"A hele... To seš zase ty? Nebyl si tu nedávno?"
Sundal jsem si klobouk a pohlédl mu do tváře. "Je to už sedmnáct dní šerife."
Šerif si mě podezíravě prohlížel. "Jo, seš to ty... No... tak co pro mě máš dneska?" Vstal od stolu a upravil si košili.
Strčil jsem do svázaného chlapa, který se krčil za mnou. "Nic moc... Jenom další bordel do vašeho kanclu."
"Johny T? Ten hajzl co zabil Kšeftaře Lennyho? Myslel sem, že už je někde daleko."
"To byl. Ale teď je tady. Pro mě to znamená tři a půl tisíce a pak si s nim dělejte co chcete."
Šerif na tuhle nabídku rád kývnul, bez dalšího rozmýšlení mlčky odemkl sejf a vyplatil mi odměnu. "Tak pojď... Teď zaplatíš ty." Převzal si Johnyho T a zabouchl za ním dveře od cely.
Nenávist v Johnyho pohledu jakoby se měla každou chvíli zhmotnit v obrovský nůž a bodnout mě přímo do srdce. Usmál jsem se na něj. Poprvé a naposledy. To je vždycky ještě víc naštve...
"Naschle šerife." Otočil jsem se a chtěl odejít.
"Počkej," zastavil mě. "Co si vlastně zač?" Znovu si mě prohlížel. "Já jen... až se tady příště zase objevíš..."
Pušku, kterou jsem doteď třímal v ruce jsem si přehodil na záda a odpověděl mu, aniž bych se otočil: "Říkají mi Chris... Lovec odměn Christopher... Vizitky mi zrovna došly." Víc už jsem se nezdržoval a opustil šerifovu zatuchlou kancelář.

Venku už se stmívalo. Rozhlédl jsem se po ulici a znova mě přepadla obvyklá deprese. Špína, povalující se bordel smrad, tuláci a šlapky. Jak typické pro malá města dnešního světa. A nad tím vším jako by neustále bděli ochotní dealeři všeho toho svinstva, které vlastně pomáhá celé tohle prostředí vytvářet. Zahnul jsem vlevo, směrem na náměstí. Teda pokud se tomu tak dalo ještě říkat. Kdysi dávno tu možná byl krátce střižený trávník, vodotrysk a nějaká ta soška. Trávník už dávno neroste široko daleko, voda je příliš vzácná na to aby se plýtvala a ze soch zbyly jen polámané podstavce s vyrytými jmény. Už nikdy to tady nebude vypadat jak na předválečném plakátu na místní radnici...

Na ulici mě potkal jeden z těch pochybných týpků. "Hej kámo, nedáš si něco?" Strčil do mě. Asi si nevšiml, jakou mám náladu. Jeho chyba. Reflexivně jsem chytl jeho ruku a zkroutil mu jí za záda. "Už nikdy na mě nešahej, ty šmejde." Chlap se cukal a jeho veselý přátelský výraz byl rázem pryč. "Jo, jo... Dobře... tak už mě pusť!" Škemral. Sebral jsem mu pistoli co měl za opaskem, vyndal zásobník a hodil jí daleko před sebe. "Teď vypadni z mýho dohledu... Je mi z tebe na blití," přikázal jsem mu a pak ho pustil. Ponížený a vystrašený, bez dalšího komentáře spěchal pryč. V běhu sebral svou pistoli z chodníku a zmizel někde za rohem. Nesnášel jsem je všechny. Mohl být rád, že jsem si tu zlost na něm nevybil. V hlavě se mi mihla myšlenka na skleničku něčeho ostřejšího. No co, když už je svět tak podělanej, po troše pálenky to člověk aspoň na chvíli přestane tak vnímat. A trocha pobavení před další prací v pustině se hodí. Zařídil jsem se tedy podle této myšlenky a zamířil do místního baru.

V zapadlém lokále bylo kupodivu narváno. Malý plešatý stařík seděl u stařičkého piána a hrál. Zřejmě povzbuzen větší dávkou whisky, soudě podle téměř prázdné lahve postavené na piáně, hrál s radostným výrazem ve tváři a hrál dobře. Na to, že piáno vypadalo skutečně jako těsně před rozpadem a některé klávesy úplně chyběly, hrál moc dobře. Jak se tak rozhlížím kolem, jeho umělecké nadání jen těžko z místních ocení. Škoda. U jediného funkčního hracího automatu postávají a pokřikují na sebe tři opilci, další se pak hádají u partičky karet. Samozřejmě nechybí ani zastoupení místních feťáků. Jedna taková troska se právě snaží sbalit místní servírku, krásnou Helen. Skoro bych si vsadil, že tady už to na ní zkoušel každý. Nutno však dodat, že neúspěšně. Helen je totiž jedna z těch, co pořád ještě čekají na svého krásného prince v bílém Cadilacu, na svého hrdinu nebo prostě tak někoho, kdo jí vytáhne z téhle díry. Nějakou dobu už se známe a občas mám pocit, že na mě kouká, jako bych to mohl být já. No, to jí asi nevyjde, ale možná je dobře, že i v dnešní době pořád existují lidé, kteří mají své ideály a neztrácejí naději v lepší svět. Uvědomil jsem si, že tohle jsou přesně otázky, o kterých se daleko lépe přemýšlí po pár skleničkách. Zamířil jsem k barovému pultu.

"Ahoj fešáku, tak už si zase někoho chytil, žes přišel?" Usmívala se Helen.
Sedl jsem si k baru, opřel se o pult a vedle položil svůj klobouk. "Ahoj... Nalej mi prosím rovnou radši dvojitou whisky, jo?"
"Dobře kovboji, koukám, že s tebou bude zase veselo." Postavila přede mě plnou sklenku a láhev nechala stát na pultu. "Tak mě nenapínej. Koho si přived?"
Polknul jsem trochu té povzbudivé tekutiny. "Šerif a Johny T si teď asi udělaj hezkej večer."
"Vážně? Johny T? Tak to si dej jednu na mě."
"Dík. Dáš si se mnou?"
"Ráda." Nechala si ode mě nalít...

A tak jsme popíjeli a debatovali o všem možném. Jelikož Helen musela obsluhovat hosty, pil jsem o poznání víc než ona. S pokračujícím večerem láhev postavená přede mnou pomalu ztrácela většinu svého opojného obsahu a já se cítil uvolněnější. S Helen a vedle sedícími hosty byla docela zábava a večer pěkně utíkal.

O pár skleniček později mě z ničeho nic dobrá nálada opustila a mozek obsadily vzpomínky na doby minulé. Bylo už pozdě a okolo sedící už opouštěli hospodu. Hledal jsem nějaký únik z nastupující deprese a snad proto jsem se začal svěřovat Helen se svou minulostí. Sedla si vedle mě a pozorně mi naslouchala. Plešatý stařík do toho všeho pořád hrál další a další melodie. Některé velmi smutné dokonale dotvářely atmosféru večera... Myslím že jsme tam byli ještě dlouho po zavíračce...

Když jsem se probudil v prapodivné poloze opřen hlavou o bar, bylo mi špatně. Moc špatně. No, nerad na to vzpomínám. Nevím pořádně co se dělo v noci, ale probudil jsem se v objetí Helen, která ještě spala. Opatrně jsem vstal tak, abych jí nevzbudil. Sedl jsem si na židli k nejbližšímu stolu a snažil se trochu srovnat záda a vzpamatovat se. Po chvíli marného pátrání po vzpomínkách z dnešní noci jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Sakra. Moje puška. Večer byla opřená o bar a teď je pryč.

"Helen?"
Probudila se a protřela si oči. "Co?" Rozhlížela se po prázdném baru. "Kolik je?"
"Nevim... Helen poslouchej mě, nedala si někam mojí brokovnici?"
Podívala se po podlaze vedle sebe. "Co bych s ní asi dělala?"
"Do hajzlu!" Bouchnul jsem pěstí do stolu. Ne že by to nějak pomohlo, spíš mě z toho ještě bolela ruka.
"Co děláš? Chceš mi to tady rozmlátit?" Lekla se.
"Promiň... Někdo jí sebral." Vstal jsem a nalil si skleničku whisky.
Helen se zvedla z podlahy. "Někdo vzal tvojí brokovnici?"
Kopnul jsem toho panáka do sebe. "Jo." Po ránu to chutnalo hrozně.
"Tu po tvym příteli?"
"Jo sakra. Myslíš že nosim dvě nebo tři?"
"No tak se uklidni..."
"Promiň," nalil jsem si další. "Trochu mě to rozhodilo."
"Myslim že se s ní můžeš rozloučit, ta už bude daleko."
Pozvedl jsem druhou skleničku, ale jak jsem ucítil tu vůni alkoholu, udělalo se mi zase špatně. "Do hajzlu... To je den..." V kapse jsem našel dvacku a nechal jí na baru.
"Máš štěstí, že tě neokradli úplně."
Sáhl jsem znovu do kapsy. "No jo, máš pravdu... Všechny ty prachy z odměny tady zůstaly." Zapnul jsem je zpátky do kapsy. "Divnej zloděj."
"Tak ti aspoň zbylo na novou, ne?"
"Hmm... Zkontroloval jsem ostatní věci. Nic jiného opravdu nechybělo... Čas jít, pomyslel jsem si a odcházel z hospody. "Měj se, Helen."
"Počkej. Co ten včerejšek?" Usmála se na mě.
"Já... Ještě se vrátím." Nechtěl jsem jí říkat, že si nic nepamatuji. I když by mě vlastně hodně zajímalo co se vlastně mezi námi stalo...