Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Chekotay - Zakladatelův odchod


Ono to tehdá vypadalo všechno docela fajn, Shady Sands se rozrůstalo, navázali jsme spojenectví s Hubem, Junktownem i Bratrstvem Oceli a ani nájezd hejna mantisů nám nezkazil náladu. Potravin bylo na skladě dost, abychom mohlo přečkat dočasný výpadek zemědělství způsobený tisíci nenažranými hmyzáky. Aradesh dokonce povolil oslavu. Kdybych věděl, co přijde již tak brzo, asi bych se jí neúčastnil.

První, co jsem po procitnutí pocítil, byla bolest za krkem a pocit plné pusy. Odvážně jsem otevřel oko a zjistil, že ležím na břiše obličejem v dece a že jsem jí trochu snědl. Otočil jsem hlavu a uviděl paprsky ranního sluníčka, vnikajícího do mé šerifské úřadovny skrze jihozápadní okno. Bylo tedy nádherné, skoro ranní odpoledne a já jsem ležel na své posteli v malém cihlovém domečku na předměstí Shady Sands. První problém tohoto dne (a mělo jich přijít mnohem víc) byl ten, že jsem nemohl pohnout levou rukou. Otočil jsem se, abych ji obhlídnul, a zjistil, že mi na ní leží ztepilá černovláska. Myra. Šok jak sviňa. Jak byste se asi cítili vy, kdybyste se probudili v posteli s naprosto neplánovanou dívkou a na minulý večer neměli žádné vzpomínky? Né, že by mi to vadilo, ale cítil jsem se trapně. Opatrně jsem vytáhl svou ruku zpod jejího těla a dosti nejistě se postavil. Vyšel jsem před dům a strčil hlavu do sudu s jen mírně radioaktivní dešťovou vodou. Když jsem se vrátil zpět, Myra už vstala a rozespale mžourala.
„Kde to jsem a co tam dělám?“
„No…jsi u mě doma.“
„A co tu děláš, na to by ses radši ani ptát neměla!“ ozval se Razlo z cely. Razlo totiž po objevení antidota strašně zpychl, myslel si o sobě, že je nejlepší, a protože nebyl, začal pít. Takže stále častěji přespával u mě na záchytce. Teď se chechtal z vězeňského bloku. „Včera jste pořádně vyváděli!“ Začal jsem se červenat jako rozstřílený supermutant. Do háje! Myra se váhavě postavila, zatřásla hlavou a taky sebou hodila do sudu. Když se vrátila, kopnutím zavřela dveře do vězeňského bloku se slovy „Vole, dyť jsme oblečení, a já vím určitě, že jsem včera nebyla žádného svlíkání a oblíkání schopna.“ Hm, tomu se říká logika!
„Stejně by mě zajímalo, jak ses sem dostala,“ začal jsem, ale přehlušil mě zvuk připomínající burácení hořícího napalmu. Vycházel z oblasti Myřina žaludku. „Máš pravdu, napřed se najíme.“ Vyšli jsme na náměstí, kterému vévodila obrovská hodovní tabule, v jejímž čele spal velký, zaprášený a chrápající hafan. Pod ním chrápal týpek s dlouhými černými vlasy, a pod ním chrněly ještě dvě osoby. Odshora dolů: Dogmeat, Ian, Zakladatel a Katja. Tycho byl pod stolem, podařilo se mu ve spánku usměrnit unikající páry Rot Gutu tak, aby do stolu vypálily kolečko. Při bližším ohledání jsme spatřili ještě Aradeshe spícího ve vzpřímené poloze na židli a Tandi, lenivě se rozvalující v kaktusovém pyré. Šerif Justin Green a Irwing seděli přesně naproti Aradeshe, a právě připíjeli na vítězství u Little Big Hornu. Tahouni. Nejstřízlivější byla velká brahmína, kterou jsme měli původně opékat, ale měla tak smutné oči, že nám bylo líto ji zapíchnout, a tak jsme ji nechali žít. Spokojeně ležela pod naraženým sudem s ethylalkoholem a jímavě bučela.
„Když mi dáš chvilku, možná si i vzpomenu, co jsme vlastně slavili,“ začala Myra.
„Kolik času potřebuješ?“
„Tak dvě minuty. Plus mínus deset let.“
„Kašli na to. Potřebuju se tě zeptat na něco vědeckého.“
„Hm, potřebuješ vysvětlit malou násobilku?“
„Nech si toho, jó. Hele, to, z čeho mě tak bolí hlava, to není původní alkohol, že ne?“
„Ne, to je zoxidovaný alkohol.“
„A nešlo by ho deoxidovat?“
„Zapomeň na to.“
„Už se stalo. Říkal jsi něco?“ Na tohle se dalo jen mávnout rukou.
Na snídani jsme si dali zpola spálené kuře, které jsem našel přilepené na stěně jednoho baráku. Kus od onoho místa Myra objevila flek skla rozlitého po zemi.
„Tady muselo bouchnout něco hodně horkého.“
„Že by někdo na oslavu dotáhl atomovku?“
„To byl ten granát,“ ozvala se Katrina.
„Jaký granát?“
„Ten plasmový, co jste s ním chtěli včera hrát tenis.“
„Já už radši nechci vědět, co jsem dělala včera,“ zaúpěla Myra a spořádala kuře. Podobné myšlenky napadaly celou vesnici po celý zbytek dne. S úmyslem vyhnout se případné ostudě jsem vzal roha a šel si prohlídnout kaktusy, které nám vyrostly za humny. Tam jsem kupodivu narazil na toho, koho bych tu nejmíň čekal – samotného velkého, nepřemožitelného, hrdinského, odhodlaného, obdiv a hrůzu budícího, abych to zkrátil: toho nejlepšího – Zakladatele. Zamyšleně se opíral o jakýsi náhrobní kříž a hleděl na Shady Sands.
„Nad čím dumáš, ó veliký,“ řekl jsem. On se tomu vtipu nezasmál.
„Pomohl jsem mnoha lidem. Některým jsem vyřešil jejich problémy, jiným ukázal cestu, jak je řešit. Zachránil jsem svůj vault, svoji rodinu, své přátele od smrti žízní, zničil jsem armádu supermutantů a ochránil stovky lidí – a co jsem za to získal?“
„Jejich vděk.“
„To sotva. Můj velitel, který pro mne byl skoro jako otec, vaultmaster mého vaultu, mě vyhnal. Tomu říkáš vděk?!“
„My jsme ti vděční.“
„Ztratil jsem smysl života. A nový jsem nenašel. Nemám přátele, nemám rodinu…“
„Tak se třeba usaď v Shady Sands. My tě přijmeme mezi sebe, naše holky po tobě šílí, Aradesh je z tebe paf; můžeš tu žít dobrý život.“
„Žít dobrý život, pche! Nebyl by to můj život, ale život velkého hrdiny. Říkáš, že holky na mě letí, ale to ne proto, že bych byl tak dobrý, ale protože jsem hrdina.“
„To mi připadá to samé.“ Jen mávl rukou a odvrátil se. Po chvíli pokračoval.
„Vidím to už teď. Vždy, když se lidé radí, vždy se zeptají mně. ´Je to správné, Zakladateli?´ ´Máme to udělat tak, nebo onak, Zakladateli?´…ale já nevím! Já jsem jenom přišel, viděl a učinil to, co mi přišlo správné, nic víc!“
„Ano, to je definice hrdinství.“
„Ale já nechci být hrdina! Víš, co jsem dělal ve vaultu? Sledoval výstup bílkovinného syntetizátoru. Dával pozor na nerušený proud šedobílého humusu! Ano, samozřejmě jsem si jako malý hrál na hrdinu, ale nikdy jsem jim nechtěl být doopravdy.“
„Nechápu, na co si ztěžuješ. Máš všechno: bezva energozbroj, nablýskaný rotačák, oddanou partu, slávu, prachy, spousty holek, chlastu a jídla tolik, že ti s tím musíme pomáhat, co ti chybí?!“
„Možná vlastní život. Ukradl mi ho hrdinný Zakladatel a žije ho na úkor původního bezejmenného obyvatele Vaultu 13. Tím jsem byl kdysi a tím chci být i nyní.“
„Změnil jsi okolní svět a on změnil tebe. S tím se musíš smířit.“
„Hm.“ Vzdychl. „Asi jo. Ale chtěl…chtěl bych udělat i něco více, než jen hrdinské skutky..hmm.“ Společně jsme se vrátili do Shady Sands, kde jsme právě zastihli dvojčata Petera a Paula, jak si přátelsky vyměňují názory. Tandi, zřejmý prapůvod rozmíšky, stála opodál a se zájmem sledovala rvačku. Zrovna v okamžiku, kdy se od obou rváčů ozval zvuk lámaných kostí, se odněkud vynořila Myra.
„Asi bys měl pustit Razla, šerife.“
„Coo, já ho ještě nepustil?“
„Negativní.“
„Do pr…ůsmyku! A dal mu aspoň někdo najíst?“
„Myslím, že ne.“
Mohutně sakrujíce jsem odběhl do úřadovny a pustil ven Razla, jenž mi vyhrožoval mnoha nechutnými a ukrutnými způsoby ošetření. Umínil jsem si, že až do smrti zůstanu zdravý, a šel zase zpět. Na náměstí byla zhruba polovina Shady Sands a nad nimi čněl Zakladatel. Stál na podstavci od připravované sochy sebe sama a řečnil.
„…a proto jsem se rozhodl odejít. Zítra ráno za svítání odsud odejdu a již nikdy se nevrátím! Chci odejít daleko na sever a tam se někde usídlit.“ Se slovy „Domluvil jsem“ slezl z podstavce a zamířil k domu, v němž bydlel. Dav stál chvíli ohromeně a mlčky, až na Razla, který dával Peterovi nohu do dlahy. Pak se objevil Aradesh, který křepce jako mladík vyskočil na podstavec. Zapomněl však, že již mladíkem není a tak by byl sletěl nebýt jeho dcery. Ta vyskočila za ním a podržela ho za kšandy. Nahnul se nad lidi a začal mluvit.
„Já…myslím, že mě zpráva našeho obdivovaného hrdiny překvapila stejně jako vás. Ale jsem toho názoru, že nemá cenu mu jeho záměr vymlouvat. Měli bychom jej naposledy nějak uctít…“
„Je to s ním nějaký nahnutý,“ ozvala se Myra, znenadání se objevivše vedle mě.
„Doufám, že mu ty kšandy neprasknou. Obávám se, že Razlo by mu nos spravil nakřivo.“
„Uděláme mu čestný doprovod!“ ozval se hlas z davu. Asi Irwing. Jeho názor měl mnohé podpůrce a jen nemnoho odpůrců. Vlastně jediného. Seth se ohrazoval, že Shady teď potřebuje každou ruku, ale byl umlčen, když mu jakýsi Zakladatelův příznivce hodil brahmínu do úsměvu.
„Tedy dohodnuto! Zítra vyjdeme se Zakladatelem a doprovodíme ho do jeho nového bydliště!“

Když si Aradesh něco usmyslí, není šance mu to rozmluvit. Pokud to ještě nevíte.

Na druhý den jsem vstal ještě před svítáním. Po krátké snídani jsem vylezl ven a pořádně se protáhl. V záři vycházejícího slunce jsem uviděl Myru. Co se týče oblečení, byla vystrojena relativně šetrně.
„Ahoj Joe. Jdu dneska se Zakim, ty taky, ne?“
„Hm, asi jo,“ revidoval jsem narychlo své dnešní plány.
„Tandi říkala, že půjdeme několik dní.“
„Hm.“
„Tak jsem si říkala, jestli bys mi nepůjčil pušku.“
„Co?“
„Tu moji si vzal otec, a zrovna teď s ní loví někde na východě.“
„Aha, jasně. Vem si nějakou z tý skříně.“ Myra se odebrala do šerifského kanclu sledována mým pohledem. Irwinga jsem si všiml asi desetinu vteřiny před tím, než mi napral hlaveň pušky do břicha.
„Sakra, to jsou nohy!“ řekl místo pozdravu.
„Zbytek taky není k zahození.“
„Co není k zahození?“ zeptala se vracející se Myra.
„Ech, ta puška.“ Myra si vzala karabinu Winchester a pás se střelivem. Irwing tady postával v plné polní, kterou sehnal z nějakého vojenského skladu, v ruce třímal svou oblíbenou loveckou pušku Remington a na zádech měl velkorážnou enfieldku. Taky jsem se šel vystrojit: Pevné boty, které jsem čorknul jakémusi obchodníkovi (až na tkaničky, ty patřily dřív Sethovi), džíny, opasek na kolty&sváču a tričko, jehož předchozí majitel umřel nekrvácející smrtí. S pocitem velkého frajera jsem také vybíral své zbraně: „plastovka“ Walther P 99, masivní Colt .385 a puška Piotti. Do báglu jsem ještě přihodil pár granátů a nějaké zajímavosti z oblasti zbrojních pokusů, za pás strčil sekyrku a dýku, zkontroloval čepel na pouta v podpatku a takto vyzbrojen se dostavil před bránu. Tam již čekala hromada lidí, v čele s Aradeshem. Zakladatel postával opodál a snažil se tvářit, jakože je tím nápadem nadšen. Asi po patnácti minutách, během kterých jsem doplnil zásoby jídla a obral Setha v kartách o deset víček, Zakladatel vykročil. Aradesh ještě pořád vykládal něco o tom, že to je z vděčnosti, rozlučková cesta, že to bude jen chvíli, že Zaki nám, tedy Shady Sands, pomohl nejvíce a že on, tedy Aradesh jako starosta , je povinen jemu, tedy Zakimu projevit vděčnost, a jestli prej by si nechtěl vzít půl Shady a Tandi za ženu, atd., atd. Naše skupinka byla v následujícím složení: Zakladatel, Ian, Dogmeat, Tycho, Aradesh, Tandi, Irwing, Myra a já. Seth a Razlo převzali vedení vesnice, Katja se se Zakim rozloučila už včera v noci, a to docela hlučným způsobem a Katrina zůstala u brány a dívala se za námi. Ona vlastně chtěla jít s Katjou dolů do Los Angeles a navázat styky s Gun Runnery, Následníky Apokalypsy a Bladesáky. Styčný důstojník s Bratrstvem Still Johnson zase šel s Justinem Greenem do Hubu, aby tam dal někomu přes hubu, nebo tak něco.

Naše skupina byla docela silná, všichni zkušení a ostřílení bojovníci, a výborně vyzbrojena, takže jsme se žádného přepadu nebáli. V čele šel Zakladatel, rozhodnut jít tam, kam ho nohy a potažmo osud povedou, za ním věčně kecající Aradesh, Tandi laškující s Ianem, Irwing probírající staré zlaté časy s Tychem a nakonec já, Myra a Dogmeat, jenž občas odbíhal, aby zkousl nějakého toho psouna nebo co. Kolem poledne jsme zastavili a nadlábli se. Obvyklá strava – předválečná konzerva, pečená ještěrka a Rad-X, preventivně. Po obědě Aradesh odněkud vytáhl ohmatanou mapu Shady a okolí, předal mi ji společně s okousanou tužkou a pověřil mě úkolem mapovat neznámé kraje, v nichž se nacházíme. Stačilo mi mapu otočit do správné pozice, a hned jsem krajinu kolem poznával. Tak kolem dvou hodin (Nepoznal jsem to přesně, protože já, chvála bohu, hodiny nepoznám.) jsme se zvedli a chystali se vykročit. Zaki si narovnal batoh a ohlídl se po psovi…a v tom se zarazil. Zaostřil na něco za mnou, tak jsem se podíval taky. Nic. I když…na obzoru…
„To je kouř. Podívejte, tam na obzoru, to je kouř!“
„Asi tam něco hoří.“
„Kde je dým, tam je i oheň,“ neodpustila si Myra. Vytáhl jsem mapu.
„Tímhle směrem není nic, snad až…tady…ne to je produkt muší zažívání. Nejblíže je indiánská vesnice Tukan-čin-či-la, ale to je pár kiláků za obzorem.“
„Co to znamená?“ zeptal se spasitel vaultu 13.
„Ten název? V nářečí to je Chlupatá papuč. Ale spíš by mě zajímalo, co to je za fajr, že to vidíme až sem. Jako by tam hořela celá vesnice,“ zamyslel se Irwing.
„Tenhle směr je jako každý jiný,“ řekl Zakladatel. Hvízdl na Dogmeata a vyrazil.

Šli jsme celý odpoledne a taky kus noci. Když byla tma, viděli jsme rudou záři nad obzorem. K ránu uhasla, jen dým byl stále lépe vidět. Bylo nám jasné, že se buďto všichni obyvatelé vesnice, Komanči, stali komouši a právě pálí kapitalistický majetek, anebo si jen tak ze srandy zapálili vesnici, anebo…
„Co tam ty rudý držky sakra kutěj?“ ptal se Ian, který má rád komunisty asi tak jako indiány a indiány tak jako komunisty a obě skupina asi jako…hmm, jako něco, co nemá nikdo rád. Aradesh, jehož zrazovaly nápadné lícní kosti a sociální cítění, to přešel mlčením. Brzo dopoledne jsem stanuli na okraji prohlubně, ve které měla podle mapy stát vesnice. To už jsme cítili pach spáleného dřeva a taky něčeho jiného. Ještě pár kroků a otevřel se nám výhled na zcela zničenou a vypálenou vesnici. Stany a malé domečky postavené ze všeho možného byla rozbořené a spálené, stejně tak veškerý majetek a zařízení vesnice. Mezi proudy dýmu jsem něco uviděl. Rozběhl jsme se na náměstíčko. Tam jsem zůstal zaraženě stát.
„Co to tu máš?“ zafuněl přes masku Tycho. Pak taky ztuhnul. Na návsí byli obyvatelé vesnice. Všichni. Akorát si s nima někdo krapet pohrál, předtím, než umřeli. Uprostřed mrtvol se tyčil kůl a na něm náčelník vesnice. Jeho vnitřnosti měly dost nezdravou barvu.
„Bože můj,“ vydechl někdo. Myra to nezvládla a začala zvracet a Ian na tom taky nebyl nejlíp. Já jsme nedělal nic, neb mi vždycky všechno chvíli trvalo.
„Sakra, nestůjte tady takhle!“ vykřikl Irwing a hlas mu zněl nějak divně. „Myro, Iane, Joe, Tandi, běžte na okraj vesnice a hlídkujte. Snažte se najít nějaké stopy!!“ Naposled jsem vrhl nepřítomný pohled na ženu s roztrhanýma vnitřnostma a pak raději zmizel. Dogmeat šel se mnou, ale když jsem potom mimo zraky ostatních vyhodil zpět snídani, nejevil o ni zájem.
Dal jsem se do prohledávání okolí. Bylo tam plno stop po boji, až moc, takže se nedalo odlišit, kdo tady bojoval s kým. Našel jsem dalšího mrtvého, nějakého kluka, co se snažil uniknout, ale kulka byla rychlejší, prošla týlem a urvala mu obličej. Aspoň to měl za sebou hned, na rozdíl od ostatních, kteří zřejmě ještě včera večer žili. O kus dál jsem zahlédl Myru, klečela mezi keříky a usedavě plakala. Přišel jsem k ní. Nejsem zrovna expert na utěšování, ale obejmout ji mi přišel jako nejlepší nápad. Položila mi hlavu na ramena. Ať se holka vybrečí, řekl jsem si, ale pak jsem si všiml, že pořád dokola opakuje slova „Už zase…“ Smysl mi to mělo dát až později.
Pak se z dýmu vynořila Tandi, taky na tom nebyla nejlíp.
„Ian našel stopy. Máme tam hned jít.“
Ian na nás čekal na druhém konci vesnice a obhlížel stopy. V prachu se pěkně vyjímaly. Kvalitní, okované boty, mnoho bot. Mnoho útočníků. Pak se ze středu vesnice zvedl sloup hustého, mastného, takřka černého dýmu, a zamířil k obloze. O chvíli později přišel zbytek skupiny. Irwing schovával prázdný kanistřík od kerosinu, který sebou vždy tahal „pro strýčka Příhodu.“ Zakladatel držel jakýsi kus papíru, na kterém bylo napsáno jediné slovo. „Nezaplatili.“
Bylo mi jasné, co to znamená. Banda nájezdníků pravidelně vybírá od vesnic na svém území poplatky, daně. Z nich je živa. Když se nějaká vesnice vzbouří a odmítne odevzdat daně, je exemplárně potrestána. Tvrdě potrestána.
„Nájezdníci,“ řekl jsem, pro případ, že by to někdo ještě nevěděl.
„Opravte mě jestli se mýlím, ale nenacházíme se náhodou ještě v Junktownském revíru? A nebyli naprosto náhodou všechny bandy těch hajzlů vyhlazeny už před měsíci?“ vracela se Aradeshovi jeho výmluvnost.
„To se běžte zeptat jich,“ procedil mezi zuby Tycho a ukázal palcem k pohřební hranici. Zakladatel si sundal masku. Na rozdíl od bledého Irwinga se v něm očividně vařila krev.
„Mýlil jsem se, ještě mě zde je zapotřebí. Ty hajzly si podám, jednoho po druhém, přísahám Bohu, že neustanu, dokud je nedostanu všecky!!! A každý bude trpět jako ti vesničani!!!“ Mávl rukou a vykročil po stopách. „Kdož jsi věrný zákonu, za mnou!!“
Vyšli jsme jako jeden muž.

Když se slunce chýlilo k obzoru, zmizel nám už sloup dýmu z dohledu. Buďto vyhasl, nebo jsme byli tak daleko, anebo jel zrovna okolo sbor dobrovolných hasičů, co to uhasil. Celou tu dobu jsme běželi po stopách nájezdníků. Podle Tycha byli mezi nájezdníky také zajatci z řad indošů, ale čert ví, jak na to přišel. Já jsem ze zpola zaváté směsi ďolíků a ťapanic nepoznal zhola nic, kromě faktu, že se přibližujeme. Koneckonců, nájezdníci se museli tahat se zajatci, zatímco my jsme běželi docela nalehko, i když jsme museli pořád čekat na Aradeshe, jenž zaostával, i když jsem mu vzal batoh. Svého pomalého pochodu si byli vědomi i bandité, neboť jsme občas potkávali mrtvoly těch zajatců, kteří byli nejpomalejší. V čele našeho houfu běžel Tycho. O dost zpět a více nalevo se držel Irwing, jenž i přes své stáří evokoval dojem namíchnuté parní lokomotivy. Napravo zase klusal Zakladatel, jenž na své energozbroji nesl Myřin a Tandin bágl. Uprostřed jsme běželi my ostatní a nakonec udýchaný starosta. Slunce zapadlo a Tycho zastavil.
„Nad ránem je dohoníme, budou-li tábořit.“
„Ech, chech, chrm, já si myslím, že nezastaví. Dobře přece ví, že se nacházejí na území chráněném našimi městy,“ začal zase Aradesh.
„Naše spojenectví je očividně nezajímá,“ pronesla tiše Tandi a klekla si. Pak ukázala na obzor. Zářila tam první hvězda…ale nějak moc nízko.
„Zločinec, který si rozdělá táborák uprostřed ploché pustiny, je buď děsně odvážnej, nebo děsně blbej,“ zabručel Tycho.
„Správná je první možnost,“ podotkla smutně Myra. Zakladatel zpozorněl.
„Co víš?“
„Ten nájezd…nesl až příliš mnoho poznávacích znaků na to, abych mohla pochybovat.“
„O čem pochybovat?“
„Já znám toho, kdo za to může. A vy ho znáte taky. Na svém kontě má spousty přepadů, snad stovky mrtvých a umučených.“
„Jim Pershing, že jo!“ vyjekl jsem.
„Ten co vás přepadl tam u Mariposy?“ zeptal se Zaki. „A co mě chtěl střelit při tom souboji?“
„Přesně ten. Tělo zabijáka, duše hajzla a mysl génia. Rozený vůdce a masový vrah.“
„Hele, Myro, ty o něm víš nějak moc.“
„Kdysi jsme byli…přátelé…“ Všichni jsme sebou trhli.
„Já už asi špatně slyším,“ ozval se Irwing. „Ještě jednou tu předponu?“
„Vyrůstali jsme spolu, tam doma, v L.A.. Můj otec, můj pravý otec, tam vedl skupinku lidiček, která chtěla z trosek jedný čtvrti udělat svůj domov. Často jsme s Jimem prolézali sutiny. Je o několik roků starší než já a nedlouho po zkoušce dospělosti se začal plést do vedení skupiny. Jeho názory byly, no, tak trochu neobvyklé, dokonce i na mladého nadaného muže. Nepohodl se s mým otcem, a pak…jednoho dne…“ Všichni jsme stáli s otevřenou pusou na planině zalité měsícem. Ani Tycho si tu chybu neuvědomil. „Prostě nás zradil jiné skupině, přestože věděl, co bude následovat. A pak…jednoho rána…nás přepadli, a on jim otevřel bránu do opevnění…“ Rozbrečela se, ale pak pokračovala. Pod jejími černými vlasy záští plály tmavé oči. „Z celé rodiny jsem unikla jen já, moje matka a můj…syn (Další šok pro nás všechny), a to jen s pomocí otcova přítele. Můj táta náš útěk kryl…a zahynul… Ale já jsem si přísahala, že neustanu, dokud toho hajzla nedostanu! Kolikrát jsem k tomu měla příležitost, a vždy se něco zvrtlo, ale tentokrát ho dostanu!! A konečně se pomstím…“
„Myslím, že ne,“ řekl Jim Pershing vystoupivše z křoví za námi následován několika svými muži.

* > *

Byl to on, poznal jsem ho i ve sporém světle, které na nás vrhala luna. Očividně již delší dobu neviděl nůžky a taky mu přibylo pár jizev.
„Ták, všichni ručičky pěkně nahoru, jako by jste chtěli ze stropu oškrábat omítku,“ zavelel a podpořil svůj rozkaz pistolí. Poslechli jsme, Tandi sice trochu brblala, ale já si všiml pohledů, které si Irwing a Tycho vyměnili. „Jonesi, svaž je, Tyro, ty mu pomož.“ Oba jmenovaní se vydali k nám, z brašen vytáhli dlouhá lana. Jones si to šinul k Zakladateli, který stál k němu zády zahalen pláštěm. Fakt, že má na sobě energozbroj, si nájezdník uvědomil až ve chvíli, kdy se mu část této energozbroje, specificky pravá rukavice, probírala vnitřnostma. Jeho kolega, taktéž překvapen bleskovou reakcí našeho vůdce, se divil zhruba půl vteřiny. Pak mu čelo rozpůlila dýka vržena Irwingem. Překvapení nájezdníci nyní stáli asi tak, jako my před chvílí, totiž ztuhle a s otevřenou pusou. Dávka z Ianova samopalu podpořená palbou Tychovy opakovačky jim ty pusy rychle zavřela. Rozpoutal se litý boj na krátkou vzdálenost. Tandi a Myra vzali Aradeshe a zaútočili na jádro protivníků, přímo na Pershinga. Rozběhl jsem se za nimi, ale nájezdníků bylo příliš mnoho. Několik jich skočilo po mně, nevěda, že držím pistoli.
„Zabijte je!“ ozval se hlas Pershingův.
„Já zabiju tebe!“ odpověděl Zakladatel a vyřítil se vpřed jako malý tank. V jeho stopách běželi Irwing a Tycho, Ian zůstal někde vzadu. Pak mi došly náboje pro automatickou pistoli, tak jsem ji vrhl po nějakém stínu a tasil kolt. Zezadu po mně někdo skočil, ale střelil jsem mezi nohama vzhůru, a asi se mu to nelíbilo, protože zase odpadl.
„Dávej pozor, kam padáš,“ ozvalo se za mnou. Ležel tam Ian a držel se za břicho. V ruce držel krátké kopí, které vytrhl nějakému nepříteli. Chytil jsem ho a snažil se ho odtáhnout. Kolem se mihla známá postava.
„Hej, starosto! Pomož mi s Ianem, je zraněnej!“
„Má dcera, kde je má dcera?!!“
„Sakra, určitě je v bezpečí, teď vem tady Iana a dostaň ho pryč!!“ Scénu osvítil plasmový granát, což mi připomnělo, že i já jeden mám.
„Ustup, taktický ústup!“ rozléhal se Irwingův hlas. Hodil jsem svůj granát a kryl Aradeshe s Ianem, pak jsem vzal taky nohy na ramena. Naše skupina se kryla za jakýmsi balvanem, tak jsem zamířil k němu. Nájezdníci za mnou. Bylo jasné, že to nestihnu.
„Sakra, pomoc!!“ zařval jsem z posledních sil.
„K zemi, šerife,“ ozval se Z-datel, tak jsem políbil matičku Zemi. Právě včas, abych se vyhnul proudu energie z laserového gatlingu. Střely prošly dál a rozflákaly několik pronásledovatelů. Vzhlédl jsem z prachu a uviděl nabídnutou pomocnou ruku Irwingovu. Nájezdníci dali na chvíli pokoj, tak jsme vyběhli pryč. Zakladatel nesl Iana, Tandi podpírala Aradeshe. Zanedlouho jsme zalezli do malé prolákliny a lehli na zem.
„Tak jsme jim unikli,“ vydechl Tycho.
„Ian potřebuje nutně pomoc!“ vykřikla Tandi. „Musíme ho dostat do Shady!“
„Shady je asi tři dny cesty odsud!“ zakvílel Aradesh. Vault Dweller nepřemýšlel dlouho:
„Vezmi si moji energozbroj a odnes ho k Razlovi. Odhodím všechny zbytečnosti a navýším výkon, takže se moc neunavíš. Když budeš pořád běžet, stihneš to!“
„Nikdy jsem nebyl moc dobrý běžec.“
„To zvládneš…Zaki tady musí zůstat…“ zachroptěl Ian.
„Dobře, Tandi ho ováže a já upravím zbroj.“
Shodil jsem batoh a nabil zbraně. Pak jsem si všiml, že něco není v pořádku.
„Kde je Myra?“

* > *

Když se rozpoutal boj, vyběhla Myra, následována Tandi a Aradeshem, proti Pershingovi. Tentokrát mi neunikneš!! burácelo jí hlavou. Tasila pistoli a zastřelila několik překvapených nájezdníků, když ji došly náboja, vztekle zbraň odhodila. Už byla u svého cíle. Vrhla se na překvapeného nepřítele a rozbila mu nos. Pak se ale Jim Pershing vzpamatoval. Tasil zbraň, kterou mu však Myra lehce vykopla. Nyní se Jim vrhl vpřed, Myra však uskočila, shodila batoh a vytáhla kopí. Jen tak mezi řečí s ním nabrala mezi nohy nájezdníka, který ji chtěl praštit zezadu. Pak prudce bodla. Pershing chytl kopí a trhl. Myra toho proti jeho očekávání využila, odrazila se a ukázkovým saltem svého protivníka přeletěla. Kopí padlo do písku.
„Pěkná sestava, Myro. Škoda, mohl jsi být dobrá gymnastka,“ ušklíbl se padouch a postavil se do bojového postavení.
„Moje následující sestava ti přinese smrt!“ vykřikla Myra a zaútočila. Jim ji vykryl.
„Tak se znovu potkáváme.“
„Tentokrát naposled!“ Nájezdník chytil Myřinu nohu a otočil jí. Pak po ní skočil, ale Myra už tam nebyla.
„Ano, naposled. Tentokrát napravím chybu, kterou jsem tenkrát před lety udělal!“
„Jo, měl jsi umřít už tenkrát!“ Nyní udeřil Pershing, Myra se však vyhnula a chytila ho za ruku. Chtěla ji zlomit o koleno, ale její protivník se hodil do kotoulu a vyvlekl se.
„Tenhle trik jsi mě naučila ty!“
„Mám jich ještě pár v zásobě!“ Vykopla a zasáhla Pershinga do prsou. Odvrávoral pár kroků zpátky, Myra se rozběhla, že ho dorazí, když v tom se jí kolem krku zadřel špagát a pevně se utáhl. Snažila se praštit nájezdníka, který se za ni připlížil, ale nedovolil jí to. Nemohla dýchat, dusila se… Obzor ji zastřela tma.
Poslední, co slyšela, byl vítězný chechot Pershingův.

* > *

Mnozí lidé si již od nepaměti kladou otázku, co nutí doktory na válečném poli vlézt do země nikoho a vytáhnout odtud zraněného vojáka. Většinou to vysvětlují hrdinstvím, kamarádstvím, ctí, odvahou, šílenstvím, vědomím kolektivu a bůh ví čím ještě. Blbost. Já jsem tam šel prostě proto, že pro mě žádná jiná možnost neexistovala. Irwing se mě sice snažil zastavit, ale vysmekl jsem se a běžel za Myrou. Když jsem dorazil na místo našeho střetu, našel jsem jen pár mrtvol. Nikdo známý. Snažil jsem se najít nějaké stopy, které by ukazovaly na Myřin osud, ale hledat takové stopy na místě zuřivé bitky můžete leda tak v Pánu prstenů. Radši jsem se rozběhl k táboru banditů. Nebyl problém ho najít, ohně svítily do dáli. Na okraji tábora byly svázaní otroci, kolem ohně slavilo několik nájezdníků a kolem se procházely hlídky. Připravil jsem si zbraně, včetně několika překvápek. Nabil jsem ukořistěný samopal H&K G11 a vyrazil vpřed. První hlídač byl lehký, kopí jím prošlo jako máslem. Druhého umlčela vržená pistole. Ale třetí frajer, který se zrovna ochomýtal kolem, si mě už všiml a vypálil. Já jsem byl ale ve tmě a tak mě netrefil, zatímco já jeho ano. V táboře nastal rozruch, lidé vstávali, sahali po zbraních a vůbec se překvapeně chystali na mejdan. Trochu jsme je shladil dávkou do davu u ohně. Pak začali létat kulky i nazpátek a brzy jsme si olovo vyměňovali všichni. Snažil jsem se dostat k zajatcům, ale i tady již byl protivník. Hodil jsem plasmový granát a poslal k čertu několik šmejdů. Pak se objevili i za mnou. Můj beznábojnicový sapík spustil svou píseň, ale nakonec byl i jeho zásobník prázdný. Kromě toho již minulo překvapení a já stál sám proti celé bandě. Schoval jsem se za nějaký stan a snažil se splynout s plátnem. Lidé běhali kolem mne, ale nedívali se za sebe. Právě jsem přemýšlel, jak se dostat k Myře, která tady někde musí být, když jsem zaslechl křik. Ten hlas jsem poznal okamžitě.
„Do čerta!“ zaklel jsem a s pistolema v rukou jsem vyběhl za křikem jako nějaký akční hrdina. U ohně ležela svázaná Myra a kanystr na benzín. Kolem se něco rozlévalo. Přeskočil jsem chroptícího maníka a skočil k Myře. Ve vzduchu byl cítit pach alkoholu, hodně koncentrovaného, hodně hořlavého. A pak…
„Si myslíš, že jsi John Wayne?“ řekl hlas doprovázený přitlačením hlavně k mému týlu. Najednou jsem pochopil, jakou strašnou blbost jsem udělal.
„Odhoď zbraně!“ Poslechl jsem, a pak mě někdo svázal. Odtáhli mě o kus dál od ohně a Myru taky. Pak se na scéně objevil vůdce nájezdníků, Jim Pershing.
„No, Myro, řveš skutečně pěkně. Divím se, že ti nedošla tvá funkce…návnady. Ale teď vážně. Chci tě do své party.“
„A já chci zpáteční jízdenku na Mars, vole,“ řekla s nechutí Myra. Pershingem to ani nehlo.
„Víš, dříve jsme byli dvojka, ale pak jsme se krapet…neshodli. A rozešli jsme se. Proč bychom se teď nemohli zase spojit?“
„To myslíš vážně?!“ zeptala se nevěřícně.
„Jasně.“
„Zradíš náš kmen, zabiješ mého otce a pak se mě ještě ptáš? Ty jsi blázen!“
„To asi jsem, ale myslel jsem si, že se tvá vědecká mysl dokáže povznést nad takové maličkosti. Pamatuju si tě jako zvídavou holku.“
„To jsem. Právě teď zkoumám, jak ti utrhnout hlavu a hodit ti ji do obličeje!!“
„Ale, tolik nenávisti! Pamatuju si, že jsem na emoce měli stejný názor, a teď…“
„Nyní jsem již dospěla.“ Pershing se prudce naklonil k ní.
„Myro, přidej se ke mně!! Společně dokážeme všechno, o čem jsme snili!!“
„Kdysi mě tvé sny o praktické eugenice zajímaly, ale pak jsem se dostala k historickým knihám. Ty nejsi první, kdo na to přišel, to teda ne. Říká ti něco jméno Adolf Hitler?!?“ Pershing se zarazil.
„Ty mě srovnáváš s tím břídilem? MĚ! Já mám plán, plán, který zaručí přežití lidské rasy! A kdyby jen její přežití, zdokonalení!!“
„To už jsem někde slyšela, že by Vůdce?“
„Ano! Jen silní přežijí!!“
„Jime, ale my jsme lidé!!“
„Nenadávaj mi.“
„Neměříme jiné jen podle toho, jak jsou silní. Máme také čest, úctu, lásku!!“ Pershing se zklamaně napřímil.
„Asi jsem čekal něco víc. Starou Myru, která chtěla lepší budoucnost. Ale teď vidím, že i ty jsi jen člověk.“
„A jsem na to hrdá.“
„Když se ke mně nepřidáš dobrovolně, budu muset použít jiné prostředky. Víš, já tě totiž potřebuju. Potřebuju technika, dobrého technika, a to ty přece jsi.“
„Dělej se mnou co chceš, nebudu spolupracovat.“
„Dělat něco s tebou? Ale kdež…já budu dělat něco s ním!“ řekl a ukázal rukou přímo na mně.

* > *

„Zpomal, vole, už mi není třicet let!“ hekl Tycho a pospíchal za Zakladatelem. O kus dál běžel Irwing, průvod uzavírala Tandi.
„Jestli zpomalíme, tak se Joe třicítky nedožije!“
„Jestli už není po něm,“ zapochyboval Zakladatel.
„Není!“ s určitostí pravil Irwing.
„Jsi si jistý?“
„Naprosto. Náš šerif nemůže umřít v bitvě, spíše zakopne o psa a přerazí si vaz. Je to nešika, ale kulky se mu vyhýbají.“
Vyběhli na kopec nad pustinou a před sebou uviděli tábor banditů. Hbitě sebou vrhli na zem a pak Irwing a Tycho vytáhli dalekohledy.
„Co vidíš?“
„Nejsem si jistý. Je to velké, tmavé a má to nejasné obrysy.“
„To znám, to je tma.“
„No jo, máš pravdu.“
„Uhněte, břídilové,“ ozval se Zaki a lehl si mezi Irwa a Tycha. V ruce měl noktovizorový dalekohled.
„No, Sokolí oko, co vidíš?“
„Ty dva. Jsou svázáni a leží u ohně. Kolem je pár maníků, teď se mi tam mihl Pershing.“
„Toho si podám!“ řekli Irw a Tycho najednou.
„Za chvíli začne svítat,“ upozornila Tandi.
„Svítání je obvyklá doba na popravy,“ pravil Tycho temně.

* > *

Úplně stejnou věc právě v té chvíli řekl i Pershing.
„Vím, že máš tohohle otrapu ráda. Jestli se přidáš ke mně, přežije. Jinak ne.“ Pokynul svému pobočníkovi, a ten vytáhl pistoli Colt 1911. Klečel jsem na zemi hlavou k východu. Na obzoru se rozjasňovala obloha, zatímco mysl zatemňovala myšlenka, že slunce už asi neuvidím.
„Je to na tobě, Myro.“ Váhala.
„Sakra, Myro, kašli na mně! Ta svině tě nesmí dostat!“ Zakřičel jsem, ale pak mě kdosi zezadu chytl za krk a začal škrtit.
„Vrať mu to i za mně…“ zasípal jsme ještě.
„Nuže?“ otázal se Jim Pershing okázala. Myra se podívala na mně a z oči ji vytryskly slzy. Pak narovnala hlavu a něco zašeptala.
„Cože?“ zeptal se Pershing a naklonil se k ní. Vzduchem se mihla ocel a ostrý skalpel rozsekl Pershingovu tvář. Řez mířil na krkavici, ale Pershing se včas uhnul. Jaké výborné reflexy! Myra očividně měla v rukávu jedno eso, ale nemohla uspět. Otrokářů byl příliš mnoho, rychle ji přemohli a znovu spoutali, tentokrát lankem, místo provazu. Pershing lhostejně odstříkl krev ze tvář a pak se podíval přímo na Myru.
„Teď už vím, že jsem prohrál. Ty se ke mně nikdy nepřidáš. Ale já neprohrávám sám, beru své protivníky sebou.“ Kývl na zástupce.
„Zastřel ho.“
„Neee!!“ vykřikla Myra.
„Hm, smůla. Jeho osud jsi již zpečetila.“ Pak se otočil na mně. „Tak co, frajere, nějaké poslední přání?“ otázal se, zatímco si jeho zástupce stoupl za mně a přiložil pistoli do mého týla.
„Noo, vlastně jo. Chtěl bych ještě naposled políbit…naši matku…“
„Sorry, ale kde teď máme hledat tvou máti?!“ zakroutil hlavou zástupce.
„On myslí Matičku Zemi, vole,“ řekl Pershing. „Je to tak?“ Kývl jsem.
„No dobře, ale rychle. Zebou mě prsty,“ ozval se zase Jimův zástupce a natáhl kohoutek. Pomaloučku jsem se předklonil a bokem se podíval na Myru. Zoufale se na mně dívala a z očí ji tekly slzy. Povzbudivě jsem mrkl. Okamžitě si toho všimla a zpozorněla. Mám snad i já nějaké eso v rukávu? Naklonil jsem se až k zemi a ucítil její vůni. Na okraji periferního vidění jsem rozpoznal zástupce s pistolí. Bože, dej ať to vyjde!
„No, dělej!“ štěkl Pershing.
„Hele, rozloučit se se životem není jen tak, jó! Tohle člověk nedělá každej den!“ ohradil jsem se a upravil ještě trochu úhel svých paží, které jsem měl svázané za zády, a které nyní čněly k obloze.
„To teda ne. Tak už to udělej, ať se můžem jít najíst.“ Tak jsem to udělal. Se zavřenýma očima jsem prudce trhl za silon uvázaný za levý prostředníček. Myslím, že si zástupce těsně před smrtí všiml záblesku na hlavni upilované brokovnice schované v rukávě kabátu, ale pak mu lebkou proletěly kousky kovového šrotu. Zpětný ráz mi skoro vykloubil loket. Mrtvý zástupce ještě ani nedopadl na zem, a již jsem přešel do kotoulu, a hned do dalšího. Projel jsem ohništěm, ale pak jsem se zastavil, prsty nahmatal na podpatku pojistku a rozřezal si pouta o vystřelenou čepel. Pershing se ještě stále nevzpamatoval, a již jsem měl strhnutá pouta na nohou. Pak začali nájezdníci řvát a tahat zbraně. A do jejich řevu zazněl ještě jeden zvuk – střelba z pušek! Střelba ze samopalů! Překvapeně jsem ztuhl, ale pak jsem se rozběhl schovat do nejbližšího stanu.Tam si znova jakýsi týpek natahoval kalhoty, tak jsem mu rozdrtil hrdlo malíkovou hranou. Chroptíce padl na svázanou otrokyni a zalil ji svou krví. Nechal jsem je tam užívat si a rychle proklouzl pod plachtou stanu. Kolem byl děsný zmatek, všichni řvali, střílelo se, a to všechno přehlušoval pokřik, se kterým původně přišel Irwing.
„Banzáááááj!!!“
Shodil jsem kabát a vytáhl hlaveň z brokovnice připevněnou na jakýsi primitivní nosník, který měl za úkol snížit zpětný ráz a držet zbraň na místě. Vzal jsem brokárnu za hlaveň a praštil s ní po hlavě někoho, kdo zrovna běžel kolem. Půjčil jsem si jeho zbraň a vyběhl k ohništi. Paradoxně právě tam, ve středu tábora, nikdo nebyl. Teda kromě Myry, která si právě přeřezala pouta o střep z láhve. Okamžitě mě v záři vycházejícího slunce uviděla.
„Joe, ty žiješ!!“
„To záleží na tom, jak definuješ život.“ Honem jsem jí pomohl zbavit se pout na rukou, pak jsem chytl za ruku a snažil se někam utéct, ale cestu mi zastoupily laserové střely.
„Nestřílet! To jsme my!“
„To by mohl říct každý!“ ozval se Zakladatel. Výhled mi zastíral hořící stan, a tak jsem toho moc neviděl.
„Ale to jsme fakt my!“
„Jó? Tak schválně – jak se jmenuje Myřino morče?“
„Já žádný morče nemám,“ vykřikla Myra, ale v tom k nám přichvátal Irwing.
„A koho to u všech brahmín zajímá?! Pojďte, nebo vás již omrzel život? Zaki, dělej!“ Zakladatel vyběhl z plamenů, rotačák se ještě točil, hlavně žhnuly.
„Jsem sakra rád, že žijete!“ Irwing něco kutil na zemi, pak vstal a zavelel: „Padáme, ale fofrem!!“ To na zemi byl plasmový granát připevněný na fúzní baterce. Mezi kontakty byl kus drátu, takže baterka pracovala. Okamžitě jsme se rozběhli, první šel Zaki a čistil nám cestu, zadní voj dělal Irwing. Vyběhli jsme z tábora a zahlédli Tandi a Tycha, jak puškami drží nájezdníky v táboře. Odněkud vyklopýtal chlápek, držel se rukama za hrdlo a mezi prsty mu crčela krev. K naší skupince se připojil Dogmeat. Zamířili jsme k ostřelovačům. Zmatení nájezdníci za námi vyslali ještě pár střel, ale pak byli nuceni pacifikovat své vězně, kteří se pokusili o útěk. Zastavili jsme se a zhluboka oddechovali.
„Ty vole, ani jsem nevěřil, že se nám to povede,“ vydechl Irwing.
„Holt, není nad sílu lidského ducha, zvláště když je podpořen šesti nažhavenými hlavněmi,“ řekl Zaki a zálibně si prohlédl svůj rotačák. „A propós, kdy vybuchne ten granát?“ Právě v té chvíli se uprostřed tábora banditů utvořila ohnivá koule a začala prudce expandovat. Hodili jsme sebou za šutr k Tychovi právě včas, abychom se schovali před tlakovou vlnou. Hromový rachot nás téměř ohlušil, a když záplava žhnoucího vzduchu pominula, uviděli jsme cáry hořících stanů rozházené po širokém okolí. Vězňové naštěstí leželi na vzdálenějším konci tábora, takže se jim nic až tak zlého nestalo.
„Povedlo se,“ zašeptala Myra. „Povedlo se, my žijeme!“ Divoce mě objala. „Joe, kam na ty nápady chodíš?“
„A-ale, to jsem odkoukal od Irwa, a tak různě…“
„Irwingu, ty taky nosíš v rukávech brokovnice?“ zeptala se Myra a otočila se právě včas, aby zahlédla pažbu, která dopadla na Tychovu hlavu. Vykřikla. Nad námi stálo několik mužů vedených Jimem Pershingem. Zřejmě se nás snažili obklíčit, a unikli tak výbuchu. Na tak krátkou vzdálenost nám zbraně nebyly k ničemu. Dříve, než stačil Zaki vypálit, mu kdosi vytrhl kulomet z rukou a ten spadl na zem a odkutálel se o kus dál. Tandi dostala do zubů pažbou své vlastní pušky, odlétla o kus dál a zůstala bezvládně ležet. Já, Myra, Irwing a Zakladatel jsme se vrhli na naše protivníky, ale jich bylo dobře dvakrát více. Prosmýkl jsem se kolem jednoho hajzla a vlítl přímo na Pershinga.
„Ty snad nikdy nezdechneš!?!“ zařval jsem nenávistně a udeřil.
„Nápodobně, šerife,“ řekl a hbitě mou ránu vykryl. Odněkud zazněl smrtelný výkřik a vítězný štěkot Dogmeatův. Chtěl jsem Pershinga dostat výkopem dozadu s klamnou otočkou, ale on zachytil mou nohu a práskl se mnou na zem. Narazil jsem na nějaký šutr a zatmělo se mi před očima, avšak adrenalin mi neumožnil omdlít. Periferním viděním jsem zahlédl Myru, kterak plive do ksichtu jednomu nájezdníkovi a toho druhého ruší kopačkou. Zakladatel někde schrastil řetěz a teď se jím oháněl kolem, jako by mu to tady patřilo. Pershing ho chtěl střelit, ale selhala mu zbraň.
Do velkého brahmíního…!“ zařval a chtěl skočit po Irwingovi, ale nastavil jsem mu nohu. Teď jsme byli na zemi oba dva. Nad námi stál Irwing bojující s nějakým týpkem. Stařík prohrával, vždyť jeho protivník měl tyč. Myra, která jednomu nájezdníkovi ucpala nosní dírky svýma týden nošenýma ponožkama, chtěla Irwovi pomoci. Pershing ji zastoupil cestu, ale shledal, že mu kolem krku visím já. Smýkl mnou a odhodil mě na Irwinga. Rozběhl se a skočil po mně, ale já se rychle odkulil, a když Jim dopadl (což bylo provázeno hlasitým heknutím zavaleného), praštil jsem jej do týlu. Druhý nájezdník mě chtěl vzít trubkou, ale do cesty se mu postavila Myra. Bohužel, nebyla dost rychlá. Trubka ji přerazila paži, ale aspoň mi dala chvíli času, abych se zvedl. Myra zařvala a pak řekla tak hroznou nadávku, že vám ji tady radši ani nebudu říkat. Ještě teď mě z ní otřásá, brrr! Nájezdník se napřáhl k dalšímu úderu, ale zezadu mu trubku chytl Zakladatel a mrštil překvapeným nájezdníkem na zem, kde se už o něj postaral Dogmeat. Pershing vstal z Irwinga a vytáhl ohebný výsadkářský nůž, načež se vrhl na nejbližší cíl – totiž na mně. Zaki mi chtěl pomoci, ale varovné kviknutí Dogmeatovo ho donutilo se otočit, právě včas, aby vyrazil rozjetému nájezdníkovi přední zuby. Ale to jsem už neměl čas sledovat. Chytil jsem Pershinga za ruku, ve které držel nůž, a snažil se jí praštit o koleno, ale jeho síla byla ohromující. Rozhodně nepatřím mezi nejsilnější z naší vesnice, spíše naopak, ale tohle bylo, jako bych bojoval se supermutantem! Podařilo se mi bodnutí aspoň trochu odkrýt, a tak nůž narazil na klíční kost a sjel po ní. Abych se revanšoval za ztrátu krve, seznámil jsem své koleno s Jimovými reprodukčními orgány. Zařval a snažil se mi upravit obličej. To jsem ještě vykryl, na rozdíl od pěsti, která přistála na solar plexu. Udělal jsem salto vzad a skutálel se po svahu o pár metrů níže. Pershing vzal nůž a šel po mně, když v tom do něj zezadu vrazila ramenem Myra, řkouc „Zemři, svině!!!“
Stálo mě to mnoho duševních sil, postavit se, ale pak jsem nájezdníkovi uštědřil pěkný zásah čepelí na podpatku. Jim se otočil, chytil Myru za krk železným stiskem a nenávistně křičel „Tys byla jediná, které jsem kdy věřil!!!“ Pak ji přehodil přes sebe s úmyslem rozbít ji lebku o kámen, ale úmysl mu překazila moje maličkost. Myra mi téměř přerazila záda, ale to mi nezabránilo nacpat svou pěst do Pershingova břicha. Odměnou mi byla kopačka do čelisti. Dopadl jsem na zemi a rozhodil ruce. V ústech jsem měl plno krve a v hlavě plno hvězdiček. Můj protivník na tom taky nebyl nejlíp, kymácel sebou ze strany na stranu – nebo se to kymácel můj mozek? Stále však ještě držel nůž. Irwing se ještě nezvedl ze země a Zakladatel se pral se dvěma banditama. Jim skočil zase po mně, co na mně furt vidí, sakra?! Ale já jsem něco nahmatal, oběma rukama jsem cosi uchopil. Mávl jsem pravou rukou a hodil tak na Pershinga překvapeného Dogmata. Pes udělal otočku a dopadl na Pershinga. Bůhví, kde se ve mně vzalo tolik síly! Můj nepřítel psa odhodil a chtěl zase zaútočit, jenže já jsem si všiml věci, kterou jsem dosud svíral v levé ruce. Hbitě jsem si kleknul a na vzdálenost několika decimetrů střelil Pershinga Tandinou puškou do tváře. Jednoduchá olověná kulka se rozplácla o čelní kost, prorazila ji a rozdrtila čelní mozkové laloky. Centrum logiky, na které byl Jim Pershing tak hrdý, vystříklo ven a smísilo se s tryskající krví. Na zbytku obličeje se objevil nevěřícný výraz a pak vůdce nájezdníků uložil své chladnoucí tělo na zem. Žádný smrtelný výkřik, žádná poslední slova jako ve filmech. A ovšem také žádná pauza. Hned, jak jsem se přesvědčil, že Pershing už nevstane, jsem prohnal kulku skrz hlavu dalšího bandity. Dalšího přemohl Irwing a Dogmeat, ještě jeden dostal Zakladatelův pověstný pravý hák do srdeční krajiny, a zbytek vzal roha. Až na jednoho. Ten popadl Zakladatelův rotačák, zařval a namířil na nás, ale v tom se jeho lebka rozletěla na stovky kousíčků. A pak se zpoza kopce vynořil kolega šerif Justin Green a Still Johnson, v rukou pušky, na tváři zářivý úsměv. Trochu ztuhli, když si všimli nehybných postav, ale pak se Myra zašklebila, Tandi zavrtěla hlavou, Tycho zanadával a já zamával puškou. Vstal jsem a pomohl vstát taky Myře.
„Teda, ty vypadáš,“ neodpustila si poznámku.
„Ty máš co říkat,“ vrátil jsem jí to a ukázal na její levačku, která visela v dost nepřirozeném úhlu. Vlastně jsme všichni vypadali dost zuboženě: Zakladatel měl roztržené čelo a urvaný rukáv kombinézy, Irwing vyražený dech a pohmožděniny, Tycho bolení hlavy a pořádnou bouli, Tandi vyražené dva zuby, Dogmeat škrábanec od nože, mě crčela z pusy krev a Myra se taky pořád šklebila bolestí.
„Teda, zase jsme přišli pozdě,“ řekl zklamaně Justin a šel pomoct svázat omráčené bandity.
„Kde jssste ssse tu vůbecsc vzaliss?“ zeptala se šišlavě Tandi.
„Na cestě do Junktownu jsme narazili na stopy téhle bandy. Byly už sice trochu starší, ale přesto jsme se vydali podél. No, šli jsme pár dní, a najednou, co neslyšíme? Střelba, výbuchy! Tak jsme si pospíšili a přišli právě včas, nebo ne?“
„Tak abychom snad dokončili práci,“ přerušil nás Zakladatel, pozdvihl kulomet a ukázal hlavněmi na doutnající stany nájezdníků.
„To jo. Jdeme!“ zavelel Irwing, už zase plný elánu.

* > *

Na planině hořely tři ohně. U jednoho seděla naše parta, u druhého seděli osvobození zajatci a třetí, třetí oheň pálil mrtvá těla. Zajaté bandity jsme zbavili zbraní a propustili – okamžitě se za nimi vydalo několik Indiánů, kteří přežili masakr. Nechtěli jsme přemýšlet nad tím, co bude, až se ty dvě skupiny potkají, neboť osvobození zajatci měli zbraně. Brali jsme to tak trochu jako zákon divočiny.
Celý den jsme se starali o osvobozené, a teprve nyní, k večeru, jsme měli možnost postarat se také o sebe. Mě osobně bolely všechny kosti v těle, ale neměl jsem nic zlomeného a k nekonečné Tandině závisti mi nechyběl jediný zub. Je to takový genetický rys mé rodiny, že máme kořeny zubů dvakrát delší než normálně. Vzájemně jsme se ošetřili, a po krátké večeři typu „to-co-zbylo“ začal Johnson znovu vyprávět, jak šel společně s Greenem po stopách banditů. Myra se o mě opřela, položila mi svou hlavu na rameno a na tváři se jí usídlil výraz kočičí blaženosti. Když Johnson skončil s vyprávěním, jala se odhalovat tajemství i Myra. Byl to dlouhý příběh, velmi dojímavý a velmi smutný, někdy vám ho převyprávím.
Byla už tma. Tandi hluboce chrněla zpod pokrývky, Tycho držel stráž, Irwing usnul v sedě a Myra tiše oddychovala s hlavou na mých nohou, když Zakladatel zamyšleně vyklepal dlouhou dýmku (Koupil ji na trhu v Junktownu a myslel si, že s ní vypadá ještě víc cool.), podíval se do ohně a pak zamyšleně pravil: „Tak – dokonáno jest…“
„Co?“ optal se nechápavě Johnson.
„Teď už cítím, že jsem naplnil svůj život. Učinil jsem vše, co učinit jsem chtěl, a je načase obrátit stránku. Myslím, že tahle bitva mi pomohla vyrovnat se se svou minulostí a se svým osudem. Takže: Zítra, ještě před svítáním, odsud odejdu, tak, jak jsem původně chtěl. Nejděte po mých stopách, zametu je za sebou. A už se nikdy nevrátím.“
„Proč?“ uniklo mi pouze. Zavrtěl hlavou.
„Život je dlouhý, a tohle všechno byla jen jedna epizoda, sice nádherná a vzrušující, ale krátká. A nyní skončila. Je načase začít nový život, ne život potulného hrdiny, ale život obyčejného člověka. Lákají mně neprozkoumané severní končiny, daleko za New Renem.“
„Počkej, tak to ti nakreslím mapku, alespoň okolí Modocu!“ vyhrkl jsem a hned se také pustil do realizace.
„Díky. Chtěl bych poděkovat vám všem, velmi jste mi pomohli na mé nelehké cestě. Chtěl bych ještě potřást rukou všem, kdož mě podporovali, ale to už asi nestihnu, takže potřesu alespoň vám.“ Podal nám všem ruku, měl pevný, přímý stisk a jeho jemná dlaň obyvatele vaultu byla již pokrytá mozoly a jizvami.
„Zaki, a co tvá energozbroj?“ zeptala se Myra.
„Shady Sands bude v budoucnu ještě často potřebovat železné pěsti odhodlaných mužů. Nechte si ji, já vystačím s oblekem, který mám na sobě.“ Odmlčel se a oči se mu zatřpytily.
„Pozdravujte Aradeshe a taky Razla a Setha – a řekněte Katrině, že…už si také neumím představit nebe bez hvězd. Opatrujte se a až se Tandi probudí…řekněte jí, že jsem ji měl rád.“ Pak vstal, vzal svou přikrývku a otočil se do tmy. „Dobrou noc a…sbohem.“
„Sbohem, příteli,“ řekl Irwing, a i my ostatní jsme se rozloučili. Ještě jsme slyšeli, jak si ve tmě lehá, a pak jsme šli taky spát.
Na druhý den ráno už tady Zakladatel nebyl, což nepřekvapilo. Ovšem Irwing a Tycho již byli vzhůru a sbalení na cestu, což bylo docela překvapující.
„Už jdeme?“
„Ne,“ odvětil Irwing. „Jdeme jen my dva.“
„Teď jsem něco nepochopila,“ řekla Myra a když ona řekne, že něco nechápe, pak to už skutečně stojí za to.
„Víš,“ pravil Irwing sklíčeně, „My taky berem roha.“
„A co tak najednou? Sakra, a jak vás to vůbec napadlo?!“
„No to víš, ono už tak jako že…“ začal Irwing.
„A Zakladatel nás svým odchodem v našem názoru utvrdil,“ dokončil Tycho.
„Jo, tak nějak. Už mě to v Shady omrzelo. A vůbec…“
„Počkej, tos nějak nedomyslel. Co bez tebe budem dělat, Irwe?“ vyjekl jsem.
„Však už si nějak poradíte. Seth se taky vyzná!“
„To jo, Seth. Ts!“
„Irwingu, zůstaň,“ zaprosila Myra. Irwing ukázal rukou někam do pryč.
„Co vidíš?“
„Hm, nic. Poušť, nebe a mezi tím obzor.“
„A víš, co je za tím obzorem?“
„No…ne.“
„Mě to dycky hrozně zajímalo, a tuším, že teď je ta správná chvíle to zjistit. Mějte se tu fajn, kluci, Stille, nechlastej tolik, Justine, hlídej to v Hubu, Myro, neobjevuj tak živelně, a ty Joe, ty mi pohlídáš vesnici, aby ji Aradeshovi někdo neukrad. A taky pohlídej Myru,“ řekl a mrkl na mně. Pak si hodil bágl na záda, vzal do ruky pušku remingtonku (kvér od enfielda měl po nedávné přestřelce roztrženou hlaveň) a vykročil za Tychem.
„Hej, Tycho, kam vlastně dem?“
„Rovnou za nosem, brácho!“
„Rovnou za nosem? To de. Slyšel jsem, že tam je to skvělý!“
„A slyšel´s taky o Kočičí pracce v Renu?“
„To je ňákej podnik?“
„Si piš!“
„Heá, tak nahoď směr, frajere!“
Když mizeli za kopcem, ještě nám zamávali, a pak už se po nich slehla zem. Myra zanotovala „…obzor zdá se tak blízko, proč ho nedohonit…“ a pak se zatvářila strašně smutně. Podíval jsem se na Johnsona, který se taky balil.
„Řekni, že se vracíš do bunkru, a rozbiju ti hubu.“
„No, měl jsem v plánu…“
„…doprovodit vás do Shady Sands,“ dořekl Justin.

A tak jsme se taky vrátili. Bez Zakladatele, Tycha a Irwinga, ale zato s bandou uprchlíků, kteří se rozhodli usadit v městečku. Zastihli jsme tam ještě Iana, který ležel v posteli se zašitým břichem, ale jen se mu rána zhojila, taky nám ukázal záda. Katrina se z LA vrátila bez Katjy, a tak vlastně najednou, během měsíce, zmizeli všichni Zakladatelovi kámoši. Ian prý chvíli jezdil s karavanama až někam na sever a Tycho s Irwingem zcela jistě můžou za tu pověstnou výtržnost v New Renu, při které bylo zcizeno šest prostitutek, padesát hektolitrů chlastu, čtyři slepice, tuna marijánky a deset výtisků časopisu Cat´s Paw.
Když plameny oblízly tělo Jima Pershinga, shrnula Myra všechno do dvou vět: „ Právě minul kus historie. Kus pořádně slavné historie.“


- Konec první série -

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist