vedli dva mladíci v kevlarových zbrojích mladou, drobnou ženu. Není to nic neobvyklého, takhle vodí někoho k výslechu skoro každý den. Podobně jako kupa nešťastníků před ní, s otevřenou hubou zírala na všechno kolem sebe, jako by v životě nic podobného neviděla. Měla by se dívat pozorně a užívat si to. Většina jí podobných u výslechu neuspěje, a tak je to pro ně poslední cesta.
Byla oblečena ve špinavých, děsně otrhaných hadrech, které zakrývaly - nebo spíše odkrývaly - jen to nejnutnější. Už od pohledu dávala vědět, čím že se živí a kde byla zadržena - V New Reno. Přesto těm dvěma něčím voněla, možná, že něčím co dosud neznali. Svaly v pažích měla povolené a nijak jim nevzdorovala, ale oni na ni sahali víc než je zdrávo. Jaké bylo jejich zklamání, že museli po chvilce zabočit do dveří napravo…

"Posaťde se…", řekl jeden z nich a galantně jí přisunul židli. Posadila se ráda, tak krásnou židli ještě neviděla. A nešlo jen o ni, všechno jí tu připadalo strašně čisté a luxusní…
"Proč tady vlastně jsem?"
Ne že by to sama nevěděla.
Odpovědi už se jí nedostalo, protože do místnosti z opačných dveří vešel urostlý, sebejistě vypadající muž s černou bradkou a krajně nepříjemným výrazem ve tváři. Prohodil pár formalit se svými podřízenými a začal se věnovat obžalované. Všimla si, že v místnosti přibylo jakoby odnikud několik posluchačů. Písaři.
"Jsem Trevor Malarky, Bratr Oceli. Hodnost není důležitá. Předpokládám, že víte, proč tady jste. Vaše jméno?"
"Deb."
"Jak prosím?!"
"Debbie." Tiše polkla a zatřásla se. A zimou to nebylo.
"Takže Debbie, jste obviněna z vraždy našeho váženého a milovaného člena. Důkazy jsou proti vám a jsou nezpochybnitelné. Ale já chci slyšet, co mi k tomu řeknete Vy."
Chvíli mlčela.
"Setkala jsem se z mnoha muži…skoro všichni říkali, že tam venku zabili spoustu lidí. Tak proč já, proč sakra já mám trpět za jednoho jediného?!"
"Už jsem vám to říkal jednou, slečno. Dickens byl důležitý člověk…a můj, eh…přítel nás všech."
Jeden starší písař dosud neslyšně stojící v rohu, který si to asi mohl dovolit, Trevora doplnil. "Byl to ďábel."
Debbie zčervenala, patrně rozzuřením.
"Cha, za tu dobu co šlapu jsem takových ďáblíků viděla…"
"Ale on byl, byl to opravdu ďábel. Tichý ďábel. Dokázal jít půl dne cesty dva metry za kýmkoli a večer ho klidně zabít. Pro nás. A vy jste mu pravděpodobně udělala to samé."
"Potom si to zasloužil."
"Očekával jsem, že chcete milosrdnější rozsudek. Povězte…proč jste to vlastně udělala…"
Debbie hleděla do země. Před chvílí si dala pět a pět dohromady.
"Tak ten váš…Ďábel, nebo co…on ho zabil. Zabil mi ho!"
"A koho?"
"Mého, eh…přítele."
Písař svraštil obočí. Říkal si v duchu, jaká malichernost že to zavinila Ďáblovu smrt.
"Vyprávějte."
Debbie si upravila rozcuchané hadry a položila ruce do klína. Začala vzpomínat.

"Potkala jsem ho na svém, ehm…pracovišti. V jednom…v jednom podniku na Druhé ulici v New Reno. Reno je krásné místo pro ženu, to opravdu. Teď se stala taková nepříjemná událost, nespokojený zákazník, přestřelka v jednom z pokojů a…tím pádem máme nového pasáka…"
Písař hleděl do podlahy a jen nevěřícně kroutil hlavou. "Stručně prosím. Bez nějakých zbytečných nesmyslů…"
"Mám žízeň…", špitla jen tak tiše, tak jako dítě když něco provede. Jeden ze strážných jí donesl vodu. Čistou vodu.
"Co je to?"
"Voda. Mám ti snad nechat přinést whisky nebo co?!" Trevor praštil pěstí o železný stůl. A že to byla pěst…
"Promiňte. Jsem zvyklá pít bahno…"
"Mluv."
"Poprvé přišel asi před třema měsíci. Stímalo se, když se najednou ve dveřích objevil krásnej chlap. Úplná tma ale nebyla; pamatuju si, jak mu jeho blonďaté vlasy osvětlovalo zapadající slunce. Ale co, stejně sem se ho bála. Takových už tu bylo několik. Bála jsem se, co mi zase v posteli vyvede…"
Bratři na ni zírali takovým divným, nechápavým pohledem.
"No, on byl ale takový jiný…kupodivu. Nesmrděl jako každý kretén v Renu, byl na mě milý a vůbec. Přišlo mi, že by se mi to, co dělám, mohlo líbit. No a pak jsem se probrala ze svých snů…stalo se to co vždycky. Hodil na sebe brnění, zaplatil a odešel."
Debbie chvíli jakoby lapala po dechu, chvíli zas vytřeštěně hleděla do zrnící halogenové zářivky přímo nad její hlavou. Říkala jí Druhé Slunce.
"Znáte jeho jméno?", rozhodl se písař prolomit to ticho.
"Ne…vlastně ho neznám." A už od pohledu tím byla sama překvapena.
Jeden ze starších písařů se rozhodl proti té nemoralitě zakročit.
"Slečno, vy jste se s ním klidně vyspala a přitom ani nevíte jak se jmenoval?!"
Jeho hlas se rozduněl místností tak, že v pohodě přeřval všechny ty zrnící zářivky nad jejich hlavami a na krku mu z rozčilení vyskočila ohromná tepna.
Svěsila rameny.
"Tak už to v Renu chodí."
"No a nezdá se vám to trochu div…"
"NE. Jde o prachy sakra, o prachy!! Co mě uživí…to, že budu stát oblečená na ulici a přiblble se na ně křenit?!"
Písař ji přerušil. Už lezla moc do svých malicherností…pro tohle tady přece není.
"Pokračujte dál."

"Když zmizel, pořád jsem na toho kocourka myslela. Pak přišel až po půldruhém měsíci, kdy už jsem počítala s tím, že někde leží s prostřelenou hlavou…tentokrát přišel pozdě, slunce už mu neosvětlovalo vlasy, nestihlo to. A vybral si zase mě; mám štěstí že mám na břiše a kolem stehen jen málo ozářenin. Hned ráno se stavil znova - asi vyhrál jackpot v některým z barů nebo spíš někoho okradl, nevím. Třeba to bylo jen chlastem, ale měl plnou hlavu plánů. A konečně to řekl, řekl že si mě odvede a vypadnem spolu někam na západ nebo co, že už nás tam čeká jeho rodina…"
"Na západ?!", celá místnost jako by vytřeštila oči. Ale nic víc.
"Jo…na západ. Než odešel, řekl, že si musí ještě něco vyřídit. Pak že se vrátí. Vrátí, vrátí…tenkrát jsem ho asi viděla naposled. Nechal za sebou pár drobných…a tuhle věc."
Trevor si tu malou, dočerna se lesknoucí krabičku vzal a prohlížel ze všech možných úhlů, ale stejně ho nenapadlo, co by to mohlo být.
"Co je to, slečno?"
"Nevím, opravdu nevím…jsem spíše přes jiné věci…", zavrtěla hlavou opravdu razantně, snad aby ukázala, že to myslí s více než stoprocentní jistotou.
Nevěděli to ani přivolaní technici, kteří si tu věc chvíli mezi sebou přehazovali a pak raději vyklidili pozice do laboratoře. Správný Bratr neukazuje své mezery před lidmi zvenčí.
Debbie si pěkně od plic odkašlala. Z mnoha přihlížejících očí pochopila, že má pokračovat dál.
"Jo, přesně tak, nevrátil se… Místo toho se jednoho hnusnýho dne objevil takový zamračený, zpocený chlap. Patrně to byl ten váš ´Ďábel´. Během své návštěvy se pořád vyptával na mého miláčka, jakoby sem nepřišel kvůli sexu. Kam šel, odkaď a tak; prej jeho starej přítel. A já kráva, všechno jsem mu řekla… A v posteli byl hrubej."
Trevor se pokusil o takový jemný úsměv. Příliš se mu ale nepovedl, jelikož to nemohl pochopit. Ne dokud bude zavřený tady uvnitř.
A tak jen vydechl a zalomil ruce v pěst.
"Jak jste vůbec poznala, že ho zabil?"
"Já, no, já…já to nevím jistě. Netvrdím tady na beton, že ho zabil právě on…"
"Jak ste prob…"
Najednou tak energická Debbie mistru písaři skočila do řeči, což pochopitelně vzbudilo jisté pozdvižení.
"Po pár dnech se vrátil, s jeho vybavením a takovým zvláštním, spokojeným výrazem v ksichtě. Vypadal skoro jako by si oddechl, smyl ze sebe špínu… Tvrdil, že ho prý roztrhala smečka Deathclawů. Kecal, žádní tady nejsou. Na jeho bývalé pistoli - to poznám - nebyla ani kapka krve, nebyla…"
Ve všech hlavách v sále hučela jen jedna myšlenka - "No jo, ženská…"
Trevor svraštil čelo plné vrásek.
"Váš…instinkt byl správný."
"Co prosím?"
"Byl to on."
"Eh…"
"Teď jde ovšem o to, jak jste to tak bezpečně poznala…?"
"Poznala jsem plno chlapů, většinou z té nejhorší stránky. Ďábel nebyl první ani poslední a jsem si jistá že ani nebude, teda pokud se vysekám tady z toho lágru…"
Písař se usmál. Usmál se jako had, který se za dvě vteřiny chystá uštknout. Říkal jí, "Kdepak, ty se z toho lágru nedostaneš…" Debbie to ale neviděla. Dívala se do země.
---
"Povězte, jak známo, při vašem ´povolání´…opravdu jste k němu něco cítila? Milovala jste ho? Můžete vůbec ještě někoho milovat?!"
"Cože…to snad můžu milovat jen proto, abych z toho měla nějaký zisk nebo co… Peníze, pušky, nějakou slevu… Vyšší místo… Ne každý musí umět jen nenávidět, zvláště tam venku."
"Seš přece děvka, ne?"
V sále to zase zašumělo. Tentokrát už Trevor přestřelil.
"Jistě, nemám na jídlo ani na čistou vodu, natož na ošacení. Jinak si ale pořád říkám člověk. Cha, zkuste si v Renu žít bez koulí, schválně si to zkuste…"
Zamaračila se a složila ruce do klína. Na kalhotech měla velkou díru na vnitřní straně stehna, která budila dojem, že ji tam někdo udělal schválně. V místnosti nebyl nikdo, kdo by se do těch míst aspoň jednou po očku nepodíval.

Písař pochopil, že by bylo nanejvýš vhodné přerušit výslech.
"Dobrá, budu vám tedy věřit, že jste toho schopna, někoho milovat. Možná bych to mohl brát jako polehčující okolnost.", řekl jí.
"Ani náhodou…", řekl si sám pro sebe. Zvednul se a zamračeným pohledem se podíval na ostatní. Už to dávno pochopili. Tohle nebyla zdaleka jeho první fraška…
"Dobrá, konec líčení. Rozsudek padne zítra v…8:00. Prosím, vy všichni, buďte přítomni…v zájmu našich nejlepších mravů a tradic, samozřejmě. Kelvine, Mansone, doprovoďte prosím slečnu do své ubytovny…", neslo se za chvíli zdmi ve všech patrech. Tolik sraček a patosu už dlouho neslyšely.
Tak se strážní konečně dočkali. Spontánně vytvořili mezi svými těly mezeru a vklínili ji mezi sebe. To zasrané mládí…

* * * * *


Rychle s ní zahnuli do dlouhé, chabě osvětlené uličky, která vedla k výtahu. Byl celý takový nepřirozeně nazelenalý, podobou barvu ve venkovním dohněda laděném světě nikdy neviděla. Na stropě zrněly ty samé zářivky. A taky byl nechutně čistý. Nelíbil se jí. Chtěla být zase v Renu, v tom Renu ze kterého si celý život tak přála vypadnout.
"Eh, doufám že nejedem až do posledního patra…", reagovala na to, že se na ni oba začali ještě více lepit.
"Ne…tam "bydlí" jen ty nejtěžší případy, několikanásobní vrazi, zarytí odpůrci Bratrstva a tak. Prostě chlapi, kteří byli příliš nebezpeční pro všeobecné blaho. Ani jedna ženská. A neboj, tebe bychom přece nedali kočičko, nebo ne?", poznamenal Kelvin, aby zamachroval před Mansonem.

"Hmm, máte tady zvláštní mínění o slově "ubytovna", řekla, když poprvé zírala na svou celu. Byla moderní, prostorná, s jedním železným stolkem a válendou v rohu, která vypadala, jako už by na ní toho dne někdo spal. A taky že jo.
Lehnout si bylo jediné, co ta komůrka umožňovala a tak sebou jen tak rezignovaně plácla na válendu. Sedřená, ostatně jako vždycky. Ale pokud náhodou usnula, tak jen lehkým spánkem, protože zářivka u stropu pořád debilně zrněla. Není divu, nevyspaný člověk se přece ráno zpovídá líp.
Nevěděla ovšem, že "lehčí vězeňské patro" je přístupno celé veřejnosti bunkru. Za pár hodin se probrala - bylo teprve pozdní odpoledne. Podívala se skrz mříže ven a uviděla skupinku lidí, kteří si ji se zájmem prohlíželi a ukazovali na ni jako v ZOO. Zdálo se, že se dobře baví.
"Co, ještě jste neviděli ženskou bez brnění?"
Možná to nebylo tím. Možná už celý bunkr ví, že je prodejná. Ale asi shledali, že na tom faktu není nic až tak skandálního, a tak jeden po druhém odešli od mříží, žít si svůj vlastní život. Jsou tady na tom stejně jako ona. Zavření v kleci, skoro jako zkrocené šelmy…jen s trochu větším výběhem.
Zůstal u ní jen jeden dvacetiletý mladík. Věděla o něm, ale neprohlížela si ho, tak jak to bývá, když na sebe narazí dva cizí lidi. Znala ho…dneska ráno ji vedl k výslechu a pak o pár desítek minut později i do téhle díry. Znala moc dobře jemu podobné týpky. Mívají citlivý, uhlazený zevnějšek a pomalu prohnívající vnitřek.
"Doufám, že tě to u nás zaujalo…"
"Jo, všem v Renu povím o tom luxusu. Teda, pokud se odsud dostanu."
Hořce se usmál, a pak jí pohlédl někam do výstřihu, který ale plnil svou funkci "zahalovače" přinejlepším mizerně.
"Jsem Kelvin."
"Debbie…"
"Dobře Debbie, co kdybych ti řekl, že se odtud nikdy nedostaneš??"
Zamrazilo ji v zádech, i když už s tím vlastně tak trochu počítala. Ale on…on po ní něco chce. Kdyby nic nechtěl, přece by jí to neřekl. Odešel by s davem.
Začala přemýšlet.
"Co po mě chceš?"
"Dám ti šanci, jednu malou šanci na život. Ehmm…ale nikdo se nic nedozví, samozřejmě. Prostě přijde sama. Na oplátku za to chci po tobě nějaké…služby."
"No, možná ti to ještě nedošlo, ale já jsem zavřená v cele, tady v tý zasraný odporný cele…!", a mocně přitom rozhazovala rukama kolem sebe, třebaže si vždycky přála žít v něčem takovém.
"To se dá vyřešit. Je to přece tvoje práce, ne? Tak v čem je kurva problém?!"
V ničem. Je to přece její práce…
"A co z toho?"
Kelvin se roztržitě sehnul někam ke kolenům a vyštrachal malý, stříbrně se lesknoucí klíč. Přátelsky se při tom usmál, asi už se hodně těšil.
"Od čeho je?", položila mu další banální, ale zcela logický dotaz.
"Od pout…od těchto pout." A zase se sehnul do těch míst, akorát ke druhé noze. "Budu ti je nasazovat já."
"A když se to posere…"
"Tak si tím podřízni libovolnou tepnu. Uvidíš, pokud to nevyjde, uděláš to rychle…a ráda. Žádná lepší smrt tě tam nečeká."
Tu chvíli byla bledá. Mrtvolně bledá. Jezdila si tím klíčem po krku sem a tam, ruce se jí strašně klepaly a vypadala, že se podřízne už teď.
"Ty mě zradíš."
"Jo, možná. Ledaže bys teď byla dobrá…"
"Nevěřím ti. Ne. Nevěřím. Nevěřím, nevěřím…", přestávala myslet na význam těch slov a začala se pomalu uklidňovat.
"Pak teda přestaň plánovat nějakou budoucnost. Pouvažuj nad sebou…seš děvka. Do nebe se nedostaneš, holka."
Když ten klíč svírala tak pevně, nějak se jí ho nechtělo dát z ruky. Jednoho otrapu snad přežije.
"Dobrá…"
Otočila se mu zády a zadek přitiskla blíž k mřížím. Nevěděla, že jsou tak studené, ale jinak se jí vše zdálo skoro ideální. Dělala to přece každý den…

Sotva se uspokojil a odešel, přiběhl za ní Manson, kupodivu se stejnou nabídkou. Že prý měl jen tak kolem cestu, a…že prý jsou ty pouta dvoje…

* * * * *


Někde v přítmí nejspodnějšího patra bunkru probíhala docela jiná debata. Písař Trevor Malarky sděloval nadřízenému své úspěchy u výslechu.
"Ať se ti ta záležitost nevymkne z ruky, Treve. Stačí jen náznak viny, a ta holka bude odsouzena jako nepohodlná…ale to ty víš."
"Ta čubka se přiznala pane."
"Je přece z venku. To ještě pochopitelně neznamená, že ho zařízla. Určitě ještě dolítává na Jetu, či jak se to poslední svinstvo jmenuje. Ta látka prý působí silně a dlouho."
Starší, štíhlý vysoký muž si s nechutným křupnutím prolomil prsty a prohrábl jimi zpocené šediny. Bylo vidět, že je to inteligentní člověk, ale bohužel s jistou dávkou zvrhlosti. Na krátkou dobu se odmlčel, pak pokračoval.
"Nicméně, nám to jako důkaz bohatě stačí."
Trevor briskně přešel ke svému oblíbenému tématu.
"Jak moc krutý způsob smrti si přejete provést?"
Nezapomněl si přitom prohrábnout bradku.
"Zabij ji nějak mírně…je to přece žena. A vůbec, prokázala nám tím službu. Dickens byl dobrý, ale jeho čas by stejně za chvíli vypršel."
"Prosím pane?!", našpicoval uši blíže k jeho rtům, poprvé nechtěl uvěřit slovům svého nadřízeného. Jakoby ztratil kus půdy pod nohama…
"Už toho věděl moc."
---
"Zítra u výslechu budeš tento fakt pochopitelně ignorovat. Pěkně tu nánu udržuj v zajetých kolejích, do kterých dneska tak krásně zapasovala…"
"Ano pane."
Odpověděl tak nějak automaticky, za ta léta už měl všechny ty přiblblé rozkazy zaryté pod kůži. Trevor obvykle dokázal naslouchat během prvních pár povelů a zbytek právě tak automaticky odkejvával.
Ještě jednou si vyslechl pár varovných řečiček, než se jeho velitel konečně unavil. Z přítmí vyrazily dvě zcela odliště tvarované postavy, každá na jednu stranu. Ale ani zdi v nejnižších patrech nejsou kdovíjak hrubé, a tak si Bratři budou mít zítra o čem povídat…

* * * * *


Usnula a zdál se jí sen. Zvláštní sen. Bunkr byl teď bordel a všude okolo bylo místo pustiny Reno. Opravdu legrační ráj.

Probudila se a uviděla nad sebou zrnící zářivku. Krásné sny byly pryč. Chtěla ještě usnout, nejlépe na pár let, ale ta zářivka jí nedala šanci, pořád zrnila… Uklidnila se, až když zvedla předmět, který ji nepříjemně tlačil do zad. Malý stříbrný klíč.
Bylo tři čtvrtě na devět ráno. Debbie to ovšem nevěděla, zavřená v bunkru od sebe nerozeznala den a noc.
Za pár minut už slyšela pomalé kroky, znějící asi jako když v Renu někoho mlátí řetězem. Odporný zvuk. A jdou si pro ni; věděla to. Z vyprávění svých zákazníků věděla, že každý aspoň jednou v životě zažije okamžik, kdy se pro něj zastaví čas. Připadalo jí, že se to děje právě teď.
Pevně sevřela v kapse svůj klíč života a zavřela víčka. Kroky ustaly a něco cvaklo.
"Nespíme, jdeme…!", zařval urostlý hlídač s menší pneumatikou kolem pasu, kterému ta ženská očividně nic neříkala. A kdoví, jestli vůbec nějaká jiná.
Bez jakýchkoli zbytečných řečí ji během dvou minut přivedl přes dvě patra bunkru do té správné místnosti. Cestou se místy zdálo, že ji nevede ale táhne, což mu při jeho tělesné stavbě nedělalo žádné potíže.

Starší písař Malarky se usadil v železném křesle a zahájil proces, stejně jako včera. Dneska se bude muset kurevsky snažit, k výslechu se přišel podívat sám vůdce bunkru. Za lepší morálkou, ve jménu Brotherhoodu…
Jenže výslech mu jako na potvoru nešel. Debbie se se svým selským rozumem úspěšně bránila písařovým mechanicky naučeným dotazům.
Velitel Aaron Barnaky, pořád jakoby ospalý a s rukama zalomenýma na hrudi, důležitě zakašlal, aby ukázal že slovo je jeho. Položil jí úplně triviální otázku, která zůstávala zcela nepochopitelně nezodpovězena.
"A čímpak jste ho zabila, Debbie?"
Neodpověděla. Místo toho si hrábla do vlasů a vytáhla sponu. Velkou, železnou a ostrou sponu. Cinkla s ní o stůl a všichni na ten kus ryzího kovu vyplašeně hleděli. Asi nemohli uvěřit, že může ženská nosit v hlavě něco tak obludně těžkého.
"Tady…bylo to snadné."
Barnaky si ten "předmět doličný" vzal do ruky.
"A ta krev?"
"Ta je jeho."
Sálem zašuměla vlna nevole, tak jako mnohokrát včera.
"Mohla jste ji smýt."
"Potom bych měla v hlavě bláto…", reagovala na situaci v jejím domově. Ach to krásné Reno…
Ne že by ho to vyvedlo z míry. To ne; u výslechu byl zvyklý potápět i takové koumáky jako ona.
"Dickens byl dobrý voják."
"Byl to hajzl."
Barnaky třískl se sponou na stůl, ta párkrát zacinkala na jeho povrchu a skutálela se Debbie do klína. Vztek dovedl zahrát dobře.
Pak se předpisově napřímil, což při jeho atletické postavě nebyl žádný problém. Rozhodl se tu frašku ukončit o něco dříve, včera toho moc nenaspal. Otec mu kdysi vysvětlil, jak moc tenká je hranice mezi životem a smrtí, a svou teorii mu denodenně předváděl na podobných zajatcích. Teď se ji snažil ještě více ztenčit.
Udělal pár kroků doprostřed místnosti, tak jak to dělal při všech těch veledůležitých a rovných procesech. A ten dnešní byl moc důležitý, protože měl na to zrovna náladu. Odsaď rozehrál svou patetickou show.
"Vážení bratři…tohle mi stačí. Ta žena zabila a teď navíc i zneuctila našeho přítele. Venku se tohle možná bere normálně… Tady ne. Jako Bratr tělem i duší vidím jen jedinou cestu."
Kývnul tam, kde to všichni už od večera netrpělivě očekávali.
"Tuhletu celu."
---
"Souhlasíte se mnou?"
Silně ozvučenou místností se neslo jen samé "ano", jedno po druhém. Dokonale nacvičené "ano". K výslechu už nikdo nic neřekl, jen si mezi sebou tiše gratulovali, jakou že to zase udělali dobrou věc. Je to koneckonců jejich práce, čistit pustinu od "zla"… Poté odešli do svých pokojů a hrdě se na sebe dívali v odlescích na stěně.
Ta zlá teď seděla s rukama v obličeji a sponou se hrabala ve vlasech. Brečela.

Velitel Barnaky sebral všechny své morální síly a poprvé v bunkru zkusil promluvit upřímně.
"Je mi to líto. Musel a musel jsem to udělat…morálka v bunkru by byla špatná."
Debbie se skoro nelidsky třásla a snažila se vysmrkat do rukávu, ale nemohla udržet hlavu v rovnováze. Dost možná ho ani neposlouchala.
"Nakonec, co se dá dělat…jste přece vrah.", sdělil jí suše, jako by snad on sám nebyl.
"smrt……smrt…"
Po každém tom slově se roztřásla ještě víc.
"Kdoví, třeba to pro vás znamená život…uvidíme."
V tu dobu ten prošedivělý frajer určitě netušil, jakou bude mít pravdu.
"Ty…ty jsi u nás taky byl…"
Slzy jí stékaly po řasách a jedna po druhé dopadaly na hrudník, kde jí stékaly dál po prsou… V jakékoliv jiné situaci by se mu to zdálo snad i romantické.
"Ano…bylo to krásné."
Vzpomínal na to rád, ale Barnaky nebyl z těch co by zrovna žili ze vzpomínek. Vrátil se ke své povinnosti.
"Tak; jak to provedem…"
Vybrala si odstřel, i když to nedokázala říct přímo. Ten malý kousek svědomí, který od Boha dostal, se právě teď přihlásil, a tak mu nezbylo než utéct před ním do své pracovny. Nechtěl to vidět.

Ani žádnému z písařů se nechtělo zabývat se nějakou popravou, a tak si ji vzal do parády Kelvin. Tentokrát nebyl milý jako včera. Už je od sebe nedělila cela…
"Tak dělej ty štětko. Máš klíč; sundej si ty pouta."
Ach tak, pouta. "Zvláštní, jak sem pitomá…", říkala si. Včera za mřížemi s dohodou souhlasila, i když tušila, že jí stejně nebudou na nic. Těžko se bránit naději…i malé naději, hlavně když ještě nějaká zbývá.
Debbie roztáhla nohy a těžce vzdychla. Ne láskou…utrpením. Z cely smrti se chvíli ozývalo vzdychání a nakonec překvapený výkřik. Na podlaze přímo pod šibenicí leželo Kelvinovo tělo. Ze zadní části krku mrtvoly se řinula krev a odkapávala přesně na to místo, kde mu to kdysi předpověděla jedna z nekonečné řady obětí. Nechala mu v něm svoji železnou sponu.
Odstrčila tu bestii od sebe, rozvalila se na teplou krví pocákané židli a vzdychla, tentokrát trochu šťastněji. Tak tohle byl její nejlepší sex kariéry. Najednou bylo všude tolik světla! Zamžourala na jeho výbavu a za pár minut tady místo polonahé, otrhané holky stála ženská v brčálově zeleném brnění. Do pouzdra u kalhot strčila jakousi prapodivnou pistoli, třeba se bude hodit. I když neví jak ji použít…

Po rozumné úvaze jí došlo, že se s ní ven asi neprobije. Vyšplhala po šibenici, horkotěžko přeručkovala po jejím rámu a jednou ranou kovovou rukavicí rozbila mříž od větrací šachty. Nikdy netušila, jakou v sobě skrývá sílu. Vlezla dovnitř, do tmy…vždycky se jí bála. V jednom místě si reflexivně uvědomila, že její ruka nenarazila na kovový podklad. Bohužel už nestihla zareagovat včas…
---
…probrala se na skoro dvoumetrové hromadě beden, potažených plachtou. A prachem. Zrovna ji nenapadalo nic, co by se mohlo ukrývat v tak velkých bednách. Skoro se zlekla, když zjistila, že je pořád volná. Nevěděla, jak dlouho byla mimo, kolik minut nebo nedejbože hodin. Ve skutečnosti šlo jen o pár chvil, ale nebýt navlečená do kelvarové zbroje, zvedala by se ještě dlouho. Když zvedla hlavu, všimla si jak ji bolí. Ani skrz helmu toho moc neviděla - byla prasklá a zacákaná od krve, která se na jednom konci řinula z její hlavy a na druhém odtékala tou prasklinou ven. Musel to být dlouhel pád.
Oči jí zpozorněly - zase si uvědomila, kde je a proč. Že musí pryč. Ačkoli se podle oprýskaného žlutočerného nápisu na zdi propadla do SECRET STORAGE, stejně musí pryč. Smrt na žádnou zvědavost nehraje. Vlevo ve stěně takovou dost prapodivnou tyčí rozflákala další mřížku od větračky. Nezbývalo jí než zase vlézt do tmy. No, aspoň že nenarazila na myši…

Ven se dostala malou dírou v zemi mezi kořeny nějakého sto let mrtvého stromu. Nad sebou uviděla strmý kopec, který vypadal trochu jako mraveniště. Neměla moc koordinované pohyby; Slunce ji bilo do očí a na čele osýchala krev. Prohrábla se v rozevlátých kaštanových vlasech a spokojeně se zahleděla do dáli. Pustina je krásná. S takovým pocitem nebolí ani sebevětší rána. Sedla si do stínu kořene a vytáhla přístroj, který tak pečlivě schovávala. Byl přece Ďáblův - a předtím jejího milého. Ačkoliv se obrazovka každou chvíli měnila a náčrty různých taktických postupů nechápala, mapu ovládala bez problému.
Ta kupa hlíny nad její hlavou se přece jmenuje Citrus Heights, viděla to jméno napsané v cele, připojené k jedné hodně peprné nadávce. A vane tady takový svěží vzduch, přesně takový co vane u moře nebo v horách nad Renem.
"Reno je támhle…", ukázala sama sobě cestu a měla pravdu. Neváhala a vyrazila tím směrem, mohla být přece dávno mrtvá. A na kelvar si každý netroufne…

* * * * *


Za pár minut Kelvina našel kněz. Když ho uviděl, překvapením mu z rukou vypadla Kniha Svatá, ze které jí chtěl předčítat, jak zahodila svůj život a jak že to měla správně žít. Vždycky ho sem ve volných chvílích posílali, aby tak odsouzeným ukázali svou "dobrotu" a správnost svého rozhodnutí. K výslechům samotným však kněz nikdy nesměl. Nesměl, protože by se zhroutil z toho, jak ubližuje povětšinou nevinným lidem. Je přece služebník Boží.
Sehnul se pro svou knihu a při té příležitosti mrtvého obral o pár věcí, dle jeho soudu malých, bezvýznamných věcí. On si tak přivydělává.

Velitel Barnaky mezitím seděl ve své pracovně s nohama na stole a hleděl na podobiznu svého otce. Zíral na ni vždycky, když něco nechápal nebo když ho něco nenechalo spát. Tentokrát to byla ta holka. Ty grimasy, oči, úsměv…
Malinkým, krásně vybroušeným klíčem odemkl nejspodnější šuplík od svého stolu a vytáhl z něj černobílou fotku zarámovanou popraskaným sklíčkem. Tenkrát s ní třísknul do stolu a zamknul, když mu manželka uprchla s dcerou. Od té doby ten šuplík neotevřel. Jeho čtyřletá dcerka se už tady tváří smutně, a dnes možná ještě mnohem smutněji. Vlastně, ani od té doby moc nevyrostla. Kdyby nebyl takový kretén, mohl ji pořád mít a nemusel by denodenně polykat ty zelené prášky.
Jak se ale ksakru ta holka jmenovala… Třeba z ní vyrostlo něco podobného jako tam ta dole.
Ne, takhle přece dcerky vysokých důstojníků nekončí, snažil se to zahrát na svoje bídné svědomí a vrátil fotku zpátky na své místo.
Aspoň že ten výstřel neuslyší.
---
Z myšlenek ho vysvobodil nějaký zasvěcenec. Přiběhl hodně udýchaný, ani nezaklepal.
"Pane, dole se něco stalo…leží tam nějaký mrtvý, a ta žena…je pryč…"
Sjeli spolu dolů. Ve výtahu se za jeho zády usmál, neubránil se tomu. Možná pořádně ani nevěděl proč, ale byl rád, že utekla.
Vešel do místnosti, ze které se dá odejít jedině se znakem Brotherhoodu na prsou, a uviděl přesně to co čekal. Manson a kněz se skláněli nad mrtvolou, jako by snad čekali na nějaký zázrak. Mansonovi po brnění skapávaly slzy. A to si o sobě myslel, že je sakra tvrdej chlap.
"Děvka…"
Zajímavé; včera, když mu ho kouřila, mu připadala docela roztomilá.
"Co budeme dělat?!", vyptávali se všichni vystrašeně a očima mžikali jeden po druhém. Zřejmě chtěli pomstu.
"Nepronásledovat…", řekl a kývnul za sebe, ať toho ubožáka odnesou. Hádat se s velitelem nepřicházelo v úvahu, i když by si tak dobrý člověk pomstu jistě zasloužil. Říkalo se tu o něm, že je divnej.
Pokud má zemřít, tak tam venku zemře.

* * * * *


Debbie už se vyčerpaná blížila k Renu, když přístroj zapípal. Váhala, ale nakonec zmáčkla zelené tlačítko - zelená je život. Ozvalo se z něj ženský hlas - "Enclave here…", a potom pár nadávek. Třískla s tím krámem o zem. Tak on jí běhal za nějakou Enklávou…
Ještě že ho ten Ďábel zabil. Nicméně, ona zabila Ďábla. Je teď na konci řetězce. Určitě už po ní jdou. Znamením jí byl ten krám, který ne a ne rozbít.
A tak ho dorazila kamenem. Ve stínu zapadajícího Slunce se skácela k zemi a brečela. Jen vítr v pustině vál dál… To Slunce ale časem zapadlo a pustilo za sebe chlad, tak se zvedla a šla dál na východ, tam, kam vane ten vítr. Dnes vane přece pro ni.
Teď už ví, proč se jen málokdo rád chlubí svými životními příběhy - nejsou totiž radostné. Ví to, protože už sama jeden má. A přímo hrdinský; dokázala přechcat celý vojenský bunkr. Doufala, že jí s tím bude souzeno žít.

Když vkročila mezi první trosky toho slavného města, zastavila se. Zatímco pustina byla zahalená ve tmě, Reno jako jediné místo na celém západním pobřeží lákalo svými tisíci světly. A kdo byl slepý, pořád mohl jít za pachem.
Takhle se tam přece nemůže vrátit.
Prodá tu laserovou prskavku, se kterou stejně neumí zacházet, a koupí si tady třeba hospodu. Nebo vlastní bordel. Nebo taky může dva tejdny chlastat.
Tak jako tak, musí teď zvolit správně. Pustina druhou šanci nedává, její kolegyně nedostaly ani tu jednu. Musí je aspoň vidět.

Kolem jednoho z kvanta bordelů prošla postava v kevlarové zbroji. Kurvy, které zrovna neobletovaly zákazníka, vyzývavě poposedávaly ve vymláceném rámu okna a debatovaly mezi sebou, kdo se schovává pod tou kupou železa. Takoví většinou neomylně zahýbají vlevo do dveří.
Je tu ale docela smutno. Už je to čtrnáct dní, co Debbie zmizela. Kdyby tak věděly, že se jim právě mihla před očima… Zahnula za roh a zmizela kdesi ve Druhé ulici. Zklamaně se stáhly zpět do pokojů, čekat na ochotnějšího zákazníka.
Dneska ne, holky.



Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist