Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


chekotay - Zazpívej

Prásk prásk prásk prásk! Buben granátometu se otočil a vyplivl čtyři projektily daleko do ulice. Exploze otřásla zdmi a zvedla do vzduchu oblaka prachu, jeden z baráků se zřítil. Útočníci již byli uvnitř Doupěte, jak Krysy říkali opevněnému činžáku v centru svého teritoria. Pronikli dovnitř tvrdě, rychle, brutálně.
„Sparrow, odrovnej tohle křídlo, Messenger nahoru do patra, Linzi zabezpeč sklep, jedem jedem, máme patnáct sekund!“ řval Kaprál a hnal své chlapy dál, těžké boty dusaly po schodišti, čvachtaly v roztrhaných vnitřnostech obránců, automatické zbraně přerývaně chrlily oranž a olovo. Exploze plastické trhaviny zasypala dlouhou chodbu spojující tenhle dům s dalšími částmi Doupěte. Po ulici už běžely další Zuřivý krysy. Echollete je nechal přiblížit se a pak to do nich pustil ze svého podpůrného kulometu. Z prvního patra se ozývaly výstřely brokovnice, sakra práce, nikdo z našich brokárnu nemá, ale už to ztichlo...
Linz z Marianem běželi dolů po schodech, jejich zbraně střílely v nepravidelných dávkách na každý stín, který v chemické mlze bojového plynu zahlédli. Linz vrhl granát přes zábradlí a s malým zpožděním skočil za ním, dopadl přímo do hasnoucího pekla plamenů a jeho samopal už zase pálil a dorážel ty, které nezkosil granát ani to dusivé svinstvo. V infravizorech viděli dvoje dveře, okamžitě se rozdělili, Linz rozkopl ocelové dveře napravo a s namířenou zbraní vtrhl do další místnosti očekávaje nepřítele. Ale žádný z protivníků zde nebyl.
„Linz, Linzi, ty svině tady mají chodbu!!“ ryčel Marian skrz střelbu svého samopalu. Dlouhá dávka vyčistila podzemní tunel od nepřátelských posil. Ale Linz ho neslyšel. Stál tam v té místnosti a svět se kolem něj točil.
Zabij, nebo budeš zabit, takový je zákon Pustiny. Ale tohle...
Byla to žena, skoro ještě dívka, visela na hácích zaseknutých pod lopatky, rudý kov svítil zaklesnutý v prsou, dutina břišní byla otevřena a všechny orgány, dovedně vyjmuté, ale neoddělené, byly vyloženy vedle na kulečníkovém stolku. Cukaly sebou v posledních záchvěvech života, ale jak dlouho již...ona ještě žila...
„Linzi!!“ řval Marian, „Už jsou tady zase!“
Vysílačka zachřestila. „Linzi, Mariane, vypadněte zespoda, padáme odsaď!“
Hukot samopalů se slil v jedno, ale on tam stál, stál v té pitomé místnosti, dvacet stop pod úrovní spáleného Los Angeles a zíral na mučenou ženu. A ona se pohla, pomalu, pomalu zvedla hlavu zakrvácenou vytrhanými vlasy a spálenou letlampu a upřela na něj své oči a...
„Do hajzlu, Linzi, padáme!“ hrubě jím smýkl Sparrow, a aniž pohlédl dovnitř, vhodil do místnosti balíček vysoce brizantní třaskaviny. Marian zde již nebyl, z podzemní chodby byl slyšel dusot a výkřiky, Sparrow držel Linze za postroj a táhl jej nahoru, brali schody po třech, po čtyřech. Světem otřásla exploze, to vybuchly nálože na horních patrech.
„Tady jste, pohněte, už deset sekund přetahujeme!“ hulákal Kaprál a do vysílačky dodal: „Jsme všichni, mizíme!“ Vyběhli ven na ulici, kde mezitím přibylo několik mrtvých těl, a za nimi explodovaly sklepní prostory, načež se celý činžák, pomalu, důstojně, sesul k zemi. Z oblaků prachu se vypotácely oslepené, zmatené postavy v černém, Zuřivý krysy, ale zazněla salva a postavy popadaly k zemi. Sparrow, stále křečovitě držíce Linze, uháněl za ostatníma, Kaprál se jen občas ohlédl, zda je někdo nesleduje, Echollete se svým kulometem najednou vstal zpoza zdi opodál a přidal se k nim. Utíkali pryč a nikdo je nepronásledoval, ale tím se nenechali oklamat, území klanu Zuřivých krys je velké, a pak ještě musí běžet přes celé město, rychle, rychleji než vítr, rychleji než se bude šířit zpráva o troufalém přepadu samotného Doupěte, protože ve městě ovládaném gangy není bezpečno, a tam, kde žádné gangy nejsou, je situace ještě horší. Honem, honem, běžet, přes celé město, přes skladiště a pak přes příkop, hluboký příkop plný odporné, žíravé toxické břečky, a tam už je Pevnost a bezpečí...
„Tak co, máme je?“ ptal se Marian, který čekal na poslední běžce, kryl jejich útěk a nyní se k nim přidal. „Viděl jsem Messengera jak se vleče s nějakými vaky, to bylo ono, jo, to byly ty filtry?“
„Šetři...dech...“ vyprskl Kaprál. Pak ale mrkl. „Jo, máme je. Máme ty zatracený filtry.“
A tak běželi do bezpečí, a k večeru jej dosáhli, a o téhle troufalé akci se šeptalo po celém L.A. – Gun Runneři ukradli Zuřivým krysám náhradní filtry do čističky. Gun Runneři mají vodu. Čistou vodu. A mají jí dost i na prodej...
„Linzi, Linzi, raduj se, to byla bezva akce, johoho, to se nám povedlo, jsme jim to natřeli, smraďochům, co?! Tak, co je, dneska máme dobrý den, tak se trochu poveselíme, ne?“
„Jasně, jasně,“ usmíval se Kaprál. „Ale hlídky držet, aby nám to ty svině neoplatily!“
„Jo, jo, samozřejmě, ale když nemám hlídku, tak si vypiju! Linzi, pojď, zapijeme...Linzi?! Co sakra...co je s tebou??“
Pevnost Gun Runnerů nikdy nepoznala křik mučených obětí. Linz věděl, že mnohé klany mají jiný přístup k lidskému životu, avšak až dosud mu to plně nedošlo. Ale nyní...
Ale tehdy. Bylo to před čtyřiceti lety. Stovky mil odsud. Kdysi, v jiném životě. Linz už na to dávno zapomněl.

Slunce se již chýlilo k obzoru, prosvítalo rudě skrz oblaka jemného popílku ještě z dob Války.
Linz došel ke své chatrči na kopci a opřel o stěnu sochor. Hřbetem ruky otřel z čela pot.
„Dík za pomoc, Linzi!“ zahlaholil vesele Henry Jackman, zastříkaný blátem až po uši, s krumpáčem na rameni, malý, sukovitý dědek s drzým úšklebkem ve tváři.
„Jo, mám to u tebe,“ zasmál se Linz a narovnal si záda, až to křuplo. Zasykl bolestí a raději usedl na balvan.
„Přijdeš za náma do knajpy?“ zeptal se Henry.
„Mno,“ mlaskl Linz nejistě.
„Přijď, zaplatím ti kvas. Bez tebe bych tu hráz nespravil.“
„Tak jo,“ kývl nakonec Linz.
„Fajn, uvidíme se u Elliota,“ otočil se Henry. „Prý dorazí nějací Inkvizitoři,“ dodal jen tak mimochodem.
„Cože?“ trhl sebou Linz. „Inkvizitoři? Tady? U nás?“
„No jo, Barryho kluk je ráno viděl v soutěsce. Je jich prý docela dost. To jsem zvědav, co je sem přivádí,“ zamnul si ruce Henry. Obdělávat půdu ve vesničce hluboko v horách není zrovna akční zaměstnání a každý má rád trochu vzrušení, když do knajpy zavítá nějaký poutník a vypráví o velkém světě tam za soutěskou.
„Nemám je rád,“ ucedil Linz. „Nikdo je nezval. Co si o sobě vůbec myslí?“
„Ale no tak, kamaráde,“ zasmál se Henry. „Svět venku je krutý a někdo spravedlnost udržovat musí!“
„Mají divnou spravedlnost,“ zamručel Linz.
„Svět venku je krutý,“ opakoval Henry. „Tak jo, já se jdu umýt. Uvidíme se!“
„Jo,“ mávl rukou Linz a sklonil se ke svým sandálům. Tss, Inkvizitoři! Tady! Nikdo je nezval. A vůbec... Nějaká spravedlnost...Tak krutý svět, co? A to říká Henry Jackman, který nikdy nezvedl zadek z tohohle údolí! Pff!

Večer se rozzářil lojovými svíčkami na verandě velké budovy sroubené z několika kmenů a množství nejrůznějšího haraburdí a kovového šrotu. Elliotova knajpa každý večer hostila všechny chlapy z vesnice a okolí. Pil se kvas, na nic složitějšího se Elliot nezmohl, ale to nikomu nevadilo. Linz si oblékl kazajku z jemně vydělané brahmíní kůže a široké maskáče a pomalým, úsporným pohybem sestoupil ze svého „orlího hnízda“ dolů do vesnice. Již z dálky slyšel hukot bavící se společnosti, ale bylo poznat, že dnes je něco jinak. Když vkročil ze tmy do osvětlené místnosti, hned viděl, co. U dlouhého stolu seděla skupinka vysokých, hřmotných mužů mužů v dlouhých pláštích. Na zádech se jim houpaly širáky uvázané provázkem kolem krku – a byli ozbrojeni. Vesnice v horách byla bezpečná, nikdo zde nenosil zbraně, i když vesničané nebyli bezbranní. Měli nějaké brokovnice, kulovnice, Elliot se pyšnil kozlicí s jednou hlavní upravenou na armádní náboje, ale Linz měl podezření, že by se ty zbraně rozpadly, kdyby se z nich někdo pokusil vystřelit. On sám měl také pušku, ale ta jeho, to byla pečlivě promaštěná odstřelovací M-24 zabalená v plátně ve skříňce pod postelí, a ostatní vesničané o ní nevěděli. Nepoužíval ji, byla to poslední vzpomínka na jeho starý život. Život tam kdesi daleko, ve městě, v divokém, rozbouřeném, planoucím Los Angeles.
„Á, Linzi!“ zahlaholil Elliot, když ho spatřil. „Dáš si žejdlík, nebo rovnou dva?“
„Nalij mu,“ ozval se Henry Jackman, „Dneska jsme spolu spravili tu hráz nahoře na kopci! Jestli se něco nepodělá, bude letos zatraceně dobrá úroda!“
„Tak to si zasloužíš rovnou dva,“ konstatoval Elliot a již nabíral dvě otlučené plechovky z odkrytého sudu. Začpělo to čímsi na pomezí shnilého ovoce a špatné kořalky, a už měl Linz pití před sebou. Opřel se o pult, upil a zašklebil se. Pak kývl hlavou bokem.
„Co tady chtějí?“ zeptal se tiše.
„Rozsudek,“ zahlaholil Elliot na celý lokál. „Chytili venku v poušti nějakou děvku a odsoudili ji k smrti,“ pravil krčmář a jeho obočí zacvičilo v něčem, co měl být asi spiklenecký úšklebek.
„Za co?“ nechápal starý muž.
„Bývala to děvka nějakého bosse dole na jihu. Mafiánský kápo, chápeš, velký šéf,“ zamrkal Elliot. „Víš jak. Jenomže pak přišli Inkvizitoři, a rozbili celou tu partu vyvrhelů. Kdo nezhebl hned, toho oddělali později. Jenom ona utekla. Ale stejně ji dostali. Dělala čubku...“
„A jako čubka taky zdechne,“ prohlásil silným hlasem jeden z Inkvizitorů a otočil se do místnosti. „Spravedlnosti musí být učiněno zadost. Poprava se bude konat na očích lidí, aby odradila jiné zločince. Požádal jsme již starostu, aby nám půjčil spřežení.“ Při tom kývl bokem na Chrise Hughese, jehož pleš teď červeně zářila v jasu svíček a kmitala, jak horlivě přikyvoval. No, on Chris nebyl starosta...ale měl asi nejblíž k tomu, aby jím byl, kdyby vesnice někoho takového potřebovala.
„Spřežení? K čemu?“ chtěl vědět někdo z druhého rohu místnosti.
„Kvůli popravě,“ odtušil vysoký Inkvizitor. „Za úsvitu ji přivážeme ke čtvero brahmínám a necháme ji roztrhnout vejpůl! Takový je trest za pelešení se zločinci!“
Celá hospoda ztichla. Něco takového ještě nikdo z přítomných neslyšel.
„Ohó!“ zvolal Henry Jackman. „Tak to jsme tady ještě neměli! Vezmu ženu i děti, o tomhle se bude povídat ještě dlouho!“ Usedl zpátky ke stolu a s úsměvem na rtech se jal něco vyprávět svým kumpánům.
„Přijďte všichni,“ pravil vážně Inkvizitor. „Ale teď – hej, hostinský! Otevři další soudek toho svého svinstva! Smrdí to jako sto ďáblů, ale v krku to nedrhne a v žaludku zahřívá!“
Tolik vzrušujících novinek se muselo hned probrat, a protože bylo jasné, že ráno se na pole určitě nepůjde, dávali muži průchod své žízni. Knajpa hučela jako úl. Také Inkvizitoři, zpočátku mlčenliví, dali se do řeči a zapojili se do zábavy. Byli váženými společníky, a co řekli, každý poslouchal bedlivě. Kdo ví, kdy zase někdo zabloudí sem do srdce Pustiny?
„A konečně, proč ne?“ zahalekal náhle jeden cizinec a zvedl se od stolu. „Když mohla zpívat mafiánovi, bude dost dobrá i pro nás!“
Linz, který se zrovna zapovídal s jedním chlapíkem na téma pěstování pastiňáku, vzhlédl právě včas, aby viděl, jak Inkvizitor otevírá zadní komoru a vytahuje odtamtud zajatkyni. Byla to mladá, byť předčasně zestárlá žena, svázána pevně hrubými provazy. Oblečenou měla potrhanou halenku a tenké kalhoty, oblečení do pouště zcela nevhodné. Bylo vidět, že hodně plakala a tváře se černaly mnoha modřinami. Přesto to byla žena, nová, neokoukaná, a z davu se ozvalo několik zahvízdnutí.
„Ty...ty,“ pronesl těžce jeden Inkvizitor, kterému už kvas stoupl do hlavy. „Ty nám teď zazpíváš!!“
Žena bojácně zvedla oči.
„Něco pěkného. Nám zazpíváš,“ řekl cizinec s přehnanou gestikulací, a sedl si na stůl. „Tak. Zpívej. Bude to?!“
Žena polkla slzy a pokusila se vypravit nějaké zvuky skrz sevřené hrdlo, ale moc jí to nešlo.
„No tak co je?!“ obořil se na ni jiný cizinec. Její oči těkaly sem a tam, a viděly jenom pohledy kruté, nepřející, zvědavé, zlomyslně pobavené, všude jenom škodolibý posměch a přání vidět nějakou, jakoukoliv, zajímavou podívanou. Jenom – tam vzadu...
Na kratičký okamžik pohlédla do Linzových rozšířených očí, ale to co tam viděla, jí otřáslo víc, než krutost ostatních.
„Tak bude to!“ zařval Inkvizitor a uhodil ji, až sebou smýkla a spadla na pult. Ruce měla spoutané za zády, nemohla tedy zastavit svůj pád, a spadla až na zem. Cizinec se pro ni shýbl.
„Zpívej!“ Facka. „Zpívej!“ Druhá. Třetí. Čtvrtá. Další. A další. Už je ani nepočítá, jenom se chvěje v klubíčku, někdo do ní kope...
„Stačí!“ rozkazuje jeden ze střízlivějších Inkvizitorů. „Musí být živá na zítřejší popravu! Spravedlnosti musí být učiněno zadost!“
„Ano. Tak,“ přisvědčí jiný. „Spravedlnosti...tento...ano!“
Kdosi se jí chápe a vleče ji zpátky do komory, kde ji háže na tvrdou podlahu. Dveře se zavírají a ona, polykaje krev z rozbitých rtů a nosu, štká, už nemůže plakat, ne, nemá již v těle dost vody, a zítra ji zabijí, nechají ji roztrhnout brahmínami, spravedlnosti musí být učiněno zadost... Lidé? Zvířata?

Zábava pokračovala dlouho do noci, ale nakonec přeci jenom skončila. Část opilých farmářů odešla do svých domovů, zbytek si ustlal přímo na ušlapané hlíně podlahy. Několik staříků ještě neúnavně diskutuje o čemsi, co se událo před mnoha desetiletími, a co si ani jeden z nich nepamatuje nijak jasně. Inkvizitoři dostali na přespání druhou komoru, jsou tam nějaké kavalce, a oni ulehají tak jak jsou, v zaprášených kabátech a botách. Hostinský Elliot spí v bratrském obětí Chrise Hughese. A Linz? Sedí zde, u baru, upíjí z plechové nádoby svůj kvas, nyní již zteplalý – ano, ještě stále pije teprve svůj druhý kvas dnešního večera. Pije pomalu.
Spravedlnosti musí být učiněno zadost. Inkvizitoři.
Linz vždy uznával jenom jeden druh spravedlnosti – kulku. Spravedlivý byl ten, kdo byl rychlejší. Snadné počty. Dole v L.A. to bylo...bylo to rychlé. Žádný čas na přemýšlení. Žádné soudy. Když bylo třeba někoho zabít, tak se to udělalo hned, a ten druhý měl taky zbraň, a mohl se bránit, a že se často taky bránil! Ale vláčet někoho desítky mil a pak – pak ho zabít, tak strašnou smrtí! Linz si na okamžik představil, jaké to asi je, když všechny klouby praskají a vyskakují, šlachy se rvou...fuj! Raději si znovu přihnul pití. Co vůbec udělala? Spala s nějakým bossem, no a sakra co? Vždyť i Kaprál, budiž mu peklo lehké, měl tři holky a jednoho synka - a nutno podotknout, že jim stačil, dokud ho nesklátila horečka z ozáření – a jiný vzor pro své počínání Linz nikdy neměl. A o Gun Runnerech se v Adytu i Pohřebišti říkalo, že jsou „ti dobří“. Měli vodu a měli zbraně a byli rychlí, takže to oni měli pravdu a oni byli spravedliví.
A tentokrát, holka zlatá, byli rychlejší Inkvizitoři.
Ale něco se v Linzovi bouřilo. Něco bylo zle. Stále znova se vracel k ústřednímu problému – je ten trest odpovídající? A za co vůbec trestat, vždyť nic neudělala?!
Nevěděl, nebyl si jist. Ale pomalu chápal, že se mu hnusí někoho popravovat. Když zabít, tedy v čestném souboji, a rychle, nač to protahovat?
Lidé jsou bestie, líbí se jim utrpení druhých. To mu kdysi řekl Echollete.
Musí to vědět.
Vstal. Nikdo si ho nevšímal. Přešel ke dveřím do komory; nebyly zamčeny. Vstoupil dovnitř, pustil před sebou světlo a měl dojem, že tohle už někdy dělal, něco jako déja vu, a přece jiné. V koutě viděl tu holku, svázanou, otrhanou, zbitou. Přišel k ní a poklekl na jedno koleno. Sledovala ho horečnatým pohledem těkajících očí.
„Napij se,“ pravil tiše a přistavil jí k ústům svou plechovku. Pila, žízniva, kvas jí stékal po bradě a krku na prsa a na podlahu, mísil se s krví. Vypila vše a olízla své rozbité, napuchlé rty.
„Můžeš mluvit?“ zeptal se.
„A-ano,“ pronesla tiše, trhavě.
„Cos to vlastně provedla?“
Slabě sebou trhla, jako by chtěla pokrčit rameny. „Spala jsem s chlápkem, který měl pod palcem celý město.“
„Milovala jsi ho?“
„Ne. Ale dával mi najíst. A nemusela jsme se bát, že mi někdo v noci rozpáře břicho jenom tak, pro zábavu. To se totiž běžně dělo – dokud nepřišel on.“
„Sjednal pořádek?“
„Zavedl disciplínu. A kdo nesouhlasil, toho oddělal.“
„Takže jsi neudělala nic..zlého?“ ptal se Linz a upíral na ni své oči, a v nich bylo něco, co by nikdo neočekával u starého farmáře. Žena se zachvěla.
„Ne. Ale Inkvizitoři s tou jejich spravedlností...přitom ani oni nejsou svatí! No nedívej se tak na mně, myslíš, že si mě neužili, když už mě chytli?! Jasně že jo!“ Teď už skoro řvala. Najednou se v ní cosi zlomilo. „Jasně že jo,“ opakovala a dala se do dalšího pláče bez slz.
Linz beze slova vstal a odešel. Vyšel z komory, vyšel z knajpy..šel automaticky do své chatrče. Šel...přemýšlel. Lehl si na postel a přikryl se starou děravou dekou, ale neusnul, pořád myslil na cosi vzdáleného...spánek jej již téměř přemohl, když v tom si vzpomněl. Vše se vrátilo, na kratičký okamžik byl zase tím mladým Gun Runnerem Linzem, a opět dobývali Doupě Zuřivých krys, a on vyrazil pancéřové dveře do podzemní místnosti a tam viděl...
Viděl...
A otřásl se. Hnusem. Tehdy...jen kvůli pobavení nějakého zvrhlého hajzla...dnes...
Jaké pohledy vrhali ti muži! Obyčejní vesničtí chlapi, zná je všechny snad dvacet let, ale dnes večer byli jiný, a přitom to vyšlo z nich, z jejich nitra!
A tu holku zítra utýrají k smrti, jenom proto, aby se pár lidí pobavilo a mělo o čem vyprávět po večerech a čím strašit děti a čím se chlubit!
Sakra, ne!
Dost řečí, Linz vstal a vydal se pěšinou zpátky do hostince. Na obzoru už hvězdy ztrácely svou sílu, do hodiny bude světlo.
Vstoupil do knajpy. Nic se nezměnilo, snad jenom že stařečci také usnuli na svých poduškách – neboť všechny neuměle vyrobené židle dostali hosté. Dokonce i dveře do komory zůstaly otevřené a světlo se odráželo od uslzených očí na zemi. Linz se nad ní sklonil. V ruce měl nůž, ani nevěděl, kde a jak ho vzal, ale nyní jediným pohybem rozřezal pouta na rukách. Ženiny paže byly také plné modřin a mnohde rozdrásané do krve. Další řez, a i nohy byly volné.
„Pojď, utečeme,“ hlesl tiše.
„A kam?“ zeptala se, napůl histericky. „Půjdou za náma až na kraj světa, nakonec nás stopro dostanou!“
Linz chviličku mlčel. Hlavu měl jasnou, jako už dlouho ne. „Mno – přinejmenším můžeš zemřít vlastní ruku, a hned.“
Přijala tuto zprávu klidně. „Máš pravdu,“ zašeptala pak. „Ale co ty? Kdo vůbec jsi? Vypadáš jako jeden z těch ostatních farmářů.“
„Jsem jeden z těch ostatních farmářů.“
„Ne,“ pravila. „To nejsi. Proč mi pomáháš? Taky tě zabijou!“
V Linzovi se cosi pohnulo. Kolikrát už mu říkali, že jde na jistou smrt! Pravda, to bylo před léty...ale co už sakra! Jak pravil Kaprál vždycky před bojem – stejně nežijeme věčně!
„Zabijou?“ zeptal se, a oči mu zajiskřily. „Tak to by si museli přivstat! Pojď!“
Popadl ji za ruku a otočil se – a vrazil přímo do jedno z Inkvizitorů, který právě vcházel do dveří.
„Co?!“
Chladná čepel nože se vnořila do cizincova hrdla a udusila výkřik už v počátku. Linze ostříkala horká krev.
„Honem!“
Vyběhli z komory, ale zahlédl je jeden z farmářů.
„Hej – hej! Linzi! Co to u všech všudy...?“
„Utíkej! Támhle nahoru!“
Žena utíkala. Nohy, unavené dlouhou chůzí a pouty, ji neposlouchaly, ale běžela o život. Linz hned za ní.
„Popláách!“ ozval se z knajpy řev. Ozval se podruhé, potřetí, a pak jej vystřídala hlasitá změť překvapených hlasů. Ale to už byl Linz se ženou v chatrči.
„Jak se odtud dostaneme?“ zeptala se.
„Vlastně nijak,“ odvětil klidně Linz. „Museli bychom se prostřílet kolem hospody do soutěsky, a pak putovat Pustinou...“
„To se nám nemůže povést!“
„Máš pravdu.“
Chvíli seděli mlčky na posteli.
„Ty jsi obětoval svůj život,“ řekla pomalu žena. „Proč?“
Linz chvíli přemýšlel s hlavou v dlaních.
„Jsem už starý, takže ten život stejně nemá cenu. Víš,“ umlčel její protesty. „Není na mně, abych soudil. Možná jsi zlá, možná jsi jenom zkažená, ale...co to je spravedlnost? Nic takového není. Není na lidech, aby soudili. Jediný zákon, který znám, je zákon krve, a kdo musí být zabit, toho půjdu klidně zabít, ale víš...dostane kulku do hlavy – nebo já, když nebudu dost dobrý – a bude to. Žádné týrání. Žádné trápení. Žádná zvrhlá podívaná. Žádný smích nad bolestí jiných, žádná slast se zoufalých výkřiků. To raději zemřu.“
„Jsi blázen...“
„Linzi. Říkají mi Linz.“
„Já... Já jsem Jane. A...to tady chceš jen tak čekat?“
Linz se usmál a v tom úsměvu věru nebylo mnoho veselí. Sáhl pod postel a vytáhl dlouhou plechovou skříňku. Otevřel ji. V zamaštěném hadru tam ležela štíhlá puška a masivní revolver. Vytáhl revolver a podal ho Jane.
„Šest nábojů. Jeden si nech pro mne, druhý pro sebe, jasné?!“
„Jo. Jasný. Jasný Linzi. Sakra, stejně jsem už byla mrtvá. Takhle to bude aspoň...jako z těch starejch příběhů. Znáš to?“
„Ano, dědci si zase budou mít o čem povídat...“ odtušil Linz a vytáhl pušku. Pečlivě prověřil závěr, pak vytáhl v papíru zabalený puškohled a instaloval jej. Nakonec do zbraně zarazil zásobník.
„Pojď ven. Na vzduch.“
Už tam byli. Ve světle prvních červánků se od hospody nahoru trousila rojnice mužů. V čele šli vesničané, za nimi, se zbraněmi v rukou, Inkvizitoři. Možná počítali s tím, že Linz nebude střílet po svých známých...nebo jim to bylo jedno. Prostě se kryli.
Linz se napřímil a pozvedl pušku k rameni. Byla ještě dost tma, ale on si byl jistý. Tyhle věci se nezapomínají. Jeden z cizinců se na okamžik zapomněl krýt, práskl výstřel a Inkvizitor padl na zem s kulkou v břiše.
Rojnice se ihned rozptýlila. Inkvizitoři nechali domorodce, ať si běží, kam chtějí, a sami se začali plížit nahoru k chajdě. Byli obezřetní, zkušení lovci, věděli, že mají dost času, že už jim kořist nemá kam uniknout.
Linz doplnil náboj v zásobníku a pohodlněji se opřel o kameny, mezi kterými zaujal palebné postavení.
„Linzi?“ začala nesměle Jane. „Já...pořád nechápu, proč jsi to udělal. Taková hloupost, obětoval jsi život jenom proto, abys přiblížil mou smrt, i když to bude smrt rychlá a z vlastní ruky! Jsi pitomec, víš to? Ale i tak ti děkuji. Moc ti děkuji.“
„Jo...no jo,“ zamumlal Linz.
„Týrali mě jako zvíře ale teď...jsem zase člověk. Aspoň na pár chvil. Nechcípnu jako čubka. To je důležité.“
Linz mlčel. Obloha světlala, mezi skalami se něco pohnulo, prásk, jeden z Inkvizitorů si už nikdy nezaváže tkaničky vlastní rukou...ostatní si dávají pozor, ale budou muset vstát, před nimi je rovný terén...

„Linz, Linzi, ty svině tady mají chodbu!!“ ryčel Marian skrz střelbu svého samopalu. Dlouhá dávka vyčistila podzemní tunel od nepřátelských posil. Ale Linz ho neslyšel. Stál tam v té místnosti a svět se kolem něj točil.

Měl tehdy jít do toho. Měl vyběhnout, vykašlat se na ostatní, jít na vlastní pěst, najít, zabít všechny Zuřivý krysy, vybít celý ten gang. Zabít ty, které těší pohled na utrpení. Zničit je, vymazat z povrchu země...
Ale něco Linzovi říkalo, že by to byla marná snaha. Bestie v lidech číhá stále a ve všech, a vždy se najde někdo, kdo jí dovolí zmocnit se vlády, kdo ji vypustí ven...
„Jane?“
„Jo?“
„Prý jsi byla...prý jsi zpívala.“
„Jo. Jo, zpívala jsem. V baru.“
„Pěkně?“
„No... Můj...boss...říkal, že zpívám nádherně.“
Jeden Inkvizitor se ukázal mezi kameny a rychle běžel vzhůru. Linz vystřelil bez zaměřovače, jen podél hlavně a Inkvizitor se skácel, ale jiný začal střílet, a kulky hvízdaly kolem Linzovy hlavy, tak jako tehdy před léty, než odešel z města a stal se farmářem tady v horách...
„Jane...“ procedil mezi zuby Linz. „Zazpívej prosím...“
Polkla, poposedla si, zbitá, zakrvácená, prochladlá, s revolverem v klíně, nadechla se a začala zpívat. Ta píseň...nebyla v ní slova. Jen melodie, táhlá a krásná, melodie o ničem a o všem, a oba, Linz i Jane, si v ní našli to své.
Vyšlo slunce. Inkvizitoři vyběhli do útoku, ale jak vběhli na pláň zalitou prvními slunečními paprsky, zakolísali, oslepeni září. Linz vyskočil, otevřel ústa, ale nekřičel, nechtěl rušit zpěv, který mu rezonoval v kostech a vibroval jeho duší, a puška poskakovala v rychlém sledu, ale i protivník střílel, nedbal vlastních ztrát a běžel na zteč...

Kde je teď Sparrow, aby mě vytáhl? Kde je teď Echollete, aby mě kryl? Ne, jsem jenom já sám. Ale nelituji. Než žít jako bestie ve spolku s jinými bestiemi, raději zemřít jako člověk. A navíc...ta holka tak krásně zpívá...

Dunění výstřelů všech ráží otřásalo údolím ještě pár okamžiků. Přehlušilo píseň svobody? Možná navenek; ale Linz a Jane si ji vyslechli do konce.


© chekotay 061201:0100-0401

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist