Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.




Historky šerifa ze Shady Sands
N°25
Boží bojovník




JEHO OTEC SE HO ZŘEKL, A TO JE S PODIVEM, PROTOŽE JEHO OTCEM JE SAMOTNÝ SATAN.
JEHO OSUD BYL ZPEČETĚN.
CO ČERT NECHTĚL (DOSLOVA), VŠIMLA SI HO DRUHÁ STRANA.
TI DOBŘÍ.
V BOJI SE ZLEM POTŘEBOVALI NĚKOHO, KDO BY DOKÁZAL BÝT ZLEJŠÍ NEŽ ABSOLUTNÍ ZLO.
POVSTAL Z JADERNÝCH PLAMENŮ APOKALYPSY S ÚKOLEM NASTOLIT BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ NA ZEMI.
OHNĚM A MEČEM.
KRLEŠ!

   „Promiňte, pane, ale jak se jmenuje tohle město?“
   Oslovený zacvičil obočím.
   „Město? Mladíku, vy jste asi hodně dlouho neviděl civilizaci, když dokážete o zaplivané, zaprášené díře říct, že to je město!“
   „No jo,“ uznal jsem svou chybu. „Promiňte, pane, ale jak se jmenuje tahle zaplivaná, zaprášená, Bohem opuštěná díra?“
   „Co si to dovoluješ, spratku! Urážej si vlastní díru, ale ne moje milované rodné město!'“ obořil se na mně oslovený. Odplivl si přesně pod mé nohy, vztekle se otočil a odešel, mumlaje si nějaké pohoršené poznámky.
   „No jo. Na přechytřelé vlastenecké patrony a německé turisty narazíš všude,“ prohlásila Myra, která se za mnou vynořila z křoví. Spolu s Aleyiou táhly na dlouhém kmínku přivázanou mrtvolu geckona.
   „Říkalas, že už nemáš munici?“
   „Moje kopí munici nepotřebuje.“
   Ušli jsme asi sto metrů a opět se zkusili slušně optat na jméno té díry před námi, ale vypasený mužík v zelených kraťasech na šle a s foťákem na krku se tvářil, jako že nám nerozumí. Takže nezbývalo než vstoupit do města, aniž bychom si mohli na pip-boyích přepsat jmenovku „Neznámé“ na nějaké známé.
   „Mám se poohlédnout po nějakém ubytování?“
   „A proč? Tamhleten barák vypadá nepoužívaně.“
   „Má jenom tři stěny a žádnou střechu.“
   „A ty snad počítáš s tím, že by ještě letos pršelo?“
   „A aspoň uvidíme na každého hajzla, který by nás chtěl přepadnout!“ krvelačně pravila Aleya a potěžkala svou příruční genocidu. (Munici – třicet liber prachu a dva krát tolik kovového šrotu – jsem přirozeně táhl na zádech já.)
   Uložili jsme se v oné zřícenině a zakrátko se nad ohněm opékaly krásné geckoní řízky. Po obídku jsme se natáhli do stínu a trávili. Najednou se něco šustlo a před náma se zjevil jakýsi synek, vyjevený tajak Scott na jižním pólu.
   „No nazdar, kluku!“ pozdravil jsem ho.
   „Neboj, my ti nic neuděláme,“ uklidňovala ho Myra. „Pojď, přisedni si k nám.“ Poslechl, zřejmě zapůsobil Myřin hlas...nebo ten samopal, kterým jsem na něj mířil.
   „Jak se jmenuje tohle město?“
   „Klamath Falls, šéfe.“
   „Bezva. A jak se tu žije?“
   „Dobře. Až do teď,“ zachmuřeně koukal na můj sapík.
   „V klidu. My jsme slušní lidé. Poslyš, nepatří tenhle barák nikomu, že ne?“
   „No...ne.“
   „Fajn, fajn...“
   Chvíli bylo ticho.
   „Ehm...můžu už jít?“
   „Co? No jasně!“
   Zdejchl se, že jsme ho ani neviděli.
   „Myslím, že se půjdu trochu projít,“ prohlásila Aleya. Svoji hajzltrubku opřela o zeď, ale napřed ji řádně napěchovala, to kdybychom museli město opouštět narychlo. Pak překontrolovala dvojici zahnutých nožů na stehnech a zmizela mezi křovím. Zůstali jsme s Myrou sami a tak to bychom mohli...
   „Joe, měl bys skočit sehnat patrony.“
   ...anebo taky ne. Je ovšem fakt, že náboje by se šikly. Já osobně mám posledních pět ráže .45.
   „Já se tady zatím takhle natáhnu tu do stínu, ták,“ rozvíjela Myra plány na odpoledne. „A pohlídám věci. Peníze máš, že?“
   „Jo.“
   „Tak zatím,“ mávla na mně, zavřela oči a za chvilku už „hlídala“ na plné pecky. Nějakou dobu jsem sledoval její dmoucí se hruď, a pak šel koupit ty náboje.
   Po chvilce bloudění jsem našel něco jako náměstí. Dobře, řekněme, že tam měli pajzl. To mi zvedlo náladu a s myšlenkou na jedno pivko donesené rovnou ze sedmého schodu jsem rozrazil lítačky.
   „Ty lítačky si spravíte, pane!“ vřískla na mně matrona od baru. Rozmrzele jsem kopl do rozražených dveří, čím povolil i poslední pant. „To byl originál předválečná výroba!!“
   „OK, OK, spravím to, že nepoznáte, že je někdo prokopl,“ mávl jsem rukou. Vida, před válkou stála řemeslná výroba za stejný hov...za stejný...za nic...stejně jako nyní.
   Veřeje jsem přibil zpátky čtyřmi patronami, až je někdo rozkopne příště, tož to bude mít aj s dělobuchama.
   Procpal jsem se přes několik smradlavých otrapů až k barpultu. Nějak mi tu scházelo monumentální sousoší pípy, ale třeba to nosí ze sklepa. Barmanka měla zhruba tři sta liber nadváhu a asi půl metru podvýšku, k tomu se koupala naposledy tak v plodové vodě své matky.
   „Dal bych si pivo,“ pokusil jsem se navázat konstruktivní dialog.
   „Co to?“
   „Pivo. Máte?“
   „Co to je?“
   „Vy nevíte co to je pivo? Tož taková ta žlutá břečka s pěnou nahoře, chutná to hořce a pivovitě...vy to fakt neznáte?“ Její xicht hovořil za vše. „Vaří se z ječmene a chmelu – to je ta liána, jak to roste všude v rozvalinách...“
   „Vás asi matka hodně mlátila po hlavičce, co?“
   A tak to prr! „Do mojí matky se nenavážejte, osobo!“ vykřikl jsem rozhořčeně. „Vychovala mě a mých pětadvacet sourozenců, a to třímala v jedné ruce dětskou láhev s mlíkem a v druhé opakovačku, a ještě stíhala táhnout pluh!“
   „A jak nabíjela?“ zeptala se mě se zájmem barmanka.
   „Cože?“
   „Jak nabíjela, když v druhé ruce měla flašku s mlíkem?“
   „Mno...ona ani nenabíjela...ono totiž...nás jaksi nikdy nikdo nepřepadl. Ale to vám nedává právo urážet mou matku a odpírat mi nápoj mého dětství!“
   „A nedáte si radši tequillu?“
   „Tož...jak nemáte nic lepšího...tož to nepohrdnu.“
   Dal jsem si pár kousků od cesty a vyjednal nějaký obchod. Při sedmé skleničce se ke mně přidala Aleya a později došla i Myra.
  
   Na druhý den v poledne jsem se probudil zamotaný v Aleyině přikrývce a objímal jsem Myřiny nohy. Svět vypadal přeexponovaně.
   „Příjemná kočička...“ zamumlal jsem.
   „Ergh...sožeto?“ probudila se Myra.
   „Povídám...že tohle je pěkná kocovinka, že?“
   „Humf!“
   „A kdepak je ta naše Nšo-či?“ Paměť mi přihrála bleskovou vzpomínku, jakýsi záblesk něčeho, co jsem viděl v noci cestou z hospody. Figuroval v tom jakýsi mladý pasáček brahmín s užaslým výrazem ve tváři a Aleya. Pasáček měl na sobě košili.
   Vstali jsme a dojedli geckona. Myra se opásala svou sbírkou „gadgets“, já si překontroloval pistole, a pak jsme vyrazili na náměstíčko. Chtěli jsme nakoupit ještě nějaké věci na další cestu, ale velké množství vzrušených hlasů, které jsme už z dálky slyšeli dávalo tušit, že z obchodu asi sejde. Před knajpou postávala skupina gestikulujících lidí. Servírka vyplňovala dveře a nedaleké okno.
   „Copak se stalo?“ zeptal jsem se nenápadně jednoho z okounějících.
   „Lovci se vrátili a dotáhli sebou nějakého divocha.“
   „No a?“
   „Jenže on říkal, že jeho vesnice byla přepadena a zničena...prý všichni zemřeli.“
   „Ale asi jen blouzní z úpalu,“ zapojil se do diskuse další vesničan. „Prý za všechnu tu zkázu může jeden člověk.“
   „No a tak teď řešíme, jestli mu máme věřit a nějak reagovat, nebo se na něj vybodnout.“
   „Tak to je snadná pomoc,“ řekla Myra. „Pošlete průzkumníka k jeho vesnici a hned uvidíte, jestli stojí nebo ne.“
   „No jo, jenže čert ví, kde ta vesnice vlastně leží. Tihle divoši mají ve zvyku je dobře maskovat. A on pravil, že utíkal tři dny!“
   „Musíme počkat, až se vzpamatuje a pak tam jít spolu s ním.“
   „Ahoj děcka! Co se to tady děje?“ ozval se za námi Aleyin hlas. V rychlosti jsme ji všechno převyprávěli a ona vyjádřila potřebu nechat spočinout svůj zrak na poničeném těle ubohého uprchlíka: „Tož se na toho cypa mrknem, ne?“
   Dotyčný divoch ležel na prkně v pajzlu v místnosti pro všechno. Spal. Jednu ruku měl ošklivě popálenou a po celém těle, co jsme viděli, měl zarudlé spáleniny, povětšinou nejspíš od slunce. Chyběl mu ušní boltec. Aleya nadzvedla přikrývku a pozorně se zadívala pod ni.
   „Aleyo!“ vykřikla poněkud pohoršeně Myra.
   „Tohle tetování znám,“ odvětila indiánka. Nahnul jsem se a podíval se taky. Mužovo břicho a stehna pokrývala spleť hrubých čar. Kmenové tetování. Mimochodem, musím poznamenat, že dotyčný měl do pořádného muže dost daleko...přinejmenším v některých ohledech.
   „Dokážeš podle toho určit, odkud je?“ zeptala se Myra.
   „Jo, tahle vesnice leží tak dva týdny pochodu od Modocu.“
   „Ty ji znáš?“
   „Slyšela jsem o ní.“
   „Myslíš, že bys do ní trefila? Z téhle strany? A tak, aby nás nikdo neviděl?“
   „Žertuješ?“ podívala se Aleya na Myru úkosem.
   „Jo...promiň...jen jsem myslela...“
   „Jasně že tam trefím! Nezapomeň, děvče – já v téhle Pustině vyrostla!“
   „Já taky,“ odsekla Myra a odešla nakoupit zásoby.
  
   Dohodli jsme se s Myrou, že se Aleyi nebudeme ptát, odkud má tu brahmínu a budeme jen doufat, že za náma nevyletí nějaké stíhací komando a neoběsí nás za krádež dobytka. Cestování s nákladním zvířetem je mnohem pohodlnější, než když si všechno nese člověk sám na zádech. Z Klamathu jsme vyrazili na vlastní pěst. Jestli bude hrozit nebezpečí, tak se vrátíme a varujeme vesničany, jestli ne, tak se aspoň jejich průzkumníci projdou. Po dvou dnech chůze jsme zpomalili a dělali časté zástavky, během nichž Aleya pobíhala po okolí a zkoumala stopy. Třetí den odpoledne něco našla a my přešli do bojového modu.
   S enfíldkou v náručí jsem opatrně našlapoval za indiánkou. Myra se samopalem šla poslední a jistila týl. Aleya nechala svůj peklostroj u uvázané brahmíny, aby byla mezi skalami obratnější. Nyní nás vedla do jakéhosi hlubokého kaňonu, který, jak se zdálo, se na konci rozšiřoval. Ve vzduchu jsem ucítil spáleninu...a krev.
   „Sst!“ upozornil jsem na nový vjem Myru. Ta naznačila odplivnutí a vrátila se pohledem na okolní skály. V jejím zkřiveném obličeji se zračilo tušení nejhoršího.
   Obešli jsme několik hustých keřů. Nevím, jak to Aleya dělala, ale nacházela stezku i tam, kde bych ji nikdy nehledal.
   A najednou...
   Typická víska postavená z toho, co Pustina dala. Jenže tahle byla mrtvá...
   Na prvního zabitého jsem skoro šlápl. Bezhlavé tělo leželo v křoví, do kterého jsem se chtěl schovat. Nejsem sice patolog, ale bylo jasné, že tady už pár dní leží.
   „Jeden mrtvý divoch,“ sykl jsem.
   „Je jich tady víc,“ zašeptala zpátky Aleya. V ruce držela dlouhý zahnutý nůž a pohybovala se extrémně ostražitě. Pomalu obcházela vesnici a četla stopy, zatímco my dva jsme ji jistili. Bylo hluboké ticho, jen občas rušené pleskáním uvolněného stanového plátna. Ve vesnici jsme viděli další mrtvé, leželi rozházení bez ladu a skladu. Když jsme vesnici obešli, vstoupili jsme do ní a zevrubně ji prohlédli. Bylo v ní mrtvo.
   „Tak co?“ prolomila jako první ticho Myra, neustále se rozhlížeje po vyšších pozicích.
   „Stalo se to asi před týdnem,“ zadumaně pravila Aleya olupující mrtvoly. „Přišel sem jeden muž – civilizovaný.“
   „Co to znamená?“
   „Že nosí boty.“ Tiše hvízdla na píšťalku vyrobenou z kulometné nábojnice, kterou našla u rozseknuté dětské mrtvoly. „Zabíjet začal hned po příchodu.“
   „Jakou zbraní?“
   „Kombinace různých chladných...bral všechno, co mu přišlo pod ruku.“ Ukázala za jeden stan, kde leželo kopí s přelomeným ratištěm. Keramická čepel byla rozbitá a zakrvácená. „A ovšem – zhusta si vypomáhal nějakou energetikou.“
   „Plasmová puška,“ vložila se do analýzy Myra. „Z bezprostřední vzdálenosti.“
   „Tak sakra – jak to, že není mrtvý?!“ vykřikl jsem. „Jeden člověk vletí do chumlu divochů ozbrojený plasmovou puškou a bojuje na minimální vzdálenost? Vždyť to je hloupost – než se puška po výstřelu nabije, tak ho musí někdo zabít!“
   „Možná bojoval každou rukou zvlášť.“
   „Jo a plasmovku držel v jedné ruce, co?“
   „Existují úpravy zvyšující kadenci těchhle pušek. Gun Runneři to umí,“ řekla Myra. „Konec konců, třeba to byl supermutant. Nebo měl energozbroj.“
   „Řekla jsem snad jasně – byl to člověk!“ naježila se Aleya. „A měl obyčejné kožené boty!“
   „Umíš ze stop spočítat, jak velký ten člověk byl?“
   „Tsss,“
   „No tak do toho!“
   Zanedlouho jsme již byli o něco moudřejší. Vrah byl sice mohutný muž, ale nijak zvlášť neobvykle. A kmen divochů pěstoval, byť zřejmě jen sezónně, kanibalismus. Zamrazilo mě z toho v zádech, i když tohle nebylo v Pustině nic neobvyklého.
   Důležité bylo co teď, a co potom.
   „Musíme změnit směr, jít více na západ, abychom úplně vyloučili možnost, že se s tím vrahem setkáme,“ rozhodl jsem.
   „Za předpokladu, že se s ním nechceme setkat!“ upozornila mě Myra.
   „Ty se chceš setkat s chlapíkem, který sám vyvraždil celou vesnici?“ vyvalila oči Aleya.
   „Jo.“
   „Koneckonců, není to zas tak velká vesnice...“ znejistěl jsem.
   „Ses zbláznila, ne? Proč, u všech bohů?“
   „Aby nemohl vyvraždit další vesnici,“ pravila Myra tvrdě.
   „Aha – a čím my disponujeme, co divoši neměli?“
   „Máme zbraň hromadného ničení,“ pousmála se Myra.
   „Myslíš moji arkebuzu?“
   „Myslím mého muže.“
   „Koho?“ zeptal jsem se.
   „Tebe.“
   „No, dobrá, ha ha ha. Ale teď vážně,“ pokračovala Aleya. „Co blbneš?!“
   „Hele, vraždit jiný lidi je zločin! Tady bylo překročeno právo – Joe, co ty na to řekneš, jakožto zástupce zákona?“
   „Jakožto zástupce zákona dosazený Aradeshem a potvrzený Tandi za účelem udržení míru, pořádku a ožralého Razla v Shady Sands? Ano?“
   Myra zrudla. „Zatraceně, nějaký hajzl tady postřílel a rozsekal na půl sta lidských bytostí a s váma to ani nehne?!“
   „Myro, tohle se děje po celé Pustině pořád...“ snažila se Aleya.
   „Ale nemělo by se!“
   „Ale děje.“
   „Protože tomu nikdo nechce zabránit. Protože jsou lidé zbabělí! Zatraceně, tolikrát jsme šli do boje jen proto, že to byla správná věc!“
   „Mno, většinou jsme šli do boje, protože z toho koukaly prachy, chlast a děvky,“ zabručel jsem a díval se do země. „Teda, občas jsme se taky zachraňovali navzájem...a občas nám prostě nezbylo, než bránit holou kůži.“
   „Jo!“ houkla Aleya.
   „Joe, takhle tě neznám!“
   „Já tebe takhle taky ne, Myro. Promiň, ale tohle je pravda.“
   „Takže ty jdeš někomu po krku jenom, když ti šlápne na kuří oko?“
   „A měl bych po něm jít z jiného důvodu?“
   Myra mlčela. Pokývala hlavou. „Třeba proto, že to, co dotyčný dělá, není správné?“
   „Boje za čest, svobodu a maminčin jablečný koláč udělaly z tohohle světa to, čím dneska je, Myro. Nedostatek tolerance...“
   „Jaká tolerance?!“ rozkřikla se Myra. „Tady jde o hromadnou vraždu! Copak vy můžete projít klidně kolem?“
   Mlčel jsme a styděl se.
   „Jo,“ houkla Aleya. „Já můžu. Protože kdybych neprocházela kolem klidně dnes, třeba bych už nemohla procházet nikdy. A kolem ničeho.“
   „Máme zbraně,“ ucedila Myra. „A použít je nyní je správná věc!“
   „To říkali politici před dvěma sty lety taky,“ odsekla Aleya. „A aby bylo jasné – nejsem žádná lesbička navlečená v latexové kombinéze Rangers! Se mnou nepočítej!“
   „To je kevlar, ne latex...“ zmohl jsem se na chabou poznámku. Myra mě probodla pohledem, ale neřekla nic.
  
   Mrtvé jsme nepohřbívali, proč taky. Čím vykrmenější krysopotkani budou, tím víc potravy budeme moci nalovit, že? Ušli jsme ten den ještě pár kilometrů abychom nemuseli nocovat u hromadného hrobu. Naštěstí v téhle krajině nehrozili párači. Myra ani Aleya za celou dobu nepromluvily. Zahnuli jsme na západ podle mého návrhu a na noc se utábořili poblíž hustého porostu agáve. Na mně tradičně padla nejhorší hlídka – před rozedněním. Požádal jsem aspoň Aleyu, která měla druhou hlídku, aby mi nasbírala něco roští na oheň, bo tady v poušti bude kosa jak cyp.
   Počkal jsem, až Aleya usnula. Myra, první hlídka, posedávala opodál pod celtou, samopal v klíně.
   „Myro,“ sykl jsem. „Myro, je mi líto...“
   „Spi, Joe. Zítra nás čeká dlouhý pochod.“
   „Já jenom...“
   „Spi!“
   „Vstávej, ty pazgřivče!“ třásl mnou někdo.
   „Myro, mě je fakt líto...“ zamumlal jsem.
   „Myra zmizela,“ pravila Aleya klidným hlasem. Rázem jsem byl vzhůru.
   „Cože?!“
   „Je pryč, i s bagáží.“
   Vyskočil jsem na nohy, zamotal se do spacáku a přepadl dopředu, obličejem přímo do teplého popela ohniště.
   „Co se stalo?“ sbíral jsme se a přežvykoval kousky dřevěného uhlí.
   „Nevím,“ pravila Aleya. „Když jsem vstala na hlídku, nikdo tady nebyl. Podle stop se jen sbalila a odešla. Dobrovolně.“
   „Když jsi přebírala hlídku? A kolik hodin je teď?“
   „Začíná tvoje hlídka. A teď dobrou...“
   „Cože?!“ vyjekl jsem. „Ty jsi to zjistila před třemi hodinami a nic jsi mi neřekla?“
   „Nemá to smysl, pronásledovat ji stejně můžeš až ráno.“
   „Zatraceně! Kam mohla jít...“
   „Kam asi tak? Zpátky a po stopách toho vraha.“
   „Počkej!“ něco mě napadlo. „Vzala si všechny své věci?“
   „Její bágl je pryč,“ pokrčila rameny Aleya.
   „Jo, ale spoustu jejích věcí jsme nosil já,“ řekl jsem a přehraboval se ve svém báglu. „Ha!“ vytáhl jsme první balíček. „Její zásobní vložky! To znamená, že se vrátí! Nejpozději za...“ zamračil jsem se „...několik týdnů...?“
   „Vy máte vložky?“ podivila se Aleya.
   „Myra má, proč...“
   „A mě nic neřeknete? Já se musím piplat s...“
   „Cože?“
   „Ale...nic,“ mávla rukou Aleya. „Ženský věci...“
   Začal jsem vybalovat. Kromě vložek si Myra zapomněla taky pár zásobníků pro P-90, handgranáty a tanga kalhotky z bobří kůže, suvenýr z dalekého severu.
   „Musím...připravím všechno...s prvním svítáním vyrazíme!“ vyrazil jsme ze sebe.
   „Jak je tvá ctěná libost,“ pravila Aleya a zavrtala se do spacáku. Po chvilce se povysunula ven.
   „Hele, Joe, teď když je Myra pryč, nechtěl bys...“
   „Nechtěl,“ zavrtěl jsem hlavou.
   „Ale nepovídej, tě znám, ne?“
   „Fakt ne. Mám o ni strach. Až se vrátíme do Shady, klidně, ale teď...“
   „Ty budeš klidně nevěrný Myře před očima!?“
   „Lepší než za jejími zády, nemyslíš? Nejsem přece hajzl!“ Zamyslel jsem se. „Aspoň ne moc velký.“
   Aleya zamumlala něco indiánsky a zalezla zpátky do spacáku. Za chvíli už zase spala. Do rána jsem nervozitou ohlodal pažbu své enfieldky. Slitiny jednadvacátého století neměly šanci. Myru jsme našli v poledne. S brahmínou jsme pochodovali pomaleji, než jsem chtěl, ale s indiánskou stopařkou Aleyou zase o dost rychleji, než chtěla Myra. Moje milá stála na něčem, co mohl být kopeček, ale co ve skutečnosti byly rozvaliny rodinného domku zasypané prachem, a dívala se na obzor dalekohledem. Nevšímala si nás.
   „Počkej tady,“ sykl jsem Aleyi.
   Vylezl jsem k Myře.
   „Myslela jsem, že spěcháš do Shady, za svými povinnostmi,“ ucedila Myra, aniž se otočila. Mlčel jsem. „Joe, toho šmejda dostanu,“ oznámila mi po chvilce ticha.
   „Bude takřka nemožné zjistit, kde je,“ poznamenal jsem neutrálně.
   „Mám docela dobrou představu o tom, kde není.“
   „Myro...proč?“
   „Joe, sakra...“
   „Počkej. Já chápu, že chceš pomstít ten holocaust. Ale stalo se to víc jak před týdnem. A ti lidé byli kanibalové! Vždyť kdybychom na ně padli my, tak...co? Šli bychom kolem, Myro?! Ne, vidíš – jasně, že bychom na ně vlítli! A teď, když je někdo oddělal...“
   „Nemůžeš vyhánět čerta ďáblem, Joe.“
   „OK, ale co když to byl nějaký chlap, kterému dotyční divoši znásilnili a vypálili rodnou farmu, když byl malý...“
   „A on to celé přežil v tajné místnosti, sledujíce události škvírou ve stěně?“
   „Jo. Přesně tak. A teď se přišel pomstít.“
   „Pak se pomstil nepravým. Ti, co ho napadli, jsou už jistě mrtví. V Pustině je deset let celá věčnost...“
   „Ale...“
   „Každopádně, tak jako tak, v L.A. platil právě pro tyto případy jeden nepsaný zákon. Když se dítě, jemuž za mlada vypálili farmu, jde mstít vrahům svých rodičů, může na bandu nepřátel uplatnit princip kolektivní viny, ale musí nechat naživu všechny děti, které dokáží prolézt pod brahmínou, aniž by se sklonily. Aby se zase měl kdo pomstít nazpátek.“
   „O tomhle mi Razor neříkala,“ podivil jsem se.
   „Razor je hodná, roztomilá, do svých snů ponořená punkerka, dítě květin a sodomie. Taky neví všechno.“
   „Aha.“
   „Prostě, Joe, zločin zůstává zločinem a musíme ho potrestat,“ promlouvala dál k obzoru. „Teda, jestli nechceš jít se mnou, tak je mi to jasné. Nemám právo žádat tě, abys nastavoval svou kůži za něco, v co nevěříš...“
   „Právě naopak,“ zašeptal jsem a chytil ji zezadu kolem pasu. „Ty máš právo žádat ode mne cokoliv. Jestli půjdeš po tom hajzlovi, půjdu s tebou. Jenom...jenom nechápu, proč jsi najednou ochotná investovat tolik energie do takové nesmyslné pomsty. Jasně, dřív jsme taky stříleli ve jménu zákona...občas...ale to byla situace, promiň mi ten výraz, aktuálnější. A i ty jsi byla rozumnější. Já...mám dojem, jako by ses najednou, zčistajasna, rozhodla, že jsi osobně zodpovědná za spravedlnost v celé Pustině. Jako bys to tady chtěla celé vyčistit od všeho zla... A to nechápu. Proč?“
   Myra se otočila a pohlédla mi do očí. Viděl jsme v nich něco, co tam ještě nikdy nebylo.
   „Budu mít dítě,“ zašeptala.
   „Už zase?“ vypadla ze mě první reakce. Pak přeskočila výhybka. „Cože?!!!“ vykřikl jsem.
   „Jsem těhotná.“ Na rtech ji pohrával slabý úsměv.
   „A...a...a...kdy....jak...“
   „Myslím, že úplně normálně, Joe. A kdy...no, někdy poté, co jsme vysadili peyotl.“
   „Ergh...!“
   Stála a usmívala se.
   „Aj..aj..aj...grkh...hm...dítě?“
   „Uhm.“
   „A...a...s...s...sss kým?“
   „No, protože už rok cestuju jen s tebou a Alyeou...ne, Joe, Aleya to být opravdu nemůže.“
   „Argh!“ lapal jsem po dechu. Pak jsem hluboce polkl.
   „Budu mít dítě...“ zašeptala znovu.
   Vykročil jsme kupředu a pevně ji objal. Položila mi hlavu na prsa a já zahlédl podivný, ale krásný úsměv a slzy, které určitě nebyly výrazem smutku.
   A tak jsem tam stál, na kopečku uprostřed nukleárním žárem spálené Pustiny, se svou ženou, se svým dítětem a se svou plackou líhu, ze které jsme se pokoušel napít tak, aby to Myra neviděla. A tak jsem tam stál...
   „Tak co hrdličky, už jste dovrkotaly?“ přerušil romantickou scénu Aleyin hlas.
   „Aleyo, ty vůbec nemáš pochopení pro trochu lehké erotiky!“
   „Ó, to já mám! Ale za tu dobu, co tady stojíte, bych já odrovnala čtyři chlapy a brahmíního býka k tomu!“
   „To není lehká erotika!“
   „Jak pro koho, Joe.“
   Už jsme si jí nevšímal a raději se věnoval svým vlastním pocitům, které se ve mně rodily. Byl to docela bordel, ale jedno jsem věděl jistě: nenechám své dítě přijít do světa, kde si jen tak klidně pobíhá chlapík s plasmagunem a čistí vesnice. Což nic nemění na tom, že Myřin plán je šílený. V hlavě se mi už rodil zárodek nového plánu...
   „Aleyo, měním názor. Jdu s Myrou vyšetřit tu hromadnou vraždu.“
   „Ó, slyšte, slyšte hlas chlapa! Jen mu ženská strčí ruku do kalhot, hned mění názory!“
   „Mě Myra žádnou ruku do kalhot nestrčila!“ vypěnil jsem.
   „Zatím,“ zašeptala Myra tak, že jsem to slyšel jenom já.
   „Situace se změnila, ale jen pro mě. Ty můžeš klidně pokračovat do Shady...!“
   „To taky udělám.“
   „A vem si aj tu brahmínu!“
   „No jistě, však jsem ji ukradla pro sebe!“
   „Do šlaka, my doufali, žes ji koupila!“
   „Koupila? Já? Joe, Joe, ty senilníš...“
  
   Neřekli jsme Aleyi o té novince. Shodila z nákladní brahmíny pár našich věcí, rozloučila se a pomalu odcházela. Stáli jsme a dívali se za ní. Pak mě něco napadlo, rychle jsem rozbalil batoh... „Budeš tohle potřebovat?“ vytáhl jsme jeden balíček.
   „No, myslím, že teď nějakou dobu ne,“ usmála se Myra.
   „Nechtěl bych, abychom se s Aleyou rozcházeli ve zlém,“ prohodil jsme a rozběhl se za ní.
   „Aleyo! Aleyo – tohle si vem. Na rozloučenou. Je to dárek!“
   Indiánka se začala smát.
   „Ty vole, Joe, poznala jsem hafo chlapů, ale nikoho, kdo by dával takový dárečky. Jseš týpek, fakt...ovšem díky, budou se hodit.“
   „My děkujem – za doprovod na cestě až sem.“
   „Ráda jsem s vámi cestovala. Ale tenhle quest – to je sebevražda.“
   „To si povíme v Shady. Až se vrátíme, zapadneme do putyky a zlijem se do němoty!“
   Aleya se usmála. „Se on mahdollista mutta ei todennäköistä,“ pravila cosi indiánsky. „Každopádně – zlomte vaz, vy blázni. Držím palce.“
   A tak jsme se definitivně rozloučili.
  
   Pochod bez brahmíny, se všemi věcmi na zádech, už nebyl tak zábavný. A bez stopařky a průvodkyně...no ale co. Jednou jsme se narodili do světa, vedle kterého se peklo červená studem, tak nám nezbývá, než bojovat.
   „Takže máme takovýhle trojúhelník,“ pravila Myra a ratištěm svého kopí kreslila do jemného písku. „Tady na západě je Klamath Falls, na východě Modoc a daleko na jihu Redding. Severně jsou míle a míle zcela prázdné Pustiny, jak jsme se koneckonců přesvědčili na vlastní kůži. Okolí Modocu je relativně hustě obydlené.“
   „Tam bych se nehnal, být masovým vrahem.“
   „Přesně tak. Západně od Reddingu je kráter po dvou set megatunové atomovce, to by nerozdýchal.“
   „Pokud má geiger, který by ho varoval.“
   „I pokud nemá. Země tam svítí a nežijí tam švábi.“
   „Dobře, Myro. Takže zbývá směr na západ, k moři, nebo na východ, přes hory mezi Modocem a Reddingem. Ovšem za předpokladu, že se nechce setkat s civilizací a nevezme to přímo přes město.“
   „Od té doby, co jsme v Reddingu zametli s Cechem otrokářů je tam víc kvérů, než v Citadele Bratrstva oceli, tam každopádně nemá šanci. Ne, půjde buď k pobřeží, nebo k horám.“
   „To jsou pořád dva směry. Který si vybereme?“
   „Nevím, nic mě nenapadá. Je to půl na půl. Máš nějaký nápad?“
   „Minci?“
   „Fajn, hodíme si mincí,“ pravila Myra a svěsila si z krku přívěšek s padesátidolarovou mincí. Byl to pěkný kousek niklu, ale jak jsem pochopil, za Války měl hodnotu jedné žvýkačky. Myra se mi kdysi snažila vysvětlit princip inflace, ale to už bylo na mně moc. „Panna, jdeme k pobřeží, orel, jdeme k horám, jo?“
   „Jo, a když padne na hranu, tak se budem do konce dne milovat, co ty na to?“
   Myra si povzdechla a cvrnkla do mince.
   „Joe!“
   „Ani jsem nedýchal, přísahám!“
   Hodila ještě jednou.
   „To si ze mě děláš...!“
   Hodila potřetí.
   „Mno...“
   Bylo rozhodnuto. Dvakrát na hranu, to bylo víc, než jsem očekával, ale napotřetí padla panna. Když jsme pozdě v noci usínali zamotaní v jednom chumlu končetiny a dek, snažila se Myra spočítat pravděpodobnost takového uspořádání, ale usnula mi v náručí uprostřed výpočtu.
   A pak že je náhoda blbec.
   Pět dní pochodu Pustinou bez jakékoliv stopy. Křižovali jsme krajem a hledali nějaké vodítko, to jediné, co jsme však našli, byla smečka hladových geckonů. Stálo nás to něco munice.
   A pak jsme konečně uviděli moře. Slunce už se chýlilo k západu a pralo nám do očí, a pod ním se až k obzoru rozprostíraly nekonečné pláně oceánu. Břidlicově šedivá voda se vzdouvala jako kalhoty mužů v zasedačce, když jsem onehdá Tandi přestřihl tu podprdu.
   „Pěkný výhled, co Joe? Pamatuješ...“
   „Pamatuju,“ usekl jsme ji zachmuřeně. K tomu výletu do L.A. bych se teď nechtěl vracet.
   „A vzpomínáš, jak jsi málem spadl...“
   „Ano, vzpomínám!“ Když jsme jeli k polopotopené letadlové lodi, jejíž netěsnící reaktor ohrožoval Město andělů, málem jsem v padesáti uzlech spadl do vody. Při té rychlosti byla hladina jako betonová deska...
   „A ta atmosféra na té lodi, to ti bylo...“
   „Ano! Nemusíš mi to všechno připomínat!“ Když jsme vstoupili do skřípějící temnoty plné vlhka a podivných...věcí...měl jsem problém udržet moč.
   „A jak ses málem utopil v podpalubí, to bylo...“
   „Myro! A dost! Jestli mi ještě budeš připomínat ty strašidelné přízraky, tak...zatraceně! Já dnes v noci snad neusnu!“
   Myra na mně spiklenecky mrkla. „To si piš, že ne!“
   Slaný vítr k nám donesl podivný zvuk. Znělo to jako skřehot racků, ale šlo to z pevniny a navíc to nabíralo grády a výšky.
   „WTF?“
   „Zní to trochu jako Aradesh, když si rozlije na klín horkou kávu.“
   „Myslíš, že by to mohl být Aradesh?“
   „Ne.“ Připravil jsem si pušku. Zanedlouho se mezi trsy třtiny a opuncií zjevila lidská postava, běžící k nám a ječící. Přiblížil jsem si běžce puškohledem. Byl to starý, vyzáblý divoch, takřka holohlavý, oblečený akorát v rozedrané džíny a zuřivě máchající něčím, co mohlo docela dobře být hákem na stahování rolet. V Reddingu jsem viděl něco podobného, malá, ale jinak pěkně vyvinutá prodavačka tam stahovala roletu svého obchodu, a při tom se musela tak natahovat, že ji skoro bylo vidět pod minisukni, ale pak si raději došla pro hák, čímž představení skončilo.
   „S tím Aradeshem jsem to skoro trefil.“
   „Proč běží?“
   „Asi utíká hrobníkovi z lopaty, dědek jeden.“ Znovu jsem si ho prohlédl. Být to pes, tak by byl typická „pouliční směska“, opálený do hněda, hustě pokrytý tetováním, a v nose měl zaraženou desítku klíč. Máchal tím hákem a ječel, jako by ho na nože braly. Záblesk slunce prozradil, že hák asi bude docela ostrý.
   „Jajíjajíjajíjajíjajíííííí!!!“ ječel a hnal se na nás.
   „Zřejmě má nepřátelské úmysly,“ zhodnotila Myra a raději se ohlídla kolem, pro případ, že by to bylo divadlo.
   „Stůj nebo střelím!“ zařval jsem a vypálil do země před divochovy nohy. Začal ječet ještě divočeji.
   „No dobrá, jak chceš,“ pronesl jsem otráveně a zamířil na hlavu. Kříž puškohledu se usadil přímo nad kořenem nosu...
   „Je tady sám,“ hlásila Myra.
   Zabít ho? Ale...sakra, proč?
   On by na mém místě nevahál...a co to má na krku? Náhrdelník z lidských kostí, co?
   Na druhou stranu...

   Divoch udělal docela dobrý kotoul přes rameno, když jsem mu to druhé prostřelil. Na dvacet metrů s optikou trefí každý...
   „Jajíjajíjají!“ se změnilo v „Jáááááááá!“, občas přerušované „Jíííí!“
   Dědek po zbytek dne nevydal žádnou další hlášku než občasné „Jaj!“ když mu Myra obvazovala zranění. A protože už stejně nebylo kam jít, rozdělali jsme oheň a usadili se kolem. Postřelený dostal horečku ze zranění, která časem přerostla v zimnici, a tak do něj Myra nalila trochu rumu na zahřátí.
   Ukázalo se, že přesně to bylo zapotřebí – náš skoro zajatec se rozmluvil.
   „Dal bych si ještě trošku, s dovolením,“ pronesl skřehotavým hlasem. Skoro jsem nadskočil překvapením.
   „A vida, zdá se, že umíš mluvit,“ nadzvedla Myra levé obočí a podala mu flašku. To neměla dělat; dědek ji na ex stáhl. Jako by se mu do znavených, vyschlých údů vrátil život.
   „Děkuji,“ pravil a otřel si loktem rozpraskané rty. „Pořádné pití jsem neměl, ani nepamatuji.“
   „Jo, není zač,“ zamručel jsem. Na tu flašku jsem se těšil.
   „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Bílý Polozub.“
   „Myra.
   „Joe.“
   „Musím vás upozornit, že jste vstoupili na území mého kmene. Ano, jsem náčelníkem jednoho z těch kmenů, kterým antropologičtí ignoranti z řad karavanních kupců říkají 'primitivní'.“
   „Takže můžeme čekat každou chvíli útok ze zálohy?“ zeptal jsem se a hmátl po zbrani.
   „No, to asi ne,“ zamračil se náčelník Bílý Polozub. „Poslední bojovníci mého kmene zemřeli před pěti lety při epidemii spalniček.“
   Zase jsem zbraň odložil.
   „Můžu se na něco zeptat? Jak to, že nemluvíš...mno, jak to říct...jako divoch. Kde je ta mluva 'dobrá den, já být Tim'?“
   Stařec na mne pohlédl takřka přívětivě.
   „To, že jsem primitivní, ještě neznamená, že jsem blbec.“
   „Sorry.“
   „Potřeba pokročilé gramatiky, rozsáhlé slovní zásoby a dokonalé syntaxe je akutní i v jednoduchých lovecko-sběračských komunitách. Dokonce si troufám odhadnout, že nutnost vyjádřit přesně vid, časovou souslednost či prostorové rozmístění objektů je pro nás důležitější než pro vaše, tak zvané, civilizované komunity. Nehledě na důležitost vyjádření jemných nuancí například při identifikaci stop sledované zvěře.
   A navíc náš kmen sídlil v bývalé obecní knihovně.“
   „Prosím?!?“ vykulil jsem oči.
   „Já tomu rozumím, Joe, a zítra ti to vysvětlím.“
   Náčelník Bílý Polozub byl divný zjev. Asi po hodině rozmluvy najednou upadl do jakéhosi mrákotného stavu, ze kterého ho probrala druhá flaška rumu. A na otázku, proč nás vlastně napadl, jen lakonicky odvětil, že mu to zrovna přišlo „jako dobrý nápad“. O svém kmeni se moc nezmiňoval. Ženy, děti a většina bojovníků zemřeli před deseti lety na mor, někteří silní bojovníci přežili a pokusili se obstarat si nové ženy...ale lautr všichni pomřeli na ty proklaté spalničky. On sám má prý v úmyslu umřít již tento podzim na zápal plic. No, proti gustu...
   Podstatné je, že jsme uzavřeli příměří a že nám pověděl o dění v širém okolí. Náš neznámý vrahoun tady nikde nebyl.
   Protože na změnu směru a pronásledování do oblasti hor kolem Reddingu již bylo pozdě, nezbylo Myře než se vzdát a obnovit kurz do Shady Sands. Na druhou stranu, Bílý Polozub slíbil, že nás sveze svou loďkou. To by mohlo být osvěžující.
  
   „Kormidlo, čtyři čárky k pravoboku! Zvyšte výkon o půl uzlu! Aktivujte inerciální tlumiče!“
   Myra si to užívala.
   „Co to je 'půl uzlu'?! A jaké 'čárky k pravoboku'?“ pěnil jsem.
   „Ticho, posádko! A ty čtyři čárky k pravoboku, prosím!“
   Polozubova 'loďka' byl (před)válečný invazní člun třídy MTB a i bez pancéřování vážil přes půl tuny. Pohon samozřejmě již dávno nefungoval, z motoru zůstala jen hromádka rzi, a tak jeho dopředný pohyb obstarával pár dlouhých vesel. Závěs kormidla se už taky rozpadl, takže nyní směr určovala obrovská kost zachycená do kulometné vížky na zádi. Raději jsem nepřemýšlel, z kterého tvora pocházela. Pohon i kormidlo jsem přirozeně obstarával já. Náčelník s ramenem v gáze chrněl na přídi, za mými zády. Myra se rozvalila na mých nohou, a mě připadla nevděčná úloha vyrovnávat jimi náklony lodi.
   Rozpohybovat sedm metráků nebyla žádná sranda, a tak jsem hekal, sípal a pot po mně jen tak tekl. Že jsme raději nezůstali na pevnině!
   Ne že by nebyla sranda. Čas od času se nás něco pokusilo sežrat. Jak známo, žraloci neútočí na nic, co je jen vzdáleně tak velké, jako oni sami. S námi si ale nedělali starosti. V jednu chvíli jsme dokonce vpluli do vařícího moře, a najednou se po obou stranách lodě zablýskly trojúhelnikovité zuby a čelisti se pokusily sevřít celý desetimetrový člun. Protiminová obšívka byla ale dost tvrdý oříšek a Myra teď nedělala nic jiného, než že vyráběla přívěšky a talismany z jako dlaň velkých úlomků zubů.
   „Já to vidím tak, že jsme jen za dopoledne urazili dobře patnáct kilometrů,“ prohodila Myra, vstala a protáhla se.
   „Uch-huh, já to vidím podobně,“ zachroptěl jsem. Svaly rukou jsem měl v jednom ohni. „Už nemůžu!“
   Myra nereagovala a přelétla pohledem na spícího náčelníka. Pak si jediným pohybem stáhla košili přes hlavu, lehla si zpátky a nastavila svá krásná, pevná prsa sluníčku.
   „Asi se trošku opálím.“
   Rychlost člunu prudce stoupla.
   Za pět dní jsme urazili ohromnou vzdálenost, Myra se opálila rovnoměrně na všech místech, náčelník Bílý Polozub vychlastal zbytky našich zásob pálenky a nadespal si zbytek života, mě narostly bicepsy jak melouny a něco slizkého a zubatého jediným chňapnutím urvalo půlku kormidla. Jinak to byla taková pohoda, že by nám Jerome Klapka Jerome mohl závidět.
   Náčelník měl rád klasiky a dokázal z nich dlouze a procítěně citovat, stačilo do něj nalít jen trochu alkoholu. Ten chlap opravdu fungoval na chlast. Vím, že se něco podobného povídá o mně, ale tady to bylo bez nadsázky. Když neměl co pít, jen seděl a funěl. Ale stačil lok alkoholu a rozjel to na nás s Macbathem. Po dvou hltech se přenesl do 20. století, začal rozebírat proletéřskou poezii a diskutovat o smyslu postmodernismu. Tři hlty jej vrhly do víru metahumánního extranihilismu jednadvacátého století, a to ještě dobře, že jsme si na poli literatury užili tohohle století jen tři čtvrtiny.
   Po flašce z něj obvykle byl dadaista.
   Myra, která obvykle četla technické, vědátorské záležitosti plné složitých výpočtů, to poslouchala na půl ucha a pilně chytala bronz. Já ze všeho nejraději čtu viněty.
  
   „Přiraž ke břehu, Joe!“
   To jsem zase jednou něco nepochopil. „Tak mám přirážet, nebo směřovat ke břehu?“
   Myra se ohlédla na dědka. Nespal. „Ke břehu. Zamiř ke břehu. Už jsme asi tak na úrovni Shady Sands City.“
   „No konečně...“ ucedil jsem do fousů.
   Člun přistál na pláži s drcnutím, po kterém se rozcinkaly všechny vypité flašky.
   „Země na obzoru!“ vyjekl Bílý Polozub a přepadl přes bort.
   Během chvíle jsme se připravili na pochod Pustinou. Člun jsme nepřivazovali, k čemu taky. Buďto ho příliv odnese, nebo taky ne.
  
   Vyrazili jsme. Myra šla první, zahalena v lehkém rouchu, opírajíce se o kopí, za ní já se samopalem na prsou a za námi klopýtal divoch.
   Byla to dlouhá cesta, po celý týden jsme nenarazili na vodu ani na nic živého, jen poušť, poušť a poušť, písek, sklo, kosti a šutry. Myra navigovala velmi přibližně podle buzoly, šli jsme většinou v noci, abychom šetřili vodu a zahřáli se v té zimě, která na Pustinu padla, jen zalezlo slunce.
   Byli jsme už strašně utahaní a tak jsme se na jeden den a noc utábořili v troskách benzínové pumpy. Objevil jsem pod nánosy prachu pár čtvrtgalonových piksel s destilovanou vodou, ze které pak Myra připravila vodu pitnou. Stín pod zborcenou plechovou střechou vypadal spíš jako horkovzdušná trouba, ale pořád lepší, než se pražit na sluníčku.
   Slunko zapadalo, neboli, jak se říká v Reddingu, „Oskar šel ke dnu“. Náčelník Bílý Polozub už spokojeně pochrupkoval v nocležišti a já s Myrou jsme se na východní straně budovy v tichosti milovali. Pomalu, nebylo kam spěchat, Bílý Polozub vypil dvě láhve odmašťovacího prostředku do ostřikovačů a dřív než o půlnoci se neprobere...v leže na boku, zezadu, zaťal jsem ruce do jejích ramen, zabořil nos do tmavých, mastných a zaprášených vlasů a hltal vůni své holky.
   „Hlavně...dávej...pozor...na...písek...“ cedila Myra přes zaťaté zuby do rytmu. To je fakt. Písek na třecích plochách...brrr! Zas takoví masochisti nejsme.
   Sevřel jsem ji stehny a přitiskl ke zdi z bílých tvárnic. Po žhavém dmi byly příjemně teplé. Jednou rukou jsem jí stiskl prso. Kousla mě do lokte a držela.
   „Jak se...ti to...líbí?“ zašeptal jsem, ale Myra už byla v jiném světě, jen stisk jejích zubů zesílil. Po chvilce se ozvalo slaboučké zasténání. Po další chvilce už to bylo silnější zasténání. A po ještě jedné chvilce se ozval hromový rachot exploze, která otřásla zemí a osvítila poušť široko daleko. Záblesk mě připravil o zrak a v té bizarní sekundě mi hlavou prolétla jediná myšlenka: Takový brutální orgasmus jsem ještě nezažil!
   V následujícím okamžiku záblesk pohasl a my se probrali ze strnulosti a oba zároveň se pokusili převalit obličejem od zdi, já navíc ještě i vyskočit na nohy. Byl to fakt šok, hlavně Myra vypadala, že se vrací zdaleka. Je pravda, že jsme se už milovali všude možně a za všemožných podmínek, ale tahle šlupka fakt nešla ignorovat.
   Krutá bolest mě vrátila do reality. „Auuuuuu!!“
   „Co je?! Co je?!“ vykřikla vyděšeně Myra a snažila se postavit.
   „Křeeeč!“ ječel jsem. „Dostal jsem křeč! Jsem pořád v tobě!“
   Než to Myře došlo, zkusila se posadit.
   „Aaaaaaa!!! Urveš mi penis!“
   „Co mám dělat?!“
   „Zůstaň ležet! A povol svaly!“
   „Jak?! Já to neovládám!“
   „Roztáhni nohy a představ si něco absolutně neerotického.“
   „Razlo!“ zahučela Myra šokovaně. „Po třech dnech kalby!“ V tom okamžiku jsem byl svobodný.
   „Co se děje?! Co se děje?!“ řval z druhé strany baráku náčelník. Podle dusotu běžel k nám.
   „Kur...“ stačil jsem jen říct a přehodit přes Myru její plášť. Na „...va!“ už byl starý divoch tady a ve zdravé ruce držel moji enfieldku.
   „Co se děje?!“ vyjekl, pak pohlédl na sloup ohně na obzoru, na mně, na Myru vykukující zpod kápě na zemi, pak zase na mně. „Na tahle zranění znám dobrou mast,“ poznamenal a zmizel za rohem.
   Pomohl jsem Myře vstát a oblékl se dříve, než se stihl vrátit. Naštěstí sebou žádnou mast netahal, jen naše zbraně a zásoby. Okamžitě jsem na sebe hodil batoh a překontroloval pušku.
   „Moment, moment, švarný Mohykáne,“ promluvila konečně Myra. „Kam se chystáš?“
   „Musíme zjistit, co to tam vybuchlo!“
   „Musíme...jo!“ přizvukoval Bílý Polozub. Z pusy mu smrděla okena.
   „Houby s octem! Ten sloup ohně je až někde na obzoru – určitě dobrých třicet hodin pochodu! Než tam dorazíme, bude už po všem, a i pak, co uděláme? Unavení, nepřipravení? He?“
   „Jestli je ten výbuch tak vzdálený,“ zamyslel se Polozub, „Tak jak musí být vysoký ten oheň?“
   „Asi pětadvacet, třicet metrů,“ spočítala Myra.
   „Zatraceně! To asi nebude táborák,“ zahučel jsem. „Kde mám geigera!“ Najednou mě napadla nepěkná myšlenka. Čas od času se prostě stalo, že některá bomba po dopadu nevybuchla...a když se to může stát normálním náložím, proč ne třeba i taktické nukleární střele? Jo, ta šance je jedna ku tisícu, ale za Války byly vystřeleny desetitisíce hlavic!
   Geiger se zmítal v poslední třetině své stupnice, ale to nebylo nic neobvyklého.
   „Konvenční výbušnina.“
   „A kdo ji odpálil? A proč?“
   „Odpovědi musí počkat do rána,“ rozhodla Myra. „Beru si první hlídku!“
   Vrátili jsme se pod plechovou střechu a zachumlali do spacáků a přikrývek. Bílý Polozub se třikrát otočil a už spal. Myra si přisedla ke mně, pušku odložila na bágly.
   „Ty, Joe, staroch už zase chrní...“ zašeptala do tmy
   „Hej holka, já teď nějakou dobu asi ne-e.“
   „Hm, škoda,“ popadla Myra pušku a postavila se.
   „Počkej, děvče!“ sykl jsem. „Jazyk mi ještě slouží!“
   Rozzářila se jak sluníčko.
   Puška padla do písku.
  
   Vyrazili jsme v hodině mezi psem a vlkem. Už když jsem přebíral ranní hlídku, byl na obzoru klid, nyní jsme jen v ranním pološeru viděli sloup dýmu. Šlachovitý náčelník se ukázal jako nezmar a stačil našemu rychlému tempu i navzdory zánětu v postřeleném rameni. Myra měla trochu obavy, ale uklidnil ji.
   „Jen klid, děvenko, já umřu až na podzim, na zápal plic! A teď ještě máme léto.“
   „Už nám pomalu končí,“ zamumlala Myra nejistě, ale nechala to být.
  
   Poledne jsme přečkali v díře v písku, zakryti celtami. Vyrazili jsme zase až odpoledne, ale kromě přestávky na večeři jsme pochodovali celou noc. K místu exploze jsme se dostali zase až za svítání. Ale nebylo třeba bdělé obezřetnosti.
   „Mortum est,“ cukl Myře koutek úst.
   Nacházeli jsme se v místě předválečného ropného vrtu. Oplocený areál, v něm těžní a strážní věž, několik bud a jedna zděná stavba. Nepochybně jeden z posledních funkčních vrtů, které mířily až několik kilometrů do hloubky; tento zůstal funkční i po válce. Obsadila ho skupinka lidí, kteří obchodovali se surovou ropou. Už jsme o takových vrtech slyšel, ale ještě ani jeden nenavštívil. Co ale vím jistě, že k inventáři takové stanice nepatří nechutně sladký pach ve vzduchu.
   Těžební věž byla pokroucená strašlivým žárem, vrt samotný byl výbuchem odstřelen, nyní tam jen zel hluboký kráter. Opodál stojící zděná budova, nejspíš sídlo místní posádky, vyhořela. Žár byl tak silný, že pokroutil i kovové rámy oken. Širé okolí bylo pokryto sazemi.
   „Výbuch těžených uhlovodíků?“ zamyslel se Polozub.
   „Nejspíš vytěžili všechnu ropu a potrubí nasálo zemní plyn. Nikdo si toho nevšiml, skrz netěsnosti plyn unikl do okolí a pak už stačí málo,“ zamyslela se Myra.
   „No když to říkáš,“ huhlal náčelník.
   „Proč tu nejsou žádná těla?“ zajímal jsem se.
   „ Bouchlo to v noci.“
   „A co hlídky?“
   „Utekly? Pojďme hledat jejich stopy,“ navrhl náčelník.
   „Moment!“ zadržel jsme ho. „A jak to, že shořel jenom barák, a ty plechové budky jsou celkem v pořádku?“
   „Možná první exploze odpálila něco v tom baráku. Možná tam skladovali vytěženou ropu.“
   „Ne, tu skladovali támhle,“ ukázala Myra na dva mělčí krátery kousek za věží. Náčelník se šel podívat po přeživších z výšky strážní věže.
   „Hola hej! Pojďte se podívat!“ volal na nás. „Pojďte sem, z druhé strany!“ volal nás ze směru kolmého na ten, z nějž jsme přišli. Tam nás už vyhlížel skrz díru vypálenou v ocelové stěně strážní budky přímo pod lafetou kulometu. Díra byla velká jako hlava a kov v jejím okolí přecházel ze sytě modré do černé.
   „Tyhle díry známe,“ zamumlal jsem ohromeně.
   Vyrábějí je plasmové zbraně.
  
   „Ty jsi přece divoch, ne? Musíš se vyznát ve stopách!“
   „Musím, nemusím, to je jedno, jisté je, že se nevyznám!“
   „Třeba to není on,“ snažil jsem se uklidnit rozzuřenou Myru. Jen mě spražila pohledem.
   „Moment!“ zarazil nás náčelník. Po půl litru okeny byl nebezpečně bystrý. „O kom je řeč?“
   „Známe toho, kdo to tady vybil,“ pravila Myra.
   „Setkali jsme se s následky bitvy, kterou vedl jeden muž ozbrojený plasmovou zbraní,“ opravil jsem ji.
   „Joe, sakra...“
   „Klídek, lásko, zhluboka dýchej,“ zastavil jsem ji. „Ať už tak nebo onak, obávám se, že v oblasti operuje nějaký hajzl.“
   „To je dobře řečeno,“ pochvaloval si náčelník a hrál si s francouzákem v nose. „Co za vesnice leží tímto směrem?“
   „Los Bananos,“ pravila Myra nejistě. „A pak už jedině...“
   „Jo,“ pokýval jsem hlavou. „Pak už jedině Shady Sands.“
   „Tak to abychom začali utíkat,“ prohlásila Myra a nadhodila si batoh.
   „Zpátky ke člunu?“ zeptal se náčelník. Já už věděl své.
   „Ne! Za ním – do Los Bananos!“ vyštěkla Myra a rozběhla se.
   „A co pak, až toho týpka doběhneme?“ chtěl ještě vědět náčelník.
   „Pak ho prostě zabijeme!“ vykřikla Myra.
   „Ano?“ volal na ni Polozub z věže. „Ty a čí armáda?“ Pak už s tlumeným zaklením slezl z věže a rozběhl se za námi.
  
   Mohly to být stopy, nebo taky ne. Mohlo to být cokoliv. Ale mířilo to od zničené stanice přímo k vesnici, a tak jsme běželi po tom. Zastavili jsme se, až když náčelníka skolil hyponatriový šok. Zatímco seděl a z třesoucí se dlaně slízával sůl, Myra nervózně obhlížela okolí. Zastavili jsme se uprostřed pouště poušťovaté, široko daleko kolem nic než hrubý písek, jednolitá plocha, kam až oko dohlédlo.
   „Tady nás nikdo nemůže nečekaně přepadnout,“ pochvaloval jsem si.
   „Potřebuju si odskočit,“ zasyčela Myra. „Hledej křoví.“
   „Tady? V poušti? A vodotrysk bys náhodou nechtěla?“
   „Maličký keříček!“
   „Ani blechu!“
   „Tak se otočte!“
   Tak jsme se otočili.
   „Ty s tím naděláš...“ neodpustil jsem si.
   „Moje první žena, pravím ti, ta měla ráda piss,“ mumlal stařík a na tváři se mu ustálil nepřítomný výraz. „Nebo to byl můj první syn? No to je jedno...“ Raději jsem ho neposlouchal. Za chvilku jsme už zase běželi.
  
   Do Los Bananos jsme doběhli v noci, asi hodinu po dvanácté, a to myslím doslovně i obrazně.
   „Do hajzlu!“ zařvala Myra. Pro mě to bylo jako dejà vu: Když mutanti utíkali z oblasti a byli poraženi u Junktownu, srovnali tuhle vesnici se zemí. Já, Razlo a Zakladatel jsme byli první, kteří přispěchali na pomoc. Také jsme dorazili v noci. A také jsme našli jenom mrtvé...
   Vesnice nebyla zapálena a ani těla nebyla nijak uklizena. Sem-tam něco doutnalo, nejspíš po zásahu plasmovkou. To dotvářelo bizarní apokalyptickou atmosféru. Ve vzduchu čpělo maso a ozón, hodně obého. Domky ze dřeva a plechu byly děravé, místy pobořené. Všude byli mrtví.
   „Mrtví...mrtví!“ kvílela Myra. Teda, ty hormony ji nějak berou.
   „Všichni jsou mrtví, děvenko,“ dokončil zběžnou obhlídku Bílý Polozub.
   „Musí být někde tady kolem. Nejsme za ním ani hodinu!“
   „Mrtví...!“
   „Myro!!“ Chytil jsem ji za ramena a zatřásl s ní.
   „Co je?!“
   „Noktovizory na oči a na střechy! A pronto!“ Na malý okamžik se zarazila, ale pak se vzchopila a byla zase tou chladně uvažující vědkyní, jak ji znám. Jedině prudký pohyb, jakým do lišty na samopalu zarazila modul pro noční vidění dával tušit, jak to v ní vře.
   Moje útočná puška už má zesilovač zbytkového světla integrován.
   „A co já?“ chtěl vědět Polozub. A tak vyfasoval termovizi. „Ty jo, to je lepší než LSD!“
   Průzkum okolí ze střech budov toho neukázal mnoho. Na obzoru snad nějaká postava, ale kdo ví...než mohla Myra verifikovat můj nález, zmizelo to mezi kameny.
   Další siluetou byl náčelník Bílý Polozub mířící přesně tím směrem, pryč do Pustiny. Když jsme ho chytili, měl výkon a kontrast přístroje nastavený na maximum, slintal a rozšířené zorničky mířily každá jiným směrem.
   Ale v písku jasně zářily stopy.
  
   „Ani mě nehne,“ odpověděl jsem chladně na Myřin hysterický výkřik. „Nebudu pronásledovat neznámého bojovníka v noci ve skalách, ani s noktovizorem ne!“
   „Mohl bych ještě dostat henten bazmek?“ dožadoval se slintající náčelník termovize.
   „Máme konečně možnost...“
   „Máme konečně možnost nechat se vlákat do pasti a odstřelit ze zálohy? Někým, kdo to očividně s plasmovkou umí více než dobře? Holka, já rozhodně nejsem potažený stříbrem a teflonem, a pokud vím, ty taky ne, tak si tu nehraj na superhrdiny!“
   „Jen na malou chviličku,“ skuhral střelený dědek.
   „Joe, zatraceně, já přísahám...“
   „A já přísahám, že nedovolím, aby nás zabil všechny čtyři!“
   „Všechny čtyři...“ Myra změkla.
   „Jo!“
   „Já bych se jen podíval...“ pletl se do toho Polozub. Beze slov jsem mu vrátil termovizi a on se ztratil mezi domky.
   „Myro, lásko – slibuji ti, že toho šmejda dostanu. Ber to jako fakt, už teď je mrtvý. Ale na oplátku chci od tebe taky něco – slib mi, že se do toho nebudeš plést.“
   „Cože?!“
   „Nevystavíš se nebezpečí. Nebudeš se účastnit žádných přestřelek. Ani rvaček! Žádný boj. A když bude zle, utečeš, jasné?!“
   „Joe...“
   „I kdyby mě dostali, ty se nebudeš nijak mstít ani nic podobného, a jen budeš utíkat, ano? Do Junktownu, tam chytíš karavanu do Hubu, a tam vyzvedneš šerifa Greena. Justin mi dluží za záchranu života, takže teď to splatí, doprovodí tě do L.A. Razor je moje dobrá kámoška, a Katja taky, takže...“
   „Se kterou z nich ses vyspal?“ přimhouřila Myra podezřívavě oči.
   „S oběma, ale to teď není důležité. Hlavní je, že v Adytu se můžeš ztratit pronásledovatelům a že Blades a Gun Runneři tě ochrání. Kdyby to nešlo jinak, budou tě transportovat zpátky na sever, k Bratrstvu oceli. Je to jasné?!“
   „Jasné, ale...“
   „Žádné ale. Budeš chránit život svůj a život našeho dítěte za každou cenu! Přísahej!“
   „OK, máš mé slovo. Ale taky mi něco slib.“
   „Už se nám to trošku komplikuje, holka, ale dobrá. Co chceš?“
   „Že se nevrhneš do beznadějného boje. Nic víc.“
   „Fajn. Přísahám.“
   Pokývala hlavou. Přivinul jsem ji na svou hruď.
   „Měli bychom najít toho dědka, než někam spadne,“ zašeptala.
   „Ano. A pak honem vyrazit.“ Ale vůbec se mi ji nechtělo pouštět z náruče...
  
   Bílý Polozub byl zbaven brýlí a lehkým šťouchnutím do zanícené rány přiveden do stavu příčetnosti. Všichni jsme se ozbrojili a připravili na další běh.
   „Takže!“ začal jsem se svým plánem. „Nepřítel směřuje k Shady Sands, o tom není pochyb. Stezka odsud vede obloukem Pustinou dolů k Junktownu, až pak se stáčí nahoru, ale on běží rovně, takže si akorát naběhne do neschůdné pahorkatiny. Když vyrazíme okamžitě po stezce, budeme v Shady Sands zhruba stejně jako on!“
   „To už může být poněkud pozdě,“ zamrmlala Myra.
   „Ano,“ pravil jsem. „Ale my nepoběžíme po brahmíní stezce. Vezmeme to zkratkou.“
   „Myslíš...“
   „Jo. Přes kaňon Děravej mokasín!“
   Děravej mokasín byl spíš než kaňon jen úzkou, hlubokou průrvou, kterou ve skalnatém terénu vyrvalo jakési dávné zemětřesení. Byl dlouhý necelých deset kilometrů a byl nejkratší a vlastně nejschůdnější spojnicí Shady Sands a západního pobřeží. Kdysi jím vedla stezka, jenže pak se tam nastěhovali radškorpióni a podobná zmutovaná havěť. Jo, já vím, že Zakladatel přece všechny problémy Shady Sands s radškorpióny vyřešil, jenže tenhle je trochu dál a v době, kdy tady ještě náš superhrdina v modravé kombinéza oxidoval, jsme tak daleko nechodili.
   „Běžíme, běžíme!“
   „V noci snad nebudou tak aktivní,“ doufala naivně Myra.
   „Ti jsou aktivní pořád, děvenko,“ zafuněl Bílý Polozub. Dopil flašku a hodil ji za sebe. Nedopadla, cosi ji rozbilo ještě v letu. Riskoval jsem pohled zpátky, proti světlému obzoru se rýsovalo několik kývajících se škorpióních ocasů.
   „Jsou za náma.“
   „I před náma!“ vyjekla Myra a prosmykla se kolem nestvůrného klepeta, které se sevřelo s velmi nechutným zvukem. Nebyl čas střílet, prostě jsme proběhli kolem. Utíkali jsme nerovným terénem, jak nejrychleji to šlo. Noktovizory na puškách jsme nemohli použít, s tím se fakt blbě běží. Svět kolem byl najednou plný tvarů, pohybu, suchého, chitinového šustění. Málem jsme zakopl o vybělenou brahmíní lebku, a to mi zachránilo život, obrovské žihadlo mi prosvištělo nad hlavou. Bílý Polozub je přeskočil. Další klepeto mi seklo po noze, uhnul jsem jen tak tak. Už byli všude kolem nás.
   „Světlo!“ zařval jsem výstrahu a odpálil světlici. Plamen sršící z mé ruky zahnal bestie trochu zpátky, ale také vytvořil stíny, které ztěžovaly běh. A světlic máme jen pár.
   Další běh, na pár okamžiků jakž takž bezpečný. Kolik už máme za sebou? Kilometr? Dál! Kaňon se zúžil na nějaké tři metry. Proběhl jsem, počkal na náčelníka a zastřelil prvního pavoukovce, který běžel za ním. Ostatní se nahrnuli na něj a vytvořili tak barikádu šelestících pancířů a pohybujících se nožiček. Bylo to nechutné!
   Po pár desítkách metrů musela světlici zapálit Myra. Už tady byli zase, vylézali z děr všude kolem, vstávali z úkrytů za kameny...někdy se zvedli ze země, sotva jsme po jejich zádech přeběhli. Bílý Polozub začal nebezpečně odfukovat a lapat po dechu.
   „Já...chrrr...“
   „Šetři dechem!“ rozkázal jsem a další světlicí získal nějaký čas.
   „Ježíš těch je!“ vykřikla Myra. „K zemi!“ Praštil jsem sebou do prachu, exploze nám vymetla cestu a zaházela nás kusy chitinových pancířů. Náčelník tak tak popadl dech.
   „Musíme pokračovat dál!“ křičela Myra. Byla celá zaprskaná hemolymfou.
   Další kilometr. Nebo dva?
   „Mám poslední světlici!“ Radškorpioni si udržovali odstup jen k okraji světelného pole. Jejich očím zjevně nedělalo potíže sledovat nás v tak kontrastním prostředí. Nebo já nevím – neposlouchají oni kolenama? Sluch musí být v noci lepší než zrak.
   „Šetři si ji!“ poradila mi Myra.
   Ale za dalších pár metrů už jsme ji potřeboval. Klepeta cvakala všude kolem nás. Ve světle jsme spatřili zával, kus stěny se svalil na stezku, museli jsme šplhat...předběhl jsem Myru, a to bylo zatracené štěstí, protože hned za hřebenem číhala banda radškorpiónů. Byli ve stínu, světlo je neplašilo, a ocasem máchli po zvuku. Jedno žihadlo mě zasáhlo přímo do hrudi, odletěl jsem zpátky a skoulel se dolů, pod zával. Vyrazilo mi to dech.
   „Joe!!“ Myra obětovala další granát.
   „Žiju!“ Exploze se prohnala kaňonem. Náčelník mi pomohl vstát.
   „Honem pryč! Spadne to!“ volal vyděšeně. A skutečně, jen jsme se přehoupli přes zával, utrhl se další kus stěny a hnal se na nás. Unikli jsme v posledním okamžiku.
   „Joe, jsi v pořádku?!“ vrhla se ke mně Myra. Světlo její zbraně odhalilo její zděšený obličej.
   „Šlo to jen do zbroje,“ uklidnil jsem ji. „Nějaké další světlice?“
   „Dvě,“ hlásila Myra. „A pár minut v baterce samopalu.“ I přes rachocení kamenů jsme slyšeli cvakání klepet a kotouče prachu všude kolem se plnily stíny.
   Ty dvě světlice nám daly dva kilometry. Náčelník Bílý Polozub měl pěnu u pusy, ale držel se. Najednou šustot ve tmě nabyl na intenzitě. Myra rozsvítila reflektor nad hlavní své P-90...v kuželu bílého světla se ukázala malá chitinová tělíčka.
   „Mravenci?!“
   Byli všude kolem.
   „Máme nějaký alkohol?“ organizovala Myra za běhu.
   „Ne!“ vyprskl Bílý Polozub. Koneckonců, on to musí vědět nejlíp.
   „Nezastavuj se!“ zařval jsem na Myru. Mravenci se snažili útočit, ale my byli rychlejší, zatím to šlo z kopce.
   „Myro, běžím první!“ zakřičel jsem. „Na tenhle problém znám lék!“ Proběhl jsem kolem náčelníka.
   „Jaký?“
   „Ten, co je na všechny problémy!“ vyštěkl jsem a proběhl kolem Myry. Svah končil, teď už jsme zase běželi nahoru...přes mravence...
   „Na všechny problémy znám jeden lék...“ První mruvka křupla pod mými botami. Koupil jsem je v Hubu, ale vyrobili je před válkou. „Doktor Martéééns!“ ječel jsem nadšeně a rozdupával mravence. Každý byl velký jako sbalený spací pytel, a jejich krunýře byly tvrdé, ale okované kanady jsou tvrdější.
   Čvachtalo to.
   Po pár stech metrech jsem měl kalhoty promočené až k pasu. Slizká, vazká tekutina...brrr! A smrdělo to...odporně. Taky dost kysele.
   „Měla jsem si vzít atombordel!“ vřískala Myra. TY si stěžuj! proběhlo mi hlavou.
   A najednou byl klid. Zastavili jsme se a předkloněni oddychovali.
   „Už...je...to...za...náma?!“ hýkal náčelník.
   „Ne, ale už jsme za půlkou.“
   „Proč tady nejsou mravenci?“ zeptala se znepokojeně Myra.
   „To je prosté,“ řekl jsem a utřel si pěnu od pusy. „Bojí se pavouků.“
   Následujících sto metrů Myra uběhla pod šest sekund. Přísahám!
   Ovšem pavouci měli náskok.
   První obluda se zvedla před Myrou, a měla tak střízlivě tři metry na výšku, i když ty tlusté chlupaté nohy hodně přidávaly. Proběhla pod ním. Nás si už všiml. Rozstřílel jsme ho jednou dlouhou dávkou na hadry. Když jsme probíhali kolem jeho chlupatého, nestvůrného těla, ještě se chvělo.
   „Další nebudou daleko!“ varoval jsem Myru. A jako ozvěna se ozvalo chrčení samopalu. Zarazil jsem do zbraně druhý zásobník, ale nebylo to zapotřebí, Myra si vyčistila cestu sama. Také ona svou zbraň nabila za běhu.
   Pavoučí doupata byla dál od sebe. Potkali jsme ještě tři bestie, z toho dvě právě očividně kopulovaly. Vyřídil jsem je jediným útočným granátem.
   Takový orgasmus ještě nezažily.
   A my jsme ještě nezažili tak odporný déšť. Všude kolem padaly cukající se nohy a rozflákané, polotekuté vnitřnosti.
   Mezitím Myře zhasla baterka. Jen pro zychr před sebou mávala laserovým zaměřovačem, ale prostě museli jsme zpomalit. Taky docházela munice.
   Další bastard na nás zkusil skočit, ale jen dopadl, zakously se do něj dva proudy olova. Akorát že ten první proud brzy zhasl s kovovým cvaknutím.
   „Bez munice!“ hlásila Myra.
   „Bez...dechu...“ chrněl Polozub.
   Zarazil jsem do zbraně další zásobník. Poslední.
   „Tak jo!“ vyhrkl jsem. „Ještě dva-tři kiláky. Musíme to dát!“
   „Kdyby...kdyby bylo třeba...aby jeden z nás zůstal vzadu a obětoval se...“ navrhoval Bílý Polozub, „tak chci...chci aby to byl Joe.“
   „Šetři dech,“ utřela ho Myra a tasila kopí.
   Znovu jsme vyběhli. Potmě, potichu, já první. Dusot našich bot a pleskání Polozubových nohou se rozléhal kaňonem, ale ten zvuk byl stále tišší, rozptýlenější...až zanikl v širé rovině.
   Skalisté pahorky zůstaly za námi.
   „Jsme...jsme venku!“ vydechla Myra.
   „Pozor!“ zařval Polozub a otočil se.
   „Co je!“ vyjekl jsem.
   „Teď...každou chviličku...určitě zaútočí poslední. Vždycky to tak je!“
   „To je pravda,“ pravila Myra a otáčela se kolem dokola. „Když už si hrdinové myslí, že jsou ze všeho venku, vyřítí se na ně poslední protivník a jednoho z nich sejme.“
   „Doufám, že to bude Polozub,“ zabručel jsem.
   „Každou chviličku...každou chviličku...“ jektal náčelník.
   „Bude to ten největší pavouk, jaké kdy kdo viděl,“ prorokovala Myra temně. „A nejrychlejší!“
   „Každou chvílí...“ sténal Polozub.
   „A víte co? Mě to tady nebaví,“ prohlásil jsme rezolutně, otočil se a vykročil pryč, pušku na rameni.
   „Joe! Nenechávej mě tady!“ vyjekla Myra a vyběhla za mnou.
   „A co já?“ kvílel zoufale náčelník.
   „Ty přece umřeš až na podzim,“ houkl jsem na něj. „Na zápal plic!“
   „No jo, to je fakt,“ podrbal se Bílý Polozub na bradě. Pak pohodil hlavou a vydal se loudavým krokem za námi.
   Shady Sands jsme zahlédli, právě když začalo svítat.
  
   No, čekal jsem nějaké přivítání, ale ne takové!
   Mířily na nás snad všechny pušky v okrese.
   „No dobrá, dobrá, děcka. To už by stačilo,“ mávl jsem otráveně rukou. Byl jsem unavený, pekelně unavený. A věděl jsem, že máme jen pár hodin náskok.
   „Šerif!“ vykřikl jako první Razlo.
   „No jo, šerif!“ houkl překvapeně někdo jiný. „A s ním Myra!“
   „Pojď na mou hruď!“ zařval Still Johnson a rozběhl se k nám. Rozpřáhl jsem náruč, ale on skočil po Myře.
   „Hele, nech si to, jo?!“ okřikl jsem ho.
   „Joe! Ty žiješ, vole!“
   „Si piš.“
   „A co je tohle za zjev? A co ty lidské kosti kolem krku?“
   „Ty jsou plastové.“
   „To je náčelník Bílý Polozub.“
   „Je tady Aleya?“
   „Tadýýýý!!“ zaječela indiánka a skočila na mně.
   „Hele, nech si to, jo?!“ okřikla ji Myra.
   „Je postřelený,“ zajímal se Razlo.
   „Jo, musel jsem ho střelit. Ale jinak je neškodný.“
   „Jé, náš šerif!“ vypískla Tandi.
   „Já jsem doktor Razlo. Pojďte na pult, nebo mi tady umřete!“
   „Já jsem náčelník Bílý Polozub. Umřu až na podzim.“
   „To vy jste dělali ten rambajz v noci? Nemohl jsem spát!“ durdil se Aradesh.
   „Šli jsme přes Děravej mokasín.“
   „No potěš koště!“
   „Jé, šerif!“
   „Někdo mi ukradl boty!“
   „Aleyo!“
   „Pojdťe ke mně, mám zrovna snídani na ohni...ježíšmárijá, ono to shořelo!“
   „Chci spát...“
   „Šerif se vrátil!“
   „Vážně až na podzim?“
   Byl jsem bestiálně unavený, svět kolem mě se točil a mizel v mlze plné nesouvislých hlasů...doma...v bezpečí...
   To si mysleli obyvatelé Los Bananos taky.
   „TICHO!“ zařval jsem jako párač v říji. Nějaká samička zdálky odpověděla. Všichni ztichli. „Za námi jde smrt!“
   Předstoupila přede mne Aleya, po předchozí veselosti ani stopa. „Už jsem vzburcovala celou vesnici. Proto to přivítání.“
   „Takže jsi na naší straně?“ zeptala se Myra.
   „Na své cestě jsem prošla New Renem...teda tím, co z něj zbylo.“
   „Co z něj zbylo?! Chceš...počkej, to jako že...“
   „Mrtví, Joe. Všichni mrtví.“ Sklopila pohled. „Kdo mohl, utíkal. Schovali se v horách a nejspíš to přežili. Zbytek zůstal. Připravili obranu, mafiánské rodiny se sjednotily k společnému odporu. Bojovali...a všichni umřeli.“
   „Jak!?! Jeden muž...“
   „Nebyl jeden. Z města vede pět stop. Pět mužů.“
   „Jak jsi je předběhla?“
   Jen pokrčila rameny. Ano, Aleya se umí pohybovat Pustinou pěkně rychle, když na to přijde.
   „Takže pět mužů. Míří sem. A zatím zničili vše, co jim stálo v cestě...“ uvažoval jsem nahlas.
   „Co máme my, co neměli obránci New Rena?“ zeptala se Myra.
   Ticho.
   „Kdyby byl čas, můžeme skočit do trosek toho města v kopcích a sehnat tam nějaký yperit,“ připomenul se Razlo.
   „Čas nemáme,“ odsekl jsem. Otočil jsem se na Tandi. „Starostko – evakuujeme. Nepřítel nejde po kořisti, takže nechte všechno tady. Jen zbraně a jídlo na tři dny. Ukryjte se v jeskyních radškorpiónů!“
   „Vydáme město bez boje?“
   „Město padne tak jako tak, jde jen o to, kolik nás umře.“
   „Bratrstvo ví o naší situaci. Posily přijedou možná ještě dnes,“ ozval se styčný důstojník Johnson.
   „Právě včas, aby pohřbily mrtvé. Není čas! Lidi! Utíkejte o své životy!“
   „Udělejte to!“ vykřikla Tandi. „A co my?“
   „Ty půjdeš s nimi. Lidé potřebují vedení!“
   „Tohle je moje město!“
   „A já jsem šerif. Jsem zpátky, tak si zvykni!“
   Chvíli nerozhodně stála, pak kývla hlavou a odběhla. „Do půl hodiny vyrážíme!“ křičela na všechny. Lidé se rozběhli do svých domovů.
   „Aleyo, Myro, náčelníku -“ začal jsem.
   „Zůstáváme s tebou,“ pravila Myra.
   „Cože?“ zarazila se Aleya. „Já mizím do Junktownu! Právě teď!“
   „Aleyo! Zatraceně!“
   „Joe, mě tady neudržíš!“
   „To ani nechci!“ Prudkým pohybem jsem chytl Myře ruce, zkroutil je dozadu a secvakl starými nerezovými pouty, která jsme obvykle používali k trošku jiným účelům. „Odvedeš sebou Myru. Postaráš se o to, aby přežila, je to jasné?!“
   Pohlédla mi do očí. „Dokonale jasné, Joe. Drž se!“ Popadla zmítající se Myru a táhla ji k bráně. Díval jsem se za ní...ale nyní je třeba dělat jiné věci, než se nechat unášet city.
   „Co chceš dělat, Joe?“ zajímal se Still.
   „Oddělám toho hajzla, ale sám, město musí přežít, kdyby...kdybych nebyl dost dobrý.“
   „OK, a já sejmu ty jeho čtyři pomocníčky, jo?“
   „Stille!“
   „Drž hubu a krok, šerife, od teďka to tady přebírá Bratrstvo! A nepřerušuj mě, zatraceně!!“
   „Nepřerušuju!“
   „Ale chtěl jsi.“
   „Náčelníku Bílý Polozube,“ zavolal jsem si k sobě našeho starocha. „Jděte s evakuovanými do jeskyní a...“
   „Ani mě nenapadne, Joe!“ vzpříčil se dědek. „Zůstávám, to je snad jasné, ne?“
   „Cože? Chceš se nechat zbytečně zabít?“ zamračil se Still.
   „Já neumřu. Až na podzim, na zápal plic. A podzim začne až za dva týdny.“
   „Jsi starý suchý dědek, a navíc zraněný! Jak nám asi tak pomůžeš, do pekla?!“
   „Zranění geckoni jsou nejnebezpečnější,“ prohodil Polozub a otočil se k odchodu. Náhle se zvrtl. „A ještě něco, mladíčku – dej si pozor na staré suché dědky. To jsou ty největší svině!“
   „Na tom něco je,“ neodpustil jsem si vzpomínku na rodný Modoc.
   Myru už jsme nikde neviděl, ani neslyšel. Aleya si poradí, ochrání ji...
   Moji ženu. Moje dítě.
   Na to teď není čas. Jestli máme mít aspoň nějakou šanci...
   Co máme, co New Reno nemělo?
   „Máme zbraň hromadného ničení,“ pousmála se Myra.
   „Myslíš moji arkebuzu?“
   „Myslím mého muže.
  
Ta vzpomínka se vrátila, až to zabolelo. Ztuhl jsem uprostřed pohybu.
   „Co je, Joe?“ zeptal se Still. „Došel chlast?“
   „Chlast?“ ožil najednou Polozub.
   „Ne...ne, nic takového, chlapi. Ale...asi mám plán...“
   „No?“
   „Všichni se bránili ve velkých počtech. Měli těžké zbraně, opevnění...“
   „A bylo jim to prd platné,“ ucedil Still.
   „No právě...“
   A tak jsem jim vyložil svůj plán.
   Still chvíli mlčel a pak pronesl velmi, velmi pomalu: „My všichni umřeme.“
   Pohlédl jsem mu do očí. „Já vím. Ale je to jediná šance. Jedna ku miliónu, ale jediná zbývající.“
   „Já neumřu,“ prohodil Polozub vesele. „Leda až za dva týdny.“
  
   Poslední dějiství.
   Slunce už mířilo k západu a vesnice byla prázdná. Všichni vzali roha. Všichni až na dva přátele, kteří se sami odsoudili k smrti, a jednoho pitomého dědka, který umře až na podzim na zatracený zápal plic.
   „To by mě vlastně zajímalo, odkud víš, že umřeš až na podzim, a zrovna na zápal plic.“
   „Šamani ví všechno. A jakožto nejstarší muž svého kmene jsme přirozeně šaman.“
   „Ty nejsi nejstarší muž svého kmene, Bílý Polozube. Ty jsi jediný muž svého kmene, a to je rozdíl.“
   Oblékl jsem si svou nejlepší košili. Na to koženou vestu s přeleštěným šerifovským odznakem. Na nohy bezpečnostní hnědé spodky a bílé džíny. Martensky se leskly. Na obou rukách byly připevněny balíčky s psychem, stačil jednoduchý pohyb a aplikátor vklouzl do žíly. Po kapsách jsem měl Mentant, Buffout a Acylpirin. Na holení nebo česání nebyl čas. U pasu se pohupoval věrný walther P99, bowiják a nějaké zásobníky a granáty. V botě dýka, na zádech P90. V podpažních pouzdrech dva obři, Desert Eagle a Bultline Special, mimochodem, nosit je byl nehorázný opruz. No však to brzy skončí a už je nebudu muset nosit nikdy více. V pouzdře na stehně ještě odpočívala pistole browning a nějaké ty vrhací nože s otrávenou čepelí. Pak jsem se postavil doprostřed brány.
   Still Johnson, rytíř Still Johnson, mě překvapil. Od minula zřejmě nějak povýšil, nebo co, poněvadž nyní se chlubil svou vlastní energozbrojí. Jeho T-51 byla celá čerstvě natřená pouštní kamufláží a pohybovala se tiše, bez vrzání, a pěkně hbitě. Prý nedávno prošla generálkou. K tomu pobral ještě rotační kulomet, Avenger. Zřejmě nějaký vylepšený model nebo co. Na opasku pak odpočívala čtveřice útočných granátů a samopal Ingram. A to bylo vše. Chtěl si vzít ještě svoji plasmovku, ale tu mu prý někdo štípl během evakuace, spolu s kufříkem s technickou výbavou. To zavánělo Aleyou, ale budiž, nechme to nyní plavat, když se blíží konec. Still byl vždy jako ze škatulky, i dnes byl oholený, jen slámově žlutá kštice mu řádně padala do čela. Stoupl si po mé pravici.
   Třetí do party, náčelník Bílý Polozub, někde sehnal nové džíny, a taky se trochu umyl. Náhrdelník z umělohmotných lebek a kostí zahodil, zato francouzák v nose si vyleštil. A samozřejmě se pořádně opil. Ozbrojen byl právě jen dvěma flaškama. Jedna nesla etiketu místní pálírny a měla aspoň 75% alkoholu, druhá byla polepena Myřinými štítky a obsahovala stoprocentní alkohol odvodněný přes modrou skalici.
   Scéna byla připravená. Herci se blížili. A mě se chtělo na velkou.
   „Hej, Stille, vem to za mně na chvilku, já si odskočím...“
   „Co mám vzít? Jak se to dělá?“
   „Prostě tady jen tak stůj a tvař se hrdinsky!“
   „Šerife!“ upozornil mě náčelník. „Máme hosty!!“
   „No tak to musí počkat, až mě budou mít v pácu omývači mrtvol,“ zaškaredil jsem se na přibližující se siluety. Taky mohly ještě zdeset minut počkat!“
   No jo, bylo jich fakt pět. Přibližovali se v řadě vedle sebe a pranic se nebáli. To já měl srdce v krku. A pomaloučku sjíždělo níž...
   „Píp! Aktivovány bezpečnostní okruhy vnitřního análního zabezpečení! Píp!“ pronesl počítačový hlas z ovládací skříňky Stillovy energozbroje. Naposled jsem si pomyslel, jestli jsem si přeci jen neměl vzít zbroj, ale asi ne. Proti plasmovým zbraním mi tvrzená kůže a pár plechů nepomůže. Sáhl jsem do kapsy a hodil si do pusy hrst drog. Náčelník Bílý Polozub připravil ještě sáček se sušenými drcenými páračími varlaty, že prý po tom člověk běhá po bojišti jak nadržený supersamec, ale to jsem odmítl. Nyní jsme viděl, jak se tím láduje sám. Still si nasadil přilbu; jeho vnitřní systémy již jistě také pumpovaly do krve nějaká posilující narkotika.
   Měl jsem v tlamě sucho jak v hrobě. Rozkousané drogy se prášily ven. Zmáčkl jsem aplikátory psycha na pažích, dvakrát to štíplo, ale už jsem boostoval.
   Srdce už bylo v kalhotách.
   A nepřítel byl na dohled.
  
   Nebylo divu, že dokázali vyvraždit všechno kolem. Byli nabalení jak pojízdná výstava válečné techniky. A byly to věru řádné zjevy!
   Vedl je takový docela obyčejný chlapík – nejspíš ten, jenž vyvraždil tu první vesnici. Kde pobral ostatní, to nevím. A kde se dostal k takové výzbroji, to ví jen bůh.
   Černé vlasy padající do tváře. Tmavé oči, opálená pokožka, tvář, která není zvyklá se usmívat. Oblečený do něčeho, co nejspíš byla vykuchaná energozbroj, ramena a prsní pláty, omlácené, nejspíš je našel v poušti. Přes prsa měl na popruhu plasmovou pušku, kterou ovládal jednou rukou. Jak prosté! A ty nádrže nad generátorem plasmy byly nejspíš úpravou pro rychlejší střelbu. V druhé ruce nedržel zatím nic, ale na stehně měl mačetu. To byl šéf. A přišel nás zabít.
   Druhý frája byl supermutant. Teda, o tomhle se Aleya nezmínila! Bylo jedno, jak vypadá a čím je ozbrojen. Byl to supermutant. To byl náš konec. Nicméně, abych učinil zadost military maniakům – v prackách držel podivný rotační kulomet se spoustou drátů, izolátorů a fůzních článků. Tohle byl stroj na válku.
   Třetí chlap byl neuvěřitelně vychrtlý. Oblečený v zaprášené sako, opíral se o dlouhou pušku. Byl prostovlasý, blondýn. Propadlé tváře mu dodávaly výzor, jako by měl věčně hlad.
   Čtvrtý do party byl ghůl. Ale nejspíš to nebyla žádná vesela kopa, soudě podle plasmové pušky, kterou třímal v náručí. Zbroj, kterou měl na sobě, jsem ještě nikdy neviděl, něco jako běžná kovová zbroj, ale plná drátů a cívek. Ghůl byl rozpadlý, držel pohromadě asi jen díky svým šatům. Kůži, kterou jsem viděl, pokrývaly nejrůznější plísně a vředy. Nechápu, jak s ním mohli jeho společníci vydržet, vždyť tohle byla pochodující morová nákaza!
   A pátého chlapíka jsem znal. Kdysi...kdysi dávno...zabil mého přítele, i s celou rodinou. Přísahal jsem pomstu, pronásledoval ho do New Rena, ale zmizel mi. A nyní se znovu potkáváme! Ano, už je starší, čas a Pustina ho změnily, taky má lepší výbavu – zbroj z kovu, keramiky a kevlaru, plasmovou pušku – ale něco se nezměnilo: Z jeho očí hleděla Smrt!
   Přinutil jsem se promluvit.
   „Dobré odpoledne,“ zapracovaly ztuhlé čelisti. Prášilo se mi od huby, tabletky ne a ne polknout. „Vítejte v Shady Sands. Chcete obchodovat, nebo...“
   „Spíš to nebo,“ mávl rukou jejich velitel a zastavil se tak patnáct metrů od nás. „Znám tě. Pronásleduješ mě už několik týdnů.“
   „Nelíbí se mi, co děláš.“
   „Věř mi – je to nutné. Pro lepší budoucnost.“
   Potřásl jsem hlavou. Ano, ten argument znám. „Nelze postavit pěknou budoucnost na krvavých základech.“
   „No proto ten oheň, ten to vyčistí,“ zachechtal se zle blonďák.
   „Ne,“ zavrtěl jsem kšticí. „Nemůžu vám dovolit pokračovat. Jakožto šerif tohoto města vás vyzývám – složte zbraně a vydejte se na milost spravedlnosti!“
   „Ne, to neuděláme,“ pravil velitel. Blondýn se rozchechtal. Mutantovi ukápla slina.
   „V tom případě...vás musím vyzvat na souboj,“ pronesl jsem vážně. Už jsem neměl strach. Už jsem neměl nic. Ani naději.
   „Vy tři proti nám pěti?“
   „Jo.“
   Velitel se mi zadíval do očí. „Jsi čestný, šerife. Ale nemáš nejmenší šanci. Ti před tebou stavěli barikády, pevnosti, kulometná hnízda, ozbrojovali se a věšeli na sebe zbroje a štíty...chystali léčky a pasti, kladli nástrahy a strojili úklady.“
   „A všichni zemřeli.“
   „Ano, všichni ti muži zemřeli. A ty nemáš nic z toho.“
   „Pak to bude férový souboj. Čestný a spravedlivý. Jen vy a my, žádné triky.“
   Nepřítel nevěřícně zakroutil hlavou. A pak se pousmál. „Někoho jako ty jsem ještě nepotkal, šerife. Ale je vás málo. To nebude souboj, to bude poprava.“
   „Je nás tak akorát!“ promluvil za mnou hlas, z nějž sálal žhavý mráz. Mimovolně jsme se zachvěl a pak prudce otočil.
   Myra, oblečena v obvyklou kutnu, třímala plasmovou pušku tak silně, až jí zbělely klouby. Ta zbraň byla taky nějak podivně upravená. Vír čechral její tmavé vlasy, ale na tváři se nepohnul ani sval. A oči...v těch hořel plamen!
   Aleya měla na sobě vylepšenou kovovou zbroj potaženou nějakými kusy kevlaru, a třímala svou velkorážní arkebuzu nabitou jistě něčím moc a moc nepříjemným.
   „Myro, přísahala jsi!“ vykřikl jsem zoufale.
   „A ty jsi slíbil, že nepůjdeš do beznadějného boje. Tys tu přísahu zlomil první, můj muži!“
   „Aleyo, měla's na ni dohlédnout!“ plísnil indiánku Still.
   „Nenechám své přátele umřít samotné,“ ucedila Aleya. Tím to haslo. Obě bojovnice se postavily po mém boku.
   Pět na pět.
   Dvě řady proti sobě.
   Still před supermutantem. Tohle bude souboj, kdo z toho druhého dřív nadělá nudle.
   Bílý Polozub před ghůlem. Ten se mu chechtal dírou na krku. Náčelník popíjel z flašky.
   Ve středu já a velitel nepřátel. Oplácel mi pohled. Nesmál se.
   Vedle mě Myra. Naproti ní ten hajzl. Jaká ironie! On nese smrt, a Myra život...
   Na křídle si měnili pohledy hladový blondýn a v obrovské zbroji komicky tlustá Aleya.
   Slunce se blížilo k obzoru.
   Dobrý den na umírání.
   „Nebudem to protahovat, máme hodně práce,“ pronesl náčelník nepřátel jasným hlasem. Pak se stalo příliš mnoho věcí najednou, ale má mysl, nažhavená drogama, to všechno stíhala. Velitel pozdvihl svou zbraň, ale Myra se neobtěžovala a jen zmáčkla spoušť. Její zbraň nevystřelila, pouze zajiskřila. Stejné jiskření ovládlo plasmové pušky nepřátel. Náčelník Bílý Polozub ukázkově omdlel, natáhl se do prachu jak široký, tak dlouhý. Supermutant zmáčkl spoušť rychleji než Still, svět osvítil stroboskop tisíců laserových zážehů a pod rytířem poklesla kolena. Dávka z jeho Avengeru šla do země, těsně kolem Polozuba. Aleya zmáčkla spoušť, ale nestalo se nic. Její protivník se usmál a od boku ji střelil do prsou. Zabiják naproti Myry strnul překvapením, protože jeho zbraň nefungovala, stejně jako zbraň ghůla a velitele. Já jediným plynulým pohybem tasil samopal a už cestou na protivníkovu tvář jsem střílel.
   Aleya se prohla pod zásahem, ale její zbroj vydržela, a současně konečně spustila arkebuza. Zahřmělo, a Aleya zmizela v koutoučích prachu za námi. Z hladově vyhlížejícího střelce zůstaly kouřící boty. Velitel neuhýbal, jen si ramenem clonil obličej, a v proudy mých střel se rozběhl na mně! Druhý muž odhodil nepotřebnou plasmovku, tasil nůž a vysprintoval na Myru. Přesunul jsem palbu, Myře se s nechutným zasvištěním v ruce zhmotnilo nanosegmentové kopí, na jehož ostří se světlo zapadajícího slunce lámalo jako v hranolu. Supermutant překročil kouřící Stillovu mrtvolu, ale nemohl střílet, protože v cestě mu stál jeho velitel, jenž se právě vrhal na mne. Dostal jsem takovou do zubů, jako už dlouho ne, samopal mi vyletěl z ruky. Myra zavířila kopím, její protivník se bleskově vyhnul, sekl nožem, ale minul. Velitel mi jediným úderem rozbil nos a poslal mě k zemi, druhou rukou tasil mou vlastní pistoli Bultline a střelil Myru do prsou. Spadla nazad v gejzíru krve. Volnou rukou jsem táhl automatickou pistoli, ale dřív, než stihla zasáhnout, mi ruku sevřel svěrák mutantí pravačky. Zbraň zmizela v písku.
   Jenže pak se mutant vzňal. Chviličku mu to trvalo, ale žár plamenů ucítil, a sevření povolilo. Zařval jsem, vytrhl se mutantovi a skočil na velitele. Ten mě přehodil přes sebe, praštil jsem sebou do prachu, a nade mne se okamžitě sklonil oblak smradu, ghůl s velmi nepěkným, rezatým nožem v pracce. Jeho žluté oči na mně shlížely...
   „A na tebe zbyla ta slabší šarže,“ pronesl skuhravý hlas náčelníka Bílého Polozuba v okamžiku, kdy se o ghůlovu hlavu rozbila láhev s alkoholem. Škrtnutí zapalovače jsem neslyšel, ale ghůl najednou hořel. Přes plameny jsem viděl, jak se po starém šlachovitém divochovi ohnaly najednou dvě postavy lidské a jedna mutantí, ale dědek se vyhnul záklonem. Přitom svou železnou erekcí roztrhl džíny. Ty mleté páračí koule musí mít fakt grády!
   Vysolil jsem zásobník browningovy automatické pistole do toho sráče v kevlaru, ale jen jsem na sebe upozornil. Otočil se a rozběhl na mně, mávajíce nožem. Kulky z pětačtyřicítky mu neublížily. Jeho velitel na něj řval, ať zmizí z výstřelu, ale neposlechl, a to se mu stalo osudným. Vstal jsem do kleku a za příšerného řvaní hořícího ghůla, kterého ta sranda fakt chytla, tasil z podpažního pouzdra izraelskou krávu ládovanou půlpalcovou municí. Tři rány z bezprostřední blízkosti roztříštily keramiku zbroje a nepřítelovo tělo najednou zvláčnělo. Padl na mně a z posledních sil do mě řezal nožem. Jeho velitel jej chladnokrevně prostřelil mým revolverem, cítil jsem, jak se do mě zabořily tři kulky. Nebylo to bolestivé, ne s těmi drogami, co jsem měl v sobě. I přesto to stačilo. Svět blikl...zablesklo se...zasvítil...a ztmavl. Padl jsem do prachu. Snažil jsem se zaostřit. Na tvář mi tekla krev mého mrtvého, zalévala mé oči, ale přesto jsem viděl Myru, škubala sebou v křečích, v záhybech roucha se leskla krev. Ghůl ječel a hořel, mutant už uhasl a nyní se snažil setřást ze sebe náčelníka, který se mu pověsil na záda. Velitel nepřátel, vystříleje munici po mně, smetl náčelníka Bílého Polozuba jediným úderem své pěsti. Mutant se sklonil pro rotační kulomet, ale kdosi na něm stál. Rudé oči nightinka pohlédly na Stilla Johnsona. Nějak se mu podařilo dostat se z poškozené zbroje a nyní třímal svůj Avenger jen v pažích natřískaných Buffoutem.
   „Pozdrav od Bratrstva oceli!“ zahuhlal a zmáčkl to. Mutant uhnul hlavou. Levým ramenem už ne. Tisíce střel mu urvaly ruku, příšerně zařval...Still ležel v písku a znovu to zmáčkl těsně před tím, než k němu přiskočil velitel a seknul ho mačetou po hlavě.
   Funguj...funguj...
   Zatracená práce! Přece neumřu zbytečně! Dlužím to Myře...dlužím to Myře!! Plazil jsem se pískem a z úst mi proudem tekla krev. Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Svět mizel v mlze. Padl jsem na Myřina prsa, má krev se smísila s její. Nahmatal jsem její kopí, bylo už zase zatažené, a já nikdy nevěděl, jak se vlastně otevírá. Prý to je intuitivní a blbovzdorné a hlavně se nad tím nesmí přemýšlet. „A ty jdeš kam, sráči?!!“ zaječel za mnou velitel nepřátel. Hlas měl plný vzteku. Popadl mě za vlasy a škubl dozadu. Vytáhl si mě k obličeji, ve kterém jsme viděl jen nezměrnou nenávist. Poprskal jsem ho krví, hlava mi padla na prsa...spatřil jsem Myru, hleděla na mně, snažila se zaostřit oči, už jí to moc nešlo...otevřela pusu, ale jediné, co vyšlo, byly chuchvalce růžové pěny.
   „Stejně s váma všema skoncuju,“ vedl nepřítel svůj monolog. Náčelník Bílý Polozub se svíjel na zemi, zdálo se, že má zlomeno pár kostí a je v bezvědomí. Still Johnson se nehýbal. Aleya chyběla. Ghůl ječel. Mutantova krev se nestíhala vsakovat do písku, a tak vytvářela říčky, jezírka...
   „Prohráls...“ zašeptal jsem a z úst se mi vyřinula krev. „Prohrál jsi...v čestném...souboji!“ zachrčel jsem z posledních sil a současně z mé ruky, podél hrudi, vystřelilo Myřino kopí. Čepel bez problémů pronikla pozůstatky energozbroje i skrz tělo. Ostří zborcené krví se zablesklo ve slunečním světle. Pak slunce zapadlo. Svět ztmavl...a zmizel...
   Padl jsem nazad. Má hlava do písku vedle Myřiny.
   Takto chci být pohřben...
   Konec.
  
  
  
  
















  
  
   Dorazili pět minut po dvanácté...ale dorazili. Bastardi! Nenechali nás umřít...nevím, možná jsem se i těšil. Klid...po všech těch letech boje o život. Věřil jsem, že po smrti budu s Myrou navždy, a věřím tomu dál, ale teď mi nezbývá, než na otestování téhle hypotézy ještě nějaký ten pátek počkat. Zachránili nás a vrátili zpátky do života, kde se jeden nemůže být jistý vůbec ničím. Do světa, kde každý den je vlastně malé peklo. Do světa nukleární zkázy...
   Řeč je o Bratrstvu oceli. Jeho síly dorazily pár minut po konci souboje a další minuty jim trvalo, než rozlišily, kdo je kdo. Myru si vzali do pácu jako první, díky Vree, která ji poznala. Čistý průstřel plic, na to se věku superstimpaků a podobných vymožeností neumírá.
   Still na tom byl hůř. Rozseknutá lebka, rozbitý mozek, šel šupem na pult a felčaři nad ním strávili noc. Má dnes trochu problémy s mluvením a ani pamatováka už nemá, jak za mlada, ale žije a dokáže se o sebe postarat.
   Náčelník Bílý Polozub si nechal srovnat zlámané končetiny do dlah a pak se začal léčit po svém – chlastem.
   Aleyu našli až kolem půlnoci, zpětný ráz její obludné zbraně jí hodil zpátky do vesnice, rozdrtil klíční kost, pohmoždil plíci a srdce a tlaková vlna ji omráčila a roztrhala ušní bubínky. Z arkebuzy nezůstalo nic použitelného. Později vysvitlo, že naládovala trojnásobek obvyklé dávky prachu, prý „pro sichr“.
   Mě našli posledního, ležel jsem pod mrtvolou nepřítele. Zachránila mě okamžitá transfuze, ale jediný, kdo tady měl nulku Rh negativní, byl starší paladin Cabbot, takže nyní mi v žilách koluje krev Bratrstva oceli. Po předávkování jsem měl orgány nadranc, ale po třech dnech umělého spánku se to srovnalo.
   Z hladově vyhlížejícího nepřátelského střelce zůstaly fakt enem ty čižmy. Důvod je vysvětlen výše.
   Chlapík, kterého jsem zabil Deser Eaglem, měl helmu vyplněnou mozkomíšníěkostňokůžním hlenem. Ghůl ještě žil, když Oceláři dorazili, doutnal a ječel na lesy. Pomohli mu kanystrem benzínu.
   Řval prý ještě asi deset minut.
   Nikdy nikdo netvrdil, že Bratrstvo oceli jsou hodní hoši.
   Supermutant také ještě žil. Zastavili krvácení a odvezli ho na výslech. Co řekl, nevím, ale po týdnu prý „uklouzl při koupeli na mýdle“.
   Velitel nepřátel na tom byl docela dobře. Zůstal dokonce při vědomí a pokusil se vyprostit z kopí a napadnout rytíře uklízející mrtvoly. Podle toho, co říkala Vree, jej Rhombus chytil za kopí trčící z prsou, odvedl si jej stranou a chvíli s ním vedl rozhovor. Pak ho popravil jediným výstřelem služební pětačtyřicítky. Pokud vím, co se té noci velitel paladinů dozvěděl, neřekl nikdy nikomu. Ale mrtvolu dal ještě před svítáním spálit.
  
   „Vree tvrdí, že dítě bude v pohodě,“ pravila Myra ode dveří. „I po všem tom stresu.“
   Ještě pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Jsme naživu! Všichni tři! Nadzvedl jsem přikrývku. Přijala pozvání a skrčila se ke mně.
   „Pořád nechápu, jak jsme to mohli vyhrát,“ zamumlal jsem.
   „Bylo to prosté vnesení neznámého prvku. Nebyli zvyklí bít se s někým, kdo do toho jde na rovinu. Kdybyste vymysleli nějakou past, nějaký podvod...“
   „Ale vždyť tam byl podvod! Co ta tvoje nefungující plasmovka?!“
   „Ach, ano...vysokofrekvenční elektromagnetické pole záporně koherentní k stabilizačnímu poli plasmových komor...na to jsem přišla už dávno. Stačilo přesvědčit Aleyu, aby mi ukradla Stillovu pušku a nějaké nástroje a ze zbraně se stal vysílač, který neutralizoval jejich zbraně. Bohužel ne všechny.“
   „Jak to, že tuhle lest neprokoukli?“
   „Nebyli zvyklí bojovat se ženami. Chlapi jdou na všechno přímočaře, i na pasti. Naproti tomu, sebemenší ženská lež je bizarně pokroucená a zašmodrchaná. Kam čert nemůže...znáš to.“
   „To je cvokárna.“
   „No a hlavně jsi měl zase štěstí, Joe!“
   „Všichni jsme měli štígro. Still, že měl tu novou zbroj s postříbřenou vrstvou proti laseru, Polozub, že neprohlédli tu jeho lest, Aleya, ty, já...mohli nás zamést na dálku jedinou dávkou laserového gatlingu.“
   „Vyzval jsi je na čestný souboj, to neznali, to je lákalo. Prostě jsi je vlákal do bitvy za tvých podmínek, a to obvykle vede k vítězství.“
   „A teď jsem tě vlákal do své postele. Myslíš, že to taky povede k vítězství?“
   „Jsme oba zeslabení zraněními, nesmíme se moc namáhat...a Tandi chce pomoct s vyjednáváním s Bratrstvem, musíme zaplatit za léčbu...“
   „Tandi počká do zítřka,“ zamumlal jsem a překulil se na ni.
   „Měl by ses šetřit,“ oponovala, ale smála se při tom. „To je můj názor vědce!“
   „A můj názor muže je ten,“ zašeptal jsem ji do ucha, „že tři-čtyři orgasmy z tebe ten nesmysl vyženou!“
  
  
   Chtěl jsem tento závěr mého vyprávění – a vlastně závěr všech mých vyprávění – vyřešit nějak jinak, než chlastem a sexem, ale fakt je ten, že když jsme se s Myrou na druhý den v poledne vymotali z pokrývek, spadli jsme přímo do obludné pařby na náměstí Shady Sands City, kde jsem se strašně opil, sbalil trojici nadržených mulatek a zase je poslal pryč, protože už jsem fakt nemohl...
   Ale jednu věc, jakožto morální ponaučení na závěr, vám říct musím. Děvky, chlast a velký kvéry jsou fajn, zatraceně fajn.
   Jenže přátelství je mnohem hodnotnější záležitost. Bez Myry, Aleyi, Stilla, Tandi a ostatních bych byl...jen hloupý kluk, co uměl dobře házet...a co je dneska už dávno mrtvý.
   A to je vše.
   Váš
   Joe, šerif ze Shady Sands
  
   P.S.: Hej, fakt že jo! Ten blbec Bílý Polozu zařval! Průstřel ramene, který jsem mu způsobil, se zanítil, jenže on to léčil těmi svými divošskými prášky, a ty nezabíraly. Nakonec to musel Razlo vyřešit antibiotiky, jenže už bylo pozdě, zánět dorazil do vrchního laloku plicního, kde se vytvořilo infekční hnízdo, odkud se nákaza dostala do celých plic a způsobila zápal. Trvalo to necelý měsíc od bitvy, kosti se mu ještě pořádně ani nezhojily, a už jsme chystali funus. Napodruhé už antibiotika nezabrala...náčelník Bílý Polozub umřel na podzim na zápal plic. Pitomec jeden!
   Tak ale teď už teda fakt konec, jo?!

© chekotay

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist