Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Chekotay - Starý muž


…a byl dosazen do funkce Dohlížitele. Je to moc důležitá funkce. A dobře placená. Jestli v ní bude úspěšný, a já nepochybuji, že ano, bude moci uvažovat o vstupu do politiky. Třeba z toho našeho klučiny jednou bude senátor! Terry se usmál vlastním naivním představám. Šance, že by se syn přistěhovalce z Pustiny stal senátorem tohoto města byla samozřejmě nulová. Ale Jon byl velmi pracovitý a schopný člověk a jistě to jednou dotáhne velmi, velmi vysoko. A má skvělou ženu… Škoda, že nedostali Svolení k dětem, pokračoval Terry ve svém mono - dialogu. Jeho manželka mu již pět let neodpovídala, ale Terry cítil, že svazek, který je dva poutal po čtyřicet těžkých let v Pustině, nemůže přerušit nikdo, dokonce ani pochmurný žnec lidských duší ne. Její odpovědi cítil ve svém srdci stejně jasně, jako by byla naživu. Už když jsem se minulý týden stěhoval z naší chajdy na předměstí, věděl jsem, že se mi ve vnitřním okruhu nebude líbit. Jon mi vyhradil dvě místnosti, a to mi bohatě stačí, to víš, ale není to…není to ono. Víš, někdy toužím po nočním táboření pod skalními převisy, po drkotající zuby a po kousavé dece. A po tobě, Jane. Moc mi chybíš. Terry si povzdechl, vstal a něžně otřel chladivý mramor náhrobního kamene. Tak zatím, Jane. Přijdu zase zítra. Otočil se a zamířil k bráně ve stínu vysoké hlídkové věže osazené masivním laserovým dvojčetem.
Večeře byla dobrá. Sice umělá, ale chutná a výživná. Trochu nepříjemné bylo zjištění, že se mu zase o něco zhoršil třes v ruce. Terry se na neposlušnou končetinu upřeně zadíval a pak ji přinutil dokončit večeři, aniž si ostatní něčeho všimli. Odjakživa byl hrdý na své umění vrhat nožem, a teď tohle.
Rozhovor vázl. Jon a Aileen si každou chvíli vyměnili nenápadné pohledy, ale Terry byl dobrý pozorovatel a věděl už, která bije.
"Půjdu se projít," prohlásil a sundal z věšáku svůj starý kabát.
"Jasně, tati. V kolik se vrátíš?" zeptal se Jon.
"No, však víš, já už nepotřebuju spát tak dlouho, jako vy. Vrátím se až někdy nad ránem." Aileen se rozzářily oči. Terry se v mysli pobaveně ušklíbl a vyšel do chladné noci. Ano, architekti Vault City si na zvukovou izolaci nikdy moc nepotrpěli a umístění Terryho pokoje hned vedle ložnice mladých taky nebylo zrovna nejšťastnější.
Inu, taky jsem býval mladý, pomyslel si Terry a ponořil se do vzpomínek.

Probudil se na lavičce v parku. Dorůstající měsíc vrhal měkké stíny a trávník, jehož udržování stálo město téměř pětinu veškerého rozpočtu, byl zahalen kosmickou modří a stříbrem. Terry se pokusil trochu rozhýbat, ale tělo bylo zkřehlé a ztuhlé a vůbec ho neposlouchalo.
"Krucinál," ucedil starý muž a pak konečně donutil svaly, aby začaly rangerskou rozcvičku, soubor cviků, který praktikoval od nepaměti. V poslední době ovšem musel vypustit kliky, a vlastně i všechny ostatní cviky, které se dělaly na zemi.
Ve starém koženém kabátě, který díky obrovskému množství různých záplat připomínal hroší kůži, něco cinklo. No ovšem, pohotovostní pleskačka! rozzářil se Terry a hbitě si přihnul. Pak si na něco vzpomněl a začal šátrat v mnoha kapsách, kterým byl jeho bitevní oblek obdařen. Prsty nahmataly to, co měly: nůž, vrhací čepele, krabičku s antidoty, malou piksličku s první pomocí, řezací drát a…byl tam. Spokojeně se usmál a pak si pomalým pohybem navlékl na krk náhrdelník z vlčích zubů. Dělala mu ho Jane. Zabila je všechny sama…kopím… zavzpomínal.
Všechny nástroje byly na svém místě. Všechny v perfektním stavu. I když je nebude už nikdy potřebovat. Byl sice poutník z Pustiny, ale prokázal městu mnohé služby a jeho syn byl občan, a Vault City dokáže být vděčné a umí se o své staré postarat. Teď, na stará kolena, si mohl Terry užívat přepychu a blahobytu, o jakém dříve nikdy ani nesnil. Přesto dál spal na pryčně pokryté jen starou děravou dekou a ještě neodevzdal do zbrojnice svou pušku.
Prsty se mu samy sevřely, hnány touhou opět uchopit ten kus železa a dřeva, pohladit pažbu, kterou si sám strouhal, natáhnout závěr…
Sedl si zpátky na lavičku a více se zachumlal do kabátu. Podzimní chlad se přes vrstvy kůže nedostane, a i kdyby náhodou ano, v protisměru by se setkal s hřejivou silou pálenky.

"Co tím chceš říct?" zeptal se Terry ostře.
"Neber si to nějak špatně, tati, ale i já si myslím, že to je dobrý nápad."
"Starobinec!!" To slovo přímo vyplivl.
"Ne, ústav s pečovatelskou obsluhou. Podívej se, vždyť to je jen pár bloků od nás, stále nás můžeš navštěvovat, chodit na oběd…"
"Pečovatelskou!!" Tenhle plivanec byl naplněn ještě větší znechuceností, než předchozí.
"Podívej se, tati, už nejsi nejmladší, a víš, jak jsi se minulý týden nachladil…"
"Taková drobnost…" mávl ruku Terry.
"To nebyla drobnost! To byl skoro zápal plic! Prosím tě, vždyť jsi málem umřel!"
Terry se hluboce nadechl, ale Jon jej předběhl. "Městská rada rozhodla. Netýká se to jenom tebe, všichni starší z města budou bydlet v té nové, moderní budově. Budete mít veškeré pohodlí. A budeš tam blíž mamce." Už když ta slova vypouštěl z úst, věděl Jon, že udělal chybu. Ale Terry proti veškerému očekávání nevybuchl, nerozčílil se. Jenom pomalu pokýval hlavou.
"Blíž k hřbitovu, ano. Aby mě nemuseli nosit daleko." Otočil se a vyšel ze dveří. V místnosti zůstal jenom Jon, Hořkost a Pohrdání.

A tohle mi řekne vlastní syn! Vím, nejsem nejmladší, ale dokud udržím pušku a moč…O mě se přece nemusí nikdo starat! Rozhodně ještě nejsem ve věku, kdy bych měl jenom ležet v nějaké posteli a nechat se obskakovat profesionálními ošetřovatelkami!
Nebo…co myslíš ty?
Budu k tobě upřímný, Jane. Vlastně si nejsem jistý, jestli ještě unesu batoh, a jestli bych ušel Brahmíní okruh. Ale i tak, dokážu se o sebe postarat sám! Kdybych chtěl, klidně bych si mohl ustlat hned za hradbami a spát pod širákem. Nikdo mě nemusí trpět v nějakém "ústavu"!
Terry se zamyslel a smetl z náhrobního kamene několik zlatavých listů, které sem vítr zavál z blízké remízky. Byly mokré od ranního deště, ale teď se leskly v záři slunce.
S výukou strážných jsem sekl. Fakt mě štvaly ty úsměvy těch uhrovitých výrostků, co si myslí, že ví o Pustině víc než já. Víc než já! A korunu tomu nasadil jeden, který si ze mě dělal srandu, že prý ani neumím používat terminál. No, je pravda, že si s těmi mašinkami moc nerozumím, vždyť mě znáš, ale na druhou stranu jsem pořád nejlepší střelec na sever od Broken Hills! I když je fakt, že jsem už nestřílel, ani nepamatuju.
No, nakašlat. Je tady podzim a já mám depku. Teď se půjdu projít kolem hradeb a pak si asi skočím na předměstí do baru. Jenom na jednu! Na promazání kloubů, aby nevrzaly.
Tak zatím.

Terryho pokoj v "ústavu s pečovatelskou obsluhou" byl poněkud nezvyklý. Matrace, polštář a peřina byly provokativně uloženy za dveřmi, na holých deskách postele byla akorát přehozená přikrývka a jako podhlavník sloužil složený svetr. Kabát, o kterém si ošetřovatelky šuškaly hrozné zvěsti, stál v rohu. Na stěně visela puška. Její hlaveň kdysi dávno poznamenala rez, ale nyní se blýskala. Ohmataná pažba byla pečlivě nalakovaná, řemeny namazány. Okno bylo vysazené a pokojem se proháněl hravý vítr, nesoucí vůni tlejícího listí a podzimní mlhy. Tento pokoj byl jediný, ze kterého se dalo dohlédnout přes širá, pečlivě zavodňovaná a pravidelně dekontaminovaná pole až na zaprášené plochy radioaktivní Pustiny.
A Terry celé dny seděl u okna a hleděl tím směrem.

Ulicemi města šel průvod. Byla to velká sláva, výročí opuštění vaultu a založení města. První občan měl projev.
"My, civilizovaní měšťané, můžeme být hrdí na to, čeho jsme dosáhli. Stačí pohlédnout za hradby města, a spatříme jenom bídu a utrpení nešťastníků, kteří se nedokážou pozvednout na naši úroveň. Tyto barbary je třeba učit, ukázat jim, jakého blahobytu je možno dosáhnout, když se lidský um a píle spojí v jednotném úsilí…" Jeho slova se nesla ulicemi, šířena z tlampačů a počítačových terminálů.
Terry ho neposlouchal. Seděl zhroucený na židli ve svém pokoji, téměř nedýchal a v tuhých prstech držel aršík papíru. Vyjelo to dnes ráno z místního terminálu. Automaticky generovaná zpráva. Z centrálního počítače města. …vážený pane… …a to z důvodu Vašeho vysokého věku… …v evidenci pro případ náhlého skonu… …kontaktujte mne na adrese 192.168.1.0:22… …vyberte si místo, které vám vyhovuje… S úctou váš CePoM.
Program pro řízení městského hřbitova! Zaregistrujte se! Vyberte si místo, které vám vyhovuje! Na městském hřbitově. Jste starý, pane, tak prosím nedělejte nám v evidenci nepořádek a zapište se.
Mrtvola - čekatel.

Vlhké oči se pomalu zvedly z papíru, přes stůl a okenní rám, a zaostřily na ten okrový pruh na obzoru, a ještě dál, tam, kde se daly vytušit modravé obrysy pohoří, ve kterém Terry strávil téměř celý svůj život.
Po zvrásněném líci stekla slza.
Jen jedna.
V Pustině lidé nesmí plýtvat vodou.

Jediný, kdo si něčeho všiml, byla kuchařka. Ten podivín z pokoje padesát devět, který se vždy v jídle jenom tak pohrabal, dneska snědl vše, co mu naložila. A ještě si přidal. Kuchařka byla spokojena sama se sebou.
Terry byl také spokojen. Na způsob, jakým na pokoj propašoval lano, byl velmi pyšný. Také se mu dnes ráno podařilo udělat několik kliků.
Procházel se alejí a brouzdal se ve spadaném listí. Málem si hvízdal. Najednou se otočil, plynulým pohybem tasil vrhací nůž a hodil jím po vzdálenějším stromu. Nůž dopadl naplocho a s příšerným zacinkáním několikrát poskočil po dlažbě chodníku. Terry se pro něj ohnul a v tom mu ruplo v kříži. Na tváři se mu objevil kyselý výraz. Holt není každý den posvícení…

V deset hodin se zavřela brána do ústavu a všichni ubytovaní šli spát. V chodbách zavládlo ticho a klid. Jen z pokoje číslo 59 se ozvala dvě cinknutí, krátké heknutí a tlumené sakrování. A vrzání provazu.

Víš, Jane, stejně si myslím, že končím. Cítím se pořád hůř a hůř. Toto léto bylo poslední, které jsem zažil. A že jsem jich ale zažil! Většinu po tvém boku, Jane. Neopouštím tě. Beru si tě sebou a řekl bych, že už brzy si ty vezmeš k sobě mne.
Jon se má dobře. Aileen získala povolení, a tak nyní pracují na dítěti. Náš vnouček…vlastně vnučka, město potřebuje ženy.
Napsal jsem našemu synkovi dopis, ale pak jsem ho potkal náhodou na ulici. Zašli jsme do restaurace a trochu poklábosili, znáš to. A pak jsem mu řekl "Sbohem" a on se podíval tak nějak, jako že ví.
Je to strašně chytrý kluk. Jsem na něj hrdý. Ty určitě taky, viď? A není to úplný měšťák, myslím, že mě chápe.
Já bych v tomhle městě nemohl zůstat. Žil jsem tady deset let, ale to bylo na předměstí. Teď už toho mám plné zuby. A pohřbený bych tu nechtěl být ani za nic! Koneckonců, z tebe tady taky leží jen těch pár kousků, co našla patrola po té nešťastné bouři. Ne, promiň, nechtěl jsem být přehnaně hrubý.
No, tak já jdu. Musím využít večerní mlhu a proklouznout přes hradbu. Ale já vím, že bych mohl jít bránou!! Avšak takhle mi to přijde…přirozenější.
Tak zatím ahoj.


Slunce rozehřálo skály Pustiny a z jedné škvíry vylezlo šestinohé šupinaté stvoření. Vzápětí mu krkem projel ostrý hrot kopí a ukončil tak jeho krátký život.
Snídaně. První nesyntetická snídaně po několika měsících.
Modravé obrysy hor byly v silném dalekohledu docela zřetelné.

Pátý den přišla bouře. Udeřila znenadání, se silou pneumatického kladiva, pustošila pláně a trhala maso z neopatrných tvorů, kteří se nestihli ukrýt. Terry třesoucími se prsty zapnul zteřelé popruhy ochranné masky, utáhl si pásky na kabátu a schoulil se za kamenný výstupek. Dohlednost během několika sekund klesla na pár decimetrů, strašlivý hukot a kvílení zaplnilo celý svět. Starý muž se chránil před kameny, které do jeho kabátu bily se zuřivostí brahmíního býka, a snažil se protáhnout přes filtry pár doušků vzduchu. Pak jakoby slyšel volat své jméno.
"Teeeerryyyy…Teeeryyyy!!" kvílela bouře. Terry vzhlédl. Do batohu ho zasáhl kámen a srazil jej na zem.
"Co chceš!" zvolal do toho pekelného hukotu. Bouře odpověděla tím, že vzala několikatunový kámen, za kterým se Terry krčil, a jediným poryvem ho odnesla. Starého rangera popadl závan strašného větru a mrštil jím o zem.
"Já se tě nebojím!" zasípal Terry a zvedl se na čtyři. Opět odlétl několik metrů dál, po dopadu se dlouho koulel. Najednou spíš ucítil, než uviděl nehybnou masu skalního útesu. Zatnul prsty do země a pomalu se k němu sunul. Nakonec ztěžka dosedl do něčeho, čemu by se snad dalo říkat závětří.
Bouře řádila dál, ale Terry jí dokázal vzdorovat. Neusnout, pravidelně čistit filtry!
Šestnáct hodin pekla.
Pak starý muž najednou zjistil, že kolem něj je klid. Přinutil své ztuhlé a dobité tělo vstát a rozhlédl se. Nebe bylo doslova vymetené. Krajinu kolem sebe nepoznával.
Ale na obzoru se modraly čisté obrysy hor.

Došel k nim o tři dny později a bez zaváhání se vydal po stezce, kterou viděl jenom on sám ve svých vzpomínkách. Kopím občas ulovil nějakou neopatrnou ještěrku nebo malého hlodavce a puškou si držel od těla tlupy obrovských radškorpionů. Postupoval stále dál, opustil i staré obchodní stezky, vydal se do neprozkoumaných údolí. Země zde, v nitru hor, nebyla tak postižená válkou, jako jinde v Pustině. Rostly zde stromy a ve větru ševelila tuhá modrozelená tráva.

Zapadlo slunce a Terry se utábořil. Ulovil dnes několik velkých brouků s flekatými krovkami, a teď je griloval na mírném ohni. Ve filtru vyrobeném ze dvou plechovek tiše kapala čerstvá voda. Starý ranger si protáhl unavené svaly a pak si začal broukat dávnou tuláckou píseň. Na svět padla noc, ze které jen vesele praskající ohníček vykrojoval maličký ostrůvek. Terry pojedl skromnou večeři, zkontroloval pušku a geiger a pak se opřel o zpráchnivělý pařez a natáhl nohy k ohni. Znovu si začal zpívat, nahlas, tak jak si to ve městě nikdy nedovolil. Tak, jak si zpíval ještě před tím, než potkal Jane. Před tou nocí, kdy se k jeho ohni dopotácela potrhaná holka a s nejistým výrazem ve tváři se ho zeptala, jestli si může přisednout. Zpíval si tak, jako zpíval jí, když se v horečkách potácela na hranici mezi životem a smrtí. Zpíval si, jako si zpívali když byli ještě dva a toulali se spolu tímhle poničeným, ale přesto krásným světem. Zpíval si, hleděl do ohně a plakal.
Jestli se v té době díval jeho směrem Bůh, spatřil černočernou Pustinu, kde jenom jediný světlý bod, maličký, ale odhodlaný, ukazoval všem, že tady žije Člověk.

Ten pocit zažil tak dávno, že již málem zapomněl, co znamená. Ale vybavilo se mu to brzo a celým tělem projelo rozrušené zachvění. Je to tady. Právě vstoupil na místo, kde ještě nikdy dřív nebyl. Právě spatřil údolí, které ještě nikdy neviděl. Právě poznal něco nového.
Bylo nádherné. Táhlo se do dáli a na konci bylo uzavřeno vysokou horou, tak strmou, že mohla klidně sloužit za sídlo bohům. Středem tekla voda, byla rezavá a páchla, ale v noci nesvítila a to byl skoro zázrak. Na obou stranách potoka rostl les, smíšený porost listnáčů a jehličnanů. Ve vzduchu se mísil pach spadaného listí s vůní jehličí a hub. Terry dokonce spatřil jednu velkou plodnici nějaké houby a napadlo ho, že by ji mohl ochutnat. Pak se tomu ale zasmál, nechal zvítězit vrozenou nedůvěru k těmto akumulátorům radiace.
Od odchodu z Vault City uplynul měsíc a něco, ale Terrymu to připadalo jako v jiném životě. Zdálo se mu, že vlastně ani nikdy ve městě nežil, že jenom přes noc zestárl. A Jane, Jane jej přece nikdy neopustila.
Nadechl se a vykročil. Nemusel se opírat o kopí jako ze začátku cesty, pod zvrásněnou kůží se napjaly svaly, kterým jako by bylo pouhých čtyřicet let. Batoh ztěžkl o čerstvé maso a popruhy tížily na ramenech, ale Terry to necítil. Labužnicky se prodíral křovím, smál se větvím, které jej šlehly do obličeje a vychutnával si ten pocit bezprostředního kontaktu s divočinou.
Tu noc ani nespal. Seděl u ohně a pozoroval údolí, které bylo osvětleno stříbrným měsícem v úplňku. Bylo to překrásné a starý muž poprvé po dlouhé době necítil ten podivný tlak na prsou.
"Tohle je krajina, které jsem vždy patřil, Jane," řekl a jeho hlas zněl v tichu velmi zvláštně. "Tohle je země, které se chci odevzdat."
Jako by čekalo jen na ta slova, zazářily na obzoru první paprsky slunce.
A současně z dálky zaznělo volání vlčí smečky.

Celý den pokračoval v pochodu údolím. Chvílemi kráčel potokem, aby zmátl stopy, jindy zase využil rozložitých korun statných stromů a nesl se vzduchem. Ale nelovil. Tak nějak věděl, že to, co má, mu bude stačit až do konce života.
Slunce pálilo a tichým lesem se neslo šustění listí, jímž se brodil starý muž. Pozdní podzim dával tušit, že letošní zima v Pustině bude pěkně tuhá. Stromy se připravovaly na dlouhý spánek, ale byly to stále živé stromy.
"Živé stromy, Jane, podívej, kolik jich tu je. Tolik jsme neviděli za celý život, viď?" řekl Terry. Chvíli jako by naslouchal odpovědi a pak pokýval hlavou. "Ano ano, za tenhle pohled by divoši na pobřeží dali nevím co."
Narazil na jakési jezírko, u kterého geiger prskal jenom na dolním konci stupnice, a tak se vykoupal. Příjemný pocit. Jako by se mu vracely všechny síly. Byť jenom na chvíli.
"Je to tak, Jane. Starý vlk vždy vycítí, kdy má zemřít."
Další zavytí, tentokrát podstatně blíže, to jen potvrdilo.

Setmělo se, ale starý, šlachovitý ranger pokračoval v chůzi. Nepotřeboval spát. Nepotřeboval jíst. Měsíc v úplňku svítil z jasné oblohy a to stačilo, aby viděl.
Pocítil uspokojení, když ze zmateného vytí usoudil, že vlci jeho stopu ztratili. Ale smečka již byla na lovu a jen tak se nevzdá, a má dost členů, aby je vyslala do okolí. Za chvíli se jistě ozve vítězoslavné zavytí a všechny ty šedavé stíny vlků a zdivočelých psů se rozběhnou za ním.
"Nevím, jestli to byl dobrý život, nebo špatný. Žil jsem tak, jak jsem žil, a můžu být šťastný, že tak i dožiju. Vlastně i ty, Jane, ty jsi vždy byla taková bouřlivá a nakonec tě vzala bouře, he he he. Promiň, to bylo hrubé."
Bylo už chladno, velmi chladno, jako by se veškeré teplo stáhlo za obzor, odkud již za pár chvil vyrazí záře oznamující nový den. Vytí vlků ustalo, a to znamenalo jenom jedno.
Už se nemusí domlouvat. Všichni už ví, co a jak.
Cvaknutí závěru pušky se neslo do dáli.

První tmavý stín se mihl mezi stromy. To je jen nadháněč. Druhý stín proletěl křovím zcela neslyšně. Tak to začíná. Tak to končí. Jane…Ruka, najednou zcela klidná a pevná, pustila pažbu a pohladila náhrdelník. Brzy se tohoto hrdla dotknou jiné vlčí zuby. Tady je! Výstřel odloupl kůru na blízkém stromu.
"Tak jo!" zvolal Terry silným hlasem. "Tady jsem!"
Mladý vlk opustil své místo. Terry pálil instinktivně a odpovědí mu bylo bolestivé zavytí a kňučení. Dorazil ho, bleskově se otočil a odstřelil dalšího vlka. A další stín a další rána! Údolím se neslo burácení výstřelů, vzduch ztěžkl pachem spáleného prachu a krví. Šramot napravo, otočka, výstřel! Čtvrtý vlk na zemi. Jsou vychrtlí, hladoví, zoufalí. Jako jsem kdysi častokrát býval i já.
Nová hrst nábojů vklouzla do zásobníku dříve, než útočící smečka překonala polovinu vzdálenosti. Prásk, prásk, prásk! Obrovského vlka Terry zasáhl už ve skoku. Zavalilo ho pěkných pár liber umírající hmoty a srazilo na zem. Pušku však nepustil. Další výstřel, sakra, ten byl vedle!
Rychle se převalil a vystřelil z lehu. Ve světle blednoucího nebe spatřil oblak krve a úlomků kostí, který se vznesl nad hlavou zasaženého vlka. Znovu nabít!
Tentokrát stihl vložit jenom dva náboje. Nejlepší střelec na sever od Broken Hills! Nejenom nejpřesnější, ale taky nejrychlejší! Dva výstřely pronikly dvěmi lebkami.
Vrhl se na zem a spatřil nad sebou špinavé břicho dalšího vlka. Není čas nabíjet, když vlk přistál, dopadla mu na záda těžká pažba a zlomila mu vaz. Kde mám to kopí!
Několik dalších vlků skončilo na zemi s rozpáranými břichy, ale také Terry utrpěl pár hlubokých škrábanců. Držel se na nohách a přesnými údery svého ostrého kopí zabíjel.
"Tak co je?!" zvolal rozjařeně. "Zabiju vás všechny! Pojďte!!"
Slunce již klepalo na obzor. Terrymu visel na ruce vlk. Druhou rukou tasil dýku a vrazil ji zespoda do krku. Pak skočil přes křoví, dopadl do kotoulu a na chvilku tak unikl vlkům a zmátl je. Právě na takovou chvilku, aby si mohl ránu stáhnout propoceným šátkem, starým jako celý zbytek Terryho.
Další zabitý vlk. Na dvacet metrů vrhem za čepel, to není špatné, pochválil se Terry. Odkopl dalšího vlka, který se dostal příliš brzo, a skočil po něm s tesákem a dýkou v rukách. Ostříkala jej krev, ale věděl, že ne všechny patří zabitému zvířeti.
Ležel na zemi a dva vlci byli příliš blízko. Jednomu se zabodla vržená dýka přímo mezi oči, druhý se nabodl na tesák, ale to již trhal. Terry jej odhodil a postavil se. Stál sám a beze zbraně, otřel si z očí krev a rozhlédl se. Kolem postával zbytek smečky, ještě půl tuctu vlků. Opodál tiše kňučeli smrtelně zranění.
Starý muž sáhl do boty a vytáhl další dýku. Tlak na hrudi se změnil v bláznivé pálení a v žilách hučel adrenalin. Krev chladila na zádech.
"Tak pojďte," řekl prostě. Bez nenávisti, protože v Pustině není takových lidských citů. Rychlý pohyb ze všech stran.
Nad obzorem vyšlo slunce a udeřilo starého rangera Terryho, člověka z Pustiny, do očí.
"Jane!!!"


Terry…

© chekotay 051028:1907


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist