Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Historky šerifa ze Shady Sands
Historka nabmr dvacet tři – Zasněžená romance




Procházeli jsme tehdy vysokými horami daleko, předaleko na severu. Jo, asi by se hodilo říct, kolik nás vlastně bylo. Ne mnoho – jen já a Myra. Vyrazili jsme skoro před rokem ze Shady za účelem pronásledování otrokářů (To přece jako důvod bohatě stačí, nemyslíte?) a pak jsme si řekli, že to drobet protáhneme. Koneckonců, mladí jsme jenom jednou, že jo.
Měli jsme nějaké zásoby, co jsme pobrali pobitým otrokářům, a ona Myra toho taky moc nesní (Obecně je to značně nenáročné děvče. Na snídani si dá jednu pšeničnou placku a v oblečení preferuje otrhaný postapokalyptický vzor.), no a kvéry jsme též nějaké ukořistili, takže technické zabezpečení výpravy bylo v cajku. Taky jsme potkali zbloudilou výpravu lovců tuleňů a od nich jsme zase vyhandlovali skvělý péřový spacák, parádně velký, že jsme se do něj vešli oba i s kožešinou jakéhosi vlka, kterého Myra onehdá sejmula pajcrem. Trochu smrděla, ale byla příjemná na dotek a pěkně hřála. (Myra i kožešina.)

„Co to děláš?“ zeptala se Myra, když se asi po pěti minutách vrátila a našla mě, jak ležím na zemi.
„Já? Jen se kochám pohledem do údolí.“
„Ahá! Mladý pán už nemůže dál, co?“
„Pche! Já tedy můžu. Já klidně vyšlapu nahoru a dolů a zase nahoru klíďo ještě pět takových kopců, jako jsme právě skoro zdolali. Vůbec mi nevadí ten příšerný sklon, ani prašná půda ujíždějící pod nohami, abys věděla! Čtyřicetikilový batoh, ts, co to je?“
„To jsem ráda, že jsi takový vytrvalý. Tak vstávej a pojď, právě jsem zjistila, že to, co vypadá jako vršek hory, je vlastně vrchol strmého srázu. Musíme slézt zase zpátky do údolí a vylézt na ten sousední kopec...“
„Myslím, že ještě chvilku poležím a pokochám se nádherným výhledem.“
„Kochat se ti bude líp z cíle dnešního pochodu, z tamhletoho kopce na obzoru – je totiž dobře třikrát vyšší, než tenhle.“

Teď, s odstupem let, musím říct, že z těch kopců byl překrásný výhled. Byla to nádhera. A byla taky pěkná fuška vytáhnout sebou vše, co člověk potřebuje k přežití. Dokonce i příroda tady byla nějak víc v pořádku než dole, na pláních jihu. Z prachu rostly nízké, ostrými trny pokryté keříky a bodláky, na kterých se pásli zajíci. Časem jsme ještě přišli na to, že ty bodláky mají kořen, který se dá jíst, a když jsme ještě našli pramen, jehož voda filtrovaná pěti sty metry skály nenesla žádné známky radiace, cítili jsme se jako v ráji. Měli jsme sebe navzájem a to bylo vše, co jsme potřebovali, a bylo nám fajn.
Pohoří stále stoupalo. Překonali jsme hranici života a kráčeli dál už jenom po holé skále. Jednou jsme v dálce zahlédli lesknout se moře a jindy zase kdesi v dáli na jihovýchodu kouřící sopku, zřejmě jeden z těch vulkánů, co vznikly na místech, kde extrémně silné jaderné exploze narušily zemskou kůru. Pak se ale zase zatáhly mraky a my pokračovali v šedavém bezčasí.

„Víš, co mě tak napadlo?“ načala Myra myšlenku dne. Zrovna jsme seděli v závětří skalního rozpuku a kolem nás svištěl vichr unášející sebou ostré jehličky sněhu. Měli jsme sebou krabičku kostek tuhého lihu na zahřátí – Myra je pálila a já cumlal.
„To bude nějaký skvost, počkej chvilku, vyhrabu tužku a papír...“
„Promiň, Joe, ale papír už došel. Ale to je jedno. Podívej, napadlo mě, že to vlastně ani není pravda.“
To bylo opravdu hluboké a já to musel zajíst další kostkou tuhého lihu. „Co není pravda?“
„No to všechno. Jaderná válka, všechno to umírání, zničení celé biosféry Země, města v troskách, smrt v podobě jedů a radiace...nic z toho se nestalo. Třeba je vše v pořádku a my jsme jenom turisté, kteří si vyšli do hor, a tady, v tom šeru a svistu větru, si vsugerovali příběh, který si kdysi četli v knize. Podívej, není to vůbec těžké – naše okolí je úplně stejné, jako před válkou, mrazivé, nehostinné, lhostejné. To, co nás pojí s realitou, jsou jenom naše vzpomínky, které stejně pod dojmy posledních dní blednou.“
„Vzpomínka na to, jak mě Tandi hnala, když jsem jí při jakémsi projevu zezadu přestřihl podprsenku, mi nikdy nevybledne.“
„Jak znám vás chlapy, tak opravdu na ten incident zapomene jen málokdo. Ale zkus to taky – prostě si vsugeruj jinou minulost, než je ta, o které víš, že jsi ji zažil.“
„No, nevím. Stavím se k tomu skepticky,“ řekl jsem a namočil další kostku tuhého lihu do francovky.
„Copak ty nikdy nesníš o jiném světě? Nikdy si nepředstavuješ něco tak dopodrobna, že by tvá představa mohla klidně obživnout?“
„Dopodrobna si občas něco představuju, hlavně, když odejdeš na nějakou výpravu a mě necháš v Shady. A jiných světů mám až po krk – některé jsou nepříjemně reálné a já nikdy nemůžu poznat, co je realita a co je sen.“
„Dobře,“ namítla Myra otráveně. „Ale ty si balíš brka dvakrát tak velká, než já!“
„Aby sis petúnie mohla pořádně užít, musí to být řádná rolka,“ proklamoval jsem přesvědčivě.
„Hele, nechme toho. Fakt to zkus. Zapomeň na všechnu realitu a vsugeruj si, že jsme manželé, žijeme v Los Angeles na Oak Street 21, v okolí je čisto, klid a pořádek, žádná radiace, sluníčko svítí jenom tak akorát a chrání nás pětkrát více ozónu než dnes. No a vyšli jsme si na výlet – tys vytáhl z ohrady brahmínu...teda, ne. Auto. Vytáhl jsi auto, nastartoval, proklel ceny benzínu...já zatím sbalila svačinu, kostky do lihového vařiče...a necumlej je pořád! Vždyť ti bude blbě!“
„Pro představení si tvých fantazií budu potřebovat něco silnějšího, než jen líh a francovku, promiň, Myro.“
„Tak snaž se, carramba! Vyšli jsme na pěší tůru, máme spacák ušitý ve Wichitě...“
„Kde leží Wichita?“
„Nemám tušení. Ale to není podstatné! Máme spacák a batohy, které nejsou sešité psími šlachami, a kvalitní obuv a jídlo v konzervách...“
„A armádní pušku L85M, granáty, samopal, plus deset kilo munice?“
„Ty jsi děsný hnidopich!“
„Promiň, ale já to celý den vláčím na zádech a tak se mi na to špatně zapomíná.“
„No a co, že máme pušku?!“ nevzdávala se svého nápadu Myra.
„V tom případě dovol, abych se představil: Já jsem Bonnie.“
„Cože?“
„Bonnie a Clyde, neznáš?“
„Ne.“
„Slavná dvojice předválečných horolezců. Chlap a holka, taky sebou všude tahali kvéry a tak. A jezdili autem, zrovna jako my v té tvé iluzi! Byli známí, protože vylezli na nejvyšší horu světa, ale tam je zastřelili celníci. Smutná historie.“
„Teda, to jsem nevěděla! Joe, ty mě překvapuješ. Ale...není náhodou Bonnie ženské jméno?“
„Možná že jo, ale ve Wichitě to je mužské jméno.“
„Opravdu?“
„Víš, kde leží Wichita? Nevíš! Myro, Myro, ty máš dneska nějaký slabý den. Jasně že ve Wichitě to je mužské jméno!“
„Počkej, a ty víš, kde leží Wichita?“
„Samozřejmě! Zrovna jsem si vzpomněl – leží hned vedle Denveru.“
„To je strašně daleko.“
„No právě! Proto tam taky mají muži jména, která jsou tady u nás ženská.“
„Ty, Joe – dej mi taky cucnout té lihové kostky.“

Druhý den jsme usoudili, že už nemá smysl lozit dál po hřebeni – nejvyšší horu široko daleko jsme zdolali, vrcholu jsme na ní dosáhli, tak nemusíme dál machrovat a mrznout ve vichřici. Zamířili jsme dolů. Občas se nám pod nohama urvala lavina kamení, prachu a sněhu, takže jsme si taky dobře zasurfovali, ale obešlo se to bez nějakých vážnějších incidentů. Přespali jsme mezi uschlou kosodřevinou, kterou jsme ráno zapálili, bo nám byla kosa jak prase, a pak jsme se ponořili do lesa. Páni, to vám bylo báječné!! Snad ještě nikdy jsem neviděl tolik stromů pohromadě! A některé z nich byly dokonce živé! Pod nohami nám křupal zmrzlý sníh a šustilo spadané listí a občas nad námi prosvištěla veverka. Jednou se Myra neudržela, vytrhla mi z batohu útočnou pušku a vypálila po té dřevožroutské potvoře. Automatika zaduněla, na zem vychrstla hrst kouřících nábojnic a milá veverka se odebrala do veveřího nebe.
„Bezva,“ pochválil jsem Myru. „To se ti povedlo. Teď si tu veverku můžeme slízat z kůry, ale měli bychom pohnout, je poledne a tá potvora zabírá celkem velkou plochu.“
„Já si neuvědomila, že tam je nastavený plný automat. Huups!“
Nechali jsme těch padesát krví kropených metrů čtverečních za námi a pokračovali dál. Později odpoledne jsme zastavili na svačinku. Shodil jsme batoh, usadil se na deku a zachumlal se do teplého pláště. Myra vytáhla česnekové placky a chvilku se snažila je rozkrojit, nakonec jsem to stejně musel udělat já diamantovým vláknem. A jak tak sedíme a chroupeme zmrzlé placky, na Myru zase přišla filozofická chvilka.
„Podívej se, jak si ta příroda hraje! Hele, tady ty závěje sněhu, jak bizarní mají podobu některé z nich. Nebo tamhleta hromada sněhu! Vypadá jako jednohlavá brahmína s velkým vemenem!“
„A za tebou leží supermutant s rotačákem v hlavě,“ zamručel jsem.
„Joe, ty vůbec nemáš poetickou duši. Ty si nedokážeš užívat světa! Podívej, to všechno je jenom hra!“
„Občas jsou v banku naše životy.“
„Ty tam jsou pořád, Joe, už od první chvíle, kdy jsi začal žít. Jsou tam pořád a my můžeme kdykoliv prohrát, a to jestli je nějaká hra riskantní nebo ne, je blbost, protože náš život je jen jedna jediná hra a její riziko je vždy stejně velké. Nikdy nevíš, co se ti přihodí, ať si žiješ sebevíc zastrčeně a v domnělém bezpečí. Takže zanech těch chmur a pojď se bavit. Hele, mrkej, tady ta hromádka sněhu vypadá jako lovec, co zmrzl na čekané!“
„Chybí mu nos.“
„To vylepšíme,“ řekla Myra hravě, vytáhla kopí, natáhla se dopředu a pokusila se hrotem vyrýt do navátého sněhu kontury obličeje. Natáhla se víc, já ji pleskl po zadku, ona strčila kopím do hromady a najednou...
„Ty krávo!“zahučel jsem překvapeně.
Před námi ležel klobouk a z hromady sněhu trčely vlasy.
Chvilku bylo ticho.
„Ty, Myro, pojď pryč, tady někdo bydlí,“ vzpamatoval jsem se.
„Joe, tady sedí nějaký člověk zasypaný sněhem!“
„Paráda, jednou nám budou archeologové vděční, že jsme ho nechali v neporušeném stavu, a pojď už!“
„To musíme prozkoumat! Třeba ještě žije!“
„Myro...“
„Třeba má něco užitečného.“
„No-ooo...koneckonců, mrtvý prd ví. Dobře tedy, ale honem. Mám z mrtvých lidí blbý pocit.“
„Memento more.“
„Co má tohle společného s cikánama?“
Oprášili jsme ze zmrzlíka sníh a odkryli tak sedící mužskou postavu zahalenou v armádním termoplášti vzor sedmdesát. Hlavu mu pokrývala hustá hříva dlouhých černých vlasů, obličej byl zakrytý vysokohorskou maskou.
„Hele, právě takovou masku nosili asi Bonnie a Clyde, když lozili po velehorách.“
„Ty, Joe, právě jsem si tak vzpomněla...nebyl jeden z nich nepálec?“
„To je zaměstnání nebo diagnóza?“
„No, to si nejsem jistá...třeba to bude mít něco společného s chromozovými aberacemi.“
Rozhrnul jsem plášť. Sníh na jeho povrchu roztál a voda prosákla dovnitř látky, kde později opětovně zmrzla, takže plášť byl tuhý a lámal se. Pod pláštěm měl muž kvalitní kožešinovou bundu a na ní bandalír, který se mi hned zalíbil. Rozepnul jsem ho a zvedl mrtvole ruce, abych ho stáhl. Myra ztuhla. Mě to po chvilce došlo taky.
Na to, abyste pohnuli končetinou bůhvíkolik dní staré zmrzlé mrtvoly, byste za normálních okolností potřebovali sekeru.
„Myro, takhle se mrtvoly nechovají, že ne...?“
„Honem, Joe, sundej mu z obličeje masku! Třeba ještě není mrtvý!“
„Zombie?“
„Třeba je ještě živý!“
„To mi přijde opravdu málo pravděpodobné...“
„Neremcej, nebo budeš počítat variace! A pomož mi!“
Opatrně jsme zmrzlíkovi stáhli z obličeje masku. Pokožka byla na omak měkká a oči byly zavřené. Myra přiložila ucho k jeho rtům a snažila se něco zaslechnout, ale marně.
„Honem, zrcátko!“
„Co? Nemám!“
„Nemáš zrcátko?“
„Správný chlap zrcátko nepotřebuje, nikdy nepotřeboval a nikdy potřebovat nebude.“
„Správného chlapa by neměli pouštět do reálného života,“ zavrčela Myra a vytáhla z vnitřní kapsy bundy sluneční brýle. Otřela jejich skla a přiložila je těsně k zmrzlým ústům.
No, nebudu vás napínat, jistě jste už uhodli, že na sklech se utvořila...
„Rosa! Brýle se orosily!“
„No to bude jistě boží znamení.“
„Joe! Ten chlap je živý! Honem, musíme ho zachránit!“
„I kdyby byl živý, stejně má už umrzlé nohy a gangrénu.“
Naše pohledy sklouzly na nohy obuté ve vysokých výsadkářských bagančatech značky Bata.
„Aby mu v tomhle umrzly nohy, musel by se proházet jezírky methanu.“
„Kvůli takovým botám bych vraždil. Obrazně řečeno. Co s ním uděláme?“
Myřin pohled už šmejdil po našich věcech a hledal východisko.
„Na čem to ten chlapík sedí?“
Exhumovali jsme batoh s celtou a spacákem, který jsme hned rozlámali do vodorovné polohy. S chlápka jsme sundali vnější vrstvu oblečení, která byla ledová. Ale ani spodní kombinéza, také kvalitní termoprádlo, nebylo moc teplá.
„Musíme ho zahřát!“
„Já k němu do spacáku nelezu.“
„Hmmm...termický granát?“
„Máme dva, ale tím ho spolehlivě ugrilujeme.“
„Můžeme jím ohřát velké množství inertního média a zahrabat ho do něj!“
„Exploze bude slyšet a vidět na nepříjemně velkou vzdálenost.“
„Na větší, než to moje rozstříknutí veverky po kraji?“
„Máš recht. Tady je granát!“
Myra mrskla baňkovitý granát do míst, kde nebylo moc sněhu a pak okamžitě zalehla. Já se chvilku zdržel, a tak se mi poštěstilo spatřit ten pekelný jazyk ohně, který zachvátil svět. Ovanula nás tlaková vlna nesoucí mrak spalin.
„Fajn, Joe, ty...“
„Brzdi, Myro, nic nevidím.“
„Ukaž? Jenom oslepený. To se za chvilku spraví. Kde máš polní lopatku, jdu vykopat záhrab, ty toho chudáka zabal do celty a dotáhni za mnou.
Během pár sekund se mi vrátil zrak. Myra se zatím oháněla polní lopatkou a brzo jsme mohli chlapíka obaleného jako mumii zahrabat do kypré, dosti horké a zvláštně vonící půdy. Pár sáčků horké půdy jsme nanosili do jeho spacáku, aby byl vyhřátý, až do něj strčíme hybernovaného majitele. Po chvíli se mumie pohnula.
„Už je vzhůru! Honem vyhrabat!“ Odházeli jsme z něj hlínu a odhalili tvář. Otevřené oči zmateně mrkaly do denního světla.
„Humprch...hmfff...“
„Klídek, chlape, právě ses podruhé narodil!“
Strčili jsme ho do spacáku a napojili ho slivovicí v míře rozhodně větší než malé.
„Taková dávka by probudila i mrtvého...hahaha.“
Chlapík chvilku prskal, ale pak zůstal ležet a jenom koulel očima. Nakonec začal chrčet a vrčet, což svědčilo o snahách BIOSu rozchodit hlasivky. Iniciace se napodruhé povedla.
„Co se...stalo?“
„Vítej mezi živými, chlape.“
„Co?“
„Právě jsme tě dost šíleným způsobem dehybernovali. Mohl bys zkontrolovat, jestli všechno funguje tak, jak má?“
Znovuzrozený muž se trochu zahýbal, opatrně protáhl zkřehlé končetiny a zakroutil hlavou. Ztěžka vydechl, ale zjevně byl s výsledkem prověrky systémů spokojen a i do tváře se mu začala vracet zdravá barva.
„Jen tak mimochodem, já jsem Myra a tohle je Joe, přišli jsme přes hory až z dalekého jihu a zrovna jsme se zastavili na malou svačinu, když jsme narazili na tebe, jak tady sedíš u stromku a zasypaný sněhem až po hlavu.“
„Já...vracel jsem se do vesnice...v noci...sněhová vánice...jen jsem si na chvilku sednul...byl jsem příšerně utahaný...“
„Jako že jsi se včera večer vracel z hor, na chvilku sis chtěl odpočinout, ale usnul jsi a když tě pak zavála vánice, tak jsi málem umrzl?“
„Myro – poslední vánice tudy váněla předevčírem.“
„No vlastně jo. Ty vole! Joe, právě se díváme na přeborníka ve chvilkovém odpočívání!“
„Hm, investice do špičkového vybavení se ti vyplatila. Jak se vůbec jmenuješ?“
„Mám hlad!“ vyhrkl zachráněný, pak se zarazil a zapýřil. „Promiňte. Jmenuju se Larry Lawson. A opravdu moc vám děkuju za svou záchranu – jak se vám to vůbec povedlo?“
Vysvětlili jsme Larrymu teoretické principy jeho záchrany a přitom pojedli něco placek. Na to, jak byl nemluvný, když jsme ho tady našli, se ukázal být nyní velmi živý. Byl to mladý kluk, o něco mladší než já – krucišpenát, je to ale blbej pocit, když zjistíte, že na dobrodružné výpravy chodí lidé, kteří jsou mladší než vy, cítíte se pak jako staroch stará – černé vlasy a výrazný obličej dávaly tušit nějakého toho indiána mezi předky. Postavy byl urostlé, byť trochu vychrtlé. Nejevil sebemenší známky mutací nebo otrav. Tyhle hory musí být ale zdravé místo, když i já jsem přišel o žlutou barvu svých očí...
„Jo, jen tak BTW, jak jsi říkal, že ses vracel do vesnice – do jaké vesnice a kde to je?“
„No přece do naší vesnice!“
„Kde to je?“
„No – tudy. Asi dvacet kilometrů.“
Vyměnili jsme si s Myrou významné pohledy. Jak někdo začal o kilometrech, dal se čekat průser. Odjakživa se jako délková míra používaly stopy a pak míle. Jedna stopa byla dlouhá jako délka chodidla na vrcholku Gaussovy křivky toho kterého lidského společenstva, a až na některé výjimky hlavně etnického charakteru byla všude celkem stejná a neměnná. Ovšem kilometr, to je tisíc krát metr, a ten je definován jako desetimilióntá část jedné čtvrtiny zemského poledníku měřeného od pólu k rovníku. Když chtěla Tandi v Shady zavést metrický systém povinně, Myra to pro ni měřila pět krát. Některé z těch pěti výsledků se od sebe lišily o dva řády, a tak ze sjednocování měr a vah sešlo. Proto dnes můžete na náměstí koupit půl metru uzeného korbáčiku a zaplatit za něj jako za jednu stopu, což je fajn, protože na jednom metru ušetříte skoro celou stopu. Ovšem když mi někdo nalije junktownskou pintu piva, a chce zaplatit jako za půllitr, tak vidím rudě...
Důležité ovšem je, že metrický systém využívali Rusové a Číňani, když sem za Války vlítli.
„Jo a jak se ta vesnice jmenuje?“ zeptal jsem se a připravoval se na nějaké krkolomné jméno plné háčků a čárek.
„No...normálně. Prostě vesnice...teda, tak ji říkáme mezi sebou. Myslím ale, že před dvěma obchody se starosta rozhodl, že ji pojmenuje New New New York. To je podle jedné knížky, víte?!“ děl mládenec hrdě.
„Cože?!“
„No, v té knížce je město New New York, a tak jsme si řekli, že naši vesnici pojmenujeme Nový New New York...“
„Co to je za blbost?“ vyhrkl jsem, ale Myra už se tvářila, jako by ji bolel zub.
„Á, já asi vím, co to je za knihu...ten hajzl Bradbury se nám mstí i pět set let po své smrti!!“
„Neznám.“
„To bude tím, že ty čteš jenom porno, víš, Joe.“
„No jo, jo, ale když potom získané poznatky aplikuju, tak si nestěžuješ!“
„Uhm :-) Ale nechme toho, Joe. Hele, Larry, tys říkal „před dvěma obchody“, to je nějaká časová jednotka nebo co?“
„Nooo...takhle, občas k nám do New New...vesnice zavítá obchodník, a pak se dělá obchod. Přijíždí pravidelně, takže to používáme namísto určování slunovratu. Stejně je tady skoro celou zimu zataženo.“
„Jo a říkáš, že leží dvacet kilometrů daleko?“
„No, zhruba. Leží v sousedním údolí.“
„A to si jen tak vyjdeš pět hodin daleko, sám a beze zbraně?“
„Mám zbraň!“
„Já myslel něco onačejšího, než tenhle žabikuch. Ukaž, je vůbec ostrý...je.“
„Náplasti máš v levé náprsní kapse, Joe,“ poznamenala Myra.
„Dobře, ale i tak s tím nic neulovíš!“
„Umím s ním dobře vrhat. Na dvacet kroků připíchnu veverku k pařezu!“
„No, uznávám, takhle zabitá veverka se potom dá jíst i jinak, než brčkem. Ale stejně nevidím důvod špendlit veverky k pařezům, potažmo i na jiná místa.“
„Já jsem nešel vraždit veverky. Šel jsem na Stezku dospělosti.“
„WTF?“
„To je takový soubor úkolů, které musí mládenec splnit, aby se stal dospělým členem společnosti.“
„Jo, to znám,“ řekla Myra. „U nás v LA jsme měli to samé. Já musela sestrojit zbraň a s její pomocí pak ukrást páračům jedno vejce, pronést ho přes zónu hladových somráků a pak ho ještě uvařit na hniličko. Bylo to pekelně těžké.“
„Aha, a já si vždy myslel, že to má něco společného s deflorací.“
„Tak...záleží na tom, jak rychle si zvykneš na to, že kopí má dva konce, a že když máchneš jedním, ten druhý se pohybuje taky. Obecně, občas dojde k nehodám, ale chlapům se to většinou nestává.“
„Většinou?!“ vykulil jsem šokovaně oči, ale to už spustil náš upovídaný zmrzlík.
„Já musel vylézt nahoru na nejvyšší štít, tam zapálit velkou vatru, najít hroby předků, přitom samozřejmě shánět potravu a bránit umrznutí...trvalo mi to týden a zrovna jsem byl na cestě domů, když...ale však víte.“
„Hm, tak to vidím na opakování zkoušky, mladíku, my totiž žádnou vatru neviděli.“
„Zapálil jsem ji před třemi dny po soumraku, to bylo jasné počasí!“
„Ee, nic jsem neviděl.“
„Joe,“ ozvala se Myra, „Mám ti připomenout, kde jsi měl před třemi dny po soumraku oči?“
„Hahaha. Nemám rád narážky s erotickým podtextem!“
„Sám sis začal...“

Zvedli jsme se a vyrazili do té Larryho vesnice. Zanedlouho se začalo stmívat, ale protože jsme již byli na úpatí kopce a cesta byla bez překážek, pokračovali jsme dál. Larry byl strašně živý a pořád něco mlel, povětšinou samé nesmysly.
„Táta slíbil, že mi koupí pušku, jestli to zvládnu,“ oznámil mi najednou.
„Jo?“ odvětil jsem bez většího zájmu. „Tak za to, že ses dostal z věčného chladného spánku ti koupí nejspíš kulomet.“
„Vážně si to myslíš?“
Odbyl jsem ho otráveným gestem a tak se otočil a pustil se do Myry. Upřimně, už jsem ho začínal mít plné zuby. Ale odkud sehnal takovou špičkovou výstroj...??
Když jsme nakonec dorazili do onoho údolí, mohlo být už něco kolem jedné hodiny s půlnocí. Nevšiml jsem si přesně, protože já, chvála panu Bohu, hodiny nepoznám.
„Až na nás hlídka vybafne: „Stůj, kdo tam?!“, tak se hlavně nelekejte,“ upozornil nás Larry.
„Hlídka?“
„Támhle v tom domečku bydlí náš ponocný. Měl by hlídat...ehm...mno...ale nesjpíš chrápe. No vážně! Podívejte, strážce zákona a pořádku, a on si spí v pracovní době!“
„Na tom nevidím nic špatného,“ špitl jsem bokem.
Najednou se ze stínu mezi stromy vymotala podivná postava. Byl to zřejmě muž, zahalený do starého kabátu a podivné roztrhané kožešiny. Byla zarostlý a zpod rozcuchaných vlasů a vousů vysílal nepříčetný pohled.
„Pšššt!“ zasyčel náš průvodce a ukryl se do stínu za jakousi vodní nádrž. „Tohle je poustevník,“ vysvětloval potichu. „Bydlí v jeskyni nahoře v horách, ale občas sestoupí do vesnice, aby si nažebral nějaké ty základní potraviny, jako jsou rum a cigarety. Občas vezme i trochu chleba, ale za to se stydí, prý to je přílišný přepych. Teda, to říká, když má náhodou všech pět poustevníků pohromadě, jestli víte, co tím myslím.“
„Jo...už jsme potkali podobné lidi.“
„Co ale dělá tady ve vesnici teď, uprostřed noci?“
„Jde na náměstí, pojďme opatrně za ním!“
Tiše jsme se plížili mezi domky. Byly to robustní sruby postavené z celých kmenů prastarých stromů, střechy byly ze silných bakelitových panelů. Před válkou to prý býval odpad, dnes to bylo drahé luxusní zboží. Na každé straně domku bylo okno, ale všechna byla tmavá.
Poustevník se dopotácel na náměstí a tam se opřel o stélu, jakýsi betonový mix mezi totemem a Uniformním socialistickým motivem vzor 1968. Pak zařval.
„Lidi!!!“ Jeho hlas zněl mohutně a do dáli, po chvilce se nám vrátila vzdálená ozvěna.
„Lidi!!!“ zařval znovu.
„O co mu jde?“ zašeptala Myra. Některá okna se rozsvítila komíhavým plamínkem svíček.
„LIDI!!!“ rozječel se poustevník a dal do toho výkřiku celou svou bytost. To už se svítilo ve většině oken.
„Ach bože, lidi!!“ Poustevníka zaplavilo ostré světlo elektrického reflektoru, zářící z velké budovy, kterou jsem tipoval na radnici.
„No, co je?“ ozval se otrávený hlas odněkud ze dveří. „Co se děje?“
„Lidi...PROČ NESPÍTE??!!!“
„Já ho zabiju!“ ozval se jiný výkřik. „Přísambůh, tentokrát to ale už přehnal!“
„Počkej, to ne, je to svatý muž!“ snažil se neznámému jeho čin rozmluvit jakýsi ženský hlas.
„Aha! To jsou mí rodiče,“ řekl Larry. „Pojďte!“ pokynul nám a tak jsme vyšli na náměstí, do toho ostrého světla.
„Ahoj mami, ahoj tati, synáček se vám vrátil!“ Pan Lawson starší se jen tak ohlédl přes rameno.
„No to je dost, že jdeš, už jsme potřebovali dříví naštípat a vynést popel z kamen!“
„Není nad návrat k milující rodině,“ povzdychl si šťastně Larry. „Hola, rodiče, podívejte, koho jsem přivedl!“ Protože já jsem se zrovna zaobíral oním monumentem v centru náměstí, všiml si Larryho otec napřed jenom Myry.
„No nazdar, holka, doufám, žes ji nezbouchl.“
„Tati!“
„Dobrý večer,“ pozdravil jsem namísto Myry, která se již opět topila v odvěkém problému lidstva – Jak zdravit v době, kdy už není večer, ale ještě není ráno?
„Přišli jsme z daleka a je už přece jenom dost pozdě, pane. Nebyl by tady nějaký seník, ve kterém by se dalo přespat?“
„Zachránili mi život, tati,“ řekl mladý Larry první chytrou věc rodícího se dne.
„Mno...,“ zabručel si pod své mroží vousy pan Lawson. „No dobrá, můžete se vyspat v komoře.“
Zavedl nás do svého domu a ukázal onu komoru. Byla to úzká místnost, akorát na náš spacák, a pod stropem se houpaly fláky slaniny. Dělali jsme, jako že o nich nevíme, narychlo si popřáli dobrou noc a zalehli. Jakmile naši hostitelé usnuli, odkrojil jsem něco zásob ze zadu, tak aby to nebylo vidět. Dobrá, možná jsem trochu hajzl, ale já prostě miluju slaninu a po dvou týdnech na křenových plackách...
Důležité je, že když jsem potichoučku ukládal lup mezi naše věci, zaslechl jsem, jak kdosi tiše otevírá vchodové dveře a mizí někde ven, do mrazivé noci.
Pustil jsem to z hlavy a šel spát...

Zeměpis? Cože? Jaký zeměpis? Na to vám kašlu, žádné popisy té hloupé vesnice ze mě nevymaníte. Byla to úplně tuctová vesnice, ležící v naprosto tuctovém údolí po vysokánskou strmou horou. Šéfoval tam chlapík jménem Bud Challenger, byl na nás strašně milý. Ubytoval nás v prostorné radnici a zorganizoval večeři. My jsme se jenom tak potulovali po okolí, užívali si nezávazné konverzace s cizími lidmi a báječného pocitu, že dnes večer máme kde spát.
Když se sešeřilo, zahájil starosta společenskou událost dne. Slavnostní večeře v sálu radnice se účastnila také rodina Lawsonových, spolu s dalšími několika zřejmě význačnějšími rodinami. Nedivil jsem se ubohým vesničanům, že si nás tak váží, vždyť do této zapomenuté díry cizinec nezavítá, jak je život dlouhý. Ochotně jsme našim hostitelům odpovídali na jejich všetečné otázky a bystře si přihýbali z velkých bahmíních rohů kyselého vína.
„No a odkud že to vlastně jste?“ zeptal se modravý starosta Challenger s nervózním úsměvem na červenozelených rtech. Jasně žlutě jsme mu řekl, že ze Shady, a připojil jsme k tomu fialkovou větu o tom, že na tohle se nás už ptal.
„Už aslesleslpoň třkrá-át!“ dodala Myra svítivě duhovou, točící se myšlenku a pokusila se pozřít ještě jedno sousto té báječné houbové omelety. Vidlička se změnila v křečka, spadla na podlahu a odplazila se hlídat vajíčka.
„Umgr!“ komentoval jsem to...a pak jsem se složil.

Hmat...nic.
Sluch...ticho.
Čich...fialová.
Ne...tak ne. Znova.
Hmat...sucho, tvrdo.
Sluch...ticho.
Čich...nakyslé okurky.
Chuť...flanel.
Zrak....ne.
Ještě jednou.
Hmat...sucho, tvrdo.
Sluch...tiché, klidné oddechování.
Čich...studený, suchý vzduch, dřevo.
Chuť...jako když sníte radškorpióní řízek.
Zrak...ano, mám otevřené oči. Tma. Dokonalá tma.
Zrychlní...tíhové.
Poloha...vleže na zádech.
Bolest...žádná.
Posadil jsem se. Naběhla paměť a prohnala mi myslí poslední vzpomínky – od chvíle, co jsme začali jíst, se v nich objevovalo podivuhodné množství fialových draků, zelených ještěrek a sprostých okurek. To vedle mě byla Myra, právě se také probrala.
„Ty vole, Myro, co to, u všech korzárů, bylo?“
„Počkej, špatně tě vidím, mohl bys to namalovat ještě jednou?“
„Cože?“
„Cože?“
„Jsi v pořádku?“
„Co?“
Chvilku bylo ticho.
„Joe?“
„Ano?“
„Je kolem tma?“
„Jistě, Myro.“
„A já na tebe mluvím? Komunikujeme bezbarvými zvuky?“
„Jistě, Myro.“
„A pohybujeme se přímo vzhůru s konstantním přetížením osmnáct gé?“
„Doufám že ne, Myro.“
„Aha.“
Zase bylo chvilku ticho.
„Houbová omeleta,“ řekla Myra.
„A víno se slabým kalem na dně.“
„Nejsme my tupci?“
„Spíš jsme byli hladoví. To se může stát každému.“
„Předpokládám, že odsud není úniku.“
Ohmatal jsem stěny kolem nás. Byli jsme zavření v jakési boudě čtyři krát čtyři metry půdorysu, postavené ze silných kmenů. V jednom místě byly dveře z fošen, skrze škvíru jsem zahlédl hvězdy na nebi. Od večeře mohly uplynout nanejvýš dvě hodiny. Bouda nebyla hlídaná a dveře byly zajištěné na jednoduchý háček.
„Zřejmě nepředpokládali, že se probereme tak brzo,“ komentovala to Myra. „Těch hub tam bylo tolik, že by z toho normální člověk byl v limbu ještě pozítří!“
„A jak to, že na nás to má tak slabý účinek?“
Myra chvíli přemýšlela.
„Peyotl.“
„Cože? Co má společného můj oblíbený meskalový koláček s faktem, že je nám hej a do zpěvu i po pozření nelidsky brutální dávky drogy?“
„Joe, peyotl je sušený řízek z ježunky. Jeden kaktus obsahuje víc meskalinu a lofoforinu, než celá Razlova lékárna, a ty to přitom žvýkáš jen tak mezi řečí. Já koneckonců taky. Ale jak jsem ti už kdysi dávno vysvětlovala, mozek si na stálý přísun drogy zvykne a na to, aby zareagoval, potřebuje potom stále větší dávky. Kdysi ti stačil jeden koláček a viděl jsi nad Shady lítat zlaté prase, a dneska...“
„Já už halušky neměl ani nepamatuju.“
„No právě. Organismus si zvykl, práh mozkových reakcí se zvedl. Dneska už nás jen tak nějaký alkaloid nedostane, i když to houbové svinstvo se mnou docela zamávalo...nestojím na hlavě, že ne?“
„Pokud mohu posoudit, tak sedíš v normální poloze. Teď ale musíme vyřešit zásadní problém, totiž jak ven. Touhle škvírou prst neprostrčím...nemáš vlásenku?“
„Blázníš? Já a vlásenku? Jednak se ti holky s vlásenkama nelíbí a jednak...se to nelíbí ani mě.“
„Tak to jsme ale v rejži.“
„Mám v gatích zicherajzku. Narovnej ji a zkus to. Tady.“
„Au.“
Během chvilky jsme byli venku. Zavřel jsem dveře a zastrčil zpátky háček.
Tichou noc přerušilo vrznutí dveří nedalekého stavení. V okamžiku jsme byli zahrabaní v hromádce bordelu za štosem dřeva. Směrem k naší boudě se blížily tři postavy.
„Jak přijdou na to, že jsme upláchli, tak se neplaš, Joe,“ špitla Myra. „Pod svícnem největší tma!“
Postavy dorazily k boudě a nejistě se zastavily.
„Dobře, Larry, ale co vlastně uděláme?“ zeptala se šeptem jedna postava.
„Musíme je někam schovat,“ odvětil nervózně náš známý. „Budou ještě tak tři dny mimo, po tu dobu je musíme ukrýt!“
„No a potom? A co když je přece jenom najdou?“ ozval se pochybovač.
„Zachránili mi život! Musíme jim pomoci! Honem, než někoho napadne se sem přijít podívat.“
Larry odhákl dveře a otevřel je, vkročil do boudy – a hned byl zpátky.
„Jsou pryč!“
„Myslíš, že už je odvedli?“
„To ne, o tom bychom věděli.“
„Třeba je zachránil někdo jiný.“
„Tak dost!“ řekl jsem tvrdě a zavrtěl se v pilinách. „Jsme tady a míříme na vás puškou, takže žádný hlouposti, jasný?!“
Trojice pochybných zachránců stála jako solné sousoší.
„C-co?“ vrátil se Larrymu hlas.
„Už jsme se zachránili sami, ale stejně díky za námahu,“ řekla Myra. „Ale mohli byste nám zodpovědět pár otázek.“
„Dobře, ale proboha, jenom ne tady, jsme tu hrozně na ráně. Pojďme do mlýna!“
„Kde to je?!“
„V lese, po proudu potoka, je to stará barabizna a nikdo tam nechodí.“
„Tak dobře, pojďme!“
„Kde máte tu pušku?“
„To byl bluf, synku, ale moc si nevyskakuj, nebo tě zahryznu!“

Po pár minutách chůze jsme ve tmě před námi vytušili obrysy velké polozbořené budovy. Byla to zděná zřícenina z doby někdy před válkou. Larry nás zavedl do jedné místnosti, která byla relativně zachovalá. Zapalovačem zapálil hromádku roští narovnanou v ohništi ve středu místnosti. Pokoj neměl okna a jediné vstupní otvory byly tvořeny bývalými dveřmi a dírou, kde se kus zdi zřítil, ale obojí bylo kryto dalšími troskami tak, aby světlo nebylo zvenčí vidět. Místnost byla celkem zařízená, byly tu nějaké pytle a kusy molitanu, na zdech vybledlé obrázky polonahých krásek, v koutě hromada střepů a zrezlé plechovky, no prostě typický mládežnický klub.
„Tak a teď popořadě – proč jsme byli zajati?!“ začala Myra současně s Larrym, který se koktavě ptal, jak to, že jsme vzhůru. „Počkej, napřed se budu ptát já, potom ty!“ zmrazila ho Myra. Jeden ze synků začal horlivě pokyvovat hlavou a mě už bylo jasné. Myra tady rozjíždí svoji show, a vzhledem k tomu, jaké pohledy míří na její zimou ztvrdlé bradavky, nám tihle kluci řeknou i to, co neví.
„Zajali vás staříci, to jako naši rodiče, na příkaz starosty Challengera. Stejně se vede většině lidí, kteří do naší vesnice zabloudí.“
„Ale proč? Nejsme nijak bohatí a vaše výstroj je mnohem lepší, než naše!“
„Ale to rozkázali...oni...“ lezlo pomalu z Larryho.
„Kdo oni?“
„No...to asi nemůžeme říct...neměli bychom...“
Myře odbíjel rauš a na obzoru již zářily první paprsky depky. Takže byla ještě o něco nabroušenější, než když jí obvykle někdo odpoví „nemůžu ti to říct“.
„KDO?!“
„Noooo...vojáci...“
„Jací vojáci?“
„Vojáci armády Spojených států.“ A bylo to venku; podívali jsme se na sebe šokovaně. Bratrstvo tady?
„Co se s námi mělo stát?“
„Ráno vás měli vzít muži z vesnice a odnést nahoru do kopce, kde by si vás převzali vojáci.“
„A dál?“
„To nevíme, nikdo neví nic o tom, co se dělá nahoře na základně, nebo co se stává zajatcům.“
„Možná tak starosta, ale nejspíš ani on,“ dodal druhý synek.
„Co víte o té základně?“
„Nic moc, je vysoko v kopcích, ale naši muži se dostanou maximálně k plechové budově v lese, kde probíhá výměna zajatců za výstroj.“
„No dobrá...“ řekla pomalu Myra. „Kde jsou naše věci?“
„Starosta je nechal přenést do radnice, zítra měly být odneseny spolu s vámi.“
„A vy jste nám chtěli pomoct proč?“
„Zachránili jste mi život. Nechtěl jsem být nevděčný, ale varovat vás již nešlo.“
„Myro, zajdem si pro věci a padáme,“ oznámil jsem svůj návrh.
„Souhlas, Joe. Larry, když zmizíme, budou nás vaši muži pronásledovat?“
„To nevím, ještě se to nikomu nepodařilo...ale když vyrazíte do hodiny, tak budete mít dobře šest – sedm hodin náskok, snad. My vás nezradíme, nikdo si ani nevšimne, že jsme nebyli přes noc doma. Vracejte se zpátky, jak jsme přišli, a máte šanci zmizet v horách.“
„Kdyby došlo k nejhorší eventualitě – jaké mají zbraně?“ zeptal jsem se.
„Pušky, pistole, nic moc. Ale jestli po vás půjdou vojáci, tak ti mají kulomety a létající stroje.“
„Dobrá, nebudeme ztrácet čas. Jdeme do vesnice, bereme bágly, a padáme!“

Za pár minut jsme stáli ve stínu radnice a Larry s tichým hekáním lezl dovnitř okýnkem na záchodě. Bez problémů našel náš majetek, podal nám ho a stihl se jen tak tak rozloučit. Myra se vděčně zabalila do teplé bundy, já jsem zkontroloval pušku, a už jsme lehkým klusem zdrhali z té pasti.
Indiánským během jsme urazili značnou vzdálenost a za svítání jsme zastavili, abychom si trochu odpočinuli. Hrozně jsem se potil a smrděl jsem po plísni, když jsem si odskočil vyhodit písek, tak moč mírně zeleně světélkovala.
„Ty vole, ty houby, to muselo být maso!“
„To mi povídej,“ praví Myra, hlavu v dlaních. „Ještě se mi točí hlava a vidím kolem běhat velboudy!“
Pokračovali jsme dál a ke spánku jsme se uložili v jakémsi křaku na horní hranici lesa.

Slunce se právě nacházelo tak nízko pod obzorem, že neoslňovalo časného pozorovatele, ale vysílalo své paprsky do horních vrstev atmosféry, kde zapalovalo mraky září ve všech odstínech rudé. Mrazivý, čirý vzduch umožňoval nádherný pohled na osvětlené vrcholky majestátných hor, planoucí v nadcházejícím ránu jako pochodně ohlašující příchod nového dne. Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat a těšil jsem se na další krásný den na cestách. Myra taky vstala.
„Už jsi někdy viděl krásnější západ slunce, Joe?“
„Zap-západ?!“
„Uhm.“
„Asi jsme trošku zaspali.“
Najednou se za námi ozval výkřik: „Tam! Támhle jsou!“
Otočil jsem se a spatřil dvě postavy vybíhající z lesa a utíkající přímo na nás. Puška mi ležela u nohy, tak jsem si ji chtěl vykopnout rovnou do ruky, přesně jak jsem to viděl dělat Zakladatele, ale namísto toho jen proletěla vzduchem a zapadla do křoví.
„Kruciš!“ ucedil jsem a vlítl po hlavě mezi křaky.
„Hej! Hej, počkejte! Stůjte!“ volaly postavy a přibližovaly se. Konečně jsem vytáhl kvér a bezodkladně zmáčkl spoušť. Hopla, to byla jenom pojistka zásobníku!
Když jsem konečně zprovoznil zbraň, byli už pronásledovatelé tady. Poznal jsem v nich Larryho a ještě jednoho synka, co nám pomohl. Nebyli ozbrojení.
„Co do pekla...?“ zavrčela Myra, která už byla na půl cestě k samopalu zahrabanému někde naspod batohu.
„Musíte nám pomoct!“ vyhrkl Larry a svalil se na zem. Byl uřícený a těžce oddechoval. Zátopek hadra.
„Co se stalo?“
„Hrůza,“ vydechoval druhý synek. „Děs!“
„Co se do hajzlu...!!“
„Unesli mi otce!“

Zapadlo slunko a v čutoře už zase ubylo medicíny. Kluci se trochu vydýchali a uklidnili.
„Takže popořadě: Když nás muži z vesnice ráno nenašli, rozjeli bezvýsledné pátrání a pak vyslal starosta posla k vojsku, že jsme unikli?“
„Ano, a odpoledne se vrátili vojáci v létajícím stroji a násilně prohledali vesnici, a když nic nenašli, řekli, že jsme vás ukryli, a tak vzali několik mužů jako rukojmí!“
„A odletěli s nimi na jejich základnu!“
„Musíte mi pomoct, nebo už nikdy neuvidím svého otce!!“ zvolal Larry plačtivě.
„Moment, poradíme se,“ řekl jsem a odvedl Myru kus stranou.
„Nevěřil bych mu ani nos mezi očima,“ procedil jsem mezi zuby. „Může to být past!“
„To ano, na druhou stranu, jestli to past není...“
„No, náš problém to rozhodně není.“
„Ale Joe! To jsi šerif ze Shady Sands? Tvá pověst ti přece nedovolí nechat ubohého chlapce v rejži!“
„Ale dovolí.“
„Fajn. Pak ti to nedovolím já!“

„Nějaký válečný plán?“ zašeptal jsem.
„Mno, můžeme zaútočit na všech frontách zároveň a čelnou ztečí překonat obranný perimetr...“
„Děláš si srandu?“
„Jo, ale ty sis začal.“
Během noci jsme ušli docela velký kus cesty. Souhlasili jsme, že se na celou záležitost tak trochu podíváme, a Larry nás dovedl dál mezi kopce, směrem k místu, kde má základnu armáda. Přešli jsme do bojového modu, to znamená uschování nepotřebné výstroje, vyzbrojení, výdej ostré munice a nasazení bezpečnostních hnědých trenclí. Stále jsem však doufal, že nebudeme bojovat, že to celé je jen nějaké nedorozumění, a že stačí zamávat místnímu veliteli před nosem Maxsonovým certifikátem, aby se vše vyjasnilo a urovnalo.
„Ty, Joe,“ řekla Myra zamyšleně. „Nikdy jsem neslyšela o nějakých operacích Bratrstva oceli tak vysoko na severu!“
„Když vynecháme popleteného paladina Bludičku Hendrikse a jeho Zmatkomando...máš recht.“
„Já jen, že to může být nějaká frakce Bratrstva...něco jako...Severní Bratrstvo. Víš, odštěpenci, kteří si jdou vlastní cestou nezávisle na Maxsonovi a Citadele, a kteří jsou děsně dáárk a evil.“
„Severní Bratrstvo...to by to staré potom bylo Jižní Bratrstvo?“
„Ne, to je přece Západní Bratrstvo.“
„Možná by bylo potom lepší nazývat toto jako Východní Bratrstvo.“
„Východní Bratrstvo už je, dokonce dvakrát.“
„Vážně?“
„Copak ty jsi nečetl tu knížku profesora Brudera von Stahla?“
„Víš přece, že já jsem četl jenom jednu knížku – a tam o problematice Bratrstev nic psáno nebylo.“
„Ach, já zapomněla, poloviční analfabet.“
„Proud to be American!“
Vrátil se Larry a přeťal naši rozmluvu.
„U boudy nikdo není, vypadá to, jako že ani není hlídaná. Jdeme ji prohledat?“
„Pochybuji, že tam najdeme něco podstatného, maximálně nějaké komunikační zařízení...“
„Víc nepotřebujeme.“
„Ještě stále ti přijde jako dobrý nápad kontaktovat je takto oficiálně?“
„Nemáme důvod na ně vlítnout v plné polní. A taky toto je jediná možnost, jak se vyvarovat díře v hlavě.“
„No dobrá. Tak jdeme.“
Vylezli jsme z lesa a zamířili přes mýtinku k malé plechové boudě. Uvnitř přesně dle očekávání nikdo nebyl, jenom terminál a malý mikrofúzní článek, plus u stropu dlouhá anténa.
„...jenom furt nechápu, proč nás chtěli zajmout...“ brblal jsem si pod nos.
„U Bratrstva nikdy nevíš. Však počkej, krátký rozhovor a vše se vyjasní,“ pravila Myra a našlápla terminál. Za chviličku se rozzářila malá obrazovka a z ní na nás shlížela nějaká žena s přísným pohledem.
„Co chcete?“ ozval se hlas rušený šumem a statickou elektřinou.
„Jsem Myra ze Shady Sands a mám...hmm, mám tady dopis od generála Maxsona.“
Žena se zamračila. „Od koho?“
„Od generála Maxsona, nejvyššího velitele celého Bratrstva!“
„A-tak...dobrá. Vyčkejte příchodu hlídky, která vás odvede ke mně, abychom to mohli projednat.“
„Dobrá, počkám.“
„Konec!“ Spojení bylo ukončeno. Myra se odvrátila od terminálu, usilovně přemýšlejíc.
„Ta ženská neznala Maxsona...?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Nepravděpodobné. Maxsona znají i mastodonti.“
„Kdo to je Maxson?“ ptal se Larry.
„Nejvyšší velitel všech vojáků, co zbyli z Armády Spojených států. Jsme s ním jedna ruka, i když je to takový staroch vyschlý.“
„Joe, to je divný...“
I já jsem už cítil to brnění v kostech. „Myro, větřím průser!“
„Teď si fakt nejsem jistá...“
„Zdrháme!!“ Když si Myra není něčím jistá, pak je lepší ujišťovat se v krytu za dvěma metry betonu a baryovou omítkou k tomu. A když se k tomu přidá ještě můj čuch na problémy, je to tutovka. Mohl bych nahrabat slušné mění na sázkách – ale sázky se vypisují na úspěchy, na na katastrofální prohry.
Vypadli jsme z boudy a šli zpátky k lesu.
„Joe, viděl jsi, jak ten obraz šumí? Buďto jsou děsně daleko, nebo...nebo jim tam zuří vánice...“ pravila Myra a zamyšleně pohlédla na strmou, vysokou horu asi tři kilometry od nás. Její svahy byly zahaleny mraky a sněžilo tam.
Za námi se ozvalo hlasité vrčení, ohlédl jsem se a spatřil ocelovou obludu zvedající se nad les na druhé straně mýtiny.
„A hele?!“
„Helikoptéra! Teda, ti si pospíšili!“
„Rád na jejich přílet počkám v lese,“ řekl jsem a skočil trochu dál mezi stromy. Stroj se snesl nízko nad mýtinu, přiblížil se k Myře, až se musela předklonit proti vichru z rotoru.
A pak z něj vyskočili...oni.
Vysoké postavy oděné v pancéřových oblecích, sice bez výzbroje, ale i tak hrozivé. Ale nebyly to energozbroje Bratrstva tak, jak je známe. Tyhle měly úplně jiný design, vypadaly promakaněji. Na rameni zářila vlajka USA. Zamířili k Myře, která trochu nervózně zašilhala ke mně.
Vojáci došli k Myře. Viděl jsem, jak na ně něco křičí přes hluk rotoru. Pak se toho stalo velmi rychle trochu moc. První voják popadl Myru za ruku a zkroutil ji za zády, a zároveň jí podkopl nohy, až se svalila na zem. Byla šokovaná, ale rychle se vzpamatovala, a odkutálela se dál. Jenomže tam stál druhý voják, který ji jednou rukou popadl do vzduchu a hodil zpátky tomu prvnímu. Ale to už jsem sledoval přes rozsvícený kolimátor. Myra dopadla na zem k prvnímu, a ten si do ní kopl. Druhý voják stál osamocen, a pak mi zmizel v plamenech, zatímco zpětný ráz drtil rameno. Dávka střel roztrhala trávník, pár kulek trefilo boudu, několik zasáhlo taky svůj cíl, ovšem jenom s jiskřením sklouzly po pancíři. Ale vojáky to překvapilo, strnuli a pohlédli ke mně. Myra se zvedla a dala se na útěk, avšak z paluby helikoptéry seskočil další voják a chytil ji. Další vojcl seskočil se zbraněmi v rukou a hodil je svým kolegům. Pak ukázal zcela jednoznačně na mně. Skočil jsem za strom. Za mnou vzduch roztrhla první dávka.
Byl to silný stromek, mohutný v kmeni, a já se za ním cítil bezpečně, až dokud mi kolem ucha nehvízdla kulka, která předtím prošla oním solidním metrem dřeva.
Doprčic!
Tohle nesnáším!
Vypálil jsem pár střel naslepo a skočil za další strom. Ohlédnutí – jsou za mnou a rychle se přibližují. Voják s Myrou nastupuje do helikoptéry. Honem k dalšímu stromku!
Dobrá, takže taktický ústup nepomáhá. Zkusíme útěk!
Začal jsem zdrhat dál do lesa, vojáci za mnou. Při běhu se v energozbroji míří opravdu velmi těžko, a to mi pravděpodobně zachránilo zadek. Nedaleko ode mne vyskočil do vzduchu zmatený srněk a vletěl přímo do náhodné dávky, která si s ním trochu poházela a zanechala ho viset na větvi...na větvích...asi pěti stromů.
Nožky, přidejte! Pamatujte, dnes utíkáme, abychom mohli utíkat i zítra!
Těžkooděnci byli rychlejší, ale tady v lese se bořili do měkké půdy a sněhu a každou chvíli se zamotali do dlouhých šlahounů něčeho trnitého, o čem jsem jen doufal, že to není masožravé.
Nad hlavou mi zadunělo vrčení helikoptéry. Vzápětí nedaleko mne vzplanul první stromek po zásahu plasmovou zbraní. Do prčic!
O tři minuty a celou věčnost později jsem už byl solidně utahaný. Ale podařilo se mi ztratit se pilotovi toho vzdušného monstra a vylézt na jakýsi skalní ostroh, trčící nad les. Vrtulník se blížil ke mně, ale neviděl mne, pilot zřejmě plánoval proletět těsně kolem mne, a to byla moje šance. Bleskurychle jsem naplánoval akci. Pušku jsem si dal na záda, protože budu muset skákat – skočím za skály do vzduchu na vrtulník, zachytím se za lyžinu a zhoupnu se pod břichem, zaháknu nohy za druhou lyžinu a setrvačnost mě vynese před otevřený nákladový prostor, s pistolí v ruce sejmu překvapené vojáky, kteří jistě nebudou mít nasazené helmy, pak dám pilotovi nůž na krk a přinutím ho slétnou někam dál do údolí. Bude to hračka. Viděl jsem to dělat nejrůznější lidi na mnoha holodiscích, v Terminátorovi XXII měl dokonce hlavní hrdina skoliózu a chodil o berli. Zvládnu to. Vrtulník už je tady! Teď, nebo nikdy! Rozběhl jsem se po skále, skočil, natáhl ruce před sebe...helikoptéra se přiblížila zcela dle předpokladu, už tady byla lyžina...
Byla tady. Jenom o půl metru dál, než bych potřeboval.

Znáte ten sen, jak pořád padáte a nemůžete se probudit? Tak tohle nebyl sen. Dvacet metrů vzduchem, dalších dvacet metrů skrz korunu vzrostlé jedle.
Do měkké půdy jsem se zabořil až po lýtka.
Když jsem se jakž takž vzpamatoval, sedl jsem si na kámen, ostrý, velký, a velmi tvrdý kámen, který jsem minul jenom o pár centimetrů, ostatně stejně jako jeho větší či menší bratříčky všude kolem.
Byl jsem úplně odrovnaný. Mrtvý, fakt.
Teda, vlastně jen obrazně. Ale ten voják v energozbroji, který právě přichvátal přede mne, byl pevně rozhodnutý dokončit dílo.
V té chvíli mě za nohu zabořenou do měkoučké země něco chytlo.
Voják pozvedl pušku.
Začal jsem řvát.
Za druhou nohu mě taky něco chytlo.
Strhl jsem ze zad svou pušku...
...a pak jsem zmizel z povrchu zemského. Déšť střel se rozplácl o kámen za mnou, ale mě něco strašně silného vtáhlo do měkké, opravdu podivně měkké země. Proletěl jsem slabou vrstvou hlíny a dopadl na tvrdou podlahu jakési jeskyně. Přede mnou se hýbalo něco příšerného, jeskyní burácel hrozný řev a ze tmy svítily dvě obrovské rudé oči. Šlo to po mně.
„Mědvědodlak!!“ zařval jsem při vzpomínce na svůj oblíbený komix Příhody generála Astra.
Zamířil jsem pušku mezi ty krvelačné oči a zmáčkl spoušť právě v okamžiku, kdy na mně dopadla strašlivá tlapa.
Jenomže úderník cvakl naprázdno.

Pilot helikoptéry bravurně překonal vichřici, která si pohazovala s jeho strojem, a přistál na chráněném heliportu. Dva vojáci s nasazenými přilbami popadli Myru omlácenou o vnitřní vybavení stroje, a vyskočili na kamennou podlahu. Okamžitě se do nich pustila sněhová bouře, ale jim to nevadilo. Na Myru nebrali zřetel.
Dunění ocelových podrážek se rozléhalo dlouhou chodbou. Dus, dus, dus...dus-dus.
„Co to je?“ zeptal se hrubý hlas zkreslený přilbou. Myra viděla jen další ocelové boty.
„Zajatkyně. Prohledat, uvěznit. Později si ji přijde někdo vyslechnout.“
„Tudy!“
Skřípot dveří, další dusot po kamenné podlaze. Chrastot geigerova počítače, pak pád na zem, který jí vyrazil dech. Dus, dus, vojáci odcházejí.
Silná paže v energozbroji ji uchopila a postavila ke zdi. Myra před sebou spatřila zlověstnou masku zbroje, perspexové průzory slabě zářily ve světle panelů. Voják – věznitel Myru přimáčkl jednou rukou ke zdi a druhou z ní začal strhávat oblečení. Nedělal si ani nejmenší starosti s nastavením síly servomotorů, jeho zbroje pracovala na maximum, a ruka trhala džíny, brahmíní kůži a kevlar jako nic. Konečně stála Myra nahá.
„Co je tohle?“ zavrčel věznitel. „Nějaká výbušnina? Na mně je to moc malé!“ zasmál se a strhl Myře ze stehna nevelký kompaktní válec. Chvíli si s ním pohrával, a i když jednu dobu mířil tím správným koncem na svůj krk, k Myřině lítosti se mu nepovedlo válec aktivovat. „No však uvidíme!“ zaduněl zesílený hlas, a strčil Myru do jakési komory, šaty a výstroj přišly do vedlejší komory. Myra chvilku uvažovala, pak ji to došlo a raději rychle zavřela oči. Před tvrdým zářením ji to sice neochrání, ale aspoň oči uniknou dávce UV.
Po desinfekci popadl věznitel Myru za paži a odvlékl ji krátkou chodbou plnou ocelových dveří do malé místnůstky – její cely.
Myra dopadla na tvrdou ocelovou podlahu a dveře se za ní zavřely. Chviličku zůstala ležet, ale pak vstala a začala si prohlížet své vězení.
Strop byl tvořen jediným kusem bezpečnostního skla, který ukrýval osvětlovací těleso. Zbytek stěn a podlahu tvořila jednolitá ocel. Dveře se otevíraly hydraulicky, a tak vlastně ani nepotřebovaly žádný zámek v obvyklém smyslu. Nad dveřmi byla polokoule z tvrzeného skla, zřejmě kamera „rybí oko“ sledující celý prostor cely.
Vybavení cely tvořil plechový kýbl a velká deka. Teplota v cele byla příjemná (aspoň zatím), ale dlouhý pobyt přímo na chladivé oceli lidem nesvědčí. Deka byla stará, ale čistá a bez štěnic.
Myra z toho vyvodila tři věci. Za prvé, vězni jsou buďto po mučení umyti, nebo se zde používají rafinovanější způsoby, než je hák&asfalt. Anebo vězni mučení ani nepřežijí. Ani na okamžik nezadoufala, že snad každý vězeň jenom podepíše místopřísežné prohlášení o pravdivosti své výpovědi...
Druhý závěr také nebyl nijak šťastný. Každý obyvatel Pustiny má parazity, Myra to věděla sama nejlíp. Jedině Joe se jim dokázal vyhnout, protože jeho pot obsahoval tolik produktů metabolýzy alkoholu, že to žádný parazit nerozdýchal. Pokud je deka čistá, znamená to, že desinfekce je opravdu účinná. Jenomže hmyz a členovci dokážou rozdýchat fakt velké dávky záření. Takže teď asi pěkně svítím..., pomyslela si Myra naštvaně.
Čisto. Všude bylo příšerně čisto. To plně potvrzovalo Myřin třetí závěr. Ať je tahle banda trotlů čímkoliv, určitě není Bratrstvem oceli – ti mají rádi nějaké fleky od krve a blátíčko na podlaze...
Zabalila se do deky a posadila se naproti dveřím.
Určitě se něco stane...vypnou elektřinu...shoří pojistky...přestřelí hydrauliku...něco vyhodí do luftu základnu...Joe přitáhne s celou armádou...určitě se něco...
...
Jsem v hajzlu.

A zatímco autor přemýšlí nad tím, co napíše dál, Tandi si vesele letí ve svém vertibirdu a za zády mu chrápe ožralá grupa fallouterů...

Seržantovi stačil jediný pohled.
„Něco chytlo vzrostlého chlapa za kotníku, protáhlo ho metrem hlíny a odvleklo někam do křivolakých tunelů vyhrabaných silnými drápy ve skále. Muž byl vyzbrojen útočnou puškou, a přesto ji ani nedokázal použít. Pekelně to tam smrdí. Všude je spousta krve, je s ní ostříkaný i strop a někam do tmy vede krvavá cestička lemovaná nedefinovatelnými útržky tkání a loužičkami slin. Takže, chce jít někdo dobrovolně na průzkum?“
Pětice mužů se ve svých zbrojích třásla tak, až to znělo jako úvodní znělka z filmu Zuřivé kastaněty útočí.
„To jsem si mohl myslet. Takže má někdo nějaké námitky proti mému hlášení zakončeném „...byl roztrhán divou zvěří...“? Ne? Výborně. Tak zpátky na základnu!“
Při odchodu se seržant ještě obrátil a hodil dovnitř podzemní prostory plasmový granát. To co viděl, mu stejně asi již nikdy nedovolí usnout na hlídce.

Probudila se zimou. V cele byla příšerná zima. Světlo ani na okamžik nezhaslo, jak ostatně očekávala. Tenhle způsob mučení nezanechá na těle ani škrábanec – zato psychika člověka je za pár dní nadranc.
Dusot těžkých bot vyvedl Myru z domněnky, že by se aktivity věznitelů omezily na pouhý psychický teror.
Zahučela hydraulika a dveře se odsunuly stranou. Věznitel vešel do cely.
„Vstávej! Jde se k výslechu!“
Šli chodbou zase zpátky, akorát na křižovatce odbočili doleva. Myra se snažila jít vzpřímeně a hrdě – ne že by to mělo nějaký význam, spíš jen dostane větší nakládačku.
Místnost pro výslechy budila velmi optimistický dojem. V rohu stál koš naplněný rozžhavným koksem, ze kterého čouhaly dlouhé rukojeti roztodivných nástrojů. Myra zkušeným okem zahlédla placku na obracení palačinek a dlouhou vidličku na kuře; tahle proprieta je pouhou rekvizitou mající vzbudit strach, stejně jako ta velká hliníková naběračka visící na zdi. U další stěny stála čtveřice vojáků v plné zbroji. Kolem křesla v centru místnosti stáli tři lidé. Vysoká žena v rozložité energozbroji, voják se seržantskými prýmky na rameni a nizký, plešatý mužík v jakési podivné kombinéze.
Vší té oceli se nemusím bát. Bolest přijde od toho trpajzlíka.
Věznitel ji vtlačil do křesla a utáhl popruhy kolem končetin a krku.
Žena, tatáž, která s ní mluvila přes terminál, zašilhala na Myru a dál se bavila se seržantem. Vypadala nespokojeně.
„Opravdu je mrtvý?“
„Samozřejmě, viděl jsem kousky jeho roztrhaného těla!“ kýval horlivě hlavou seržant, kterému se do podzemní jeskyně nechtělo ani za boha.
„A proč jste ty kousky neposbírali a nedonesli? Doktoři by z nich třeba něco zjistili!“
„Eee...ty kousky byly fakt prťavé, madam!“ lhal dál seržant.
„No dobře. Odchod!“
Žena se otočila k Myře.
„Jméno?“
„Myra.“ Příjmením se neobtěžovala, stejně bylo adoptované.
„Špión Bratrstva?“
„Ne.“
Žena s prýmky podplukovníka si pohrávala s cárem papíru, který Myra kdysi dostala od generála Maxsona. Rozkaz k pomoci, všem jednotkám BoS.
„Jak jste nás našli?“
„Našli jste vy nás. My jsme jenom tak šli po horách, narazili na vesničku, a najednou nás chtěli naši hostitelé na váš rozkaz unést.“
„Co je tohle?“ zeptala se podplukovnice a vytáhla onen váleček. „Naši nejlepší vědci to nedokázali otevřít!“ Myře se zablesklo v očích. Její vychytralé bezpečnostní opatření spočívající v nenakreslení značky „Zde otevřít“ se ukázalo jako výborné.
„Výkonný vibrátor.“
„Opravdu? Tak to bude...ehm...podroben bližšímu zkoumání.“ Váleček zmizel v kapse energozbroje.
„Co víš o Bratrstvu Oceli?“ pokračovala dál velitelka.
„Ale...vlastně nic, co by nevěděl kdokoliv z pustiny.“
„Tak nám nakresli mapku jejich bunkru!“
„To asi nepůjde...“ začala Myra, ale utnula ji děsná facka. Pancéřová ruka energozbroje Myře málem zlomila krční obratle. Na podlahu vyprskla krev.
„Tak znova!“
„Ale ono to vážně...“
Další úder šel na hruď. I přes tlumení pěkně vyvinutými prsy žebra nechutně zaskřípala. Myra se poprskala slinami smíšenými s krví.
„Tu mapku!“
„A jak, když mám spoutané ruce?!“ vykřikla Myra.
Velitelka se zarazila. „Aha. No jo...na tom něco bude. Rozvažte ji pravačku!“
Malý mužík bleskurychle povolil přezku.
„Já jsem levačka.“
Malý mužík bleskurychle povolil druhou přezku.
„Potřebuju se naklonit.“
Malý mužík bleskurychle povolil přezku na krku.
„Tak mě napadá, že vlastně ze všeho nejlíp kreslím nohou...“ začala Myra.
„To si ze mě děláš srandu?“ zeptala se podplukovnice.
„Jo.“
Zasvištěla další facka, ale Myra měla jakousi svobodu pohybu, skrčila se, vymrštila, rukou uchopila plátěnou kapsu na energozbroji a nahmatala své kopí...
Pak celý svět zmizel v prudkém záblesku bolesti.
Myra dokázala snést nějakou bolest, koneckonců, Joe nebyl úplně vždycky tak něžný, jak vypadal, a nějaká ta zlomenina nebo průstřel taky patří k životu v pustině, ale tohle bylo něco nehorázného. Zařvala a skácela se do křesla. Přes mlhu polovědomí zahlédla veselý škleb na tváři toho malého mužíka. V ruce držel něco malého, ale zjevně účinného. Tohle bylo horší, než když jsem onehdá dostala těch pár tisíc voltů, pomyslela si Myra, když ji bolest jakž takž opustila. Pohyb na okraji zorného pole a další záchvat pekelné bolesti. Neměla ani čas připravit si supresory a inhibitory, pokusit se o holotropní dýchání. Místnost naplnilo další šílené zařvání. Někteří z vojáků u zdi odvrátili pohled. Je těžké dívat se na týrání holky, se kterou by se dalo dělat tolik příjemných věcí.
Svět se vynořil z mlhy bolesti a svalových křečí. To není bolest způsobená něčím. To je bolest samotná! Excituje na maximum přímo nervová zakončení určená k vnímání bolesti! Úžasný přístroj, jenomže nyní již musí být intersynaptické prostory narvané spotřebovanými mediátory a tak to nebude...
Třetí záchvat bolesti Myře ukázal, jak moc se mýlila, a kolik toho ještě neví o lidské nervové soustavě. Svalila se na zem a téměř přišla o vědomí. Svaly odmítaly poslouchat.
„Posaďte ji!“ rozkázala nevrle velitelka. Když se tak stalo, naklonila se kupředu a zadívala se do Myřiných zastřených očí.
„A teď se podíváme, co máš v hlavě, děvenko...“
Prudkou bodavou bolest vzadu na krku už Myra necítila.

„Děkuji,“ zahuhlal jsem přes velkou bambulku bílého obvazu, které se uhnízdila na mém nose. Během pádu po mém nepodařeném útoku na helikoptéru jsem nosem přibral nějakou vypasenou větev a parádně si rozflákal čumák. Vlastně jsme to přes distorzi kotníku ani nevnímal, ale skřípání rozbitých chrupavek bylo dosti nepříjemné.
Ale to mi teď bylo jedno. Po ztrátě krve ze všech těch drápanců, škrábanců a roztrhaných cév jsem byl trošičku mimo. Ležel jsem na zádech na pohovce a žvýkal mescalový koláček. Můj hostitel si opět nasadil brýle se dvěma velkými, červeně zářícími infračervenými reflektory a vydal se zpátky do jeskynního komplexu smotat lana, která mi tehdy uvázal kolem nohou, aby mě mohl stáhnout z povrchu zemského.
Přemýšlel jsem o Myře. Snad se jí nic nestalo. Bratrstvo je známo trochu hrubším zacházením se zajatci, ale taky se o nich ví, že zajatce nestřílejí...alespoň ne bezdůvodně.
Pokud to ovšem je Bratrstvo. Tím jsem si nyní nebyl jistý. Jenže která jiná organizace má přístup k předválečným technologiím? Tady na severu je samozřejmě možné všechno, ale...
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem přikrytý tou otřesnou medvědí kožešinou. Smrdělo to jako tělocvična mužstva FC Houmless a o červech, kteří se proháněli mezi chlupy, by se dala napsat nejedna disertační práce.
Můj zachránce, šibnutý poustevník z jeskyně, právě opravoval svoji motorku. Ta byla předtím na druhém konci těch provazů, kterými mě stáhl, a právě ta nám umožnila zmizet v jeskyních dřív, než dorazili vojáci. Byl to nádherný stroj firmy Harley, celý pochromovaný a s pouzdrem na pumpovací brokovnici pod řidítky.
„Krásná motorka,“ ozval jsem se a, ignorujíce bolest v potlučeném těle, se posadil. „Kde jsi ji koupil?“
Poustevník se zahihňal vysokým hláskem. „Hihihi! Nekoupil. Ukradl.“
„A komu?“
„Hihi! Nějakému potulnému dobrodruhovi. Zastavil se ve městě, skočil si do knajpy na skleničku a když se vrátil, motorky už nebylo.“
„A ty ses potom usadil tady?“
„Hihi! Jo.“
„A co tady děláš?“
„Vedu svatou válku.“
„Opravdu?“
„Hihi! Jasně. Víš, já byl kdysi strašně zlý člověk. Trpěl jsem...grafofylií!“
„Ach-ehm...není to nakažlivé, že ne?“
„Hihihi! Ne, není. Víš, já jsem strašně moc psal. Popsal jsem milióny listů papíru naprostými blbostmi, hihihi. Kradl jsem papír sousedům, a když jsem ho popsal věcmi, které nikoho naprosto nezajímaly, tak jsem jim ho lepil zpátky na dveře, na okna a tak. Ale pak ke mně promluvil hlas Boží a já se rozhodl proti této nemoci bojovat!“
„To je zajímavé. A jak se ti ten boj daří?“
„Rozhodl jsem se napsat knihu, která všem postiženým ukáže, že to, co dělají, je špatné a taky jak s tím seknout. Jmenuje se to 'Mé magnifikantní monology', a právě píšu patnáctý svazek. Tady, podívej, předchozích čtrnáct svazků. Ještě dva a už budu hotov s předmluvou.“
Stočil jsem pohled stranou, kde ležely velké bichle formátu A4, každá odhadem o třech tisících stránkách.
„Aha, takže ty vlastně bojuješ proti tomu, aby lidé psali zbytečné věci, chápu to dobře?“
„Ano. Rozhodl jsem se sám jít příkladem a nyní již nepíšu ani čárku nazbyt. Plně jsem se oddal své vědecké práci, hihihi.“
„No, dobře, věřím, že jednou svůj boj dotáhneš do vítězného konce, ale teď bych potřeboval píchnout.“
Poustevník tasil dlouhou pletací jehlici a krátkými poskoky se blížil ke mně. „Ňách! Ňách! Ňách!“
„Počkej, počkej! Já myslel, že potřebuju pomoct, ne se nechat propíchnout pletací jehlicí!“
„No jo, oukej. A s čím tedy potřebuješ pomoct?“
Tak jsem mu vyložil svou věc. A podle ohníčků, které jsem viděl plát v jeho šílených očích, se mají mí nepřátelé na co těšit.

Sen. Když se člověku něco zdá, obvykle si to neuvědomuje, teda pokud zrovna náhodou není Dickem Feynmanem. Ani Myra si ničeho nevšimla, alespoň ze začátku ne.
„Potřebujeme pomoc!!“ volal nějaký zoufalý hlas. Kolem zuřila bitva. Vše kolem bylo rozmazané, ale bylo jasné, že všichni jsou v pěkném průseru. „Musíme přivést posily z Bratrstva!“
„Myro, zajedu do štábu a přivedu posily, ale musíš mi ukázat, kde to je!“ žadonil Joe.
„To je blbost, Joe,“ vysvětlovala Myra. „Než sem dorazí posily, tak to zmákneme i sami.“
„Musíme zavolat posily, ukaž mi, kde leží velitelství!“ hlas byl na vrcholu zoufalství.
I kdyby nám poslali nějaké posily, stejně to budou maximálně tři ožralí paladinové...“ Někdo se potácel mlhou – Tandi.
„Myro, prosím tě, proboha, ukaž nám, kde je velitelství Bratrstva oceli!!“
„Řekni nám, kde leží velitelství Bratrstva oceli!!“ řvala podplukovnice na Myru klimbající v křesle.
„brblybrblybrbly...Maxson je starý makrofág...ten nikoho nepošle...o co tu jde...brblybrbly...“
„Zesilte dávku!“ kývla velitelka na malého chlapíka v kombinéze. Ten otočil několika reostaty na velké krabici, ze které vedl svazek drátů k sondě vbodnuté do Myřina krku.
„Zabijou nááás!!“
„Musíš nám ukázat, kde leží velín Bratrstva...“

Něco se pokazilo. Svět kolem najednou ztratil punc snové uvěřitelnosti a stal se úplně obyčejnou neovládatelnou halucinací. Myra nevěřila vlastním uším, když slyšela sama sebe říkat ta slova, o kterých si myslela, že je nikdy nevypustí z úst, a už vůbec ne, že je řekne svým nepřátelům.
„Faktoriál osmi je čtyřicet tisíc tři sta dvacet...faktoriál devíti je roven tři sta šedesáti dvěma tisícům osmi set osmdesáti...a třetí odmocnina z toho je...eee...eee...eee...eee...eee...“
„Zesilte výkon!!“ vykřikla podplukovnice.
„Ale to bude zcela nad bezpečnou hranicí!“ protestoval chlapík.
„Zesílit!“
„Ano, madam,“ řekl trpaslík a protočil reostaty na maximum.
„...čtyři sedm sedm osm čtyři sedm dva pět osm tři devět osm sedm dva tisíc,“ dokončila Myra ze spaní. „Impendance vakua je o jedenáct větší než počet dní v roce. Planckova konstanta...“
„Proboha, co to mele za nesmysly?!“
„Madam, zdá se, že mozek, který se snažíme ovládat, nefunguje správně, a proto na něj má náš přístroj velmi...pokřivený...vliv.“
„Co tím chcete říct, dokotre, investovali jsme do vašeho výzkumu milióny dolarů...“
„Ale ten přístroj byl vytvořen pro výslech normálních lidí, ne...cvoků!“
„No dobrá,“ zamyšleně řekla podplukovnice. „Vypněte to, odpojte ji a odneste zpátky do cely! Až se probere, začneme ji vyslýchat znovu...postaru!“
„Druhá mocnina Eulerova čísla...sedm celých, tři osm devět...“ šeptala Myra dál.
A pak ten podivný sen skončil.

„Odkud máš ty plány?“ podivil jsem se při pohledu na metr dlouhé papírové svitky potištěné přesnými mapkami nepřátelské základny.
„Hihihi! Proč to chceš vědět?“
„Přijde mi divné, že se tady jen tak povalují plány nepřátelské základny.“
„Hihihi! Tobě přijde divné, že hlavní hrdina má vždycky k dispozici podrobné plány nepřátelské základny?“
„No...když to podáváš takhle...vlastně ani ne. Mno, takže cos to říkal o zadním vchodě?“
„Tady tohle, je to vývod vzduchotechniky. Celá základna je vlastně uvnitř hory. Nejdůležitější části se nacházejí na jedné straně, technické zázemí na té druhé. Tento vývod je nejvzdálenější instalací od pomyslného jádra základny, hihihi. Stíháš mě sledovat?“
„Cože? Říkal jsi něco?“ odtrhl jsem pohled od poustevníkova akvária, ve kterém se právě pářily mečovky.
„Všechny vchody jsou hlídaný, ale tenhle bude hlídaný málo. Ústí totiž přímo nad dvousetmetrový kolmý sráz, který je navíc přímo na návětrné straně hory, a v totu roční dobu se o něj tříští blizzardy a strašlivé vichřice. Bude tam pravděpodobně jenom jeden voják. Takže ty vylezeš nahoru pomocí nože a zubů, odkrouhneš toho vojáka, vlezeš do trubky vzduchotechniky...kolik máš na výšku? Ale to je vlastně jedno, tyhle trubky jsou dělaný na míru. No, a potom...“
„Moment. A co budeš dělat ty?“
„Počkám, až mi zhora shodíš lano a vylezu po něm.“
„Opravdu? Víš kolik musí vážit dvě stě metrů dlouhé konopné lano?“
„V tom případě mi nezbývá, než použít plán B.“
„Co to znamená?“
„Někdo se přece musí postarat o únikovou cestu, ne?“
„A jak to chceš provést?“
„To nech na mně, hihihi, tobě stačí vědět, že se i s tou svou krasotinkou musíš rychle dostat sem, do hangáru. Tam už na vás budu čekat a ukážu vám cestu pryč.“
„No...“
„Hihihihi!“
Nechoval jsem k tomu chlapíkovi mnoho důvěry, ale na druhou stranu byl jediný, kdo se vyznal v místních starých důlních štolách a v té tajné základně nahoře ve skalním masivu. Jeho plán byl možná šílený, ale vypadalo to, že by mohl fungovat.
Asi tři hodiny jsme připravovali výstroj, a pak jsme se uložili ke spánku. Na druhý den zaútočíme!
Poprvé po dlouhé době jsem spal sám, bez Myry. Byl to strašlivý pocit. Neměl jsem koho obejmout a tak nějak jsem nevěděl, co s rukama. Myšlenky na mou malou byly násilně ukončeny působením silné dávky uspávacích prášků. Věděl jsem, že bez nich neusnu. Ale kvůli mé rezistenci na chemické přípravky jsem jich musel zdlábnout celou krabičku.
Ráno jsem byl celý otlačený od toho, jak mě játra píchala do boku...

Brutální dávky drog, přetížená neuropsychická sonda, nic z toho nezanechalo na Myřině mysli ani stopu. Pár hodin zdravého spánku a ze včerejšího výslechu zůstal jen krvavý chrchel na dně kýblu. Nyní již pilně lozila kolem dveří a zkoumala je. Přesně jak čekala, po celém obvodu byla ponechaná drobná škvírka, kterou dovnitř vnikal čerstvý vzduch. Teď už je zapotřebí jenom patřičně dlouhá páka.
Myra viděla ty trubky hydrauliky, které drží dveře na jejich místě, a nebylo pro ni těžké odhadnout, jaký tlak v nich asi tak hydraulická kapalina má. Vzhledem k tomu, že páka by se musela opřít o hranu prahu, tedy jedno její rameno by bylo jen pár centimetrů krátké, to druhé by nemuselo být zas tak dlouhé...ale ať počítala jak počítala, pod padesát metrů se nevešla.
Takže drát z kýblu asi nepřipadá v úvahu.
Další možností bylo vytvořit zdroj elektrické energie a pak pustit do žalářníka pěknou pecku. Energozbroje byly všechno možné, jenom ne uzemněné, a jejich vnitřní prostor nebyl od vnějšího pláště izolován. Pár tisíc voltů by s vojákem zatřepalo jako s kemrem na konci ukazováčku.
Stačilo by naplnit kýbl ze zinkového plechu kyselinou a do ní ponořit deku, jejímž středem by vedl druhý pól tvořený narovnaným uchem kýblu. Jediná kyselá záležitost v celé byly ovšem sliny. Myra chvilku počítala. Naplivat šest litrů slin by jí trvalo asi tři dny, a vzniklý Voltův článek by pak dával konstantní napětí asi dva volty.
Tudy cesta taky nevede.

Po dvou hodinách putování tmavými chodbami jsem stanul před závalem, zříceným stropem. Velkou dírou sem padal sníh a fučel vítr. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jenom strmou skálu, ztrácející se mezi útržky mlhy, mraků a ledových krystalků, které sráz bičovaly s kadencí zkušené dominy, vedoucí S-M salónu.
„No potěš koště...“
„Jo, tak hodně štígra!“ zavolal za mnou jeskynní poustevník. „A dávej bacha, ať moc nepadáš, v týhle hře žádný Load nefunguje!“
„Co to meleš?!“ snažil jsem se přeřvat ječení vichřice. Poustevník jen mávl rukou a zmizel ve tmě boční chodby.
Tak jo. Mám na botách improvizované mačky vyrobené z třiceti zprohýbaných vidliček a ozdobný bronzový čakan místo cepínu. Před sebou dvě stě metrů strmé skály a blizzard. Těžký úkol. Zkusil jsem se vcítit do některého z mých oblíbených filmových hrdinů. Jak by se k takové překážce postavil Kačer Donald?
Fajn. Jestli zahájím výstup, nezvládnu ho a spadnu, zabiju se. Na druhou stranu, když nezačnu lézt, budu žít, ale bez Myry. No jo, dyť já vlastně nemám co ztratit! Chuťe do toho a půl je hotovo!
Vylezl jsem ze štoly, vítr mě okamžitě uchopil a mrštil mnou na kamenitý šedesátistupňový svah. Neviděl jsem ani na krok. Kolem zuřilo bílé peklo.

Když žalářník otevřel dveře, naskytl se mu nezvyklý pohled. Cela byla prázdná, až na malou hromádku deky v rožku.
„Co to sakra...?“
„Tady nikdo není!“ špitla hromádka.
Věznitel nevěřícně zavrtěl hlavou. „Teda něco takového jsme tady opravdu ještě neměli.“ Pak vytáhl z náprsní kapsy energozbroje (ve skutečnosti se jednalo o zásuvku, ale psát tady „náprsní zásuvka uniformy“ mi přijde jako extrémně ulítlé, pozn. autor.) malý poznámkový bloček a silnou zednickou tužku. Opatrně nalistoval jednu stránku bloku a jemně uchopil tužku (ani ji moc nepomačkal) – a dal se do psaní: „Vězeň #184639 – pokus o útěk předstíráním neexistence. Technické provedení: schovala se pod deku.“ Zálibně si prohlédl úhledný zápis, pak se ještě pokochal svým oblíbeným zápisem z dávné minulosti („Pokus o vykopání tunelu lžičkou vystřiženou z deky.“), schoval blok i tužku zpátky do šuplete a naklonil se nad Myru, aby z ní strhl deku. Pak se velmi rychle odehrálo několik pohybů, přičemž na konci procesu seděl věznitel na zemi, kýbl naražený přes hlavu až po bradu, a Myra byla na půl cestě z vězeňské chodby. Uběhla asi dvacet metrů, ale pak vzduch před ní najednou ztuhl, zajiskřil a změnil se v pružnou, ale pevnou blánu silového pole. To, pamětno fyzikálních zákonů, Myru nezastavilo, jenom otočilo vektor jejího pohybu na opačnou stranu, přičemž ovšem zachovalo jeho velikost. Proletěla pár metrů zpátky a bolestivě se rozplácla na betonové podlaze.
Padl na ni mohutný stín. Voják v energozbroji si už strhl kýbl z přilbice a právě nyní ukládal do náprsní kapsy svůj bloček, ve kterém bylo třeba poopravit jeden zápis.

Prvních dvacet metrů bylo pekelných. Strašlivá smršť, takřka hladká kolmá skalní stěna, zima...těch dalších dvacet metrů bylo ovšem ještě horších. Hlavně když jsem si uvědomil, že když odteď spadnu, tak už se nejspíš zabiju. Skála byla naštěstí dost rozpukaná a plná prasklin, takže jsem se měl kde zachytit, ale rukavice se smekaly a klouzaly a sundat jsem si je nemohl, okamžitě by mi omrzly prsty. Jeskynní poustevník se naštěstí postaral i o výbornou výstroj – a přitom odhalil tajemství dobře oblečených vesničanů. Jak z jeho vyprávění vyplynulo, vesničané spolupracují s vojáky už dlouhá léta, a za každého zajatce dostávají odměnu v podobě součástek výstroje. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, kolik životů stála starostova zateplená bunda, nebo moje špicová ušanka.
Dalších dvacet čísel. A dalších. A znova. Ruka nahoru, zašátrat, najít prasklinu, zachytit se, vytáhnout výš...neustále viset na třech bodech. Do ochranných brýlí cinkají úlomky ledu a skály. Šála na krku promrzla a změnila se v prkno. Kolik metrů už, kolik ještě zbývá? Nevím. Ale zpátky se nemůžu vrátit, ani kdybych sebevíc chtěl – nevidím pod sebe a sestup naslepo by byl šílenstvím.
Čas přestal plynout, změnil se v neustálé teď vyplněné jen dalšími zoufalými pohyby směrem nahoru. Pak se skála jako by vypoulila ven do prostoru a vytvořila tak jakousi kapsu, plnou zvětralin a sněhu, ale přeci jenom trochu chráněnou před poryvy větru. Z posledních sil jsem se vtlačil dovnitř a zaklínil se ve skalní mezeře několik desítek metrů nad zemí – jak jsem odhadoval. Svou výšku jsem přesně zjistit nemohl, nahoru i dolů bylo stejné, jen bílá vířící smršť. Byl jsem vysílený, ruce jsem ani necítil a před očima se mi dělaly mžitky. Z kapsy jsem vytáhl poslední medový koláček, který zbyl z Modocu. S Myrou jsme si ho šetřili na nějakou fakt speciální příležitost. Nyní byl zmrzlý jak kámen, ale já měl hlad, že bych skály chroupal, takže to moc nevadilo. Dentinový email mých zubů si v minulosti už poradil i s horšími věcmi, po krátkém souboji povolil i koláček. Cukry, cukry! Teď hlavně nesmím usnout, i když je to tak lákavé, ne, musím pokračovat v cestě!
Prsty na nohách už neposlouchaly. Dalších dvacet čísel nahoru...chytit se, přitáhnout, noha, druhá ruka, druhá noha...
Ani nevím, kdy jsem přišel o levou rukavici. Na ruce zůstaly jenom roztrhané cáry látky prsty byly rudé a necitlivé, plíce pálily, ostrá bolest vystřelovala stehenním svalem. A pak jsem najednou nemohl nahmatat skálu – ruka se bořila jen do sněhu. Snažil jsme se něčeho chytit, ale sklouzl jsem. Vysílením povolily i nohy, a jako ve zpomaleném záběru jsem sledoval, jak přicházím o svůj závěs a padám dolů...prudké škubnutí v levé paži mě vytrhlo z mrákotného polospánku a vrátilo do reality. Visel jsem za čtyři prsty levačky zaklíněné v jakési škáře. Namáhaná kůže už to nevydržela a popraskala, ale krev netekla. Pokusil jsem se rychle najít nějaký úchyt pro pravačku, ale nikde nic, zrovna tenhle úsek byl hladký, snad až na několik štěrbin příliš úzkých pro prsty. Bleskově jsem tasil nůž a vrazil ho do jedné štěrbiny. Zachytil se tam a já se zachytil o něj. Levačka si mohla konečně trochu vydechnout. Nohy jsem nakonec dokázal zapřít o jakési skalní ostrohy bokem ve výši pasu, levačku jsem zabořil nad sebe do sněhu, jak jen to šlo, a pak jsem vsadil vše na jednu kartu, odrazil se od klouzajících skal, vytrhl nůž ze skály a zabodl ho bokem do sněhu co nejdál jsem dosáhl. Přitáááhnout...
Ležel jsem držkou ve sněhu. Ležel. Horizontálně. Dokázal jsem to.
Zvedl jsem oči a uviděl velkou rouru vývodu vzduchotechniky. Pak můj zrak padl na něco, co bylo mnohem blíž.
Na dva velké, oranžové průzory armádní energozbroje, zírající přímo na mně přes hlaveň lehkého kulometu.

Další výslech byl proveden vskutku z gruntu a plně profesionálně. Jak si Myra matně mezi návaly nevolnosti a mrákotných stavů vzpomínala, dostali z ní i to, co v sobě ani neměla. Však také její výslech nevedla podplukovnice, ale bývalý vysokoškolský profesor.
Psychotropní drogy, séra pravdy a neurální sondy. Tahle partička je technologicky mnohem výš, než Bratrstvo. Ale tak to je koneckonců i Albánská státní továrna na pračky, že. I přes to si Myra užila nějakou tu ťafku. Po návratu na celu do kbelíku vyzvracela pěkných pár kubíků svinstva, drog, krve a žluči.

Jednu stěnu velitelské kanceláře pokrývala podrobná mapa Severní Ameriky, ve které bylo zapíchnuto několik modrých, červených a žlutých vlaječek, dva vrhací nože a několik šipek. Jedna z modrých vlaječek, ta s bílou hvězdičkou, byla zdánlivě nesmyslně zapíchnuta do vod pobřežního šelfu západního pobřeží.
Před mapou stála rozložitá žena v energozbroji a lihovým fixem psala do jedné z bílých oblastí nápis „Hic sunt lemones.“ Dveře do kanceláře se otevřely a vstoupil jakýsi kapitán v šedém stejnokroji Americké námořní pěchoty.
„Ukončili jsme výslech a vyšetření té holky,“ oznámil směrem k pancéřovým zádům. „Určila několik pozic, na kterých se nalézají síly toho 'Bratrstva'. A také nám podala zajímavé informace o situaci dole na jihu.“
„A co zamoření?“ zeptala se velitelka.
„Je to mutant, madam. Silně zamořena radiací i nemocemi. Opravdu se divím, že ještě žije, a ani na sobě nemá žádné viditelné stopy znetvoření.“
„No takže nám je k ničemu,“ konstatovala podplukovnice.
„Je opravdu velmi chytrá.“
„Je to zrůda a ještě jí prokážeme službu, když ukončíme její utrpení. Zabijte ji a tělo jako obvykle spalte.“
„Rozkaz, madam!“

Jak dlouho jsme na sebe zírali, opravdu nevím, ale asi celou věčnost. Měl jsem sice v ruce nůž, ale co s ním zmůžu proti energozbroji? A pé devadesátka ležela v baťůžku na zádech.
Po chvíli jsem už začal mrznout, a tak jsem se rozhodl pohnout jako první. Pomaloučku jsem vstal a pustil nůž do sněhu. Voják se stále nehýbal. Něco se mi na něm nezdálo – například to, že je až po stehna zavátý sněhem, že je pokrytý jinovatkou a že z exhalačních otvorů visí rampouchy. Neslyšel jsem ani šelest filtrační jednotky.
Pomalu jsem zvedl nůž a obešel vojáka kolem dokola. Stále se nehýbal, a tak jsem jej prohlásil za mrtvého a věnoval svou pozornost velké rouře, ze které proudil celkem silný vítr. Vstoupil jsem do ní a šel asi dvacet metrů, když jsem narazil na velká, hustě skládaná žebra tepelného výměníku. Vzduch, vyháněný někde dál kompresorem, předával zde své teplo, které se zřejmě vracelo zpět do teplovodů základny. Na žebrech se také kondenzovala vodní pára, která pak odtékala také zpátky zvláštními kanálky. Málem bych si nevšiml dveří na boku tunelu, ale zachytil jsem se rukávem o kliku a roztrhl si ho.
Otevřel jsem dveře a vstoupil do malého kamrlíku. Zářivka na stropě se s mrkáním rozsvítila a ukázala mi tak malou místnost, na jejímž druhém konci byly další dveře, ale tyto byly zavřené hydraulicky zevnitř a otevíraly se číselným kódem. Dále zde byl ještě věšák, a na něm dva zateplené kabáty, mírně smrdící, a pod věšákem pár vysokých holínek. Ale to hlavní – bylo zde teplo! Ne sice rovnou příjemných devatenáct stupňů Celsia, ale rozhodně tady bylo nad nulou. Sundal jsem si rukavice, brýle a rozlámal šál a prohlédl se. Levá ruka jemně krvácela z oděrek a konečky prstů byly pokryté bílými necitlivými flíčky, známky omrzlin. Trochu jsem se ošetřil a snědl další svačinku, a jak jsem se rozehříval, přišel jsem na jeden bezva nápad. Vyšel jsem opět do roury a vrátil se k zasněženému vojákovi. Se značnou námahou jsem jej překlopil na záda, popadl za jednu nohu a odtáhl do roury, až do té komůrky. Tady jsem z něj odmetl co nejvíc sněhu a sledoval, jak zbroj rozmrzá. Po zkušenostech s tím zamrzlým synkem jsem si raději přichystal P-90, přeci jenom jeden nikdy neví.
Po nějaké době už byla pod vojcelm docela parádní loužička a já se začal zabývat otevíráním zbroje. Kdysi dávno jsem byl v Citadele Bratrstva, a tam mě můj kámoš Still Johnson vzal na jednu ze základních lekcí pro rytíře, týkalo se to ovládacích prvků Aktivní pěchotní zbroje T-51b a vyučovala to taková pěkná, drobná zrzka. Po těžké dvouhodinové práci, mnoha pokusech a omylech, se mi tehdy konečně podařilo sjednat si s ní schůzku. Dneska by se mi mnohem víc hodilo, kdybych tehdy myslel mozkem a zapamatoval si aspoň, o čem kurňa mluví. No nic, nějaké vzpomínky jsem ze sebe vydoloval a za pomocí mé vrozené intuice a lehkého kulometu použitého postupně jako páky, kladiva a heveru se mi podařilo odjistit všechny magnetické zámky zbroje, a že jich tedy bylo! No a pak to už jenom udělalo „lup!“ a horní spony sklouzly po spodních. Kopnutím jsem zbroj otevřel a hlavní samopalu píchnul do těla, které v ní leželo. Bylo zmrzlé na kámen. Odklopil jsem horní polovinu zbroje a odhalil tak mladého muže s mírným výrazem ve tváři. Vypadal, jako by spal, jen modravý nádech víček a rtů svědčil o tom, jak strašně hluboký ten spánek je. Ruce a prsty naštěstí nebyly pokřiveny a tak z nich šel krunýř sundat celkem lehce. Ne tak už nohy. Ty byly ohnuté snad ve všech kloubech a jejich narovnání zahrnovalo masivní použití kulometu-páčidla, kulometu-kladiva a dveří-svěráku, provázené křupáním lámaných svalů a trháním vazů.
Nakonec přede mnou ležela orosená energozbroj a mrtvé tělo konzistence zmraženého krocana. Krocana – teda, vojáka – jsem vyhodil zase ven na mráz, jemu už to víc uškodit nemůže. A pak jsem nahodil uspané systémy energozbroje. Jistě víte, že čím složitější nějaký systém je, tím méně práce s ním hlavní hrdina má. I tentokrát stačilo pouze zmáčknout a chvilku podržet tlačítko s kolečkem, čárkou a nápisem POWER v ovládací skříňce zbroje. Se slabým zavrzáním vyjely z nukleárního článku regulační tyčinky a plejáda diod ožila a rozblikala se. Hydraulické čerpadlo na zádech se tichounce rozhučelo a z hřídele odletělo několik kusů ledu.
Překonal jsem svůj odpor k lození do ocelové rakve, navíc ještě použité, a uložil se do té formičky na vánoční cukroví. Přílbu jsem prozatím odpojil, magnetické zámky přilehly k sobě, spony cvakly a mé končetiny objaly stahovací pásky. Zkusil jsem se posadit. Ze začátku to šlo těžko, ale pak promrzlá hydraulika zabrala a já vyletěl do vzduchu a rozplácl se o stěnu.
Jo, tak tohle nebude jako med lízat.
Chvíli jsem si hrál s ovládací skříňkou, utáhl pásy a snížil citlivost a sílu posilovačů. Po deseti minutách cvičení jsem se naučil pohybovat aspoň natolik elegantně a citlivě, že jsem se mohl odvážit poškrábat se v rozkroku, aniž bych se obával, že mi něco důležitého zůstane v ruce. Teď ještě přilbu. Vklouzla na hlavu a na krku se utěsnila, ale spony zámků se zastavily o mé prsty. Ještě jsem jim nedovolil secvaknout se, a to mi zachránilo život. Nádech, výdech, nádech, výdech...napotřetí už to šlo těžko. Napopáté jsem pochopil, že dýchám pořád dokola ten samý vzduch. Nedokonalé lidské plíce sice ve vydechovaném vzduchu zanechávají stále ještě dobrých 80 procent kyslíku, ale donekonečna to dýchat nejde. Rychle jsem si strhl z hlavy přilbu a nadechl se. Teď už mi bylo jasné, na co ten voják umřel. Podělala se mu vzduchotechnika a on si nestihl sundat helmu. Vzhledem k tomu, že dva zámky jsou na krku zezadu...navíc pro sundání zbroje musí být všechny zámky odjištěné, pokud jediný není, při pokusu o rozevření spon celý systém zase sklouzne zpět a uzamkne se. Na to jsem přišel, už když jsem si do ramenního systému přivřel prsty. Jenže když si někdo zchrupne na hlídce, a pak se probudí přiotrávený oxidem uhličitým, zpanikaří a pokusí se přilbu ztrhnout...
Vylezl jsem ze zbroje a prozkoumal dýchací systém. Ukázalo se, že vzduchové čerpadlo prostě nefunguje. Snad zmrzlo, zrezlo, nebo ho rozkousali mývalové, nevím, prostě nefachalo. A protáhnout tím metrem trubic a dalším půlmetrem filtrů nějaké molekuly kyslíku, na to plíce nestačí. Uřezal jsem vojákovým nožem dýchací trubice těsně nad filtrem a zastrčil je mezi hadičky a trubičky tak, aby to nebyo vidět. Pak jsem si znovu nasadil helmu. Nádech...v klidu. Tohle zmáknu, jenom musím sípat, abych fingoval vzduchové čerpadlo.
Prohlídl jsem si kapsy. V jedné byl papírek s rozkazem, který určoval dnešní hlídku u ventilačního otvoru. Skvělé, nyní už vím, jak se ten voják jmenoval, a také, že ho budou střídat až za hodinu. A z druhé strany papírku byla tužkou ve spěchu načmáraná řada čísel, zřejmě kód ke dveřím. Připravil jsem si výstroj, vyťukal na ovládači tá čísla – dveře se otevřely a já vstoupil do dlouhé, temné spojovací chodby vedoucí někam do hlubiny nepřátelské základny.
Nyní nebyl čas se stresovat nebo mít strach z budoucnosti. Když něco podělám, umřu. Ale to vám hrozí i v kuchyni při přípravě švestkového koláče. Z paměti mi vypluly plány vnitřního zařízení, věděl jsem kam jít, a tak jsem nasadil rychlou chůzi Pana Důležitého Zabývajícího Se Neodkladnými Úkoly – a vyšlo to. Potkal jsem několik jiných vojáků, ale nikdo se nepokusil mě zastavit. Nejdůležitější bylo se nezastavovat, nedat na sobě znát bezradnost či zmatenost. Musíš vypadat, jako že ti to tady patří – a ostatní sklopí uši. A nebo ti rozflákají ciferník.

„Ale? Určena k likvidaci?“ podivil se žalářník.
„Už je to tak,“ potvrdil kapitán.
„Je to škoda, nemyslíte?“
„Ale jo. Jenže velitelka rozkázala.“
„No dobrá. Prosil bych podpis tady do registru...dobrý. Pojďte.“
Dveře do cely se otevřely. Myra nějak vycítila, že tentokrát ji už žádný výslech nečeká. Zbledla a instinktivně se odstrčila do nejvzdálenějšího rohu. Její mysl bleskově zvažovala možnosti. Ale proti dvěa vojákům v energozbroji...vlastně proti třem, ve dveřích se ukázal ještě jeden, držel v rukách dva páry „klepet“, šigafilových pout, které se zaklapnou kolem rukou a v mžiku se samy stáhnou podle toho, jak moc jsou nastaveny.
„Je mi to celkem líto,“ řekl ten s kapitánskými výložkami a svou ocelovou pěstí ji uchopil za ruku a vytáhl na nohy. V tu chvíli se kolem zadních hadic přívodu vzduchu do žalářnikovy přilby uzamklo jedno „klepeto“ a okamžitě se stáhlo na maximální hodnotu, čímž trubici prakticky ucpalo. Žalářník si však ničeho nevšiml. Teprve když se druhá „klepeta“ sevřela kolem trubic energozbroje pana kapitána, zápasícího se zoufalou Myrou, všiml si věznitel třetí osoby.
„Co vy tady, vojíne?! Chrcht! Chrr!“ Zazmítal se a pokusil si strhnout přilbu, ale třetí voják mu chladnokrevně přidržel prst na temenní sponě a přilba se neodemkla.
„Co se to děje? Vojáku, co to tady...?“ otočil se kapitán, ale to už se začalo špatně dýchat i jemu. Bleskurychle odmrštil Myru, uskočil do rohu a jednou rukou objel všechny zámky. Dřív než mohl šerif nějak zasáhnout, je odjistil a sundal spony. Strhl si přilbu, nadechl se a šokovaně pohlédl na své sevřené trubice. Nechápavě pohlédl na třetí postavu.
„Vojáku, co si to sakra...“ Do čela ho zasáhl vržený nůž. Překvapeně si promnul čelo, na kterém zůstalo otlačené kolečko od hlavice rukojeti.
„Kurňafix, já se to nikdy nenaučím!“ zaláteřil vojín a strhl si ze zad podivný špinavý batoh. To už kapitánovi sepnulo a vystartoval směrem k velkému červenému tlačítku poplachu, které se na něj smálo z chodby věznice. V půli cesty ho zasáhl vržený batoh obsahující samopal, granáty, spoustu munice a tvrdý chleba. To stačilo, tupý úder do týla a kapitán se skácel na ocelovou podlahu, až to zadunělo.
„Ty vole!“ vydechl Joe – neboť to byl samozřejmě on. Ale v tom na něj skočil rozzuřený věznitel. Podařilo se mu přece jen sejmout přilbu a nyní prskal vzteky. Povalil Joea a začal do něj bít hlava nehlava. Jeho naplno povolené posilovače mu dávaly nad Joem (který měl hydrauliku na minimum, protože jen tak dokázal zbroj ukočírovat) značnou výhodu. Úder ocelovou pěstí promáčkl hrudní plát. Další pecka rozdrtila reflektor na přilbě a šerif přestal klást odpor. Žalářník bleskově odemkl přilbu a sundal ji.
„Tak vetřelec! Myslel jsme si to!“ vykřikl nenávistně a rozpřáhl se, aby jediným úderem promáčkl šerifovu lebku skrz ocelovou podlahu.
Výstřel z armádní pistole se v těsném prostoru rozléhal neskutečně hlasitě. Levá spánková kost najednou obsahovala kulatou dírku, pravá kost vybuchla ve spršce krve a mozku. Žalářníkova pěst padla naprázdno, jeho tělo se svalilo na Joea.
Myra pustila kapitánovu pistoli a rozběhla se k Joeovi. Jeho obličej byl umazaný krví, mozkem a úlomky kostí.
„Joe! Jsi v pořádku?!“
„Myro! To bych se spíš měl ptát já tebe! Čím to sakra je, že tě pořád musím vytahovat z průserů?!“
„Autor si nedokáže vymyslet lepší zápletku. Ach Joe! Už jsem ani nedoufala...myslela jsem...ale přišel jsi...“
„Jasně, holka, to já vždycky. V minutě dvanácte...nebo tak nějak.“
„Ale jak se teď dostaneme pryč?“
„To už mám vymyšlené. Oblíkneš si zbroj támhle toho omráčeného borce a společně proklouzneme do hangáru, tam už na nás bude čekat komplic a ten nás odsud dostane.“
„Dobrý plán, jenom by mě zajímalo, kdy se to podělá.“
„Prosil bych o trochu optimismu. Pojď, jdeme na to, ať jsme co nejdřív venku. Už jsem nadržený jak stepní koza.“

První část plánu se nám podařila. Oba dva vojáci skončili ve vězení, vnitřní senzory byly vypojeny a na venkovní obrazovku se promítala smyčka. Myra ovládla pohyb v energozborji, i když jí byla na určitých místech poněkud těsná, a společně jsme rychlou chůzí mířili k hangáru. Potkávali jsme stále víc lidí, a já musel pořád dělat „chrr-síp,“ aby to vypadalo, že mi funguje vzduchové čerpadlo.
Jenže pak se stalo to, čeho jsem se bál nejvíc. Ne, vlastně se stala ta druhá nejhorší věc. Někdo nás oslovil.
Byl to nabušený maník v kombinéze zdobené všemožnými nášivkami, zřejmě označení hodnosti a zařazení v téhle podivné armádě. A měl zatraceně inteligentní dotaz.
„Kapitáne, vás právě hledám! Vertibird z Plošiny, ten let VIXEN-15 převážející taktickou nukleární hlavici B-0mB(A) právě požádal o povolení k přistání. Jenže jak se zdá, někdo zapomněl vyplnit protokol o zacházení s atomovým materiálem číslo 56, takže nevím, zda mu můžu povolit přistát...?“
„Chrrr...no, ech – síp...chrrr...tedy...ano! - síp,“ odvětil jsem.
Voják se otočil, že jako odejde, ale pak se zastavil.
„Ech, pane, zdá se mi, jako byste měl problémy se vzduchotechnikou. Nemám se na to podívat?“
„Chrrr...NE! - síp. Chrrr – jděte si po své práci! - síp.“
Voják odklusal a my zrychlili.
„Myslím, že máme tak deset minut, než na nás vlítnou,“ zašeptal jsem. Každou chvílí se budou měnit hlídky.
Vešli jsme do vedlejšího hangáru, který Poustevník z Jeskyně označil za místo setkání. Do hlavního hangáru právě vlétala nějaká velká vrčící věc, asi ten vertibird letu VIXEN-15. Já se zatím rozhlížel kolem – a najednou jsem ho uviděl. Byl navlečený do trochu těsné uniformy mechanika a právě pomocí těžkého hasáku seřizoval budík výškoměru na jednom bokem stojícím, rozkrytovaném stroji.
„To je on,“ ukázal jsem ho Myře. „To je můj spojenec.“
„Můžeme mu věřit?“
„Můžeme si dovolit mu nevěřit?“
Přišli jsme k němu a počkali, až budeme relativně sami.
„Hej, Jeskyňáku!“ zavolal jsem potichu. „Tady! V těch zbrojích! To jsme my! Joe a Myra!“
Podivín nám napřed trochu nedůvěřoval, ale pak na nás spiklenecky mrkl a mávnutím nás pozval do stínu stroje.
„Tak co, všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Máme pár minut. Honem, odveď nás odtud!“
„No, to asi nebude tak lehké...“
„Cože? Tak existuje odsud nějaký východ?“
„Jo, to není problém, sice je stračně těžký na něj přijít, ale pak už to je v pohodě. Jenomže jsem ještě neobědval a za patnáct minut budou v jídelně podávat dlabánec...“
„Dobrá, tak se jdi nacpat, ale nám ukaž, jak odsud pryč!!“
„No, dobře. Pojďte, tudy, je to, no, nedaleko...“ Otočil se, a právě v tu chvíli utichly motory přistávajícího vertibirdu – a přesto byl slyšet zvuk motoru.
„Co to je?“
Z tmené chodbičky vyjela motorka, byla to ta naleštěná hárlejka, co ji náš poustevník kdysi ukradl. Na ní seděl borec, no, nevím, jak ho popsat – jestli se k vám dostaly do rukou ty holodisky s Odpadlíkem, tak v epizodě „Myšlenky na pomstu“ byl zrovna takový týpek. Jak nás zmerčil, tak strhl motorku do oblouku a zastavil.
„Hej, ty!“ zařval na poustevníka. Ten ztuhl strachem. Motorkář vytáhl z pouzdra pod řidítky broknu Imperátor a jednou rukou z ní vypálil. Jeskynní poustevník odletěl až na mně, na kombinéze kvetl velký rudý květ, ve tváři nevěřícný výraz.
„To máš za to!!“ zařval motorkář, našlápl káru a schoval pumpu do holstru. Pak se otočil a s burácením zmizel někde ve tmě. Sklonili jsme se k umírajícímu poustevníkovi. Přes díru v hrudi bylo vidět na dlaždice.
„Do hajzlu...tak mě přece jen dostal...“ zašeptal poustevník.
„Sakrafix, ale aspoň nám ukaž, kde je ten východ!!“
„Hihi...to asi nenajdete...je to fakt dobře zamaskované...dal jsem si záležet...“
„Ale můžem to zkusit! Kde to je?!“
„Je...to...ééé...chropt...“
A byl tuhý.
„Proč životně důležití informátoři umírají zrovna, když chtějí předat důležitou informaci?“ nechápala Myra.
„Myslím, že může být rád, že s tou dírou vůbec vydržel tak dlouho, normální Náhodný kolemjdoucí by umřel ihned po zásahu.“
„Měli bychom se zdejchnout.“
Rozhlédl jsem se kolem. V hangáru stálo asi padesát mechaniků a vojáků a všichni se koukali na nás.
„Tady není nic k vidění! Jděte si po své práci!“ zařval jsem na ně. Jenomže pak se otevřely dveře na patře a v nich stál jistý pan kapitán jen v základní kombinéze a s obvazem na hlavě – a asi deset borců ve zbrojích a se samopaly v rukou.
„To jsou onííí!!“ zaječel kapitán.
„Asi jsme někomu šlápli na kuří oko,“ poznamenala Myra.
„Zabijte je!“ ječel kapitán.
„Ale ale, k čemu ta silná slova...“ zamumlal jsem. Pak mě Myra strhla do krytu za jakési haraburdí, do něhož zabubnovala první salva. Jen tak mimochodem jsem si všiml, že v těchhle prima zbrojích si ani při pádu na beton nepoškrábu kolena, a to je skvělé!
Vytasil jsem samopal P-90 a Myra měla dvě ukořistěné pistole. Na druhé straně barikády právě kapitán organizoval trestnou výpravu. Vykoukl jsem bokem, a dřív, než na beton kolem dopadla salva všech možných ráží, spatřil jsem tři skupinky těžkooděnců a v kevlaru navlečených strážných. Výzbroj: The best of. A bylo jich docela dost. Nepříjemně dost. Honem jsem se ohlédl. Únikové cesty se hemžily hlavněmi ukrytých vojáků.
„Myro – jsme v těžkým průseru.“
„Vážně? A na to jsi přišel kde, na informacích?“ odvětila Myra nervózně. Barikádu zasáhl výboj plasmy a odpařil nějaký krycí plech. Musel jsem se ještě víc skrčit.
„Joe, oni nás zabijou!“
„Co takhle vyvěsit bílou vlajku?“
„Zabijou nás i tak! Musíme něco vymyslet!“
„Myro...a co takhle...teda, nevím, jestli to je dobrý nápad...“
Několik gaussových projektilů roztrhalo pancéřovou desku nalevo a vyrylo hluboké krátery do betonové podlahy.
„Tak už se vymáčkni!!“ vyjekla Myra zoufale.
„No...je to fakt poslední možnost...ale možná...bychom mohli zkusit...Předimenzovanou akci...“ Tak, a bylo to venku. Myra ztuhla.
„Joe – za tohle nás kritika roznese na kopytech.“
„Holt, život je otázkou priorit.“
„Jestli umřu v tak béčkové scéně, tak se asi hanbou propadnu!“
„Život se nědělí na áčkové a béčkové scény. Já vím, já vím, je to profláklé, ale snad by to mohlo vyjít...“
„Šance je tak jedna ku miliónu.“
„Takže to vyjde určitě. Vždy, když je šance jedna k miliónu, tak to vyjde. Je to rozhodně větší pravděpodobnost, než jedna ku dvěma!“
„Joe...mě je ti tak trapně...já nevím...“
„Musíme to udělat.“
„Všechny ty skoky, zpomalené otočky, střelbu naslepo a headashoty z kotoulu?“
„Je to nutné.“
„Budu se za to stydět.“
„Já taky.“
„Už teď vidím čtenáře, jak znechuceně blijou za krk svým mladším sourozencům a škubou tenhle příběh na cáry...“
„Myro.“
„Dobrá, Joe, jdu tedy do toho. Na tři?“
„Počkej ještě chviličku!“ Myra zatuhla a i naši nepřátelé způsobně zůstali na svých místech. „Myro, když už to je tak trapné...a horší to už o moc být nemůže...tak si dovolím říct...“
„Joe, to ne!“
„...víš, kdyby mě zabili...“
„Neslyším, neslyším, neslyším!“ huhlala Myra a tlačila si ruce na ušní mikrofony.
„...tak chci, abys věděla...“
„Stále nic neslyším!!“
„...že tě strašně moc miluju!!“
„OK, Joe, tak teď je to ta nejhorší scéna, kterou jsem kdy zažila.
„Miluju tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl a absolutně bez tebe nemůžu žít.“
„Ne. Až teď je to ta nejhorší scéna.“
„Tak jdeme na to?“
„Jo!“
Na ta slova jsme oba zároveň postrčili ovládání energozbrojí dopředu, vyskočili ze svých krytů a zařvali naše bojové heslo: „Šel pštros s pštrosicí a malými pštrosičátky!!“ (Zkuste si to někdy během adrenalinové akce zařvat na plné pecky a uvidíte, kolik potenciálu to v sobě má!!) Myra před sebe napřáhla ruce s pistolemi a střídavě chrlila projektily směrem na nepřítele. Devítimilimetrové berrety s expanzivní municí prostřelovaly i dvě, tři energozbroje za sebou jako máslo! Každá kulka zasáhla! Průstřel ramene nebo ušního lalůčku ukončil v okamžiku nejednu životní cestu zavilého nepřítele!
Také moje pé devadesátka chrlila oheň a olovo! Od hlavně šlehaly dlouhé plameny a na zem se sypaly tisíce nábojnic! Napravo jsem spatřil nějakého vojáka, jak střílí mým směrem, ale kulky mě míjely, jeho samopal měl na třech metrech příliš velký rozptyl! Pohnul jsem rukou a rozstřelil jeho přilbu, do vzduchu vystříkl kýbl krve! Ale to už střílelo všechno osazenstvo hangáru! Vzduchem lítaly projektily všech možných ráží od 2 mm EC do 220 mm HEAT, plasma, laser, oheň, EM pulzy, otrávené šípy, bumerangy, zápalné láhve, přísavné miny a mnoho dalších věcí!
Kotoul! Výstřel! Uhnout! Zabít! Vyskočit! Salto vzad s trojitým headshotem! Hvězda mezi trasírkami kulometů! Rozběhnout se a rozdrtit kevlarovou přlibu jediným úderem pěsti! Skok snožmo! A už je tady hrazda, honem se přitáhnout, vyhoupnout a výmyk a skok a dopadnout do stoje spatného s rozpažením! Rychle se schovat za mramorem obložený sloup, upravit si sluneční brýle a znovu se pustit do bitvy!
Zhruba v té době Myra překonala kruhy a kladinu! Její berrety chrlily oheň a tisíce nábojnic! Všude kolem nás byly dobré dva metry mrtvol a rychle jich přibývalo!
„Dobrá, tak to už by stačilo!“ zařval kapitán stojící dva kroky přede mnou. A mě zrovna došla munice.
„Krucinálšpagát!“ zavrčel jsem a praštil ho do obličeje pažbou samopalu.
„Joe!“ křičela Myra odněkud z boku. „Sem! Pohni!“
Spatřil jsem svou milou, jak klečí u otevřených dveří velkého nákladního vertibirdu a zuřivě na mně mává. Rozběhl jsem se k ní a přitom z šuplíku na stehně energozbroje vytáhl náš poslední termální detonátor. Se slovy „Chrrr...chytejte!-síp,“ jsem jej hodil za sebe a skočil do letadla. Myra už roztáčela rotory.
„Honem!“ vykřikl jsem, zatímco se kolem hnaly plameny exploze.
„Musíš nás krýt!“ Pod stropem nákladního prostoru byla uložena výklopná lafeta lehkého kulometného dvojčete. Bubny byly plné munice. Nákladový prostor byl sice vyplněný jakýmsi čímsi, co ze včeho nejvíc připomínalo turbínu leteckého motoru, ale já moc místa nepotřebuju k životu ani smrti.
Spřažené kulomety počaly chrlit oranž. Koho z nepřátel nesejmula exploze, ten to koupil teď. Dva obrovské rotory na pylonech po boku stroje se daly do pohybu, nejprve váhavě, pak stále rychleji. Zakrátko z nich byly jenom rozmazané šmouhy. A pak se stroj zvedl. Raději jsem vypálil poslední salvu a doběhl k Myře do kokpitu.
„Jak to, že umíš pilotovat takové monstrum?!“
„Nic těžkého – uvědom si, že pro ovládání vrtulníku musíš umět měnit rovinu otáčení rotoru a úhel náběhu jednotlivých vrtulových listů. Takže hledáš dvě páky a ještě jednu na ovládání výkonu motorů.“
Kolem kabiny proletěly trasírovací střely jakéhosi kulometu, a pak to někde nade mnou cinklo.
„Ha! Koupili jsme to!!“
„Neřvi, to je jenom přívod paliva.“
„JENOM?!!“
„Tady máš žvýkačku a ucpi to!“
Sundal jsem si helmu a rychle začal žvýkat. Teprve když žvejka nabyla té správné hňácavé konzistence jsem ji mohl připlácnout na trubku a zachránit nás tak. Při této příležitosti jsem se vyklonil z nákladového prostoru a mrkl dozadu. Chlapíci laborující s protiletadlovým kulometem na malé skalní platformě u vstupu do hangáru to právě zabalili, ale ve vedlejším hangáru se něco podezřele hemžilo.
Vrátil jsem se do kabiny a usadil se do křesla druhého pilota.
„Kam letíme?“
„Pryč.“
„Bezva nápad!“ Pak jsem si na něco vzpomněl. „Ale...nechtěli jsme napřed zachránit ty zajaté vesničany?“
Myra beze slov pustila jednu páku řízení a z lýtkového šuplíku vytáhla svazek papírů, které čorkla ve vězeňské kanceláři. Zběžně jsem si je prohlédl.
„Mrtvi?!“
„Hm.“
„Teda...ti se ze zajatcama nemazlí!“
„To můžu potvrdit.“
Kolem kabiny profrčela další stopovka. Tahle šla z vrchu a měla ráži 30 mm.

Prvosenka chlupatá je drobné kvítečko, na výšku snad jen čtyři centimetry dlouhé, rostoucí na strmých skalních stěnách horských průsmyků. Skrývá se mezi skalami před silným větrem a jeho životní filozofií je „Budu tak malé, že si mě nikdo mezi těma šutrama nevšimne!“ Tenhle trs byl poslední zástupce svého druhu na širém světě. Žil si celkem dobře, a odvážil se dokonce lehce opustit úkryt ve skalní štěrbině – jeho drobný stvol vylezl na dva palce nad úroveň skály.
Tam ho roztrhal rotor našeho vertibirdu.
„Jáááááááááááááááááááá!!“ řval jsem hrůzou. Náš stroj měl rozpětí asi sedmnáct metrů, ale skalní průrva, do které nás Myra strhla, byla jen o dvacet čísel širší.
„Sem za nama nepůjdou!“ procedila Myra, nakloněná nad pákami řízení. Riskoval jsem pohled vzhůru dozadu a spatřil dvě drobné helikoptéry, které nás pronásledovaly. Nebyly to bitevní vrtulníky v plném smyslu slova – byly jen lehce pancéřované a slabě vyzbrojené – ale jejich kanóny jim nad naším dvojčetem dávaly jasnou výhodu. A my nebyli pancéřováni vůbec.
Pak průrva skončila a my byli zase ve volném prostoru. Vrtulníky se hned posadily za nás a obdařily nás první salvou.
„Hááá!! Koupili jsme tooo!“
„Neřvi, Joe!“
„Přívod paliva, už zase!“
„Tady máš žvýkačku, a...“
„Myro!“ Ohlédla se. V potrubí zela díra jako pěst. Myra beze slova sáhla do palubní přihrádky a vysypala mi do dlaně několik krabiček žvýkaček. Bleskově jsem je rozbalil, narval si je do huby a rychlost žvýkání nastavil na „expresní“. Během chviličky jsem měl celou ústní dutinu plnou velkého klubka žvýkaček. Mrkl jsem z okna. Řítili jsme se přímo na velkou špičatou skálu!
„Mmmlooo!!“ zahuhlal jsem, ale stroj letěl dál. V poslední chvíli to Myra zvedla a na skálu pod námi dopadlo několik leteckých granátů. Myra pokračovala v prudké svíčce.
„Mmmloooo!! - HLT!! - kruncinálfagot! Myroo!! Bože, já jsem spolkl půl kila žvýkaček!“
„Tady máš další a zalep už tu díru!! A připoutej se!“
Nestihl jsem udělat ani jedno a stroj už zase změnil vektor letu. Řádně to se mnou v kabině cloumalo, ale byl jsem pořád ještě v energozbroji, takže to nebolelo. Konečně se mi podařilo rozžvýkat další hroudu žvýkací gumy a zaplácnout s ní tu ďuznu. Žvýkací svaly mě bolely jak prase.
Někde něco prasklo a vertibird se začal kývat do stran. Ohlédnutí ukázalo jednu helikoptéru, jak sedí za náma a pálí ostopéro. Najednou mi zmizela půda pod zadkem, Myra totiž velmi prudce klesla. Zrychlení mě přitisklo ke stropu, vzápětí jsem už zase stoupali a já se válel na podlaze.
„Joe, podívej se dozadu, jestli tam není něco, čím bychom je sestřelili!“ kývla hlavou Myra.
Vběhl jsem do nákladového prostoru a připnul se na poutací lano, abych nevypadl. Kromě té turbíny a dvojčete tady bylo ještě nějaké nářadí a dvě padesátilibrové krabice sušeného masa.
„Myro, je to v loji, máme tady akorát nějaký strojní náklad a sto liber masa!“
„To by snad šlo – zkus to na ně hodit!“
Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopil. Během té chvilky jsem se omlátil hlavou o celý nákladový prostor, naštěstí jsem už zase měl helmu. Myra ten těžký stroj řídila jako na rodeu.
„To jako že je mám bombardovat sušeným masem?!“
„Jo a pospěš si, za pár sekund budeme nad jedním vrtulníkem!“
Popadl jsem první krabici – a pak ji položil. Stejně je to zvláštní, že když člověk háže dvakrát, tak se mu trefit podaří až napodruhé, tou druhou házenou věcí, že? Ale na to teď nebyl čas, a tak jsem raději popadl rovnou tu druhou krabici. Stoupl jsem si ke dveřím, krabici nad hlavou, a díval se dolů. Pode mnou se míhaly skály a sníh a skály a...nepřátelský vrtulník! Jen pár metrů pod námi! Mrštil jsem bednu, jak nejsilněji jsme uměl. Černý nápis CORNED BEEF – 50 LBS. se rychle zmenšoval a...
Nepřátelský stroj to dostal přímo do kabiny, zavrávoral – a vrazil do vysokého štíhlého skalního ostrohu, kde explodoval v obrovské kouli ohně.
„No, Bigglesi, tak to se nám povedlo!“ pochválil jsem se.
Jenže tady byl ještě ten druhý vrtulník.
Třícentimetrový projektil prorazil jednu stěnu nákladového prostoru, proletěl jím a explodoval na druhé straně. Zasypaly mě střepiny a trosky. Pak Myra provedla další úhybný manévr a mě to vyneslo ven do volného prostoru. Upínací pás se natáhl, přeci jenom, s energozbrojí jsem byl docela těžký, ale další manévr mnou mrštil zpět do nákladového prostoru. Popadl jsem kulometné dvojče a vypálil nazdařbůh dlouhou salvu, ať si ten hajzl uvědomí, že tady taky jsou lidi, co se nenechají jen tak zabít. V zápětí jsem toho litoval. Kdybych nebyl takový pakoš, mohli jsme nepřítele nalákat blíž a pak ho sestřelit, ale teď si bude dávat pozor...
Další granát vybuchl na levé vrtuli, vertibird se naklonil na stranu a z kokpitu jsem uslyšel velmi hlasitou a velmi neslušnou nadávku, o které jsem ani nevěděl, že ji Myra zná. Hukot motoru se změnil, přišli jsme o dva listy. Než to Myra korigovala zvýšením úhlu náběhu, chvíli jsme se točili ve velkém oblouku.
Další střely zabubnovaly o strop a roztrhaly ho na cáry plechu. Prodral jsem se deštěm duralu do kabiny a schoulil se do „doufám-že-pancéřovaného“ sedadla. Myra už se vykašlala na nějaké ladné oblouky nebo na letění nějakým směrem. Teď prostě rvala řvoucí bestii jak se jen dalo, jen aby se vyhnula trasírkám letícím tu zvrchu, tu ze spoda. V průběhu souboje jsme se dostali dost vysoko mezi mraky a poničené vrtule v řídkém vzduchu potřebovaly víc motorového výkonu. Najednou jako by do nás vrazila lokomotiva, vertibird se převrátil a všude byl oheň a kouř. Udělali jsme několik vzdušných kotrmelců. Rozhlédl jsem se. Čelní sklo bylo fuč, stejně tak i většina budíků. Ale když jsem se ohlédl zpět, viděl jsem krásné pozadí zasněžených hor.
„Přišli jsme o zadek!!“ vyhrkl jsem.
„Trefili zadní nádrž!“ komentovala to Myra. „Naštěstí v ní bylo už jen velmi málo paliva, jinak bychom na to dojeli.“
„Počkej, když jsme bez nádrže, tak na co letíme?“
„Na nouzovou nádrž, ještě v ní něco málo zůstalo. Máme tak deset minut letu.“
„Tolik potrvá, než se vůbec dostaneme dolů na zem, i kdyby po nás nikdo nestřílel!“
Další dávka do levého rotoru odnesla další lopatku. Ale pak střelba utichla.
„Díky brahmíně, došla jim munice! Ale větší úhel už na tom rotoru nastavit nemůžu!“
Vertibird se opět začal točit v obrovském oblouku.
Naše úvahy na odvěké filozofické téma „Kam s ním?“ (rozuměj: kam mrsknout vertibirda, aniž by to z nás nadělalo velkou porci čínských nudlí) přerušil návrat nepřátelského vrtulníku. Znovu se ozval štěkot zbraní, ale nebyly to velkorážní kulomety nebo palubní děla, byly to pěchotní útočné pušky!
„Šmejdi se nevzdávají!!“ ucedila Myra a pokusila se o sudový výkrut. Mno, řekněme, že nás málem vysypala ven, stroj se tak nějak čudně překlopil na čumák a pak zase zpátky. V plechu na čumáku našeho stroje se objevilo množství dírek. Trochu jsem se naštval, ale zase ne moc, ono když je člověk ztuhlý smrtelným strachem, tak se moc naštvat ani nedá. Loktem jsem vyrazil boční okénko a vystrčil ven ruku s P-90. Vypálil jsem dvě dávky pánubohu do oken, a pak mě Myra propleskala.
„Ty cype, vzadu máme dvojče, a ty tu strašíš s plivátkem!!“
Zase jsem se vrátil do nákladového prostoru, upnul se na popruh a do vzdušného souboje se nadále zapájel jako zadní střelec.
No a pak ty svině okopírovaly můj trik s vrháním předmětů. Jenomže oni neměli na palubě bednu sušeného masa, akorát pár volně ložených ručních granátů.
Agilní vrtulník mi zmizel z očí, zaletěl nad nás, a o chvilku později kolem mě proletěl první granát.
„Myro, po...“
Další granát explodoval na hřbetě stroje. Urval duralový potah a zpřelámal nosníky. Roztrhal palivovou nádrž a zažehl oblak hořlaviny.
...zor!!“
Stroj se vzepjal na zadní a pak přepadl po čumáku dolů, přičemž samozřejmě neopomněl sestupovat vývrtkou, naštěstí dost plochou. Táhli jsme za sebou černou stuhu a svět se motal kolem. Odstředivá síla a strach mě vmáčkly za jeden nosník a já vytřeštěnýma očima sledoval točící se svět.
Najednou mě objala ocelová paže. Myra.
„Padáky jsi tu nikde kolem náhodou neviděl, co?“ přeřvala hučící vzduch. Bylo mi jasné, že za normální slyšitelnosti by to řekla klidným, konzervačním tónem. Ne že by se nebála, jenom prostě nevidí na řvaní nic zábavného. Já naopak řvu velice rád pokaždé, když mi jde o kejhák – a to je až nepříjemně často.
Další prudký poryv vzduchu strhl plastový překryv z našeho nákladu pevně připoutaného k podlaze, a odnesl ho rozbitou zádí někam do nebeských dálav.
Tenhle vertibird převážel velkou turbínu, doplněnou o spoustu krabiček a krabic, několik nádrží a složitou trubkovou konstrukci, které vévodila krabička s pákami, tlačítky a indikátory.
Myra ztuhla.
Ten stav jsem dobře znal – mozek spotřeboval veškerý výkon na přemýšlení, a tak tělo poněkud zanedbal.
„Joe, to není jen turbína!“ vykřikla pak. Mě se chtělo zvracet.
„To je celá podělaná koleoptera!“
Rozhodně jsem neměl náladu zjišťovat, co že to vlastně je, a jak moc je fakt, že sebou máme kolekto...kolemkotok...kolkot...důležitý pro stabilitu universa.
Myra už zas jednala. Nožem odřízla můj popruh od nosníku, dost riskantním skokem se přenesla k té turbíně, a tam jej znovu uvázala. Sama si schrastila vlastní popruh a také se uvázala.
„Joe! Odstřel poutací lana!!“ řvala na mně, ale musela to ještě dvakrát opakovat, než jsem odtrhl pohled od blížící se zasněžené země.
„Co chceš dělat?!“
„Odstřel ta lana!!“
Stačilo pár výstřelů a lana zmizela z úvazů, zakmitala se ve vzduchu a zmizela nad námi. Velká, těžká turbína se pomaloučku posouvala po podlaze. Prolétali jsme právě mraky a všude bylo plno mlhy.
Myra do mě musela pořád hučet, aby překonala mou strnulost, ale společně jsme stroj odtlačili po nakloněné podlaze k díře, která zůstala po zádi.
„Myro, co chceš u všech pelikánů dělat?!!“ řval jsem a ukazoval na popruhy, které nás poutaly k turbíně. Ne že by na tom záleželo, v podstatě jsem si připadal jako sebevrah, který skáče do vody s kamenem na krku, a přitom má nohy zalité v betonovém kvádru.
„Děj se vůle...“ zamumlala Myra a skočila na volně trčící konec koleoptery, čím ji definitivně vyhodila z vertibirdu. Na okamžik jsem čekal, že dopoví „...Boží“, ale Myra, ač silně věřící, zásadně nevolá Stvořitele k řešení takových pitominek, na které si stačí sama.
„...má!!“
Popruhy nás vytáhly ven z vertibirdu, což je velmi zvláštní, protože teoreticky by všechna tělesa měla padat stejnou rychlostí nezávisle na hmotnosti. Jenomže ta dlouhá trubice ověšená haraburdím se tak nějak sama postavila do svislé polohy a vzduch, který jí proudil, roztáčel široké lopatky turbíny, a to celé těleso krapet brzdilo.
Výborně, takže do země nevhučíme osmi set kilometrovou rychlostí, ale jen sedmi set padesáti.
Myra už stála na konstrukci z trubek a něco kutila, zatímco já si užíval volného letu opodál. Po chvilce jsem se ale připojil k mé milé. Vypadli jsme z mraků a kolem bylo opravdu velmi ošklivé počasí.
„Tak co?“ prohodil jsem pár slov, ale musel jsem fakt řvát, protože i s hlasovými posilovači zbroje bylo těžké se domluvit v tom vichru.
„Já nevím!“ řvala zoufale Myra. „Nádrž je plná, všechno jak má být, jenom to nefunguje! Koukej, stisknu startér...a nic!“
Zmáčkla jakýsi knoflík, několik diod poblikalo, pár ručiček vylétlo – a pak se vše uklidnilo.
„To nic, Myro,“ zařval jsem chlácholivě. „Ty lopatky nás zpomalí natolik, že z nás možná i něco zbyde...“
„Lopatky!!“
„Cože?“
„Točí se, protože padáme a vzduch jako by proudil skrz turbínu. Ve skutečnosti tedy my proudíme přes vzduch, ale to je jedno. Jenomže to proudění je odzadu dopředu, takže lopatky se točí obráceně, než jak by měly, a když se snažím nastartovat, tak startér nedokáže to záporné točení překonat, nezvládne roztočit turbínu správným směrem...a všechno palivo z trysek se sice odpaří, ale je sfouknuto nahoru, do sacího otvoru, namísto aby bylo hnáno vzad, ke svíčkám!“
„Cože?“
„Pomož mi otočit ten stroj dolů hlavou!“
„Myro, jsme ve třech tisících, to už asi...“
„Pohni sebou, kůže líná!!“
No, byla to fakt sranda. Máte-li páku potřebné délky a nějaký pevný bod, pohnete čímkoliv na světě. Méně ambiciózním lidem stačí jako páka nějaký slušný pajcr a za pevný bod klidně poslouží i jen relativně pevná zárubeň dveří. My neměli ani pořádnou páku, jenom sílu svých svalů a servomotorů. Jenomže nám sakra chyběl jakýkoliv pevný bod.
Naštěstí je Myra koumák k pohledání, a já když se zatnu, dělám docela dobrou páku, aretovatelnou v mnoha polohách.
Koleoptera se otočila tupým čumákem dolů a Myra se natáhla přes trubky a zmáčkla tlačítko. Nestalo se nic.
Pak se naše trubice zvětšila o další dva metry ohně a let zrychlil asi trojnásobně. Hodilo nás to dozadu, nebezpečně blízko trysce složené ze stovek ovládatelných plošek. Myra začala šplhat do „řídících trubek“. Já už pod náma rozeznával každičký balvánek větší než želva.
A pak se svět překlopil na druhou stranu.

Stáli jsme na třech tunách tahu a kolem poklidně sněžilo. Trávenina ukončila své producírování v oblasti epiglotis a když viděla, že už je po všem, zase se spořádaně vrátila do žaludku. Svěrače opět svěraly a množství produkovaného adrenalinu se již nemuselo počítat v decilitrech za sekundu. Přišel čas na to podívat se, kde to vlastně jsme – zuřivý vzdušný souboj způsobil, že mě můj smysl pro orientaci musel dohánět.
Předně – výška byla asi padesát metrů nad zasněženým povrchem jakéhosi kopce. Povrch se zdál být tak nějak podivně uspořádaný...ale až když jsem si z průzorů setřel námrazu, spatřil jsem pod sebou tu proklatou bázi. Bokem, co by kamenem dohodil, se nacházel ten hangár, z nějž jsme před chvílí vyletěli.
„Myro! My jsme zase tam...“
„To mi povídej!“ odvětila Myra mrazivě a dívala se přes mé levé rameno. Ohlédl jsem se. Mezi balvany na úbočí hory, zhruba na naší úrovni, byla prostorná betonová plošina, sloužící zřejmě pro astronomická pozorování. Nyní na ní rejdila pancéřová platforma osazená pěti muži a dvěma čtyřcentimetrovými rychlopalnými kanóny. Ty kanóny se zamířily přímo na nás...a pak je, spolu se všemi těmi muži a betonem, smetla z hory hořící kometa vertibirdu, který konečně dopadl.
„OK,“ řekl jsem, když jsem se z toho pohledu vzpamatoval. „Máme nějaký plán?“
„Náš výběr je v podstatě omezen naším doletem – máme paliva sotva na patnáct minut letu.“
„Dobře, tedy navrhuji sednout někam na kopec a pomalu se vydat směrem do civilizace, bez jakýchkoliv zavazadel či zbraní, živit se rostlinnými kořínky a drobnými hlodavci, ve spánku se tulit k sobě a...“
„Anebo proniknout do základny a vzít si nějaký jiný vertibird.“
„Doufal jsem, že to neřekneš.“

„Nemáme zbraň!“ Pohled na P90 zavěšenou na loketním portu ukázal prázdný zásobník.
„Něco se už najde.“ Koleoptera svištěla mezi šutry, klouzala po plameni a mířila k velkému hangáru. Stál jsem na trubkové konstrukci, jednou rukou se držel jakési páky, druhou Myry.
„Je jich asi stokrát víc, než nás...“
„Na naší straně je moment překvapení!“
„Chceš se pokusit o další Pearl Harbor?“
„Spíš doufám, že si tady vybojuju druhé Alamo.“
„Přijde mi to jako hodně pitomý nápad.“
„Upřimně řečeno, mě taky.“
„No...“
„Ale nic lepšího nemám. Tak se připrav!“

Kolmá sklaní stěna, podél níž jsme pomalu sestupovali, se otevřela širokou bránou. Myra ladně změnila naklonění trysky a koleoptera zaplula dovnitř. Na plošině tři metry od nás zrovna probíhal dialog mezi nalehko oblečeným kapitánem s obvazem na hlavě a vysokou ženskou navlečenou do rozložité energozbroje. Když zaslechli hukot našeho motoru, otočili se k nám a na tvářích se jim uhnízdil opravdu velmi nechápavý výraz.
„Co vy tady?“ zeptal se s otevřenou pusou kapitán.
„Jenom procházíme, nevšímejte si nás, prosím,“ zkusil jsem to po dobrém.
„Ale to přece...“ začalo to docházet velitelce.
„Joe, trhej!“ vykřikla Myra. Vyšvihl jsem se na trubkovou konstrukci kolem nádrže naší koleoptery, odrazil se a skočil. Dopadl jsem přímo na kapitána a přimáčkl ho k zábradlí. Nechtěl jsem zbytečně zabíjet, a tak jsem jen využil své vyšší síly a ocelové rukavice a flákl ho do ramene a do ucha, to by mělo stačit.
Zezadu do mě vrazila rozjetá lokomotiva. Velitelka základny měla na sobě také energozbroj, umělá s ní lépe zacházet, měla ji lépe seřízenou a řekl bych, že taky nějak spešl vylepšenou. Popadla mě za hadice a flákla se mnou o zeď. Další pecka rozdrtila průzor.
Vedle se otevřely dveře a na plošinu vstoupil nízký mužík v laboratorním plášti, v ruce držel nějaké zařízení.
„Madam, napadlo mě...“začal, ale zmlkl, když spatřil, jak se rvu s velitelkou. Rychle se ale vzpamatoval a aktivoval své udělátko.
„Počkejte, pomůžu vám...“ Dál se nedostal. Zezadu do něj najela Myra s koleopterou a mrštila jím na podplukovnici. Z přístroje vyšlehla jiskra a žena v energozbroji vykřikla bolestí, pustila mě a zazmítala se v křečích.
„Promiňte, nechtěl jsem...“ začal se omlouvat mužík, ale vzal jsem ho pěstí po hlavě, a tak umlkl, tiše se svezl do rožku a byl od něj klid.
Velitelce něco vypadlo z kapsy. Byl to ten malý váleček, a...
Už zase vstala a flákla mě, až jsem viděl hvězdičky. Pak tasila plasmovou pistoli.
Právě v té chvíli Myra navedla koleopteru přímo na jednotku vojáků, kteří vybíhali spoza palivových nádrží, a vyskočila na naši plošinu. Dopadla na nohy, a hned se vrhla po své zbrani. Velitelka se otočila, ale Myra už měla ten váleček pevně ve svých rukách – a aktivovala jej.
Jen málo lidí bylo svědky spuštění Myřina vystřelovacího kopí – a zřejmě jen já jsem to přežil. V jednu chvíli držela Myra šestipalcový válec, v další to bylo dvoumetrové kopí, jehož čtvrtmetrová špička prorazila tvrzenou energozbroj jako plech. To kopí doslova a do písmene vyrostlo. Myra přitlačila a z energozbroje začala vytékat krev.
„Jo, nanotechnologie jsou svinstvo!“ zavrčela Myra. Pak explodovala koleoptera a najednou tady byla spousta plamenů.
„Nejvyšší čas vypadnout!“ zařval jsem do toho kraválu.
Seskočili jsme z plošina do hangáru a rozběhli se k nejblíže stojícímu vertibirdu. Byl to velký, nákladní stroj, ale to bylo jedno. Vběhl jsem do něj jako první a prohodil protějšími dveřmi jakéhosi mechanika. Celý nákladový prostor zabíral dlouhý válec natřený olivovou zelení a opatřený několika důvěrně známými značkami černých vrtulí ve žlutém poli.
„S tímhle na palubě letět nebudu!“ zavrčel jsem, přeřízl poutací popruhy a vyvalil tu potvoru ven. Šlo to celkem snadno, servomotory a adrenalin mi dávaly síly až až.
Nedaleko vybuchly další nádrže s palivem a jeden z menších vertibirdů. Myra již startovala. Všude bylo plno křiku, dýmu a plamenů.
„Tak sbohem, a doufám, že definitivně!“ zařval jsem a pak se už klidil do pilotní kabiny. „Kolik máme paliva?“
„Dobře na hodinu letu!“
„Tak leťme!“
„No jo, no jo, tohle je trošku těžší ptáček...“
Vznesli jsme se a na plný výkon prolétli dveřmi hangáru. Za námi právě explodovaly okolostojící helikoptéry.
Uletěli jsme míli, a nikdo nás nepronásledoval. Uletěli jsme druhou. A třetí.
„Tak kam to bude, Joe?“
„Zpátky do našeho úkrytu vyzvednout zbytek výstroje, a pak...kamkoliv!“
„All right!“

Zhruba o půl hodinu později jsme již opouštěli oblast. Myra byla napružená, táhla stroj kdejakou strouhou, aby podletěla radary a vyhnula se stíhání, ale já měl divné tušení, že už nás nikdo stíhat nebude...

Exploze roztrhla jadernou bombu na dvě kusy. Výbuch protibunkrové pumy odhodil kusy uranu do kouta. Statická část plutoniové rozbušky dopadla mezi ně. Pohyblivá půlka rozbušky dopadla nedaleko.
Nestalo se nic.
O hodinu později kolem klusala jednotka požárníků, hasit požár ve skladišti maziva. Jeden z mužů kopl do nějakého bordelu, který se mu pletl pod nohy.
V daném prostoru bylo dosaženo kritické hmoty.

V dálce za námi vyšlo nové slunce.


Konec dvacátého třetího dílu



© chekotay

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist