Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Ještěr - Rok krysy


II. - Weeksovo pohostinství -
Jasně. Jdu na sever, protože bouře šla na severovýchod. Možná byl Santoro blázen, ale pořád jenom ubohej člověk. Myslel jsem že ho hledat v Hearts, bývalé nájezdnické základně plné grázlů jako on. Grázlů jako já. Někdo jim podělal život a oni to teď vracejí nevinným, kteří postupem času až tak nevinní nebudou. Je to začarovaný kruh, který dělá tuhle Kanadu ještě zkaženější než byla před válkou.
Cestoval jsem pustinou bývalé Britské Columbie až do setmění, doufaje že do tmy nenarazím na nějaké svinstvo z pustiny nebo Mad Eyovy kumpány a v to, že Weeksův starý dřevěný barák ještě stojí. Byl jsem teď rád jako nikdo, že sem se s ním tenkrát rozešel v dobrým a nevrazil mu nůž mezi oči. Dělal sem to tak mnoha lidem, kteří si nemysleli zrovna to co já.

Měsíc zapadal ve slabé polární záři a vrhal odlesky na těch pár kovových krámech, které se různě povalovaly po jeho farmě - ten chlap nikdy nejevil známky pořádnosti. Vešel jsem do stínu budovy a kusem dřeva zabušil na dveře.
Weeks mi přišel otevřít s brokovnicí v ruce.
"Ah, Castor… Co tady chceš, tak najednou…"
"Přenocovat."
Weeks jenom hlasitě zachrchlal a vyplivl obsah svého nosu na schody.
"Heh, nejsem hotel."
"Myslím, že jsme se o této eventualitě jednou bavili."
" … … Pojď dál."
Jen málo lidí v Kanadě nezapomíná, nezapomíná na to, v jaké prdeli tenkrát byli a že při cizí pomoci něco slíbili. Štěstí, že zrovna on byl mezi nimi.
Weeks pažbou otevřel dveře, ale nezdálo se že ho to celé aspoň náznakem těšilo. Lidi co prožili to co on pro to mají svoje důvody.
Pozval mě dál do jediného, zato pořádného pokoje a odněkud přitáhl alkohol mě neznámého původu. S tajemným pohledem ho otevřel a zapálil obrovskou, narychlo uplácanou svíci.
"Tak jak žiješ, gangstere…"
"Z pomsty."
"Pořád se za ním honíš…?"
"Jo. Dneska sem zase chytil stopu", řekl sem, i když jsem dobře věděl že stopa si našla mě.
"Nech to plavat. Užívej života!"
Weeks se zatvářil velice informovaně, zaklonil hlavu a vyzunkl zbytek toho chlastu, ze kterého mi tak brněl jazyk.
"Naopak. Jdu si pro něho do Hearts."
"Hej! Než ty přitáhneš do Hearts, on už bude někde na Aljašce."
A měl pravdu. Moje dosavadní pátrání bylo více než nepovedené. Přesto se mi to v tu chvíli zdálo jako hodně debilní slova.
"Tak na to ti seru, každej nemá ten dar sedět si na zadku v dřevěný boudě!"
"Sedím v dřevěný boudě, protože na rozdíl od tebe, když se ohlídnu za sebe, nenaskytne se mi pohled, že je všechno v prd…"
Chtěl mě urazit, ale nedořek to, protože venku pod oknem něco bouchlo. Zvednul sem hlavu od alkoholu na Weekse a Weeks se usmál.
"Áááá… moje nášlapná mina. Každej se do ní chytí… Klid, mám to kvůli liškám."
Neodvětil jsem mu nic… místo toho jsem se brutálně rozkašlal.
"Pořád ta nemoc co. Ta tě dojebává… Měl bys ty Marlborka definitivně zahodit."
"Až chytnu toho grázla, tak mě dopadne úplně. Chcípnu definitivně jako hajzl, kterýmu nikdy na nikom nezáleželo, kromě ní. Nemůžu na to ani myslet, nemůžu, ničí mě to kurva…"
"Kdyby tady nějaké rostly, hodil bych ti na hrob kytku."
Než jsem si stačil uvědomit jak je to všechno milý, někdo vyrazil vchodové dveře. První co mě napadlo bylo vzít roha na půdu, čemuž Weeks se svým upilovaným mazlíčkem v rukách hrdinsky kvitoval. Stál tam ve dveřmi vpuštěném měsíčním svitu skoro jako Zorro mstitel. Ze svého stanoviště sem slyšel kroky více lidí, Weeksův výstřel do tmy štípající dřevo ve zdi, další výstřel, tentokrát z nějaké devítky a nakonec dutou ránu pažbou. I kreténa jako je Santoro by napadlo, že tohle se nevyvíjí dobře. Navíc se někde za mnou bezprostředně po výstřelech něco pohlo, něco. To slovo od jistý doby nemám rád…

…ale pořád sem vyčkával mezi dvěma stoletými trámy, kterých by bylo určitě škoda, protože je dnes již není z čeho vyrobit. Slyšel jsem hlasy a nářek zasaženého Weekse.
"Tak kde ho máš?"
"Aaaaaa, koho kurva?! Nevím o čem to mluvíte."
Průser je že Weeks nikdy neuměl dobře lhát.
"Nedělej blbýho, tys byl náš draze zaplacenej tip. Ten chlap co uklízí sračky z cesty pro Mad Eyeho, myslím že jeho xicht dobře znáš…"
"Hej! On už pro toho skunka nedělá…"
Tohle byla poslední možná chvíle; ten Weeksův mozek je ještě dementnější, než sem si doteď myslel. Zřejmě jsem celý dosavadní život ty lidi z vidlema v ruce přeceňoval. Dvě věty a dva hlasy, takže jsou minimálně dva, za tmy poměrně řešitelná záležitost. Paráda.
Myslím, že jsem po odchodu z Vancouveru při svých odhadech letory některých Vancouveřanů neměl tak úplně pravdu.

Po spojnici pozvolna hnijících trámů jsem se svezl na zem, ještě za letu vytasil oba nože na které jsem tak pyšnej a zaútočil co nejbrutálněji, tak jak sem byl v podobným situacích zvyklý. Nevím kam přesně jsem je v té černočerné prdeli trefil, ale ozvalo se dvojité zakřupání drcených kostí a dvě těla se svalila k zemi, jeden z nich ještě stačil říct "Aaaa, kurva!" na rozloučenou.
Doufal jsem, že to nebyl Weeks. Ve tmě si člověk nevybere.
Shora z půdy se ozval šramot a zapištění, které evidentně vycházelo z čirého strachu.
"Miláčku!?"

O pár minut později už u plamene svíčky zase seděl pažbou potlučený a přemýšlel nad svou snadno zranitelnou existencí. Vedle něj hleděla do plamene ženská, kterou mi z nějakého důvodu nepředstavil a sem tam ho pohladila po prořídlých trsech vlasů.
Měl právo žádat po mě vysvětlení kurevské kupy věcí, ale zase jsem začal prskat já. Mám už to jednou v povaze.
"Mohl jsi mi říct že máš ženskou."
"Blbneš? Neměl sem ani páru, jaká Kanadská krysa na mě klepe." … "Pomož mi někam uklidit ty mrtvoly a pak vypadni… večer je spálím."
Neřek jsem ani slovo. Nevěřil jsem totiž svým očím. Ta holčina byla minimálně o dvacet let mladší než on a podstatně přitažlivější. Prej se jmenuje Ellen.

Taky jsem měl takovou žábu. Teď už nemám.

A kde byl tomu všemu základ? V mým mládí, kde jinde. Jednoho dne jsem se prostě přestal budit v posteli sám, šťastnej, ale bez peněz. V hospodě jsem kývl na nabídku nějaký bandě Mad Eyeho poskoků a ráno se probudil s tím, že jsem si včerejškem pěkně posral zítřek. Z takové situace se zaživa vybruslit nedá. Sakra, Carmen mi vždycky říkala, ať ještě počkám, ať to nedělám…
Očividně měla tenkrát pravdu. Teď už to neřekne.

Později neříkala taky nic, protože to nešlo, protože nebylo co… Nehledě na to jaký jsem byl hajzl, měl jsem se dobře. Spousta lidí by ve dnešní době udělala totéž. Vlastně většina. Jsme prostě všichni jednou Kanaďani, jak říkával jeden moudrý muž.
Jenže to netrvalo věčně. V Mad Eyeho táboře jsem se seznámil s jedním dost neloajálním sniperem, jistým Bafreem. Byl dobrej, tak dobrej, že ještě jako nepřítel dostal od Šílenýho Oka jednu šanci na život, samozřejmě že pod ním. Ale Bafree byl tvrdej Ir a celou tu dobu věděl, že zdrhne, ať se bude dít cokoli. Tohle prostě nebylo jeho. Nesnášel ty hromadný snídaně a přiblblé mise závislé na jeho činech z támhletoho kopce. Původně měl chcípnout, ale nakonec se měl stejně ze všech nejlíp. Vůl.
Když tenkrát přišel jeho den, vyvaloval jsem se zrovna v křesle, když on za mnou přišel a řekl, že mě vezme s sebou. To byla dost patová situace, odmítněte někoho, kdo vám v poslední době několikrát zachránil zadek. A tak jsem udělal ještě větší blbost než když jsem se přidal… odešel jsem. Vypadnul do hor k Americkým hranicím, Bafree podle svých slov ještě dál a myslel jsem si, že schovanej v krajině, kde všude kolem dávají lišky dobrou noc, mě Velký Oko nenajde. To byl můj třetí a největší omyl.

Výsledkem toho omylu byla mrtvá Carmen. Na tu chvíli si budu pamatovat, dokud mě nějaký dobrák nezastřelí. Bylo to skoro po půl roce od dezerce. Vracel jsem se domů z večeří v ruce, ale vůbec si nepamatuji co byla zač. Stmívalo se a já už zdálky na horizontu viděl plameny, šlehající z našeho domu. Viděl, ale neběžel jsem k němu, protože mi to bylo všechno jasný. Mad Eye měl vždycky rád názorné lekce.
Carmenino tělo neshořelo, ležela na studni před domem a krev ji po spánku skapávala do radioaktivní vody. Neumírala dlouho, měla v hlavě zaražené ostří bez rukojeti a na hrudi roztrhané šaty. Ale i podle rukojeti jsem poznal, kterou svini že to Mad Eye poslal zkurvit náš život.

Pár dní jsem jen blbě hleděl do doutnajících trosek mé minulosti a přemýšlel, jakou má život vůbec cenu. A že je těch pár desítek let žití z obou stran obklopených branou nekonečnosti přinejmenších podivných. Sám nevím, kolik takových etap už jsem během tý svý mizerný uťal.
Chtěl jsem si kulkou propálit díru do hlavy, ale neudělal jsem to. Možná to byla chyba. Místo toho jsem začal pátrat po Santorovi s jeho nožem, který jsem byl nucen vytahovat ze své ženy. Vidím to před očima úplně živě, určitě se Mad Eyeovi sám nabíd jenom proto, aby byl zase o kousek hlouběji v jeho řiti… Doufám, že na čepeli bude jednou i jeho krev. Už nesčetněkrát jsem si to takhle představoval, kopal, bodal a mlátil jsem do toho grázla dokonce na tisíc různých způsobů…

Bohužel jsem brzy přišel na to, že tyto a podobné myšlenkové pochody mě jen odvádějí od reality. Co budu dělat, jak to provedu, proč mě Velký Oko nechalo žít a jí ne, jak a kde skončil Bafree… Tenkrát mi možná tenkrát pomohlo, teď to ale nepomůže, protože musím vyrazit do Hearts. Musím se jít pomstít do Hearts…


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist