Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Hnoj - On


Pustinou se ozývala hudba. Pokud by se to dalo označit za hudbu. Byl vysoký s prošedivělými vlasy putoval a hledal. Hledal smysl života a jeho konec, kam chtěl dojít. Celou dobu co šel hrál na prastarou foukací harmoniku. Byly to zvuky drásající nervy, bylo to skoro horší než vítr co tu vanul. Nepřestal hrát, ani pokud vešel do města, to byl asi důvod, proč s ním nikdo nemluvil. Nikdo o něm nic nevěděl, protože přišel z východu přes hory. Nosil velice zvláštní oblek. Byla to předválečná kožená bunda s nápisem Hell´s Angels a nárameníky z energozbroje. Vypadal přinejmenším podivně. Říkalo se, že dříve pracoval pro bratrstvo, asi podle brnění, ale kdo ví kdo vlastně je. Byl něco jako patron pustin, prý bojoval proti banditům a pomáhal těm, kdo to potřebovali. Jednou přišel k nám do města a nehrál, na tváři měl bolestný výraz. Tehdy mi bylo asi šestnáct let. Hrál jsem si na ulici s ostatními karty a popíjel pivo. Když procházel ulicí všichni naprosto ztuhli a tichonce ho pozorovali. Měli z něj strach, a já taky. Pomaličku se šoural ulicí až došel ke starému opuštěnému domu a doslova propadl dveřmi. Když zmizel z dohledu, vrátilo se všechno zpět do normálu.

Asi za tři dny se z toho domu začalo ozývat tiché sténání. Ze sténání se stal, křik a lidé z města se začali zajímat, co se tam děje. Byl jsem tehdy mladý a zbytečně zvědavý, v noci když všichni spali vylezl jsem ze svého pokoje oknem a proplížil se do domu, kde byl On. Vešel jsem tam a obklopil mě strašlivý smrad, byl to pach smrti. Ten zápach byl skoro hmatatelný, bylo to jako by mě obklopil, pohltil a dusil najednou. Pozvracel jsem se. Nikde tam nebyl, už jsem chtěl odejít, v domnění, že odešel zpět tam, odkud přišel. Z horního patra se ozval strašlivý, hrůzu nahánějící výkřik a tichonká hra na harmoniku. Nedalo mi to a já vystoupal do druhého patra, chvěl jsem se strachy. Vešel jsem do pokoje a odkud vycházela ta hudba. Byla tam stará rozvrzaná postel. Jeho oblek ležel vedle ní a na ní ležel On. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem to uviděl. Jeho kůže měla nazelenalou barvu, a doslova se vstřebávala do jeho těla, na mnoha místech chyběla. Na posteli vedle něj leželi jeho prsty z levé ruky. Byl to hnus. Stal se z něj Ghoul. Už neměl oči, možná, že je měl, ale byli zakryté, něčím, co dříve mohlo být jeho čelo.

„Kdo je to?“ zeptal se tiše, když odložil harmoniku.
Chtěl jsem utéct, ale nakonec jsem odpověděl: „Petr.“ Asi to nebyla odpověď kterou chtěl slyšet, ale na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl.
„Ahoj Petře, co tě sem přivádí?“ zasténal a zachroptěl zároveň.
„Váš křik mě sem přivábil,“ odpověděl jsem asi až moc upřímně.
„Tam můj křik, jak dlouho už tu jsem?“ zeptal se.
„Už čtyři dny,“ odpověděl jsem mu.
„Tak krátká doba, myslel jsem, že mutace probíhá mnohem pomaleji,“ řekl.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.
„Mohl bys mi prosím dojít pro trochu vody, hrozně dlouho jsem nepil.“ Ignoroval moji otázku. Otec mě učil, že bych měl pomáhat všem abych se dostal do nebe, ale já mu to nikdy nevěřil, ale teď jsem si na to vzpomněl a tak jsem mu přinesl vodu ze studny na ulici a přinesl mu jí. Napil se, ale aspoň půlka vody mu vytekla na polštář dírou, kterou měl pod uchem, byl to žalostný pohled.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se znovu.
„Kolik je ti let Petře?“ zeptal se a znovu ignoroval mou otázku.
„Šestnáct,“ odpověděl jsem.
„A už si přemýšlel o tom, jak odejdeš?“ zeptal se dříve, než jsem se stačil znovu zeptat.
„Odejít, kam a proč,“ zeptal jsem se udiveně.
„Jsi zvědavý, takoví lidé nezůstávají ve městech jako farmáři,“ odpověděl mi.
„A kam odcházejí zvědaví lidé,“ zeptal jsem se i když jsem odpověď znal, alespoň odpověď, kterou bych řekl já.
„Zvědaví lidé odcházejí zkoumat a poznávat svět, zvědaví lidé uspějí v pustinách.“
„A co ti ostatní?“ zeptal jsem se protože tohle nebyl odpověď, kterou bych čekal.
„Ti ostatní, se zblázní. Zblázní se ze samoty. Znám jednoho takového. Teď žije na pohřebišti města Hub daleko na severu.“
„A co vy?“ zeptal jsem se.
„Já byl zvědavý, ale zřejmě moc zvědavý, moje zvědavost ze mě udělala, to co jsem teď,“ odpověděl smutně.
„Vaše zvědavost?“
„Ano, našel jsem jeden starý opuštěný Vault a tam jsem dostal dávku radiace, když jsem vlezl do nejspodnějšího patra z protržené stěny reaktoru unikaly radioaktivní částice,“ popsal mi svůj příběh z několika posledních dnů.
„Bolí to?“ zeptal jsem se neomaleně.

Místo odpovědi, začal znovu hrát na harmoniku. Hrál dlouho a tak jsem těsně před svítáním odešel. Doma jsem už neusnul, přemýšlel jsem o tom jaké by to bylo odejít z domova. Proč odcházet? Tady mi přece nic nechybí. Jaký by asi byl ten osamělý život rangera a všechny jeho příhody? Znám několik těch starých bláznů, kteří se prý zbláznili ze života v pustinách. Ale co tam může být tak strašného? Bylo tolik otázek a žádná odpověď, budu ho muset ještě navštívit.

„Věděl jsem, že se vrátíš,“ řekl když mě uviděl vejít k němu, ten hnus co měl přes oči už mu odpadl.
„Jak jste to mohl vědět?“ zeptal jsem se ho.
„Jsi zvědavý. Máš spousty otázek na život venku a jediný, kdo ti může odpovědět jsem já,“ řekl jakoby byl vševědoucí.
„Jak to všechno víte?“ zeptal jsem se udiveně.
„Já byl stejný,“ usmál se. „Nuže ptej se, odpovím ti na všechno, na co budu znát odpověď,“ řekl a položil se na postel.
Mluvil jsem s ním skoro celý den, ptal jsem se a on odpovídal a někdy jen tak hrál na harmoniku a já ho poslouchal, stávali jsme se přáteli. Měl jsem pocit, že zná všechno a celý svět už prošel a jediné co nezná je smrt. Ale nebyl vševědoucí, nedokázal mi dopovědět na otázku: „Proč jsou někteří lidé zlí.“ Místo odpovědi začal hrát.

Když jsem přišel dalšího dne k němu, seděl na posteli a prohlížel si svůj oblek.
„Mám pro tebe nabídku,“ oznámil mi.
„Nabídku? Jakou nabídku?“ podivil jsem se.
„Chci odejít do města ghoulů, do Gecca,“ oznámil mi suše.
„Ale co ta nabídka?“zeptal jsem se ho znovu.
„Potřebuji doprovod, sám bych cestu nezvládl, jsem jen starý ghoul,“ podíval se na mě a já v tom pohledu viděl prosbu.
„Dobře, kdy vyrazíme?“ odpověděl jsem bez váhání.
„Zítra za úsvitu,“ odpověděl.

Tu noc jsem nešel spát a málem jsem se nedočkal úsvitu, byl jsem pln očekávání, ale bohužel jsem nevěděl co mě čeká. Čekal jsem na cestu.
Když jsem vešel k němu do domu, měl připravený batoh se svými věcmi. A u postele leželo jeho brnění a puška s mnoha zářezy na pažbě.
„Proč si neobléknete brnění?“ zeptal jsem se.
„Od teď je to tvoje brnění,“ odpověděl se sklopenou hlavou.
„Moje? Proč mi ho dáváte?“ zeptal jsem se zmateně.
„Jsi jediný člověk, se kterým jsem se kdy v životě spřátelil a já už ho nebudu potřebovat, chci aby sis ho vzal.“
Padlo mi skoro dokonale, akorát jsem si v něm připadal poněkud neohrabaný.
Vyrazili jsme směrem na severo-západ. Cesta byla dlouhá a on mě cestou učil přežití v přírodě a hrát na harmoniku. Viděl jsem mnoho zvláštních věcí, nájezdníky, kteří přepadli karavanu, bratrstvo oceli, farmáře a vlastně skoro všechno, co se dá v pustinách vidět. Za sedmnáct dní pochodu jsme došli do Gecca, byla to osada plná domů sestavených ze starých plechů. Vedl to tady Harold, který se s ním vřele přivítal, zjevně se znali už z dřívějška. Přišel čas loučení.

„Teď ti odpovím na tvoji poslední otázku,“ pronesl a zatvářil se vážně.
„Proč jsou někteří lidé zlí,“ zeptal jsem se ho pln očekávání.
„Žádný člověk není špatný, špatné mohou být pouze jeho činy, a i ty činy nejsou špatné, protože to co je špatné pro někoho jiného, může pomoci tobě. To co prospěje většině nemusí prospět jedinci a obráceně. Zlo neexistuje, existuje jen cesta a ať se rozhodneš jakkoliv, musíš nést následky svých činů až do konce.“
Pak mi dal harmoniku a odešel do nitra osady. Začal jsem hrát a vydal se na cestu. Pustinami se ozývala hudba.

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist