Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
... vstup do vaultu ... orientace ... vaultmasteři ... kontakt ... poslat novinku ... fórum ... archiv ..

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Harley - Renegade 2: Thinking of revenge



Kapitola 8.: Den ve městě


Uložil jsem si všechny věci v našem pokoji a vydal se do centra. Život v obchodní čtvrti byl v plném proudu. Procházel jsem mezi postávajícími skupinkami bavících se přátel, míjel podobně osamocené nakupující poutníky a nechával se nalákat cedulemi a poutači před místními obchody. Velké město nabízelo opravdu nepřeberné množství zboží. Mnohé obchody se omezovaly jen na klasické zbraně a vybavení, jiné nabízely vzdělání a moudra dávných časů ve velkých svazcích zažloutlých papírů nebo na ošoupaných holodiscích. Rád jsem se probíral různým zbožím a debatoval se vstřícnými prodavači. Pro člověka zvyklého na samotu je tahle možnost komunikace příjemnou změnou. Nakoupil jsem nějaké zásoby, munici a také obvazy a desinfekci na mé zranění.

Na samém konci obchodní čtvrti, kde hraničila s cípem Čtvrti nadějí a Hráčské, mě zaujal ještě jeden obchod. Takový docela malý, zastrčený a nenápadný obchůdek. Ke vstupu do otevřených dveří nelákala žádná reklamní tabule, jen ručně psaná cedule vyvěšená nade dveřmi příchozím říká: "V každém koutu světa je něco zvláštního, něco zajímavého, něco co stojí za poznání…" Odolat tomu co se za nápisem skrývá prostě nepřicházelo v úvahu.

"Vítej, poutníče," ozvalo zezadu. Až pak jsem si všiml starce s knihou v ruce, který se nenápadně krčil za pultem v houpacím křesle.
"Dobrý den přeju."
Odložil knihu a prohlížel si mě. "Odkud přicházíš cizinče?"
"Odkud? Teď zrovna z jihu."
"Takže cestovatel… Jo jo, hned sem to poznal." Mluvil pomalu a s úsměvem na tváři. "Všichni jste podobní." Přišel blíž a rukou přejel nad stolem se zbožím. "Přivedla tě zvědavost, jako ty ostatní, že?"
Rozhlédl jsem se po jeho zboží. Na okolních stolech i ve všech policích bylo nepřeberné množství všelijakých věcí. Ani zbraně, ani drogy, ani jídlo. Jen různé znaky kdovíjakých organizací, zdobené nádoby různých kultur, cedule se zpola odloupanými názvy neznámých měst, větší či menší sošky z různých materiálů, vlaječky a vlajky, barevné uniformy, staré stříbrné a zlaté šperky a ozdoby, umělecky vyrobená pouzdra na pistole, staré elektronické součástky a další a další nejrůznější věci, které skutečně nejspíš pocházely ze všech koutů světa.

"Vy tohle všechno prodáváte?" Zeptal jsem se udiveně.
"Prodávám, sbírám, měním za jiné… Přijde na to," rozhlédl se stařec. "Je to už taková moje záliba," pokračoval. "Cizinci přicházejí z velikých dálek a s nimi i všelijaké věci zapomenutých dávných časů. Někdy tu něco nechají jen tak z lítosti nad bláznivým starcem, jindy vymění za něco jim bližšího nebo za peníze," mluvil a procházel svým krámkem přičemž zamyšleně sledoval všechny ty věci a věcičky v regálech. "Pak jsou tu zas jiní lidé, kteří buď hledají něco určitého nebo se jim uričtá věc jen zalíbí a koupí ji. Přicházejí i bohatší lidé, kteří se u mě zastaví třeba pro nalezené šperky nebo hledají něco do svých sbírek. A nakonec se tu občas zastaví různí vynalézaví pomatenci pro nějakou tu elektronickou součástku a ti většinou dobře platí, když naleznou co chtěli…" Obešel celý krámek a vrátil se zpátky ke mně. "A tvé putováním ošoupané kapsy neskrývají nic co bys tu třeba mohl zpeněžit, cizinče?"

Rád bych tu tomu podivnému starci nechal něco i darem, ale jediná zvláštní věc, kterou jsem nosil po kapsách byl znak Bratrstva. Znovu se mi vybavilo, jak jsem ho tenkrát sebral z pouštního písku toho dne, kdy se můj život podruhé od základu změnil. Byl to malý kovový znak s mečem a ozubenými koly, který se po výbuchu nejspíš odloupl z kapoty Hummeru. Aniž bych ho starci ukázal, zastrčil jsem ho zpátky hloboko do kapsy. Ani nevím proč. I bez něj mám na ten den vzpomínky až moc živé…
"Nic. Žádné zvláštní věci s sebou netahám… Ani by mě nenapadlo, že by někdo o něco takovýho měl zájem," řekl jsem po pravdě. "Snad příště…"
Ctěl jsem udělat starci radost a proto si z jeho sbírky vybral a koupil aspoň jednu malou modrou plechovou láhev. Číslo na ní vyražené údajně značí číslo vaultu ze kterého pochází. Co je na tom pravdy nevím, ale na tom nezáleží. Hlavně že se vešla pohodlně do kapsy u kabátu a snad jsem si ji koupil i jako takovou vzpomínku na tenhle podivný obchůdek, kde se člověk na chvilku ztratí v čase i prostoru…

Venku už se zatím slunce přehouplo přes vrchol své cesty. V téhle odlehlé části už na ulici tolik lidí nepotkáte. Jen sem tam se tudy někdo zajde pobavit z obchodní do Hráčské čtvrti. Tam jsem měl teď namířeno i já. Ale něco mě přece jen vyrušilo a donutilo se zastavit. Do ticha se ozývaly nepravidelné kovové rány. Zvědavost mě dovedla ještě kousek za starcův obchůdek.

Po zvuku jsem se dostal až do jakési dílny. Uprostřed tu stálo torzo auta, tedy spíš jen kostra auta s motorem a sedačkami a u něj chlápek s kladivem, který se zrovna snažil cosi rozmlátit. Aspoň tak to na mě působilo. Hned si mě všiml a na chvíli položil kladivo.
"Hej, ty! Co tam tak stojíš? Si novej?"
"Novej?" Překvapil mě. "Novej co? Jen sem šel náhodou kolem a…"
"Tak ty nejsi od nich?" Zeptal se a viditelně se mu ulevilo.
"Já… No řekl bych že ne, ať jsou kdokoli," odpověděl jsem a chtěl odejít.
"Aha, dobře. Ale počkej! Můžeš mi tu jenom něco podržet? Už se to tady snažim vyndat půl hodiny a za chvíli už to asi tim kladivem fakt rozmlátim."

Proč ne. "A co to s tim vlastně děláš?"
"Co asi, spravuju tohle auto… Nejsi asi moc bystrej co?! Odkud že to si? Radši tohle vem a opři se do toho." Dal mi páčidlo a ukázal co s ním.
"Jen procházim… A o mou bystrost se neboj, jen se mi to zdá dost…"
"Dost co? Dost rozbitý? Jo, bylo na šrot, ale proto ho asi spravuju, že?"
Přizvedl jsem trubku kterou mi ukázal a společně se nám jí podařilo celkem hladce vyndat.
Mechanik si oddechl a výtězně mi zamával trubkou před očima. "A pak že to nepude," otřel si pot z čela.
"Ty fakt myslíš, že tohle někdy pojede?" Znovu jsem si prohlédl obnaženou kostru bývalého vozidla.
"Jestli to pojede?" Vstal a zasmál se. "Už před měsícem sem to testoval! V noci sem s touhle károu dvakrát projel Čtvrť nadějí skrz nazkrz a motor i napájení jsou bez problému!" Prohlásil hrdě.
"Ono to fakt jezdí?" Neskrýval jsem překvapení. "A proč jen v noci?"
"Abych to utajil! Všichni mě tady mají jen za blázna co se už čtvrt roku hrabe s krámem kterej dotáh odněkud z pouště, ale mě to nevadí. Naopak… Kdyby se uričtý lidi domákli že funguje, brzy bych o něj přišel."
"Tady ve městě? Přece…"
"Nic nevíš," přerušil mě. "Myslíš si že tady někdo dává nějak extra pozor na spravedlnost? Vládne tady normální podsvětí jako všude jinde," rozhazoval rozčíleně rukama. "Prachy, prachy, všichni chtěj prachy. Každej tejden tu ode všech vybíraj ty jejich 'daně' jen za to, že tu se svým krámkem si. Parchanti. Nikdo z nich se nestará, že moje dílna skoro nic nevydělá. Kolik lidí si u tebe dneska nechá něco opravit? Pár prkotin za celej měsíc... Nezaplatíš a vykopou tě…"
"Počkej, co to má co dělat s tim autem?"
"To auto je to jedniný cenný co mám. Protože jezdí! Kdyby to věděli, dávno by ho měl někdo z podsvětí. Víš jak je taková věc vzácná?"
"Takže…?"
"Takže až to dodělám… Hliníková kapota, novej lak, chromovaný kola…," říkal zasněně, jako by už auto viděl v celku. "Bude to moje poslední dílo," posmutněl. "Jak bude hotový, zavřu to tady, auto prodám ho nějakýmu boháči, třeba z Obchodní čtvrti nebo jinýho města." Pomalu se rozhlédl po své dílně. Pak odsud vypadnu někam na sever a otevřu si bar, hospodu nebo něco… Hlavně abych měl už klid." Zamyšleně znovu pozoroval imaginární křivky budoucího auta.

"Hotovej americkej sen…," prolomil jsem chvíli ticha.
"Jo, tak něco," chopil se znovu vymontované trubky. "A co tvůj plán?"
"Můj plán? … Zajít se trochu pobavit do vedlejší čtvrti a pak se pořádně prospat," odpověděl jsem s úsměvem.
"A trochu víc do budoucna?"
Jen na chvilku jsem se zamyslel a hlavou mi proběhlo pár okamžiků z minulých let. "Přežít…," odpověděl jsem a bohužel to byla jediná pravda. "Možná jednou… Chci říct, třeba se jednou taky někde zastavim a…" Myšlenku přerušil zvuk kladiva, které mechanik upustil na zem. "No nic, rád sem tě poznal," otočil jsem se a odcházel z dílny. "Třeba se jednou zase zastavim na kus řeči ve tvym baru…"
"Jo, měj se dobrodruhu," zavolal za mnou ještě mechanik….

Slunce na své cestě už zase trochu postoupilo. Nějak rychle ten den tady ve městě ubíhá. Vydal jsem se tedy už konečně přímo do Hráčské čtvrti za zábavou.

* * * * *


Hráčská čtvrť byla teď odpoledne téměř prázdná. Ještě je brzy. Je to dobře, nemám rád davy lidí, člověk pak ztrácí přehled. Když jste zvyklí z pustiny na neustálé sledování okolí kvůli možnému nebezpečí, davy lidí vám na klidu rozhodně nepřidají. Takhle jsem mohl aspoň na chvíli opravdu vypnout a dát si pár piv. Zapadnul jsem hned do první slušné herny. Klientela tu bývá různorodá. Chodí se sem často pobavit místní obchodníci, ale také sem přijdou zkoušet štěstí putující dobrodruzi podobní mé vizáži, takžte jsem mezi těch pár přítomných tak nějak nenápadně zapadl. Na delší dobu…

Příjemné prostředí a obsluha tu přímo sváděli k delšímu pobytu než si člověk naplánuje. I mě tu zbytek dne u několika piv, pár automatů a dvou výher v ruletě přímejmně utekl. Když už jsem definitivně ztratil pojem o čase, začínal v sobě cítit hladinu alkoholu a bilance mých sázek a výher byla zrovna v plusových číslech, rozhodl jsem se odejít. Už se to tu stejně začínalo plnit lidmi…

Momentální pouť zářivého kotouče bych už jen těžko určil. Slunce už dávno zapadlo a z pouště sem vítr přivál večerní chlad. Zapnul jsem si kabát o dva knoflíky výš a vyrazil přes roh Nadějí a Obchodní do našeho pokoje, kde, jak doufám, bude už Liz. Uvědomil jsem si, že mě asi nečeká moc příjemný rozhovor a o to míň se mi chtělo zpátky. I když na druhou stranu vidina pohodlné postele na celou noc mě dost lákala. Při troše štěstí bude už Liz spát a vše se vyjasní až ráno.

Pomalu jsem se coural potemělou ulicí ke konci čtvrti. Světlo neónů lákajících všechny hráče tu už zcela pohltila černá tma a díky nefunkčnímu pouličnímu osvětlení bylo krásně vidět na obrazce vytvářené uskupením hvězd někde daleko nade mnou. Slyšel jsem že jim dokonce před válkou dávali různá jména. Třeba tenhle obrazec, klidně by to mohl být… Z myšlenk mě opět vytrhl vzdálený hluk.

Zaostřil jsem na potemělou ulici, abych se zorientoval. Oči přivyklé na tmu rozeznaly v povzdálí obrysy prvních domů. Odtud také byly slyšet ony zvuky. Vrozená zvědavost mě opět sama unášela tím směrem. Spousta lidí už mi říkala, že na ten můj talent do všeho se připlést jednou doplatím. A možná měli pravdu. Ozvala se další rána a zase ticho. Stál jem akorát u starcova cestovatelského obchůdku a už mi bylo jasné, že rámus se šíří nejspíš ze skryté autodílny. Že by ten bláznivý mechanik dělal na autě až takhle do noci? Přestal jsem se krýt za zdí a šel dál. Že on se zase snaží něco dalšího "opravit" tím velkým kladivem…

Pár metrů od dílny jsem zaslechl hlas. "Tak ty nevíš?" Řekl kdosi chraplavým hlasem. Následovala další kovová rána a šramot padajících věcí. To už mi nedalo, doběhl jsem k vratům a opatrně nakoukl dovnitř. Stál tam můj známý mechanik, vedle jeden chlápek s pistolí a další neznámý muž právě rozmlátil silnou trubkou další polici.
"Hej!" Vstoupil jsem do vrat. "O co tu jde kamaráde."
Mechanik vypadal dost vystrašeně. Mohutný chlap s trubkou se zarazil v mocném nápřahu a podíval se přes rameno, cože se to děje. "Vypadni magore," odsekl ten druhý chraplavým hlasem.
Nerad jsem vyvolával konflikty, ale tohle se mi nějak nelíbilo. "Proč? Zdá se, že se to tady mýmu kamarádovi snažíte přebudovat a neni z toho zrovna nadšenej."
"Co?" Chap s trubkou se přestal věnovat rozbíjení a mířil ke mně. "Řek sem hned vypadni ty hovado! Tvoje poslední šance," pokračoval chrapot.
"To už asi nejde," řekl jsem klidně. Chrapoun dal gestem kumpánovi s trubkou povel k eliminaci mé osoby, ovšem jen co trubka prosvištěla místem, kde by ještě před chvilkou zdeformovala můj klobouk, ozvalo se křupnutí, jak má pěst přerazila útočníkovi čelist. Trubka párkrát zacinkala o povalující se plechy a valila se pryč, zatímco chlap si ustlal na opačnou stranu.

"Seš rychlej, co?" Řekl překvapený chrapoun než spustil palbu.
Přirozeně, že jsem to čekal, a zlomek vteřiny před tím jsem už dopadal na bok za zeď vedle vrat. Rožhavené kulky prosvištěly neškodně kolem a já už tasil z pod kabátu starý Desert. "Takovej to byl klidnej den," řekl jsem si jen tak pro sebe, závěr zaklapl a kohoutek zůstal připraven spouštět svou dvanáctimilimetrovou zlobu. Jen na okamžik jsem nakoukl za roh, v hlavě si promítl obraz, který mozek stihl zachytit než kolem opět proletěl projektyl a za pár vteřin jsem elegantním kotoulem vpadl dovnitř a třikrát vystřelil…

"Amatéři… Co je to zač?" Zavolal jsem nahlas a oprašoval kabát. Z poza dveří vykoukla hlava a poté vyšel šokovaný mechanik. "Tys… tys ho postřelil?" Koukal na chrapouna. Seděl v nepřirozené pozici opřený o pneumatiku a rukou se snažil zastavit proudící krev.
"Až na třetí ránu, nějak se horšim… Copak sem měl jinou možnost?"
"Tys ho zabil!" Blábolil pořád mechanik svou.
"Nevypadá to, tak už se uklidni," šel jsem k němu. "Nic se ti nestalo, ne?"
"Do hajzlu… To… To si neměl dělat," mluvil stále v šoku.
Chytil jsme ho za ramena a zatřásl s ním. "Hej, vzpamatuj se… Tenhle už ti neublíží a ten druhej než se probere," ohlédl jsem se za sebe. K mému překvapení se ovšem chlápek s přeraženou čelistí za mnou mezitím probral, vytušil svou příležitost a nenápadně zmizel. "A hele… asi se fakt horšim…"

* * * * *


Mechanik seděl na staré pneumatice a pozoroval postřeleného chraopuna. Ten se kupodivu stále držel při životě. Skoro se nehýbal, jenom chrchlal krev a ani se nesnažil mluvit, ale dýchal. Tipoval jsem ho na prostřelenou plíci.
"Tohle je konec," promluvil po chvíli ticha už celkem klidně mechanik. "Chtěl si mi pomoct, ale místo toho si nás tady oba odepsal, chápeš to?"
"No jestli se ten druhej vrátí, nábojů mám ještě dost a myslim…"
"Ne, ne…, nechápeš to," přerušil mě. "Tihle hajzlové nejsou sami. Nikdo tady není sám…"
"Místní gangy?"
"Gangy? Ha ha… Tady nejsi někde v Renu kamaráde, tady patří všichni ke všem… Ukázková forma jednoho velkýho podsvětí…" Najednou jako by ho něco vytrhlo ze zamyšlení, vstal a spěšně odešel vedle. S něčím tam chvíli štrachal a pak se vrátil s velkou krosnou v ruce. Rychle do ní naházel co mu přšlo v garáži pod ruku a hodil jí dozadu na auto.

Trochu vyveden z míry jsem jeho jednání mlčky pozoroval.
"Nejvyšší čas jít do prdele…," ulevil si ještě mechanik, když se znovu rozhlédl po své poničené garáži. "Co?" Zastavil se jeho pohled na mě.
"Jen koukám…"
"No právě," podíval se jak na největšího blbce. "Řek bych že do deseti minut je tady partička ostřejších existencí než si myslíš, že si ty. A nepochybuj že mezi nima bude i ten tvůj novej fanoušek."
"Bez obav, někam se zašiju," uklidil jsem pistoli zpátky pod kabát.
"Jak chceš… Ve městě ti dávám šanci tak do zejtřka. Dlouho si tu nebyl, co?"
Jen jsem přikývnul a odcházel.
"To sem poznal, nemáš vůbec tušení, jak se tohle město za poslední dobu změnilo?!" Zavolal na mě.
"Poslouchám," otočil jsem se ve vratech.
"Tenhle 'gang', jak ty říkáš, toho tady má pod palcem hodně. Hráčská čtvrť je timhle šmejdem prorostlá a celý město pomalu pohlcovaný jak starý silnice tunama písku…," nasedl za volant. "Chápeš, že tu nemáš šanci? Než se to tu rozkřikne, je čas vypadnout... Pomohl si mi… Jo, stejně by mě odsud za chvíli vykopali a všechno zničili… Takže jestli chceš, můžeš jet se mnou," nabídl mi sedadlo vedle sebe. "Nedělám to jenom z dobrý vůle, ale kamkoli odsud je to daleko a v pustině se mi ostřílenej kámoš jako ty hodí, chápeš mě… A hlavně, oba chceme rychle zmizet." Z kapsy vylovil stříbrný klíček a nastartoval motor. "Tak co?"

Když jsem to tak poslouchal, nebylo těžké si v hlavě všechno srovnat. Dovedl jsem si celkem reálně představit, že všechno to o čem mluví, je pravda. Něco takového se vlastně dalo tušit v každém velkém městě, ovšem člověk si podvědomě raději nechává pro sebe tu 'hezkou' představu o světě, když je to jen trochu možné. Jedině tak se může na chvíli uvolnit a hodit za hlavu všechny starosti z pustiny. Kde jinde než v tak pěkně zařízeném a zachovalém městě… Aspoň do chvíle, než vás někdo postaví tváří v tvář realitě… "Vypadnem… Nejdřív ale musíme ještě něco vyřídit…"

* * * * *


Tiše jsem vtrhl do pokoje. Liz ležela na posteli a zdálo se že spí. Sebral jsem svůj bágl a všechny věci. Chtěl jsem zase rychle zmizet, ale nemohl jsem tam Liz jen tak nechat. Oknem pronikající světlo pouliční lampy lehce osvětlovalo ležící krásku, mou dávnou princeznu dohnanou životem až sem. Proč já sakra nemůžu žít normální život? Proč? Schizofrenní myšlenky opět sváděly nelítostný boj na který ovšem nebyl čas. Vzít jí s sebou? Ne, být se mnou znamená nebezpečí… Na stolek vedle postele jsem položil tisíc dolarů a dvě pistole z kořisti od Wina. Snad ti to pomůže začít lepší život, říkal jsem si v duchu. Ke zbraním jsem přiložil ještě krabici s náboji. Hodně štěstí princezno…, zadíval jsem se na ní naposledy. Ještě jsem jí malinko upravil deku nechal jí svým snům o lepším světě. Z pootevřené krabice se však v zápětí vykutálel jeden náboj. Devítimilimetrová munice se rychle valila na okraj stolku a než jsem stačil zareagovat, několikrát hlasitě cinkla o podlahu.

"Nicku?" Probrala se Liz a mžourala po místnosti.
"Zvykni si konečně že teď se jmenuju Chris," řekl jsem automaticky.
"Já vím… Už jsi zpátky?" Posadila se clá rozespalá na posteli.
"Ehm.. jo…, ale nenech se rušit a spi klidně dál," zašeptal jsem a pomalu couval ke dveřím.
"Jak bylo ve… Co to je?" Všimla si pistolí a peněz na stolku.
Schovávat bágl za zády v tu chvíli ztratilo význam. Přehodil jsem si popruh přes rameno a snažil se zformulovat co nejkloudnější větu. "No… Plán se trochu změnil a musím pryč z města o něco dřív, takže… Tohle je pro tebe."
"Cože? Tak to ne, nechci tady…"
"Nemám čas se s tebou hádat!" Zakřičel jsem na ní. Z venku se ozvalo troubení klaksonu. Netušil jsem že ta 'bugina' má taky klakson, ale bylo jasné, že za chvíli odjede ať už se mnou nebo beze mě. "Nemůžeš jít se mnou, takže si vem tyhle prachy a snaž se zase neudělat žádnou kravinu!" Snažil jsem se zapůsobit co nejvíc zle a prásknul jsem za sebou dveřmi.

Na pár vteřin mě ještě přepadla lítost, ale raději jsem rychle seběhl schody a proběhl lokálem k autu.
"Jak to šlo?" Zeptal se mechanik, a snažil se nastartovat.
"Radši jeď."
Chvíli po mě vyběhla také ze dveří téměř neoblečená Liz s pistolemi a penězi. "Počkej chvíli! Tohle si klidně můžeš nechat, ale než zmizíš…"
"Sakra chlape jeď už," okřiknul jsem mechanika.
Oblečená-neoblečená krásná mladá žena v chabém světle poblikávající žárovky ho natolik vyvedla z míry, že mu motor opět sám zhasnul.
"Je to důležitý!" Znovu spustila Liz.

V tom z poza rohu protější budovy vyšli tři muži. Jejich dlouhé stíny se ve světlech pouličních lamp táhli až k nám. "To sou voni!" Zařval mě dobře známý chlápek, který ovšem vyměnil ocelovou trubku za loveckou pušku a první projektil z její hlavně cinknul o konstrukci auta nebezpečně blízko našim hlavám. Liz pohotově upustila balík peněz a na útočníky vypálila z obou pistolí. Ti se pod smrští desítek devítimilimitrových argumentů raději rozhodli vyčkávat na posilu a znovu zapadli do bezpečí hromady bodrelu a stínů za domem.

"Vidíš, právě tohle sem sakra nechtěl!" Zakřičel jsem na Liz a mechanik končně znovu nastartoval. "Takže další změna plánu!" Natáhl jsem se pro Liz kryjící se za autem a vytáhl jí k sobě nahoru. Kola naší káry několikrát naprázdno prohrábla na písečném podkladu a pak už jsme vyrazili zběsile vpřed.
"Prachy!" Vzpoměla si liz na balík malých bankovek povalující se v písku…
Levou rukou jsem se držel konstrukce střechy a pravou pevně objímal svou princeznu, jako rytíř zachraňjící svou milovanou před zlem. Za tohle zlo jsem ovšem mohl vždycky jenom já. "Zapomeň na ně a pevně se drž…"



Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Stránky v EN

No Mutants Allowed
Fallout Wiki
Fallout Database

Modifikace v CZ

Fallout:Resurrection
Fallout et tu
Fallout 2 Restoration Project a neof.patch
Fallout:BGE (dead)
Fallout:Yurop (dead)

Modifikace v EN

Vault-Tec Labs
Fallout 2 Restoration Project a neof.patch
Fallout of Nevada
MIB88: Megamod
Last Hope
Fallout et tu



Sponzoři VŠB

TOPlist





.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. contact us .. irc channel .. kniha hostí .. fórum .. archiv..