Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Ještěr - Stádo divokých brahmin



2. část - Útěk z krásného města


Hub byl opravdu velký…až neuvěřitelně velký na tu hrůzu všude kolem. Spousta malých zlodějíčků se ztrácelo v jeho velikosti. Tehdy jsem ho viděla poprvé a naposled takový, jaký byl. Pokud chtěl obchodník něco znamenat, musel se přestěhovat do Hubu nebo s ním mít aspoň kontakty. Žili tu ti nejvlivnější obchodníci, politici a šejdíři své doby.

První, co mě hlouběji zaujalo byl takový ten bleší trh. Desítky lidí si tu denně koupí plnily své sny a prodejem zajišťovaly jakési mizerné živobytí. A z povzdálí to sledovali ti, kteří chtěli právě na těchto momentech vydělat. Žebráci.
"Dobře si to tu prohlídni, protože tam teď určitě nepudem…"
Pořád stejnej prevít.
"Cože?"
"No, totiž, nemám…nemáme ani zátku. A prodat pušku nezkoušej, to by ses mohla rovnou oběsit na nejbližším rohu. Leda že by ses rozhodla prodat svůj rodinný majetek…"
Pitomě se usmál a plácnul mě po boku. Měla jsem tam ten nůž…
"Jo jo, jediný co můžeme zpeněžit seš ty…"
Znovu jsem se pořádně rozhlídla kolem. Otřásla jsem se když sem si uvědomila, že by to vážně šlo.

Odbočili jsme doprava do jedné uličky, která se táhla celou severozápadní částí Hubu. Líbilo se mi tu, dokonce i přes tu všechnu špínu všude kolem a podivně vypadající lidi…
"Pěkný místo, opravdu."
Curtis byl pořád v pohodě. "Že jo…no, ono to taky nikde lepší nebude. Možná…snad v nějakým Vaultu, ale tam se stejně nikdy nedostaneš…"
Míjeli jsme barák za barákem. Všude to bylo stejné; docela bohatý podnik a před ním pár mrzáků jako kulisy, Curt byl na to evidentně zvyklý, zdálo se mi, že ani nevnímá to jejich věčné žebrání. No a co, stejně tu bylo pěkně, po těch dnech tam venku…
"Hele, nějaká hospoda. Pojď, na chvíli tam zapadnem…"
Dělal přede mnou scény, jako by to místo nikdy předtím neviděl. Očividně mu to ale nešlo. Napadlo mě, třeba…
"Curte, víš, co když už sem tu někdy byla… Co když mě to město zná a já, no…"
Byla jsem zvědavá jak bude reagovat.
"Tak o tom pochybuju. Určitě by se ti něco vybavilo, něco cos měla ráda, třeba ten trh, prostě cokoli."
Vešli jsme a já podvědomě zapadla do nejzažšího kouta The Skull, dost možná proto, abych se schovala před svou minulostí…

Číšník nám donesl jídlo a nějakou vodu, pochopitelně to nejlevnější co šlo. I přes nízkou cenu (zaplatili jsme vším možným…) se to pilo a chutnalo skvěle, rozhodně lépe než havěť z pustiny. Kupodivu tu bylo docela prázdno, teď v podvečer…
Na to jak to vypadalo venku to byl opravdu nóbl podnik. Na polici a mírně popraskaných zdech visely různé mě neznámé předměty; Curtis říkal, že často ještě předválečné. Prapodivně obrovské dřevěné kolo, taková divná hnědá skříňka co prej kdysi hrála, brokovnice legračně rozlomená na dva kusy…a koutek plný knih. Tady si asi nikdo krást nedovolí…
Najednou mě Curtis z toho ráje vytrhl.
"Počkej tu chvíli, OK? Musím si něco…zařídit."
"Počkej, počkej…proč se to tu vůbec jmenuje The Skull?"
Curtis ukázal na geckoní lebku na stěně naproti dveřím a rychle odkvapil pryč. Tvářil se dost důležitě, tak sem ho nechala jít.
"Jo a…seď tady pěkně v tichosti na zadku a nikde se neukazuj. Zatím to tak bude lepší. Pro nás oba.", byla jeho poslední slova, když mě opouštěl. Pomalu jsem si zvykala na ty jeho výlevy.
Zvedla jsem se a šla se podívat k těm knihám. Byly to skoro samé předválečné encyklopedie, všechno se v nich tak zelenalo… V jedné knížce jsem narazila na obrázek nějakého strašného tvora. Měl křídla jako pták, jako sup…a byl tak hrozně velký! Dlouhé, válcovité tělo a na každém křídle oko jako páv…doufám, že už ta potvora nadobro vymřela…tak proto lidi tehdá vyrobili všechny ty Jackhammery a Gatlingy…Dokonce to mělo i název. Strašný název. Vlevo pod obrázkem byl vybledlý nápis Inachis Io. Příště se chci vzbudit sem, do té zeleně… Doufám, že to slyšíš ty tam nahoře, do té krásné zeleně…

Půl hodiny pryč a Curtis se stále nevracel. Vyšla jsem ven a došourala se na druhý kraj cesty. Přemýšlela jsem, kdo ji tady postavil a kdy a jaký měl vůbec důvod… Vtom mě oslovil špinavý, ani ne desetiletý chlapec v otrhaných šatech, který se opíral o zeď na malé terase.
"Vítejte zpátky, slečno…"
"Co? Kam zpátky?" Klučina si ale mlel dál.
"Už sem vás tu jednou viděl, s bandou nějakých lidí. Ha, dvakrát jste prošla kolem a vůbec si mě nevšimla a já vás jo… Sem dobrej, co?"
Byla sem spíše nervózní z Curtise, zajímavé…minulost se ozve vždycky v ten nejméně vhodný okamžik.
"Co…tak já tu byla…s kým, s kým? Mluv, co to bylo za lidi?!"
"To já nevim, asi farmáři nebo co…lítali furt kolem brahmín. Jaktože si to nepamatujete slečno…jste snad nalitá teď nebo ste byla ožralá předtim..."
Hlavou mi proběhly tisíce myšlenek, z nichž žádná ne a ne se uchytit.
"Kdy…kdy to bylo…"
"To bohužel taky nevim, kalendář nevedu… Ale bylo to eště předtim než sem dostal přes držku, počkejte…tak dva měsíce. Ne víc."
Zafučelo a on začal vytahovat písek z nosu zbytkem své košile.
"To je těžký, když ani nevím kdo jsem…"
Vrhl na mě pohled jako na blázna, ale nic neřekl. Chvíli.
"Mě říkají Ian. Nemám ani zátku, oba rodiče jsou pravděpodobně mrtví…jsem klasické dítě ulice, tak je to."
Přišlo mi, že toho ví nějak moc na devět deset let. Klasické dítě ulice… Vzpomněla jsem si zase na Curta a jeho naléhavou záležitost. Z nějakého záhadného důvodu jsem se o toho šmejda bála.
"Jsem tu s jedním mužem, neviděls ho Iane? Musels ho viděl vycházet támhle z hospody, tak před půlhodinkou…"
"Jasně že jo. Vešel rovnou do těchhle dveří, co stojí za mnou.", ukázal důležitě palcem za sebe. "Jako by spěchal…no nic, jen doufám, že věděl předem, kam leze…"
Curtis a průšvihy…neslyšela jsem nic nového.
"Víš, tady fakt nesídlí žádná počestná organizace, hahaha…á, už leze ven. Odsaď se málokdo vrací s úsměvem na rtech, to nevypadá dobře…"

Curtis fakt nevypadal moc nadšeně. Třískl rozpadajícíma se dveřma a šel rychle ke mně.
"Mizíme…a neptej se proč. Povím ti to později, teď pojď za mnou, v zájmu svého zdraví…"
"Mimochodem, nemáte pár zátek? Mám hlad…", křičel Ian, ale to už mě Curt táhnul do bezpečí.
Vedl mě někam malýma uličkama - vypadalo to, že ví kam. Když jsme po deseti minutách prošli polovinu Hubu, konečně se zastavil.
"Musíme se rychle vypařit, dokud je to čerstvý… teď se zašijem k jednomu chlápkovi, odpočinem si a brzy ráno zmizíme. Květinka nás uvítá, uvidíš."
"Hmm, tak Květinka říkáš…jsem OPRAVDU zvědavá jak mi tohle vysvětlíš…"
"Neboj, tohle není tvoje věc. Kdyby nás náhodou chytli tak mě odprásknou a tebe maximálně prodají do bordelu…"
" Říkáš bordel…tak to je opravdu fajn. Radši jdeme."
Představa, že bych musela od rána do večera kouřit ptáky nějakých jemu podobných kreténů, mi opravdu nebyla nejmilejší.

Dovedl mě na východ do nějaké hodně zabordelené čtvrti. Vypadalo to, jako by tu někdo vyhlásil soutěž o nejrozpadlejší barák…
"Tady to všude kolem, to je starý jádro Hubu. Je to díra, ale bezpečná…chápeš."
Zahnuli jsme dolů a rychle přeběhli přes frekventovanou ulici. Curt mě chytil za ruku a vlekl nekonečnými uličkami. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že se takhle veřejně promenádujem po Hubu naposled. Zastavil se až u nejrozpadlejšího baráku v celé čtvrti. Určitě jsem nevěřila, že by měl někdy střechu…
"Běž…", ukázal na zbytky dveří a pokusil se o ten svůj debilní úsměv.
"No to určitě; čekám, kdy to na nás spadne…"
Curtis přestal kecat a vstoupil do těch trosek první. Po chvilce se ale propadl někam do sklepa, kde se dobrou minutu snažil vyhrabat z kupy všemožného bordelu, co se na něj sesypal. Každopádně tím hlukem ohlásil naši návštěvu.
"Vidím, že tvůj přítel je velmi pohostinný."
"Dobře, můžeš taky jít ven a nechat se zastřelit od těch hňupů, páč tě viděli se mnou a ty bys mě jistě neprozradila, že ne…"
Parchant jeden, drzý a naivní… Posbíral se ze země a zabušil na rozpadající se dveře. Myslím, že by stačilo jen potlačit… Ozvalo se cvaknutí zásobníku, pak něčí kroky. Otevřel nám muž opravdu nevábného vzhledu. Květinka.
"Nazdááár, stará ligo!"
"Vítej Curte, vítej…", vítal Květinka mého spolucestovatele, objal ho a plácal přes rameno v obavách, jaký průser ho sem přivedl tentokrát.
"Vidím, žes s sebou přibalil ženskou, to musíš mít teda vážnej problém…"
Květinka přeskočil plané kecy a jal se přitom zalévat květiny. Byl přímý; naučil ho to život.
"Ty starej blázne, na co ty kvítka zalíváš, když sou to umělotiny…"
Curt se nechoval slušně ani na návštěvě. Nepřekvapilo mě to…vůbec mě to nepřekvapilo. Nakonec ale vyplynulo, že se znají o trochu víc, než jsem si myslela.
"Petúnie…krásné, že? Vsadím se, že bys je nerozeznal od pravých, nemáš na to nos, hehe… Ale musíš přiznat, bylo by to krásný, kdyby byly pravý, jenže kdo by to dneska ocenil…podívej se ven, jen se pořádně podívej…samí notoři, feťáci, keťasové, kteří by tě nejradši oškubali do poslední zátky, kurvy, co jsou pro pár víček schopny všeho… Vidíš, svět si plně zaslouží to, co má."
Při té myšlence nervózně cuknul rukou a voda začala prosakovat skrz děravou podlahu. Žádný hezký pohled pro žíznivého Curta.
"Květ…"
"Stejně to byla radioaktivní sračka, ale jestli si chceš v noci mermomocí posvítit…no, to bych ti nedovolil, kamaráde…ta voda je dobrá tak akorát pro ty umělý kvítka…"
Květinka odešel kamsi dozadu a po chvilce vrzání přinesl ke stolu trochu chlastu na zahřátí.
Byl to zvláštní člověk…no člověk…takový mix muže a ghoula, skoro bych řekla, že měl blíže k tomu ghoulovi. Nejlepší léta pryč, celou tu dobu se už od pohledu pral s radiací… Život se s ním určitě nemazlil, soudě podle jeho rukou. Z deseti prstů mu jich zbývalo jen šest, plus nějaké přeživší články navíc. Jeho životní cesta mě docela zajímala. On se totiž přes to všechno tvářil vesele.

To handrkování kolem petúnie ho ale očividně nepřecházelo.
"Stejně, no jak by mi mohla vyrůst pravá petúnka, když je tu furt tma?! Seš blbej…"
Curtis si jeho mlení nevšímal a házel do sebe jednu sklenku za druhou, ve tváři měl ten známý pohled ´problémy necháme na ráno, teď se nadrátujem´. Květinka se smířil s jeho nezájmem a začal si mě prohlížet. Nemohlo mu uniknout, jak slepě zírám na jeho ruce.
"To bylo to největší štěstí, který mě potkalo. Schytal jsem to brokovnicí v momentě, kdy jsem je měl přilnuté ke hrudi. Těch pár ustřelených prstů mi zachránilo život, střepiny by pronikly do plic a do srdce. Patrně bych si tu dneska s váma nepovídal."
Bylo mi toho člověka líto. Pochopila jsem, proč je tak šťastný.
"A víš co…nejlepší je, že mě ty ruce teďkom živí. Upravuju a vylepšuju různé zbraně… Ale jenom těm správným lidem, samozřejmě. Otrokáři nebo banditovi na pušku nešáhnu."
"No to teď asi nemáš moc velký kšefty. Je to tu samej hajzl…"
Ani nevím proč jsem to řekla, ale časem se to všechno mělo potvrdit.
"Á, děvče, nesuď všechny okolo po dvaceti letech života. Je to moc krátká doba, uvidíš…"
Málem jsem se neubránila výbuchu smíchu. Prej dvacet let života…
Květinka vstal a otevřel další flašku, tentokrát už jen pro nás dva. Curtis to s tím chlastem nějak nedal. Nalil nejdřív mě, pak sobě a začal mi popisovat svoji životní cestu.
Začátek byl podobný, jako mi ho vyprávěl Curtis. Bomby spadly, ale jeho rodiče se nedostali do Vaultu. Nebyli ani dost bohatí a vlivní, ani dost odvážní. Katastrofu přečkali podle všeho venku a ty následky chtěli patrně demonstrovat na svém dítěti. Květinka si pamatoval první kroky tohohle světa, poznamenané přeživší, první mutace, zakládání nových měst… Věděl toho možná víc než ty encyklopedie v The Skull.
"Hele, Hub…nevěř tomu názvu. Není to tak úplně pravda. Před válkou se to tu jmenovalo Barstow. No jo, Barstow…město baseballu, rančerů a především Destruction Derby. Můj táta miloval ty automobilové řežby…řekl bych, že spousta těch vraků teď reziví někde v Junktownu, hehe…"
Vzdychl, aby demonstroval, jak moc ho mrzí, že ty časy jsou pryč a palcem ukázal na potrhaný plakát za sebou. I z těch cárů co zbyly jsem rozpoznala fáro v pozadí a jakéhosi černocha s pronikavým úsměvem. Na můj vkus byl až moc čistý. Pod tím vším stál velkolepý, vybledle červený nápis - Roman Pierce.
"Hmm, zajímavý. Curt mi ale říkal, že tad…"
Květinka můj dodatek včas přetnul. Už mi bylo jasný, od koho se Curt naučil to skákání do řeči.
"Nesmíš mu věřit všecko. Možná je to dobrej kluk, to jo. Ale v otázce naší historie úplnej analfabet."
"Jo, dost dobrej na to aby se přidal k banditům. No a odkud to všechno víš ty, čteš snad nebo co…"
Usmál se a několika doušky hbitě doplnil hladinu alkoholu v krvi.
"Myslíš snad knihy…no to asi ne…já ani pořádně neumím číst, nikdy mi to k ničemu nebylo a jestli se svět bude vyvíjet dál takhle, tak myslím že ani nebude… Všechno jsem to slyšel od táty. Nic se nevyrovná tomu, zažít to na vlastní kůži nebo aspoň naslouchat někomu, kdo to ještě zažil, věř mi. Táta byl vždycky hodně ukecanej… Nakonec ho to bohužel stálo život, ale co. Aspoň si to tu užil."

Potom jsem mu řekla svůj příběh já. Ten můj týden slávy se vedle jeho padesátiletých zkušeností opravdu vyjímal. Květinka to si poslechnul a odkývl mé cíle, ale nelíbil se mu přístup k věci.
"Hmmm… měla bys být opravdu šťastná a ne hledat vinu osudu a já nevím co eště… Dostala jsi druhou šanci na život. Kolik lidí potkalo něco podobného? Znám jen dva takové. Dva i s tebou. Co bych teď dal za to, kdyby Eric dostal ještě jednu šanci… Tak si v tomhle domě laskavě nestěžuj na nepřízeň osudu…neboj, ono tě to tam venku vyléčí…"
Nad našima hlavama něco zavrzalo, jako by ten barák chtěl demonstrativně naznačit, že už nemíní stát dlouho. To mi připomnělo, co tu vlastně dělám.
"Opravdu nás tu nemůžou najít?"
Květinka se usmál, bylo vidět, že ještě přechovává poslední zbytky zubů.
"Můžou. Můžou…ale nevím, co by je vedlo zrovna sem. Možná se to nezdá, ale Hub je velký…je tu spousta prostoru pro dvě malé ryby. Bohužel to všechno vím. Curt byl trochu na dně, tak udělal stejnou blbost jako všichni. Zapletl se s bandity. Kdybych mu tehdá já debil pomohl… Tak jako všichni se s nima časem ´nepohodl´. A já bych to teoreticky neměl vědět. Navíc, všichni s mozkem v hlavě ví, že si ani vzdáleně s takovou sebrankou nic nezačínám, ani s takovýma floutkama jako je Curt… Kdyby ti voli cíleně šmejdili kolem, znamenalo by to, že vás někdo zvenku uviděl a prásknul, ale jak znám Curta…"
"…co…"
"Neposral by to."
Přihnul si z flašky a svůj teď už notně zamlžený zrak nasměroval na hromádku ležící na nouzově sbitém stole. Ráno mu bude hodně špatně.
"Vím, co se ti honí hlavou. Ale on je dobrej kluk. Jinak bych ho ani nepustil dovnitř. Vždycky co sem přijde, tak lítá v nějakém průseru, to jo. Řekl bych, že i v tom tvým probuzení bez paměti bude taky nějaká Curtovina…"
Naštěstí nás toho večera nikdo nehledal.
Dopil do dna to, co zbylo a mrknul na mě tím okem, co nad ním ještě fungovalo víčko.
"Budeš to mít těžký, pokud s ním budeš pokračovat dál, připrav se…"
Neustále mě strašil realitou.
"No, doteď to s ním nebylo o nic lehčí."
Květinka se naposled zvednul od stolu, podíval se skrz zamřížovanou polokouli na noční město a prásknul sebou do matrací. Curtis si beze svého vědomí ustlal na stole a já se natáhla na trouchnivějící, od chlastu politou lavici a doufala, že se v noci při převalování z boku na bok nepřevrhnu…

Vstávalo se mi těžce. Květinka a ožralý Curtis si celou noc dávali závody v chrápání, které neměly jasného vítěze. Slunce si skrz mřížku našlo cestu dovnitř. Dostala jsem jedinečnou šanci spatřit všechen ten bordel v celé jeho kráse… Napadlo mě, který majitel tady asi naposledy uklízel. Každopádně to muselo být hodně dávno.
Posadila jsem se na lavici a upravovala si rozházené vlasy. Květinka s Curtisem už byli kupodivu vzhůru a debatovali spolu o nějaké kravině. Náš hostitel mi podal sklenku s vodou a Curt po mě hodil kus nějakého uschlého zbytku od snídaně.
"Měli bychom vyrazit…"
Květinka to ale viděl jinak.
"Kdepak, už je moc pozdě… Včera ses trochu napil, co? Hehehe… Ne, počkej, posaď se…udělal sem vám laskavost. Co laskavost…vlastně jsem vám zachránil prdele."
Květinka domluvil, ušklíbl se a položil Curtovi ruku na rameno.
"Jo, díky. A co? Co teda z toho chceš mít ty?"
Po těch slovech jsem se psychicky připravovala na sex s pologhoulem…
-----
"Chci tvoji pušku. Jó, ukazuješ správně, tu loveckou. Ne ne, její ne. Tu tvoji. Pro jednoho zákazníka…dost bohatého zákazníka. Počkej počkej, já vím… Květinka by přece nechtěl nic jen tak zadarmo. Dám ti za ni svýho starýho Deserta, a ještě ti ho navíc trochu upravím… No neříkej že to není dobrej obchod, na co s sebou taháš takovou pušku, dyť seš skoro slepej… Jo a navíc budeš mít do odpoledne prdel pěkně v suchu, než se v tom tvým Desertu trochu pohrabu…"
Curtovi nezbývalo než souhlasit. Neměli jsme totiž ani vodu na cestu.
"Jo, a…dík, konečně strávím půl dne nějak jinak než chlastáním…"
Po té vítězoslavné větě se Květinka sebral a odebral se kamsi dozadu, kam nebylo přes všechen ten bordel vidět ani za dne. Se zaujetím jsem se procházela po jeho království. Těch zbraní co tu měl, sice většinou nefunkčních nebo různě polámaných, ale přece…
Taky přechovával různé historické manuály a příručky všeho druhu. Často i ke věcem, které od války nikdo neviděl… Na jedné stránce mě zaujal ´Návod pro profesionální užití Raketometu Rockwell aneb Roztrhejte jich co nejvíce´. Na vedlejší straně byla vyobrazena mohutná tmavozelená trubka s malým černým zaměřovačem. Moc bych chtěla vidět tu trubku v akci, opravdu impresivní zbraň…
"Neboj, nic podobného tady nemám…", řekl Květinka, když náhodou odhlédl od svojí práce.
"Vlastně…nikdy jsem tu zbraň ještě neviděl. Kdyby ti na cestách spadla do klína, stav se s ní na chvíli…"
"A nevíš…"
"…kde ji najít? Jo…různé podzemní základny, předválečné vojenské báze, možná Vaulty… Pokud nějaké takové místo znáš, můžeš se tam skočit mrknout."
"No jó, už jsem něco takového stihla. Za těch deset dní…"

Mezitím se vzpamatoval Curt.
"Nemáme zásoby. Někdo bude muset skočit prodat pár cetek a koupit tak dva litry vody…"
Ten Někdo měl být pochopitelně Květinka, který se zřejmě cítil provinile po tom incidentu s Loveckou puškou.
"To je dobrý, dám vám něco ze svých zásob. Trocha vody a nějaké staré krekry, když je namočíte tak možná půjdou i rozkousnout."
"A co ty…plánuješ chcípnout hlady? Budeš za blbce, jestli půjdeš kupovat vodu podruhé během dvou dní."
"Néé, na to zapomeň, k těm vydřiduchům pro vodu určitě nepolezu… Starej Harold odvedle bude mít určitě nějaký zásoby. Na ňho je ta voda od kupců málo prolezlá sračkama… Neboj, určitě budu pít, nejsem žádnej velbloud. Kdyžtak mám alkohol…"
Květinka svou osobnost nikdy nezapřel. Za slabé tři hodinky si pohrál s Curtovým Desertem a předal mu ho o trochu delší a těžší, než si ho bral.
"Tak, a je to…Desert Eagle s rychlonabíječem a rozšířeným zásobníkem s dvojitou kapacitou. Tumáš, standartní práce."
"Co hodláš dělat s mojí starou přítelkyní?"
"No, přidělám na ni nějaký obstojný dalekohled, aspoň takový, jako má tvoje krasavice, trošku ji seřídím pro bystré oči a vyryju do ní jeho iniciály. Prostě dobře placená makačka… Budu ji muset seřídit fakt dobře, aby venku chvíli přežil a pak se třeba vrátil s dalším dobře honorovaným přáním…"
Curtovi ty kecy o zátkách evidentně lezly krkem. "Du se vychcat dozadu…"
Květinka využil jeho nepřítomnosti a obrátil se ke mně.
"No tak podle toho, co mi ráno řekl tě s ním čeká opravdu velice zajímavá cesta… Dávej si bacha. Nejen na bandity."
---
"A hlavně se při první příležitosti někde umyjte, ať už ta voda bude jakákoli. Ty strašně smrdíš brahminíma hovnama a Curt, ten páchne snad úplně vším…"

Najednou se setmělo, v domě zase nebylo vidět na vlastní nos. Květinka se podíval ven skrz zamřížované okno. Popraskaný chodník už slunce neosvětlovalo. Místo toho se na zaprášené obloze honily mraky.
"Město se pomalu ponoří do tmy. Je čas vypadnout."
Curt sbalil zásoby a pár darů od květinky a hrnul se ke dveřím.
"Dík za vše, kamaráde…opravdu."
Květinka na tohle ale nikdy nebyl.
"No jo, no jo…radši se starej, ať sou její nožky v bezpečí. Nezapomeň, jsou to tvý problémy. Ne její. Ne abys ji dostal do nějakejch sraček, jak je u tebe obvyklé. Pamatuj si, žádný vylomeniny. To bych tě pak musel…"
Výhružku nechal otevřenou a místo toho udělal na Curtise takovou pěknou grimasu. Zamlada to musel být sekáč.
"A příště hlas rozsah a charakter průšvihu ještě než zaklepeš, ať vím, jestli se mám vůbec zvedat…"
Vypadalo to, že si oddechne. Když už jsem chtěla za sebou zavřít, položil nám velmi zásadní otázku.
"No, nechcu nějak dopodrobna sondovat vaše plány…ale kam vůbec jdete?"
Tak o tomhle mě v tom falešném ráji vůbec nenapadlo přemýšlet.
Curtis se toho nahlas chytil, jakoby čekal výpomoc zkušeného zálesáka.
"No, takže…nejblíž to je asi do Junktownu, ale tam já nemůžu, neb jsem tam něco vymamlasil."
"To je ti podobný…"
"Dále…Darwin City, Pohřebiště a San Francisco jsou moc daleko. To nedáme.", a usmál se na mně tak pitomě, jak to jen šlo, aby ukázal, kdo to tady vlastně nedá.
"Upřímně řečeno na ty místa ani pořádně netrefím."
V tom okamžiku sebou prudce cuknul, jakoby ho zastihla nějaká obzvláště vypečená myšlenka.
"No a co takhle Necropolis…"
Ta myšlenka asi mezitím vyprchala ven, protože se vrátil do jakžtakž rozumného postoje.
"Nenene…to bych se musel zbláznit, žije tam banda chodících mrtvol…"
Ta poslední věta se Květinkovi moc nelíbila.
"Dělej jak myslíš, ty frajere. Jestli chceš malou, opravdu malou radu od Květinky, tak na severu se prej nedávno otevřel nějakej vault nebo co…"
"Vault Šílené Brahm…ehm… No, naše vyhlídky nejsou nejrůžovější. Měl jsem si radši venku nechat ustřelit hlavu."
"Nebreč mi tady…já tě mezi ty grázly nedokopal. Bude hůř, uvidíš…" Na tuhle suchou větu jsem si ještě mnohokrát vzpomněla…
Zkusila sem jít po své naději. "Zůstat tu ovšem nemůžem…no ale co třeba kdyby…"
Při pohledu na Curta a Květinku mi bylo jasné, že tohle nepřipadá v úvahu.
"Tak na to ihned zapomeň děvče, kdyby vás tu čapli…ne. Určitě ne. Nechci jíst do konce života přes slámku."

Hádali se tam a já prakticky nevěděla o čem. Občas to vypadalo, že ti dva chytráci jsou na tom podobně… Postávala jsem tam s něma v trojúhelníku a čekala, až z někoho vypadne nějaká kloudná myšlenka.
Samozřejmě, že to musel zlomit Květinka.
"Alder. A co Alder?"
"Děláš si prdel?!"
"Vůbec ne, je to krásně zapadlé místečko kousek na jihozápad…plus mínus bezvýznamné…pokud ho náhodou mineš, tak dojdeš k Velké šumivé vodě a opláchneš si kulky… Uvažuj nad tím, moc lepších možností nemáš. Bandito."
"Je to díra. A byla by to určitě namáhavá cesta, teda pro ni určitě."
"Ále, stačí se držet starý dálnice. Nesmysl…bych tam došel po čuchu!"
Curtova nouzová výmluva evidentně nezabrala.
"Fakt se tam není čeho bát…i když…vzhledem ke tvému neobyčejnému talentu vyhledávat průsery, teď nevím… Celé to městečko je vlastně jedna velká ulice, a na ni se z obou stran lepí ty menší. Drž se mimo ni. Pro jistotu."
Zabouchla jsem za náma dveře, zatímco Curt už se drápal nahoru, zpátky do reality. Poslední dva dni zažil solidní škrt přes rozpočet. Bude se mi stýskat po tom místě…

Náš osud byl tedy zpečetěn. Vydali jsme se do Alderu… Zbývala už jen taková maličkost. Dostat se ve zdraví z Hubu. Proběhli jsme zhruba stejnou trasou jako den předtím, jenom pochopitelně z opačné strany. Napadlo mě, proč nám to takové krásné město dělá.
Protáhli jsme se banditům přímo pod okny skrz celou východní čtvrt a malebný slum plný ruin až tam, kde město končí a začíná stará, značně popraskaná dálnice. Ještě jednou jsme si ustlali v Hubu, tentokrát mezi opravdovými chudáky.
Desítky očí nás vítaly mezi sebe, úplně na dně. V téhle vrstvě se prý vždycky nacházeli ti nejupřímnější lidi. Ale co z té upřímnosti měli? Hrůza, zoufalý nářek matky s dítětem, který stejnak nikoho nezajímal, navzájem se požírající psi smutně vyjící na měsíc… Kousek ode mě se dva malí hoši bili o ohlodanou kost. Než jsme ráno vyrazili, nechala jsem tu za sebou trochu našich zásob. Pustina mi teď přišla krásná. Musela jsem z toho mít dost velké deprese, protože jsem položila hlavu Curtovi na rameno. Usnula sem a potom přišel zase den…

V noci se mi zase vrátil ten sen. Dodávám si odvahy a jdu za tím světlem. Najednou je tak jednoduché vstoupit… Vylezla jsem na druhém konci…do jiného světa. Všude jen samá zeleň a někde v dálce slyším šplouchat oceán. Říkám si, že ho za žádnou cenu nemohu spatřit, přes všechny ty stromy… Teď mi ta zeleň najednou vadí. Rychle ztrácím naději, kterou jsem si před chvílí tak pracně vybojovala. Najednou se celý svět jakoby hroutí… Nechci to tak nechat a otáčím se. Pozdě. Všude je zase pustina. Světlo ze skály mě volá zpět a kroutí hlavou. Zase bych si strašně přála vidět zelené stromy…

"Takže…Alder. Nic moc o něm nevím, je to malá ryba. Mám jen ten hrubý popis od Mistra Květinky a znám přibližnou lokaci. Čekají nás tak tři dni zábavy v pustině…", řekl hned na začátek cesty. Na několik hodin to byla jeho poslední slova. Z pochopitelných důvodů mu ten den nebylo moc do řeči.
Nevadí, já jsem na to stejně nebyla zvědavá. Bylo mi tak nějak jedno, proč to udělal a jak hluboko klesnul. Zvláště když jsem před sebou měla tři dny cesty. Teda podle toho grázla…

Vzpomínám si, že to byla docela hrůza, po jednom dni odpočinku znova na nohy. Curt většinu cesty jen tak zíral před sebe a ochotně nesl konečně aspoň zpola zaplněný bágl. Už nebylo třeba ho zastavovat - přizpůsobila jsem se jeho tempu. Přizpůsobila jsem se templu pustiny.
Stejně se mi to motalo hlavou, proč se pořád courám pustinou s banditou, zlodějem…a dost možná i vrahem.
Byla to skutečně krásná cesta, po rozpálené staré dálnici. Bylo příšerné vedro. Ráno mě Slunce pálilo do zad a odpoledne na západě mlátilo do očí… Člověk si nevybere. Teda určitě ne tady venku. Po pár hodinách mi asi osmdesátistupňový asfalt propálil podrážku u bot. Musela jsem vzít roha do rozpáleného písku, který se mi aspoň nelepil na paty…
Z toho příšerného vedra mě začala pálit i puška na zádech. Sundala jsem ji a sledovala ten žár, který vycházel z hlavně vyrobené z mě neznámého kovu. Hlavou mi projela myšlenka na všechny mé nepřátele. Pouštní havěť, banditi, možná i Curtis, ale hlavně vedro a sucho. Svírala jsem ji čím dál pevněji a odháněla jednu zvláště otravnou otázku. Ochrání mě vůbec?

Nebyla to ale jediná otázka, která mě v tom horku užírala. Pořád jsem nechápala sama sebe, proč se od toho zmetka vedle mě jednoduše neodtrhnu. Nebýt spolu v Hubu na očích, mohla jsem tam někde potichu zapadnout a dávat dohromady střípky minulosti… Neudělala jsem to. Vlastně mě to tehdy ani nenapadlo. Zdálo se, že spolu budem spojeni do konce života… V podvečer to vedro naštěstí ustoupilo a stejně tak se zchladila i má hlava.
Utábořili jsme se brzy. Beze slova, v duchu posledních několika hodin. Curtis sebral nějakou větev a jen tak se šťoural v ohni. V očích se mu lesknul rudý plamen. Poprvé v životě asi něčeho litoval. Možná že mi ho bylo i líto. Poprvé.
Už mě přestávalo bavit sledovat, jak se užírá.
"…znamená to, že dneska půjdem spát bez přednášek?"
Jeho oči pořád hleděly do ohně. A čím dál víc se leskly.
"Co bys tak chtěla slyšet… Poučky o tom, jak si neposrat život? Jo? Ode mě?!"
"Jen klid, nechcu po tobě žádné vysvětlení, ani nechc…"
"Nevíš jaký to je… Jako když stojíš u skály a pracně vyšplháš z normálu o jeden dva metry vejš…a najednou zakopneš, uděláš jednu jedinou chybu…třeba úplně zkurveně malou chybu…a letíš zpět na zem…je to otázka okamžiku…seš dole a pořád padáš a padáš, dokud je kam…až se jednoho dne probereš úplně na dně…nechápeš jaký to je, drápat se zpátky…aspoň na tu nulu…"
Oči už se mu nelesknou. Má je zavřené.
"Já…když se mi to stalo, určitě jsem tam taky spadla, ani nevím z jaké výšky. Možná ležím až na dně…ale necítím se tak. Stejně jsem z nějakého podivného důvodu šťastná. Jediné, co má smysl, je budoucnost…"
"Jo. Máš pravdu. Ale nechtěl po mě, abych ti tu básnil. Jednou ti to všechno povím. Ne dnes."
"To ticho je hrozné…"
Nejsem si jista, jestli mou poslední větu ještě slyšel. Usnul hned, patrně tížen svým svědomím… Ještě chvíli jsem držela stráž nad jeho utrápenou duší a potom se otočila směrem do pustiny. Ze tmy někde tam daleko slabě plápolal oheň. Pár okamžiků jsem si myslela, že se dívám do zrcadla, takového, jaké má Květinka. Že se dívám na náš oheň… Ten už ale skoro nehořel.
Vyskočila jsem, jen proto abych vzápětí zalehla s loveckou puškou přilepenou u oka. Skrz kukátko dalekohledu jsem viděla takový menší ohýnek a hrubé obrysy ženského těla ve tmě opodál. Těžko říct, jak daleko a co se tam odehrávalo. Nebýt doutnajícího ohně, neviděla bych si na špičku nosu. Řekla jsem si, že dneska v noci bychom byli hodně snadná kořist. A pak usnula…

Ráno náš bobřík mlčení pokračoval, myšlenkama jsme byli každý někde jinde - Curt se pořád topil ve svým průseru a já myslela na to světlo daleko ve tmě… Hned dopoledne nám jisté okolnosti rozvázaly jazyk. V kopcích za Hubem jsme mírně sešli z cesty a narazili na obrovského radškorpiona.
"Rychle uteč pryč, s takovým kvérem na dálku ho neupižláš!"
Curtis pohotově vytáhl Desert Eagle a vystřelil. Přerostlý radškorpion šel naštěstí v souladu se zvířecími instinkty po útočníkovi, i když jsem při zbabělém útěku zakopla o šutr. První rána šla vedle, druhá té bestii ustřelila jedno z klepet, takže už mu zbýval jen ocas. Třetí kulka do mezírky v chitinovém krunýři radškorpiona definitivně složila k zemi. Dobil ho pěstma.
"Fuj…ještě že lehnul. Ta poslední rána, to byla úplná náhoda…", komentoval průběh nedávné bitvy, zatímco jsem se sbírala ze země.
"Eště že sem ho trefil tak výtečně, už tak sem dneska otrávenej…počkej…jednou to takhle koupí Decker, uvidíš…", spokojeně si mnul ruce, dokud si nevšiml, že stojí v kaluži jeho krve.
Teď už jsem si nevyčítala, proč jsem mu neutekla. Vypadalo to, že banditi mají i svoje světlé stránky.
"Jo, a ty…příště na ňho jdi radši s tím tvým nožem. To je puška na trošku větší vzdálenosti."
Po zbytek dne cesta probíhala celkem poklidně, hlavně díky příjemnému počasí, odvěkému nepříteli všech cestovatelů. Tehdy a ještě mnohokrát potom se mi vybavila Curtova slova. ´V takový situaci tě nezachrání ani kvér od Boha…´

Pochopitelně to znamenalo, že v noci bude hrozná kosa. Došlo to dokonce i Curtisovi, který se jal rozdělat oheň ještě daleko před setměním. Většina našich zásob začala po dvou dnech cesty získávat svou obvyklou pachuť. Curtově žaludku to bylo jako vždy jedno. Nenávidím ten jeho žaludek, co sní vždycky všechno, ať je to v jakkoli nemožném stavu. Teda snad kromě mně.
"Doufám, že máš v Alderu taky nějakou známost…"
Curtis razantně zatřásl hlavou.
"Ne. V Alderu nemám nic."
"Znamená to, že zase spíme na ulici?"
"Na ulici ne, nějaké trosky se tam určitě najdou…pokud chceš přenocovat na nějakým teplým a útulným místečku, budem muset cestou něco ulovit. Kotě."
"Jo, teda za předpokladu že to Něco neuloví nás…"
"Času dost. Ještě nás čeká pár kouzelných nocí v pustině."
Po téhle nanejvýš hloupé myšlence se obrátil na druhý bok a usnul.
Stejně tak jako včera jsem se otočila směrem do pustiny a instinktivně vyhlížela to světlo. Dočkala jsem se…odlesku ve skalách. Tu noc hrozně mrzlo…a někdo pod kopcem se toužil ohřát. Vzpomněla jsem si na obrys ženy ze včerejška. Určitě neměla v plánu takhle poutat moji pozornost, ale hory toho prozradí hodně. Měla by si dávat pozor. Co vidím já, to vidí určitě i jiní, mnohem nebezpečnější tvorové. Ať už je to kdokoliv, byl zřejmě poprvé venku. Jednou mi Curtis řekl, že trpím nadměrnou zvědavostí, když sem ho jednou bombardovala tunami zbytečných otázek. Vydala jsem se tedy k tomu místu…

Byla mi zima a měla jsem strach…ale co sem měla dělat? Curt by si jí stejně nikdy nevšiml s těma svýma očima… Kdyby bylo nejhůř, nechala jsem mu tam loveckou pušku. Vybavila sem se jen nožem a (hodně malou) troškou odvahy. Připlížila jsem se zezadu, podle svých nejlepších zvyklostí. A ona tam stála, jemná blondýnka drobné postavy s plápolajícími vlasy, jež byly z mého úhlu skoro v ohni… Už jsem ji jednou viděla. Chvíli jsem se krčila za mohutným kamenem a přemýšlela, co jí mám vlastně říct. Ale určitě to musí přijít brzy, protože ten oheň mě lákal čím dál víc. Jak jsem řekla, byla opravdu zima…
Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist