Probudila mě bolest, velká bolest. Ubližovalo se nám. Mnoho bojovníků padlo. Otec zemřel. Bylo to strašné. Vyděšeně jsem vyjekl a schoulil se vedle Matky, stejně jako ostatní bratři. Zemřeli další bojovníci. A pak byl na chvíli klid. Klid jako před bouří.
Otevřely se dveře. Za nimi stáli dva lidé, ale viděl jsem jenom toho prvního, druhý se chovával ve stínu. Thomas vešel do místnosti. Byl to docela starý muž, kterého bojovníci našli umírat hluboko v nehostinné pustině. Zachránili jsme ho a odvedli sem, aby nám pomáhal s obsluhou zařízení Vaultu. Důvěřovali jsme mu. Pamatuju si na to Otcovo rozhodnutí, bylo to krátce před mým narozením. Otec říkal, že Thomas je teď v naší smečce, protože jiné jeho smečky jej nepřijaly. Thomas nám hodně pomohl. A teď pomohl nás zabít.
"Je mi to líto," zaskuhral Thomas. Cítil jsem, že je. Je mu to moc líto a bolí ho to, ale nic proti tomu nedělá. Četl jsem mnoho souborů v počítači a vím, že lidé často zjevnou skutečnost vyjadřují složitými větami. Nyní by člověk asi řekl, že "vrána k vráně sedá a starého psa nový kouskům nenaučíš." Nebo by možná řekl něco úplně jiného.
Něco zezadu postrčilo Thomase dál do místnosti. Vešel další muž. Měl na sobě zářící kovovou zbroj a v ruce držel ničivou předválečnou zbraň. Když nás viděl, pousmál se. Byl to zlý úsměv. Z toho člověka páchla smrt a zlo. Matka nás odstrčila tak, abychom byli lépe chráněni jejím tělem. Vykoukl jsem a sledoval toho člověka. Měl na své zbroji mnoho krve, ale nebyla to jeho krev. Pak, jako by se ten člověk rozhodl, otočil se na Thomase a promluvil: "Dobře jsi nám posloužil, skutečně! Děkuji ti…zrádče! Zradil jsi nejen nás, ale také je, Thomasi. A něco jsem se naučil, nikdy nedůvěřovat zrádci. A dvojitému už tuplem ne!" Zmáčkl spoušť, zbraň se roztočila a zazářila. Vzduch hořel. Thomas hořel. A pak už nebyl živý, už to byla jen hromádka popela na podlaze.
"Prach byl a v prach se obrátil," řekl ten muž. Věděl jsem, že to je něco pro lidi posvátného, ale on to nemyslel posvátně. Pak ten muž namířil svou zbraň na podlahu a zase vystřelil, znova hořel vzduch a také mí ještě nenarození bratři. V okamžiku je zabil všechny. Matka zakvičela žalem a ten kvikot se proměnil v bojový řev. Vyskočila. Nebyl jsem na to připraven a tak mě její noha odrazila do kouta místnosti. Muž začal opět střílet, zasáhl matku a začala hořet. Pak se zbraň otočila a během několika nádechů spálila a sežehla mé zbylé bratry. Muž vypnul zbraň.
Ale Matka nebyla mrtvá! Odrazila se na svých strašlivě popálených nohou a vyskočila na muže. Začal střílet a zcela ji zabil, ale to už jsem vzduchem letěl také já! Dopadl jsem přímo na jeho krk a jedním kousnutím mu rozdrtil páteř. Lidé jsou tak ubozí, když nemají zbraně!
Bylo po všem. V místnosti jsem byl živý jenom já. Nemohl jsem tomu uvěřit. Žalostně jsem kviknul a dloubl do Matčina těla. Byla mrtvá…ne zcela! Jeden život tady byl. Ne, nebyla to Matka, její tělo bylo mrtvé, ale uvnitř, hluboko uvnitř byl jiný život. Ještě nenarozené vajíčko! Několika švihnutími jsem rozpáral Matčinu spálenou kůži a prohryzal se jejím masem až k tomu vajíčku. Již bylo připravené se narodit. A ještě něco: věděl jsem, že to má být další bratr, ale v posledních chvílích svého života se matka rozhodla změnit ho na sestru!
Láskyplně jsem vajíčko umístil mezi mrtvoly mých bratrů. Až začnou tlít, bude mít vejce dost tepla pro vývoj. Pak jsem snědl toho muže, našeho vraha. Už mi nepřipadal tak strašný a velký, ale nebylo to tím, že nyní ležel na zemi. To já jsme za necelou půlhodinu povyrostl. No ano, byl jsem nyní dominantní samec, byl jsem Otec! A až se má sestra vylíhne, bude to další Matka. Počítal jsem. Ve chvíli, kdy se nová Matka vylíhne, budu už dospělý. Matky dospívají rychle. Nebude to trvat dlouho a narodí se noví bojovníci. Mnoho bojovníků. A budou mocní a plní nenávisti k Člověku, tak jako jsem já. Budou Člověka nenávidět, protože to byl on, kdo na Párače zaútočil.
Bude nás mnoho.

Pomstíme se.