|
Marcus - Povzdech
Povzdech
Stalo se to.....během jednoho dne, ne co to povídám jedné hodiny, ne-li
několika minut skončil svět tak jak ho znalo mnoho dnes už neexistujících lidí.
Nevím kdo to započal, ale to je jedno...začne jeden a spustí tím řetězovou
reakci, tak jako ve všech těch odpálenejch atomovkách. Ani ty sirény
nezazněly...
Začátky nových dní byly tak trochu jako je popisovaly staré knihy a filmy,
trochu s nádechem naprosté volnosti pro ty co přežili víceméně bez úhony, ale
převážně to bylo o boji o holej život....hlavně v městech kde to všecko ty
rachejtle vybambitkovaly. Nevim jak to bylo na venkově, v odlehlých krajích
nebo v Austrálii, která i za našich dob bejvala mimo centrum dění, ale tady na
kalifornskym pobřeží to bylo pěkně divoký. Měl sem štěstí, můj bejvák se
sklepem a malou předzahrádkou stál v sateltiním městečku nedaleko L.A.. Hergot
vlastně tam ještě furt stojí, jen ta střecha to trochu vodnesla a zeleň trochu
zuhelnatěla.
Zrovna jsem šel do sklepa, že si vyperu svoje propocený hadry, když to bouchlo.
To se ví nebyl sem připravenej, ale nějaký zásoby na přečkání kritickejch 48
hodin se tam našly, takový zásoby měl v týdlec době asi každej, když to všude
pěnilo kvůli ropě, záchod se vyrobil v garáži a bylo to. Taky sem vyštrachal
rádio na baterky ( dokonce s funkčníma baterkama což nechápu), musim říct, že
většina stanic nefungovala, na jedný se někdo duchaplně napůl rostřeseným
hlasem jal vysvětlovat co dělat při výbuchu atomovky a jak se ochránit před
zářením, taky sem zaslech poslední správy tohohle starýho světa...řikaly, že to
je opravdu globální termonukleární válka, Amerika všecky velký města od New
Yorku po San Fran, Evropa, Rusko, Čína i Afrika, všecko se v tu chvíli koupalo
a opékalo v gama záření.... na jiný stanici někdo dokola pouštěl Mozarta a
někde se nějaký ubožák pokoušel vysílat SOS morzeovkou. Těch 48 hodin bylo
parádních....spusta času na přemejšlení o svetě a taky naplánování jak
přežít....rychle natočit zbylou neozářenou vodu z trubek do kýblů a nechat
vychladnout bojler kde je fakt hodně vody, zajít k Jon's co. potravinám do
skladiště který se nacházelo napůl v zemi pro zásoby, vyrabovat elektro s
baterkama, trafiku na sirky, skusit někde splašit lékarničku pro všecko a
hromadu knih kdyby se nenašla žádná společnost no prostě udělat si z blízkého
ne tolik doufám ozářeného okolí samoobsluhu a asi dojet někam na venkov.
To víte ani sem pro ten starej svět netruchlil....asi sem divnej ale trochu mě
to i fascinovalo, konec všeho a začátek čehosi....rodinu jsem neměl, holka mě
vopustila a čokl mě pokousal tak co. Všecko to mělo takovej přízračnej nádech,
tedy aspoň do tý doby než sem odbjevil na ulici už mrtvý, ale očividně dlouho
trpící oslepený a popálený mrtvoly, tam někde na mě dolehla realita. Ale stejně
vemte si to.....jste mnohokrát prověřenej generál s palcem na Tom Červenym
Zasranym Tlačítku. Nelákalo by vás ten čudl zmáčknout? Co by se vám stalo? Nic,
starej svět by tim zmáčknutim přestal existovat.....leč nikdy se nestalo, aby
to měl pod kontrolou jen jeden člověk tak si nikdo nic takovýho nemoh
vychutnat.....ale svět stejně skončil.
Po tomto zničujicím aktu odhaduju přežilo ještě takovejch 60% populace....přeci
jen měst a vesniček je ohromná spusta, ale v dalších týdnech začalo to pravý
plíživý peklo, zima, šero, skupiny obyvatel snažících se o jakous takous
samosprávu, docházela pitná voda a jídlo, přišly na řadu zbraně...střelné,
chladné, i ruce. Stim nápadem odjet na venkov to nebylo zrovna moc slavný,
všude jsem se setkal s ne moc pěknym přijetim, páč všichni měli starosti sami
se sebou a v pustině se mi taky něchtělo nocovat, nehledě na to, že bych se tam
něměl čim živit, protože jsem neměl zbraň. A tak jsem se vrátil nazpět do svýho
domu, pasoval ho na bunkr a začal se pořádně zabazpečovat.
Zjistil jsem, že tu a tam někdo přežil...ale zpočátku jsme se všichni sami sobě
vyhýbali...nevim jestli ze strachu, nebo studu, že zrovna rabujem různý
obchody. Prostě to byla doba která říkala "hleď na to posvátné ticho na tu
kostru staré civilizace kolem". Všecko co bylo dál od epicentra výbuchu
vypadalo eště jakž takž normálně, i lidi tam byli, část se jich rozutekla a
část to vzala podobně jako já. Ale ani po pár dnech jsme neměli důvod se
scházet a začít něco plánovat, všude vládla taková těžká hutná letargie. Ale
jednou jsme uslyšeli divnej zvuk a když jsem vzhédli k obloze, tak jsme
nevěřili svým očím, vyděli jsme nad náma přelétávat vrtulník. To nás totálně
dostalo, bylo to jako dostat mokrym hadrem do obličeje, uvědomili jsme si, že
někde ještě zbytky civilizace třeba fungujou a že přeživší to možná někde vzali
úspěšně do svejch rukou.
A tak jsme se sešli, bylo nás asi 50 z naší čtvrti, a začali jsme se radit, že
poberem káry naložíme je až po střechu zásobama a vyrazíme po Americe a budem
doufat v nějakou společnost, ke který bysme se přidali. Měli jsme docela
naspěch, nejen kvuli vidině že dáváme něco do pohybu, ale kvůli tomu, že i tady
byla radiace. Pár znás to schytalo...jo zasraný gama záření...bolesti hlavy,
občas nepěkný popáleninky na rukou a na obličeji, který pozdějc zešedly,
zvracení...
Boužel já už asi neodjedu....pár hodin před odjezdem sem to schytal a teť tady
ležim u svýho baráku a čekám až se pomalu zadusim, neni nikdo kdo by mě
ošetřil...(povzdech), to je pech řikám si, přežiju výbuch jaderný pumy a dostane
mě zasraná vosa....alergie už od malička....Proč jsem musel při tom rabování
zapomenout na svoje léky......
....slyšim kroky.....někdo volá: "Hej Jimme kde si? Jimme!!.......
....jo menuju se Jimm omlouvám se zapoměl jsem se představit......poslední
myšlenky odplouvají.
Konec
ZPĚT NA POVÍDKY
|
