Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

(Děj se odehrává v univerzu Falloutu, které je upravené na evropské podmínky.)

″Dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse nemá se štkát.″
Předválečné pořekadlo


″Automaty,″ zamumlal jsem zamyšleně. Spoušť byla strašlivá. Celý barák byl na hadry, ve stropě díry jak kráva a všude kolem haldy dvoucentimetrových nábojnic. ″Velkorážný automaty. Kolik mrtvých?″
″Tři strážní a jeden nevinný náhodný kolemjdoucí,″ břitce odvětil můj zástupce a pak se vrátil ke svému bločku.
″Nevinný už nejsou,″ procedil jsem. Ze dveří právě vynášeli mrtvolu. Byla tak roztrhaná, že na ní ani nešlo poznat policejní uniformu. Zaskřípal jsem zubama. Tři mí podřízení jsou mrtví! A guvernérův syn někde v hajzlu…
″Poručíku!″ zavolal na mně jeden mladší strážník, kterému kluci říkali ″Šplhoun.″ ″Poručíku, na hradbách na jihovýchodním okraji města našli provazové žebříky! A také několik nábojů ráže dvacet milimetrů. A stopy krve!″ dodal snaživě.
″Vypadá to, že utekli pryč z města, že ano?″ ozval se za mnou mrazivý hlas.
″Vy se do toho nepleťte!″ Ani jsem se neotočil. Toho člověka jsem viděl jenom jednou, před dvěma dny u guvernéra, a už jsem ho měl rád asi jako zmiji v posteli.
″Ale utekli pryč z města…″ syčel ten tichý hlas.
″Zabili tři členy policie a unesli guvernérova syna!″ řekl jsem hlasitěji, než jsem chtěl. ″Zabili mé policisty a unesli guvernérova syna…″
″…kterého jste měl vy hlídat, že?″ Sss, sss, sss, syčela zmije. Otočil jsem se. Vysoký, nadělaný chlap, v parádní šedomodré uniformě. To, co měl na tváři, připomínalo úsměv. Asi jako když se zmije usmívá na strachy strnulou myšku.
″O co vám jde?″ zeptal jsem se přímo.
″Jsou mimo město, poručíku. Takže to nechte na mně.″
″Stalo se to v mém městě. Zabili mé lidi. Je to moje záležitost.″
″Unesli guvernérova syna, takže je to státní záležitost.″
″Půjdu po stopě únosců a vy mi v tom nezabráníte!″
Jen se pousmál.
″A vy mi nezabráníte, abych se k vám přidal!″ Sss, sss, sss, a odešel. A ve mně se rozléval divný pocit, jako jed…
″Svolejte muže! Kromě nezbytných hlídek a malé zálohy půjdou všichni! Připravte zásoby na pětidenní cestu!″ rozkázal jsem. Mí podřízení začali běhat sem a tam. Ale ten pocit tady zůstal.

Třetí den v Pustině. Byli jsme velká výprava - takové zbraně, jaké byly použity v tom domě, mohou sehnat jedině nájezdníci napojení na Obranu národa - a ti by na nás mohli něco nachystat… Jenže tohle byla Pustina. Horko, dusno, všudypřítomné nebezpečí. Jedovatí štíři velcí jako psi, zmutovaní psi velcí jako krávy a dvouhlavé krávy velké jako…radši ani nemyslet. Každou chvíli se z prachu něco vymrštilo a ostrými zoubky se to snažilo zarýt do našich zbrojí. Čas od času jsme narazili na nízké křoví s trny ostrými jako žiletky. Geiger pořád prskal a občas jsme museli změnit směr, protože dlouhý prut se sondou hlásil neznámé anomálie.
V tomhle pekle jsem už přišel o dva muže. Jeden z nich chtěl během přestávky ochladit své zpocené tělo a sundal si kovový krunýř. Jako by čekala jen na tuhle chvíli, z prachu se vymrštila malá…malé něco, přisálo se to na hruď ubohého policisty a pak se to vsáklo do něj. Začal ječet a pokoušel se prsty rozdrásat maso na prsou, padl na kolena a pořád ječel. Pak jsem viděl malý hrbolek, jak vystupuje pod napnutou kůží na krku. Mířil do hlavy. Jekot toho muže přešel do závratných výšek a pak ho přehlušil výstřel. Policistova hlava se rozletěla a ocákala nás. Za ním stál ten zmiják a z jeho čézety se kouřilo.
″Inframéby,″ řekl prostě. ″Nenechávejte jediný kousek svého těla odkrytý! Jak zacítí volnou kůži, skočí po vás a prožerou se do vás.″ Čezeta se obloukem vrátila do pouzdra.
″Co…co jste to…″ začal jsem šokovaně.
″Na severu žijí inframéby, které se dokáží proleptat plechem,″ prohodil jen tak mimochodem. Už jsem ho měl dost a namířil na něj svou brokovnici.
″Právě jste zabil policistu!″
″Ušetřil jsem ho velikého trápení, věřte tomu.″
″Ne, tomu nevěřím! Třeba ho šlo ještě zachránit…″
Přišel ke mně tak blízko, až se hlaveň mé pušky zaryla do jeho kevlarové kombinézy.
″Inframéby se proleptají kůží pomocí směsi enzymů a žíravin, a pak cestují od orgánu k orgánu, dokud nenasbírají dostatek živin,″ syčel potichu. ″Nakonec se usadí v mozku, kde nasadí spoustu vajíček a zemřou. Napadený si myslí, že je v pořádku, dokud se po půl roce vajíčka nevylíhnou a malé larvy nezačnou ubožáka rozežírat zevnitř. Pěkně pomalu, aby mohl žít a zásobovat nenažrané larvy další potravou. Nakonec z něj zbude jenom kůže. Jenom prázdný obal.″ Něco na jeho pohledu mě přimělo, abych si to představil. Otřásl jsem se.
″A v Pustině jsou ještě horší věci,″ dodal a odvrátil se. Pochopil jsem, co chtěl říct: ″Zabijte mně, a živí se zpátky nevrátíte.″ To jsem si ověřil o chvíli později, nedbal jsem jeho výstrahy a jednoho muže vyslal, aby prozkoumal něco jako stopu. Byla to nějaká svinská anomálie, spálilo ho to na popel.

Takže teď jsme pochodovali mlčky. Had, jak mu teď říkali i moji muži, šel první a vedl nás podle občasných otisků bot, kapky krve nebo nábojnice. K večeru jsme se odklonili na jih, k horám. Pochodovali jsme většinu noci a ráno nám Had řekl, že už jsme blízko. Začal jsem svým mužům udílet rozkazy.
″Hlavně nestřílejte, dokud to nebude nutné, jasné?! Chceme je živé. A guvernérovu synovi se nesmí nic stát! Opakuji, syn guvernéra musí přežít za každou cenu.″ Věděl jsem, co se říká. Že prý se mladý synek bouří proti svému otci a proti státu, který symbolizuje. Že prý chce nezávislost města. A že prý se paktuje s Obranou národa. Ale to jsou kecy, ať je ten kluk jaký chce, stále to je syn guvernéra. A já měl za úkol ho chránit - byť ta ochrana někdy hraničila s domácím vězením.
Otočil jsem se na toho vojáka. Zrovna s cvaknutím zarazil zásobník do své plně automatické brokovnice Pancor Automatic.
″Chceme je živé,″ připomněl jsem mu. Podíval se na mně a já si zase jednou připadal jako malá myška.

Únosci zamířili do jedné z úžlabin, která se zarývala hluboko do podhůří Beskyd. Byla tady spousta zuhelnatělých kmenů a to náš pochod značně zpomalovalo. Na druhou stranu, už dlouho jsme nezaregistrovali žádnou anomálii a taky to tady vypadalo pěkně mrtvo. Možná až moc.
Had se najednou zastavil. ″Už jsou blízko!″ Zase ty sykavky. Najednou ticho protnul ostrý zvuk, hřmění. Koutkem oka jsem zahlédl kouřovou stopu.
″K zemi!″
Exploze erpégéčka mnou smýkla mezi kameny. Všude byl prach, někdo řval. Začaly dunět čézet sedmasedmdesátky, dvoucentimetrová munice tříštila stromy a trhala zemi kolem nás. V odpověď se ozvalo staccato našich hecklerů a výkřiky. Moji muži ustupovali. Rychle jsem se pokusil vstát, ale zdeformovaný ramenní plát se zaklínil mezi kameny. Raději jsem tiše ležel a snažil se vyprostit ze své zbroje. Boj se zatím přesunul zpátky dolů údolím a ozvaly se ještě dva hromové výbuchy.
Rezignoval jsem na páčení a raději odepnul přezky, které mě držely uvnitř poškozeného brnění. Tady v horách snad ty Hadovy ″inframéby″ nebudou. Sáhl jsem pro pušku, ale zarazil mě stín; pohled nahoru ukázal čtveřici mužů. Měli na sobě směsici germánských a evropských uniforem a v rukou kalašnikovy a čezety. Bodák jednoho kalacha byl od krve.
″Jé, hele, bengáč,″ zakřenil se jeden z nich. ″A bez krunýře!″ Z nějakého důvodu to u ostatních vyvolalo záchvat smíchu. Chtěl jsem toho využít, ale jen jsem se pohnul, už na mně mířila velkorážní sedmasedmdesátka.
″Poď s náma, poldo!″

Ušli jsme asi dva kilometry. Z hovoru mých průvodců jsem vyrozuměl, že asi polovina naší výpravy je mrtvá nebo raněná, zbytek že prý ustupuje z hor. O Hadovi ale ani slovo. S hrůzou jsem si uvědomil, že skoro lituju, že jsem neviděl jeho rozstřílenou mrtvolu! Málem jsem si nafackoval. Krucinál, ten chlap mi byl pěkně nepříjemný, ale stále to byl voják Hradní stráže! Jakkoliv otravný, byl to ochránce Československa, stejně jako já. Třeba přežil. Třeba mě zachrání…
V takových a podobných myšlenkách jsem dorazil do tábora únosců. Postávalo tam ještě šest mužů, všiml jsem si dvou trubic od raketometů a dvoutisícovky v provedení lehký kulomet. A taky toho, kvůli kterému jsme tohle podnikali.
″Pane Romane!″ vyhrkl jsem. ″Jste v pořádku…neublížili vám?″
Zasmál se. ″Jsem v pořádku, v nejlepším pořádku, poručíku. A ublížit? Prosím vás, mí přátelé mi velmi pomohli!″
″Vaši…přátelé?″
Guvernérův syn se rozesmál. ″No samozřejmě, mí přátelé! Osvobodili mě z vašeho zajetí…″ Zvážněl. ″Je mi líto vašich mužů, poručíku. Ale jinak to nešlo.″
″Osvobodili…zajetí…ale pane, vy jste nebyl zajatec!″
″Oficiálně ne. Ale program, který mě můj otec nutil dodržovat, byl mým vězením. A vy, aniž jste to věděl, mým věznitelem.″
Něco mi vrtalo hlavou. Vrtalo to už pěkně dlouho a vypadalo to, jako by se to právě teď provrtalo, kam mělo.
″Ale…proč vás váš otec věznil?″
″Copak jste skutečně tak hloupý, poručíku? Copak skutečně nevidíte, co dělá můj otec?″
″Spravedlivě vládne městu a okolí…″
″Kecy!″ obořil se na mně. ″Tímhle vás krmí! On…″ ztišil hlas a s pološíleným výrazem na tváři se přiblížil. ″Zotročuje nás. Připoutává nás k Republice! Nás, odjakživa svobodné město!″
″Před válkou jsme byli také součástí republiky, pane, tak co je špatně?″ Snažil jsem se získat čas a urovnat si myšlenky.
″Co? Co je špatně? Vy to nevidíte? Oni…″ trhl hlavou, jako by chtěl ukázat, kterým směrem se nacházejí ti ″oni.″ ″Oni nás svazují. Ústava, zákony, nařízení. Mezinárodní úmluvy. Přátelská pomoc okolním státům! Okolním státům!! Vidíte to? Před válkou - před válkou jednali stejně! A kam nás to dovedlo… až sem! ´Musíme uznávat nároky cizích zemí,´ říkali. ´Všichni jsme bratři,´ tvrdili. A jak to dopadlo, aha?!″ Odstoupil a začal se procházet po okolí. Všiml jsem si, že při mluvení používá stejná teatrální gesta, jako jeho otec. ″Jediný udržitelný stát musí být postaven na národnostních základech. Žádní cizáci. Žádná cizí práva. Jen my. My jsme Češi. Češi, poručíku!!″ zase se naklonil ke mně a prskal mi slova do obličeje. ″Žádný jiný národ na světě tohle o sobě nemůže říct.″
″To tedy ne,″ řekl jsem opatrně a přemýšlel přitom nad tím, co jsem věděl. Že guvernér má v příjmení spřežku a že jeho žena k nám přišla s karavanou z jihovýchodu. A taky jsem si vzpomněl na jednu starou zprávu, která tvrdila, že ve městě jsou agenti Obrany národa. Říkal jsem si, že nejlepší bude držet hubu, ale zvědavost mě přemohla. Musel jsem to vědět.
″Pane Romane. Vy…vy spolupracujete s fašisty?″
″Nemyslete si o Obraně národa nic zlého, poručíku. Oni jen chtějí dobrou budoucnost pro náš národ. A že při tom padne vláda, no co, stejně je k ničemu. Podívejte se,″ řekl a sednul si na kámen vedle mě. Jeho společníci ho sledovali s pozornými výrazy na tvářích. Hltali každé jeho slovo. Fanatici.
″Podívejte se, poručíku, já vím, že město už nemůže dál žít samo, jako dřív. Musíme se opět spojit ve stát, ale když už, tak tedy v pevný, národnostní stát. Ne v tu federativní břečku! Chápete?″
Jako zhypnotizovaný jsem přikývl. Romanův obličej byl pokřivený šíleným zápalem. Byl to skutečný blázen. Už se nedivím, že ho otec držel zkrátka.
″No, poručíku, čeká nás skvělá budoucnost!″ prohlásil a vstal. ″Už brzo bratři z Obrany národa obsadí naše město a konečně tam zavedou pořádek.″ Usmál se na mně. ″A pak už vás nebudeme potřebovat…ale ne, tak jsem to nemyslel! Měl jsem na mysli, že pak už nebude třeba policistů! A země bude zase vzkvétat. No, dost už řečí o budoucnosti vzdálené, teď musíme vyřešit budoucnost blízkou. Bohužel vás nemůžeme pustit, to jistě chápete. Musíte jít s námi. Nebojte, nikam daleko, jenom přes hory do Ostravice, tam se mám za pět dní setkat s bratry a pak se vrátíme a převezmeme město…″ Dál se nedostal. Mezi nás dopadl jakýsi předmět a vzápětí mě oslepilo prudké světlo. Do uší se opřel ostrý zvuk a já se raději jen schoulil do klubíčka. Třesklo několik ran, krátká dávka a pak mě někdo popadl a postavil. Otevřel jsem oči a pomalu se rozkoukával. Zezadu mě držel guvernérův syn a k hlavě mi tlačil pistoli. Byl jsem živý štít…
Kolem leželi mrtví fanatici, flechetty v nich nadělaly strašnou spoušť. Uprostřed tábora ležel flashbang. A před námi, na vyvýšené skále, stál voják v pouštních maskáčích se znaky Hradní stráže.
″Tak za pět dní v Ostravici, synku? Tsss, tvá cesta končí tady. A na tvé kamarádíčky si počíháme,″ zasyčel potichu a pousmál se. Jako malá myška, blesklo mi hlavou.
″Nestřílejte, nestřílejte!″ ječel syn našeho guvernéra a ještě víc mi tlačil pistoli k hlavě. ″Odhoď zbraň! Nebo ho odprásknu! Já si nedělám srandu, chlape! Odprásknu toho poldu, fakt že jo, zastřelím ho!″
Had se jen tiše uchechtl.
″Stejně za sebou nerad nechávám svědky!″
Dunění automatiky Jackhammeru zaplnilo celý svět. A pak už nebylo nic.

Vojákova silueta se rýsovala proti světlému nebi, slunce zapadalo. V údolí, mezi mrtvolami zabitých policistů, se míhaly šedivé stíny vlků. Voják se ještě otočil a pohlédl dolů, na mrtvá těla povstalců rozhozená po kamenech.
″A za zradu Republiky odsuzují se k trestu smrti,″ zasyčel.