Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Křižovatky

V chodbě odkapávala vysrážená voda. Člověk by při tom zvuku mohl i zešílet, ale Ed seděl opřený o dlaždice a ve světle svíčky čistil svou brokovnici. Nebyl to nijak neobvyklý pohled, tady ne na Jeromově křižovatce.
Marka probudila ta samá noční můra. Posadil se a chvíli jen tak civěl do tmy. Praštil se loktem o pražec a teď si masíroval brnící ruku.
"Doprčic," zaklel. V duchu děkoval tomu, že vedle něj nikdo neležel, protože by se asi hodně divil. Tohle se mu stávalo pořád. Ještě si nezvykl. Ani na tmu, ani na lezavou zimu, ani na vlhko, ani na přepady, ani na pachuť pečených krys, ani na radiaci, a vlastně si vůbec zvykat nechtěl.
"Doprdele práce."
Zvedl se a zamrkal. Na nástupišti doutnalo světlo svíčky. Vydrápal se nahoru a zamrkal. Seděl tam Ed a jako vždycky čistil svou brokovnici, jako by z ní nedávno střílel. Po té patálii s Pankáči od vodárny nebylo nikomu z bandy do smíchu. Každý se snažil nějak relaxovat, ale napětí, které vyselo ve vzduchu bylo stále přítomné, ikdyž všichni spali. Mark ho dokázal vycítit, anebo si to jen namlouval. Pořád se mu vracel Jeromeho výraz v obličeji, ten bolestný škleb, když si šáhl do míst, kde měl před chvílí hrudník. To je taky ten důvod, proč už Mark nespal ve vagónu s ostatními, protože se budil a mlátil okolo sebe rukama. Před nějakou dobou i řval. Ostatní na něho dívali pohledem typu "chudáčku šílenče", tedy až na Verenu která se ho snažila přivést na jiné myšlenky a utěšovat. Spíš to rozmazávala.
"Tě péro vole," ozval se Ed. On takhle ponocoval neustále. Měl nejlepší uši, tak hlídal v noci. Dokázal rozeznat kradmé kroky od čehokoliv. Mark si ve světle svíčky kontroloval svůj měřič ozáření. Byla to vlastně visačka z bílého plastiku, který zčerná, pokud je tělo ozářeno nad hranici neškodnou pro zdraví.
"Kolik je hodin?"
"To je fakt pitomá otázka," řekl Ed a podíval se na hodinky. Ty jeho byly jedny z mála, kterým absence baterií opravdu nedělala těžkou hlavu. Stačilo je jen jednou za den natáhnout. Byla to vlastně starožitnost.
"Tři osumnáct."
"Akorát čas na jídlo co?"
"Jenom si dej, máme tam ještě kus tý kočky, cos ji chytil včera."
"Hmm." No, pořád lepší než krysa. S tou kočkou to byla klika. Přišla sama, když u levé barikády pojídal poslední kus dalšího krysího atleta. Stačilo ji jen chytit a večeře byla na stole. Nebyla zase tak špatná. A ani moc nesvítila.

Tunely metra a kanalizace se vinuly pod celým městem a pokud měl člověk dost odvahy, tak i za něj. Teď ale bylo město v ruinách a na mnoha místech byly závaly. Čím hlouběji se ale člověk vydal, tím lepší to bylo. Jeromova křižovatka byla ani ne hluboko a ani moc mělko. Měli vlastní místo na světě, který ještě zbyl, několik protiradiačních infuzí, tři antiradiační obleky a mnoho dalších drobností, které pomáhaly zpříjemnit černé hodiny v podzemí. Jednou z nich byly karty, druhou bedna různorodé sbírky alkoholu, a pokud to nepomáhalo, byla tady pořád věrná přítelkyně pistole, která nabízela východisko pro ty, kteří to přestali zvládat, anebo neměli chuť zemřít jako opuchlé svítící mrtvoly. Člověk má na vybranou, ikdyž výběr se v poslední době hodně zúžil.

Mark seděl na okraji nástupiště a kontroloval si zbraň. Ostatní se začali probouzet a děcka hledaly nějakou zábavu v nekončící tmě. Bill seděl vedle a díval se na stupnici Geigerova počítače. Ručička se ani nehnula. To bylo dobře.
"Jdete zkontrolovat pasti?" ozvala se za nimi Jenna.
"Necháme tě hádat," zabručel Bill. Mark se zasmál a Jenna s uraženým zasyčením odešla. Vyrazili. Pasti byly na všech možných místech a tak to byla procházka na delší dobu. Mlčky kráčeli a ředili tmu baterkou. První past byla prázdná, druhá taky, v několika dalších byly nějaké krysy. Zabili chycené kusy a nastražili novou návnadu o kousek dál. Rutina. Po roce pod zemí si jeden osvojí několik užitečných dovedností. Krysí maso není sice nic moc, ale když kromě nezbývá nic jiného…

Zvukový výstup geigerova počítače mlčel. Chodba byla temná a slabé světlo baterky mělo velké problémy tmu byť jen zředit. Mark se potichu sunul kupředu. Jediný hluk, který slyšel, vydával on sám. Podle mapy chtěl dojít k troskám skladiště, o kterém se všeobecně vědělo, že je spíše pod zemí, než nad ní. Zdejší síť kanalizace byla jedna z nejstarších ve městě. Podle toho byla i velká. Žádné úzké chodby s břečkou po kolena. Ale bez dobré mapy městské kanalizace je navigace v podzemí velmi nejistá, což znamená, že se Markovi povedlo zabloudit.
Díra v nějaké šachtě, kterou Mark považoval za výtahovou, byla osvětlená. Světlo v podzemí vybízí k opatrnosti. Mark to věděl, ale neodolal pokušení nakouknout dovnitř. Než stačil jen zamrkat, uchopily ho něčí ruce a hodily ho na plošinu uvnitř šachty. Mark přistál na okraji a díval se na hromotluka, který se ho chystal dorazit podrážkou své boty. Jak se to někdy stává ve vypjatých situacích, čas zmedovatěl. Mark si uvědomoval všechno okolí z opravdu ostrými detaily. Zadíval se na opravdu pomalu blížící se podrážku. Měla opravdu hrubý vzorek. Bota samotná vypadala jako přehnaná napodobenina superpevné vojenské obuvi. Odhadl ji na číslo deset, plus mínus. Přitom si vzpomněl, kde vlastně našel svoje boty. Byl to sklep zhroucené policejní stanice, ve kterém našli hodně oblečení a několik pistolí, pár brokovnic, nějaké náboje a hromadu léků, obvazů a tak dále. Člověku prý proběhne před očima celý život a Mark si vzpomněl jenom na boty. Docela ho to rozladilo. A podrážka, která mu měla urazit hlavu se zatím nepřiblížila ani o centimetr. Zvláštní. Markovi se vybavily laviny akčních filmů a kurz sebeobrany. Věděl, co všechno by mohl udělat.
Podvědomě sebou škubl a překulil se na pravou stranu. Tím se ale dostal mimo plošinu, takže se chytil trubky lešení. Viděl, jak hromotluk došlápl celou silou na desku a ta nevydržela. Jeho bota nebyla nic moc. Zhoupl se a vší silou přirazil nohu v botě proti hraně další desky. Ozvalo se zapraskání kosti a hromotluk zavyl. Situace se zdála být patovou. Markova poloha vismo a hromotlukův rozdrcený kotník vylučovaly rozhodnou akci z obou stran. Po pravdě by mohl Mark toho člověka zastřelit, ale nevěřil si natolik, aby se jednou rukou pustil a vytáhl pistoli. Navíc nevěděl, koho by výstřel přilákal. Tak se rozhodl přeručkovat ke svislé podpěrné trubce a vyškrábat se nahoru. Když tak učinil, otevřel se mu pohled na plošinu z jiného úhlu. Dýchal rychle a cítil bušení krve ve spáncích. Hromotluk ležel a nehýbal se. Kolem jeho pravé boty se pomalu rozlévala krev. V první chvíli si Mark neuvědomoval, jak silně do té nohy kopl, ale teď, když viděl, do jakého úhlu byla kost zalomena, udělalo se mu špatně. Ani se nedivil tomu, že to složilo i takovou hroudu svalů. Posadil se vedle bezvědomé krvácející trosky a napil se ze své flašky od Nuka-Coly. Začalo mu pomalu docházet, že za celý rok, který prožil v podzemí, ještě nikoho nezabil. Byl sice u přestřelek a bránil území Jeromovy křižovatky, ale nikdy nezabil nikoho z očí do očí. Když se znovu podíval na kaluž krve z rozdrcené nohy, bylo mu jasné, že to ten chlápek jen tak nerozchodí. Sáhl mu na krk, ale neucítil nic. Tělo bylo studené. Znovu se napil a vstal.
Šachta opravdu byla výtahová, ale tenhle výtah byl nákladní a ležel na jejím dně. Mark s baterkou v zubech šplhal po žebřících až na dno. Viditelně tudy někdo chodil poměrně často, protože trosky výtahu byly rovnoměrně odklizeny. Prošel po dně šachty a ocitl se šest pater pod zemí v komplexu podzemních garáží. Aut tam bylo poskromnu. Většinou to byly staré odstavené kusy se spalovacími motory. Mark se sunul opatrně kupředu. Nevěděl, kdo, nebo co ho tady čeká. Spadnout díky neopatrnosti do průšvihu se mu opravdu nechtělo.
Podzemní garáže byly velké a tiché. Mark si dodal odvahu a zrychlil průzkum. Bylo mu jasné, že na podrobnější prohledání toho místa by tu muselo být více lidí, tak se dal do centra stavby, kde tušil osobní výtah a nějaké kanceláře. Místa, která můžou být užitečnější. Žebřík stojící v průlezu výtahové kabiny ho přesvědčil, že i tady to nepůjde jinak než pěšky. Některé komunity sice měly agregáty, nebo zásobu mikrofůzních článků, ale tady podle všeho nebylo nic. Nahoru šachtou šplhal naslepo. Docházelo mu, že má buďto více štěstí než rozumu, anebo tu opravdu nikdo jiný není, což bylo nepravděpodobné. Když o půl hodiny později procházel s baterkou v ruce kanceláře dispečerů, dílnu údržby a s radostí nahlížel do požární nádrže plné vody, jeho ostražitost polevila. Nenašel tam nikoho a to ho naplňovalo zlou předtuchou. Sešplhal o patro níže, protože i tam byly nějaké místnosti, které chtěl před návratem projít.
Muselo to být technické podlaží. Ve vzduchu cítil lidský pot a olej. Bylo tu několik dveří. Našel příruční sklad s policemi plnými krabic, jejichž obsahem mohlo být cokoliv a on se tím nechtěl zatěžovat. Další dvoje dveře byly skromně zařízené pokoje, podle všeho pro noční hlídače a jiný personál. Když sahal po klice posledních dveří, něco ho varovalo, něco jako předtucha. Pokrčil rameny, otevřel dveře a udělal první krok. Pak ho něco praštilo do hlavy a před očima mu zatančily hvězdičky.

Probuzení to bylo hrozné. Bolela ho hlava a v první chvíli si nemohl vzpomenout, kde je. Podepřel se lokty a zamrkal do kalného světla okolo sebe. Převalil se na bok a prohmatal si zátylek. Na pohmat byl citlivý.
"Kde to kruci…." Mark polkl větu a zadíval se pořádně na to, co si myslel že vidí. Nad ním stála ženská a mířila na něj jeho vlastním revolverem.
"Už jsi vzhůru? No fajn, tak klop, kdo jsi a co tu chceš?"
"Cože?" Mark se cítil děsně. Bolest hlavy sice nepřecházela, ale ležet dvakrát v jednom dni na lopatkách v očekávání vlastní smrti ho zrovna nepotěšilo. Pomalu se vyhrabal na nohy. Přitom se rozhlédl po místnosti vystlané několika matracemi, na kterých seděly další tři ženy a dívky. Vzpomněl si na toho chlapa na lešení a pomalu mu začalo docházet, co vlastně našel. Udělal krok k ženě s jeho pistolí.
"Hele, buď mně zastřel, nebo mi to dej, než někomu ublížíš."
Napřáhla proti němu pistoli ale z třesu v rukou bylo poznat, že pokud zmáčkne spoušť, bude to spíše náhoda než úmysl. Jemně jí pistoli vzal. Ani se nějak nebránila, jenom tam tak stála. Schoval zbraň do pouzdra a udělal ještě jeden krok, načež vzal dívku, nemohlo jí být více než dvacet, do náručí a jemně ji objal. Třásla se strachy a byla celá ztuhlá.
"To chce klid holka. Teď už vám nic bezprostředně nehrozí."
Moc ji to neuklidnilo, ale třes polevil a ona se mu rozbrečela na rameni. Tak tam ještě chvíli stál ve světle svíčky a čekal, až pláč utichne.
Všechny čtyři holky seděly na matracích a popíjely vodu a ukusovaly k němu maso, které Mark našel při podrobnějším průzkumu. Mezi řečí se potvrdily jeho domněnky o hromotlukově harému. Nechtěly o tmo mluvit, ale nakonec to ze sebe po malých kouscích vysypaly celé.
"Takže já půjdu, ale vrátím se s několika kamarády. Tohle vypadá jako dobré místo. Možná se sem přesuneme, a když ne, tak můžete jít s náma."
"Dík za pomoc." Pronesla jedna z nich. "Půjdu s tebou," dodala.
"Není to zrovna nejlepší nápad Allice."
"To je jedno."
"Všechny vás nedokážu provést. Půjdu přes území Pankáčů a ještě dalších dvou gangů a popravdě, je to s podivem, že jsem tady."
"To nevadí, holky tady počkají."
"Proč mám pocit, že ti to asi nevymluvím."
Zpátky na plošině. Mrtvola ležela tam, kde ji Mark nechal. Zběžně ji prošacoval. Ten chlap neměl ani pistoli. Zato měl dva nože a mačetu, dvě plastové polní lahve, a svazek klíčů. Mark všechno nastrkal do kapes a pomohl mrtvole ze svršků. Když pak s Allicinou pomocí táhli tělo dál do tunelu, proklínal se, že ho prostě nekopl dolů do šachty. Musel ale uznat sám sobě, že riziko nemocí a krys bylo příliš vysoké, než aby nechal mrtvolu jen tak hnít přímo na prahu nového domova.

Cesta zpátky byla klidná. Vyhýbali se hlídkám nepřátelsky naložených gangů, chytali krysy, aby měli co jíst, dělili se o vodu. Markovi Allicina přítomnost přestala vadit a Allice se naučila spát. Když si Mark prohlížel ve světle baterky její ušpiněnou tvář, přemýšlel, jaká to musela být před dvěma lety kost.
Jeromova křižovatka se nezměnila ani v nejmenším. U barikády narazil na Tomase s Lornou a dětmi. Když ho Tomas poznal, uvítal ho jako znovunalezeného bratra a Allici přivítal stejně vřele. Když pak večer seděli všichni dospělí u jídla, vyložil jim Mark, co našel a hrubě popsal rozsah všeho, co stačil najít za dva dny, které tam strávil.
"Vypadá to jako dobrej zapadák," poznamenal Ed. Ostatní souhlasně zabručeli, ale nikdo nevstal a nezačal balit.
"Takže to uděláme takhle," promluvil Sally. "Mark, Allice, Clif a Ina půjdou napřed. Uděláte pořádný průzkum, jasný?"
"Jasný Salle," zabručel Clif.
"To je fajn. Pak se dva z vás vrátí a dají vědět co jste našli. Podle toho se rozhodne, jestli se přesuneme."
Proti tomu nikdo nic nenamítal. Všichni vybraní šli spát, aby mohli vyrazit co nejdříve. Mark Uložil Allici ve vagónu na své místo a navzdory tázavým pohledům se uložil vedle ní. Nemohl usnout. Sice si nedovedl představit, že dají sbohem Jeromově křižovatce, ale nové místo mohlo poskytnout více možností.

Mark s úsměvem na tváři vítal Sallyho na plošině. Po tom, co Cliff s Inou odešli, aby sdělili výsledky týdenního usilovného průzkumu, byl jako na trní. Teď ale bylo všechno v naprostém pořádku. Veškeré osazenstvo křižovatky s batohy na zádech a ranci přes ramena bylo tady. Jen starý Sam při pohledu na hloubku šachty zaklel: "Krucinál, samý žebříky. To se mně chcete zbavit bando nevděčná?" Každý věděl, že to tak nemyslí. Bez něho už by byli mrtví, nebo umírali. Sam a jeho dovednosti s chemikáliemi byly opravdu vzácné. Jen díky němu měli dost dekontaminačního roztoku a tak mohli jednou za čas vyjít ven aby se podívali, jak je na tom radiační pozadí. V současné době radiace tvrdošíjně držela tak vysoko, že byla jejich přístroji nezměřitelná.
Z kanceláří byla vytvořena hlavní místnost, ve které se jedlo, bavilo, prostě žilo. Podrobný průzkum ukázal, že kromě šachty, kterou přišli, nebyl do garáží žádný přístup. Největší radost měly děcka. Tak velké a neprozkoumané hřiště je bavilo ještě dlouho. Co bylo ale důležitější, byly prostory nad kancelářemi, tedy to, co z nich zbylo. Když se Mark se Sallym prodíral sutinami na povrch, musel ocenit tak dobrý přístup na povrch. Šachta osobního výtahu totiž končila patro pod povrchem a zbytky chodeb se dalo slušně projít. Oba dva zamrkali do zapadajícího slunce.
"Až hladina opadne, dalo by se tu i slušně žít," poznamenal Sally. Jeho hlas byl oblekem ztlumen k nepoznání. Mark pokval hlavou a vydal se k vraku auta, který se válel opodál. Opatrně, aby nepoškodil oblek, zvedl kapotu a vytáhl palivové články. Pak se prohrabal kufrem. Nic zvláštního tam nenašel, tak pokýval hlavou a vrátil se do podzemí. O patro níže v opuštěné sprše ze sebe navzájem setřeli všechen radioaktivní prach a popel. Pro jistotu se ještě přeměřili a obleky nechali vyset v další místnosti. Geiger ukazoval neškodné množství ozáření. Článek z auta na tom byl o něco hůře, tak ho nechali tam aby se v klidu vysvítil.
Uplynul další rok a v Zapadáku všechno fungovalo jako na drátkách. Sam učil mladého Chipse všechno, co ho naučit dokázal. Mladík chtěl být za každou cenu užitečný, tak dostal možnost. A podle všeho mu to šlo. Jeromova smrt sice nebyla zapomenuta, ale už nikoho neděsila. Trojčata, jak se říkalo nalezeným děvčatům, se taky zpravily a zapojily se do dění. Z Giny se vyklubala zdravotní sestra. Mark byl spokojený a noční můry ho už nebudily tak často. Stejně ale nedokázal zapomenout.

Pankáči od vodárny. Mark se díval na jejich tábor a měl zaťaté zuby. Měl sto chutí vykřičet do tunelu svou nenávist. Znovu si v duchu přehrával dávný rozhovor s Edem, když se zase jednou na Jeromově křižovatce probudil uprostřed noci…
"…tě to pořád děsí co?"
Mark jen kývnul hlavou. Probudil ho křik, jeho vlastní křik. To už spal sám na kolejích.
"Jerome tady chybí naprosto každému. Koho zajímá, co dělal před tím. Dokázal nás udržet naživu a to jediný se počítá."
"To je fakt."
"Taky bych nejradši do toho hajzla vysypal pěknou várku broků."
"Nejsi sám."
"Heleď Marki, je mi jasné, že ti Jerome chybí víc, než komukoliv jinému. To dá rozum. Byl jako tvůj starší brácha."
"A těch průserů, ze kterých mě dostal…"
"Vo tom mluvím. Chceš se pomstít, to je jasný."
"Hloupost."
"Nech si kecy vod cesty. Zeptej se koho chceš, každej se chce pomstít. Je to jasný jako denní slunce."
"Tak co nám brání…"
"Jo, naběhnout tam a nechat se postřílet. I když bych nejraději viděl toho parchanta s dírou v hlavě, nejsem hloupej. Jedna věc je msta a druhá rozum. Neříkám ti aby ses vzdal, ale abys neudělal žádnou hloupost. To mi raději rovnou řekni a já ti ušetřím problémy. Sice to neudělám rád, ale bude to pro dobro všech."
"Víš, že jsem to takhle nemyslel."
"Ale říct jsem ti to musel, ať si uvědomíš, že musíš myslet nejdřív na všechny lidi od nás a až pak na vlastní ego."
"Díky Ede. Tak tohle jsem potřeboval."
"Neber to ve zlym."
"Ne, neberu. Asi jsem to potřeboval slyšet……."
Tehdy se bavili ještě dlouho a Mark se pak vypravil na lov za kořistí. Našel ten policejní sklep a v něm své nové boty a hodně užitečných věcí. Teď ležel v mezeře mezi potrubím a stropem, a sledoval hlídku Pankáčů.
Vodárna byl vlastně obří přírodní rezervoár vody pro celé město. Pár maníků chvíli po bombardování zabralo vstup do jeskyně a pod heslem "přidej se nebo chcípni" pomalu sílili. Tady dole nebylo moc lidí, ale proti deseti chlapům z Jeromova zapadáku stála padesátka pušek. Byl to značný nepoměr. A podzemí nebylo zase tak malé. Jen málo skupin mělo vlastní zásoby vody. Ostatní se připojili nebo byly zničeny při přestřelkách, kterých bylo na začátku opravdu hodně.

Krysy jsou zvláštní zvířata. To je známá věc. Jsou chytré a málokdy spadnou do stejné pasti dvakrát. Mark toho o krysách věděl opravdu hodně. Často trávil čas ve tmavých tunelech jejich pozorováním. Byl také Billův nejlepší pomocník. Často měnili místa a návnady. Takže po čase mu nemohlo ujít, že ty malé zvířata začaly sílit a jejich inteligence pomalu stoupala. Viděl, jak smečka krys strhla psa, a obrala ho na kost. Teď, když hledal cestu ke své osobní pomstě, zjistil, že krysy mu mohou ukázat cestu. Naučil se poznávat krysí stezky a našlapovat opravdu opatrně.

Ze sluchátka se ozývalo ticho. To bylo dobře. Pod městem byla rozsáhlá síť tunelů a všemožných děr. Ticho ve sluchátku znamenalo nulovou kontaminaci. Mark tiše postupoval a přitom dával pozor na krysy, které občas proběhly kolem. Neznamenal pro ně žádné nebezpečí. Věděl ale, že pokud by byť jedné ublížil, měl by vážný problém. Poslední rok byl v zapadáku jen málokdy. Jeho pověst to nijak nepoškodilo. Vždycky byl tak trochu samotářský. Za tu dobu se mu ale podařilo najít několik cestiček, které ho dokázaly dostat až do srdce městského vodního rezervoáru. A za všechno vděčil z veliké části krysám.
Teď čekal ve výklenku. Kolem procházela hlídkující dvojce Pankáčů. Mark si nějakou dobu rozmýšlel. Mohl projít kolem stráží až za tím zmetkem, který odstřelil Jeroma, a zlikvidovat ho potichu. Nikdo by se nedozvěděl, proč se ráno kápo neprobudil a proč má v krku o nůž víc. Rozhodl se zasít strach do všech Pankáčů. Hlídka prošla kolem jeho úkrytu. Mark pozvedl mačetu a rychlou ranou uťal hlavu toho druhého. Proud krve z obou tepen obhodil toho prvního. Ten se zastavil a ztuhnul. Ani v kanále není velká pravděpodobnost, že člověku něco stříkne na záda. Otočil se. Ve světle lampy uviděl tělo bez hlavy. Chtěl tasit svou pistoli, ale chytře si to rozmyslel, protože se mu hlaveň Markova revolveru opřela o pravou ledvinu.
"Mám vzkaz pro tvýho šéfa. Doneseš mu hlavu tady tvýho kámoše." Udělal krok zpátky a zmizel. Hlídkující Pankáč se bál ohlédnout. U nohou mu ležela hlava a tvářila se mrtvě. Za tohle ho šéf pověsí. Měl pravdu. O dvě hodiny později se houpal všem na očích.

Mark neustával a Pankáčské hlídky se postupně začaly podobat tématickým zájezdům do Disneylandu.Stačilo jen několik přepadů a množství důmyslných pastí. Když na jednu takovou přerostlou hlídku nastražil minu Claymore, přestaly chodit úplně. Zakopali se a stříleli po každém, kdo se pohnul v dostřelu jejich zbraní. Strach je zbraň, kterou je možno použít proti komukoliv. Pankáči se báli nějakého neviditelného vraha. Mark se usmíval, když z úkrytu sledoval jejich počínání. Vzpomněl si na větu z jedné knihy, kterou kdysi dávno četl. Zakopali se a ztratili iniciativu. On si mohl jít kam chtěl a kdy chtěl. Zbytky gangů v podzemních tunelech si mohly dopřát chvíli oddechu. I Markovi bylo jasné, že to nevydrží navěky. Musel postupovat rychle, ale dostatečně opatrně.
Při první procházce po Pankáčském kempu byl napnutý jako struna. Měl na sobě uniformu, kterou používali tamní ozbrojenci. Většina lidí mu uhýbala z cesty, ale nemohl riskovat, že by ho někdo z pravých ozbrojenců odhalil. Za čas už věděl, kde má hledat svou oběť, ale ještě nevěděl jak dojít ke kýženému cíli. Rozložit společenstvo zevnitř je možné několika způsoby. Stačí najít tu správnou páku.

Mark seděl v uniformě obyčejného vojáka s ostatními nad mizernou večeří, která se u Pankáčů podávala. Za měsíc, který se tu už pohyboval, získal jistotu, vyhýbal se místům kde hrozila kontrola, Pankáči totiž měli jeden a každý zvláštní tetování, které se zatím nepovedlo nikomu napodobit. Dokonce se tu i skamarádil. Teď seděl s ostatními u večeře a bručel na těžkou službu a malé porce. Už se rozhodl, jak na to.
"Už mně sere trčet tady na zadku."
"Jo, jo," ozvalo se několik dalších strávníků.
"Bych rád věděl, proč už vlastně nechodíme ven?" ozval se jeden z mladších.
"Prej to začalo, jak Jesper přinesl kápovi hlavu svýho parťáka z běžný vobchůzky. Pak skončila ta jeho na kůlu."
"Taky jsem to slyšel," ozval se Buns, jeden z nejstarších kteří seděli u stolu; "a prej tam veknu zařvalo fakt hodně chlapů."
"Prej nějakej tajemnej zabiják, kterýho prej nikdo neviděl."
"Jo, tohle jsem taky slyšel, ale taky se říká, že prej měli něco proti kápovi, nebo věděli něco, co neměli a tak je nechal vodkrouhnout a hodil to na někoho, kdo ani nemusí existovat."
Markova slova vzbudila značný zájem, protože všichni věřili, že dovnitř se nikdo nedostane, aniž by v sobě neměl několik vážných děr. Mark věděl, že když rozhodí několik zkazek, mohl by způsobit vlnu nespokojenosti se stávajícím stavem věcí. Za dobu svého pozorování zjistil, že jen několika málo lidem stávající stav vyhovuje. Byl to samozřejmě Velkej Kápo a několik jeho pobočníků. Původně chtěl začít několika vraždami uvnitř tábora, ale jeho nynější postup mohl v nejlepším pohltit celý tábor a k odstranění Kápa by měl více prostoru v chaosu, který by nastal. V otevřené povstání mohl jen bláhově doufat.
"To je hodně drsný, kdes to prosímtě slyšel?"
"Frede, může to být kec, ale slyšel jsem to uprostřed noci a beztak né celý. Nemoh jsem spát a tak jsem čuměl do tmy, znáte to. No a kolem procházely dvě ženské a jedna říkala tý druhý něco o tom, že to není jenom tak a podle ní určitě něco chudák Jesper věděl něco, ale neřekl jí co. Prej jenom řekl, že jestli je to pravda, tak by se moh dostat nahoru, ale zatím prej to neřekne ani jí. A tak si myslí že věděl něco fakt důležitýho, protože za tohle by ho maximálně bičovali. Víc nevím a radši jsem se neptal."
"To by i sedělo," pronesl jeden z mladších, ale Fred ho pleskl a řekl mu, aby si dával bacha na hubu.
Celá skupinka se rozešla poněkud rozpačitě, ale Mark viděl, že hlavně u obou mladých trefil hřebík na hlavičku. Teď to nechá na lidech.

Začalo to potichu. Mark, jakožto pozorovatel, viděl, že lidé jsou nespokojení čím dál tím více a velká část ozbrojenců začínala být toho názoru, že nějaký tajemný vrah je jenom pohádka. Nespokojenost rostla a ve chvíli, kdy šeptanda přešla v hlasitou nespokojenost, uplynuly tři měsíce, které Mark trávil doma s rodinou a několika procházkami po povrchu. Většinou hledal autobaterie a mikrofúzní články. Občas našel několik nepoškozených lahví rozličného alkoholu, nějaké zbraně, náboje, knihy, většinou technické manuály, a věci pro potěšení. Všechno, co prošlo dekontaminační sprchou mohlo být uloženo v mezipodlaží, a pak rozebráno a použito.

Marka probudilo zadunění a otřes. Výbuchy se podzemím nesou trochu jinak. Vyskočil na nohy a snažil se obléct si kalhoty s košilí najednou. Na chodbě se srazil s Edem a Sally.
"Co to…," začala Sally, ale Mark ji nenechal domluvit.
"Kruci, musím jít."
"Co??" Ed nechápal. "Nemá to náhodou co dělat s tou tvojí…"
"Možná, pak ti to vysvětlím, slibuju," Nenechal se Mark zastavit. Chodba se zatím naplnila lidmi, kteří nevěděli, co se děje. Někteří vyběhli se zbraněmi v rukou. Mark prokličkoval labyrintem, po žebříku vyletěl jako raketa a s omluvami proběhl kolem hlídky v hlavní šachtě, která se kryla za zdí a pozorovala ústí tunelu skrze mířidla svých pušek.

Tábor pankáčů byl v troskách. Navlečený v uniformě probíhal chodbami v předklonu. Občas se ozval výstřel, ale jinak se většina lidí krčila při zemí. Když se propracoval ke schodišti, za kterým byly původně místnosti s pumpami, nyní příbytek Velkého Kápa, srazil se s několika lidmi v uniformách. Fred na něho mávl.
"Kde jsi byl chlape, celou dobu tě nebylo vidět."
"Klid Frede, nejdřív mi řekni, co se děje."
"Lidi se ozvali a ten hajzl jich pár pověsil, pár zastřelil a všem snížil příděly. Když jsme se ozvali i mi, chtěl začít střílet i nás no a teď je tam zamčenej se dvěma pobočníky. Ostatní jsme dostali. Dojdem si tam pro něj a dostane co si zaslouží. Už se nám nelíbí, že má co si vzpomene, ale my máme kulový."
Mark se divil, ale navenek se tvářil odhodlaně, jako většina lidí. Jeho pomsta nebude jen jeho, ale všech.
"Já byl venku v tunelech."
"Kdybys nekecal…," ohnal se po něm Buns.
"Nekecám. Radši bych to zkusil jinde, než tady, ale ten výbuch mě donutil se vrátit a vidím, že ta chodba, kterou jsem našel už asi nebude třeba."
"Aha, tak už chápu. Tak jdem no ne?"
Desítka lidí vyrazila. Tlačili před sebou prázdné ocelové barely jako bariéru. Ta detonace byla silná nalož, kterou vyhodili do povětří dveře vedoucí ke Kápovi.Mark ocenil něčí prozíravost, hlavně ve chvíli, když smršť kulek ze samopalu zabubnovala na barely velmi veselou písničku. Trojice obránců se kryla za pumpami a střílela po barelech. Všichni tři měli samopaly a střelivem opravdu nešetřili. Útok zaškobrtl, ale jen na chvilku. Několik lidí skočilo za pumpy a ostatní je kryli. Jeden z pobočníků byl zabit krycí palbou. Druhý doplatil na nekryté záda. Fred ho prověřil svou berretou. Kápo byl opravdu oříšek. Měl dvě pistole, malé ruční děla z Izraele, a mířil opravdu dobře. Měl svou poslední obranu vymyšlenou dobře, takže z deseti útočníků se nad mrtvým tělem sklánělo pět lidí. Kápo vypadal jako cedník. Mark, který ho trefil jako jeden z prvních, se sklonil a zpoza opasku mu vytáhl Jeromovu Winchestrovku s uříznutou hlavní, jeho chloubu a lásku. Nikdo mu nic neřekl a nikdo se neptal, proč se slovy: "tuhle máš za Jeroma" vystřelil se svého revolveru poslední kulkou udělal mrtvému kápovi do hlavy další díru. Pankáči přestali existovat. Svým způsobem.

Mark seděl doma a ukládal "Jeromovu pušku" na její místo. Byl unavený a toužil po dlouhém spánku. Věděl ale, že mu ho Jerome junior, jeho první syn, moc nedopřeje, protože si určitě bude chtít ráno hrát s tátou, kterého celý předchozí den neviděl. Hlídky dokážou být nudné jak jen to jde. Když se tehdy vrátil zpět s puškou a v uniformě Pankáčů, nikdo nechtěl věřit, že je to on. Prakticky ho málem zastřelili už v tunelu před šachtou. Když potom převyprávěl události, které postrčil on sám, nikdo mu nechtěl věřit. Ale puška byla jasný důkaz. Staří harcovníci z křižovatky to uctili minutou ticha a tím všechno skončilo.
Pankáči se rozprchli a vzniklo několik nových gangů, které se protloukaly jak se dalo a v podzemí zavládla stará atmosféra nedůvěry a přestřelek. Ale vodárna zůstala prázdná. Všichni se shodli, že vodu potřebuje každý a tak se jeskyně a její okolí stala neutrálním územím.

Za několik let všichni, kterým se podařilo přežít, vylezli na denní slunce a začali nový život na troskách starého světa. Začátky byly těžké, stejně jako tam dole v podzemí, ale to už je jiný příběh…